J.P.S. komentáře u knih

Viz můj komentář k prvnímu dílu.
I zde se dočítáme, jaká zdivočelá pakáž byli ti kališníci, a snad nejlépe to ilustruje charakter Olbrámka, který vlastně nezná jiný život než rabování a zabíjení. V tomto díle mě dost zaujal vývoj postavy Barborky, ze které se vyklube taková válečnice, že by Johanka z Arku musela blednout závistí, kdyby se s ní setkala, a před kterou si i drsní chlapi doslova sedají na zadek (jak supergenderový archetyp téhle hrdinky jde dohromady s přesvědčením autora, který v médiích označuje gender pomalu za největší zlo lidstva, se mě neptejte...)

6 16.01.2023

Viz můj komentář k prvnímu dílu.
Pokud jste dosud považovali Jana Žižku za velikána našich dějin, tak tato kniha vás přesvědčí, jaký to byl gauner a že kališníci byli z velké části jen zdivočelá pakáž (tedy, ne že by na tom katolická strana byla lépe...). Za největšího záporáka tohoto dílu považuji Jana Želivského, který je zde vylíčen jako dokonalý sociopat a manipulátor (až se člověk stydí za ty současné názvy ulic a stanic MHD :))

7 16.01.2023

(K dnešnímu dni dočten I. až V. díl Husitské epopeje, toto hodnocení se vztahuje na všechny):

Tuto ságu bych nazval "dokumentárním románem". Dostáváme poměrně věrohodný popis jednoho z nejsložitějších (a patrně nejkontroverznějších) období našich dějin, a to nikoliv jako prosté líčení událostí, nýbrž skrz osudy a zážitky lidí žijících v té době. Historické postavy jako Jana Husa, Jana Žižku, Jana Želivského, Prokopa Holého, Zikmunda Lucemburského či Oldřicha z Rožmberka zde tedy poznáváme především zprostředkovaně jakožto osoby, s nimiž se fiktivní hrdinové této ságy nějakým způsobem setkali - ať již jako posluchači jejich kázání, jako účastníci jimi organizovaných pochodů, jako spolubojovníci ve vojenském ležení či jako rádci a důvěrníci. Přestože románových postav je poměrně velké množství, zpravidla mi nedělalo problém se v nich orientovat a většina z nich na mě působila uvěřitelně. Někdy se při líčení jejich osudů trochu klouže po povrchu a přeskočí se i delší časové období, ale celkově na sebe jednotlivé dějové linky docela dobře navazují. V tomto autor odvedl mnohem lepší práci než ve svých detektivkách s Oldřichem z Chlumu, a zcela nesrovnatelně lepší než v Kronice zániku Evropy (až si skoro říkám, jestli to opravdu psal týž autor?).

Velmi se mi líbilo, jak každá delší kapitola začínala rozhovorem dvou bratranců, kteří jsou každý jiného vyznání (jeden katolík a druhý kališník), ale již patří ke generaci narozené po husitských válkách a dovedou se na události dívat s odstupem a respektem k víře a názoru druhého. Zrovna u těchto částí jsem si říkal, že by si je autor mohl sám sobě občas připomenout, když píše/psal do MF Dnes či Práva komentáře, v nichž názorové oponenty šmahem odsuzuje jako levičáky, aktivisty, patolízaly Bruselu apod. Podobně mi nejde do hlavy, že pan Vondruška ve své Husitské epopeji líčí poměry Čech 1.poloviny 15. století jako jeden velký chaos a zmar (a činí tak velmi přesvědčivě!), ale zároveň je schopen v komentářích do médií téže období opěvovat jako úžasnou dobu, na kterou bychom měli být hrdí (zapomněl snad, o čem napsal sedmidílnou ságu?). A poslední rýpnutí do autora: V médiích opakovaně zdůrazňuje škodlivost genderu, ale přitom v Husitské epopeji stvořil postavy tak hrdých a sebevědomých žen, že nad tím musí plesat srdce každé manažerky pro rovné příležitost. Například románová Markéta či Barborka jsou charaktery, které by bez mrknutí oka prošly i sítem korektnosti v dnešním Hollywoodu (zejména druhá jmenovaná, která bojuje v brnění bok po boku s chlapama a mnohé z nich rytířsky předčí - v realitě 15. století něco nemyslitelného).

A tak si opakovaně říkám: Je autor vynikající Husitské epopeje OPRAVDU TATÁŽ OSOBA, která píše pseudohistorické komentáře do médií a která stvořila škvár typu Kronika zániku Evropy? Ať už je to jakkoliv, Husitskou epopej považuji - spolu s Přemyslovskou - za to nejlepší, co jsem od pana Vondrušky dosud četl. Pokud bych někomu měl poradit, co si od daného autora přečíst, tak TOHLE !

9 16.01.2023

Pokud nevěříte, že by v moderním světě 21. století mohla někde žít skutečná Baba Jaga, tak si přečtěte tenhle kousek. Oproti pohádkové Babě Jaze se tahleta liší přesně v těchto bodech:
- nelétá na koštěti, ale jezdí v kamionu;
- nesídlí v chaloupce na kuří nožce, ale v odlehlé farmě ve švédských lesích daleko od civilizace;
- neloví malé děti, ale výhradně dospívající holky ze všech koutů Švédska;
- ulovené holky zavírá do chlívku ne kvůli vykrmení, ale jako zásobárnu sexuálních otrokyň;
- namísto plůtku z lidských kostí má okolo svého brlohu igelitky s uťatýma končetinama některých holek, které se pokoušely zdrhnout.
A tady rozdíly končí, jinak je to Baba Jaga se vším všudy. Dokonce má i velkou pec, ale radši nechtějte vědět, čím v ní topí...
(Není divu, že podobnost věznitelky s Babou Jagou si uvědomí jedině holka původem z Rumunska, přeci jen běžné švédské teenagerky východní mytologii neznají, takže Jagu běžně nazývají "Babička"... ).

Jak s reálnou Babou Jagou souvisí příběh životem těžce zkoušené architektky ze Stockholmu, která před lety přišla o dceru a jejíž manžel se od té doby léčí na psychiatrii? Víc, než si myslíte.... :))

Zpočátku mi dělalo problém si zvyknout na styl popisu děje, který je celý psán v přítomném čase a působí spíše jako reportáž než jako román. Brzy jsem si ale zvykl a nechal se pohltit příběhem, která je opravdu nervydrásající. Podobně jako v jiných žánrech severské krimi, ani zde nechybí náhled do psychologie postav, ale je to v naprosto vyváženém poměru vůči odsýpání děje (je to ve výrazně menším měřítku než třeba v sérii Sebastian Bergman od Rosenfeldta a Hjortha - což kvituji). Rozuzlení jsem opravdu nečekal, celou dobu jsem měl podezření na někoho úplně jiného.

29 25.07.2022

Příběh psaný ve stejném duchu jako první díl (viz můj komentář k němu).
Za mě však přeci jen o chlup lepší než první díl, případ měl přeci jen o dost zajímavější rozuzlení. Nejpodezřelejší osoba sice sedí ve vězení, jenže jak uvidíme, podobnost s jejími dřívějšími vraždami opravdu není zcela náhodná...

Z hlediska popisu psychologie postav musím ocenit vhled do hlavy uvězněného vraha Edwarda Hindeho (toto není spoiler - že jde o odsouzeného vraha budete vědět od samého začátku, ještě než dojde ke všem vraždám, které se budou postupně vyšetřovat a odhalovat). Když se poprvé objeví na scéně, nechová se jako "běsnící monstrum", ale jako maximálně úslužný a vstřícný člověk, který však ve skutečnosti chce každého jen využít ve svůj prospěch - tedy dokonalý sociopat a manipulátor. V tom je jeho postava nesmírně autentická, pokud jde o podobnost s reálnými pachateli násilných trestných činů. Způsob, jakým Edward Hinde "ukecá" ředitele věznice, je jednou z nejrealističtějších ukázek skryté manipulace vůči psychicky nevyrovnanému jedinci.

Ani tenhle díl však ze mě neudělá skalního fanouška série, přeci jen je tam na mě té psychologie občas až příliš na úkor příběhovosti.

14 25.07.2022

Moje první setkání s žánrem severské detektivky.

Pátrání po pachateli je zde popisováno skrz myšlenky a vnímání postav, ať už jde o vyšetřovatele, svědky či samotného pachatele a jeho komplice (jejich totožnost se sice dozvíme až na konci příběhu, ale s popisem jejich úvah a obav se setkáváme již od samého začátku). Tento silný důraz na psychologickou linku má své pro i proti: Jednoznačným plusem je velká realističnost příběhu. Všechny postavy působí velmi autenticky, jejich jednání jsou velmi věrohodná, skrz rozbor jejich myšlenek pochopíte, proč mnohdy jednají iracionálně (např. proč si velitel policejního týmu přibere do party takového strašného kreténa, jako je hlavní "hrdina" Sebastian Bergmann...). Celý příběh i jeho rozuzlení je díky tomu velmi uvěřitelný a realistický. Bohužel onen silný důraz na psychologii postav má tendenci zastiňovat vlastní detektivní linku, díky čemuž se dobře rozjetý příběh občas zbytečně zadrhává. Když nad tím přemýšlím zpětně, tak samotný případ (vrah-jeho motivace-jeho oběť-odhalení) vlastně nebyl ničím až tak zvláštní. Hlavní přidanou hodnotou je opravdu ta psychologická linka a vhled do hlav jednotlivých aktérů, což je ale bohužel občas na úkor napětí.

Celkově tedy hodnotím dílo pozitivně, i když skalní fanoušek této série se ze mě asi nestane.

12 25.07.2022

To byla jízda panečku - ještě zběsilejší než Heydrichův mercedes v kobyliské zatáčce! :))

Další skvělá kombinace historie a komiksu, pánové Ležák a Kocián opět odvedli vynikající práci (za mě dokonce ještě o chlup lepší než ve Třech králích). I když příběh Anthropoidu i ostatních parašutistů už dobře znám, tak každé nové představení tohoto příběhu mi vždy odhalí něco nového, a nejinak tomu bylo i zde.

Nemohu jinak než znovu doporučit širší škále čtenářů, a to nejen fanouškům komiksu či období druhé světové války, ale komukoliv, kdo by si chtěl udělat o této slavné události našich dějin aspoň základní přehled, aniž by musel něco studovat dopodrobna - zde to dostane naservírováno zábavnou, napínavou a zároveň i historicky (poměrně) věrnou formou.

12 24.07.2022

Nadmíru zdařilé komiksové zpracování příběhu nejznámějších hrdinů českého odboje - Josefa Balabána, Josefa Mašína st. a Václava Morávka. Kresba je správně ponurá a temná, jako dělaná do atmosféry Protektorátu. A ty ďábelské výrazy gestapáků – to je lahoda pro čtenářské oko i duší : ))

Oceňuji též závěrečné vysvětlivky, kdy autoři dávají ke každé komiksové postavě krátký historický medailonek s vysvětlením, o koho ve skutečnosti jde, případně v čem se některé části komiksu liší od skutečnosti.

Jak se píše v příspěvku níže, určitě lze doporučit širší škále četnářů, zdaleka nemusí jít jen o fanoušky komiksu či období druhé světové války.

9 24.07.2022

Pro mě třetí a zřejmě i poslední setkání s Oldřichem z Chlumu a panošem Otou.

Možná je to tím, že jsem četl několik knížek z této série po sobě, ale mám pocit, jakoby autor čtenáře dokola táhl na vařené nudli: Hlavní vyšetřovatel s charakterem Mirka Dušína a instinktem Colomba, kterého doprovází přesluhující panoš s charakterem Playboye, jehož šarmu neodolá žádná děva, která mu spolu s roztáhnutím noh předá nějakou klíčovou informaci, díky níž pak Colombo-Dušín převeze celý tým spiklenců. A i když chápu, že do správné detektivky patří vražda, tak princip „čím víc pruhů-tím víc Adidas“ tady opravdu nefunguje (aneb se vzrůstajícím počtem mrtvol nemusí nutně vzrůstat kvalita – v tomhle směru zde platila spíše nepřímá úměra).

Za sebe se tímto s Hříšnými lidmi Království českého nejspíš nadobro loučím.

(P. S.: Všem čtenářům, kterým se tato série líbí, bych velmi doporučil vyzkoušet něco ze série Stein-Barbarič od slovenského spisovatele Juraje Červeňáka. Dostanete realističtější popis prostředí, napínavější příběh, smysluplnější rozuzlení a zejména uvěřitelnější hlavní hrdiny. P. P. S. : Opravdu nejsem placený propagátor konkurenčního vydavatele, jen subjektivně srovnávám díla podobného žánru – pokud to redakci přijde jako nevhodná propagace, nechť tento příspěvek promaže).

8 24.07.2022

Po nepříliš kladném dojmu ze Zdislavy a ztracené relikvie jsem se rozhodl autorovi dát ještě šanci a sáhl jsem po dalším výtvoru z jeho detektivní série.
Bohužel ani tentokrát se nedostavilo nadšení.

Příběh sice není úplně špatný, pátrání v prostředí (dnes již zaniklého) hradu Krašova, z něhož zdánlivě není úniku, mělo velký potenciál a zpočátku to působilo nadějně. Ale marná sláva, něco tomu zkrátka chybělo.

Zde si neodpustím srovnání s knihou Vlk a dýka od Juraje Červeňáka, kde hlavní hrdina rovněž pátrá na vlastní pěst na dnes již zaniklém hradě, jehož historický popis se autor snaží předat čtenářům prostřednictvím detektivního vyšetřování (v tom jsou si obě díla dost podobná). Ale zatímco v Červeňákově díle by se napětí dalo krájet, tak v tom Vondruškově jsem přes občasné záblesky napětí dostával spíše rozvleklý děj.

Jako oddechovka pro zkrácení dlouhé chvíle dobré, ale rozhodně nic, co by se mi zapsalo do paměti.

5 24.07.2022

Po nadšení z Přemyslovské a Husitské epopeje, rozporuplného pocitu z Breviáře pozitivní anarchie a zklamání z Kroniky zániku Evropy jsem se rozhodl dát autorovi šanci a přečíst si některou z jeho detektivek.

Bohužel se dostavilo zklamání.
Příběh je sice zasazen do přemyslovských Čech 13. století, ale středověká atmosféra mu úplně schází. Zcela v něm postrádám realističnost a syrovost středověkého života, které znám z jiných podobných románů. Zasazení děje do doby panování Přemysla Otakara II. je opravdu jen formální, pokud by se napsalo, že místo něj panuje např. Karel IV. či Rudolf II. a pozměnila se jména některých protagonistů (např. historického Havla z Lemberka a jeho ženy Zdislavy), tak prakticky nepoznáte žádný rozdíl. Celé to na mě působilo jako televizní pohádka, kde se herci navlečou do kostýmů a navštíví hradní exteriér, aniž by záleželo na tom, zda reprezentují nějakou konkrétní dobu a jakou mají navodit atmosféru. Nezachránila to ani detektivní linie příběhu, která mi nepřišla moc napínává a jejíž vyústění nedávalo příliš smysl.

Zkrátka na detektivku málo detektivní, na historický román málo historické. Možná kdybych to četl o pár let dříve, tak bych hodnotil výše, ale v porovnání s jinými romány na obdobné téma (např. s Červeňákovou sérií Stein-Barbarič) byl toto opravdu podprůměr.

8 24.07.2022

Žasnu, jak autor dovede stále držet vysokou laťku. Podobně jako u předchozích dílů, i tento jsem doslova "zhltnul" během víkendu. A rozhodně tu nejde o žádný stereotyp, protože vztahy mezi hlavními hrdiny se vyvíjejí a speciálně v tomto díle je to hodně znát. Zejména u postavy Jaroše nastal velký posun, a to velmi zajímavým (a do značné míry logickým) způsobem. Vyšetřování kremnického případu je oproti těm předchozím specifické v tom, že naši vyšetřovatelé tentokrát netáhnou všichni tak úplně za jeden provaz, neboť jeden z nich sleduje i vlastní zájem, který s cílem vyšetřování dosti koliduje.

Oproti jiným dílům (zejména předchozímu) mi tento přišel trochu méně drsný, přeci jen zde neteklo tolik krve (ale i na to samozřejmě došlo), zato přibylo více "klasické" detektivní práce, navíc okořeněné o intriky jednoho z hlavní trojice. Na pozadí příběhu se také velmi otevírají sociální otázky, kdy pod leskem bohatství majitelů hutí a mincoven se skrývá bída velké části obyvatel Kremnice, z nichž mnozí nezchudli tak úplně vlastní vinou. Není divu, že se v takovém prostředí objeví někdo, kdo začne brát spravedlnost do vlastních rukou ve stylu Robina Hooda, jemuž kremničtí začnou říkat "Paví oko". Naši hrdinové si tak často během vyšetřování musejí nejednou položit otázku, zda ten, po kom pátrají, je opravdu zločinec v pravém slova smyslu. A jak se nakonec ukáže, tajuplným Pavím okem je ve skutečnosti....nechte se překvapit ! :))

31 20.07.2022

Netradičně začnu negativem: České vydání tohoto díla má velmi špatný překlad (četl jsem vydání od nakladatelství Vyšehrad s překladem Jaroslavy Hromadové z roku 2017). Některé věty jsou přeloženy neskutečně krkolomně, jakoby je někdo jen nacpal do google překladače a nepozastavil se nad jejich vyzněním. Za vrchol překladatelské (a editorské) zhůvěřilosti považuji slovo „dělostřelectvo“ na str. 229 (v originále zřejmě „artillery“, přičemž autor měl zjevně na mysli metací stroje, jak plyne z kontextu), což v románu, jehož děj se odehrává ve starověku, působí jako pěst na oko. Překlad tohoto díla je opravdu tragický a kvůli němu jsem z počátku chtěl knížku odložit.
A jsem rád, že jsem to neudělal.

Překousnete-li drhnoucí překlad, tak samotný obsah je opravdu kvalitní. Autor velmi dobře popisuje reálie v římské Germánii na přelomu letopočtu, zpravidla očima různých postav, ať již historických jako například guvernér Varus či zrádce Arminius, nebo fiktivních jako třeba centurio Tullus či legionář Piso. První část knihy má spíše dokumentární charakter, dostáváme velmi plastický popis života v římském táboře, způsob správy okupovaného území a snahy o jeho romanizaci. Od incidentu ve vesnici Usipetů se příběh začíná postupně dramatizovat a zhruba v poslední třetině, kdy legie vyrazí z Porta Vestfalica na svůj poslední pochod, nabere děj neskutečný spád a vy se zatajeným dechem prožíváte s římskými legionáři hrůzu germánských hvozdů (a téměř zapomenete na mizerný překlad). Ocenit musím i charaktery postav, zejména guvernér Varus nebyl líčen jako žádný tyran a despota (jak bývá někdy vykreslován), ale jako celkem schopný správce snažící se prosazovat Augustovu politiku, který však hrubě podcenil nálady obyvatelstva a až příliš důvěřoval romanizovanému Cheruskovi (toto vykreslení asi nejvíce odpovídá reálnému Varovi, jak jej líčí např. historik Jiří Kovařík v sérii Římské války). Z postav se mi však nejvíce zamlouval centurio Tullus, správný chlap, jemuž jsem držel palce, aby z toho germánského pekla vyvedl co nejvíce lidí.

Speciální pochvalu musím dát i za závěrečný doslov, kde autor vysvětluje, z čeho čerpal, které postavy jsou reálné a které smyšlené, a zájemcům dává doporučení na navštívení konkrétních míst, muzeí a webových stránek. Nechybí ani závěrečné vysvětlivky k historickým pojmům.

Celkově jde tedy o velmi dobrý historický román, který ale velmi doplácí na nekvalitní překlad, za který bohužel musím strhnout hvězdičku (jakkoli je to k autorovi možná nespravedlivé, tak ten překlad opravdu dost snižuje požitek z četby). Pokud bude někdy nové vydání s jiným překladem, rád si toto dílo přečtu znovu.

10 03.04.2022

Další skvělé dílo od mistra Kovaříka.

Jedná se o popis válečných událostí, které se odehrávaly především v západní Evropě v časech, které v našich končinách máme spojenou s dobou Karla IV. a posléze s husitstvím. Při čtení jsem si především uvědomil, že ona „Stoletá válka“ ve skutečnosti nebyl žádný jednolitý konflikt trvající sto let, lidé žijící v té době to tak určitě nevnímali. Spíše šlo o určitou etapu dějin západní Evropy, kterou se prolínala série navazujících konfliktů a opakovaně uzavíraných příměří, a kdy tradiční rytířské válečnictví začalo doznávat změn, ať už šlo o nasazení waleských luků, takřka guerillové akce kompanií konstábla Du Guescelina, postupné zavádění palných zbraní a s tím spojené strukturální přeměny francouzského rytířstva na pravidelnou armádu organizovanou do tzv. „kopí“. Právě posledně zmiňované jednotky ve skutečnosti vyhrály Francii „stoletou“ válku, i když se samozřejmě dočteme i o Panně Orleánské. Nechybí ale ani exkurze mimo západoevropská bojiště na opačnou stranu kontinentu. Podíváme se jednak k Nikopoli, kam se hrdé západní rytířstvo vypravilo na jednu z posledních křížových výprav v pravém slova smyslu, aby zde dostalo kolosální výprask od osmanských Turků. Vysoká účast francouzských rytířů na této blamáži byla dána mj. tím, že v samotné Francii byl už desítky let klid a rytířstvo se nudilo (což jen dokazuje, jak zkreslující je pojem „stoletá“ válka). A podíváme se též na střetnutí u Grünwaldu, které je zde nadmíru dobře popsáno, mj. se vyvrací tradiční klišé o údajném „střetu Slovanů s Němci“ či polském národním vítězství (pan Sienkiewicz promine, ale na straně Řádu německých rytířů tehdy stále dobrá třetina polského panstva – prakticky každý, kdo nesouhlasil s politikou Vladislava Jagiella).

Za zlatý hřeb považuji kapitolu věnovanou psychopatickému sadistovi Gilles de Rais, který coby počestný rytíř věrně bojoval bok po boku Johanky z Arku, ale po její popravě se z něho stala zrůda, které by záviděl i Zodiac (nemůžu věřit, že o tomhle „krvavém modrovousovi“ dosud nikdo nenatočil nějaký thriller...).

13 05.03.2022

Skvělá publikace o vybraných válečných událostech z 13.-14. století. Doba, kdy se ideál rytíře dostal na vrchol a kdy válečná střetnutí spíše připomínala turnaj. Jenže on ten rytířský ideál v reálu nebyl nic počestného, leckdy to byla spíše zástěrka pro legitimizaci bezohledného vraždění, jako třeba při tažení proti Albighenským kacířům, o němž si přečteme hned v prvních kapitolách. A o to více bylo ohromující, pokud se na to některá z valčících stran na rytířský ideál vykašlala a prostě se rozhodla naduté pány v železe vypráskat po svém - jako třeba Mongolové u Lehnice, skotší horalé u Bannockburnu, flanderští měšťané u Curtrai nebo waleští lučištníci u Kresčaku. O všech jmenovaných bitvách i událostem jim předcházejícím se v knížce také dočtete.

Nejvíce mě bavily kapitoly o bitvách na Moravském poli a u Kresčaku. Ani ne proto, že se týkají naší historie, ale spíše proto, že zde autor vyvrací některá klišé. Například král Přemysl Otakar II. rozhodně nebyl nijak „zrazen“, ale prostě jen velmi nedocenil politickou situaci v Říši a hrubě podcenil přípravu na bitvu (na rozdíl od Rudolfa Habsburského). Jak konstatuje autor, král „železný a zlatý“ byl možná skvělý rytíř, ale naprosto mizerný vojevůdce. Stejně tak Jan Lucemburský u Kresčaku velmi pravděpodobně nikdy nevyslovil žádné „toho bohdá nebude…!“, ani nevjel do již prohrané bitvy, natož s českými rytíři. Jak se smrt slepého krále odehrála ve skutečnosti se autor velmi přesvědčivě pokusil zrekonstruovat na základě pečlivého porovnání různých verzí dobových kronik (a výsledek je dost překvapivý...!). Pochvalu rovněž musím vyslovit za kapitolu o válce se Skoty a vysvětlení, jak to bylo se skutečným Wiliamem Wallacem (nahony vzdálenému od toho filmového s Melem Gibsonem, snad s výjimkou jeho popravy… ).

Velmi čtivé, ocení každý zájemce o středověké válečnictví.

11 05.03.2022

Kniha musela působit velmi silně v době svého prvního vydání, kdy podobné věci byly tabu (a to i ve svobodném světě, tím spíš u nás v někdejší ČSSR). Přesto jde o velmi realistický a syrový popis prostředí narkomanů vyprávěný přímo dívkou, která tímto prostředím prošla. Není překvapivé, že hlavní hrdinka pocházela z rozvrácené rodiny a tíživých sociálních poměrů, které byly zjevně na počátku všech jejích problémů. V tom se sedmdesátá léta neliší od dnešní doby, která je přeci jen ve většině věcí dost jiná.

Přestože kniha končí zdánlivě šťastně (hlavní hrdinka se odstěhuje z Berlína a dostane se do jiného prostředí), tak v reálném životě tomu tak bohužel úplně nebylo. Jak jsem zjistil, autorka (či spíše vypravěčka) příběhu se po letech opět vrátila k drogám a v posledních desetiletích je z ní životní troska na prahu bezdomovectví. Už to samo o sobě ukazuje, jak je pro bývalé narkomany těžké vrátit se do normálního života a že s tvrdými drogami je lepší si raději nikdy v životě nezačít...

32 05.03.2022

Knížku jsem si přečetl na základě (velmi zajímavého) rozhovoru s autorem v Hospodářských novinách.

Musím ocenit velmi působivou atmosféru Prahy z roku 2107. Popis města, které je zcela izolováno od zbytku světa a v němž vládnou bezohledné korporace, je velmi realistický. Je tam zhmotněno vše, z čeho máme v dnešní době obavy: Dopady globálního oteplování (v prosinci jsou běžně teploty přes deset stupňů), nedostatek životního prostoru (v určitých úrovních města už přes zástavbu není vidět na nebe), nedostatek surovin (potraviny jsou takřka výhradně z umělých náhražek a „skutečné“ jídlo je luxus pro bohaté), drastická sociální nerovnost (životy v různých úrovních města podle sociálního statusu), přehršel technologií a přehlcení informacemi (v každém prostředku MHD běží televize s lacinou zábavou), rozpad klasického státního zřízení (o vládu se zcela dělí šéfové několika korporací), nežádoucí důsledky digitálních implantátů zabudovaných v těle (když vám je někdo vypne, může vaše tělo doslova zkolabovat). K tomu svižný a ostrý jazyk. Velmi mě pobavily narážky na „minulost“ (např. zastávka generála Kovyho, křížení ulic Daniela Landy a Romské, socha hokejisty s divným účesem v okrajové části Prahy kdysi nazývané Kladno – tak to mě opravdu rozsekalo : )).

Navzdory zajímavému prostředí mě ale příliš nezaujal samotný děj. Příběh měl sice zajímavý potenciál, ale autor až příliš tlačil na pilu akčnosti. Občas to bylo jako číst silově přehrávaný akční film, v němž se hlavní hrdina se zajímavým charakterem nechtěně stává karikaturou Chucka Norrise (aneb když desítky letorkářů s nejlepšími laserovými puškami dokola podléhají obyčejné pistoli…).

Za mě tedy celkově lepší průměr, ale nic, co by mě vysloveně ohromilo.

16 05.03.2022

TOTO JE KNIHA, KTEROU SE VYPLATÍ PŘEČÍST SI S ODSTUPEM LET ZNOVU.

Poprvé jsem Pána prstenů četl na sklonku školní docházky. Kniha mě tehdy zaujala, ale obdivoval jsem hlavně propracovaný svět a dobrodružný děj. Příliš jsem ale nechápal, proč je na rozdíl od jiných fantasy řazena do klasické literatury, neboť fantasy přeci píší i jiní ( lepší) autoři. Až dnes, po více než dvaceti letech, už to chápu. Při přečtení s tímto odstupem let v ní totiž nacházím něco, co jsem tam jako školák neviděl. Jsou tam totiž skryta skutečná nadčasová moudra: Nenechávat být důležité věci. Nepodceňovat hrozící nebezpečí, když ho lze ještě zažehnat. Nenechávat se ukolébat tím, že „mě se to netýká“, protože „jsem daleko v bezpečí“. Nebát se převzít odpovědnost. Neustupovat zlu, i když vítězí. Nevzdávat se a nepodléhat beznaději, i když je to vypadá sebevíc beznadějně. To všechno tam je vyjádřeno tak nějak „v pozadí“, ale zato velmi silně. Dnes na rozdíl od doby před nějakými 22 lety už chápu, že to není „jen fantasy“.

A teď jedno velmi osobní sdělení: Když jsem knihu (podruhé) dočítal, došlo k vypuknutí války na Ukrajině. V den, kdy se objevila zpráva, že Rusko uvádí do pohotovosti jaderný arzenál a kdy jsme si v rodině říkali, že není možné, čeho jsme se to dožili, tak jsem zrovna uklízel knížku do knihovny a náhodou (sic!) se mi otevřela na straně 69, kde je tento text (cituji):
"„Rád bych, kdyby se to nebylo stalo zrovna za mých časů“, zašeptal Frodo.
„Já taky,“ přikývl Gandalf, „a každý, kdo se takového času dožije. Ale my o tom nerozhodujeme. Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán.“ " (následuje Gandalfovo vysvětlení, že nás čekají těžké časy, ale že nepřítel udělal několik chyb a stále jej lze zastavit).

… k tomu opravdu není co dodat.

37 05.03.2022

Zapadlé městečko Salem v americkém státě Maine se během několika týdnů v roce záhadně vylidnilo. Většina obyvatel se odstěhovala nebo zcela beze stopy zmizela, a místní média si marně kladou otázku, proč k tomu došlo a proč se k tomu bývalí obyvatelé, které se podařilo dohledat, nechtějí vyjadřovat. K tomu, co se v Salemu doopravdy stalo za hrůzu, se dočtete v této knize...

Jak už někdo psal v předchozích komentářích, kniha má trochu pomalejší rozjezd, to seznamování s jednotlivými obyvateli Salemu možná nemuselo být až tak podrobné (i tak jsem měl v postavách občas trochu zmatek). Ale jakmile máme úvodní seznamovačku za sebou, tak se děj neskutečně rozjede a vy držíte Benu Mearsovi i jeho partě palce, aby tu hrůzu zastavili, dokud je čas...

(Viděl jsem i obě filmová zpracování. První film z roku 1979 se knižní předlohy drží poměrně věrně a hodnotím jej jako celkově zdařilejší, až na ztvárnění hlavního záporáka Barlowa, které je spíše karikaturou. To ve druhém filmu z roku 2004 je Barlow v podání herce Rutgera Hauera o dost přesvědčivější, jinak je ale tato pozdější verze o dost horší a knihy se drží spíše volně. Na rok 2022 je chystáno nové filmové zpracování, tak uvidíme… ).

21 02.12.2021

Krátké a úderné příběhy plné tajemna, strachu či otázek "sakra, co se asi mohlo dít dál?" Snad kromě dvou kousků děj všech neuvěřitelně odsýpá a napětí by se dalo krájet. Zcela souhlasím s hodnoceními níže, že jde opravdu o mistrovské dílo.

Díky těmto povídkám jsem si Kinga opravdu oblíbil. Pokud jste od Kinga ještě nic nečetli, doporučuji začít touto sérií povídek (zn. : pozor návykové!)

(Povídky, které mi nejvíce utkvěly v hlavě: Prokletí Jeruzalémské, Kostlivec, Žena v pokoji, Na dobrou noc, Mrtví se někdy vracejí a Nekuřáci a. s. )

19 30.11.2021