Carlita.cte
komentáře u knih
Synáček
Jaroslav Havlíček
Na psychologické novele Synáček začal Havlíček pracovat již v roce 1932, ale vrátil se k ní po bezmála deseti letech a přepracoval ji. Novela rozvíjející osud jedné z vedlejších postav Petrolejových lamp Antonína "Synáčka" Skály je baladická a zároveň epická. Sledujeme osud mladého Skály od narození až do smrti, jeho zrání z mladého hejska, přes podnikavého hospodáře k uzavřenému samotáři. Novelu prostupují typicky "havlíčkovské" motivy: hřbitovní romantika, předsmrtné stavy, omezenost maloměsta, zárodky šílenství i mysticismus.
.
Synáček je komponován hutně, avšak velké drama či zápletka v něm jaksi chybí. Novelou prochází neustále smrt, postavy v ní umírají stářím, ale také tragicky. Celé vyprávění je obestoupeno baladickou atmosférou tak typickou pro Havlíčka. Mně osobně se novela líbila, ale mistrovství Neviditelného nebo Petrolejových lamp nedosahuje...
Hrádza proti Tichému oceánu
Marguerite Duras
Unikátní výpověď o zoufalém životě francouzské učitelky a jejích dětí v Kočinčíně 30. let 20. století. Žádná koloniální smetánka, sluhové a vila v bělošské čtvrti: bída a bezvýchodnost uprostřed kambodžských plání.
.
Ještě než spatřil světlo světa autorčin nejznámější román Milenec (1984), napsala M. Duras v roce 1950 román vycházející rovněž z jejího dospívání v Kočinčíně. Stejná témata: čínský milenec, briliant, zoufalá matka, hráze proti Pacifiku, živoření na Rovině.
.
Dívka v tomto příběhu se od jiných liší, protože má jméno, bratr je tu pouze jeden (nejvíce se podobá nejstaršímu Pierrovi) a matčino zoufalství je zde vylíčeno ve všech jeho odstínech. Autorka se sice inspirovala skutečnými událostmi svého života (matčina zoufalá snaha vybřednout z podvodu katastrálních úředníků), ale v příběhu s čínským milencem realitu pozměňuje: předně se vlastně o žádného milence nejedná, protože pan Jo jen zoufale Susanne obletuje, aby se s ní mohl vyspat. Ta i její rodina si to dobře uvědomují a hrají s ním jakousi hru, v níž výhrou je darovaný briliant (který se matka snaží prodat, aby mohla znovu bojovat proti větrným mlýnům). Pan Jo je tady jen k smíchu, neduživý mladík, co není schopný vzepřít se svému otci, směšně toužící jen po tom, aby Susanne mohl svést.
.
M. Duras je v tomto románu překvapivě "upovídaná" oproti strohému Milenci a uděláte si z něj dobrou představu o tom, jak to v Kočinčíně ve 30. letech 20. století vypadalo. Umírající děti, chudoba, svět bílých, kteří nejsou bohatí, prolhaní úředníci. Věru zajímavý román o jednom zapadlém koutu Indočíny. Pouze ve slovenském překladu.
Snídaně u Tiffanyho
Truman Capote
Upřímně, stojí tahle novela za tolik povyku?
.
Stejně jako kdysi, i na druhé přečtení mě to utvrdilo v tom, že Capote dle mého názoru napsal mnohem lepší novely a povídky než je tato. Může za to slavný melodramatický film? Já ho neviděla, ale vsadím se, že toho moc s knihou společného nemá, protože si nějak nedokážu představit Audrey Hepburn, jak šlape newyorské chodníky. V jádru je totiž tahle novela skutečně dost depresivní a Hollyina maska roztomilého a roztžitého diblíka zakrývá utržené šrámy z nelehkého dětství. Dnešním pohledem by se dalo říct, že Holly je taková zlatokopka, sice se zlatým srdcem, ale pořád zlatokopka, která sice touží po klidném koutu, ale jde na to dost naivně a vypočítavě.
.
Nechápejte mě špatně, je to dobře napsané, ale Holly mi zkrátka k srdci nepřirostla. Ano, ta scéna s kocourem na konci je dojemná, ale že by mě to vystřelilo na jinou planetu, tak to zas ne. Osobně mi vůbec nesedl překlad a přimlouvám se za nový, protože tohle bylo dost hrozné. Capote napsal spoustu lepších věcí, z novel třeba Luční harfu, ale tohle je pro mě trochu přeceněné dílko.
Barmské dny
George Orwell (p)
Proč je tato kniha tak opomíjená, když patří k tomu nejlepšímu co Orwell napsal? Pokud se za ni mohu přimluvit, tak si ji přečtěte, než ji strhne vlna cancel culture...
.
Barma, kdysi součást Britského impéria coby indická provincie, nepříliš ceněný koloniální kout, ve kterém se jako důstojník britského policejního sboru octl také sám Orwell. Řeknete si: ten George Orwell, který napsal 1984 a Farmu zvířat jako pakká sáhib? Zní to skutečně zvláštně, že byl součástí koloniálního aparátu, který velmi kritizoval a se kterým se nemohl při svém svědomí ztotožnit. Proto také v roce 1927 z policejní služby odešel. Právě zkušenosti z Barmy jej vedly k napsání tohoto skvělého románu s báječným překladem Zuzany Šťastné.
.
Příběh o Angličanovi Florym, který žije v Barmě, ale oškliví si tamější koloniální politiku rozhodně není černobílou kritikou Britského impéria. Sama hlavní postava sice pohrdá svými bílými druhy, kteří se chovají nadřazeně, ale i on sám je jaksi zbabělý a z jeho ulity konformity jej přinutí vylézt až návštěva mladé dívky. Elizabeth paradoxně prahne po zcela opačném životě než Flory, nechce se učit barmsky, nechce poznávat místní kulturu a netouží po ničem jiném než se stát manželkou nekomplikovaného koloniálního přisluhovače. Příběh je úžasně vystavěn, je napínavý a protkaný barmskými reáliemi, cítíte z něj opravdovost. Sám Flory mi přirostl k srdci a vygradování příběhu mě opravdu chytilo za srdce. Barmské dny jsou tak trochu opomíjeným pokladem Orwellovi tvorby, který stojí za to vyzvednout ze stínu jeho dvou slavnějších děl...
Milenec
Marguerite Duras
Příběh francouzské dívky, která se narodila v Kočinčíně a v patnácti navázala sexuální vztah s čínským milencem vyvěrá z autorčina vlastního životního příběhu, který zachycuje s enigmatickou sevřeností, literárním mistrovstvím a velkou dávkou melancholie.
.
Právě ona ne-sentimentalita, prazvláštní smutek a autorčina upřímná zpověď dělá knihu tak nádherně tklivou, že to bere za srdce. Necelých sto stran je skutečně dechberoucím destilátem určujících zážitků jejího života. Psané slovo se stává obrazem a obraz symbolem: dívka s pánským kloboukem na přívozu přes Mekong, taneční střevíčky, černá limuzína, dům s modrou keramikou, zoufalá matka, bratři... Válím na jazyku exotická slova: Šolon, Mekong, Vin Long, Sadec a myslím na tu dívku, na její předčasně zestárlou tvář, na jejího čínského milence. Nechce se mi nic analyzovat, chci jen nechat příběh působit, stékat, chci cítit parné dusno roviny, slyšet matku, jak hraje na klavír, když domem protéká očišťující voda, slyšet houkání parníku...
.
Ten příběh je silný, protože se odehrává ve světě, který ještě není moderní jako dnes. Ve světě, kde ještě existuje tajemství, nedosažitelná žádostivost, ztracená láska a totální odloučení. Je to nadčasový příběh o první zkušenosti, o shazování dětské srsti, o duševním přerodu, o kráse o něčem jen a pouze snít.
.
Ještě dříve jsem znala stejnojmenný film, který je také výborný. A v neposlední řadě je úžasná i audio verze na Českém rozhlasu v podání J. Švrtecké
V horách šílenství H. P. Lovecrafta: Kniha první
Gó Tanabe
Jestli máte chuť změnit na chvíli žánr, nechat se vtáhnout do mrazivé atmosféry polárního světa, pak je V horách šílenství skvělá volba, ať už kniha nebo komiks. V době, kdy Lovecraft psal, nebyla celá země probádána jako dnes a sama představa tajemného dosud neobjeveného světa dokazující existenci starověké mimozemské civilizace je originální a její atmosferické líčení přestavuje hlavní hodnotu této novely.
Novela není příliš rozsáhlá, přesto však od počátku buduje temnou atmosféru napětí a strachu z neznámého. První polovina bezpochyby velmi dobře funguje (popis zaledněného území, nález mrtvé posádky, bájná megalopole), avšak druhá polovina působí přetaženě, jak se snaží vylíčit veškerou historii bájné rasy, války, osídlení, stěhování, návraty, apod. Komiks s geniální kresbou Gó Tanabeho je pro čtenáře jistě přívětivější, hlavně tedy v druhé části, kde díky němu máte šanci vyznat se v té kosmické změti.
V horách šílenství H. P. Lovecrafta: Kniha druhá
Gó Tanabe
Kosmický horor, tak by se jistě dala nazvat novela H.P. Lovecrafta V horách šílenství (poprvé vydaná v roce 1936), která spojuje prvky sci-fi i hororu. Hlavní postavou tohoto příběhu je geolog, který s výzkumným týmem odjíždí v roce 1930 na Antarktidu, kde skupina provádí pomocí nejnovějších metod rozsáhlé průzkumy. Neznámé území však brzo vydává doposud netušené tajemství, které popírá dosud akceptované dějiny lidstva.
Kresba Gó Tanabeho je úchvatná, nejen zachycení polárního prostředí, ale především jeho nepochopitelná schopnost dát podobu všem prapodivným stvořením, kterých není v Horách šílenství zrovna málo. Kdyby to nakreslil někdo jen s o málo menším talentem, byla by z toho směšná fraška, ale Gó Tanabe odvedl neuvěřitelnou práci.
Na dně
Helle Helle (p)
S Helle Helle už jsem jednou měla tu čest a kniha Jestli chceš zůstala nedočtená. Na dně jsem tedy aspoň dočetla, nebylo to špatné, ale žádná pecka taky ne. Myslím, že tenhle styl psaní vám sedne nebo vůbec. Ani nevím, jak jej nazvat... Možná "moderní nedořečenost". Příběh o tom, jak si čtyřicetiletá osamělá spisovatelka vysedává na autobusové zastávce někde middle of nowhere na dánském ostrově, kde se jí jen tak ujme manželský pár a zatáhne ji do jejich života a domu, je už sám o sobě dosti neuvěřitelný, ale budiž. Ovšem styl, jakým nám spisovatelka odhaluje (nebo spíš neodhaluje) minulost postavy je zkrátka k nevydržení.
.
Je to takové moderní psaní, kde se na čtyřech stranách dočteme, jak psi běhají po poli, jaké mají obojky, co žerou za granule, jak se z gumáků smývá bahno, jakou tyčinku přežvykuje hlavní postava, ale z její minulosti se dozvíte tak akorát to, že evidentně prochází depresí a sekretářka jejího muže se bojí mluvit na veřejnosti. A ještě ty krásná jména jako Ibouš nebo Půťa, to už by bylo snad lepší nechat to v dánštině. No nevím, tohle mi nějak nesedlo, aspoň že to bylo krátké...
Malý dům
Kjóko Nakadžima
Malý dům mě hrozně lákal a čekání v knihovně se vyplatilo. Byla to krásná kniha, která je vzácná tím, co neříká víc než tím co ano. Devadesátiletá služka vzpomíná na doby, kdy téměř jako dítě ve 30. letech odešla do služby do domu s červenou střechou, aby tam prožila dobu před válkou i období válečných let. Malý dům tradiční středostavovské japonské rodiny je zde symbol stálosti, oddanosti a místa, kam se člověk může vždy vracet.
.
Vyprávění stařičké Taki je kriticky "poznámkováno" jejím čtenářem prasynovcem, který nedokáže uvěřit, že mohla být Taki skutečně šťastná jako "pouhá" služka, nebo že mohla prožívat během války svá krásná osobní léta. Nakolik můžeme být kritiky vzpomínek a dojmů někoho jiného, pakliže jsme my nic podobného neprožili?
.
Příběh je jemný a celý takový diskrétní. Právě v té symboličnosti, náznakovosti a věrnosti Taki své paní Tokiko i celé rodině je křehká neuchopitelnost a poetičnost. Rozhodně zajímavá kniha, která utkví v paměti...
Zloději zelených koní
Jiří Hájíček
Po skoro všech přečtených knihách od Jiřího Hájíčka, se ke mně dostala i kniha Zloději zelených koní. Kdysi jsem viděla film, který mi herecky moc nesedl, ale téma mě zaujalo. Parta nadšenců hledajících vltavíny - jdoucí často až na dřeň sběratelské posedlosti - je prostředím originálním a to i díky typu ojedinělého minerálu (který je ryze českou záležitostí). Hájíček tady opět zkoumá českou krajinu, její historii a dědictví, které nám předává, tak jako i ve svých jiných knihách. Příběh Pavla je poutavý, je napsaný střízlivě věcným stylem, který mám u Hájíčka tak moc ráda.
.
Sledujeme přerod hlavní postavy v úseku několika let, jeho ideály a životní sny, které se mění s jeho propadáním se až na dno hráčské posedlosti po dalších a dalších kamenech. Nikdy nejste na pochybách o tom, že vše myslí dobře a jeho srdce je čisté a oddané lásce a české krajině, avšak půda kolem něj doslova propadá erozi a on s ní. Citlivost, se kterou Hájíček k tématu přistupuje, hledání vlastní životní cesty jdoucí často proti představě a přání okolí, jemné éterické prvky přesahující lidské bytí, to vše je důvod, proč jsem se od téhle knihy nemohla odtrhnout. Jestli máte pár hodin času (140 stran), tak si ji na podzim dejte. Určitě nebudeme zklamáni.
Měsíční tygr
Penelope Lively
Měsíční tygr britské autorky Penelope Lively oceněný Booker prize (1987) je knihou zkoumající historii, nejen tu velkou, kterou se učíme ve škole, ale i tu „malou“ historii našich životů. Hlavní hrdinka Claudia je historičkou na smrtelné posteli, která sepisuje dějiny světa společně s dějinami svého života. V roztříštěných kouscích vzpomínek se vrací k manželovi, dceři, milenci, švagrové… nechává zaznít svoji verzi, jakož i jejich, která je dost často odlišná. Měsíční tygr je takový kaleidoskop malého života na pozadí běhu „oficiálních dějin“.
.
Motiv hledání a interpretace historie je v knize nejsilnější a mnohdy zastiňuje děj, který místy působí poslepovaně. Vlastně na mě kniha působí jako pomyslné vlaštovčí hnízdo slepené z autorčiných postřehů o historii na pozadí historičky Claudie. Ty myšlenky mně často přišly trefné, avšak příběh samotný jaksi neživotný a neprocítěný, za což jistě nemůže jen sama postava protivné historičky. Myšlenky o tom, že jsme poskládání z mnohých vrstev, ze starých a nových já (jak blízké Anomálii od Hervé le Telliera!), že legendy jsou mnohem lepší než historie, protože mají logiku a poselství, myšlenky o teorii zjevného údělu i alternativní historii mě nenechávají na pochybách, že autorka má originální jemnocit na „osobní“ dějiny, avšak tam, kde líčí dějiny „velké“ zůstává na mělčině. A jen tak na okraj, nechápu, koho napadlo dát ke knize onu „předmluvu“, kde se vykecává děj, místo toho, aby to byl doslov…
.
„Fikce se může jevit trvalejší než skutečnost. Pierre na bitevním poli, Bennetova děvčata u šití, Tess na mlátičce – ti všichni jsou na věky věků přesně určení, na stránce i v milionech hlav.“
Podpis všech věcí
Elizabeth Gilbert
Tahle kniha byla tak krásným a osvěžujícím překvapením uprostřed zimy, že musím na začátek poděkovat Adriáně z podcastu @knihokec, že mě na ni navedla. Elizabeth Gilbert jsem měla zaškatulkovanou. Ne, Jíst, milovat a meditovat jsem nečetla, ale stačil mi film, který mě za srdce tedy rozhodně nechytil. O podpisu věcí jsem tedy měla předem jakési neblahé mínění, které se brzy po rozečtení této knihy rozplynulo jako pára nad hrncem.
.
Kniha je většího formátu a na 480 stranách vás vezme na výpravu Jamese Cooka, do nádherných botanických zahrad, do oduševnělé atmosféry Filadelfie, na exotické Tahiti i do Amsterdamu. Je to příběh o Almě, ženě, která touží po vědění, botanice, taxonomii, ale i po lásce a pochopení světa. Podpis všech věcí je strhující freskou devatenáctého století s jejími objevy, nenasytnou touhou po vědění a odhalení všech tajemství přírody.
.
Alma je hrdinkou, která není křehkou květinou, ale vzdělanou a svéhlavou ženou, kterou žene vpřed touha poznat (nejen) svět botaniky. Mezi empirií, kterou zde představuje svět botaniky, je tu místo i pro transcendenci věcí rozumem nevysvětlitelných. Ale nebojte, není to žádná esoterika, ale spíše odvěký protiklad vědy a víry, který možná už dnes ani jako protiklad tolik silně nevnímáme. Popisy rostlin, pozorování jejich biorytmu, Alminy originální vědecké úvahy, rozličné až exotické prostředí, vztahy, i samotné vysvětlení onoho „podpisu věcí“ – nechápu, jak autorka dokázala napsat něco tak nádherně uceleného, citlivého i vědecky a historicky erudovaného.
.
Nádherný velký román s krásnými myšlenkami, který od Elizabeth Gilbert nikdo nečekal. Četli jste něco od této autorky mimo jejího bestselleru?
Na shledanou tam nahoře
Pierre Lemaitre
Přiznám se, že po knize o první světové válce bych asi nesáhla, kdyby nebyla oceněná nejvyšší francouzskou literární cenou. A byla by to chyba, protože to bylo silné a dechberoucí čtení. Autor si totiž vybral nikoli samotnou válku, ale její dozvuky – demobilizaci, trpké vítězství, těžký život veteránů i obchod s ostatky padlých.
.
Zvláštní trojúhelník tří veteránů z války se tady pochmurně proplétá spletitým řízením osudu, který odhaluje taková témata jako posttraumatický syndrom, zmrzačené vojáky i nedůstojné nakládání s ostatky padlých. Právě poslední téma vychází ze skutečných událostí, kdy francouzská vláda zprvu nedovolovala rodinám padlých převážet jejich ostatky a posléze iniciovala rozsáhlá pohřebiště. Právě zde se někteří padlí pohřbívali bez dostatečné identifikace, do hrobů jiných vojáků, do malých rakví, často oloupení o cennosti, či protézy, atp. Navíc zde autor přináší na světlo i historickou skutečnost, že k této práci byli povolávání Senegalci či Číňané, kteří ani neuměli číst a tak ani nevěděli, koho kam pohřbívají.
.
Ani ostatní reálie poválečné Francie, tedy onoho vítěze války, rozhodně nejsou růžové, ba naopak se dozvídáme, jak krutému osudu byli veteráni z války vystaveni, když se vraceli bez rukou, nohou, či jinak zohaveni, nedostávali rentu, ani nemohli najít zaměstnání. Samotný konec války a prapodivná demobilizace na začátku knihy vám dají drsnou představu o tom, jak trpké vlastně ono vítězství bylo a že muži, kteří šli do stendhalovské bitvy, skončili na jatkách „moderní války“.
.
Tahle kniha mi pomohla více pochopit a vcítit se do toho, čím první světová válka byla. Možná ji vnímáme optikou té druhé jako vzdálenější, přesto však byla ničivá, hrůzná a temná. Válka, která vzala miliony životů a další miliony životů rozvrátila navždy.
Nikdo není sám
Petra Soukupová
Pro Petru Soukupovou mám slabost a čtu od ní vše. Zatím nejlepší hodnotím Nejlepší pro všechny a nejslabší K moři. Nikdo není sám je napsána zase o něco vybroušeněji než její předchozí knihy a musím říct, že na mě působí zase i trochu víc depresivněji. No vemte si to: žena ve středních letech se ocitá v soukolí problémů nejen svých vlastních dětí, ale i stárnoucích rodičů, řeší svůj kariérní postup, do toho trochu i vztah s manželem a vlastní váhou a večerním popíjením.
.
V knize vlastně není nic překvapivého, co by neřešila i hromada jiných lidí, ale Petra Soukupová to umí napsat (především) pomocí vnitřních monologů tak sugestivně, až z toho někdy mrazí. To, jakým způsobem umí zobrazit všednodennost, všechny ty malé zápasy, které nás potkávají aniž by o nich možná někdo věděl,... v tom je ona mistr. Velké věci prožíváme čas od času my všichni, možná si je jen zprvu neuvědomujeme.
.
Slyšela jsem také názor, že přečíst si jednu knihu od Soukupové je, jako byste si přečetly její všechny. Ano, vím, co se tím chce říct. Její styl se moc nemění, ale pokud vám to sedí, tak se na každý její počin budete těšit. I když to leckdy (často) není lehké čtení...
Takové maličkosti
Claire Keegan
Můj návrat ke čtení je lemovaný útlými knihami, snad na nic většího nemám energii, nebo se pořádně nedokážu začíst, nebo jen chci mít něco "dokončeno" ve smysluplném čase. Paradoxem je, že Takové maličkosti jsem četla s takovým nadšením, že bych uvítala, kdyby knížka byla pětkrát delší. Vlastně jsem si uvědomila, jak sympatické je po čase číst něco tak hezky stručně napsaného, poetického i drsného zároveň. Něco, co neplýtvá slovy a opisy, ale přesto vyznívá silně. O Takových maličkostech jsem nevěděla nic, ale ta obálka od Pietera Bruegela mi utkvěla v paměti a knížka si mě v knihovně našla. Vlastně mi připomněla jiného oblíbeného irského autora Josepha O´Connora.
.
Je to příběh poctivý, vykresluje něco z Dickensovské tradice - kouzlo rodinného krbu i drsnost světa tam venku. Časově je hodně neukotvený a přestože se má odehrávat v 80. letech, působí, jakoby se vše dělo o třicet i více let dříve. Hlavní postava Bill Furlong prochází jakousi krizí středního věku, řeší, co v jeho životě má doopravdy smysl kromě jeho ženy a pěti dcer. Děj - opentlený příjemnou vánoční atmosférou a rituály - zdá se vůbec nesměřuje k tématu neblaze proslulých Magdaleniných prádelen. Jen mírně a nenápadně plyne jako zlověstná řeka Barrow. Krásný text o naději a lásce, který bude určitě moderní vánoční/zimní klasikou.
Každý den je nový: Komiksový deník
Lucie Lomová
Když už se v knihovně ocitne v dospělé literatuře nějaký ten komiks, je to pořád ještě velký svátek. Komiksový deníček Lucie Lomové naštěstí neskončil někde u Anči a Pepíka a dostal se ke správnému publiku.
.
Jak by asi vypadal váš rok v komiksovém podání? Lucie Lomová si dala za úkol zachytit každý den jejího života v roce 2017, uvolnit svoji tvorbu, zachytit všednost i výjimečnost každého dne. Samy autorčiny počáteční obavy, zda bude co kreslit, vezmou rychle za své, když jsme svědky rodinných peripetií, umělecké krize, každodenního pinožení i občasného povyražení (za nejen pomyslné) hranice.
.
Někdy panely řeší nemoc blízkých, jindy syndrom prázdného hnízda, ale taky porouchané auto, obyčejný den zaplněný prací nebo péčí o domácnost. Je to docela působivý kaleidoskop jednoho (ne)obyčejného roku, který potvrzuje, že každý den je opravdu nový a může se stát cokoliv.
.
Tenhle komiksový deník mě bavil, určitě i díky autorčině nadhledu, životním zkušenostem i zásadám, které si při kreslení deníku dala. Ten jeden rok je tak akorát, protože další pokračování by se už asi zacyklilo a nebylo tak zajímavé, věci, situace a nápady by se nejspíš začaly opakovat. Bylo to fajn čtení, škoda, že tenhle komiks nevyšel už dříve...
Feministkou snadno a rychle: Příručka argumentů pro debaty s rodinou a přáteli
Lucie Jarkovská
Knih o tom, jak zbohatnout a jak neprokrastinovat je už napsáno dost, knih o feminismu je naopak v Česku zoufale málo. Tak v doslovu Kateřina Nedbálková hovoří o prospěšnosti knihy Feministkou snadno a rychle a já s ní musím souhlasit. O téhle knize jsem slyšela mluvit autorky v Artzóně nebo na Radio Wave a zaujala mě právě humorem, nadsázkou a jistou lehkostí s níž byla napsána pro nikoli odborné ale laické publikum. Ať už jste žena nebo muž, máma holčičky nebo kluka, single, bezdětní, LGBT... tak vás tahle knížka bude bavit a třeba rozšíří obzory.
.
Je škoda, že si ji nepřečtou ti, kteří by nejvíce měli, ale tak už to holt bývá. Témat je tu hodně a každý z nás bude některá vnímat důležitěji než jiná. Osobně jsem nesouzněla s kapitolou v níž se hovoří o romantické lásce jako o div ne překonaném konstruktu, za to velmi objevné byly kapitoly o krizi maskulinity, ruské dezinformační válce cílící na "gendrový sexuální chaos" západní Evropy a socialismu, který výrazně narovnal práva žen (vzdělání, práce, rozvodovost). Je fajn přečíst si text žen ženám, o náročnosti výchovy a její skloubení s prací, o tom, jak se ale na druhé straně nemluví o tom, jak třeba snížit pracovní dobu mužům, aby se i oni mohli zapojovat do rodinného života a pečování o děti. Že když nestíháte práci a vyzvedávat děti ze školky není to vaše chyba (jak to vnímá okolí a zaměstnavatel) ale institucionální selhání systému.
.
Témat k přemýšlení a hlavně k debatě je tu hodně, jsou pojaty lehce, s humorem a bude vás to bavit, i když je pro vás možná už jen slovo "feminismus" moc. A zakončím to touhle krásnou myšlenkou: "A to je přesně ono. Zamilovat se do svých těl a přijmout je se vším sádlem, vráskami, neladnými křivkami a vadnou pletí je naprosto zásadní feministický počin, který může mít pro patriarchát fatálnější důsledky než kvóty pro ženy v politice. Z nejistých žen se totiž stanou sebevědomé osobnosti, nad kterými komentáře o jejich vzhledu, negativní ani pozitivní, nebudou mít žádnou moc, nebudou je manipulovat k mentalitě poddaných." .
Tři mistři
Stefan Zweig
Jakého spisovatele byste si vybrali a proč? Balzaca, Dickense nebo Dostojevského? Já jsem tým Dickens, Balzac mi přijde trochu "zastaralý" a Dostojevského se nějak bojím. Mám ráda Dickensův humor a styl psaní. Koho by si vybral Stefan Zweig je jasné už z délky jeho eseje o Dostojevském. Tuhle knihu jsem četla opakovaně, protože je v ní úžasně shrnuto, co dělá tyto literární velikány opravdovými génii. "Každý z těchto tří romanopisců má svou vlastní sféru: Balzac svět společnosti, Dickens svět rodiny a Dostojevský svět jedince a veškerenstva."
.
Jestli máte rádi tyto klasické autory, tak eseje rozhodně doporučuji. Určitě vás navnadí na čtení jejich knížek, ať už jste je četli nebo jsou pro vás nové. Fantastické shrnutí jejich stylu, povahy psaní i toho zvláštního spisovatelského espritu, který je dělá jedinečným. Tohle Stefan Zweig umí úžasně a tužkou jsem si podtrhala snad každou druhou větu. Čtete klasiky nebo ne? Nejsou sice tolik instagram friendly, ale jsou prověření časem a nešáhnete vedle.
Rodinné sídlo
Edward Morgan Forster
Nebýt úžasných filmů Jamese Ivoryho, asi bych se k Forsterovi nedostala tak brzo... Ale když vidíte úchvatný Pokoj s vyhlídkou nebo Howard´s End, pak zkrátka zatoužíte po literární předloze. A Rodinné sídlo byl věru krásný zážitek, přestože u nás vyšel pouze jednou s už dosti starým překladem Hany Skoumalové (hlavně se nedejte odradit úvodní kapitolou). Popsat hlavní motiv Rodinného sídla je vlastně docela těžké, protože je to příběh trochu o lásce romantické i pragmatické, trochu o sociálních rozdílech ve společnosti, ale také o duchu místa a kráse přírody.
.
Hlavní postavy - sestry Schlegelovy - jsou trochu potrhlé dámy, po otci napůl Němky, které patří k vyšší střední vrstvě. Té vrstvě, která vlastně nemá starost o peníze, žije z jakýchsi nevyčerpatelných dividend a dědictví, nikdy nemusí pracovat a jezdí na výlety po Evropě a má spoustu času chodit na koncerty, výstavy a debatní kroužky. Pak jsou tady Wilcoxovi, vyšší vrstva, která si díky koloniálnímu obchodu v západní Africe vydělala velké jmění (už zde je v zárodku cítit Forsterova kritika anglického imperialismu, který rozpracoval ve vrcholném díle Cesta do Indie) a nemá potřebu zabývat se problémy svých dělníků, na kterých podnik stojí. Právě k nejnižší vrstvě patří poslední okruh postav a to jsou Bastovi, kteří touží po lepším životě, ale brána jim zůstává uzavřena.
.
Právě sestry Schlegelovy chtějí jaksi spojit nespojitelné - svět, kde "láska znamená věno a smrt dědické poplatky", tedy Wilcoxovi a svět, kde je špína a hladovění (Bastovi). Sestry Schlegelovy sice chtějí činit dobro, ale do obou neslučitelných světů vnáší akorát chaos. Pro Henryho Wilcoxe je to jasně dané: "jsou prostě bohatí a chudí, vždycky byli a vždycky budou. Jen mi ukažte, kdy si byli lidi rovni", zatímco Helena Schlegelová "si netroufá boháčům nadávat, protože je sama bohatá, ale má sto chutí. Má v hloubi duše takovou divnou představu, že chudoba je jaksi 'skutečná'".
.
A nad tím vším lidským přetahováním ční motiv rodinného sídla, jeho tajemného ducha, který dlí ve starém vilínu, révě a orosené trávě, motiv nesmrtelné přírody, které tady vždycky byla a bude, povznesena nad pozemské hemžení. A právě Forsterova poetická jemnost dělá z celého románu krásný zážitek. Ne nadarmo se o něm Truman Capote vyjádřil jako o nejlepším anglickém romanopisci 20. století.
Hudba pro chameleóny
Truman Capote
Knihy Trumana Capoteho mám ráda, Chladnokrevně považuji za geniální knihu a jeho Luční harfa je nádhernou ozdobou Jižanské literatury.
.
Na Hudbu pro chameleony mě navedl rozhovor s překladatelkou Hanou Ulmannovou ohledně překladu Ručně vyřazávaných rakviček, které jsou součástí tohoto souboru (ovšem v překladu Martina Svobody). Povídková sbírka Hudba pro chameleony je posledním Capoteho dílem, které připravil k vydání a sestává se z šesti povídek, jedné novely a tzv. konverzačních portrétů.
.
Ručně vyřezávané rakvičky: Pravdivý popis jednoho amerického zločinu svým námětem připomíná právě Chladnokrevně. Série vražd, kterým předchází doručování vyřezávaných rakviček s fotografií příští oběti je napínavou novelou o nedostižnosti zla a nejsilnější částí souboru. Povídky jsou také skvělé, ať už samotná Hudba pro chameleony o excentrické aristokratce na Martiniku nebo třeba Oslnivá záře o jižanské zaříkávačce. Konverzační portréty už jsou kolísavé, Capote se tady trochu chvástá a pomlouvá, ale také vám odhalí spoustu svých oblíbených literátů (Henry James, Willa Catherová, E.M.Forster, Faulkner, Fitzgerald, Hawthorne, Blixenová), což mě přivedlo na spoustu dalších knižních tipů. Součástí konverzačních portrétů je i zachycení jednoho pohřbu v doprovodu Marylin Monroe či setkání s Willou Carther. Vcelku zábavný je i rozhovor sama se sebou. S tímhle Capoteho pel-melem se zkrátka nebudete nudit.