JulianaH. komentáře u knih

Z knihy nám předčítala profesorka filosofie na střední škole, a tak jsem si ji pořídila, abych podle ní mohla zkontrolovat a doplnit své poznámky. Jak už ale napsal kdosi pod jinou knihu popularizující filosofii, banalizace velikých myšlenek by měla mít svou mez.
Informace o jednotlivých myslitelích jsou ve většině případů irelevantní (vztah k ženám hraje určitou roli u Schopenhauera, ale u většiny ostatních filosofů je tenhle odstavec jen neopodstatněný a bohapustý bulvár, a u Koperníka uvádí vysloveně nepravdivé informace).
Filosofům, o nichž se v knize píše, by autor nebyl hoden zavázat tkaničky od bot. Možná proto se neštítí smolit o nich slátaniny složené z dobových pomluv a rádoby vtipného zlehčování. Celkově údajům této knihy nelze věřit, protože bývají senzacechtivě překroucené (např. vztah Marii Montessoriové k fašismu).

Četla jsem omylem, když mi bylo dvanáct nebo třináct. Zaujala mě obálka a čekala jsem cosi historického. Jelikož jsem navíc v daném věku nebyla cílovou skupinou, dočetla jsem do konce spíš proto, že už mi ji rodiče koupili.

Na druhou stranu se nedá říci, že bych při tom trpěla. Zpětně mě překvapuje, že si více či méně ostře vybavuji některé scény. Nejvíc mě zaujalo vyprávění tom, jak Matylda na dětském táboře psala pohádku o princi, jenž se proměnil v kapku (rosy?) a žalem se rozplynul. To proto, že tehdy hrdinka byla zhruba ve stejném věku jako já.

Nemám z knihy vysloveně negativní dojem jako mnozí ostatní čtenáři. Když vycházím z toho, co si o ní pamatuji, byla silně lyrická, psychologizující a většinou realistická (jednotlivé scény z hrdinčina života mi přišly hodnověrné a dobře vymyšlené). Ale, jak už jsem řekla, dostala se mi do rukou v příliš nízkém věku; a ani teď by to žánrově nebyl můj šálek kávy. Proto se vzdám hodnocení pomocí hvězdiček.

1) TRIUMF A TRAGIKA
Zweig vzhlíží ke „svému ctěnému Erasmovi" (na rozdíl od Huizingy), protože v něm vidí svůj ideál: objektivismus, spravedlnost a individualismus jako opozici politiky, nacionalismu a samoúčelnosti, jež mu ztělesňuje Machiavelli (mimochodem tomuto mysliteli křivdí).
Ale nutno říci, že autor Erasma nevyužil jen jako škrabošku; dovedl ho vystihnout takového, jaký byl. Byť za cenu zdůraznění relevantních aspektů a potlačení nerelevantních: to je ale samozřejmé vzhledem k tomu, že monografii psal jako „skrytou autobiografii" a vyznání určitého bytostného typu povahy.

Škoda věcných omylů, jichž se ale beletrista-laik těžko vyvaruje. Například poněkud nedocenil společenské postavení kvalifikovaného korektora znalého klasických jazyků a zaměstnaného v tiskárně. Chybná je i úvaha o původu jména Desider: Erasmus je nezvolil proto, že byl nechtěným dítětem, ale podle jednoho z adresátů Jeronýmových listů. Je také nesmysl stavět Erasma na pomezí protestantů a katolíků, jelikož tento humanista se nakonec výslovně přiklonil ke katolicismu.
Velmi si ale cením toho, že Zweig pracoval s prameny v originálních jazycích; mnozí současní popularizátoři se od něj mají čemu učit, ač třeba oproti Mauroisovi je dosti primitivní.

Nedocenitelné mi připadají pasáže s živou vnitřní vizí určitých fenomenů. Například: „sebevědomí, jehož smyslné a neutuchající opojení z moci opisujeme slovem renesance, ...". (Renesance jako vůle k moci!) Humanisty Zweig vnímá jako duchovní dozvuk rytířstva, Luthera vystihuje tak, že se zdá, jako by spolu studovali. Nejvíc podle mě literárně i myšlenkově exceluje tam, kde staví Luthera a Erasma proti sobě jako dva živelné protiklady.

2) SVĚDOMÍ PROTI NÁSILÍ
Na Zweigovi nejvíc obdivuji, že vedle subjektivního odsouzení „zla" mu zbývá smysl pro objektivní velikost některých jeho představitelů. Bez ohledu na to, jak si tento liberál, humanista a individualista hnusil Kalvína, dovedl vystihnout některé jeho ušlechtilé rysy (například pracovitost a kultivovanost), místo aby ho popsal jako primitivní a násilnické prase. Na druhou stranu si neidealizuje povrchního všeuměla Serveta, ač s ním z lásky k člověku sdílí jeho utrpení. Přijde mi, že tahle nuance části čtenářů jaksi unikla.

V knížce ale samozřejmě nejde o Kalvína, pouhou stafáž „Zla", nýbrž o Castellia.
Jako historik si myslím, že Zweig dělá chybu ve dvou zásadních věcech. Zaprvé v tom, že ztotožňuje svoje mravní zásady (humanismus, kosmopolitismus, ...) s civilisací obecně, a zadruhé v tom, že předkládá jedince vymykajícího se době za měřítko jeho současníků. Asi v tom smyslu, že když mohl být tolerantní Castellio, mohli a měli být tolerantní všichni lidé 16. století. Je velmi cenné, že nám autor Castellia, toto čisté a nezávislé svědomí, ukázal jako důkaz, že člověk výjimečně může přerůst svou dobu. Ale nelze jím obžalovat Kalvína, protože Castellio byl muž (v dobrém smyslu) anachronický a výjimečný. Stejně tak nelze obžalovat řeckou civilisaci s argumentem, že Diodóros byl už ve své době odpůrcem otrokářství a Pýthagorás vegetarián, tak proč ne všichni?

1 21.06.2019

Četla jsem asi jako jedenáctiletá, když jsem si pořídila tři kraby rodu Cardisoma armatum: Huga, Lolu a Theu. Bezkonkurenčně nejvíc mě zaujal fakt, že poustevníček může na čas opustit svoji ulitu.

Četla jsem asi jako patnáctiletá, když jsem sbírku objevila v babiččině knihovně. Antické literatuře jsem bohužel nikdy nedokázala přijít na chuť a Pindarovy epiniky nejsou výjimkou. Zaujaly mě alespoň motivy z bájesloví, propletené s oslavou jednotlivých vítězů, hlavně o zrození ostrova Rhodos.

1 17.06.2019

O svedeném děvčeti, jež se nevzpamatuje ze smrti dítěte, a jeho rodině. Hlavními postavami jsou Hedvika, její sestra Johana a myslivec (ve skutečnosti ženatý kníže) Robert, jenž Hedvice slíbil sňatek a pak ji těhotnou opustil.

Postavy v povídce jsou zřejmě Čeští Němci, aniž by to bylo výslovně řečeno, což mě zaujalo. Však autorka sama byla poloviční Němka; pokud se tedy nemýlím, jsou Sestry zajímavé svědectví o tom, jak se svojí národnostní identitou pracovala později, když už byla uznávanou obrozenskou spisovatelkou.

1 17.06.2019

Povídka o dobré chudé dívce, pletačce punčošek a předčítačce knížek, která zemře na nemoc. Přiznávám, že velmi dojemná: živě načrtává titulní hrdinku, ubohé, přihrbené a choré, a přitom bystré, jemné a dobré stvoření, které je navíc urozeného původu. Dílko plné vesnické intimity a víry v člověka. Vystupuje tu i sama autorka.

1 17.06.2019

Zahradníka k tvoření bajek často inspirovaly podněty z jeho osobního života, lze je tedy číst i jako doplněk (lehce enigmatický) jeho biografie.
Oceňuji zejména předmluvu svědomitého editora, odhodlaného hledat informace o pozapomenutých osobách třeba i v Jungmannově Historii literatury české. Nápad vydávat alespoň vlastním nákladem nepublikovaná dílka obrozenců, která by se jinak ztratila, je ušlechtilý a hodný napodobení.

1 16.06.2019

Množství informací o obyčejích a slavnostech, stravovacích návycích, dějinách, náboženství i literatuře Barmánců (dnes Myanmarců).
Na knížku jsem narazila během školní praxe v antikvariátu a koupila jsem si ji jednak proto, že jsem v té době holdovala cestopisům, a jednak proto, že o Myanmaru jsem kdysi na základní škole měla referát.
Nečetla se mi zvlášť dobře, možná její nezáživnost způsobil právě přetlak informací. Přesto vítám zajímavosti o prastaré Šweitigoumské pagodě z 6. století př. n. l., buddhistických koncilech a jarních slavnostech, mniších bijících holí moderně oblečenou mládež, minimalistickém poledním jídle, tradičních divadelních hrách a básníkovi, který skládal své verše těsně před popravou za to, že trochu zkomolil titul jeho veličenstva.

1 16.06.2019

Dozvuky národního obrození, prolínajícího celé "dlouhé 19. století". Autor se zaměřoval na kroje, výšivky, dřevoryty a keramiku zejména na Slovácku; v brožurce líčí potíže a nepochopení, s nimiž se musel vypořádat. Jeho nostalgie nad zanikajícím lidovým světem je snad zajímavou variantou fin de siècle.

Když mi bylo patnáct, dostala jsem tři brožurky v jednom antikvariátu. Četba mě tehdy strašlivě nebavila, bohužel. Zapsala jsem si, že autor se často opakuje, píše nudně a zaplavuje čtenáře fůrou lamentací. Zajímavější pro mě byl jazyk z počátku 20. století a klad listů.

Četla jsem všechna díla Fernce Móry, která vyšla v češtině nebo slovenštině, kvůli své maturitní práci zaměřené na maďarskou kulturu přelomu 19. a 20. století. Zamilovala jsem si tohoto spisovatele už na základě Vzkříšení Hannibala, tedy toho prvního, které se mi dostalo do ruky. Ostatní díla a mezi nimi pohádky však prohloubily moji vroucí náklonnost k autorovi v celoživotní lásku.

Pohádky Ference Móry jsou neseny autorovým humanismem a stejně jako „Čarovný kožíšek“ často mívají autobiografické prvky, někdy je autor těží celé přímo ze svého života. Zabývá se v nich "dobrým člověkem", což je jeho životní téma. Někdy ho nachází v minulosti, v dobách krále Matyáše Korvína, kam rovněž rád situuje příběhy.

1 16.06.2019

Rustikální literaturu nečtu, protože odporuje mému vnitřnímu naladění, ale v případě svého nade vše milovaného Ference Móry jsem udělala výjimku. Román z roku 1927 vypráví o maďarském venkově po první světové válce a jeho drobném lidu.

Jsem ráda, že jsem si Píseň přečetla. Ale když jsem pochopila, proč ji autor psal, zanechala ve mně nepopsatelně zvláštní, nostalgický, těžkomyslný dojem.
Ferenc Móra si byl dobře vědom, že umírá. "Pan ředitel" chtěl naposled vyzpívat lásku k zemi a k lidem; tušil, že v nich potrvá. Maďarská země a maďarský lid je mu jedno, dvojjediné. Ten maďarský soucit s Maďarem mi přijde jako vpravdě požehnaná podoba lásky.
"... ale že je dobré písní ukončit den a že vás mám rád, sehnuté hlavy smutných a unavených lidí měst a pšeničných polí, ..."
"Země, kolébka a rakev Ferencova a Etelčina, Rózina a Matějova, Bojsziho a pana ředitele - země zůstane, a o ní jsem zpíval tuto píseň."

Se psem Bojszim provádí spisovatel jakousi žertovnou antropomorfizaci; dospěl k rovnostářství mezi psí a lidskou osobou.
Chová humanistický zájem o člověka v celé jeho složitosti. Ale postavy z Písně jsou a mají být také typizací, a to velkolepou; mají být venkovským národem (das Volk) polofeudálního ještě státu. Móra je rovněž oním národem, a v tom už tkví jakási trojjedinost.
V románu se objevuje i generační spor (mezi Matějem a Ferencem, Rózou a Etel).
Z formální stránky mě zaujal vysoký podíl polopřímé řeči a množství regionálních, asi segedínských přísloví a rčení.
Nejvíc mě ale zarazila a potěšila podobnost jedné scény s českou národní literaturou, konkrétně Václavem Benešem Třebízským. Když Ferenc a Matěj s panem ředitelem vykopávají ze země předky, připomíná to až k nevíře pasáž z Povídky levohradecké, kde na venkově sbírá pravěké popelnice zeman Větrovec pod učeným dozorem pátera Moreta a mladého Balbína. Jaká milá, šťastná náhoda!

Úvodní báseň v próze patří k tomu nejlepšímu, co jsem v životě četla:
"Doma ... smutní a unavení lidé se skloněnou šíjí kráčejí pomalu ... za modrými korouhvemi Matky Boží a žlutými prapory Svatého Josefa tam, kde ve věnci pšeničných polí se skloněnou šíjí, smutně a unaveně očekává živé lidi mrtvý Bůh. Na krku faráře, opáleném do červena, kolébá syrový a vonný vítr štolou s roztřepeným okrajem, v rukou bosonohého ministranta se sem tam rozcinká malý zvonek jako na krku hravého velikonočního beránka a tymiánový dým nevystupuje do nebeských výšek, ale rozběhne se pást na mátu k nohám krucifixu. Nic tu nestojí mezi Bohem a člověkem, na obnažených dlaních božích leží obnažená srdce lidská, když táhlá melodie neumělé písně vykřikne z úst Ferenců a Matějů, Etelek a Róz, Petříků a Mařiček."

1 16.06.2019

Původně jsem si Vita fratris Hroznatae pořídila jen ze zvědavosti, s myšlenkou, že „bylo by dobré poznat zase něco ze středověké literatury“. O to příjemněji jsem překvapená. Vedle „Versus de passione sancti Adalberti“ je to nejkrásnější bohemikální legenda, kterou jsem četla.

Jednak smekám před líbezným překladem pátera Arnošta Vovsa, který vystihl košatého a akurátního ducha latiny.
A jednak mě zaujalo, jak je legenda vhodná k poznání středověkých emocí. Hroznata plačky líbá papežovy nohy; jeho družiníci oplakávají pánův vstup do řádu; příbuzní se radují z Hroznatova návratu na statky; světec se děsí nekonečného moře. Nejhlubší vhled nám ale poskytuje do vztahů v rodině.
Říká, že Hroznatova mladá žena zemřela žalem po jednorozeném synkovi.
Popisuje pocity jeho vlastní maminky, rodičky, která přivedla na svět dítě bez života: „Když matka jeho, hrozíc se mrtvého plodu, žádala, pokud jí síly mdlé stačily, aby jej co nejrychleji s očí jejích odnesli a pochovali, vzala bába, která rodičce urozené posluhovala, mrtvého hocha na ruce a k paní své opět a opět volala: „Vezmi, paní, nemluvně do rukou a obětuj blahoslavené Marii, …." Když žena, plná víry, toto a podobné paní své několikrát opakovala, vzala tato konečně, horlivostí žadatelky přinucena, s hrůzou mrtvé tělo chlapcovo do rukou, a pokleknuvši, s pláčem oči a ruce k nebi zdvihla a oddaným srdcem se modlila.“
Naznačuje strach jeho dospělé sestry Vojslavy, když jinoch hrající si na Visle zmizel pod hladinou a zdálo se, že utonul. Mladá žena chvátá k místu neštěstí jen nedbale přistrojená, a když je živý Hroznata vytažen z vody, jásá: „Jakou radost pocítila sestra, že jediný její bratr jest živ, to ať posoudí ten, komu se něco podobného stalo.“
Ovdovělá se uchyluje na statky svého svatého bratra. Ten se v nemoci těší ze společnosti řeholních sester.
Pozoruhodné mi přijde tohle spojení náboženských a hospodářských incentiv: „Opat a bratři kláštera tepelského … s bolestí a pláčem nesmírnou částku peněz sehnali a chtěli ji dáti na jeho vykoupení. Než on dychtě pro nejsladšího Ježíše dáti sladký život, volil raději zemříti, než dáti se vykoupiti se škodou nových štěpů svých. Protož pro Boha zapřísáhl opata a bratry a zakázal, aby na vykoupení života jeho ani jediného denáru nevydávali.“

Hroznata působí jako milý, nevšední člověk veliké pokory a vůle.

1 14.06.2019

Ráda bych věděla, jestli předmluva pana prezidenta Gottwalda skutečně pochází od něj, nebo z pera jeho tajemníka.

Velká část Jiráskových básní se věnuje husitství, přirozeně básnicky romantizovanému (mladý husitský pár ráno burcuje ze sna bitva...). Některé mají ale jiná témata, například Hronovsko. Díla zasvěcená autorovu rodišti mi přišla přirozená - oproti jakoby racionálně, uměle vybraným motivům historickým.
Ze všech nejvíc mě zaujala báseň Stíny o chudém studentovi, kterou si pamatuji i po tolika letech. Ta lyrická imprese světelných paprsků, které prokmitnou po zježených hřbetech malostranských střech a stoupají výš, přes mikulášskou kopuli až k vikýřům.
Sbírečku jsem totiž četla jako šestnáctiletá, kdy jsem na ni narazila cestou ze školy v jednom antikvariátu; mám dojem, že byla za korunu. (Ach, ty časy.)

Paprsky ráno bloudí ve pospěchu
přes báně pyšné, střechy, zahrady,
až vnikly v chladnou jizbu pode střechu,
kde zhynul voják světla armády.

1 08.06.2019

V. Hálek podle mě přímo geniálně vystihl tlachavost vesnických bab.

Povídka mě zaujala při výkladu literatury na SŠ a nelituji, že jsem si ji přečetla, byť jsem věděla, jak skončí. V mezích možností, zájmů a cílů pozdně obrozenské společnosti to není špatné dílko. (Převrat v mém životě ovšem také nezpůsobilo; Jan Neruda byl génius, kdežto jeho současník Hálek "jen" dobrý autor.)

1 08.06.2019

Výborná práce, půvabně napsaná a přínosná, na kterou jsem narazila jako středoškolák. Poprvé jsem se tu dozvěděla o sv. Edmundu Kampiánovi, osvojila jsem si odtud obrat "insula nostra Clementina" a líbilo se mi i vyprávění o alegorické soše Vltavy na Mariánském náměstí, zvané Terezka, kterou jsem předtím znala vlastně jen od vidění.

1 01.06.2019

Úvahy a momentky F. Bohuslava zachycují střípky válečného roku 1917. Dozvíme se, že rakouská cenzura zakázala české lidové písně a trikoloru, že dokonce vyškrtávala z divadelních her anglické a francouzské cizomluvy, že lidé navzdory válečnému nedostatku dbali o černý oděv na pohřby a že se při placení užívalo falešných peněz, čemuž se Češi naučili od haličských Židů. Směna však často byla naturální; autor se zmiňuje o knězi, jenž slíbil mladým milencům, "že jejich lásce požehná za pytel brambor".
Svérázný je Bohuslavův černý humor, s nímž se vypořádává se svou slepotou. Jako válečnému invalidovi mu alespoň všichni prokazovali úctu (ještě v roce 1917? podivuhodné; člověk by řekl, že tehdy už byla válečná euforie dávno ta tam), ovšem on sám se několikrát vymezuje proti nedemokratickému (sic!), devótnímu služebníčkování.

* "Abych odvrátil od sebe představu světa dnešního, suggeruji si, že jsem slepý mlok, mající barvu lidské pleti a žijící ve vodách prostojenské jeskyně, jejíž mistrovské umotvary nevymizí mi z představ."
* "Děkujíce slavnému výboru pro péči o osleplé vojíny, žádáme pro každého z nás kapesní lampičku, fotografický přístroj, divadelní kukátko a broušené zrcadlo. Nebylo-li by možno jmenované věci koupiti bez lístku, prosíme o vymožení nám volných vstupenek do biografů a na pražskou rozhlednu. Kdyby snad ani toto nebylo povoleno, žádáme, aby zřízen byl pro nás kurs střelecký, v němž bychom se zatím cvičili ve střelbě na slepo."

Koupila jsem si tuhle brožurku, když mi bylo asi čtrnáct, ale tehdy jsem z ní nic neměla. Jsem ráda, že jsem ji kvůli zařazení do Databáze znovu pročetla, jelikož teď už ji umím docenit jako zajímavý egodokument a historický pramen. Autorova vůle a optimismus jsou inspirativní.

1 01.06.2019

„Onen kosmopolitismus, který nám tak vychvalují, není od boha, nýbrž od tyranů a despotů, kteří by rádi udělali ze všech národů rumiště, ba hnojiště otroctví, a kterým tedy lahodí, kdyby se ten či onen národ dal dobromyslně proměnit v rum.“ – Ernst Moritz Arndt

Některé věci se bohužel vracejí do starých kolejí; a mezi nimi i potlačování národních identit. Bylo osvěžující přečíst si výroky našich významných spisovatelů, kteří řešili tentýž problém jako dnešní Němci, totiž že nesmějí být Němci.
Čekala jsem, že přehled literatury osvobozovacích válek pro mě bude především opakování, ale dozvěděla jsem se nové informace o průběhu pruské a rakouské prohry v boji s Napoleonem – a musím přiznat, že nová pro mě byla i jména Friedrich von Gentz a Heinrich von Collin. Mimořádně zajímavý mi přišel překlad Kleistovy satirické Učebnice francouzské žurnalistiky, kde podal zásady francouzské propagandy. ...Ano, některé věci se bohužel vracejí do starých kolejí.

Tenhle sešitek jsem objevila před jedním antikvariátem už loni na jaře, ale dostala jsem se k němu teprve teď v souvislosti se svou esejí na sociální dějiny.

(H. von Kleist o Napoleonovi:)
Schlagt ihn tot! Das Weltgericht
fragt euch nach den Gründen nicht!

1 27.05.2019

Nuže, nakonec mi to nedalo a „Krista" jsem si přečetla – a nelituji. Zapůsobil na mě o poznání lépe než druhé dvě hry.
Některé repliky bych kvůli neobratnosti, naivitě a nadbytečnosti vyškrtla, jiné jsou ale dosti podařené. Někdy se autorovi povede vtipný kontrast pomocí cizomluvů, většinou ale bijí do očí. Nejvíc vyniká v lyrickém popisu; patrně byl lepším prozaikem než dramatikem.
Kristus je v tomto dramatu Nadčlověk, nikoli sentimentální viktoriánský beránek, který na sobě nechává štípat dříví. Farizeové jsou naopak pro Zavřela „méně než lidé": do nich vstupuje Satan vypuzený z člověka, a vykoupený syn Adamův nyní může nastoupit cestu nad sebe.

ŽENA: Jak ti mám poděkovat?
KRISTUS: Tak, jak děkují lidé.

SATAN (k dokonávajícímu Kristu): … Věčnost se nemůže měřit s nicotou. Jsou to dvě sféry, které nemají nic společného.

SATAN: Jaký pád! Z plamenné věčnosti hvězd do člověkova mozku, a z člověkova mozku – kam?

SATAN: Slyšel jsem příliš mnoho o této zemi, než abych nezatoužil poznat ji zblízka. Procestoval jsem ji skrz naskrz. Viděl jsem její města, hory, jezera i pouště. Viděl jsem maličké město na úpatí hor, několik bílých domků svázaných jemnou zelení oliv a palem a prudce modrou klenbu nebes.
KRISTUS: Nazareth –
SATAN: Viděl jsem jej. Ukázali mi nevelký pahorek, na kterém jsi často prodléval. Vystoupil jsem na něj. Maličké domky zmizely. Nebylo viděti než jemnou zeleň oliv a sytou modř nebes, zrcadlící se stále znovu v kovových plochách maličkých jezer. Z neviditelných domků vystupoval kouř a píseň, k smrti truchlivá píseň, kterou bylo stále slyšeti, byla zpívána jistě také tam.
KRISTUS: Nazareth.
SATAN: … vrať se k němu! …
KRISTUS: … Chci poznat lidi.
SATAN: Nedoporučuji. Nestojí za námahu.

1 26.05.2019

Četla jsem obecnější pasáže, ty konkrétní pro mě (a můj referát o farní síti) neměly význam. I tak musím pochválit čtivost textu a řadu informací o rakouském osvícenství shora, s kterými jsem se jinde v literatuře nesetkala.

Například že Marie Terezie nabádala své děti k četbě Febronia; že bula Dominus ac Redemptor byla přijata i proto, že kvůli vyhnání jezuitů byl exkomunikován budoucí švagr Josefa II. a Mariin synovec; že před Tolerančním patentem fungovala tzv. ortodoxní tolerance (kvůli spojenectví Ruska v 7leté válce) a tolerance pro srbské pravoslavné uprchlíky; nebo že Chorvatsko patent zcela odmítlo a Uhry a Belgie se bouřily.
Zajímavé bylo také uvědomit si, co negativního přineslo josefinství v církevní praxi, díky stížnosti biskupa Schaffgotsche. V ní požadoval, aby se znovu směly vystavovat pravé relikvie, aby byl rozšířen rejstřík modliteb (jinak prý působí monotónně), aby bylo s kněžími zacházeno slušně a aby byly zřízeny řádové domy pro řeholníky ze zrušených klášterů, kteří nemají kam jít.