Život blahoslaveného Hroznaty

Život blahoslaveného Hroznaty https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/276366/bmid_zivot-blahoslaveneho-hroznaty-XlC-276366.jpg 5 1 1

Latinsky psané dílo neznámého tepelského premonstráta, vzniklé asi čtyřicet let od Hroznatovy smrti, přeložil páter Arnošt Voves (1930). Legenda měla sloužit jako podklad k beatifikaci.

Literatura naučná Biografie a memoáry Historie
Vydáno: , Arca JiMfa
Originální název:

Vita Fratris Hroznatae


více info...

Přidat komentář

JulianaH.
14.06.2019 5 z 5

Původně jsem si Vita fratris Hroznatae pořídila jen ze zvědavosti, s myšlenkou, že „bylo by dobré poznat zase něco ze středověké literatury“. O to příjemněji jsem překvapená. Vedle „Versus de passione sancti Adalberti“ je to nejkrásnější bohemikální legenda, kterou jsem četla.

Jednak smekám před líbezným překladem pátera Arnošta Vovsa, který vystihl košatého a akurátního ducha latiny.
A jednak mě zaujalo, jak je legenda vhodná k poznání středověkých emocí. Hroznata plačky líbá papežovy nohy; jeho družiníci oplakávají pánův vstup do řádu; příbuzní se radují z Hroznatova návratu na statky; světec se děsí nekonečného moře. Nejhlubší vhled nám ale poskytuje do vztahů v rodině.
Říká, že Hroznatova mladá žena zemřela žalem po jednorozeném synkovi.
Popisuje pocity jeho vlastní maminky, rodičky, která přivedla na svět dítě bez života: „Když matka jeho, hrozíc se mrtvého plodu, žádala, pokud jí síly mdlé stačily, aby jej co nejrychleji s očí jejích odnesli a pochovali, vzala bába, která rodičce urozené posluhovala, mrtvého hocha na ruce a k paní své opět a opět volala: „Vezmi, paní, nemluvně do rukou a obětuj blahoslavené Marii, …." Když žena, plná víry, toto a podobné paní své několikrát opakovala, vzala tato konečně, horlivostí žadatelky přinucena, s hrůzou mrtvé tělo chlapcovo do rukou, a pokleknuvši, s pláčem oči a ruce k nebi zdvihla a oddaným srdcem se modlila.“
Naznačuje strach jeho dospělé sestry Vojslavy, když jinoch hrající si na Visle zmizel pod hladinou a zdálo se, že utonul. Mladá žena chvátá k místu neštěstí jen nedbale přistrojená, a když je živý Hroznata vytažen z vody, jásá: „Jakou radost pocítila sestra, že jediný její bratr jest živ, to ať posoudí ten, komu se něco podobného stalo.“
Ovdovělá se uchyluje na statky svého svatého bratra. Ten se v nemoci těší ze společnosti řeholních sester.
Pozoruhodné mi přijde tohle spojení náboženských a hospodářských incentiv: „Opat a bratři kláštera tepelského … s bolestí a pláčem nesmírnou částku peněz sehnali a chtěli ji dáti na jeho vykoupení. Než on dychtě pro nejsladšího Ježíše dáti sladký život, volil raději zemříti, než dáti se vykoupiti se škodou nových štěpů svých. Protož pro Boha zapřísáhl opata a bratry a zakázal, aby na vykoupení života jeho ani jediného denáru nevydávali.“

Hroznata působí jako milý, nevšední člověk veliké pokory a vůle.