Malý vůz
Zeno Dostál
Posmrtně vydávaný román spisovatele Zeno Dostála (1934–1996) vznikl na přelomu epoch: k lektorování byl nakladatelství Československý spisovatel nabídnut před rokem 1989, k vydání připravován po sametové revoluci a spíše shodou okolností zůstal nevydán po zániku prestižního nakladatelství Československý spisovatel. Přitom jde o dodnes čtivý román, zasazený do přelomu padesátých a šedesátých let, ve kterých sleduje zrání mladého anti-hrdiny Miloně Pluháčka. Ten, ač „ze selského“ a s katolickými kořeny, se stává produktem socialistické mašinérie: převýchovy na vojně, jež si literárně nezadá s tragikomickými románovými svědectvími Josefa Škvoreckého či Karla Pecky, i povojnového tápání na socialistické brigádě – ostravské stavbě. Miloně rozhodně více než budování a ideologické nalejvárny zajímají erotická dobrodružství, minimálně do doby, než se zamiluje do dcery… paradoxně elitních kádrů… Zůstane Miloň Miloněm, nebo se vydá cestou pragmatické kolaborace? V tom je román nadčasovou generační výpovědí a stojí za vydání i po více než třiceti letech.... celý text
Přidat komentář
Kniha Malý vůz je v
| Přečtených | 6x |
| Knihotéce | 2x |
| Chystám se číst | 7x |
| Chci si koupit | 2x |
Totální realismus. Nikoliv socialistický. Od jazyka, který věrně zachycuje snad všechny československé dialekty, přes prostředí dělnické Ostravy, ze kterého čpí kouř a saze, po samotného Miloně. Miloň, mladík dokonale průměrný, jenomže syn kulaka (ne že by ho to nějak dojímalo, je to jen jedna z výhybek v jeho životní a hlavně profesní dráze), prochází vojnou jen o stupínek lepší než PTP, odchází pracovat do Ostravy, aby si vylepšil kádrový profil (navíc co doma), snaží se přežít a moc si nezadat. Miloňovo přemýšlení o dilematu, jestli se přidat "k nim", nebo stát hrdě stranou, se podobá kyvadlu. S nepříliš velkým výkyvem, protože hlavní je stát na své vlastní straně. Dokud mu náhoda nepřihodí na kyvadlo zatraceně těžké závaží, které ho zákonitě rozkýve víc. Anotace pokládá otázku, jestli Miloň zůstane Miloněm. Na to je odpověď jasná: Miloň zůstane vždycky Miloněm.
Autor dokázal úžasnou věc - udělat z typu, který by v naprosté většině literatury tvořil stafáž a bezejmenného člena party v pozadí, zajímavou hlavní postavu. Přitom Miloň není sympatický ani nesympatický, je to prostě ten chlap, kterých je všude plno a jako všichni má pár zajímavých historek, aniž by se něčím vymykal. Ztělesněné "takoví jsme byli (a jsme a budem)".
Za zmínku (a za přečtení) stojí asociativní stavba vět, která je sice náročnější na pozornost, ale paradoxně pomáhá realistickému dojmu. Kolik promluv je v běžné řeči nedokončených, kolikrát člověk v polovině věty odbočí, a co teprve v myšlenkách, které se nakonec ani nedočkají vyslovení.