Hellboy komentáře u knih

17/2022 Klasický Arthur C. Clarke se svou vizí budoucnosti, jež v některých ohledech zajímavým způsobem evokuje Problém tří těles. Obě díla se zamýšlejí nad tím, jaký dopad bude mít na lidstvo kontakt s mimozemskou civilizací a obsahují značné skoky do budoucnosti. Zatímco Vzpomínky na Zemi jsou hard-sci-fi a snaží se držet současného vědeckého poznání, Clarke se pouští na pole čisté fantazie. Tato kniha také působí obecně mnohem naivnějším dojmem. Ale není se čemu divit, když je 70 let stará. Je taky zajímavé, jak moc kniha připomíná Clarkův nejslavnější opus 2001: Vesmírná odysea. Ve výsledku příjemná sci-fi jednohubka, ale zamyšlení nad utopií, kterou lidstvu vnutí mimozemšťané si budu pamatovat ještě hodně dlouho.

4 19.07.2022

16/2022 Krátka a jednoduchá detektivka, jež nese několik typických znaků knížek Agathy Christie. V centru dění se vyskytuje malé městečko Lymstock, jehož obytelé začnou jednoho dne dostávat anonymní dopisy plné nechutných sprosťáren a zcela nesmyslných obvinění. Ale... opravdu jsou nesmyslná a vymyšlená? Nebo je na nich nějaké zrnko pravdy? Konec konců, říká se, že na každém šprochu, pravdy trochu. A není kouře bez ohýnku. Kdo píše anonymní dopisy a páchá na malém městečku vraždy? Stejně jako v jiných knihách Agathy Christie je tu celá plejáda podezřelých, pachatelem by mohl být téměř každý. Ale jak je u Agathy dobrým zvykem, většina stop je klamných, a má čtenáři (vyšetřovatelům) jen zamotat hlavu. Což vlastně platí i pro samotný ústřední motiv zápletky, a sice anonymní dopisy. Ty jsou podané jako dílo nemocné osoby, která má srdce plné nenávisti a dští kolem sebe jedovaté sliny hlava nehlava... koho mi to jen připomíná? Aha, internetové trolly, které píšou do diskuzí na internet urážky a je jim úplně jedno, koho zasáhnou. Fake news mají také častokrát nějaký pravdivý základ, jenže jinak jsou dokonale překroucené a odtržené od reality, což je ale jejich šiřitelům obvykle úplně jedno. V tomhle směru vlastně Agatha Christie popsala fenomén, který zdaleka nevymizel, ale ve skutečnosti v naší společnosti přetrvává. Co je taky pro Christie typické je (pro mě bohužel) fakt, že pachatele absolutně nejde vypátrat, čtenář si musí na rozuzlení zkrátka počkat, sebevětší důvtip obvykle na rozluštění zápletky nestačí. Tato kniha navíc končí podivně uspěchaným happy-endem hned pro několik postav najednou, což působí zkrátka poněkud vykonstruovaně - hlavně, aby se všechny dějové linky hezky uzavřely. Ze soudobého pohledu poněkud zastaralý přístup...

5 03.07.2022

15/2022 Příjemná jednohubka, Ed McBain byl skutečný mistr procedurálních detektivek. Dokázal naprosto dokonale vystihnout charakter svých postav pomocí trefně napsaných dialogů - skvělá práce. Co se týče samotné zápletky a jejího rozuzlení, nechci se tady vychloubat, ale tak nějak mě napadlo, že přesně k tomuhle to všechno směřuje. Je to dané tím, že jde opravdu o krátkou knížku, kde není moc postav. Vyšetřovatelé jsou Steve Carella a Bertram Kling, zavraždění jsou bohatí manželé Leydenovi, jejichž obličeje jsou dokonale rozmašírované výstřely z brokovnice. Následuje klasická pátračka, výslech podezřelých, sběr stop, což je občas ozvláštněno nakouknutím do soukromého života vyšetřovatelů. Shrnutí: zápletka sama je nesmírně jednoduchá, ale zároveň dokonale funkční, dialogy jsou naprosto perfektní, suchý humor funguje, stejně jako sebe-uvědomělé komentáře vyšetřovatelů (mysleli jsme si, že to bude něco komplikovaného, ale nakonec je to obyčejná vražda, jako vždycky) a popis dekadentní Ameriky, kde násilí jen kvete, je trefný. Překlad Jana Zábrany je bez chyb.

6 03.07.2022

14/2022 Mám rád klasické detektivky a Ross Macdonald je skvělý příklad pokračovatele drsné školy, v níž je protagonistou vždy soukromý detektiv, který je v průběhu svého pátrání obvykle konfrontován s krutostí a nespravedlností tohoto světa, vůči kterému se obrňuje pitím, kouřením a absolutním cynismem jenž někdy hraničí s nihilismem. A přesně takový je i Lew Archer. Na samém začátku vyprávění dojde k úniku ropy z vrtné plošiny do moře (inspirováno skutečným případem Santa Barbara Oil Spill 1969, který spisovatele hluboce zasáhl) a protagonista se krátce setká s Laurel, dívkou z bohaté naftařské rodiny Lennoxů, kteří provozují onu vrtnou plošinu. Laurel záhy mizí a detektiv se sám od sebe rozhodne jí vyhledat, čistě z toho důvodu, že ji viděl jako poslední... Z počátku jednoduše vypadající případ možného únosu se promění v rozplétání šíleného spletence starých tajemství, z nichž některá sahají 30 let do minulosti - až do období druhé světové války. Klady knihy: velmi dobře promyšlená zápletka, trochu jak od Agathy Christie v tom smyslu, že zločincem by mohl být kdokoliv - všichni mají motiv. Žádná postava není úplně čistá, každý tu má nějaké tajemství. To je samozřejmě super. Dobře je popsaný svět, v němž se kniha odehrává, který představuje to nejhorší z kapitalismu. Hlavní roli v něm hrají peníze, drogy (léky na předpis), zbraně, milenky, rozlitá nafta. S tím ale souvisí i to, že v tomto odporném světe není jediná sympatická postava. Lew Archer se během svého pátrání setkává s mnoha různými lidmi a všichni do posledního jsou nepříjemní až zlí. Všichni jsou hrabiví, málokdo se štítí násilí či dokonce vraždy. Tím se dostáváme k problémům - jako čtenářovi mi bylo úplně jedno, jak to dopadne. S postavami jsem absolutně nesoucítil, celé Archerovo pátrání mě tak nechávalo chladným. Všimněte si už toho faktu, jak je sám Archer do celé historie namočen - pátrá po té dívce jen proto, že ji viděl jako poslední. Což na mě působí jako hodně vratký oslí můstek. Takže nakonec jsem knihu jsem dočetl jen proto, abych mohl ocenit, jak to měl Macdonald celé skvěle vymyšlené. Ano, všechno do sebe technicky dobře zapadá, klubko se podaří rozmotat a vše dává smysl, ale nemůžu se ubránit pocitu, že kdyby byla zápletka trochu jednodušší, tak by jí to ve výsledku pomohlo. Velmi ale oceňuji Macdonaldův cynický pohled na svět a to, že ústředním motivem knihy učinil ekologickou katastrofu.
Drobnou zmínku zaslouží překlad, který je vynikající - až na pár termínů, které zkrátka československé překladatelce neznalé amerických reálií dokonale zamotaly hlavu. Surfers - jezdci na příbojových lyžích. Plastic credit card - plastická úvěrová kartička !!!! Haha!

1 29.06.2022

13/2022 Stručné, ale přesto poměrně důkladné seznámení s životem Dimitrije Šostakoviče a jeho vnitřním zápasem o zachování vnitřní integrity ale také vlastního života ve stalinském Rusku. Nějakým způsobem mě vždy těší, když se západní autoři pokouší postihnout realitu východního bloku a v tomto případě to bylo nadmíru úspěšně. (Velké mínus zaslouží redaktor - už dlouho jsem neviděl takové množství překlepů, chyb, vynechaných písmen potažmo celých slov. Nechápu).

4 24.06.2022

12/2022 Nelze se zbavit pocitu, že formát povídek slušel Sapkowskému mnohem více.

3 03.06.2022

11/2022 Kniha není moc dobře odvyprávěná – a tím nemyslím to přeskakování v časových rovinách. V tom se alespoň trochu sečtělý čtenář snadno zorientuje. Problém je v tom, že celá kniha stojí na jedné osobě a trvá relativně dost dlouho, než zjistíte, co je vlastně zač, než si v hlavě poskládáte její plastický obraz. Což je chyba, protože když nerozumíte té postavě, nedokážete se do ní okamžitě vcítit, tak se k ní špatně hledá vztah. Takže když pak někdy v polovině knihy zjistíte, co je teda vlastně zač, tak se ukáže, že je to vlastně velmi nesympatická osoba, které nemáte moc důvodů fandit, soucítit s ní, vlastně se o ni jakkoliv zajímat.
Protagonistka Maria je bývalá modelka a následně i herečka, která se v Hollywoodské stoce pohybuje jak ryba ve vodě. Je to relativně bohatá, krásná bílá žena, která teoreticky nemá jediný problém, přesto je však hluboce nešťastná. Klasické problémy prvního světa. Netrápí jí existenciální otázky. Má bohatého manžela, krásného milence, jezdí v kabrioletu, když udělá průser, tak to za ní někdo vyžehlí. Zkrátka, žije si ve zlaté klícce, a z toho jí začíná hrabat. Uznávám, že asi není jednoduché v takovém prostředí najít sílu převzít zodpovědnost za svůj osud a začít skutečně žít. Nicméně Maria si v tom nihilismu vyloženě libuje. Potácí se od ničeho k ničemu a jede na vlně sebedestrukce. Všechno jde od desíti k pěti, všechno je marné, pesimismus vládne. Svým způsobem je to poutavé, popis té každodenní dekadence, ale jako čtenáři mi to moc nedalo, rychle se to omrzí, protože je to stále stejný příběh dokola, nikam se to neposouvá.
Ono by se zdálo, že vyprávění přímo z pohledu průměrné hollywoodské hvězdičky bude zajímavé, protože jejich příběhy většinou známe jen z té druhé strany, ze stránek bulváru. Tato kniha nám dává možnost nahlédnout do tohoto zdánlivě bezstarostného, lákavého a sluncem zalitého hollywoodského života a ukazuje, že ve skutečnosti není o co stát. Že život na výsluní je ve skutečnosti peklo. Jenže, to jsme všichni tak nějak tušili, ne? Co víc nám tato knížka dává? Neodvíjí se tu žádný velký příběh, nejsou tu žádné dějové zvraty, postavy se nikam neposouvají. Jsou tu asi tak dvě zapamatováníhodné pod-zápletky (ukradené auto, potrat), ale jinak je to striktně nedějová kniha.
Místo toho je vyprávění ozvláštněné tím, že se tu velmi pozvolna dávkují informace, takže trvá relativně dlouho, než si člověk ujasní, kdo je kdo. Jakmile si to ale dáte dohromady, tak zjistíte, že je celá struktura knihy extrémně jednoduchá, vlastně až prostá. Maria má dceru Kate, která je v nějakém ústavu. Taky má manžela Cartera Langa, což je vytížený režisér. Jejím nejlepším přítelem je filmový producent B.Z., jenž má ženu Helen. Dále tu vystupují ještě scenárista Les Goodwin, agent Freddy Chaikin, bývalý milenec Ivan Costello, a mafián Larry Kulik. No a to je asi tak vše! Najednou to nevypadá nijak zvlášť složitě, že?
Co jiného tedy kniha může nabídnout, když ne výrazný příběh? Poměrně autentický vhled do života v Hollywoodu a Las Vegas někdy v 60. letech. Jednotlivé situace jsou docela dobře odpozorované, skoro bych se vsadil, že autorka nějakou dobu strávila na natáčení. Občas autorka vykreslí nějakou scénu docela živě. Jako celek je to zamyšlení nad nicotou a marností lidského snažení. Jenže to je v mých očích zatraceně málo.
Ano, historie je plná lidí, kteří si nevědí rady s životem. Ale já si vždy budu (možná trochu naivně) říkat: já mít takovéhle možnosti a zázemí, tak bych dělal skvělé věci. Haha.

2 23.05.2022

09/2022 Moje první setkání se Zaklínačem dopadlo na výbornou. Přesně takhle si představuju úvod do fantastické série - několik povídek, jež nám představí hlavního hrdinu (nijak zvlášť charismatický, nemusím se o něj moc bát, protože si vždy poradí, ale je to sympaťák), prostředí a svět obývaný nekonečnými zástupy podivných tvorů. Náměty povídek přebrané z klasických pohádek (Princezna lidožroutka, Kráska a zvíře), které jsou ale zajímavě ozvláštněné a vkusně zasazené do Zaklínačova světa. Většina povídek se pak točí kolem nějaké morální otázky (Menší zlo), což tomu dodává trochu seriózní nádech, ale přece jen je to především perfektní odpočinková literatura. Bravo.

15 14.04.2022

08/2022 Naprosto fascinující, nesmírně zručně napsaná kniha o tématu, o němž nikdo z nás tady v Evropě nemá ani tušení. Přijít třeba do Británie nebo Ameriky jako imigrant je těžké, ale přijít kamkoliv ještě s černou barvou kůže, to je ještě úplně jinej level. Autorka s ohromující lehkostí popisuje takovou zkušenost pomocí desítek historek, které dokládají její naprosto neuvěřitelný pozorovací talent a schopnost vykreslit nejrůznější charaktery lidí. Příběh Ifelemu a Obinzeho je hezký a zajímavý, ale vlastně podružný. Důležité je zachycení toho, jak ve společnosti přetrvává rasismus (a asi i navždy bude), jaké jsou jeho projevy, jak na něj různí lidé reagují... a toto téma je skutečně dokonale rozebráno ze všech stran a ještě se čtenář dozví něco o životě v Nigérii. Tady je moje jediná výtka, že některé scény z Lagosu působí snad až moc stereotypně - stoupání mladých mužů po společenském žebříčku, od chuďasů až po boháče, kteří pomalu nevědí, co s penězma. Co mi utkví v paměti: milenka generála, střídání režimů, péče o vlasy (relaxér)...

5 14.04.2022

07/2022 Drogy a nacisti. SPOILER. Ono to zní jako bulvární téma, žejo. Jako jedna z těch desítek knih, které prodávají v Levných knihách, jež mají na obálce hákový kříž a k otázce druhé světové války už neříkají nic nového, jen se nimrají v nesmyslných podružnostech (Odhalená tajemství Adolfa Hitlera; Hitler - muž za maskou monstra; 11 důvodů proč Adolf Hitler nevyhrál válku...) Tato kniha je ale podle mě jiná. Přináší skutečně zásadní nový pohled na druhou světovou válku, její příčiny a průběh. Ve 30. letech bylo celé Německo Pervitinem doslova nasáklé a to je dobré si uvědomit, když uvažujeme o kontextu Hitlerova nástupu k moci. Kniha přesvědčivě dokládá, že když mluvíme o Blitzkriegu, není možné nezmínit Pervitin, který v této fázi války hrál klíčovou roli. Nejen, že bez Pervitinu by válka probíhala úplně jinak, ale třeba obsazení Francie už bylo zjevně plánováno s přihlédnutím k tomu, že všichni vojáci dostanou bohaté příděly pervitinu. Všechno šlo podle plánu. Od počátku operace FALL ROT 5. června to trvalo do obsazení Paříze pouhých 9 dnů! Což je devět dnů, kdy nadopovaný vojáci frčeli a prostě nespali. Druhá polovina knihy se věnuje příběhu Hitlera a jeho osobního lékaře Theodora Morella, který mu v podstatě každý druhý den po dobu několika let dával injekčně různé koktejly drog. Fascinující je, že to byly často neozkoušené mixy, naprosto šílené koktejly, takže Hitler ze sebe dobrovolně udělal pokusného králíka. Na jednu stranu se stravoval vegetariánsky, na druhou stranu bral neustále steroidy z mrtvých zvířat. Některé drogy, například eukodal, dokonale vysvětlují Hitlerovo podivné chování, zaslepenost, fanatismus. Fetování na nejvyšší úrovni třetí říše zkrátka není žádný bulvár, je to významná a dosud nepochopitelně přehlížená kapitola dějin, která mně osobně otevřela oči a donutila mě přehodnotit to, jak o Hitlerovi a nacistech přemýšlím.

11 14.04.2022

06/2022 Jsem rozpolcený. Na jednu stranu je kniha velmi zjednodušující, stereotypizující, až moc krátká, málo detailní. Namísto skutečně propracované psychologie jde skoro až o karikatury historických postav. Na druhou stranu, toto není článek na wikipedii, ale beletrie - umělecká literatura. Nejde o běžnou nonfikční knihu, literaturu faktu, nic takového. Autor svým specifickým a mně velmi blízkým způsobem velmi dobře zachytil a vystihl několik momentů, jež těsně předcházely anšlusu Rakouska a výstižně přibližují tuto kapitolu dějin, která zůstává pro mnoha lidí ne uplně detailně známá. Jakože - všichni víme, že se to stalo a kdy, ale to je asi tak vše. Autor používá zajímavý jazyk, je vidět, že si téma dobře nastudoval, ale nezahlcuje čtenáře suchými daty, naopak, předestírá krátké, svébytné scény, jež přibližují hlavní postavy a události tohoto dramatu. Není složité sestavit si v hlavě výsledný obrázek - autor stvořil historické memento, z něhož si můžeme brát ponaučení i dnes: ustupovat diktátorovi je vždy selhání.

2 09.02.2022

05/2022 Houellebecq píše velmi suverénně, zřejmě to má v hlavě srovnané. Nicméně já mu tentokrát skoro vůbec nerozumím. Už dlouho jsem nečetl knihu, jejíž vyznění by mi přišlo tak nejasné. Je to nějaký komentář světa, se kterým má Houellbecq problém, nemá rád lidi, levičáky, vesničany, letecké společnosti, nemá rád, co se se světem stalo - ale zároveň je v některých momentech překvapivě optimistický. Několikrát si podivně protiřečí: na jednu stranu si stěžuje, že ceny letenek jsou dnes tak levné, že cestovat letadlem může všeljaká lůza, na druhou stranu tvrdí, že letecké společnosti jsou fašistické. Všechny postavy jsou zatvrzelí kapitalisté, nadšení konzumenti, milují věci, výrobky, drahé věci, luxusní auta, kvalitní jídlo, milují ježdění do supermarketu ve svém obřím SUV - ale současně se dá kniha číst jako kritika tohoto konzumerismu, třeba ta šílená pasáž popisující návod fotoaparátu Samsung. Z toho si dokážu vzít jen to, že kope kolem sebe, padni komu padni. A zřejmě rád kope i do sebe. Nemá rád lidi, nemá rád svět. Ale pak je tu pořád ještě ten relativně optimistický závěr, jako kdyby došel k nějakému smíření, což ale popírá veškerý předchozí děj. Zajímavé na knize je, že tři protagonisté jsou takřka úplně identičtí. Malíř Jed Martin, spisovatel Michel Houellebecq, policista vyšetřující vraždu - všichni tři jsou to relativně bohatí muži, kteří žijí relativně osamělé životy, bez dětí, bez pomyšlení na děti, pravičáci s identickým vztahem k městu a k vesnici, vzdělaní lidé, kteří rozumí umění. Ale co si z toho vzít? Existují na světě i další lidé? Jsou tyto postavy hrdinové nebo antihrdinové? Jsem zmaten... Nicméně kniha se čte skvěle a to, že já jí nerozumím, neznamená, že je to špatná kniha. Aspoň mám o čem přemýšlet. A o téhle knize se dá diskutovat často a dlouze - což je vlastně skvělé. Můžu s Houellebecqovým pohledem na svět nesouhlasit, ale jako spisovatel si zaslouží uznání.

10 03.02.2022

04/2022 Jak se píše zezadu na obálce, tohle je dokonalá anti-teze ke knize "Chladnokrevně" od Trumana Capoteho. Dokonale rozebraný zločin, tentokrát z pohledu oběti. Když jsem po přečtení knihy narazil na tohle dokonale výstižné přirovnání, tak jsem si uvědomil, že nic lepšího už mě nenapadne. Co víc napsat? Je to autobiografie, je to román, je to vyprávění ve vyprávění, které zkoumá možnosti média. Jednoduchá historka popsaná hned z několika úhlů pohledů, které se navzájem prolínají - ze spisovatelského hlediska majstrštyk. Z hlediska obsahu už jsem tak uchvácen nebyl, nedokážu se s tím zas tak dobře identifikovat. Ale Édouard v tomto díle každopádně potvrzuje své výjimečné postavení na evropské autorské scéně.

3 25.01.2022

03/2022 Zrovna se prokousávám epickým dílem norského autora Karla Ove Kanusgaarda: Můj boj, kde autor na ploše šesti tlustých knih rekapituluje svůj život a zejména značně komplikovaný vztah s otcem... Zní to povědomě? "Kdo zabil mého otce" je zajímavou anti-tezí "Mého boje". V téhle knize totiž dělá Édouard Louis v podstatě totéž jako Kanusgaard, ale na 100x menším prostoru - tahle útlá knížka nemá ani sto stran a zhltnete ji za hodinu. První půlka knihy je tvořená zejména vzopmínkami na klíčové okamžiky utvářející autorův vztah s otcem, druhá půle je ale zajímavější - je to vlastně obžaloba francouzské vlády, společnosti a celého systému, což mi přišlo nečekané a příjemně mě to překvapilo.

3 20.01.2022

02/2022 Mistrovsky sepsaná kniha. Přišlo mi to všechno tak... pravdivé! Jako kdyby to autor sám prožil. Fantazie! 10/10

6 20.01.2022

1/2022 Příběh začíná jako variace na klasickou pohádku bratří Grimmů o Modrovousovi a krvavé komnatě, kam nikdo nesmí vkročit. V hospodě Jamajka uprostřed mokřadů na jihu Anglie, kde vládne tyranský hostinský Joss Merlyn se dějí podivné, zlé věci, a také je tu zamčená místnost, do níž jeho neteř Mary Yellanová nesmí nikdy vstoupit. Mary tuší, že Jamajka je sídlem zločinců, snad podloudníků s brandy a tabákem, ale nemá žádné důkazy. Dokáže zachránit sebe a svou tetu Patience a ještě rozprášit bandu pašeráků? ___ Z dnešního pohledu působí zápletka poněkud naivně, ale to je pochopitelné - příběh se odehrává na počátku 19. století. Autorka Daphne du Maurier nicméně velmi dobře pracuje s postavou silné ženské hrdinky, která není pasivní, nečeká, že ji někdo zachrání, ale sama je strůjcem svého osudu a neváhá se postavit svému zlotřilému strýci Jossovi. Není divu, že byl námět několikrát zfilmován. Zaujalo mě, že veškerá místa v knize skutečně existují, počínaje městečky Helford či Bodmin až po samotnou hospodu Jamajka, která uprostřed slatin v jihoanglickém Cornwallu stojí dodnes! Tam bych se chtěl někdy podívat.

15 09.01.2022

40/2021 Neil Gaiman tady trochu vykrádá sám sebe, ale pořád ještě píše s takovou lehkostí a tak suverénně, že mu to nemůžu mít za zlé. Perfektní výlet do dětství, které ještě vidí magii všude tam, kde nudní dospělí netuší nic zlého.

5 05.01.2022

39/2021 Kouzelná kniha s poetikou připomínající třeba Maurice Sendaka (Tam, kde žijí divočiny) nebo Malého prince. Krása.

1 04.01.2022

38/2021 Moje první Ferrante, Geniální přítelkyně jsem nečetl. S přibližným obsahem knih jsem ale seznámen i díky seriálu a lze konstatovat, že tato kniha prozkoumává stejná témata: dětství a dospívání, přerod do dospělosti. Vztahy s kamarádkami, s rodiči, příbuznými, s kluky. Chození, líbání, sex. Vzdělání, učení, flákání. Přirozená inteligence, nadání, zabedněnost. Náboženství, víra, hřích, pokání. Lhaní, lhaní, lhaní. Mně to sedlo dokonale. 80 %

4 04.01.2022

37/2021 Tahle kniha by potřebovala proškrtat jako sůl, ano, ano. Copak to nečetl žádný editor? Smutné, smutné. Winterbergovy průpovídky se neustále opakují, kdyby je neopakoval pořád dokola, tak by byla kniha kratší snad o polovinu, ano, ano. Samotný děj by šel shrnout na 100-150 stránek, milý pane Krausi. Fakt, že jich má kniha přes 400 je zločin na čtenářovi, smutné, smutné. Člověk by si řekl, že na tak velkém prostoru bude aspoň enormní množství zajímavých informací, ale to bohužel není pravda, ne, ne. Ve skutečnosti se tu točí pořád dokola jen asi 5-10 věcí, takže vám stačí nastudovat si jejich hesla na Wikipedii a tuto bichli nezkroceného grafomana ani nemusíte otevírat: bitva u Hradce Králové 1866 a von Benedek, vznik krematoria Liberec 1918 a Rudolf Bitzan, překolejení Alp a rytíř Karl von Ghega, Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho řidič Leopold Lojka a... a to je v podstatě vše. Kniha neustále cituje průvodce Baedekr Rakousko-Uhersko 1913, které obsahují množství údajů, jež si má pan Kraus zapamatovat, ale čtenář je může rovnou přeskočit. Skutečně není potřeba stále dokola číst, kolik halířů spropitného si zaslouží číšník a kolik hotelová uklízečka nebo kolik korun stojí ubytování v hotelu Hamburk a kolik v nějaké nádražce. Tyto údaje čtenáře nijak neobohatí. _____ Asi nejvíc mi na knize vadí, že Rudiš (Winterberg) hrozně zdůrazňuje, jak je důležité umět se dívat "skrze dějiny", což si lze vyložit jako schopnost pracovat s kontextem, tzn. ne tupě memorovat jména a data jako v hodinách dějepisu, ale spojovat informace do provázaného celku. Blbý je, že on sám dělá pravý opak! Sice neustále zdůrazňuje, že je potřeba umět se dívat skrze dějiny, ale skutečnost je taková, že celá tato kniha je jen přehlídkou význačných jmen a dat! Takhle do očí bijící rozpor mezi deklarovaným záměrem a výsledkem jsem dlouho neviděl. Ano, první světové válce předcházel sarajevský atentát, tomu zase předcházela Prusko-rakouská válka, ale co bylo dříve? To už Rudiš/Wintereberg neřeší. Dějiny pro něj začínají v roce 1866, ačkoliv Rakouské císařství existovalo od roku 1804 a před ním byly zase další a další útvary - to tady ale nikoho nezajímá. Takže jestli se tu někdo neumí dívat skrze historii, tak je to právě Winterberg, pro kterého platí, že dějiny = Rakousko Uhersko, což je dost omezený pohled. ____ Knihu jsem původně koupil jako dárek pro babičku, protože podle anotace mi přišlo, že z hlediska témat stáří a historie to pro ni bude vhodné, ale myslím, že jí touhle nekonečnou nudou nechci trápit.

9 04.01.2022