jardadr komentáře u knih

Je jasné, že kniha, která se zabývá tématikou takovou jako tato, a byla vydána v roce 1960 musela nutně utrpět jisté šrámy působením vlivu času. Přesto, alespoň pro laika, jich očividně se nezdá být tolik, aby ztratila něco ze své podivuhodnosti, což by mohl být možná, ten správný výraz vystihující její charakter. Ano, přečteno s chutí člověka, který nevěří, že na každém šprochu je pravdy trochu a konspirační teorie považuje za krmivo pro už beztak šílené jedince, ale který má za to, že většina vědeckých teorií se počíná vysvětlovat slovy; představme si, že...
A doba, kterou žijeme je jistě dobou "zázraků". Přes všechny své nedostatky a nekončící děsuplnosti. I přes to, co je v této knize přes šedesát let staré (mladé?), také zmiňováno, že tempo doby neběží pro všechny stejně a mnohým uniká (což je jistě i můj případ). Je vůbec schopen se mozek běžného člověka přizpůsobit rychlosti změn? A není ten dnešní stav touhy po konzervatismu, návratu (k něčemu, co nikdy nebylo) ke starým hodnotám, vždy jen vágně načrtnutými, jen strachem a zpátečnictvím? Ne, že by se nebylo čeho bát v pohybu směrem dopředu, ovšem nemenší děsy jsme nechali za sebou.
Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž za nejinspirativnější považuji právě tu první. Je to gró celého díla. Obsahuje vysvětlení pojmu fantastický realismus. Zbylé dvě části víceméně dokreslují příklady, to co už bylo řečeno a po pravdě mne již tolik nezaujali. Teorie nacistů o podstatě světa jsou možná zajímavé, ale bylo-li to opravdu tak, pak prakticky dokazují jen to, že to byli ještě větší šílenci, než jsem si myslel. A že to bylo zlo, svými skutky i podstatou, opravdové protihumánní Zlo, tak jak ho chápal Welšan Arthur Machen (slavný a často citovaný prolog k jeho povídce Bílý Lid, autoři do knihy vložili (a ve zdařilejším překladu, než v nedávno vydané Temnotě nepomíjí). Zajímavá byla zmínka o osobě Rudolpha Steinera, který ve Švýcarsku v první polovině dvacátých let zakládá protinacistickou nauku, stojící na základech tzv. "bílé magie", čili sil dobra. A je nacisti, jak jinak, zničen.
Jedním slovem, Jitro kouzelníků je prostě studna inspirace. A to především, není to vědecké, pseudovědecké dílo, ale ani ztřeštěnost ve stylu von Dänikena. Autoři, zdá se, věří, že lidské mysli musí být otevřené, musí se snažit bdít a nezatvrzovat se proti ničemu, čemu právě teď ještě nerozumí, nebo naopak neutvrzovat se, že to čemu věří teď, musí platit napořád a nebude nikdy vyvráceno.

5 02.02.2021

Tuto knihu by asi nejlépe mohlo charakterizovat ono známé rčení; Bylo, Nebylo. Je to prostě, a v knize je to mnohokrát zmiňováno, otázka víry. Buď uvěříte a poté se, stejně jako s jinými záležitostmi v životě, vše stává skutečným. Nebo, tak jako Smoky uvěřit nemůžete, nebo nejste ze samé své podstaty schopni takové věci přijmout (někdy se tomu eufemicky říká, že vám nebyl dán dar víry). Takže kniha se dá číst jako magický realismus: události mají nějaký možný záhadný podtext, ale dají se také rozumově zdůvodnit, je to rodinná sága, silná vazba na určité místo, sexuální přepjatost některých postav. Ale stejně tak se můžete přiklonit k onomu Bylo, a pak před sebou máte fantasijní příběh, pohádku pro dospělé.
A to je jeden z důvodů, proč mě tato kniha tolik zaujala, bavila i fascinovala. Je jako dům Pivodových, který má z každé strany jiný štít (viz. Dům se sedmi štíty od N. Hawthornea. Ten je ostatně zmiňován v knize ještě jednou připomínkou nezvyklého dítěte Perly ze Šarlatového písmena. A vůbec, teď to vidím, že Crowleyho svět je inspirován Hawthornovým dílem, také často obsahujícím lehké fantazijní prvky ve stylu Bylo, Nebylo). Tuším, že každý, kdo tuto knihu četl, četl zároveň knihu "jinou". Crowley se pokusil o literární pokus, svého druhu magii. Napsat text, který by se proměňoval jako mraky na obloze a Příběh by si z nich sestavoval každý jeden čtenář sám. Rád bych ovšem někdy narazil na nějaký atlas mraků, který by mi vysvětlit určité věci, jejichž tajemství se mi prostě odhalit nepodařilo.
Co jsem napsal zní asi šroubovaně, ale zatím jsem nenašel jedinou slušnou recenzi na Malý. Velký, která by šroubovaně nezněla. Snad se tedy dá obyčejně, lidsky říci, že kniha pro mne byla zážitkem.

3 08.01.2021

Povídky, jejichž děj ubíhá zvolna a plynule, tak jako voda v Temži. Britští spisovatelé, zvlášť ti ze staré školy, prostě tajemné a strašidelné příběhy umí. Madam Du Maurier je navíc obdařuje zručnou vyprávěcí lehkostí a psychologickým podtónem. Není myslím, co vytknout.
Čím to, že ve starší britské fantaskní literatuře se tak často objevuje postava boha Pana, příp. satyra? Souvisí to s římskými (antickými) základy pozdější anglosaské-normanské civilizace na Ostrovech? Mohla přežít jakási "vzpomínka" na tyto mytické lesní bytosti mezi víceméně pastýřským obyvatelstvem venkova a keltského Walesu? Nebo bylo vše zapomenuto a jedná se o pozdější import vzdělanců a snílků romantismu, hojně cestujících, jak bylo tehdy módou na Apeninský poloostrov?

1 11.12.2020

Pokud jste milovníky klasické "moderní" fantasy a zároveň třeba rádi jezdíte vlakem, pak si představte, že je Williams strojvedoucí, který vás vezme na dlouhou projížďku neznámou zemí, tratí, po které jste ještě nejeli. Je to zkušený mašinfíra, takže se nemusíte bát, že by vás v pořádku do cíle nedovezl. A ani toho, že by po cestě nebylo na co koukat a co prožívat. Budete dýchat vzduch hor i nížin, cítit vůni lesů i bažin. Uvidíte města, hrady, jezera, moře, netvory i tvory. Prostě vše jak má být putujete-li fantastickou zemí. Ovšem, jak už to tak při jízdě vlakem bývá, občas tempo zpomalí, občas se dlouho pomalu projíždí průmyslovou zónou, nebo jednotvárnými poli, občas se čeká na protijedoucí stroj. Někdy k vám přistoupí lidé zajímaví, někdy méně. Ale to k cestě patří.
Myslím si, že Williamsova trilogie ještě dlouho nezapadá prachem a bude si nacházet své čtenáře a obdivovatele. Což je více než v pořádku, protože bereme-li v potaz, že fantasy v hlavní své čtenářské skupině náleží dospívajícím a mladým lidem, pak toto je rozhodně ten typ literatury, jejíž četba (narozdíl od mnoha jiné fantasy) jim má co dát.

2 01.12.2020

Bratři Bensonové jsou rozhodně klasiky v žánru fantastiky, ačkoliv se nevěnovali jen jemu a fantastično, nadpřirozeno a strašidelno bylo spíše okrajovým zájmem v rámci jejich díla, sloužící ponejvíce k dokreslení složitějších myšlenek, která do své tvorby vkládali. Zvláště u Athura a Roberta. Ač naprosto rozdílné, jsou jejich povídky vlastně mravoučné příběhy, které mají člověka vést k zamyšlení a vést ho na správnou cestu. Nemohu ovšem Robertovi nevytknout jistou neférovost, protože jeho literatura nebyla psána jen pro potěšení z hrůzostrašné historky, ale ponejvíce jako "misijní" poslání. Jeho povídky se vyznačují varováním před hříchem a strachem z trestu. Přičemž jako příkladů užívá historky, které se nestaly.
Největšího mistrovství v žánru bezpochyby dosáhl Frederick. Jeho povídky víceméně fungují sami o sobě, bez přídavných podtextů a mnohdy jako třeba v Housenkách, Muži, který zašel příliš daleko, Průvodčí je hrůza již takřka machenovská, nebo lovecraftovská, netečná ke kvalitám člověka, netrestá ho za hříchy, ale s mrazivou nelidskostí si dělá, co chce.
Ještě jedna věc, mě při čtení tohoto svazku napadla. A to ta, jak velkou úlohu hraje v příbězích všech tří bratrů (ale nejen jich, nýbrž snad všech autorů nejen fantastiky tehdejší doby; Machena, Blackwooda, Dunsanyho aj.) příroda. Popisy krajiny, fauny, flóry jsou všudypřítomné, jsou součástí příběhů, bez nich by to byly ohlodané kosti. Samozřejmě, přešlo víc jak sto let, civilizace se přesunula do velkoměst a s ní i literatura. Ale kdy se to stalo, že jsme ztratili bensonovské vnímání světa?

1 01.12.2020

Zřejmě první protiválečný fantasy román. Obě strany konfliktu toho mají už dost, ale staré rány se ne a ne zahojit a nové stále vznikají, pálí jako ďas. Co dělat, když smír není možný?
Zajímavé bylo nahlédnout do zákulisí té druhé rasy - Nornů a pokusit se podívat se na věc jejich očima. Krátká, svižná novelka.

3 22.11.2020

Já tedy tolik chválit nemohu. Tato kniha se totiž přetvařuje. Nepřináší (jak je uvedeno v anotaci) 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek. Milovník imaginativního hororu tam totiž takové najde jen tři - Zářící pyramida (ta je ovšem opravdu skvělá a děsivá), Děti tůně (spíše psychologická) a Změna. Plus samozřejmě skvělá a kultovní novelka Bílý lid (která ovšem už vyšla dříve). Zbytek jsou víceméně viktoriánské duchařské anekdoty, jakési humoristické črty, drobné eseje a dokonce i jedna soudnička. Těšil jsem se na knihu moc, ale čekal jsem něco jiného. Trošku nerozumím záměru vydávat průřez tvorby autora, jehož sláva vstává a padá s jeho hrůzostrašnými příběhy. Pokud chcete poznat Machena v celé jeho vítězoslávě, sáhněte po knize Vnitřní světlo, což je zatím nejlepší u nás vydaná sbírka jeho povídek (ačkoliv budete muset strpět pár hrubek v překladu).
Přesto knize nemohu upřít velkou ambici (výtvarné zpracování je nádherné) a snaha o podání velkého množství informací v doslovech je hodná obdiv. Je ale až makabrózně rozbujelá a také místy stejně tak chaotická. I tak jsem ale rád, že knihy od takovýchto autorů jako je Machen stále vycházejí.

2 18.11.2020

Novela, kterou bych spolu s Levou rukou tmy Ursuly Le Guinové přiřadil do sekce; Slavné sci-fi cestopisy po cizí planetě. Navíc obě tato díla spojuje podobné téma - přerod, zkoumání mezí jakých mohou dosáhnout inteligentní bytosti a hlavně hledání lidství.
Moc příjemné a podnětné čtení, navíc s jakousi reminiscencí na knihu mého oblíbeného Josepha Conrada. A je to optimistické, což také není málo.

3 08.11.2020

Jakožto celkem ostřílený čtenář A. C. Clarka mám za to, že hlavním autorem, který tuto knihu víceméně napsal je Stephen Baxter. Clarke dodal nápad, inicioval provedení, možná osobně sepsal některé pasáže a pokud nějakou celou kapitolu, pak myslím tu poslední; Sisyfovské věky, která je svojí strhující vizí cesty do hlubin tajemství pradávných věků důstojným a fascinujícím zakončením knihy.
Nicméně považuji jejich spolupráci za velice vydařenou. Kniha mohla být sice občas trochu střídmější po vědecké a technické stránce, ale také nemusela. Myslím, že i ti, které hard sci-fi nebaví si přijdou na své díky psychologickému a sociologickému pohledu na lidstvo ovlivněné nepředstavitelným vynálezem, který je pro knihu neméně podstatný.
A ještě jedna věc. Bylo tu zmíněno, že knihy nemá pořádný příběh. No, po pravdě vskutku nemá, některé scény byly poněkud násilně naroubované (paní Wilsonová například). Hlavním lidským příběhem je příběh jedné rodiny a vztahů mezi sourozenci. Možná pro někoho málo, mě to v tomto případě stačilo. Několikrát mne i napadlo, že k vylíčení ideje této knihy by byl stejně tak účinným a neméně zábavným i styl eseje.

03.11.2020

Čím více jsem se do Gormenghastu začítal, tím více jsem byl fascinován a nadšen stylem vyprávění Mervyna Peakea. Také jsem stále neodbytněji nabýval dojmu, že jména, jež hrdinům své knihy dal nejsou jména v tom pravém slova smyslu, nýbrž že mají vyjadřovat jejich charakteristiky, čili jako by to byl svět, v němž žijí jen tvorové nazývaní přezdívkami. Koncíř (končíř) byl meč určený pouze pro bodání, Fuchsie, krásná květinka, kterou ale spálí jen malinko větší mráz, Titus (ctěný, holub, čili ten, kdo přinese mír?) a když vyslovíte Kříst, nezní to jako lupnutí lámané vetvičky? To by přece k panu Křístovi a jeho charakteristickém zvuku, jenž vydával při chůzi sedělo velice příhodně. A ano, jak už to tady kdosi níže pravil, je to opravdu příběh o svobodě. Hrad Gormenghast se tyčí jako pevnost neotřesných tradic, o kterých sice už nikdo neví, proč se dodržují, nicméně trvají a nadále spoutávají všechny obyvatele ve slonovinové kleci nerozbitně konzervativního vězení. Jediná šance jak uniknout je vzpoura. V knize se vlastně uskuteční takových "vzpour" několik, přičemž je zajímavé, že jednání těch, kdo se vzpouzí a klesají následky tohoto činu dolů působí pro společnost hradu prospěšně (snad pro jejich ochotu ztratit, vzdát se něčeho), zatímco, ten kdo "rebelií" proti jemu určenému postavení, směřuje společensky vzhůru působí zlo a neštěstí.
Je škoda, že toho Mervyn Peake nemohl napsat víc. Možná že by ani nechtěl, kdo ví. Ale aspoň nám po něm zbyl Gormenghast.

3 01.03.2020

Makabrózní, netradiční, až fyzicky bolestně krásné čtení. Jistě, nečte se to lehce a ne každý dílo tohoto anglického Kafky ocení. Ale to je v pořádku, klenoty jsou vzácné tím, že se jimi nekaždý může těšit. Už dlouho si má mizerná duše nevychutnala nic tak, jako Gormenghast.

6 18.02.2020

Další fajn kniha z nového žánrového nakladatelství Gnóm. Jen tak dál. Není to přehnaně intelektuální, ani nekonečně temné, jak je dnes zvykem takovéto knihy psát a čte se to skvěle. Příběh se odehrává ve Spojených státech po zhroucení civilizace, obývaných zbytky lidstva žijících v aglomeracích, jež mají každá svůj styl života a společenské uspořádání. Do tohoto stavu vstupuje Klaus Junior, zde zvaný Brigadýr, který se rozhodne vzít si zpátky svoji zem. Lidská sídla, jedno po druhém padají pod moc prstenu, až přijde na řadu San Francisko. To leží Brigadýrovi obzvlášť v žaludku, jelikož ho obývá umělecká skupina Ztohoven a jiná kavárenská a sluníčkářská sešlost. No a o tomto střetu, vedeném způsoby pravdy a lásky na jedné a tradičními, konzervativními prostředky boje na straně druhé vypráví tato kniha.

9 05.12.2019

Opomíjený klenot z doby, kdy Václav Cílek ještě neměl tvář tolik zahleděnou k nebesům a neříkal si Poutník časem chaosu. Pokud hledáte inspirativní dílo, které vás jako milovníky literatury může posunout zase do jiných vod, určitě po této knížce sáhněte. Ve svých esejích, po vzoru slavné Borgesovy knihovny, Cílek představuje tu svoji. Respektive knihy, které se ho někdy dotkly, ovlivnily, zasáhly. Ovšem není to vyprávění o pocitech, nýbrž o knihách a jejich autorech, o podivuhodném světě ducha. Je to kniha tak mnohovrstevnatá, kaleidoskopická, že se ní nelehko říká něco jednoznačného. Nemusíte se vším co autor píše souhlasit, ale jako průvodce je vynikající.

4 11.02.2019

Když o tom přemýšlím zpětně, vybavuje se mi určitá podobnost se seriálem Ztraceni. Také tam je skupina lidí (zde tedy poněkud větší), která je neznámo jak vržena neznámo kam, neznámo proč. A stejně jako u onoho seriálu (který jsem nakonec opustil jako ztrátu času) jsem poněkud skeptický, že ta všechna proč a jak budou laskavému čtenáři vůbec osvětlena (dočte-li někdy všechny knihy série).
Každopádně se to čte velice dobře a rychle, ideální četba na dovolenou.

1 11.02.2019

Nejsem příliš příznivcem kupování si malinkatých knížek, obsahujících jeden krátký text, za cenu, kterou by mohla stát celá sbírka povídek. Ale budiž, uznávám, že je to bibliofilie. Navíc jsem se ni těšil a nebyl zklamán. Ba naopak. Blackwoodův příběh je opravdu perla v rámci žánru weird, taková poezie, dalo by se říci. Ponurá atmosféra kraje, ležícího snad někde na hranicích Slovenska a Maďarska mne uchvátila a já se nemohl zbavit vize toho liduprázdného kraje, kde se po hladině prohání jen prudký vítr a tiché vydry. Kraje, který má v moci neúprosná příroda, anebo možná ještě něco krutějšího. A také na jednu větu, která v knize zazněla: " Celý život jsem si byl podivně, živě vědom existence jiné oblasti - v určitém smyslu nepříliš vzdálené od našeho světa, ale svou podstatou zcela odlišné - kde neustále probíhají velké věci, kde kolem chvátají ohromné a hrůzné osobnosti zaměřené na obrovské cíle, ve srovnání s nimiž jsou pozemské záležitosti, vzestup a pád národů, úděly impérií, osudy armád a světadílů pouhým prachem na vahách."
Je možné, že právě toto (krom závěrečných odstavců novely Dobrodružství G. A. Pyma od Poea) byl ten iniciační impulz, který v Lovecraftovi probudil ideu jeho mytologie?

6 11.02.2019

Kniha plná nejen nádherných fotografií krajiny, ale i historických reprodukcí, která milovníky tohoto kraje jistě nadchne. Vše je doprovázeno textem, který vás nenáročným způsobem zpraví o dějinách, přírodozpytu a kulturních anotacích této oblasti. Když není možno cestovat reálně (existuje-li nějaký reálný pohyb), tak aspoň v duchu to jde s knihami jako je tato.

23.01.2019

O této publikací platí, co jsem napsal o Vysočině Viléma Reichmanna. Není to turistická příručka, ani krásy a pamětihodnosti schraňující sbírka, co má nalákat moderní rodinku na dovolenou v klidu pomezních hor. Je to okno do dávno zmizelého světa.

1 23.01.2019

Počin vymykající se běžné produkci fotografických publikací, ať už doby, kdy tato kniha byla vydána, tak dnešní. Antonín Dufek v doslovu píše: "V místopisných publikacích musí být všechno hezké, to ostatní jako by neexistovalo. S vynálezem fotografie jako by se příroda i civilizace proměnily v soubor pamětihodností. Moderní fotografie se sice začala zabývat také věcmi běžně opomíjenými a vytvořila zcela nové typy obrazových knih, ty však nedokázaly vytlačit nejoblíbenější místopisné publikace."
Nutno zmínit, že mluví-li Dufek o moderní fotografii míní léta osmdesátá minulého století, dobu klasické nedigitální tvorby, nemohl tedy ani zdaleka předjímat změny, které nastaly. Další věc je, že kniha obsahuje průřez snímků od konce války do osmdesátých let, čili obsahuje tvorbu více jak čtyřiceti let. A už nejstarší Reichmannovi fotografie jsou skvělé. Tedy výmluvy na zastaralou a moderní fotografii jsou liché - vždy závisí v prvé řadě na osobě tvůrce. Otázka je; změnilo-li se dnes něco v přístupu k tvorbě fotografických publikací. V tomto Dufkova "stížnost" platí nadále a v ještě větší míře.
Nutno přiznat, že jsem Viléma Reichmanna vůbec neznal do doby, než jsem při hlídání svých dětí (a jejich neuhlídání) v jednom multifunkčním centru nalezl jakýsi koutek pro odpočinek, kde v regálech ležely staré knihy, vyřazené z knihovny. A mezi nimi mne brzo zaujal tento skvost. Zadívat se do těch fotek bylo jako vrátit se o třicet let zpátky. Tehdy si ještě pamatuji takovou Vysočinu; udusané dvorky, křivolaké dřevěné plůtky, zvířectvo až v předsíni, sladká vůně ovoce (kde je to množství ovocných stromů dnes?), mnohdy těžká vůně zatuchliny. Nejúžasnější byly samoty a polosamoty, okraje vsí. Obývali je většinou jen staří lidé vysedávající na lavičkách, sušící seno, psík štěkající u boudy. Ti lidé už odešli, dřevěnice, nespadly-li a nejsou-li přebudovány na penziony, chalupy k ubytování, zejí prázdnotou. Svět se ve dvaceti letech přehoupl o století. Jsem rád, že jsem takovou Vysočinu, její konec, ještě zažil.
V knize je pár veršů Antonína Sovy: "Na chatrčích mech žlutě se směje, / a děravé střechy k oblakům / zdvihají protest beznaděje."

2 23.01.2019

Hodnotivše tento nový Stančíkův počin dva dny po jeho dočtení, nenapadá mne chvíli nic, co bych o této knize chtěl napsat. Až po chvíli civění do monitoru se mi vkrade myšlenka že i opravdu krátká kniha může být někdy příliš dlouhá. Jsem milovník Stančíkova díla, zvláště jeho staršími kusy jsem se nechával doslova opíjet. Jak silnou magií se do čtenáře zakusovaly ihned po zdolání prvních pár odstavců. Ale teď nic. Přemýšlím, co je jiného na této knize oproti Mlýnu na mumie, vždyť zpracovávají stejný žánr. Snad, že tamto byl spíše fabulačně-historický román, kde fantazie může plout mnohem širšími koryty, tehdy ještě starého romantického světa, zatímco tohle mělo zobrazovat jakousi dnešní (malinko alternativní, ale všední) přítomnost a tak poetičnost vzala za své. Snad jsem byl zklamán i po literární stránce. Přiznám se, že po stopadesáti stránkách jsem měl všech těch Metylounů, Mnatů Ouklejů, Lavabů a jiných obyvatel Prahy s podivnými jmény a ještě podivnějším chováním plné zuby. Vršení absurdností nabralo neuvěřitelný spád, stejně jako hromadění cynismu, který podle mého ještě zdaleka neznamená černý humor, kterým měl zřejmě být.
Takže z mého pohledu to zachraňuje Goethův tajný deník, závěr s tajemstvím Komorní hůrky, několik inteligentních narážek a vtipů a hrátky s nadpraporčicí Marhanovou.
Budu se ale těšit na další Stančíkův román kde, věřím, si vše vynahradím.

2 15.01.2019

Jedna z těch z tajemných knih, o kterých se příliš nemluví, spíše jen v náznacích a nepřímo ji zmíní nějaký sečtělý fajnšmekr s nevyřčeným dovětkem: přečtěte si ji, ale teď se o ní nebudeme bavit. Je to s ní totiž složité. Kdo by považoval za jistojistě dobrý nápad věnovat ji někomu k narozeninám aniž by se neobával toho, že to dotyčný od vás pochopí jako recesi? Samozřejmě, není to úplně vážné dílo, ale přece nejlépe ji dle mého sluší představa jak je čtena v houpacím křesle, nebo starém ušáku někde v podkrovní mansardě samotářským milovníkem podivínské literatury, nebo intelektuálem s matematickým mozkem, jenž črtá schemata, siločary propojující dějové linie, postavy v knize a hledajíc tak další ukrytý význam; to pravé tajemství, které Italo Calvino vložil do rovnic, jenž nejsou psány číselnými znaky, nýbrž výhradně jen slovy. Je to propadání se do tekutých písků představ, ztrácení se v džunglích příběhů. Existuje jen ten váš příběh ve vašem vesmíru a v jiném vesmíru, příběhy druhých, miliony, miliardy. Nečekejte, že každý bude dopovězen a vysvětlen. Je-li položena otázka proč někteří lidé musí číst, není jednou z možných odpovědí dokonce i ta, že se snaží proniknout ze svého příběhu, vesmíru i do těch druhých?

7 07.01.2019