Triumf a tragika Erasma Rotterdamského / Svědomí proti násilí

28.04.2020

Hodnotím jen "Svědomí proti násilí", která vyšla česky už jednotlivě. Pro zájemce přidávám stručnou recenzi knihy v českém vydání: https://horasion.cz/stefan-zweig-svedomi-proti-nasili-kniha/
Kniha byla velmi čtivá a opravdu unikátní, protože portrétuje jednu zatajovanou část křesťanských dějin.

29.02.2020

Úžasný jazyk, styl psaní. Vtáhne do děje, vyjádří drama, emoce - tohle je opravdu umění.

O počátcích luteránství a kalvinismu. O Erasmu Rotterdamském, Lutherovi, Kalvínovi a Castelliovi. O humanitě a toleranci oproti fanatismu a totalitě.

21.06.2019

1) TRIUMF A TRAGIKA
Zweig vzhlíží ke „svému ctěnému Erasmovi" (na rozdíl od Huizingy), protože v něm vidí svůj ideál: objektivismus, spravedlnost a individualismus jako opozici politiky, nacionalismu a samoúčelnosti, jež mu ztělesňuje Machiavelli (mimochodem tomuto mysliteli křivdí).
Ale nutno říci, že autor Erasma nevyužil jen jako škrabošku; dovedl ho vystihnout takového, jaký byl. Byť za cenu zdůraznění relevantních aspektů a potlačení nerelevantních: to je ale samozřejmé vzhledem k tomu, že monografii psal jako „skrytou autobiografii" a vyznání určitého bytostného typu povahy.

Škoda věcných omylů, jichž se ale beletrista-laik těžko vyvaruje. Například poněkud nedocenil společenské postavení kvalifikovaného korektora znalého klasických jazyků a zaměstnaného v tiskárně. Chybná je i úvaha o původu jména Desider: Erasmus je nezvolil proto, že byl nechtěným dítětem, ale podle jednoho z adresátů Jeronýmových listů. Je také nesmysl stavět Erasma na pomezí protestantů a katolíků, jelikož tento humanista se nakonec výslovně přiklonil ke katolicismu.
Velmi si ale cením toho, že Zweig pracoval s prameny v originálních jazycích; mnozí současní popularizátoři se od něj mají čemu učit, ač třeba oproti Mauroisovi je dosti primitivní.

Nedocenitelné mi připadají pasáže s živou vnitřní vizí určitých fenomenů. Například: „sebevědomí, jehož smyslné a neutuchající opojení z moci opisujeme slovem renesance, ...". (Renesance jako vůle k moci!) Humanisty Zweig vnímá jako duchovní dozvuk rytířstva, Luthera vystihuje tak, že se zdá, jako by spolu studovali. Nejvíc podle mě literárně i myšlenkově exceluje tam, kde staví Luthera a Erasma proti sobě jako dva živelné protiklady.

2) SVĚDOMÍ PROTI NÁSILÍ
Na Zweigovi nejvíc obdivuji, že vedle subjektivního odsouzení „zla" mu zbývá smysl pro objektivní velikost některých jeho představitelů. Bez ohledu na to, jak si tento liberál, humanista a individualista hnusil Kalvína, dovedl vystihnout některé jeho ušlechtilé rysy (například pracovitost a kultivovanost), místo aby ho popsal jako primitivní a násilnické prase. Na druhou stranu si neidealizuje povrchního všeuměla Serveta, ač s ním z lásky k člověku sdílí jeho utrpení. Přijde mi, že tahle nuance části čtenářů jaksi unikla.

V knížce ale samozřejmě nejde o Kalvína, pouhou stafáž „Zla", nýbrž o Castellia.
Jako historik si myslím, že Zweig dělá chybu ve dvou zásadních věcech. Zaprvé v tom, že ztotožňuje svoje mravní zásady (humanismus, kosmopolitismus, ...) s civilisací obecně, a zadruhé v tom, že předkládá jedince vymykajícího se době za měřítko jeho současníků. Asi v tom smyslu, že když mohl být tolerantní Castellio, mohli a měli být tolerantní všichni lidé 16. století. Je velmi cenné, že nám autor Castellia, toto čisté a nezávislé svědomí, ukázal jako důkaz, že člověk výjimečně může přerůst svou dobu. Ale nelze jím obžalovat Kalvína, protože Castellio byl muž (v dobrém smyslu) anachronický a výjimečný. Stejně tak nelze obžalovat řeckou civilisaci s argumentem, že Diodóros byl už ve své době odpůrcem otrokářství a Pýthagorás vegetarián, tak proč ne všichni?

19.11.2018

Jak už jsem u Zweiga uváděl: nádherný jazyk a ohromný patos. Krásné čtení.

25.12.2015

Svědomí proti násilí je dnes již zapomenuté, avšak geniálně koncipované dílo Stefana Zweiga. Sugestivně vypráví o událostech evropské reformace, především nástup kalvinismu v Ženevě. Na pozadí tohoto příběhu vyplývá nekončící boj (řečeno slovy autora) "mezi svobodou a autoritou", kde despotickou stranu symbolizuje Jan Kalvín v protikladu tolerantního myslitele Sebastiana Castellia. Zweig zde filosoficky uvažuje o významu duchovní nezávislosti. Ač se může zdát, že hlavním tématem je příběh o Kalvínově cestě k moci či pojednání o svobodě jednotlivce, ve skutečnosti se jedná o zoufalý výkřik humanisty, jenž se děsí nástupu nacionálního socialismu, což hrozivě vyplývá nejen z data vydání knihy - roku 1936. Můžeme to vyčíst i skrz řádky, kupříkladu kdy vypravěč považuje asketu za nejhorší druh despoty. Jako příklad uvádí Robespierra, avšak všichni historicky znalí jistě pochopí, jakou v té době aktuální postavu měl na mysli.

Byla by však chyba, kdybychom hlavní děj příběhu chápali jen jako symbol bez vlastního smyslu. Zweig pracuje s historickými prameny, mezi nimiž vyniká dílo De haereticis, an sint persequendi již zmíněného Sebastiana Castellia z roku 1554. Z ní cituje pasáž, která naprosto koresponduje s voláním všech soucitných a násilí odmítajících lidí:
"Ó Kriste, Stvořiteli a králi světa, vidíš tyto věci? Což jsi najednou opravdu tak docela jiný, než jaký jsi býval, tak ukrutný a nepřátelský vůči sobě samému? Dokud jsi přebýval na tomto světě, nebylo nad Tebe nic mírnějšího, nic laskavějšího, nebylo nikoho, kdo by strpěl posměch s větší shovívavostí; pohaněn, popliván, vysmíván, s trnovou korunou ukřižován mezi lotry, v nejhlubším ponížení modlil ses za ty, kdož Ti způsobili všechny tyto urážky a mrzkosti. Je pravda, že ses nyní tak změnil? Úpěnlivě Tě prosím v nejsvětějším jménu Tvého Otce: přikazuješ skutečně, aby ti, kdož nejsou poslušni Tvých ustanovení a přikázání přesně tak, jak to požadují Tvoji učitelé, byli topeni ve vodě, trháni kleštěmi až do vnitřností, posypáváni solí, čtvrceni mečem, smaženi na malém ohni a týráni co nejpomaleji až k smrti všemi způsoby mučení? Skutečně schvaluješ tyto věci, ó Kriste? Jsou to opravdu Tvoji služebníci, kteří pořádají takovéto jatky, při nichž jsou lidé takto trápeni a rváni? Když si berou za svědka Tvé jméno, jsi opravdu účasten těchto ukrutných jatek, jako kdybys lačněl po lidském mase? Kdybys, Kriste, opravdu tyto věci přikazoval, co by pak zbývalo činit ďáblovi? Ó, jak strašlivé rouháni Bohu, že Ty bys činil tyto věci, tytéž věci jako on! Ó, jaká ničemná opovážlivost lidí přisuzovat Kristu věci, které mohou být jen vůlí a výmyslem ďábla!" (Odeon, Praha 1970. Strana 246n)

Autor skrz vypravěče jedinečně vystihl a shrnul celou filosofii lidskosti ve stati:
"Protože se v každé době obnovuje násilí v jiné podobě, musí lidé ducha vždy znovu vést proti němu boj; nikdy se mu nesmějí vyhnout pod záminkou, že násilí je v tuto chvíli příliš silné a že by proto nemělo smysl čelit mu pouhým slovem. Neboť nezbytné věci se nikdy neříkají dost často a pravda není nikdy zbytečná. I když pouhé slovo nezvítězí, přesto dokazuje její věčnou přítomnost, a kdo jí v takové chvíli slouží, dokazuje tím, že žádný teror nemůže ovládnout svobodnou duši a že i v nejnelidštějším věku zbývá ještě prostor pro hlas lidskosti." (Odeon, Praha 1970. Strana 247)

I po tom všem, co napsal Sebastian Castellio v 16. století, po tom všem, co napsal Stefan Zweig ve 30. letech 20. století a i po tom všem, co napsali spisovatelé jako Karel Čapek či další tehdy známí autoři, svět čekal Auschwitz, Sobibor, Treblinku, Belžec, Babij jar, Katyň, Rumbulu, Ponary, Jasenovac, červencové a březnové deportace, rozkaz číslo 00447... Jaké zoufalství musí prožívat ti, co vidí nástup zla, vědomi si toho, že jejich křik zůstane pouhým zrnkem písku v moři zapomnění? Jaké utrpení musí prožívat ti, co jsou odhodláni bojovat a zároveň si jsou vědomi vlastní bezmoci? Kolikrát se toho ještě sami staneme svědky?

15.11.2014

Přečetl jsem první část o Erasmovi a Lutherovi. Obdivuji, jak Zweig dokáže jít do detailů, podrobně poukázat na rozdílnost povah hlavních postav, které vlastně usilovali o to samé, ale každý svým vlastním, ne 100% ideálním způsobem.

14.06.2013

Tato kniha mi vysvětlila mnohé z naší (ne tak daleké) minulosti - počátek a průběh církevní reformace, respektive jeho hlavních proudů - Lutherovci, Kalvinisté. Každá takováto událost, každý takový souboj svědomí proti násilí ovlivňuje dějiny lidstva na dlouho dopředu. V tomto případě zásadní vliv pro další dějinný vývoj v Evropě.

Tak málo knih má schopnost zasáhnout člověka uvnitř. Svědomí proto násilí mezi ně rozhodně patří. Strhující, barvitý popis náboženských sporů 16. století a přitom podaný tak lidskou formou (tak vzdálenou neživotným teologicko-historickým rozborům), že byste těžko hledali někde podobný. Zweig podává popis jednoho myšlenkového souboje, který přitom nezůstal jen čistě abstraktním. Je to souboj o podobu lidské podstaty - být, buď jedním z kolečka soukolí, tím, co zapadá do druhého, ničím se nevyjímá a poslušně plní svůj úkol na této Zemi, stanovený mu "Bohem a řádem". Nebo být tím, kdo nevěří, že je většího zákona, než vzájemné lidské lásky a tolerance. Bůh trestající proti Bohu milujícímu.