hanak_v_exilu
komentáře u knih
Desátá oběť
Robert Sheckley
Robert Shecley je verzatilní autor, který bsal brak i vzletnou sci-fi, humoristické povídky i ostrou satiru. Tohle je od všeho něco. Děj tepe do povrchnosti konzumní společnosti otupěné násilím, ale činí tak s lehkostí a ležérností rozeného vypravěče. Tahle alegorie je vtipná, úderná a překvapivě chytrá. Kniha posloužila jako předloha stejnojmenému filmu, který natočil podceňovaný a politicky vyhraněný režisér Elio Petri. V hlavních rolích si zahráli Marcello Mastroianni a Ursula Andress, což na přiblížení jeho kvality doufám stačí.
Globální dějiny a postliberální společnost: Budoucnost západní civilizace
Ivo T. Budil
Hledal jsem v tom obdobu Vzestupu a pádu Velmocí od Paula Kennedyho, rozšířenou o další civilizační okruhy a pevně ukotvenou v hlubokém základu kulturní a sociální antropologie. Částečně jsem to tam našel, ale bohužel ne v takové formě, v jaké bych chtěl. Ivo T. Budil se snažil pojmout široké téma tím nejhorším možným způsobem - vychrlil na čtenáře záplavu encyklopedických znalostí a nechal ho, aby se v nich utopil. Značná část knihy jsou drmolivým způsobem převyprávněné dějiny pomíjivých říší a ambiciózních vládců. Ten zbytek je nesouvisející úvaha na téma "liberalismus - jeho triumf a degenerace". Autor měl raději napsat dvě knihy. Dějepisné měl věnovat víc prostoru - 800 stránek ani omylem nestačí, a politologicko / filosofickou část měl doplnit o pečlivou analýzu. Pět hvězdiček si kniha zaslouží i tak, protože v takové hloubce a takové erudici se tématu smyslu lidských dějin věnuje jen málokdo.
Zvláštní zpráva č. 4 (tajné)
Jiří Hanzelka
Spravedlivě posoudit Zvláštní zprávu č. 4 je složité. Na dobu vzniku to bylo politicky odvážené dílo, jenže i kdybych přijal tuto optiku, měl bych s ním dva problémy. Za prvé, Zikmund a Hanzelka byli kde co, ale ani jeden z nich nebyl školený ekonom nebo analytik. Proto je otázka, jestli není jejich souhrn poznatků jen fajnovější reportáž s nezaslouženou pověstí přelomového textu. Ten druhý problém je, že i když oba vidí mraky nedostatků a přímo strašidelnou míru šlendriánu, ani jednou nezapochybovali, že jediná správná cesta z tohoto marasmu je socialismus a leninská demokracie. Oba pánové všechny chyby přičítají "stalinistické úchylce" a jejímu přetrvávajícímu dlouhému stínu, ne řízené ekonomice a názorové nesvobodě. Krásným příkladem je kapitola věnovaná propagandě, kde si postesknou, že i když má Komunistická strana monopol na informace a pravdu, využívá toho mizerně. Podle autorů tedy není řešením diskuze a hledání alternativ, ale upevňování linie. Tady se žádné reformy čekat nedají.
Vězeň Zhamanaku
Lyon Sprague de Camp
Větší část příběhů ze světa Viagens Interplanetarias byla napsaná na přelomu čtyřicátých a padesátých let, a ta menší v období od druhé poloviny sedmdesátých let do první poloviny let devadesátých. Kupodivu to nejde poznat ani na stylu, ani na tempu, ani na kvalitě. L. Sprague de Camp si ve svých pětasedmdesátých letech vzpomněl na chvíle svého mládí, takže i když se tomuhle podžánru sci-fi říká meč a planeta, Vězně Zhamaku by mnohem lépe vystihoval název meč a postel. Původně nenápadný (až na fyzické charakteristiky) a puritánský, suchopárný úředník se postupem času pořádně odvázal, takže přijdou krvavé bitky, krkolomné situace a povolné ženštiny. Tenhle díl opravdu není pro stydlivé.
Věže Zanidu
Lyon Sprague de Camp
Série v níž všechny názvy obsahují jméno začínající na Z pokračuje svým nejslabším dílem. Tentokrát jde o dvě novely s tématem technologického pokroku krišnanské společnosti. Do obou autor vlámal sadistickou scénu narušující dojem odpočinkového dobrodružství, který si série úspěšně držela. Víc mě zaujal druhý příběh, odkazující na předchozí události a vracející do děje jednu z bývalých vedlejších postav. V tomhle podání jsem s ním skoro sympatizoval. Zešská panna je na slabší tři hvězdičky, Věž Zanidu na silnější tři.
Rukojmí Ziru
Lyon Sprague de Camp
Doba pokročila a na planetu Krišna už nemíří jen dobrodruzi a lidé žijící na hraně zákona, ale i renomované cestovní kanceláře nabízející exotické zážitky. Vše je pečlivě naplánované a bezpečné. Alespoň tak to popisují firemní brožury. Jenže planeta je pořád polodivoká, domorodci mají sklony k násilí a průměrný turista má pudu sebezáchovy asi jako pár dní staré štěně a polovinu jeho sebeovládání, takže se neustále dostává do problémů. Fergus Reith se bude muset pořádně zapotit aby přežil nejen on, ale i jeho svěřenci. Zdá se, každý pozemšťan který přicestuje na tuhle divotvornou planetu, v sobě najde hrdinu a neodolatelného svůdce žen. V zásadě s tím nemám problém, protože dobrodružství, i když je čím dál nepravděpodobnější, je pořád zábavné.
Ruka Zeina
Lyon Sprague de Camp
Druhé dobrodružství na planetě Krišna je na na první pohled variací toho minulého. Dva loajální zaměstnanci se vydávají na výpravu za ztraceným generálním ředitelem, která jednomu z nich změní život. L. Sprague de Camp popustil uzdu fantazie a zavedl postavy na ještě neobvyklejší místa a nechal je prožít ještě větší dobrodružství. Ani tady nechybí udatní muži, svůdné ženy a boje na život a na smrt. Hrdinou se stává i ten, který by to od sebe nikdy nečekal. Ruka Zeina je snad ještě větší brak než Královna Zamby, a ději to rozhodně prospělo. Tohle vyprávění má šmrnc, nápaditost a zvlášť v druhé polovině velmi slušné tempo.
Královna Zamby
Lyon Sprague de Camp
Pamatuju si že jsem si ve svých dětských letech tuhle knížku půjčil z knihovny (a ztratil ji), ale napamatuju si, že bych ji kdy otevřel. Je to škoda, protože tohle je přesně ten typ bezstarostného dobrodružného příběhu, který by mi tehdy určitě učaroval. Brakový, ale zvláštním způsobem pohádkový styl Sprague de Campa na mě zapůsobil i dnes. Přirovnal bych ho k Edgaru Rice Burroughsovi - a s tímhle názorem určitě nejsem originální, jen jsou jeho hrdinové pragmatičtější, příběhy přízemnější a okolní svět realističtější - jestli se dá o realismu mluvit u příběhu, ve kterém jsou lepé děvy, proradní bídáci, udatní rekové a Brazílie dominantní světová supervelmoc.
Loď
Jack Williamson
Když jsem se v anotaci dočetl, že se tato space opera zabývá ovládnutím antihmoty, moje sci-fi srdéčko zaplesalo. I takoví titáni jako Isaac Asimov totiž předpokládali, že v daleké budoucnosti Galaktické říše bude vrcholem techniky atomová energie. Možnost že by někdo v roce 1950 přišel s myšlenkou civilizace založené na anihilaci tedy působila jako zjevení. Bohužel ani Jack Williamson nepřekročil stín své doby. Jeho myšlenka je zpropadeně přízemní - postavit z antihmoty elektrárnu a v ní vyrábět elektřinu štěpením antiuranu. Což je asi tak efektivní využití antihmoty, jako kdyby spálil Alexandrijsou knihovnu a na tom ohni si ohřál párky. Nehledě na to, že je to na provoz stejně bezpečné, jako polít se benzínem a skočit do vroucí sopky. Dobrodružství obalující tuhle mimózní zápletku je hodně fajn, a rád bych si z vesmíru Mandátu přečetl něco dalšího, ale jak říkám, čekal jsem větši vizionářství.
Vzpoura na Enterprise
Robert Edward Vardeman
Klasické dobrodružství Kirkovy posádky, které by mezi seriálovými epizodami nijak nevyčnívalo - což je ovšem pozitivum. Příběh ničím nepřekvapí. Děj k němuž vše směřovalo se opravdu udál, a řešení problému které se nabízelo, bylo opravdu použito. Protože je to knižní příběh, tak si mohl dovolit dvojí luxus v podobě exotické planety a kosmické bitvy, což by televizní rozpočet nikdy nezaplatil. Knížku jsem četl v angličtině, a musím říct, že Scotty je v mluvené formě srozumitelný, ale v psané formě je děs běs.
Magnetická hora: Stalinismus jako civilizace
Stephen Kotkin
Autor sám napsal, že pojal svou studii jako utopii - konkrétně zmínil inspiraci Slunečním státem Tommaso Campanelly. Příměr je trefný, protože stejně jako Campanella popsal celou civilizaci na ploše jednoho města, popsal Kotkin všechny neduhy a přednosti Sovětského svazu na ploše Magnitogorsku. Z některých neduh mi nebylo dobře po těle, protože plýtvání, nedůslednost, neschopnost a krutá lhostejnost jsou všeobjímající a zřejmě nevykořenitelné. Autor ovšem vidí i ty přednosti, takže postupně dokazuje, že výstavba moderní průmyslové zóny a navazujícího města v ledové pustině je impozantní počin, který přinesl i mnoho dobrého. Často se totiž zapomíná, že bolševici provedli úspěšnou revoluci a vyhráli následnou občanskou válku především díky tomu, že byli podstatně organizačně schopnější než konkurenční frakce. Text je proto zvláštní směsicí kritiky, pochopení, snahy hledat to dobré a úspěšnější snahy odkrývat nedostatky. Výsledkem je brilantní kniha která nehledá senzaci za každou cenu, ale ani neopakuje stokrát řečené.
Encyklopedie hororového filmu
Petr Cífka
Ke knize mám jednu výtku a jeden povzdech. Je škoda že se neprosadila delší verze, protože některé série nebo žánry by si zasloužily víc prostoru. Výtka se týká neustálého omílání informace, že je určitý film "kontroverzní" nebo "problémový", protože obsahuje dnes nepřijatelné "stereotypy", nebo "narativy". Občas jsem měl pocit, že čtu komentáře z twitteru. Chápu že zmínit to v úvodu knihy nezaškodí, ale když se to opakuje u jednotlivých filmů, tak to působí, že má autor potřebu existenci konkrétního díla omlouvat. Oba tyto (částečně subjektivní) neduhy kompenzuje hromada zasvěcených informací a fantastický obrazový doprovod. Některé fotky jsou překvapivě syrové, nebo naopak vyloženě lahůdkové.
Mezigalaktická výprava
Timothy Zahn
Je to tak nějak mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Námětem, postavami a vypravěčským talentem autora spíš na čtyři, ale zvraty, logikou a především připitomělým závěrem spíš na tři. Autor do děje narouboval Obi-Wana Kenobiho a Anakina Skywalkera, bez nichž by se příběh v klidu obešel, a aby toho dosáhl, obětoval tomu polovinu rozsahu knihy. Další čtvrtinu stránek věnoval představování admirála Thrawna - a tahle investice se bohatě vyplatila. Ten zbytek je diskutabilní. Pokusy dodatečně zaplnit bílá místa ve vytvořeném světě většinou nebývají úplně povedené, protože jim schází hladkost a nenucenost organicky vytvořeného příběhu. Seznam toho co se musí stát a toho co se musí vysvětlit je tak svazující, že tím trpí jak příběh, tak čtenář. Timothy Zahn proti tomu bojoval statečně, ale některé bitvy se vyhrát nedají.
Sluneční jezero
Ludvík Souček
Bez debat nejčtivější a nejnapínavější díl trilogie. Ta si prošla fází pastiše na Verneovku, přes pavědeckou báchorku a objevitelský román, aby nakonec zakotvila u pravověrného dobrodružného sci-fi. Poslední rovina autorovi sedí nejvíc, a i když jím představený svět není příliš bohatý, ani chytlavě vymyšlený, popis událostí deníkovou formou jim dodává na naléhavosti i atmosféře. Škoda že po letech nepřibyl čtvrtý díl, o výpravě až tam, k vnějším planetám.
U nás se to stát nemůže
Sinclair Lewis
O předmluvu se postaral Tomáš Klvaňa, který s netolerancí sobě vlastní odsoudil všechny politiky s nimiž nesouhlasí, aby nakonec vyzýval k něčemu, před čímž kniha naopak důrazně varuje. Autor psal svůj román v roce 1935, ale kouzlem nechtěného jeho budoucí diktátor nalákal svůj budoucí utlačovaný lid na politický program, který je v kurzu i dnes - cenzura, základní nepodmíněný příjem a "demokratizace majetku". Výběr je pochopitelně bohatší, ale sdělení je jasné - nenechte se omámit lacinými řešeními, a nevěřte politikům jenom proto, že jsou z vaší oblíbené strany. Přemýšlejte, nebuďte jako Klvaňa.
Temné léto
Dan Simmons
Z hodnocení to tak nevypadá, ale s knížkou jsem měl dva zásadní problémy. První polovina je tak chytlavě napsaná a obdařená takovou podmanivou letní atmosférou, že bych ocenil kdyby se autor na horor vykašlal, a rozepsal se o dalších prázdninových dobrodružstvích. Ta druhá polovina je tak drsná, krutá a přeplněná ohromujícím zlem, až jsem nevěřil, že by se tohle všechno mohlo stát v poklidném městečku, a nikdo kromě party dětí by si toho nevšiml. Samostatně jsou obě části knihy výborné, ale dohromady moc neladí. Stephen King si tenhle přechod pohlídal mnohem dovedněji.
Křižník Thor
František Novotný
Líbilo se mi s jakou dovedností autor načrtl svět budoucnosti, jen aby do něho elegantně narouboval námořní bitvy vedené v tradičním stylu. Je vidět že je má František Novotný v krvi, takže i když hází technické termíny, nezpomaluje tím tempo a neředí napětí. Kam se na něho hrabe Jan Kotouč se svou sérií Nad Českými zeměmi slunce nezapadá. Zbytek textu takovou údernost nemá, ale nikdo po něm nemůže chtít, aby se v pěchotní pasážích vyrovnal laťce nastavené Robertem Fabianem, a v cynismu soupeřil s Leošem Kyšou. Z toho chytlavě vymyšleného světa bych si rád přečetl něco víc. V celkovém obrazu může být fantaskní, ale v jednotlivostech je až nepříjemně pravděpodobný.
Azhareida - Bitva o Gelidor
Tomáš Petrásek
Azhareida je zvláštní slepenec vědecké sci-fi a braku. Papírově to k sobě moc nesedí, a děj opravdu občas drhne. Některé pasáže jsou příliš "odborné" a zbytečně zpomalují tempo, a některé naopak svou přímočarostí a syrovostí nepůsobí "seriózně". Ale autor má na astrobiologii vzdělání a na psaní talent, takže i když se obě části musely navzájem podpírat, vcelku suverénně si dokráčely pro plný počet bodů. Nejsou to Fabiánovi Mariňáci, ani Weinbaumova Odyssea na Marsu, ale je to skvělá kombinace obou přístupů. Název evokuje, že kniha bude součástí větší série, a já bych byl jen rád. Klidně by se další díl mohl odehrávat v jiné hvězdné soustavě, na ještě exotičtější planetě.
2061: Třetí vesmírná odysea
Arthur Charles Clarke
U předchozího dílu jsem napsal, že 2001 pokračování nepotřebuje a zároveň potřebuje. Třetí díl už je ale vyloženě navíc. Původní příběh byl dořečen, vysvětlení bylo poskytnuto, takže už není o čem vyprávět. A. C. Clarke si to ovšem nemyslel, takže se po šesti letech k Jupiteru vrátil. Aby měl dostatečnou záminku, vymyslel zápletku o zřejmě nevykořenitelných charakteristikách člověka - o fascinaci tajemstvím a o fascinaci majetkem. Není to špatný příběh, ale od filosofického, skoro až teologického prvního dílu, a do psychologie a sociologie laděného druhého dílu je to přece jen úkrok stranou a pokles v kvalitě.
Země a Impérium
Jiří Dobrylovský
Trochu jsem se obával, že Jiří Dobrylovský odvede bohatému vesmíru stvořenému Isaacem Asimovem stejnou medvědí službu, jakou udělal foglarovkám Jaroslav Velinský svým "pátým dílem" Stínadelské trilogie. Bál jsem se zbytečně. Autor přistoupil k příběhu s citem a s respektem. Protože nemohl použít jména postav, snažil se zachovat alespoň ducha knih. Povedlo se mu to na lepší dvojku. Kvalit Nadace příběh pochopitelně nedosahuje, ale ostudu jí rozhodně nedělá. Dokonce si myslím, že je do této ságy naroubovaný věrohodněji, než všechny spin-offy, sequely, prequely a sidequely od Briana Herberta vlámané do světa pečlivě vystavěného jeho otcem.