jezekk komentáře u knih

A tak mi to zase jednou připomnělo Jiřího Kratochvila. Někdy, občas, ale silně... Děkuji za doslov, to se dnes už nenosí.

Pro člověka jako já, který není úplně zběhlý v levicovém uvažování, se jedná místy o docela nepřehlednou změť pojmů, takže detaily (v mém laickém pohledu) toho či onoho konkrétního diskutovaného tématu mi unikaly a často jsem měl pocit, že se tu jedná o levičáckou variantu teologických disputací o andělech na špičce jehly - celkový smysl jsem snad ale u těchto pasáží pochopil.
Jak lze očekávat, jedná se o z velké části bilanční, vzpomínkový text, a vzhledem k širokému záběru autora chápu, že se nemohlo dostat každému z témat stejného prostoru, ale docela mě překvapuje, že se v něm neobjevují dvě, která jsou pro naši současnost a budoucnost základní, obě ukotvená hluboko v minulosti a z pohledu sociálních věd se silným potenciálem: klimatická změna a agresivní putinovské Rusko. Respektive ekologické téma zmíněno jednou dvakrát je, ale jen letmo a ve své obecnosti. A v této souvislosti bych také čekal, že se Barša alespoň krátce zmíní i o postavění zvířat, když už je půlka knihy o emancipaci.
Stejně tak mě mrzí absence nějaké reflexe už přes tři roky probíhající války Ruska proti Ukrajině. Tady by jistě nějaká úvaha,/diskuse byla minimálně zajímavá.
Jinak ale dobrá kniha, určitě stojí za (nejedno) přečtení.

Svižná jízda panoptikem bizarnosti a zvrácenosti, na jejímž konci se propadáte do stavu nekonečné marnosti - z takového pekla není cesty ven. Skvěle napsáno.

Výborný a inspirativní rozhovor, spousta zajímavých informací a výkladů. Nejsem úplně přesvědčený, že neexistuje nějaká jednotící linka (duše to samozřejmě není), která by smysluplně charakterizovala obyvatele onoho východního prostoru, nicméně střízlivý přístup k různým povrchním generalizacím se cení.
Co mi však v knize chybělo, byla reflexe současného ruského filmu. Jména jako Zvjagincev, Balabanov, Serebrennikov (a samozřejmě i jména prorežimních autorů) mohla zaznít.

V pasážích, kde autor zabrušuje do ostrovní historie, aby popsal vznik a vývoj různých institucí (právo, svoboda, vlastnictví apod.), je čtení obohacující, jinak se mi zdálo, že často přešlapuje na místě a opakuje a rozmělňuje již řečené. Nepostřehl jsem, že by se někde objevila alespoň zmínka o společnosti Cambridge Analytica, ruské stopě a lžích, kterými krmili stoupenci brexitu britskou veřejnost. Nepodezírám Scrutona z příchylnosti k Rusku nebo Putinovi (ostatně na str. 198 a 199 výslovně ruskou hrozbu pro evropský mír uvádí). Viděl bych to spíše jako autorovo přesvědčení, že ona britská/anglická výjimečnost je přesvědčivě nejsilnějším motivujícím faktorem, který se podílel na rozhodnutí Leave, že výše zmíněné špinavosti není třeba zmiňovat....

Žánrově je to spíše takový mix reportáže, biografie a rozhovoru, často s využitím delších citací ze Scrutonových knih či jiných jeho textů. Někdy to způsobuje trošku zmatek, zvláště když vypadnou uvozovky a my nevíme, jestli zrovna mluví zpovídající, nebo zpovídaný.
V knize je popsána a reflektována celá škála Scrutonových odborných i neodborných témat a v dostatečném detailu se dočteme i o jeho profesních a životních peripetiích. Jak už to tak bývá, v mnohém lze s řečeným souhlasit, v mnohém nikoli, summa summarum z toho ale RS vychází jako docela sympatický chlapík, který není tak dogmatický a ideologicky nesmiřitelný, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Překlad velmi slušný, i když Hilary „Putnamová“ opět potěšila...

Četl jsem podruhé, po třiceti letech a v novém překladu, obavy se nenaplnily, je to pořád dobrá próza. A revidovaný překlad tomu pomohl, rozhodně doporučuji.

Přímočará novela a vlastně již typický McCarthy s motivy a postupy plně využitými v pozdějších jeho knihách (Krvavý poledník, Tahle země...).

Ambiciózní prvotina oceňovaného autora, ke čtenáři však ne příliš vstřícná. Jak zmiňuje kolega Adam84, v knize je výborný doslov Aleny Dvořákové, který osvětlí literární i historický kontext McCarthyho debutu a ponouká k jeho opakovanému čtení.

Rozhodně bych uvítal další překlady autorových knih, samozřejmě v překladu Jána Štrassera. Výborný román.

Některé pasáže, napsané jazykově strhujícím způsobem, byly opravdu velice silné, jindy se mi zdálo, že autor dost tlačil na pilu sentimentality. Ale podařený závěr. Jeho "severoirské" romány, zvláště ten druhý, hodnotím jako podařenější.

Často na hranicích srozumitelnosti, co mě ale překvapilo: u některých pasáží jsem měl silný pocit, že to psal Jiří Kratochvil.

Geniální text, který by si zasloužil několik zásahů geniálního/osvíceného redaktora. Ale víme, jak to bylo, takže klobouk dolů.

Jsem moc rád, že byly do češtiny přeloženy i Rushdieho teoretické texty. Obecně nic nemám proti literárním teoretikům, ale jako nejpřínosnější uvažování o literatuře mně přijde takové, které jde přímo z pera praktiků: Kundera, Sábato, Lodge, Eco... (i když ti dva posledně jmenovaní - no, je to půl na půl).
Rushdie není jednoduchý autor, nicméně originalita a suverénní jazyk jeho prózy jsou neoddiskutovatelné. V této sbírce různorodých textů (literární eseje, příležitostné projevy k zahájení konferencí či výstav, nekrology, předmluvy k publikacím atd.) se ale není čeho bát, jsou prosty teoretického/esoterického žargonu, autor se nepředvádí, ale snaží se přístupně vyložit své pojetí literatury, ukázat kdo či co jej ovlivnilo a inspirovalo, případně které osobnosti z různých uměleckých oborů má rád, a to vše často velmi vtipně.
Přiznávám, že asi tři čtyři texty byly pro mě méně atraktivní (indická mytologie, resp. "editorský" počin jistého indického vládce 16. století), ale jinak vše ostatní beru jako nadmíru uspokojující a inspirativní.
Je tam pár chyb/překlepů, ale co už, to tak nějak patří k dnešní době. Jinak čistá čtenářská radost.

Šimečka umí psát, to se musí nechat, radost číst. Ale zároveň smutek... "Ale keby ste vedeli, koľko našich susedov obdivuje Putina! Je to hroza. Keby nás Rusi prišli okupovať ako v 68., udajú nás, verte mi." str. 73.
Ale naštěstí také: "Muž v mojom veku ma pozdravil a vyhŕkol: ´To je strašné, toľko zničeného majetku a toľko zničených životov. Chudáci Ukrajinci. Kedy sa tá vojna skočí?´ Mohol sa sťažovať na to, ako zdraželo drevo, ale on vyriekol práve tyto vety. ´Do jesene´, povedal som. Zaslúžil si útechu a okrem toho, už sa nikdy nestretneme., nevytkne mi moju milosrdnú lož.´" str. 51.

Zajímavý pohled kunsthistorika na ruský imperialismus posledních dvou století. Bohatá barevná příloha dává lépe pochopit, o čem je řeč. V podstatě neveselé čtení, řešení to nemá.

Jsem čtenářem bratru pětačtyřicet let, ale nepamatuji se, že bych četl něco tak... snad dokonalého? Jistě, je tu Kafka, Eco, Grass, Nabokov, Rushdie, Barnes... je jich spousta, které mám rád a budu je s radostí číst, ale přeci jen - a z tohoto tvrzení neustoupím ani píďu - tohle je genialita, vlastně kongenialita té nejvyšší kvality...
Je mi jasné, že následující řádky nejsou originální (s prominutím všechny zdejší komentáře pročítat nebudu), ale nemůžu si pomoci: Jémináku, to bylo špíčkový!!! Děkuju, pane Chrouste, děkuju, pane Čídale, voboje ste čídy!!!

(SPOILER) Zmlsán autory jako Rushdie, Nabokov nebo Grass, byl pro mě tento Böllův román zklamáním. Protivná hlavní postava sebelítostivého klauna, který nevynechá příležitost, aby "plakal" (po epizodě dvojité ztráty panictví jsem knihu málem odložil nedočtenou), obsesivní navážení do křesťanství a katolictví zvláště (nic proti, ale proč tak povrchně, lacině), stále přítomná sentimentalita až k hranici kýče, a nakonec i konvenční jazykové a stylistické zpracování ve výsledku vedou k mému nižšímu hodnocení, které bych snad ještě o jednu hvězdu snížil, nebýt jedné či dvou povedených metafor a jisté (dobou a prostředím podmíněné) projevené odvaze v některých tématech. Ale protože se mohu mýlit, dám ještě autorovi šanci.

Vynikající, především v popisech íránské historie i tehdejší společenské reality, ať už přímo nebo skrze konkrétní aktéry. V úvahových pasážích, kde se autor zabývá povahou autoritářského, resp. totalitního režimu, jeho praxe i konkrétních projevů, se mi zdá, že se v podstatě opakuje a v množství použitých metafor jakoby oslabuje výsledný efekt. Rozumím tomu, že šáhův režim přímo vybízel využít příležitost a psát o polském komunistickém režimu (diktatury jsou v zásadních věcech stejné), to ale v poslední třetině působilo již mírně únavně a nic nového či zajímavého jsem v textu nenašel.
Ale to je vlastně jen drobnost, jsem vlastně moc rád, že jsem objevil výborného autora, na kterého vbrzku ještě upřu svůj čtenářský zájem (a na celou edici jakbysmet).

Četba tohoto textu byl pro mě - současného amatérského tenistu a bývalého amatérského běžce - skutečný požitek, umocněný i tím, že jsem jej četl ve slovenštině, jazyku patřícímu k mému dětství. Inteligentním, upřímným a hlubokým přemýšlením o vztahu těla a mysli, výkonu, egoismu a altruismu ve sportu i v životě, kultu mládí a realitě stárnutí atp. se Šimečkovi ve výsledku podařil husarský kousek. Opravdu inspirativní čtení, a nejen pro bývalé či současné sportovce-intelektuály....
Nepochybuji, že podobné uspokojení naleznu i při četbě dalších autorových textů, na které se chystám.