InaPražáková komentáře u knih

Kdyby nebyla chevalierova dobrodružství psaná půvabnou archaickou češtinou (překladatel neuveden - možná překlad z 30. let, už tehdy archaizovaný, a teď jen upravený?), byla by poloviční. Je to samozřejmě čistá pornografie, ale zábavná a nebývale vkusná.

3 11.08.2022

Sice psáno v ich-formě, ale V jedné osobě nemá jeden velký příběh nebo jednu hlavní zápletku, nýbrž několik menších, které se různě proplétají. Jednotící téma je jednoduché: Přes různost sexuálních preferencí jsme všichni lidi, nikoho neškatulkujte, mějte se rádi. Není to ale nijak násilný aktivismus, naopak příjemné čtení o zajímavých lidech. Výskyt LGBT na metr čtvereční je samozřejmě neuvěřitelný, ale jednotlivě by se každý příběh mohl stát, Irving jen využívá možnost ukázat všechny možné typy a osudy "těch druhých" a díky tomu, jak dobrý je spisovatel, nejen že je to opravdu působivá apologie, ale ještě je to vtipné, dojemné a velmi lidské.
P.S. po přečtení komentářů: Divadlo mi vůbec nepřišlo nudné, naopak. Divadlo je zrcadlo a tady bylo navíc zábavné nahlédnutí do zákulisí amatérských souborů. O lidech obecně se nejvíc dozvíte z Shakespeara a o lidech konkrétně se nejvíc dozvíte při zkoušení (ne nutně Shakespearových her).

11 06.08.2022

Okomentovala jsem všechny povídky, sem jen souhrn.
Šest alegorických historizujících povídek, které různými způsoby upozorňují na věčné nešvary lidské společnosti (populismus, chamtivost, nevděk) takže se dají vztáhnout i na současnost. Maňák má obrovskou slovní zásobu a originální nápady. Ale nemůžu si pomoct, všechny povídky na mě působily jako skvěle řemeslně zpracované výtvory bez duše. Jako by se autor držel nějakého teoretického návodu na dokonalou povídku a odškrtával si bod po bodu. Důsledkem je předvídatelnost, klišé v charakterizaci postav nebo v dějové linii a, co mi vadilo nejvíc, mravoučná tendence která přebíjí příběh a umělecký dojem. Ukazovat, že tolerance je lepší než sobectví nebo fanatismus, není samo o sobě nic nápaditého, sdělení vynikne až formou. Tady je to ale masivní kostra jen lehce zahalená v archaismech a odkazech na všemožné literární styly.
Čím abstraktnější povídka, tím víc se mi líbila. Baladické Tetřeví perly mají atmosféru a nejednoznačný závěr, O zaječí kožce několik možných výkladů a v závěru dojemnou působivost. Ostatní povídky jsou zajímavá stylistická cvičení, jinak na mě nezapůsobily.

4 03.08.2022

Dvojče Čapkovy Kritiky slov (a např. otázku "Otázky" probírají oba), ale zatímco Čapek vzal slovo nebo formulaci a od něj přešel k jevu, Poláček si vybírá rovnou jev. Výsledkem je, že jsou jeho sloupky věcnější, časovější, humorističtější - zkrátka lidovější. Vejde se do nich všechno od dohazovaček po rozdíly mezi mladočechy a staročechy. Stále jsou krásné kombinací zábavného obsahu a vysoce knižní formy, chytré, většinou trefné, místy se ale přeci jen už přežily a zapůsobí hlavně jazykem a výstižnou ilustrací veřejného života před 100 lety. Ovšem takové Romantické prvky v politické terminologii se vrátily v plné zbroji a s vlajícími praporci na bojiště současné společenské diskuse - totiž, chci říct, že to je sloupek nepříjemně aktuální. Obecně teoretičtější témata hodnotím výše než třeba pojednání o dámských kloboucích.

6 30.07.2022

Baricca je dobré si nechávat na zvláštní chvíle, nejlépe číst v přírodě, na slunci, soustředěně a v klidu. Je to jasně rozpoznatelný autor s jedinečnou, prozaicky-básnickou poetikou. V tomto případě jde nejspíše o haiku v próze. Nejen proto, že se týká Japonska, ale vystižením nálady, detailu v pár slovech, množstvím nevyřčeného. Hervé Joncour prožije dobrodružství, která by sama o sobě jinému autorovi vydala na román, ale Baricco je - jako obvykle - nedějový. Hervé svůj život pozoruje "jako déšť za oknem", a stejně tak velký milostný příběh (který by také sám o sobě stačil jinému autorovi na román) se jen zableskne v několika pohledech, pár slovech a hejnu ptáků - přitom kolik vášní. Druhý milostný příběh, Hervého a jeho manželky, je naopak melancholické plynutí, kde nejde o milostnou touhu, ale o lásku jako takovou. Jediný skutečně dějový zvrat je rušivý, patří do jiného žánru, ale naštěstí jím vyprávění nekončí a stihne se ještě vrátit k původnímu poklidné náladě.

U některých spisovatelů obdivuji intelektuální břitkost, humor nebo práci s jazykem. Baricco tvoří čistou krásu.

12 29.07.2022

Časoskokan se sice stane časoskokanem, ale těch nahlédnutí do jiných časů je jen pár. V základu je to klasický příběh malých osobních dějin na pozadí velkých - industrializace, levicové revolty 60. let - a také kronika konce starých časů na lokální úrovni jedné horské vesnice. Kouzlo knihy je jednak v jazyce - osobitém, autentickém a plném vtípků a hříček - a lehce poťouchlém humoru, jednak v osobním, citovém úhlu pohledu, který se tváří, že hlavní je otázka dá mi - nedá mi, a ne ničení přírody, korupce a odlidštěná společnost.
Ono je totiž pro Benniho asi obojí stejně vážné, ekologie a socialismus jako milostné zvraty a hledání místa ve světě. Časoskokanovy osobní záležitosti se s historií proplétají často a významně, ale nejde o heroizaci jednotlivce, naopak to zlidšťuje dějiny a poskytuje nadhled - vlastní život si musí uspořádat každý sám, zatímco velké problémy může člověk jen po kouskách postrkávat správným směrem.
Mohl by to být apel v beletristické formě nebo sentimentální vzpomínání, ale když to tím směrem míří, přijde smích a láska, ať těžká nebo hřejivá, a zase se dá nadechnout.

5 25.07.2022

Vyčerpávající přehled původních rituálů a duchovních představ lidí od Chile po Austrálii, od starých Egypťanů po evropské venkovany konce 19. století. Vyčerpávající informačně, nikoliv mentálně, ba naopak; Frazer dokázal napříč monumentální bichlí vést vlákna jednoho konkrétního příběhu, který se jako v detektivce postupně odhaluje ve svých kořenech a možných významech. Krom tohoto ale dojde i na stovky jiných zvyků, přehledně utříděných a provázaných - jestli někdo pochybuje, že všechny kultury mají společný základ, Frazer jasně dokazuje, že to tak je. Při přecházení mezi zeměpisnými šířkami a napříč historií se stále opakují vzorce duchovních představ, detailně popsané v bohatých srovnávacích pasážích (místy je to až únavné vršení faktů, ale v souhrnu fascinující).
Nejvíc se kniha věnuje přednáboženskému magickému myšlení, do náboženství zabíhá jen místy a spíše do těch, která nejsou blízká naší vlastní kultuře, ale při určité znalosti židovskokřesťanské tradice nelze přehlédnout, že judaismus se z magického myšlení plynule vyvinul a mnoho představ si podržel, křesťanství naopak absorbovalo leckteré starší zvyky, jen je více či méně překrylo symbolem některého světce nebo pseudohistorického výročí (zdaleka nejen přesun slavení zmrtvýchvstání Krista na svátky jara - ostatně několik nejnápadnějších přeznačení Frazer zmiňuje, ale nezabíhá do důsledků. Není to účelem etnografického výkladu a zpochybňování křesťanského kalendáře nepochybně nebylo téma, které by chtěl propagovat.)
Psát stejně vážně o aboriginské víře v totemy a např. české víře, že vynášení Morany ze vsi způsobí příchod jara, může působit směšně, ale ač se nepochybně liší míra pevnosti obou přesvědčení, těžko se dá předpokládat, že by se různé pověrečné zvyky v Evropě udržely po tisíc let křesťanství čistě jako mrtvá tradice, která účastníky citově a myšlenkově neoslovuje. Na druhou stranu bude vyveden z omylu každý, kdo by považoval "pohanské" zvyky za lepší a smysluplnější jen proto, že jsou starší a "nezkažené náboženstvím" - k absurdním extrémům umí dospět, a nejspíš časem dospěje, každá nepřerušeně kultivovaná tradice, bez narušení zvenčí nastává zpřesňování ad absurdum.
A mimochodem, kdo chce vytvářet paralelní fantastické světy, ať literární nebo filmové, měl by si Zlatou ratolest načíst. Je v ní pevná osnova lidské práce s nadpřirozenem, přitom vzhledem k rozličnosti aplikací nijak neomezuje fantazii tvůrce.

9 17.07.2022

Román o morálce a rozdílech mezi generacemi, který ve třech částech ukazuje různé typy konfrontací. Ve první části se mladý vypravěč spřátelí se starším vzdělancem, který ho občas pichlavě upozorní na mladickou rádoby vtipnost a nemístnou ironii, za kterou maskuje nejistotu (kdo na tom byl jinak?). Profesor a vypravěč se ale vzájemně potřebují, mladík ve starším učiteli nachází klid a vyrovnanost. Jin a jang, harmonie protikladů. Překvapilo mě, jak je přes sto let starý japonský román aktuální, podobná dvojice by se mohla klidně scházet o 80 let později na jiném kontinentu.
Ve druhé části jde spíš o rozdíly mezi městem a venkovem - návštěva u rodičů najednou ukáže, jak jsou si po pár letech synových studií cizí (a zase - kdo se pohybuje třeba mezi Prahou a českým venkovem, bude mu leccos povědomé).
Třetí část se vrací k profesorovu životu, tedy ilustrovaný výklad "staromódní" morálky, ale s velkým dramatickým nábojem. Zdálo se mi, že tam vidím vznik generace, která o něco později fanaticky bojovala a umírala za národ a za císaře - ta urputnost, hrdost až k povýšenosti, touha po dokonalosti bez kompromisů, přitom pevný morální rámec. A také dojemná ukázka nesmírné křehkosti předsevzetí a zásad, když přijdou ke slovu city.

Román sice vystavěný jako ilustrace k filozofujícím pasážím, ale na Japonce velmi dějový, přímo napínavý, vzdor všudypřítomné lehké melancholii. Nijak nezestárnul a nikomu nestraní, Nacume byl tichý pozorovatel lidských duší, ne dogmatik.

7 03.07.2022

West vystihl atmosféru doby a o pár let předešel II. vatikánský koncil – v době, kdy se ještě katolická církev vyjadřovala výhradně v latině a myšlenka výuky a mše v lidových jazycích byl novátorská. Většina postav románu jsou modernisté a humanisté, kteří už ztělesňují reformovaného pokoncilního ducha (a evidentně také Westovy ideály). Jejich vztah k Bohu a věrouce se liší, nejsou dokonalí dle doktríny a/nebo mírou osobních chyb a pochybností, ale jsou lidští v nejlepším slova smyslu (vlastně se k dokonalosti blíží, jenže podle měřítek pravdy a lásky, ne podle komisí Svatého stolce). Je to jedno z kouzel knihy, všem postavám by člověk lidsky přál štěstí a úspěch, dá se s nimi možná ztotožnit, rozhodně mohou inspirovat.
Jinak jde ale přes specifické prostředí spíš o kvalitní mainstream - což není kritika, jen je dobré neočekávat myšlenkové hlubiny a literární výšiny: kniha je napsaná čistým, hladkým stylem, zápletky jsou emotivní a o některých myšlenkách lze dál přemýšlet, ale čtenář se celkově intelektuálně nenadře (přinejmenším to není třeba). Věrohodnost je na hraně - žádné zjevné lapsy, ale je lepší nepřemýšlet o tom, jestli se dá přísně tajná korespondence Vatikán-Kreml-Washington zahájit a udržovat tak snadno, jestli člověk, kterého po 17 letech vytáhnete z trestanecké kolonie, skutečně může být zcela vyrovnaný a k tomu orientovaný ve světě, jestli by někdo psal soukromý deník jako autobiografii, tedy s poznámkami, zda měl sourozence a co se mu stalo před mnoha lety.
Není to ale takové zjednodušování, aby mě to výrazněji dráždilo, čtivě zauzlované a hladce rozuzlované peripetie jsou poutavé, nenudila jsem se. V botách Rybářových je vynikající misijní počin ve jménu moderního, světu otevřeného katolicismu. Pro mě kniha na léto k vodě, ale věřím, že pro křesťany, kterým je v církvi těsno, nebo pro agnostiky, kteří mají potíž s formálním náboženstvím pro jeho věkovitou rigiditu, to může být potěcha duše.

6 27.06.2022

Kompilát záznamů z archivu, týkajících se nejvyšších trestů udělených MLS, většinou výpovědí a rozsudku. Pro historiky užitečná publikace, pro laika zajímavá náhledem do činů a motivací kolaborantů, fungování gestapa, střípky lokální historie a všednodennosti. Otázka je, nakolik je popisované věrohodné – jde o souhrn výpovědí bez ověření historika, ale tak je třeba to brát.
Škoda snad jen výhradně abecedního řazení procesů, velmi by se hodil třeba jen stručný seznam podle obcí nebo společných souzených činů. Takto osoby, které spolupracovaly a jejichž zločiny spolu souvisí, dělí velké množství stran, aniž by byly propojené nějakými odkazy. A pak také zamrzí větší množství pravopisných chyb, zvlášť vzhledem k renomovanému nakladatelství.

4 20.06.2022

Vynikající psychologické drama, kde se každý se po svém snaží činit dobro, ale není jisté, jestli tím všichni nepůsobí zlo. Postavy jsou vyhraněné a svébytné, ale sympatie k nim se v průběhu budou měnit. Shanley pracuje s pochybami na více rovinách, zpochybňuje metody, rozhodnutí (je lepší řídit se citem - a není to jen snazší? -, nebo být poslušný, ale bezcitný?), zdánlivě zpochybňuje i rozdělení na dobré a zlé. Ale pozor, nejde o morální relativismus, jen o nejistotu, jestli a jak se dá poznat, co je co. Také je to hra o hranici mezi předsudky a intuicí, které je snadné vzájemně zaměnit. A samozřejmě i o realitě katolické církve nejen dřívější doby.
A pak přijde postava, která věci vidí z čistě praktického hlediska - vyčítali byste černošce v 60. letech malomyslnost, když je smířená s tím, že za naději na lepší budoucnost se platí?
Shanley pokládá mnoho otázek, často nepříjemných, a nedává odpovědi. Je o čem přemýšlet. Nevím, nakolik je text Pochyb k sehnání, ale rozhodně doporučuji to zkusit.

5 14.06.2022

Čtena původní verze vydaná v 68 Publishers.
Znám z Kunderovy tvorby převážně knihy, které napsal ještě česky. Zdá se mi, že se dá mluvit o všech dohromady skoro jako o každé zvlášť, dá se z nich poskládat podobná variace jako z textů Knihy smíchu a zapomnění - Kundera má svá témata, ke kterým se neustále vrací, opakují se typy postav, ale mění se pohled, peripetie, pointa. Nečtená kniha i druhé čtení už známé knihy je vždycky jak návrat, tak objevování nových spojnic a zrcadlení. Pořád mě to baví a zajímá, pořád žasnu, jak skvělé a lehce působící umění může vzniknout z tak pedantsky přesného, kontrolovaného vyjádření.

V Knize smíchu a zapomnění je známá trapnost a ironie osudu, sex bez lásky (nebo láska bez sexu), ale nečekaně i ženská postava, která má duši a lidskou velikost, dokonce dojemnost a něžnost, aniž by to byl výsměch, snad první, co jsem u Kundery potkala. Vůbec jsou povídky nečekaně smířlivější. Jako by se jízlivost s odstupem změnila v lehký smutek. Zůstává ale intelektuální brilantnost, stejně přesná a poutavá, jako lehká a skoro zábavná. Úvahy o smíchu, atomizaci společnosti a hypertrofii ega, staré 40 let, to nebyla intuice, ale přesně odpozorovaný směr vývoje.

12 12.06.2022

Totální realismus. Nikoliv socialistický. Od jazyka, který věrně zachycuje snad všechny československé dialekty, přes prostředí dělnické Ostravy, ze kterého čpí kouř a saze, po samotného Miloně. Miloň, mladík dokonale průměrný, jenomže syn kulaka (ne že by ho to nějak dojímalo, je to jen jedna z výhybek v jeho životní a hlavně profesní dráze), prochází vojnou jen o stupínek lepší než PTP, odchází pracovat do Ostravy, aby si vylepšil kádrový profil (navíc co doma), snaží se přežít a moc si nezadat. Miloňovo přemýšlení o dilematu, jestli se přidat "k nim", nebo stát hrdě stranou, se podobá kyvadlu. S nepříliš velkým výkyvem, protože hlavní je stát na své vlastní straně. Dokud mu náhoda nepřihodí na kyvadlo zatraceně těžké závaží, které ho zákonitě rozkýve víc. Anotace pokládá otázku, jestli Miloň zůstane Miloněm. Na to je odpověď jasná: Miloň zůstane vždycky Miloněm.
Autor dokázal úžasnou věc - udělat z typu, který by v naprosté většině literatury tvořil stafáž a bezejmenného člena party v pozadí, zajímavou hlavní postavu. Přitom Miloň není sympatický ani nesympatický, je to prostě ten chlap, kterých je všude plno a jako všichni má pár zajímavých historek, aniž by se něčím vymykal. Ztělesněné "takoví jsme byli (a jsme a budem)".
Za zmínku (a za přečtení) stojí asociativní stavba vět, která je sice náročnější na pozornost, ale paradoxně pomáhá realistickému dojmu. Kolik promluv je v běžné řeči nedokončených, kolikrát člověk v polovině věty odbočí, a co teprve v myšlenkách, které se nakonec ani nedočkají vyslovení.

4 05.06.2022

Haličský magický realismus v rakousko-uherském bezčasí. Dlouho jedna za druhou míhají zvláštní věci, události a osoby, aniž by příběh viditelně někam směřoval (místy mi Felix Austria připomínala Fuksovu Vévodkyni a kuchařku). Až jsem si říkala, že o děj nejde. Srážky povah a záblesky vzpomínek mi úplně stačily. A v posledních 50 stranách ze směsi najednou vykrystalizuje psychologické drama, které všechno předtím zpochybní nebo rovnou otočí naruby.
Náznaky, že není všechno, jak se zdá, přijdou dost pozdě, zato jsou pak hodně okaté, vůbec celá změna žánru je trochu rychlá a násilná. Dojemné to je, jen bych ten zážitek vstřebávala líp, kdybych tušila dřív, že čtu historii jedné iluze ukrytou v houští detailů. Chtělo by to druhé čtení, ale i přes nečekaný posun se mi to líbilo.

7 28.05.2022

Informacemi nabitý špalek, vyžadující k plnému pochopení úplné soustředění a ideálně i ochotu dohledávat si informace (protože znalosti z historie souvisle od Sumeru po 20. století má málokdo). Velmi zajímavý přístup - sledování šíření a ústupu jazyků v prostoru a čase ve vztahu k různým sociálním skupinám zasahuje do historiografie, sociologie, politologie a samozřejmě lingvistiky. Zvlášť z nejstaršího období jsem se dozvěděla pro mě nová fakta, u antiky jsem několikrát užasla (opravdu jsem ještě nikde nečetla, že Římané dlouho z prestižních důvodů preferovali řečtinu?), v kapitolách o Dálném východě jsem narazila na oblast, o které nevím skoro nic, přitom její staré civilizace se tolik nelišily od středomořských (a ostatně spolu byly v kontaktu).
V novějším historickém období mě občas dráždily autorovy subjektivní vsuvky, jakkoliv jich není moc. Ironický odstup od arabštiny (nerozlučně spojené s islámem) a občasné poznámky o ruštině "vzdělanců a vynikajících vědců", ke které by se za příznivějších podmínek mohly okolní národy ještě rády vrátit, se dají krátce po útocích z 11. září, resp. v době, kdy se Rusko mohlo jevit na cestě k demokracii, asi pochopit, ale soustředění mi to narušovalo spolehlivě. Druhá možnost je, že jsem naopak z intelektuální únavy věnovala moc pozornosti nepodstatným drobnostem - tuhle knihu je dobré číst dlouho, po malých kouscích, pozorně a s ochotou se učit.

7 15.05.2022

Výbory humoru bývají někdy únavné a časem monotónní, ale u této sbírky to neplatí. Saki dobře zná a chápe oběti svého "vnášení neklidu", ty konzervativní, usedlé, spořádané lidičky, má je naposlouchané k dokonalosti, takže nešustí papírem, a k tomu jeho humor sice působí bezprostředně, ale nikdy není prvoplánový. Pointa zřejmá od druhého odstavce nebývá pointou - dojde na ni, ale Saki pokračuje ještě za další roh. Originální nápady ve vybroušeném tvaru, kde nepřebývá jediné slovo - radost číst.
A pak je tady těch pár, snad dva, snad čtyři kousky, které přinášejí jiný druh neklidu. Sredni Vaštar především, ale Vetřelci a Morlvera také. Někdy je to přechod od kousavé ironie ke kruté jízlivosti, někdy už je to místo humoru spíš pocit zadostiučinění v krajních podmínkách. Zůstává výstižný pohled do duše a mysli, ale to, co by mohl být šprým, se nezastaví před hranicí obecné slušnosti. Jako by občas autor mrknul na čtenáře, že si to přece přál, chtěl pokračovat, tak tady to má, krev ať si setře sám.
Vůbec nejlepší mi ale přijde Sakiho vcítění do dětské duše. Bez přehánění, bez zjednodušování umí popsat a využít širokou dětskou fantazii a logiku často smysluplnější (a spravedlivější) než je dospělá.

10 18.04.2022

Zápletka není dokonalá - skupina podivínů se seznámí nepravděpodobně rychle a hladce (už jen věkový rozdíl nějakých 3-4 let pro děti kolem 10 let většinou znamená život v jiné galaxii), zvláštnosti druhých se přechází nečekaně snadno, i ten Franta svou škodolibost najednou umí potlačit, a leccos se vyřeší jaksi samo.

Ale jsem velice ochotná takové zjednodušování, které jde na vrub malého počtu stránek, prominout, protože do tohohle krátkého příběhu se vešla celá psychologie outsiderů. Ve čtyřech postavách všechen strach, trapnost, neporozumění ostatním a hledání vztahu k nim (ať už snaha se jim podobat nebo naopak okázalé odmítnutí) které se "těm normálním" těžko vysvětlují. Dokonce v různých rodinných variantách od rodičů přijímajících přes nechápající po snaživě normalizující, co se normalizovat nedá (ale žádná sociální dramata, to by bylo příliš laciné, všechno jsou to rodiny vcelku průměrné - díky za to, "být divný" vždycky neznamená být poznamenaný výchovou).

Velký klad knihy je civilní podání, řekla bych, že se Soukupové podařilo destigmatizovat "divné děti", které dospělí často odsouvají do pozadí nebo naopak příliš ochraňují a vyzdvihují, aby jim jaksi vynahradili fakt, že jsou přece chudáci v něčem horší. Soukupová dokonale vystihla, že jiný neznamená ani horší, ani lepší, ale právě jen jiný.
A přes všechnu umírněnost a věrohodnost dětského vnímání má kniha několik momentů, které mě zasáhly. Ani ne emotivně, spíš naprostou výstižností, že jo, takhle to je, to je realita, ne jen literární fikce.

13 04.04.2022

Vzpomínky na umělecký kroužek v Unionce, na Haška a jeho Stranu mírného pokroku v mezích zákona, na pátečníky, divadelníky z Vinohradského divadla a spoustu dalších umělců a intelektuálů z 10.-30. let, ale i krátké texty o Praze a jejích proměnách. Zdá se mi, že proti jiným vzpomínkovým knihám (ze stejné doby Seifert, Černý) je Langerova méně stylizovaná, není to okouzlený návrat do starých dobrých časů ani snaha o shrnutí pro budoucí historiky, a vůbec ne vyrovnávání si účtů - je to upřímné, srdečné vyprávění, snad jedině se snahou o co největší přesnost (zvlášť u Haška skoro "opravník oblíbených omylů"). Přitom je v každé větě znát spisovatel - krása jazyka, přesnost výrazů, lehký humor nebo jemná ironie, zkrátka čistota formy jsou mu vlastní - ale obsah je lidsky vřelý, z těchhle vzpomínek je vždycky cítit osobnost a přátelská angažovanost vypravěče. Krásná kniha.

5 02.04.2022

Předesílám, že na foglarovkách jsem vyrostla a v zásadě mám na ně hezké vzpomínky, byť už je dlouho řadím mezi potěšení podobného rázu, jako prvorepublikové roztomile přepjaté romance typu Sextánky.

Život v poklusu není historie Dvojky ani Mladého hlasatele, z obojího jsou tam jen ochutnávky, ale zřejmě jde hlavně o perličky nebo doplnění už známých faktů. Ostatně forma krátkých sloupků víc neumožňuje. Foglarův silně výběrový, v tématech i míře podrobností, a zřejmě poněkud stylizovaný životopis odráží především autorovu osobnost, která vyznívá... Jinak: od asi dvacáté strany jsem nebyla schopná nečíst Život v poklusu jako psychologickou případovou studii a musím smeknout - tak dobré a prospěšné uplatnění povahových zvláštností se jen tak nevidí. Zarážející je, že Foglar zřejmě mnoho věcí ve svém textu neviděl (já bych leccos napsala jen do deníku přechovávaného ve střeženém trezoru), nebo že to viděl, ale nepřišlo mu to zvláštní.

Co prochází všemi obdobími Foglarova života, je jeho láska k mládí a mladým lidem, coby druhá strana odporu k dospělosti. Dokonce na jednom místě cituje svůj zápis do deníku, kdy se mu bývalí, už dospělí členové oddílu zdají jako přízraky mrtvých, zatímco živí jsou ti, kdo ještě nedospěli. Těžké uklidňování maminky, když se Foglarův bratr (ve 38 letech!) přes její odpor oženil a odstěhoval z bytu, kde žili ve třech, jsou další fascinující střípek. Nicméně dost senzací, Foglar se při shrnování svého (jistě plodného a úspěšného) života nevyznačuje nijakou skromností, spíš neopomene zmínit nikoho, kdo ho kdy pochválil, počínajíc panem učitelem (pozor, to je zcela vážně podaná vzpomínka), ani kdo mu křivdil (na což nikdy nezapomněl a zřejmě ho to nikdy nepřebolelo). Zarážející je nedostatek nadhledu, který se u starého pána přes celoživotní kontakt s mladšími generacemi projevoval.

Souhrnně je to jistě knížka pro nadšené čtenáře Foglarových knih, kteří si k nim dokázali udržet nostalgický vztah i po letech. Zajímavostí obsahuje přehršel, k tomu bohatý fotografický doprovod. Nejspíše je lépe ji číst spíš povrchně, protože mé sklouznutí k jinému žánru jistě nebylo zamýšlené.

7 26.03.2022

Sen o mém otci je vzpomínání místy hořké, místy nostalgické, ale napsané už přeci jen trochu s nadhledem. Sidon je zábavný vypravěč a daří se mu výrazné pointy, takže i dětství, které by s ním málokdo chtěl vyměnit (ovšem v 50. letech asi nepatřilo mezi nejhorší), nepůsobí celou dobu drásavě, nebo přinejmenším i v krizových okamžicích, kdy matka vyhrožuje skokem z balkónu kvůli nezdárnosti syna, čtenáři můžou cukat koutky.
Druhá velká kvalita textu je dokonalé vcítění (nebo uchovaná vzpomínka) na dětské prožívání, hrůzu z prozrazení zfalšované známky, která nutí k dalším lžím a bobtná, až přes ni není vidět nic jiného - a přitom se během chvíle může překlopit v autentický pocit, že to oni jsou zlí, ti, kteří mi nevěří, protože důkazy přece nemají, a podezírání bez důkazů je křivda. Zdá se mi, že tak výstižný návrat do dětství plyne z toho, že v autorovi i po letech byly křivdy a smutky živé, nezpracované, ale dokázal od nich poodstoupit aspoň na půl kroku a proškrtat je do tvaru, který se netopí v emocích.

Sen o mně, bohužel, je ukázka autoterapie bez odstupu, útržkovitého skákání po rozjitřených citech. Sebelítost se pere s lítostí, záchvaty špatného svědomí ponoukají křečovitou snahu obětovat se na úkor manželky, ale to zase vyvolává pocit, že si přece šlechetná oběť zaslouží, aby se nemusela obětovat tak moc, že by se partner měl svého práva na výhru dobrovolně vzdát. Zmatek a utrpení citově nezralé osobnosti popsané neuspořádaně, jak to zrovna srdce potřebovalo. Formálně se to čte těžko a obsahově ještě tíž.

Kdo by chtěl číst Sen, ať oba nebo jeden, i Evangelium podle Josefa Flavia, měl by začít tady. Evangelium pak dostane nové významy.

4 26.03.2022