Hanka_Bohmova komentáře u knih

Dovolím si místo komentáře ocitovat pár myšlenek:

Informace je částečná, předpojatá, protože nikdy neříká vše. Umění informovat podává svůj vrcholný výkon tehdy, když oklame, třebaže neustále říká pouhou pravdu.

Nechceme vědět nebo ještě spíš: chceme nevědět. Proto každá "dezinformace" nachází spoluviníka v nás samotných.

Po staletích, během nichž bylo lidstvo svědkem vzniku a zániku několika kultur, během nichž se různé národy a dokonce i náboženství střetávaly ve válkách zbraní, jež povstaly z bojů myšlenek, po tom všem je pro nás nadmíru lákavé opakovat po Protagorovi, po Pontském Pilátu nebo Pirandellovi: Co je pravda? Každému buď přána jeho pravda! Všechno je stejně pravdivé, to znamená stejně iluzorní z hlediska objektivní skutečnosti.
Jakou tím však získáváme výhodu! Když vyloučíme pravdu v objektivním slova smyslu, pak můžeme o to více ctít pravdu subjektivní. Onu lahodnou iluzi, která nám umožňuje žít, která nám dovoluje, abychom se navzájem snášeli. Přestaňme se snažit o shodu subjektu s objektem; pokoušejme se naopak docílit shody subjektu s ním samým. Nazvěme to upřímností.

Když přecházíme mlčením Soud, vzniká nebezpečí, že zbavíme lidskou existenci onoho patetického a nanejvýš vznešeného aspektu, totiž toho, že tato existence je dramatem, v němž jde o věčnost.

Pokouším se smířit ono přesvědčení, které mám, že totiž jsem sám v Pravdě, s respektem vůči těm, o nichž soudím, že jsou od ní vzdáleni, přičemž od nich přijímám vše, co mě může očistit.

Nepůjde, jak to viděl už Newman, o to zvěstovat, nýbrž znovu zvěstovat evangelium těm, kteří je znali a pak opustili, protože se domnívali, že je znají, a usoudili o něm, že je bezpředmětné. Toto poslání, jež má vyvolat opětovné obrácení, probuzení a návrat, je nesnadnější než poslání prvotní. Chybí v něm moment překvapení.

13.09.2016

V Honorárním konzulovi je všechno, co mám na Greenovi tolik ráda. Situace, z níž není úniku, odkrývající vnitřní zápasy postav a vrcholící zoufalými rozhodnutími plnými naděje (ne, to není omyl). Ironie na každém kroku. Odpovědnost, láska, oběť.
Doktor Fischer mi připadá nezvykle přímočarý... na Greena.

3 13.09.2016

Nevím, zda je vůbec možné něco říct. Vybavila jsem si těch několik hodin, které jsem kdysi strávila v Yad Vashem. To se vzpírá slovům. Co mohu? Neodvrátit pohled. Uznat utrpení. Obejmout bolest. Plakat.

6 06.09.2016

Pan Kipling umí vyprávět. Pár klasických "historek", ale vedle nich řada povídek nesoucích tajemství. Vypravěč umlkne, příběh zůstává určitým způsobem nedořečený a žádá si delší chvíli ticha, v níž posluchači domýšlejí a rozvažují o tom, co vlastně slyšeli.

A protože zrovna učím svého synka číst - a protože jsem tu čtenářka mezi čtenáři - chci se podělit o krátkou ukázku, nad kterou jsem se musela usmívat, i když povídka samotná je k pláči:

Ten týden však přinesl Jeníčkovi velkou radost.
Až do úplného omrzení opakoval výrok: "Ema má mísu, máma má maso."
"Tak, teď už číst opravdu umím," prohlásil Jeníček, "a víckrát v životě číst nebudu."
Strčil hnědou knížku do skříně, kde sídlily jeho školní knihy, a přitom náhodou vypadl stařičký svazek s utrženými deskami, na jehož hřbetě stálo Sharpův magazín. Na první stránce byl hrůzostrašný obraz draka a pod ním verše. Drak každý den unášel jednu ovci z nějaké německé vesnice, až přišel jakýsi muž a rozpoltil draka "končířem". Končíř byl sice něco záhadného, ale drak tam byl pěkně vyvedený a bylo to mnohem lepší než věčná Ema.
"Tohle dává smysl," pravil Jeníček, "a teď se dovím všecko na světě." Četl, dokud se nesetmělo, nerozuměl ani desetině, avšak výhledy do nových světů, které se před ním otevíraly, ho lákaly.
"Co je končíř? Co je jeh-ňátko? Co je bídný uchvatitel? Co je šťav-natý luh?" vyptával se celý rozpálený před spaním ohromené teti Rózy.
"Pomodli se a běž spát," opáčila a to byla veškerá pomoc, které se od ní tehdy i v budoucnosti dočkal v nově objevené čtenářské rozkoši.

5 04.09.2016

Má nejmilejší. Zábavná a mrazivá.

3 31.08.2016

"Síla" je první slovo, které mě v souvislosti s touto knihou napadá. Je dechberoucí. Ale něco mi tu klade odpor. Příliš "samo v sobě"... snad bych to mohla vzdáleně popsat jako něco velice mužského, co neladí s mou ženskostí. Je fascinující to sledovat, nemožné se ztotožnit.

5 30.08.2016

Jak je pro Lewise typické, dočtu se mnohé, čemu bych se snad raději vyhnula. Platí-li však jeho citace kardinála Newmana, že jsem vzbouřenec, který musí složit zbraně (a že se právě nacházím ve vzpouře, to je pro mě, bohužel, opakované empirické zjištění) - pak je velmi potřebné číst i to, a tím spíše to, čemu bych se ráda vyhnula. Myslím, že následující krácený úryvek zaznívá dnes ve všech svých aspektech ještě mnohem závažněji než v Lewisově době:

"Právě na tomto pozadí se evangelium jevilo jako dobrá zpráva. Přinášelo zvěst o uzdravení lidem, kteří si uvědomují, že jsou smrtelně nemocní. Toto (uvědomění smrtelné nemoci) se však během času změnilo. Jedním z důvodů je skutečnost, že se po dobu už téměř jednoho století soustřeďujeme na jednu ze ctností - na "laskavost" či milosrdenství - tak intenzivně, že většině lidí připadá, že skutečně dobrým není nic kromě laskavosti a že není nic skutečně špatného kromě krutosti.
Musíme-li jednu ctnost pěstovat na úkor všech ostatních, pak žádná na to nemá větší nárok než milosrdenství, protože má ze všech ctností nejušlechtilejší cíl. Domnívám se, že si každý křesťan musí ošklivit onu skrytou propagaci krutosti, která se snaží vyhnat milosrdenství z lidských srdcí tím, že je nazývá "humanitářstvím" a "sentimentalitou".
Potíž je v tom, že si "laskavost" dovedeme přisvojovat s osudnou snadností, aniž bychom pro to měli odpovídající důvody. Každý si připadá dobrosrdečný, jestliže jej náhodou právě nic neobtěžuje a netrápí. Člověk se dokáže lehce utěšit a zapomenout na všechny své neřesti, když je přesvědčen, že "má srdce na pravém místě" a že by ani "mouše neublížil", třebaže ve skutečnosti nikdy nepřinesl ani tu nejmenší oběť ve prospěch svého bližního.
Domníváme se, že jsme laskaví, a přitom jsme pouze spokojení.
Představovat si podobným způsobem, že jsme střídmí, cudní a pokorní, už není tak snadné."

Opakovaně mě (nejen nad touto knihou) těší zjištění, jak často křesťané, kteří užívají poctivě svůj rozum, docházejí bez ohledu na dobu a kulturní kontext k podivuhodně podobným výsledkům své snahy vysvětlit obsah, podstatu křesťanských pojmů. A konečně, protože pan Lewis nevládne jen bystrým rozumem, ale i bohatou fantazií, nechybějí barvitě podané, přesto rozumné spekulace o prvotním hříchu nebo o nesmrtelnosti zvířat.

Moc se mi líbí pasáže, v nichž se vyprávění blíží poezii.
K obsahu - Nevěřím v osudovou přitažlivost. Nevěřím, že by měla jakákoli práva. Ano, přijmout to, co přináší, odemknutý potenciál, který lze přetvořit v dávání druhým. Pochybuji, že existuje jiný způsob, jak se vyhnout smutnému výsledku - životu uzavřenému do sebe v horečce či tesknění, zatímco vedle mě a kvůli mně trpí a umírají lidé.

Moc mě to neuchvátilo, Elegie nastavily laťku vysoko. Ale byla tam místa, která si ráda zapamatuji.

Spousta věcí se mi na Augustinovi líbí. Ta urputná touha znát, poznat pravdu... často mi přišlo na mysl Pavlovo přirovnání z řeči na Areopagu - "zda by se ho snad nějak mohli dohmatat". Vášnivý vztah k Bohu - mluvíme (vzdycháme, úpíme a zpíváme) stejnou řečí. Láska k Písmu. Z jeho vyprávění v některých místech cítím možná kocovinu, jednostrannost, ale jako konvertitku mě to příliš neznepokojuje, moc dobře si vzpomínám na sebe, navíc (dle mé zkušenosti) člověk se ke svým kocovinovým tématům po čase vrátí jako po spirále - slova téměř stejná, jen o něco/mnoho zdravější, těžko říct, ve které otočce spirály byla vyřčena a zda za nimi hledat skutečně to, co evokují mně nyní.

3 06.08.2016

Skvělá kniha, téma hodné pozornosti... čemu má být člověk v životě věrný? Co nesmí být ignorováno - a co je "nedorozumění"? Z čeho budeme souzeni?

3 04.08.2016

Vizuálně je to nádhera, některé stránky bych si klidně vylepila na stěnu. Autentické a emocionálně silné. Moc se mi líbí a moc se mě dotýká. Sem tam obraz-vzpomínka, pocit, slůvko, myšlenka... rozeznívá jednotlivé struny mého vnitřního světa, úplný harfový koncert.

A když čtu Tanukiho komentář, říkám si - jestlipak bude v nebi sex? :o)

5 03.08.2016

Velmi přínosná kniha. Poučné, naléhavé, pestré, kultivovaný a živý jazyk. Vřele doporučuji.

„A já bych k tomu dodal, že my všichni, nás padesát tisíc uprchlíků z komunistického Československa, jsme hrdí na to, že jsme exulanti a že jsme chudí. Není to naše ostuda, je to ostuda režimu, který způsobil, že tolik lidí musí za tak nebezpečných okolností opouštět svou vlast a že nespočet jiných by ji opustit chtělo, kdyby mohlo. (...) Jsme spojeni se svým národem, protože národ i my žijeme jednou myšlenkou. Myšlenkou svobody, spravedlnosti a lidské důstojnosti. Až tyto ideály se opět vrátí do naší vlasti, vrátíme se i my. Naproti tomu ti, kdož jsou sice fyzicky doma, menšina, která udržuje československý lid v poslušnosti terorem a kriminály a pracovními tábory a desítkáři, SNB a StB a propagandou a podvrženými dopisy – tyto lidi národ opravdu vyvrhl ze svého středu. Ti, kdo musí jezdit v osobních autech vyztužených ocelovými pláty, poněvadž se bojí lidu, to jsou skutečně emigranti, cizinci mezi jinými. Emigranti ve vlastním národě.“

4 26.07.2016

Prý tuhle knihu máme od šéfa a něco-jako-rodinného-přítele za to, že mu neberu telefon a odmítám polopracovní procházky ve Stromovce. Já už si nevzpomínám, ale zní to dost pravděpodobně.
Dlouho ležela bez užitku v polici, až teď jsem ji vytáhla v naději, že by mi mohla pomoci s jednou zapeklitostí, kterou momentálně řeším. Ale nebyl to dobrý nápad. 250 z těch 300 stran hodnotím jako ztrátu času, z velké části souhlasím s komentářem uživatelky seethelight. Navíc mě nesmírně rušil kočkopsí způsob, jímž je kniha psaná - když se naladím na příběh, obvykle je useknutý, povrchní a nedovoluje vcítění. Když se naopak naladím do módu přijímání informací, otravují mě nepodstatné povídačky o tom, kdo měl co na sobě a jak vypadaly chodby budovy.

Kniha je záznamem přednášky, která věnuje určitý prostor tématu paměti v duchovním životě, i proto jsem po ní sáhla. Zapamatovávat si, uchovávat v srdci, rozpomínat se, promýšlet minulé, hledat vzorce, souvislosti, významy, interpretovat a reinterpretovat - můj denní chleba. Nějaké užitečné náhledy jsem pro sebe našla.

Jonáš a tingltangl a Člověk z půdy - dodatečně se omlouvám spolucestujícím ve vlaku za výbuchy smíchu. Texty a písničky mezi tím mě nijak zvlášt nezaujaly.
Pokud jde o Člověka z půdy, moc ráda poslouchám nahrávku s Milošem Kopeckým, tohle představení obohatilo naši rodinnou hláškovou spižírnu o řadu oblíbených kousků, například:

Může-li měk-kýš vůbec něco tvrd-dit.
Již se tetelím!
Jo ty máš konexe! Nechceš kávu?
Co budeme mít potom? - Potomky! Když potom, tak potomky. Kdyby předtím... tak taky potomky. To už je taková nedůslednost.
Šupiny mi spadly z očí - prosím, šupiny, nechte kolovat!
Pracovat?! A dáte mi na to nějaký lidi?

3 18.07.2016

Na obálce sice píšou, že je to pro inteleguáňi, ale pochopila jsem to i já. Kosmos a Wichrtle jsou moji nej: "Takže kontakdňí fizule nesabrali... Tag uš sbívaj ěnom čočki..."

5 13.07.2016

Mimo sebe? Ne, tady zatraceně
je každý jenom sebou sám!
A jenom sám se dnes a denně
ubírá cestou sem a tam.
Uzavřen v sudu svého já,
ponořen do své vlastní šťávy,
zazátkován svým vlastním já,
zatáhne se tu v studni svojí hlavy.
Bolesti druhého si nikdo nevšímá,
myšlenky druhého tu nikdo nevnímá.
Jen sami v sobě zvykli jsme si žít
na samém kraji můstku málem -
a kdo by císařem či králem
moh právě tady být než Gynt?!

Bylo to pro mě náročné čtení - emocionálně náročné. "Jen samé slupky." Je nás na světě přes sedm miliard a jak moc se vzájemně potřebujeme. "Co jeden zapomněl - to druhý nese dál. Co jeden ztratil - druhý uschoval." Doufejme.

7 12.07.2016

Touha mi vždycky byla základní orientací, touha a bolest vyjadřující rozpor mezi "je" a "mělo by být". Mám-li milovat, být pro druhé, hledat spravedlnost, být věrná sama sobě... i v těch nej-nej-nejlepších případech neustále narážím na propastnou neschopnost a nedostatečnost, na prázdná, nenaplnitelná místa odkazující někam dál k onomu "mělo by být". Dobře, co s tím? Jsem v nepořádku já, chci příliš mnoho? Mám "dostat rozum" a dožít v celkové anestezii? Nebo to lze vyřešit prostě zvýšením kvantity? Je v nepořádku mé vnímání reality, nebo realita samotná? Mám ji odmítnout a vystavět si v hlavě vlastní svět?
Nefunguje to, nic z toho nefunguje. Nevymyslela jsem nic upřímnějšího a smysluplnějšího než hrát dál tuhle šipkovanou, byť znamená trvající bolest a stálou námahu nutnou k uchovávání neslučitelného. Protože já vážně věřím, že moje otázky mají odpověď, že šipky vedou k cíli a že "mělo by být" je odjakživa v plánu (jenom ještě nenapsali na nástěnku přesný termín ;-)).

"Řekněme si to na rovinu: na našich životech není nic, co by stálo za optání. Naše naděje nikoho nevzrušují, v nikom nevyvolávají zvědavost. Ne že bychom žádné naděje neměli. Máme naději, že až letos zaplatíme daně, zbude nám na letní dovolenou. Doufáme, že nám děti nerozmlátí auto. Doufáme, že se náš tým dostane do Ligy mistrů. Doufáme, že nás nezradí zdraví - a tak dále.... Pro současné křesťany je typická "posvěcená rezignace". Není divu, že se nás nikdo neptá. Vy snad toužíte po životě nějakého křesťana, kterého znáte?"

1 07.07.2016

Knihu jsem otvírala s otázkou: Co udělalo víc jak 6 let "mateřské" s mým mozkem?! :) Hurá, důkaz toho půvabného úvodního triku jsem zvládla. S napraveným sebevědomím jsem se začetla do zbytku, expresní jízda místy důvěrně známá, občas vzrušujícím způsobem nová. Něco jako číst Vraždu Rogera Ackroyda. Poprvé a počtvrté zároveň. Do půl druhé ráno. Odložit to nemůžete. Možná na pár minut, jen co by do googlu zadal "Perron tree". Paráda. Zíív.

02.07.2016