Kokoro

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Mistrovský román klasika moderní japonské literatury, ve kterém citlivě a působivě ztvárnil generační střet v zemi procházející prudkou přeměnou. Román Kokoro (japonské slovo znamená srdce, ale také mysl, duch či cítění) je považován za vrcholné dílo Sóseki Nacumeho, ve kterém mistrně ztvárnil hluboké rozpory japonské společnosti na sklonku éry Meidži (1868–⁠1912). Mladý student se setkává s profesorem, starším mužem, který se drží stranou společnosti, a jeho ženou. Postupně proniká do tajemství profesorova života a odhaluje jeho třináctou komnatu, tragickou smrt jeho přítele ze studií. Nacumeho román je také vylíčením propasti mezi starší a mladší generací, která významně poznamenala Japonsko na počátku moderní éry a je opět aktuální dnes, v době globalizace. Není divu, že celosvětově roste zájem o Sósekiho dílo a samotné Kokoro se dočkalo v posledních letech řady překladů do světových jazyků, mimo jiné již třetího překladu do angličtiny....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/453453/big_kokoro-Wh0-453453.jpg 4.143
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Vyšehrad
Originální název:

こころ, 1914


více info...
Nahrávám...

Komentáře (13)

Kniha Kokoro

martin6849
07. března

Kdo by od této knihy očekával nějaký (epický) děj, bude krutě zklamaný. Pokud by se chtěl dozvědět něco o závěru éry Meidži, bude zklamaný rovněž. Nedozvíme se ani jména hlavních postav, protože to prostě není třeba. Co se děje týče, dala by se kniha zkrátit zhruba na 10 stran :-).

Její síla je ale někde jinde a rozhodně toho dává hodně k přemýšlení. U nás se hodně lidí dodnes plně nesrovnalo s koncem socialismu a přitom změny po revoluci byly selanka proti tomu, co musel zažívat běžný Japonec, který si v klidu žil v hlubokém středověku a najednou bylo během pár let všechno úplně jinak.

plejtvák
17. února

Kokoro (japonsky こころ) je neobvyklý román o Japonsku na konci 19. století. Neobvyklý je jak samotný děj, který plyne pomalu jako skutečný život, tak i dělení kapitol. Kniha je rozdělena do 3 částí a každá část do kapitol po pouhých 2 až 3 stranách. První část knihy je psána z pohledu vypravěče, kterým je bezejmenný student na univerzitě. Ten na svém letním pobytu potká muže, kterého později začne nazývat profesor (sensei), a ihned ho zaujme, přestože vlastně nic nedělá. Obě postavy se spřátelí, vypravěč také pozná profesorovu ženu a spolu s profesorem vedou hovory o každodenním životě. Postupně však začne být jasné, že profesor skrývá nějaké tajemství. V druhé části je představena rodina studenta a jeho nelehký vztah ke svým rodičům a hledání cesty životem. V poslední části profesor studentovi prozradí strašlivé tajemství, které profesora provázelo celý jeho život, čímž mu jako jediné osobě ve svém životě otevřel naplno svoje srdce.

Jedná se o realistický román, a proto zaujme popisem tehdejšího Japonska, který v knize dost převažuje. Z toho také vyplývá, že ve většině výše zmíněných kratičkých kapitol se neodehrává nic, co by děj nějak posunovalo, což může mnohé dnešní čtenáře při čtení odradit, aby pokračovali na další kapitoly. Nicméně v nejedné kapitole jsem nacházel nepopsatelnou moudrost, díky které jsem sice nezažíval radost z děje, ale zažíval jsem ji z meditativního způsobu psaní. Zajímavé také je, že některé detaily čtenáři nejsou nikdy odhaleny, jako například jména jednotlivých postav nebo obor, který student na univerzitě studuje. To ostatně vytváří prostor pro různé interpretace. Díky tomu, jak je děj pomalý, měl jsem na konci knihy pocit, že každou z postav důvěrně znám a cítím veškerou jejich bolest, která se jim v životě udála.


eiramka
13. února

Zachtělo se mi exotiky, zatoužila jsem nahlédnout do jiných světů, jiné estetiky, jiné doby a volba padla na tento japonský klasický román. Příběh studenta a profesora. Doba odcházející a doba tehdejší přítomnosti. Poklidné, tklivé, nepochopitelné, neuchopitelné. Nahlédnutí letmé, spíš jen záblesk, jako když vážka přeletí okrajem mého zorného pole - byla tady vůbec?

jiri77
04. ledna

Naprosto skvělé nakouknutí do zákoutí japonské duše. Konec jedné éry a začátek druhé. Kniha mě uchopila a četbu jsem si užíval slůvko za slůvkem. Kdo má rád kvalitní literaturu, tak Kokoro by mělo být jasnou volbou.

soukroma
30.12.2021

Konec starých časů, ve velmi japonském, niterném duchu: pro nás nejen dávná doba (před sto lety, pochopitelně v naprosto odlišném, neevropském kontextu), ale hlavně dodnes velmi odlišná kultura a mentalita. Hrdinům lze jen obtížně porozumět, zejména s ohledem na ukončení života sebevraždou, života v jednom případě ještě nerozvinutém, v druhém spíš přežitém. I tak se mi nejvíc líbil příběh právě K.
Úvod je velmi utahaný, mladý hrdina ani profesor se nijak nevybarvují, střední pasáž s umírajícím nemocným otcem mladého hrdiny je velice smutná a depresivní (až klinická). Teprve třetí část vysvětlující profesorův momentální stav a pohled na svět byla velice zajímavá, ovšem rovněž nebetyčně smutná, ale i přes všechny hranice a odlišnosti mi nepřipadal vývoj jak starého příběhu, tak jeho současné vyústění nepochopitelné. Nepřijatelné jako v případě každé sebevraždy ano, ale ne nepochopitelné.
Zejména v úvodu zbytečně zdlouhavé (ale to už asi ke všem světovým románům začátku 20. století patří), přitom to nebylo zdaleka tak dlouhé, jak se kniha jeví - dělení do kratičkých kapitol (což mne hodně otravovalo) umožní vcelku svižné přečtení. Zajímavé, ale velmi nepovzbudivé, na hořkou notu. 75%

Titul profesor přisouzený hlavní postavě mne tahal za uši, když už je to japonský román, pak by i nám v překladu lépe sedělo označení pro učitele "sensei", které nám není neznámé.
Korektorovi docházel ke konci dech a množily se chyby, mj. neštěstí místo naštěstí ;-(

KOKORO - další slovo, nepřeložitelný pojem, který japonština nabídla světu. Že jej specificky nevysvětluje autor ve svém románu chápu, protože celý román je o tomto spojení těla, duše a mysli (a autor s tímhle pojmem přišel jako první právě v tohle románu), ale postrádala jsem jeho podrobnější vysvětlení (než v anotaci) v dlouhatánském 25-stránkovém doslovu.

"My, co jsme se narodili do téhle doby svobody, nezávislosti a sebestřednosti, musíme přinášet oběti v podobě vlastní osamělosti." (Japonsko 1914 - jak nadčasové!)

"Dej člověku vzdělání a on tě pak udolá svými argumenty."

"Přemýšlel jsem, zda vůbec ten složitý mechanismus, který máme každý v hrudi zabudovaný, dokáže jako ručičky hodinek ukazovat cifry jasně a nezkresleně."

mgeisselreiter
21.06.2021

Román se krásně čte, jde o zajímavé vyprávění. Čekal jsem možná trochu víc "zápletky", trochu víc děje, nicméně jsem spokojen. Kniha obsahuje doslov Igora Cimy, který podrobně a detailně rozebírá život autorův a román samotný v souvislosti s dobou a prostředím vzniku. Dává čtenáři nahlédnout, že děj románu není tak jednoduchý, jak se může zdát.
Kniha bohužel trpí tiskovými chybami, už na přebalu je chybně uveden rok úmrtí autora.
Já jsem v díle nehledal ani neshledal žádné hluboké myšlenky v něm ukryté a ani po jejich odhalení v doslovu si s tím hlavu nelámu. Četl jsem pro potěchu a relaxaci a v tom mě román nezklamal. 75%, 21. 6. 2021.

intelektuálka
21.05.2021

Kokoro - to je srdce, duše, cit - to je vše obsaženo v člověku ....

Další ze studií japonské mentality - z přelomu 19. století ....

Přátelství studenta a profesora - a skryté tajemství, které se v závěru odhaluje ....

" Vzpomínka na to, jak ses přede mnou skláněl, se nakonec promění v touhu pošlapat mě ...."

A opět otázka džunši - smrti z oddanosti, dobrovolného odchodu ze světa ...

Osoby z jednoho období japonské historie, které mi není známé ....

Neklid a osamělost jako úděl člověka - lamentace nad novým světem a hořká nostalgie po světě starém - pochopení rozdílných individualit ....

Zajímavé dílo - doporučím.

puml
12.10.2021

Mistrný vhled do japonské duše na sklonku období Meidži. Jedná se o pečlivou psychologickou drobnokresbu pocitů učitele a studenta kolem roku 1912. Na jedné straně příběh studenta, který se seznámí s profesorem, jehož život plyne zdánlivě poklidně a na druhé straně příběh mladíka, jenž se musí vyrovnat s nemocí otce a jeho nevyhnutelnou brzkou smrtí. Román má zajímavou výstavbu, kdy je příběh profesora odvyprávěn jako obsáhlý dopis studentovi.

Příběh je o střetu dvou rozdílných pohledů na svět. Profesor reprezentuje ještě starý myšlenkový svět, takříkajíc ještě předmoderního Japonska, zatímco student už je reprezentatem společnosti nastupující, která řeší především pracovní uplatnění. Sama tradičnost je ale ve své podstatě něčím, čím jsou určovány osudy všech postav. Důležitým aspektem, který je myslím si v Japonsku aktuální dnes jako v minulosti, je snaha "neztratit tvář". Určitou formu společenské masky si totiž nasazují v průběhu děje všechny postavy. Vyjevit své niterné pocity se také jaksi nepřísluší, a proto je děj plný domněnek, ze kterých plynou často fatální nedorozumění, a které mohou občas působit až absurdně. Ale v tom je právě síla autora, že dokázal takřka západním románovým stylem a psychologickou drobnokresbou popsat pocity obyčejných Japonců a jejich veskrze obyčejných životních periptetií.

Ještě je třeba zmínit výborný doslov, díky kterému čtenář neznalý japonských reálií dokáže pochopit konání jednotlivých postav. Příběh je to ve své podstatě komorní a v mnoha ohledech modelový pro danou epochu, ale ve svém celku působí jako doušek výběrové Senchi. Doporučuji.

PS - Při četbě jsem si často vzpomněl na Henryho Jamese, jehož romány a novely jsou také plné zámlk a tajemství. Nacume pobýval nějako dobu v Anglii a je dost dobře možné, že romány a novely Henryho Jamese znal.

1