
Příspěvky

Tohle bylo překvapení. Nic jsem od toho nečekala, rozjezd pomalý, ale pak člověk naskočí a je to jízda až do konce. Typ knihy, kdy je vám líto, že už končí a vy musíte z jejího světa pryč.


Asi nejlepší vstup do světa knih Olgy T.


Takhle by se mělo psát o popu. Gott usazen do širokých souvislostí společensko-politických, podobně jako Švehlův Magor.


Grafomanský blábol s podivným politickým podtónem (skorofašounským). :(
Krásně to popsal v Respektu P. A. Bílek:
"(...) Chce Zábranský klást nepříjemné otázky, jít proti proudu a být kontroverzní, nebo je vskutku přesvědčen, že v sofistikovaném fašounkovství je jediná naděje? Z románu soudit nejde, tak odfláknutý polotovar se uchopení vzpírá. První polovina je odvarem z Nesnesitelné lehkosti bytí – vypravěč jednání postav neustále komentuje a zobecňuje, ale místo břitkosti jde o upocené pitvoření, jež si žádá dávku čtenářského masochismu. To asi autor cítí, takže nechá skrz vzpomínky a deníky mluvit hlavní postavy, matku a syna. Efekt je jediný: fašounci, ironizovaní dříve vypravěčem, se nám stanou blízkými – mluví k nám a my jim rozumíme. Od čehož je jen krok k pocitu, že to jsou vlastně docela sympatičtí lidé."

Trochu předimenzované a mělo se škrtat, ale jinak skvělá vlna do českého zatuchlého rybníčku.


Palán v Hospodářkách to napsal líp než já: "Szpuk vrací do literatury i několik zdánlivě ztracených principů. Tím prvním je popis krajiny, ono klostermannovské brouzdání se močály a postávání před rozeklanými velikány, které, zdálo by se, vynálezem fotografie a filmu ztratilo své opodstatnění. Proč složitě popisovat něco, co lze jednoduše ukázat, že? —— Szpuk tuto mrtvolu přesto dokázal resuscitovat. Recept? Vzdělání meteorologa a vztah k přírodě zpečetěný tím, že autor od brzkého jara do pozdního podzimu často spí venku a v bouřích vyráží na vrcholky. Szpuk v krajině nehledá ztišení a nějakou konejšivou moc. V bezohledné nekompromisnosti jejích zákonů nachází spíš rezonanci k vlastní zkoušené duši. Snad proto všechny ty noční pochody, mráz a vichr. "Stoupám po břehu Pravětínského potoka. Noc bez měsíce mě kryje lépe než hrob. Jdu poslepu, čtu terén chodidly." —— Druhým Szpukovým darem moderní české literatuře je návrat rozervaného romantického hrdiny. Pravda, středobod světa dovede sám ze sebe uplácat každý psavec, tímto výhradním zájmem ale oslovuje jen svou babičku, maximálně subkulturu. Szpuk také píše o sobě, žije však tak specifickým životem, že žádnou subkulturu ani nemá, a řádky o tom, jak ho manželka posílá − naprosto pochopitelně − z domu, tvoří jeden z podstatných proudů jeho deníků. Kdo mu porozumí? Každý. "Jdeme stopovat. Auta nás míjejí. Chvějeme se mrazem. 'Proč jsou tak zlí?' komentuje projíždějící auta Dominik. 'Nejsou zlí,' říkám. 'Je jim to jedno'."


Takový "euroromán", od všeho trocha a nic pořádně, uspokojí průměrnou chuť, ale ne labužníka.


Román? Pamflet zapšklého nenávistníka Čechů. Dočteno se sebezapřením. Slabé myšlenkami i literárně.


Tak nějak nevím. Nikam to její spisování nevede, točí se na jednom - pohodlném, teplém - místečku.


Články z časopisu by se neměly natahovat na knihu. Je to dojemná miniaturka do nedělní přílohy, ale kniha to není. Muži jménem Ove to sotva líže paty.


Fejetonky, podezřele poslepované do celku, hluboko pod úrovní autorovi obvyklou.


Rozhodně nekupujte vydání Atlantisu. Je autorem "vylepšeno", mj. tam chybí celá slavná pasáž o Gottovi jako idiotovi hudby.


Z recenze na iliteratuře (Jan Lukavec): "Rekapituluje v ní nejen vznik a vývoj divadla, díky kterému se asi nejvíce proslavil, ale i další činnosti, jimž se věnoval; dává nahlédnout do svého rodinného zázemí i do své soukromé metafyziky. Čepelka vystudoval Vysokou školu pedagogickou a pak tři roky učil na základní škole v Novém Kníně. V roce 1961 nastoupil jako redaktor do Československého rozhlasu, kam jej přivedl jeho přítel Jiří Šebánek (1930–2007). Oba pak byli zakládajícími členy Divadla Járy Cimrmana. Když se Šebánek „odtrhl“, byl Čepelka jediným člověkem, jenž hrál se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman. Čepelka obdivně mluví o Svěrákovi, o jeho vtipu, umění vyprávět, zato o Smoljakovi a jeho údajných rychlých názorových zvratech se vyjadřuje s velkou rezervou. S úctou vzpomíná i na svého přítele Šebánka, i když souhlasí s poněkud drsným Svěrákovým výrokem, že Šebánek prospěl divadlu JC dvakrát: „poprvé tím, že ho založil, a podruhé tím, že z něj odešel“. A osvětluje i spory, které mezi zakladateli panovaly. Například Šebánkovu nelibost nad filmem Jára Cimrman ležící, spící: podle něj měl být Cimrman člověk, o kterém se neví, jak vypadal, „a najednou dostane Svěrákův ksicht“, zlobil se prý. Čepelkův pohled jistě není nijak přelomový, zásadně objevný ani provokativní a čtenář v publikaci nemůže hledat prohlášení o tom, že cimrmanovci údajně přinášejí „veskrze tradiční a ustálenou podobu vnímání naší minulosti, jež sama volá po dekonstrukci“, jak před časem napsal jeden teoretik. Ovšem svým pohledem do zákulisí dokresluje a doplňuje již známé skutečnosti."


Zručné řemeslo; zápletka vlastně omletá a banální, jako z šestákové detektivky 19. století, jen obalená do postmoderního kabátu "historického" a "exotického" vyprávění. Čte se dobře, ale je to celé takové chladné a bez života, paradoxně s ohledem ke všem těm zvěrstvům a expresím v textu.


Pro milovníky pomalého vyprávění, pak skvělé. Kdo hledá rychlovku plnou dějových zvratů, bude zklamán. Posloucháno jako audiokniha - výborně načtená Petrem Jeništou.


Kniha se čte sama, navíc - jako bonus - je doslova prošpikovaná odkazy na jiná díla, lidi, filmy, hlášky... Takový postmoderní koktejl, trochu v duchu Binetovy Sedmé funkce jazyka. Pokud nemáte rádi scifi, tak se nebojte - není to klasická scifi a celý scifi prvek je tu spíš jako podkres...


Člověk si musí zvyknout na styl vyprávění a pochopit, jak je kniha udělaná. To je docela těžké. Kdo to dá, užije si. Nápad i konec jsou 100%.


Neskutečný nářez. Literární Pulp Fiction pro inťouše. Nejde přestat číst.


Skvělé téma (život v pečovateláku, euthanasie), ale hlavně skvělá forma. Člověk propadne na místo hlavního hrdiny jako Alenka králičí dírou a má pocit, že se to všecko odehrává kolem něj.


Dá fušku se začíst a hlavně dočíst, ale když se vám to celé pospojuje. je to čistá radost.


Kniha má dobré jádro, ale jinak je to produkt amerických škol kreativního psaní, moc vaty a nudy. — Pro zajímavost: v pražském divadle Minor to uvádějí jako představení, vykuchali to a nechali jen to jádro a najednou je to síla. Stojí za vidění.


Neskutečně čtivé. Jsem paf, kolik toho o Slovensku a Slovácích nevím.


Hezky napsané, hezky napínavé. Člověk si nad tím nemůže nepřipomenout Rosemary má děťátko...


Překvapení - dobrý básník napsal skvělou prózu. Čte se jedním dechem.


Disease: To těžko, odvárek. Kniha vyšla dva roky před Ž. Robertem.

Davny objev z antiku. Chytre cteni o prirode, i jdyz od Rusaka.
