Ikkju komentáře u knih

(SPOILER) Prášek má potíže s převodovkou a Vrtulákov potřebuje dalšího hasiče, všechno do sebe zapadne jak ozubená kola s čerstvou cementací, a tak se vypraví na zkušenou do hasičské hlídky národního parku Písty. Zpočátku mu dělá potíže se začlenit do skvěle fungujícího týmu, zamlčená závada mu to též neulehčí, ale nakonec vše dobře dopadne.

Knížka je velká zkratka, kdybych neviděl film, asi by mi podstatné části příběhu vypadávaly. Celkem ucházející příběh, ale ani velmi horká dramata mě neuchrání před pozvolnou ztrátou vědomí, vytrhává mě z ní jen občasné škobrtnutí překladu, například rozzuřený oheň.

(SPOILER) Čtyřlístek se mi dostal do ruky po letech, měl jsem radost, že z něj pořád cítím tu zvláštní nevinnost jako ve starých příbězích, hrdinové nejedou na předraženou dovolenou do Států, ale s radostí si užijí trampský tábor. Mlaďas nakonec zvládl i jména členů Čtyřlístku, jen nechápu, proč zrovna já jsem musel v jeho světě vyfasovat roli Myšpulína :o

Jako vlastník motorové kánoe mě dostal popis kormidelníka, starý spalovací motor z padesátých totiž může dopadnout stejně špatně jako přetopený parní - roztržené magneto znám naštěstí jen z vyprávění, ale dělí mě od něj právě jen pár vteřin nepozornosti při hlídání chlazení. Popis posvátné úcty divocha k démonovi skrývajícímu se ve stroji, kterého drží od bezuzdného řádění jen hrozící ručička manometru je naprosto reálný.

Zaujaly mě zřídkavé popisy oprav, je náročné pokoušet se vyšroubovat a osušit svíčku v žabkách na kluzkých kamenech dolního Povltaví, někde v tropech si to nedokážu vůbec představit. Parní motor je ale naštěstí úžasně jednoduchý, opravy se blíží k opravám starého kuchyňského nářadí, nýty na plátové spoje, páska na netěsné trubky. Ne náhodou jsem si při čtení párkrát vybavil Africkou královnu.

A temnota sama? Vlastně až u knihy asi chápu, jak to autor myslel, z copolova filmu jsem si odnesl úplně jiné poselství. Určitě nemůžu říct, že téma je (dnes už) triviální, vždyť jsem o něm četl a viděl ho v mnoha jiných knihách a filmech, ale zaujaly mě detaily: pokud hladoví kanibalové nic proti svým pánům nepodnikli, je jenom v tom prostém faktu obrovský obdiv, síla která je zadržela byla větší než nezkrotný pud se najíst. Je otázka, jestli by na tohle stačily všechny ideály nositelů civilizace.

Pro čtyřleťáka poněkud složitě strukturované příběhy/anekdoty, brousím si na nich um vměstnat děj do dvou tří srozumitelných vět. Ale i přes tu kostrbatost mi mlaďas nedá pokoj a ke knížce se vrací, příběhy se mu líbí. Naštěstí i mě.

Klidné čtení bez velkých zvratů, jedno z mála dramat vzniká při čtení, mlaďas urputně identifikuje brášky přesně naopak. Trpělivě argumentuji textem, činnosti popsané v příbězích neodpovídají zobrazení Břeti a Péti, je to přesně naopak. Nic naplat, k vývoji osobnosti patří vlastní názor, třeba faktům navzdory. Zaplať pánbů, že se shodnem aspoň na Bětce! Mám tušení, že si na tuhle knihu vzpomenu i přes její jinak lehce uspávající atmosféru i za pár let :)

Jednoduché příběhy s celkem zajímavou pointou - poklad, lodičky ve sklepě, dobrodružná cesta vlakem k zapomnětlivým prarodičům.

Kdysi jsem absolvoval jeden semestr mikrobiologie s paní profesorkou A. přezdívanou příznačně Spirulína, dostali jsme od ní za úkol vybrat vzorek vody, a popsat jeho osazenstvo zachycené pod mikroskopem. Z prudy nad ztraceným časem se během krátké chvíle stalo okouzlení, trvalo ješně několik měsíců, než jsem v kapse přestal nosit pipetu a nádobku na vzorky. To kouzlo, které vás úzkým válcem na oku přenese do úplně jiného světa se dá špatně popsat, nejlepší je to vyzkoušet, nejlevnější mikroskop jde pořídit za cenu pár svačin.

Kniha začíná právě u vynálezce tohohle magického portálu a pokračuje příběhy mužů, kteří se jím protáhli, a vrátili se zpět s objevy, jak děsivé potvůrky o několik řádů menší než lidé dokážou ze svého mikrosvěta ovlivňovat ten náš, třeba i fatálně. Krok za krokem přicházeli na to, jak jim v tom zabránit, a jak ochránit ty potvůrky, bez jejichž produktů by byl náš svět daleko chudší. Bojištěm je celý svět, epické bitvy se odehrávají na válečných polích od mléka, piva, či vína, po krevní řečiště hospodářských zvířat, a nakonec i to naše vlastní.

Zní to jako pohádka, ale je to skutečnost. Úžasná kniha, úžasná kapitola lidských dějin!

Trochu vadí jiné názvy proti filmovému zpracování, tlustý kontrolór vyloženě bije do očí. Mlaďáskovi se příběhy líbí, na mě jsou dostatečně dlouhé, takže si nemusím vymýšlet rozšíření, a někde v koutku vědomí můžu omílat nezodpovězené a nejspíš nezodpověditelné otázky jako: proč jsou mašinky tak submisívní, proč je diesel zlo a pára dobro, a podobně.

Čítače binární, desítkové, hexadecimální, posuvné registry, ale i paměti, kterým můžu posílat data z malých čipů, tyhle šváby od sebe někdy dělí několik desetiletí vývoje elektroniky, všechny ale spojuje jedno - data. Od nejjednodušších (1 puls představující 1 kubík na sekčním vodoměru, přes BCD kód, po relativně složité a různým způsobem zajímavé soustavy a protokoly).

Dokážu strávit několik vášnivých večerů třeba s dekadickým dekodérem z osmdesátek nebo s relativně moderní (někde už to ale označují jako high-low technologie, vývoj jde fakt neskutečnými kroky) pamětí s osmi nožičkami , můj duch se u toho vznáší nad abstraktní krásou datových toků.

Jediné co mě sráží je snad jen vzpomínka na profesorku, která nás nepříliš úspěšně zasvěcovala do tajů klopných obvodů, nás ale bohužel zajímaly jen průvodní jevy její lásky v čirou estetiku čísel - pach podpaží. Na tělo se nesmí, ikdyž je duch unešen do nebetyčných výšin, zapomínat. Tedy aspoň do té doby, než nás technologie kompletně dekóduje, buňku po buňce, neuron po neuronu, a z nás zůstane jen vesmírem proudící jásající a vševědoucí tok bitů a bajtů.. :)

Vypravěči nikdo nevěří, přesto ho všichni rádi poslouchají. Sbírka si mě získala už u válečné porady, ve které indiáni probírali způsob, jak získat ztracený oheň u dýmky míru, překvapivé zatáčky příběhů (né, mrtvá manželka se nevrátí, je jí docela dobře u nového manžela) mě rozesmály, a za malou chvíli přiměly i k přemýšlení..

Dědek byl puškař u konstruktéra Holeka, tradovalo se, že dokázal provádět jednoduchou, leč kvalitní povrchovou úpravu hlavní. Jestli se láska ke zbraním na mě přenesla z něj netuším, ale dospívání jsem strávil odstřelováním vrabců nad kurníkem, studiem historie a vývoje střelných zbraní a mojí skromnou vývojářskou činností v téhle oblasti (mám tušení, že jeden prototyp je dodnes dokonce exponátem policejního muzea :o). A tahle kniha byla moje bible.

Kvalitní a rozsáhlý katalog krátkých palných zbraní. Miloval jsem boční uličky vývoje a zvlášnosti, a díky tomu jsem si užil třeba příběh od M. Pagnola o pánovi s ručničí s nábojem s kolíčkovým zápalem, nebo podiv(uhod)né popisy zbraní K. Maye.

Čtu třetí večer, a už mi z toho hrabe, poslouchám Volcano Man z Eurovision song contest a ve výhře v soutěži po Velkém resetu fandím jednoznačně Evropě! Resilience Now! ..nebýt tak high, jdu si dát něco na depresi. Nic, zítra dodělám ten rotační ventil parního stoje, výkon 30W s nezávislostí na sofistikovaném palivu (rozuměj na šišky a třísky) je v časech, kdy nefunguje energetická infrastruktura, hrozně moc!

Hellboy je klasika, není k tomu moc co dodat. Snad jen něco o mém vztahu k superhrdinům. Mám jenom já pocit, že mezi nimi vede ještě jedna, nevyřčená ale výrazná linie podle úplně jiného klíče než je láska k řádu a dobru vs zlu a chaosu? Mám na mysli oblečení.

Část hrdinů dává přednost moiře a podobným materiálům, upnutým upraveným dresům, svítivým barvám, část z nich bývá rozcuchaná, v oprané bavlně, oblečení volných tvarů. Snad to má něco společného s formou a obsahem, dojmem a charakterem.

Hellboyovo příslušnost je v tomhle směru jasná, jeho síla být svůj i navzdory předurčení je neskutečná, a přitom na to, aby dokázal nadlidskou silou posunout rozložení sil v boji mezi dobrem a zlem nemusí být Mirek Dušín. Obsah je pro něj víc než forma, bavlna víc než moira!

Netušil jsem, že scénáristou byl JW a že román je skutečně podle dobové předlohy, přestože to je v nadpisech psané. Kdo má poznat, kde končí u Saudka nadsázka?

Přestože mě většinou tyhle věci moc nezajímají, dal jsem si i poznámky JW, ikdyž asi nejdůležitější a vševysvětlující termín je saudkovina.

Ještě pár dní po přečtení mi v hlavě běželo, jak se mi věci z románu z prvního čtení prolnuly do života, například na mamku kamaráda si dodnes nevzpomenu jinak než jako na krásnou Hedviku.

Hodně velká jízda, první kapitolu jsem přečetl s otevřenou pusou ve stavu někde mezi šokem a výbuchem smíchu, není nad to uvést rodinné poměry psychoanalýzou matky hrdiny.

Další děj mi přišel už trochu klidnější, banda arogantních idiotů si vyrazí na lov zvěře, vše namáčené v pikantní omáčce pronikavých úvah hlavního hrdiny, několik scén mi určitě v hlavě zůstane hodně dlouho.

Celkově taková Svéráz národního lovu po americku, stejně vtipné, a možná i o kousek víc kulervoucí. A přestože tyhle "koncentráty" poslední dobou moc nečtu, tohle mi vyloženě sedlo.

Pokus o propagaci radioamatérství a výchovu dětí pro tenhle obor. Jako spousta dalších oborů zažívá radioamatérství díky obrovským možnostem a rozvoji "konkurenčních" technologií (mobilem se dnes dá dovolat na druhý konec světa lusknutím prstů) odliv mladých zájemců. Autor vysvětluje, proč je obor zajímavý (dokáže odhalit talenty v elektrotechnice za směšné peníze), a jak se navenek prezentovat, aby pád oboru alespoň spomalil (radioamatérství bylo vždy líhní mozků pro et obory, za pár let, stejně jako v jiných technických oborech bude odborníků nedostatek, což se samozřejmě dotkne celé společnosti). Smutné je, že celkové náklady na zajištění kroužků včetně symbolického platu vedoucích by se vešlo do jednoho milionu!

Téma mě oslovilo, nicméně radioamatér nejsem, chtěl jsem jen chytit pár nápadů na různé konstrukce, což kniha bohatě naplňuje, a přemýšlím, jak zkusil obor aspoň nabídnout mlaďasovi. Moje zkušenost je stejná jako autorovo, navržení a vytvoření nějaké konstrukce je neskutečně zajímavá a efektívní forma sebevzdělávání. Našel bych v sobě dokonce i chuť se případně angažovat jako lektor, nicméně tady už mám rozpor, s kontrukcemi transceiverů mám nulovou zkušenost (zapojení jednočipového rádia nebo programování BLE datového toku počítat asi nejde), moje znalosti by ale třeba bohatě stačily na učení programování a jednoduchá zapojení třeba mikrobitu nebo attiny. A tam už s radioamatéry není skoro žádný, nebo jen malý průsečík.

Nicméně rádio Nivea si dřív nebo později zkusím vyšvihnout, prokletí dnešní doby je snad i to, že hotové rádiové moduly (pro mikropočítač) jdou koupit za cenu zmrzliny, a člověk tak přichází o tu krásu, sesmolit si zařízení od základních komponentů.

2 12.07.2020

Je zvláštní, že mě podobné čtení před spaním uklidňuje. Zakutat se do teplé peřiny nebo v lese do spacáku a s rozsvícenou lampičkou dát pár stránek v černočerné tmě před spaním, nádhera!

Moje první kniha od Barrona, čte se to velmi dobře, i když pravda, asi žádná z povídek mě doopravdy nevystrašila. A to jsem se po dočtení musel ještě jít ze spacáku vyčůrat pod mohutné dubové větve nad stezkou vyšlapanou divočáky a vysokou. Ale dospělí se spíš bojí úplně jiných věcí, tohle je jenom taková hra.

Proto mě možná oslovila asi nejvíc povídka o autorovi, který se zúčastní podivné černé mše, a z ní odejde do osamělosti a beznaděje vlastního života. Lebky houpající se na věčnosti ve větru jsou proti tomu romantická pohádka..

Koukám na noční stolek ženy, a co nevidím - nová Rowlingová. Po podrobnějším zkoumání jsem zjistil, že to (úplně) R. není, nicméně jsem se do toho pustil, a za pár večerů před spaním ji přelouskal. Nebylo to špatné, ale moc výraznou stopu ve mě kniha nezanechala.

King je strašně zvláštní čtení, nedokážu to přirovnat k ničemu jinému, ale každý návrat k jeho knihám je vždy trochu jako návrat domů. I když jeho příběhy většinou spějí k nějakému průseru, někde vzadu jsem si ale vždycky našel kus naděje. Jeho knihy se čtou tak nějak samy, je to sázka na jistotu.

Mrtvá zóna pro mě nebyla výjimkou, čtivé, i přes délku svižné, a zpětně si vzpomenu na pocit, jako bych vždy kousek dopředu tušil, co bude dál. A pozor SPOILER, i za tu cenu, že jsem tušil/si myslel, že to dopadne pro hlavního hrdinu aspoň o kousek lépe.

Další příběh, ve kterém dobrodružství shazuje lenost, lajdáctví a velký díl smůly. Účastnil jsem se pár vandrů, které byly na hranici mých schopností, a upadnout z vyčerpávající cesty plné nepříjemných situací do sladkého odpočinku je tak lákavé. Všechna čest všem, kteří se i na konci sil dokáží zburcovat, a aspoň se snažit dosáhnout vytčeného cíle. Ve vražedném podnebí Austrálie to vůbec není samozřejmost.

Nechytil jsem v knize, snad díky svojí nepozornosti, linku domorodé technologie úpravy místních zdrojů, dle mého kamaráda, který se z Austrálie vrátil, to byla jedna z hlavních příčin neúspěchu výpravy. V Austrálii je tahle výprava samozřejmě všeobecně známá a diskutovaná.

Další kniha, díky které bych se v klubu lidí-knih ze 451 stupňů fahrenheita mohl flákat, znám zpaměti. Ani po těch letech vlastně nevím, jestli byla učitelka úplně pitomá, nebo geniální, že nás nutila se to učit celé.

Tragický příběh, dělat si s z něj srandu je asi pochopitelný únik. Jenže i po těch letech, když si na příběh vzpomenu, rozehrává někde hluboko vážnou strunu. Upřímně doufám, že doba, kdy byla možná taková beznaděj, už se nevrátí...