Hadati komentáře u knih

Druhý díl o policistu Peteru Grantovi je pro mě stejným zklamání, jako první. Líbí se mi humor Aaronovitche a Peter Grant je i celkem sympatická postava. Ale hlavní problém mám s příběhem. Stejně jako punch a judy, který byl hlavním tématem první knihy, mi moc neříká ani jazzová hudba. V hlavním tématu knihy jsem tedy opět plaval.

Peter Grant pak vyšetřuje paralelně další případ související se sexuálními útoky. Kdo však četl Americké bohy od Gaimana, neobjeví zde nic originálního. Horší pak je, že jsem z děje vlastně ani spolehlivě nezjistil, zda byl tento případ vyřešen společně s jazzovou tématikou, nebo zda sexuální vrah stále pobíhá po Londýně.

Je ale skvělé, že jsem se z knihy dozvěděl něco víc o londýnské policejní práci. Je vidět, že Aaronovitch má ve zvyku zjišťovat se o určitých profesích podrobnosti.

A tak jsem z příběhu jako takového opět zmaten, stejně jako u první knihy, a zvažuji, zda je tato série pro mě. Opět. Knihy jsou naštěstí tenké, takže dám sérii šanci ještě do třetice.

5 16.05.2023

V devadesátých letech jsem byl nadšeným příznivcem Deverových gamebooků o Lone Wolfovi. Přestože nikomu nemohla uniknout do očí bijící podoba s Tolkienovou Středozemí, Dever tento svět využil jen jako inspiraci a vytvořil svůj vlastní fungující fantasy svět. Velmi mě pak zarmoutilo, když nakladatelství Najáda zkrachovala a příběh o Lone Wolfovi nebyl v češtině dopřeložen.

Jsem tedy vděčný, když jsem se dozvěděl, že nakladatelství Mytago začalo Lone Wolfa znovu vydávat, a že se již dostalo ve vydávání gamebooků už za Najádu.

V devadesátých letech jsem také četl první tři romány o Lone Wolfovi a už v tu dobu jsem byl z nich (na rozdíl od gamebooků) dost zklamaný. Přesto jsem čtvrtou knihu Hon na zrádce začal číst s nadějí.

I čtvrtý román je však stejně slabý, ne-li horší, než předchozí romány. Střídají se zde tři dějové linie. Nejzajímavější je asi o Vonotarovi, hlavním záporákovi, která sleduje jeho pohnutky a myšlení. Níže je pak putování Lone Wolfa na jeho misi, které se spisovatelé snažili oproti gamebooku dát větší logiku, ale spíše se do toho ještě více zamotali.

Nejhorší je však část, která se týká Benedona a Alyss. Tahle část mi přijde tak zbytečná a otravná, že jsem měl chuť přeskakovat vše, kde se objevovali, přestože něco takového nemám vůbec ve zvyku. Zejména Alyss mi leze pořádně krkem a jako postava mi přijde zcela zbytečná a přidaná jen proto, aby kniha nebyla příliš útlá.

Nakladatelství Mytago pak v překladu nechalo neskutečně mnoho zbytečných překlepů, kdy většinu z nich by dokázal najít i Word. Překlad jako takový nedokážu hodnotit, ale nevšiml jsem si tam žádných závažných lapsů.

Jen si nedokážu zvyknout na to, že v překladech Mytaga se Lone Wolf překládá jako Osamělý Vlk, což je už ale spíš můj problém, který nakladatelství nevyčítám. Nechápu však rozhodnutí, psát obě části jména s velkým písmenem na začátku slov, když to není podle českého pravopisu správně. Indiánská jména jako Sedící býk se přeci taky tak nepíšou a tohle je stejné.

3 16.05.2023

Tonička se opět musí vypořádat s protivníkem, který by mohl být nad její síly. Tentokrát se jedná o zhmotnění lidské nenávisti k čarodějkám, která pochází ze strachu z neznámého a nevědomosti pocházející z lidské ignorance.

Ačkoliv tento román patří do série pro mládež, je velmi temný. Řeší se zde i domácí násilí se závažnými následky. Pratchett se zde vrací i k obecné lidské zlobě, kdy i obyčejní slušní lidé se dokáží dopustit velkého zla, zejména pokud jsou strženi davem podobně zle smýšlejících. Pokud ale budeme brát, že by tuto knihu měla číst mládež stejně stará jako je v danou chvíli Tonička, tak lze říct, že patnáctiletí jsou již dostatečně vyzrálí, aby smysl Pratchettových poučení nejen pochopili, ale také bez újmy na psychice i zpracovali.

Příběh pak má stejný vzor jako všechny předchozí příběhy o Toničce. Jedinou výjimkou je, že už se nezaučuje jako čarodějka, ale už čarodějnické řemeslo plně vykonává ve své domovině na Křídě. Kromě řešení běžných potíží, které čarodějky řeší, se opět připravuje na přímý střet se svým protivníkem, kdy hledá způsob, jak jej porazit.

Kromě výtky, že číst počtvrté podobný příběh o Toničce začíná být již trochu únavné, lze pak vytknout nekonzistentnost u postavy baronova syna Rolanda. Ten z předchozího dílu, kdy obětavě přišel na pomoc Toničce, a pocitu, že jejich milostný vztah je na dobré cestě, najednou přešel na bezdůvodné značné ochlazení jejich vzájemných vztahů. To se samozřejmě může ve vztazích stát, ale nesedí to u postav Toničky a Rolanda, jak byly v předchozím díle vykresleny.

Příběhy o Toničce Bolavé jsou stále čtivé, přestože Pratchettovi se již nedaří přijít na něco originálního, co by tuto sérii pozvedlo na jinou úroveň. Ani postava Toničky se nijak významně nevyvíjí a ustrnula tam, kde byla v předchozí knize. Může však být vzpruhou pro děti, které se setkaly s domácím násilím, šikanou či jiným druhem týrání, ať už se jedná o oběti či svědky.

6 21.04.2023

Tento zeměplošský román spadá do podsérie o mázích. Od předchozích dílů této podsérie se však liší tím, že hlavní postavou tohoto příběhu není Mrakoplaš. Přestože se tu párkrát objeví, tak zde pouze proběhne, aby Pratchett mohl vytvořit krátkou humornou scénku, a pak opět proběhne do zákulisí. Nemá zde ani žádnou pořádnou repliku, jakoby Pratchett záměrně nechtěl jeho postavu použít.

Namísto toho do popředí vystupují zcela nové postavy: Skřet Sráž, který má mnoho tajemství postupně se vynořujících z temnoty. Mladík Haštal Nejspíš, u kterého je do zblbnutí opakováno, že své zesnulé mamince slíbil, že nikdy nebude hrát kopanou. Nebo kuchařka Gustýna Motýlokvětá, která je schopná se v rozčilení hádat i s Vetinarim. Nejzajímavější novou postavou je však překvapivě ta, co má v příběhu nejméně prostoru krásná, ale jednoduchá Julie, o kterou se Gustýna stará jako matka o dceru, přestože jsou stejně staré.

Tuto skupinku nových postav pak doplňují mágové, ať už se jedná o již velmi známé postavy Vzoromila Výsměška a Rozšafína Ctibuma, přes rozvíjející se postavu mága temných umění doktora Zďáblíkova, až po zcela nové mágy jako je profesor Macarona. Děkan zde pak má zcela novou roli, zatímco postava Kvestora z děje zcela vypadla.

Hlavním námětem příběhu je sice kopaná, které se musí mágové Neviditelné univerzity účastnit, aby nepřišli o dědictví, ve skutečnosti se tu ale řeší daleko závažnější témata. Pratchett tu díky postavě Sráže řeší další závažné neduhy lidstva xenofobii a genocidu.

Přes hlavní postavy pak také můžete dojít k uvědomění, že by každý měl jít za svým snem a neohlížet se na to, jaký je názor rodiny, nebo co by si o tom pomyslelo vaše okolí.

Milostný vztah mezi Haštalem a Julií se pak velmi podobá osudům Shakespearova Romea a Julie. Místo Monteků a Kapuletů tu akorát jsou znesvářené skupiny fotbalových fanoušků.

Pratchett zde sice neztrácí na svém obvyklém humoru, jeho vtipy se ale čím dál více opakují, kdy se nebojí vykrádat sám sebe. Největší slabinou jsou pak nové hlavní postavy, které až na Julii moc nezaujmou. Přesto je to stále Pratchett, kdy tato kniha mezi čtenáři neuspěje spíše v porovnání s jinými (lepšími) zeměplošskými romány.

5 21.04.2023

S touhle sérií začínám už podruhé a považuji ji za nejlepší military sci-fi, které jsem četl. Autor má události promyšlené do detailu, takže ho nenachytáte u nějaký nelogičností příběhu.

Weber jde ve vytvoření svého světa budoucnosti tak daleko, že techniku vesmírných letů vysvětluje svými vlastními fyzikálními zákony. Jako laik nedokážu tohle hodnotit, ale vysvětlování technologických termínů mi přijde uvěřitelně. Důležité ale je, že se Weber svými nastavenými fyzikálními zákony skutečně řídí, a právě proto jeho svět vypadá tak reálně.

Daleko více mě ale fascinuje politický systém, který zde vytvořil. V první knize série do něj vkročuje jen lehce, takže čtenář nemá potíže pochopit, že Mantichorské království se dá přirovnat Britskému impériu v jeho největším rozkvětu, Haven naopak k Sovětskému svazu ve chvíli, kdy mu již hrozí rozpad pro jeho neudržitelnost s ohledem na vyplácení dávek velké části pracovně neaktivní společnosti.

Hlavní postava Honor Harringtonové je pak velmi sympatická, i když některým může vadit její až přehnaná čest stylu Mirka Dušína. Na druhou stranu se ale nebojí odpověnosti za své činy, a to včetně užití smrtící síly, je-li to nutné. Její posádce pak, až na pár výjimek, není dáno dostatek prostoru, abyste si je mohli nějak oblíbit.

Nechybí zde ani pohled z nepřátelské strany, takže jste schopni pochopit motivy jejich jednání. A přestože jejich jednání těžko dokážete brát jako správné, dokážete se vžít do jejich situace a rozumíte, proč takhle jednali.

Této knize tak nemůžu nic vytknout. Je zábavná a napínavá po celou dobu a ani chvíli jsem se při čtení nenudil. Naopak jsem ji zhltal velmi rychle, a to i přesto, že jsem ji už jednou četl. Potíže jsem měl jen s některými technickými věcmi, ale to nebylo vinou autora ani překladu, ale spíše mých nedostatečných znalostí a chápání fyziky.

7 21.04.2023

V tomhle díle nás nečekají žádné odskoky na jiné kontinenty, vše se odvíjí na Lederském kontinentu. Ten je ale tak velký, že rozdíl je minimální.

Lovci kostí Tavore Paran putují za svým cílem, o kterém ví či tuší jen málokdo, a to napříč celým kontinentem. Naneštěstí se až do závěru knihy během jejich cesty nic neděje. Je to taková road trip s celou armádou, kde se řeší jen vztahy mezi některými jedinci. Alespoň se už ale odhalí, jaký má Tavore konkrétní cíl.

Daleko zajímavější je pak osud Olose Toolana a Barghastů, kterým velí jako vojevůdce. A jejich osud je dost drsný. To je však řešeno až v druhé polovině knihy. Více se tu pak odhalují starší bohové a hlavně ještěří lid Che Malle, o kterém se dozvíme víc, než za posledních osm knih. Až na Toblakaie se tu vlastně objeví všechny starší rasy a nějakým způsobem se zapojí do příběhu, přestože se ne všichni zapojí do hlavního děje.

Ostatní dějové linie jsou pak nudné až otravné. Král Tehol mě už nebaví tolik, jako chuďas Tehol. Had dětí putujících pouští je nejen nuda, ale i otravná nuda. To samé je putování menší skupinky lidí pod vedením Taxilana.

U Malazu tak narážím na neustálý problém, kdy se nudné části mísí se zajímavými částmi, kdy děj pak graduje do fenomenálního finále. Celé malazké sérii by vůbec nezaškodilo zásadní proškrtání spousty balastu. Pokud vás ale neotrávil grafomanský balast Eriksona doteď, těžko vás to samé překvapí v tomhle díle.

Těším se však na konec této série. Přestože se mi svět Malazu moc líbí, přečíst v průměru jednu až dvě třetiny tisícistránkové knihy, abych se po zbytek času bavil, mi začíná připadat jako ztráta času. Po přečtení Návratu rudé gardy doufám, že Esslemont bude ve vyhazování zbytečností z děje úspěšnější, než Erikson.

4 02.04.2023

Podrobný životopis Terryho Pratchetta, kde se dozvíte o jeho dětství, o jeho prvních pokusech v literatuře, o jeho práci jako novináře a mluvčího společnosti atomových elektráren, o jeho nadšení pro sci-fi a fantasy od dob dospívání, ale třeba i o jeho dalších koníčccích, o jeho přátelích, rodičích a prarodičích, nebo o jeho manželce. Ale také o jeho prvních úspěších jako spisovatele, a jeho prvních zeměplošských románech, díky kterým konečně prorazil a stal se spisovatelem na plný úvazek. O době, kdy již byl proslaveným spisovatelem mnoha bestsellerů. Ale také o smutných posledních kapitolách života s Alzheimerem.

Jedná se o pozoruhodný životopis skvělého spisovatele, který měl i své stinné stránky, které se zde neodhalují pro senzaci, ale pro celkové pochopení charakteru této osobnosti.

Moje podrobnější recenze na: https://discworld.cz/novinky/recenze-zivotopisu-terryho-pratchetta/

14 27.03.2023

Patricij má po zprovoznění Poštovního úřadu pro Vlahoše další náročnou práci. Tentokrát se jedná o renovaci městského finančního sektoru, zejména bank, které stále fungují na zastaralém zlatém standardu. Vlahoš se to snaží změnit, ale stojí před velmi složitým úkolem: přesvědčit obyvatele Ankh-Morporku, že na zlatě vlastně nezáleží. A to je úkol přímo herkulovský.

Pratchett zde používá stejnou šablonu jako u Zaslané pošty. Vlahoš je vhozen do zdivočelé řeky a musí se naučit plavat, než se stihne utopit. V utopení se mu pak snaží dopomoci Kosma Opulent, jako jeden z hlavních podílníků banky. Je taky jednou z nejzajímavějších postav knihy, společně s panem Korouhvičkou, který se nezajímá o nic jiného, než o bankovní čísla. U Opulenta jsem si častokrát vzpomněl na napoleonský komplex a na jeho parodie v komediích, kde pacienti v blázincích bývají oblečeni jako Napoleon Bonaparte. Pan Korouhvička má zase velmi blízko ke Kvestorovi. Za zmínku pak stojí i pan Pedant, který podtrhává absurditu některých lidských rozhodnutí.

Adoráta Srdénková mi naopak přišla dost otravná a Pratchett ji na většinu času odsunul mimo dění, jakoby si s její postavou sám moc nevěděl rady.

Vše ostatní již bylo v určité obměně použito v Zaslané poště, ale zde to do příběhu už nezapadá tak dobře a je to jakousi rosretovskou nastavovanou kaší. I zde však slabší příběh dokáže částečně vyvážit Pratchettův nezaměnitelný humor a některé dobře napsané postavy.

5 23.03.2023

Ve druhém díle jsou osudy postav propleteny, takže se můžeme soustředit na tři hlavní dějové linie. Žádné nové důležité postavy se zde neobjevují, takže se můžeme plně soustředit na ty, co už známe z prvního dílu. Abercrombie se tak může plně soustředit na jejich rozvoj.

Dějová linie Bayaze je klasické putování za cílem ve stylu Froda a jeho společníků, kde je zajímavější sledovat jejich vzájemné vztahy a rozvoj jejich postav, než samotné putování.

Daleko dějově zajímavější je pak válka na severu, ve které má hlavní slovo West a Trojstromova banda. Ještě zajímavěji se pak vybarvuje inkvizitor Glokta, který je naopak zaúkolován obranou jižní hranice Spojeného království. Díky tomu si tak čtenář užije útočné i obranné války do sytosti.
Postupně jsou pak odhalovány náznaky, že za některými těmito událostmi je někdo, kdo tahá za nitky. A vy netušíte, zda máte dost dílů skládačky na to, abyste mohli ukázat na konkrétního hlavního strůjce, nebo zda se ve stínech neukrývá někdo, kdo teprve na své odhalení čeká.

5 14.03.2023

Skvělé zakončení této knihy dává na srozuměnou, že je to i konec pentalogie Česko-slovenského království. Sice se nedá říct, že by se nedalo napsat další pokračování, ale už by to bylo jen zbytečné rozřeďování dobře odvedené práce autora.

V posledním díle se dozvíme, jaký měla baronka Kozlová plán na zničení Česko-slovenského království, kdy už z předchozího dílu bylo jasně uvedeno, že bitvy u pobřeží Ameriky byly jen záměrným odvedením pozornosti od hlavního cíle. A to se Rusům podařilo.

V této knize je přesto vynesena nová karta občerstvující sérii zabývající se hlavně námořními bitvami, která se zabývá vnitřním nepřítelem Ruska. Určitou novinkou pak byly také pozemní boje.

Jedinou zásadní negativní připomínku mám ke špionážní linii, kterou si J. Kotouč vymyslel, aby měli co dělat manželé Greckovi. Je zde patrná snaha vymyslet těmto postavám nějakou důležitou aktivitu, která mi ale do jinak logického vyprávění moc neseděla. Přišlo mi, že výhody jejich mise nepřevažovaly nad rizikem neúspěchu takové mise při jejím prozrazení. Přestože mám Greckovi rád, zde bych asi uvítal větší pasivitu těchto postav.

6 14.03.2023

Tonička pokračuje ve svém učení na čarodějku, tentokrát u nejstarší čarodějky slečny Velezradné, u které dosud žádná učednice nevydržela příliš dlouho. Během této doby upoutá pozornost Zimoděje, boha zimy, který se do ní zamiluje. Láska mezi bohem a smrtelníkem ale nikdy nedopadla dobře. Tonička nemusí milostné sevření zimy přežít. A co hůře, její milostná avantýra může stát životy i jiné, včetně jejích blízkých.

V dalším díle o mladé čarodějce Toničce Bolavé tak Pratchett pokračuje stejným způsobem, jako v předešlých dílech. Tonička se učí, co to znamená být čarodějka, že jsou jakýmsi vesnickým ekvivalentem psycholožek a pečovatelek. Zjišťuje to největší čarodějnické tajemství, tedy co je to bimbo. A znovu se utkává s protivníkem, který se na ni zdá být příliš mocný.

Více než Tonička ale tentokrát zaujmou vedlejší postavy, kterým zde byl dán větší prostor: legendární Bábi Zlopočasná se Stařenkou Oggovou, baronův dospívající syn Roland, neoblíbená a panovačná mladá čarodějka Anagrama, ale zejména Nac mac Fíglové, kteří nemohou v příbězích o Toničce chybět. A k tomu jeden příliš uleželý sýr, který žije vlastním životem.

Přestože se kniha jmenuje Slza bohů, byla kniha napsána podle počítačové RPG hry Return to Krondor. I po těch letech na mě dýchala nostalgie, protože se jednalo o PC hru, kterou jsem si jako první pořídil v orginálním balení.

Ale ani tahle nostalgie nepomohla tomu, že se jedná o příběh kouskovaný „vedlejšími úkoly“. Přestože je tedy hlavním námětem záchrana artefaktu, který může zabránit velkému chaosu na Midkemii, často se odbočuje k nevýznamným úkolům pro hlavní příběh, jako je boj s otrokáři dětí, lovení monster v kanálu, záchrana dítěte před obětováním temným silám, vypořádání se s vedlejšími záporáky nebo řešení zcela bezvýznamných bitek. Co fungovalo u PC hry, nefunguje u románu. Feist se naneštěstí nepoučil od podobného schématu použitého ve Zradě v Krondoru.

2 24.02.2023

Je to nejslabší díl z nejslabší série ze světa Midkemie. Tato kniha je předělem mezi dvěma romány, které byly napsány podle počítačových her. Příběh nestojí skoro za nic a za postavy to táhne po celou dobu hlavně Jimmy Ručka a William, syn mága Puga, jako poručík armády prince z Krondoru.

1 24.02.2023

Je zřejmé, že první kniha je hlavně o představení hlavních postav celé série. Těch je tu několik, ale ne zase tak moc, abyste se v nich ztrácely. Většina z nich je i sympatická, přestože budete mít pocit, že si vaše sympatie ne každý z nich zaslouží. Je to hlavně tím, že postavy nejsou ploché. U všech se jde do hloubky, takže chápete jejich motivy. Tato skupina hlavních postav je různorodá, takže nezačne nudit. Mezi nimi je mocný mág, inkvizitor s chatrným zdravím, přestárlý válečník, mstitelka nevážící si svého vlastního života, nebo nadutý šlechtický hejsek. Zajímavé jsou i některé vedlejší postavy, kterým je dán větší prostor.

Svět, ve kterém se příběh odehrává, je pak popsán jen tak, aby čtenář příliš netápal. Dozvíme se tak jen základní věci o Spojeném království a Severním království, kde se většina příběhu první knihy odehrává. O zbytku světa spíše jen v náznacích. O jeho historii pak jen drobné poznámky. Zbytek nás pak evidentně čeká až v pokračování.

Ohledně příběhu se toho moc říct nedá. Jednotlivé osudy hlavních postav se už od začátku začínají pomalu splétat, a na konci knihy se jednotlivá vlákna spletou do jednoho silného provazu. Kam ten provaz vede, se však také dozvíme až v další knize. To ale neznamená, že by tahle představovačka byla nudná. Naopak. Ani chvíli jsem se při poznávání hlavních i vedlejších postav nenudil. A hodně se těším na to, jak budou jednotlivé hlavní postavy na sebe vzájemně interagovat.

4 17.02.2023

Přestože se Feist snaží, tak je znát, že je to román napsaný podle RPG hry. Příběh je rozkouskovaný na různé minipříběhy, u kterých je často znát, že se jedná o „side questy“. Tyhle příběhy se Feist snaží navléknout jako korálky na jednu nit a moc se mu nedaří z těchto korálků vytvořit vkusný náhrdelník. Příběhy nedávají vždy tak docela smysl, kdy dojde i na určitou herní alternaci „zabíjení krys ve sklepě“.

Postavy, které by v knižní sérii normálně hrály hlavní roli, jsou upozaděny, kdy autor vymýšlí způsob, jak se jich dočasně zbavit. Arutha tak najednou nesmyslně všude kráčí s pomalu se přemisťující armádou a nechává na jiných, aby hýbali příběhem. Tomas a Pug pak dočasně přichází o své schopnosti, aby tak byl dán prostor méně mocným postavám. Tyto postavy pak zmateně pobíhají tam a zpátky skoro po celém Království, a také po severních pláních, kde žijí moredhel. Ze všeho je cítit vyumělkovanost.

Příběh tak musí táhnout dvě nové postavy. Temný elf Gorath je tím nejzajímavějším, co vás zde čeká, kdy díky němu můžeme lépe nahlédnout do historie a kultury moredhel. Mág Owen už tolik zajímavý není, kdy zejména na něm je znát, jak v průběhu příběhu „leveluje“. Příběh nedokáže tentokrát zachránit ani Jimmy Ručka, ani jeho přítel Locklear.

5 17.02.2023

V Ankh-Morporku se to opět sváří. Blíží se výročí bitvy v Koumském údolí a přestože trpaslíci a trollové tvoří ve městě menšiny, jedná se o menšiny, které mají v rukách ostré sekery a velké kyje. Situaci nepomůže, když je ve městě zavražděn významný trpaslík a začnou se šířit zvěsti, že byl zabit trollem. A velitel Elánius se musí hodně snažit, aby se tato staletí trvající rasová válka nepřelila do ulic jeho města. A tak se dá jako správný polda do vyšetřování, kdo stojí za touto vraždou.

Už od začátku série o Hlídce je její hlavní postavou Samuel Elánius, který se postupně vypracoval z noirovského alkoholika, který ztratil smysl života, v sebevědomého velitele městské hlídky, který se nikoho nezalekne a odmítá ustoupit ze svých zásad. Jen si je občas ohne. Je to policista, který se nezalekl zatknout draka nebo dokonce armádu, když porušovala zákony JEHO města.

Ale i on v sobě drží temnotu, se kterou neustále bojuje, aby ho neovládla, a neprotivil se zákonům, u kterých vyžaduje, aby je ostatní dodržovali a ctili. A nyní navíc musí čelit i temnotě, která nepřichází z jeho nitra, ale zvenčí. Dokáže čelit oběma temnotám najednou? Bude si muset zodpovědět důležitou otázku: „Kdo dohlíží na ty, co mají strážit?“

A aby toho nebylo málo, Vetinari jej konečně donutí k tomu, aby vzal do hlídky upíra. A Elánius má v tu chvíli problémy se svým vlastním pravidlem, že každý, kdo je pod jeho velením, je především policajt a pak teprve člověk, trpaslík, troll, muž či žena.

K tomu je ještě třeba dodat, že mimo starosti o Hlídku má také povinnost postarat se o svou vlastní rodinu – svou ženu a své dítě.

Od Noční hlídky je opět o něco ubráno na humoru, ale o to více přidáno na příběhu. Hlavním tématem je pak rasová nenávist a historické křivdy, kvůli kterým si národy dokáží uchovávat nepřátelství vůči jiným národům, přestože už sami ani neznají důvody těchto historických sporů.

3 17.02.2023

Pokud stojíte o klasickou military sci-fi, tak tohle je ideální kniha. Celý román se soustředí na malou jednotku vesmírných mariňáků. Začátek je sice zbytečně pomalý, ale naštěstí není nijak dlouhý. A jakmile se tato vojenská jednotka dostane do cíle své mise, děj je akční a napínavý od začátku až do konce.

Po celou dobu si nemůžete být jistí, kdo přežije. Víceméně mi to ale bylo jedno, protože Fabian zde sice dokáže skvěle popsat vojenskou akci, ale jeho postavy jsou většinou nevýrazné a lehce zaměnitelné. Je zde jen pramálo rozlišovacích znaků mezi jednotlivými vojáky a to považuji za největší problém knihy.

Stejně tak mi přišlo líto, že Fabian nedokázal déle stupňovat prvotní napětí z tajemství, co se stalo na planetě, kam byli vysláni, a celkem rychle odkryl své karty. Tím prvotním napětím z tajemna mi trochu připomenul Teror od Simmonse, takže mi přišlo škoda, že to nevydrželo dlouho.

Když pak dojde k bitvám, tak navazuje jeden střet za druhým a až do konce nevíte, jak to dopadne. Ze závěru jsem pak byl zmatený, protože po tom martýriu mi rozhodnutí přeživších nepřišlo věrohodné, přestože se jej Fabian snažil logicky odůvodnit.

5 26.01.2023

Válka Česko-slovenského království se tentokrát přenáší na americká pobřeží. Přestože čechoslováci bojují po boku Brazílie proti Jihoamerické federaci, za nitky ve skutečnosti tahají ruští pohlaváři. A tak se postupně z obyčejné výpomoci svému spojenci postupně stává boj o přežití vyslané československé flotily.

Vojenským střetům a politice se nedá nic vytknout. Opět mám trochu potíže ztotožnit se s hlavními postavami. Po předchozích třech knihách jsem si ale přece jen už vybudoval vztah k těm hlavním – Bergovi, Melicharovi, Greckovi a Taťáně Greckové. Událostí je ale tolik, že i u těchto hlavních postav budete mít pocit, že se v knížce sotva ohřáli.

Body navíc pak kniha získává i za podrobnou historii tohoto alternativního světa v dodatku. Při jeho čtení jsem měl opravdu pocit, že čtu historii nějakého skutečného světa.

S napětím čekám, co si zlá mocnost Rusko ještě vymyslelo ve svém plánu proti Česko-slovenskému království, a jak se s těmito plány naše království vypořádá. V současném politickém dění je o to víc příjemné číst o tom, jak naše malá zemička dává na prdel arogantnímu a bezskrupulóznímu ruskému agresorovi.

3 26.01.2023

Na rozdíl od Mariňáků, tady nesledujeme snadno zaměnitelné postavy, takže si s nimi můžeme utvořit vztah. Hlavní postava se do armády dostává jako zločinec, který to bere jako jediný možný únik před daleko horším trestem (dost mi to připomnělo Stena od Cole a Bunche). Sledujeme jej od jeho zločinecké dráhy, přes vězení a soudní proces, až do armády. Tam projde základním výcvikem, dá se dohromady s dalšími vojáky, dostane i speciální výcvik a nakonec se se svými kámoši dostane i do ostré akce.

Bude se líbit každému, kdo rád čte průběh výcviku do všech podrobností. Autor si určitě vzal příklad z Heinleinovy Hvězdné pěchoty, ale Carpe Diem je určitě záživnější. Jsem zvědav, kam se to posune v pokračování.

1 26.01.2023

(SPOILER) Případ boží spravedlnosti – 70 %
Pomalá detektivka ze starodávné Prahy o záhadných úmrtích, které se pojí s Karlovým mostem.

Skončeme u Adama – 70 %
Cestování časem do různých dob Prahy. Cestovatelé jsou pronásledováni časem neznámým nepřítelem.

Pražská symfonie – nehodnoceno
Povídka ve stylu magického realismu. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno četl Mistra a Markétku, a tenhle styl mě nijak neoslovil, ani jsem povídku nedočetl.

Tři stařeny na konci světa – 50 %
Fantasy povídka odehrávající se v současné době, která je zbytečně moc složitá na pochopení. Hlavní postava brání náš svět před vlivem nadpřirozena z jiných světů.

Hřbitovní flóra – 70 %
Další detektivní zápletka, tentokrát z dob komunismu. Sice v ní není ani kapka fantasy, ale aspoň se odehrává v Praze.

U Osla v kolébce – 80 %
Humoristická povídka o tajné čarodějnické gildě, která přežila až do naší doby a své schůze pořádá v Praze.

Most – 90 %
Je to trochu šizení. Spíš než povídka, se jedná o několikasetstránkovou novelu. A když pominu závěr, tak ani nemá nic společného s Prahou. Blíže má spíše londýnskému Whitechapelu v době Jacka Rozparovače. Jinak je to ale skvělý atmosférický příběh plný temna, který je radost objevovat. Záměrná repetetivnost ale může některé čtenáře odradit.

Praga kaput regni – 80 %
Kdo zná Pavlovského sérii Kladivo na čaroděje, tak si tuhle humoristickou povídku určitě užije. Pro ostatní je to dobrý způsob jak zjistit, zda by tahle série nemohla být pro ně. Praha tu má opravdu velkou roli.

Není přímé cesty – 60 %
Opět se dostáváme do historie. Tentokrát sledujem společenství, které své zboží přepravuje přes temná magická místa, aby ušetřilo čas a vyhnulo se clu. Dost mi to připomnělo Trigalskou obchodnickou gildu z Malazské knihy padlých, takže by mně nepřekvapilo, kdyby byl autor tímto inspirován.

V předvečer velké Prahy – 80 %
Detektivka odehrávající se v alternativní realitě, v době krátce před vznikem První republiky. Hlavním tématem je americký rasismus vůči jejich černošským obyvatelům řešený pokrokovějším českým policistou.

Jeho první případ – 80 %
Hlavní postavou příběhu je skutečná historická postava – český básník a právník Václav Jan Rosa, který za pomoci nadpřirozena brání obléhanou Prahu před švédským vojskem v závěru třicetileté války roku 1648. Autorka si dala záležet na historické věrohodnosti.

2 26.01.2023