Západ a jeho víra: 9,5 teze k dopadům Lutherovy reformace

01.03.2023

"Letem světem dějinami a složitými problémy" je tak trochu Petráčkův styl, umí velmi dobře vystihnout základní motivy a zároveň přesvědčit čtenáře o naléhavosti/důležitosti tématu.

Je to dobrý úvod do tématu a člověka to nutí si dohledávat a načítat další literaturu, což mi osobně vyhovuje.

15.02.2022

Tomáš Petráček se pustil do nesmírně obtížného úkolu, připomínajícím navíc ono pověstné kousání do kyselého jablka. Do cesty se mu přitom navíc staví řada výrazných problémů. Prvním je zvládnutí obrovského množství historického materiálu, druhým to, že tento materiál nepokrývá vytčené spektrum otázek rozhodně rovnoměrně a pro mnoho důležitých témat nemáme materiál k dispozici naopak téměř žádný. To se týká především středověké ale z části i renesanční "každodennosti", tedy oblasti spojené s prožíváním víry velmi podstatně. Písemné prameny nám totiž přibližují především postoje a pocity tehdejších elit, velmi málo víme například o každodennosti sedláků, dřevařů nebo běžných řemeslníků. Otázka jak oni prožívali svou víru je tedy velmi komplikovaná a zodpověditelná prakticky pouze nepřímo. Třetím zásadním problémem je fakt, že vlastně veškeré dobové výpovědi o reformaci či o tehdejším katolictví jsou více či méně vyhrocené, a to zpravidla vyhrocené velmi výrazně...
Jednou z důležitých tezí knihy je představa, že pokud by nedošlo k reformaci, patrně by se evropské dění ubíralo jiným směrem. Právě zde ale musím vyjádřit značné pochyby. Podle mého je reformace skutečně především výsledkem předchozích proměn, byť samozřejmě její konkrétní podoba by s jinými aktéry mohla vypadat poněkud odlišně. Klíčové mechanismy této proměny, například růst laické vzdělanosti už v průběhu středověku, ostatně Tomáš Petráček skvěle popsal v závěru. Pokud ale srovnává středověkou a raně novověkou společnost a tu středověkou vnímá jako svobodnější, musíme se myslím také ptát, zda šlo o záměr a nebo spíše jen o důsledek mnoha dalších okolností. Například fenomén čarodějnických procesů skutečně nespadá do středověku ale až do raného novověku. Znamená to ale, že ve středověku na venkově magie praktikována nebyla? Nebo to prostě jen tehdejší elity nevnímaly? Nebo to jimi jen nebylo pokládáno za závažné? A pokud ano, tak proč? Vždyť i větší tlak na podané může být jen projevem upřímně míněné snahy vrchnosti, pečovat o spásu jejich duší! Stejně tak daleko vyostřenější zájem raného novověku o to, co přesně kdo káže a učí, může prostě být jen důsledkem větší schopnosti zmíněné jemnosti vnímat a posuzovat!
Jak už před mnoha lety skvěle popsal Jean-Pierre Vernant, schopnost chyby či slabá místa nacházet a následnou korekcí se je pokoušet opravit je doslova základní součástí naší "genetické výbavy". Je s námi takřka od počátku evropských dějin, které se právě tím liší od mnoha civilizací blízkého i dalekého východu. Je to naše síla i slabost. Evropskou společnost nelze zafixovat v jakési blažené nevědomosti. Samozřejmě to znamená nejen otevřené dveře pro řadu omylů ale také pro množství bolesti. Obávám se ale, že to neumíme jinak a je vhodné o tom vědět...
Už proto je také lepší vzít Petráčkovu knihu jako výzvu do budoucnosti, nikoliv jako zdrcující a možná v některých detailech i ne úplně spravedlivou, byť vcelku rozhodně oprávněnou kritiku naší minulosti... Celkový dojem: 75%

23.07.2019

Mám nedůvěru k velkým nástinům běhu dějin, nejedná-li se o nástin tak obsáhlý, že nakonec zahrne vše, o tom bych se teprve odvážil něco říci. Ale pozastavovat se nad jednotlivými křižovatkami s úvahami, jestli se dějiny mohly ubírat jinudy, mi připadá dost troufalé. Navíc Tomáš Petráček k problému přistupuje z perspektivy pro mě, člověka odkojeného protestantismem, poněkud nezvyklé: Reformace a katolická reakce na ni představuje dodnes hlubokou ránu, která negativně poznamenala nejen církev, ale vývoj celé západní společnosti.
Když však pominu počáteční neochotu, musím s jeho hodnocením v mnohém souhlasit. Jen mi připadá, že nepřivádí své závěry důsledně až do konce. Přinesla reformace sektářská jatka, ideologická i fyzická? Přinesla do církve rozkol a přiměla katolickou církev, aby se v křečovité reakci vzdala své katolicity? Redukovala víru na vnitřní soulad mysli s předloženým obsahem věroučných článků? Znevěrohodnila v důsledku nejen církevní instituce, ale celé křesťanské poselství? S tím vším se dokážu ztotožnit.
Pak ale narazíme třeba na taková slova: “Na rozdíl od jiných pojetí světa a vesmíru křesťané věří, že vše je stvořeno Bohem, který je mimo jiné svrchovaná inteligence, že vše je stvořeno skrze Logos, tedy že se za vším stvořeným skrývá racionální Boží mysl. Jako lidé, bytosti stvořené k Božímu obrazu a vybavené rozumem, máme podíl na Boží moudrosti. Díky tomu můžeme objevovat zákonitosti, které ve světě objektivně jsou, vložené do něj Bohem.” To je tolik tak problematických výroků, založených na určité lokálně a historicky omezené představě světa, že je snad dnes nikdo nemůže myslet doslova. Chápal bych, kdyby byly míněny jako předreflexivní, jednostranné a v tom směru zároveň nepravdivé vyjádření, jako mytologie racionality, ale co dělají ve vážném teologickém pojednání, které ostatně jinde diagnostikuje jako jeden z projevů deformace křesťanství, že “pravdy víry jsou rigidně formulovány technickým jazykem dobové teologie” a víra se redukuje na “uznávání za pravdivé”?
Podobně je tomu s pasáží o Lutherově přesvědčení, že jeho chápání Bible je jediné správné a samozřejmé z jejího textu. Přitom si neuvědomoval, že se jedná jen o jeho subjektivní interpretaci. O pár stránek dál se pak ale dočteme, že “případ Galileo byl způsoben nesprávným chápáním charakteru biblického textu, nedomyšlenou koncepcí inspirace a neomylnosti Bible”. Není to stejná opovážlivost, stejné spoléhání na vlastní subjektivní přístup? Nepřesouvá se jen důraz z otázky, co říká Bible, na otázku, jaká je správná koncepce neomylnosti Bible? Nejde o stejné pojetí víry jako “vnitřního souladu mysli s předloženým obsahem věroučných článků“, jen v redukované podobě? Není to v jádru zase jen variace na staré konfesijní spory vedoucí k “hyperpluralismu”? A mimochodem, co vlastně hyperpluralismus je a co je na něm špatného?
Zkrátka mi připadá, že dokud podobné věci někoho můžou napadnout, dokud jsou to první, co nám přijde na mysl, ukazuje se, že sekularismus byl a stále ještě je nutný. Nevěřím, že “proces sekularizace poznání nebyl nevyhnutelný”, že konfliktu se dalo zabránit rozvojem křesťanského humanismu. Vždyť může člověk dospět bez krize? Může zmoudřet bez bolesti? Může najít sám sebe bez zkušenosti odcizení? Stejně tak jsem přesvědčen, že náboženství, dokud zůstává produktem odcizeného vědomí, se vlastně ani nemůže vyvíjet dál a vykročit ze svého stínu bez bolestných vnitřních konfliktů a nakonec bez konfrontace se stejně odcizeným sekularismem a ateismem. V tom jsem asi důsledný dialektik.
Nakonec, ona sektářská mentalita, včetně toho, že jednotlivé skupiny nejsou vůbec ochotny uznat ty druhé za křesťany, není nic nového, co by přišlo až s reformací. Naopak je to zátěž, kterou si křesťanství nese už od dob prvotní církve. Jestli se znovu tak silně projevila právě v období reformace, pak to ukazuje (dovolím si říct s trochou dějinného optimismu), že toto nezbytné selhání přestává být dál snesitelné a ona bratrovražedná omezenost, která snad byla zpočátku k přežití křesťanství nutná, se stala překážkou, kterou musíme pro přežití křesťanství překonat. Možná je tu chvíle, kdy, abych parafrázoval jednu dávno umlčenou křesťanskou moudrost: Porodíš-li to, co máš v sobě, to, co máš v sobě, tě zachrání. Neporodíš-li to, to, co máš v sobě, tě zabije.
Důležité na křesťanství není to, co říká, nejsou to přidružené obsahy vědomí, ale naopak to, co přesahuje vědomí, totiž moc, energeia, která v něm působí, řečeno starým dobrým konfesním jazykem - skutečnost vzkříšeného Krista.
Dokud to nepochopíme, mohou donekonečna pracovat ekumenické komise, můžeme donekonečna diskutovat, co ještě brání eucharistickému společenství (a není vzájemné vylučování se ze společenství Kristova těla a krve tím největším pohoršením?), budeme jen dál pokračovat ve slepé uličce. Je třeba být členem té správné organizace? Podřizovat se tomu správnému člověku? Mít správné konceptuální pochopení transsubstancializace (ano, někoho napadlo vyžadovat po věřících konceptuální pochopení absolutního tajemství)? Tím jen dokazujeme, že co mělo být společenstvím Kristova těla, je pro nás ve skutečnosti společenstvím pozemských institucí a lidského učení. Pak dává vzájemná exkluzivita dokonalý smysl. Možná by ale bylo lepší prostě si uvědomit a přijmout skutečnost, že v Kristu jsme již dávno jedním, že je to Bůh, který se nám sám dává, a na nás už není jednotu vytvářet, ale jen přijmout.

25.04.2019

„Kristus řekl: Já jsem Pravda, ne já jsem zvyk.“ – Tomáš Becket
Teninká knížka, kterou autor (stejně jako jiné své knihy) povinně předepisuje studentům ke zkoušce. Na druhou stranu jim svoje díla rozdává, což je od něj nepochybně štědré. :)
Při čtení mi většina informací připadala intuitivní, ale když jsem si pročetla výpisky, uvědomila jsem si, že jsem se dozvěděla i poměrně mnoho nových faktů (třeba o filologu Aleandrovi, který věřil, že Luthera zlikviduje prostě akurátní rozbor jeho textů, a tedy netřeba násilí).
Doc. Petráček se tu nebojí otevírat témata nepříjemná jedné nebo i více stranám, naopak: je to jeho styl. Nevidím důvod, proč by historická práce nemohla být provokativní - čímž nechci říci, že se všemi autorovými stanovisky a způsoby nazírání souhlasím. Konec konců pan docent má už dávno zformovaný výrazný světonázor, jejž jednotlivé knihy jenom tlumočí.

Dočteme se, že reformace se rozhodně nešířila jenom silou svých myšlenek, nýbrž také násilím; že církev vykazovala tendence k reformě zevnitř dávno před protestanty; že spor o svobodu lidské vůle je ve skutečnosti spor dvou scholastických škol, nikoli středověku a novověku; že vysocí církevní hodnostáři zpočátku s Lutherem docela trpělivě diskutovali; že před jeho překladem Bible existovalo v němčině dalších 18; že navazoval na mystiku a laickou dobročinnost pozdního středověku; že lutheránství podvázalo sociální mobilitu episkopátu, protože biskupství se stalo doménou šlechty, atd.