Gothard komentáře u knih

Absolutně srdeční záležitost. Podle mě dokonalý literární skvost. Můžete knihu číst pořád znovu a znovu, a pokaždé objevíte něco nového, zajímavého, další rovinu vyprávění nebo síť dokonalých úvah. Nejde jen o detektivní příběh, o nádherný román, o úžasně spletitý labyrint teologie, filozofie, historie, o dokonalé zapracování skutečně žijících osob do příběhu. Ale pořád znovu a znovu se musím ptát: jak je možné, že Eco dokázal nashromáždit a načíst tak neuvěřitelné množství znalostí?

20 02.04.2018

Skvělé. Třetí díl se mi zamlouval výrazně více než druhý, který samozřejmě nebyl špatný, ale tak trochu předvídatelný. Asi nemá smysl opakovat, jak výborně autor píše, jak má vše pečlivě promyšlené a jak se děj skvěle zamotává v okamžiku, kdy se nabízí zdánlivě uspokojivé řešení. Hlavní hrdinové jsou dobře popsáni a charakterizováni, a tak s nimi autor může pěkně pracovat, více promýšlet jejich vnitřní vývoj a využívat protikladů jejich povah a sociálního postavení (tato rovina románu je hodně zajímavá a zábavná). A ještě jedna poznámka: skvěle načtené a popsané reálie života městské společnosti, výzbroje, vztahů mezi panstvem a měšťany. Prostě báječná kniha - jen ta Alžběta mi tam příliš neseděla ...

8 06.06.2021

Tak samozřejmě absolutní klasika. Je to jistě jeden z nejlepších sci-fi románů všech dob, který měl zásadní význam na vývoj žánru. Je zřejmé, proč je A. C. Clarke považován za velmistra a dodnes vysoce ceněného, uznávaného a oblíbeného spisovatele. Nepotřebuje velké akční scény, i tak banální věc jako nález neznámého artefaktu dokáže podat takovým způsobem, že snad ani není možné se od knihy odtrhnout. A myšlenkový rámec románu je úchvatný, jinak to neumím napsat. Proto zde nikterak nevadí několik triviálních nápadů (hotelový pokoj), které by za jiných okolností rozhodně dobře nepůsobily. Je to jeden z románů, pro které se vyplatí číst sci-fi. Dokonalý čtenářský zážitek.

6 26.10.2019

Je třeba brát v úvahu, že autor se rozhodl napsat jeden velký příběh rozložený do pěti svazků, nikoliv pět volných pokračování. Takže v první knize se celý děj pouze rozbíhá, teprve se začínají formovat jednotlivé problémy a dějové linky, svět bylo třeba důkladně představit a popsat. Podle mého to autor udělal výborně, fantasy je o vyprávění příběhů a těch je v prvním svazku otevřeno nepočítaně. Poněkud pomalejší tempo vyprávění proto rozhodně není na škodu, nepoučený čtenář by se dost možná mohl ztratit ve složitějším začátku a ve spoustě jmen a odkazů. Jen posledních část prvního dílu byla poněkud zdlouhavá, tam si autor už jen hrál s dialogy, aniž by přinesl něco výrazně nového. Ale jinak samozřejmě bezvadné.

6 28.10.2018

Michail Bulgakov byl výtečný spisovatel a skvělý pozorovatel, který i zdánlivě banální příhody dokázal podat s vtipem a nadhledem. Satirický nádech, se kterým někdy upozorňoval na drobné prohřešky nebo nešvary sovětské společnosti, ho však současně řadil mezi nepřátele socialismu, protože jakákoliv kritika sovětského bolševického státu byla v té době považována za naprosto nepřijatelný projev oportunismu nebo nepřátelství (nebo v nejlepším případě naprostého nepochopení doby hraničící s ignorantstvím). Je smutné vidět, jak někteří soudobí "umělci" či "kritikové", kteří do roztrhání těla sloužili stalinismu a které dnes už skoro nikdo nezná, protože jejich patolízalství a tupá oddanost režimu zcela nahrazovala nedostatek talentu či schopností, napadají a zesměšňují Bulgakova, který je po všech stránkách nedozírně převyšoval. Sbírka krátkých próz (některé česky vyšly již dříve) je poněkud nevyrovnaná a vedle mistrovských povídek obsahuje i spíše jen příležitostné texty, ale celkově je kniha velmi zajímavá a určitě poslouží k lepšímu pochopení autorova celého díla. Dopis vládě je pak smutným dokladem jednak autorovy oddanosti umění, protože literatura a divadlo znamenaly pro Bulgakova smysl života, ale především izolace a naprosté bezvýchodnosti, do které se ponížený a zdeptaný autor dostal.

6 29.09.2016

Výborná kniha; Miloš Urban opět dokázal, že pokud najde nosné téma a dokáže ovládnout své fabulační mánie a snahu zkombinovat i nemožné do jednoho konglomerátu (často nepříliš fungujícího), pak je to pan spisovatel, který umí napsat kvalitní a přitom čtenářsky přitažlivý román. Hrabě Arco je de facto ostudná existence, kterou není snadné si oblíbit: nevěnuje se žádné rozumné činnosti, pije, většinu času tráví v nevěstincích (a krom toho si vydržuje milenky), neudržuje kontakt s rodinou a nestará se o rodinné statky. V okamžiku, kdy začne bojovat proti asanaci, mu však chtě nechtě musíme držet palce. Protože pohled hraběte Arca je vlastně náš (a samozřejmě autorův) pohled: to, co kdysi vnímali jako rozhodný krok k modernímu městu, jako příklad progresivity, jako odstranění špíny a hygienické závadnosti, to my chápeme jako necitlivé zasažení do historické podoby města a jako barbarství, kterému padlo za oběť mnoho úžasných stavebních památek. Protože asanace byla mnohdy opravdu plošná a jejím vykonavatelům bylo jedno, zda ničí chudinskou čtvrť nebo domy sahající svým původem do renesance. Netýká se samozřejmě jen Prahy a Paříže, ale i dalších měst, třeba Brna. Urban naprosto úžasným způsobem vylíčil nejen tento boj a příchod "moderních" časů, ale i atmosféru Prahy té doby, národnostní boje, byrokratický duch habsburské monarchie, působení tajné policie i úpadek (samozřejmě nejen finanční) šlechty jako stavu. A přirozeně i prostředí, ve kterém se pohyboval vrah jménem Masíčko; obě linie vyprávění se báječně proplétají a nakonec se ukáže, že spolu souvisí způsobem více než významným. Pokud pomineme poněkud podbízivý název, pak jedině závěrečné odhalení a role Manyho je poněkud přitažená za vlasy (vždyť i on byl šlechtic a přes veškeré osobní problémy by jistě nepřekročil určité společenské hranice). Na druhou stranu díky za poměrně realistické zakončení románu.

6 13.06.2015

Velmi milé překvapení. Poněkud exotické, ale současně romantické, tajemné a místy až dokonce lehce strašidelné (ovšem se špetkou humoru). Příběh o putování mnicha, který vzdoruje nástrahám opuštěných hor, podivných krvelačných tvorů a nakonec i svodům krásné (a jak se ukáže, i velice nebezpečné) ženy, má kouzlo, spád a dobře vykreslené postavy i děj. Novela byla napsána na počátku 20. století, ale dodnes nezestárla. Zda chtěl autor napsat "pouze" mysteriózní příběh, který zcela jistě dobře pobaví, nebo chtěl říct více (je zajímavé, že největším nebezpečím pro mnicha není nepřívětivá horská příroda, ale mladá žena s proradnými úmysly - to je jistě poučné), je na každém čtenáři. Oceňuji dobrou redakční práci a vysvětlivky.

5 08.10.2017

Nejde jen o obsah (byť ani zde někteří nemají jasno - krysař v příběhu děti od rodičů skutečně neodvedl), ale spíše o způsob vyprávění, o atmosféru, výrazové prostředky, které autor používal: krátké úsečné věty, místy ironický podtón, melancholická nálada, která se postupně mění v očekávanou tragédii (podtrženou milostným motivem). Jazyk - místy jistě básnický, místy až poněkud přepjatý - měl umocnit jednoduchý, ovšem působivý příběh. Je na čtenáři, zda Dykův přístup k textu přijme, nebo se omezí na prostinký děj a tragiku osudů. Nakonec zůstávají dva: prosťáček, který touží po štěstí a který díky svému handicapu nikomu nedokázal a neuměl ublížit, a malé dítě jako symbol naděje (opravdu? - nebo to byl Dykův promyšlený tah, jak znejistět čtenáře, protože Sepp se pořádně nedokáže postarat ani sám o sebe). Základem pověsti snad byla událost, která se stala ve středověku, kdy v rámci kolonizace málo obydlených podhorských a horských území odešla část obyvatel Hamelnu pryč do nových domovů. Dost možná jim organizátor celé akce (kolonizátor, tedy "krysař") nasliboval modré z nebe, každopádně je však čekala velmi krutá realita: zalesněné horské nebo podhorské území, divoká zvířata, špatná kamenitá půda, žádné domy, cesty ani pole, vše bylo nutno vybudovat od základu. Cílem obyvatel Hamelnu (tedy těch, co podlehli vábení a odešli) byla zřejmě Drahanská vrchovina a dnes již neexistující ves Hamlíkov (u Ruprechtova na Vyškovsku) nebo možná i samotný Ruprechtov.

5 15.04.2017

Nevím, zda jsem jediný, ale knihy Davida Gemmella se mi navzájem docela pletou. Téměř všechny jsou hrdinské fantasy, jsou vyprávěny přibližně stejnými autorskými postupy, autor má jasný styl, který se nesnažil měnit. A k tomu nějaká ta zrada, prokletí, bojovník, který ztratil smysl života a pak ho zase našel, osamělí hrdinové, kteří nejdřív rezignovali a pak (za cenu nemalých obětí) zvítězili, mýty a pověsti. Několikrát se mi stalo, že jsem v knihovně sáhl po titulu, který jsem neznal, a když jsem knihu prolistoval, zjistil jsem, že jsem ji vlastně již četl, jen jsem si nepamatoval název a dějový rámec. Ale Rytíři temné pověsti jsou v tomto směru výjimkou, protože obsahují silné motivy a dobře napsané postavy. Určitě jedna z nejlepších heroických fantasy, které jsou na našem trhu dostupné. Kdo nezná Gemmella a chtěl by si přečíst pouze jednu jeho knihu, doporučoval bych právě tuto.

5 02.08.2015

Velmi přímočará, nekomplikovaná fantasy, místy poněkud předvídatelná, ale v hranicích žánru solidně napsaná. Ideální čtení na dlouhou cestu nebo na pozdní večer po únavném dnu. Každopádně je dobře, že se autor posunul dál, protože umí psát i fabulovat a třeba jeho historické detektivní romány mají výrazně vyšší úroveň. Na druhou stranu nemůžu říct, že bych se při čtení této knihy nebavil, takže celkem spokojenost.

4 31.03.2021

Temná hříčka, pěkný nápad, milé zpracování. Každý druhý nadšený čtenář alespoň jednou (jako dítě) zatoužil zůstat zavřený v knihovně. Pro někoho by to bylo dobrodružství mezi stovkami lákavých titulů, pro jiného nakonec jen černá můra, ze které vás může vysvobodit třeba tajuplná něžná dívka. Pokud měl příběh hlubší smysl, zjevně jsem ho minul.

4 26.10.2019

Možná tato povídka nemá žádný hlubší smysl, možná se jen Murakamimu líbil zajímavý námět (a teď se směje, jak všichni usilovně hledají skrytý význam textu). Ale pokud povídka nějaký smysl má, pak zřejmě pro každého jiný. Pro mě osobně je to text o tom, jak v dospělosti ztrácíme iluze a čas patřící pouze nám, jak rezignujeme na to, co jsme měli jako mladí rádi, a co se nám ze životů postupně a nenápadně vytratilo. Hlavní hrdinka není vyloženě nešťastná, jen se jí pod náporem všedních banálních povinností a stereotypu vytratila radost ze života. Když přestane spát, získává čas navíc, a má možnost vrátit se k tomu, co měla jako mladá ráda: čte Annu Kareninu, pojídá čokoládu atd. Jsou to všechno jen drobnosti, ale strašně důležité, protože vnášejí do jejího života smysl a pohodu. Ale - a v tom je ten háček - jak všichni víme, bez spánku žít nelze. Takže bezděčná "vzpoura" proti zažitým pořádkům nemá šanci na úspěch, a je jedno, zda hlavní hrdinku zničí choroba z nevyspání nebo symbolický nepřítel. Takže autor vlastně naznačuje, že činnosti, které jsme měli rádi jako mladí, jsou nenávratně pryč, a není žádná cesta, jak se k nim opět vrátit, protože v dospělém životě už na ně nemáme čas. Kdo se pokusí o změnu, je asociál, který špatně dopadne. Zdánlivě snad tristní závěr, ale povídka zase tak deprimující není, a za přečtení rozhodně stojí - už pro nádherně sugestivní ilustrace v tomto vydání.

4 03.09.2019

Pro mě výrazně lepší než první díl, který byl hodně zdlouhavý. Je znát, že autor má opravdu velký prostor, a může se podrobně věnovat i zdánlivě vedlejším liniím či postavám. Popis politické situace, královských intrik, a samozřejmě sněmu čarodějů a všech událostí, které z tohoto vyplynuly, byl úžasný. Jen závěr dílu byl trošku vytažený z klobouku, no ale budiž. Sapkowski je mistr ironického, výrazně pointovaného dialogu, který jeho knihám dodává mimořádné kouzlo. V tomto případě ani nemalá míra patosu neškodí.

4 27.10.2018

K napsání knihy J. T. Grosse inspirovala těsně poválečná fotografie, na které skupina polských venkovanů pózuje s lidskými kosterními pozůstatky. Autor nejdříve popisuje, jak v poválečných letech místní obyvatelé hledali na místech, kde za války stály koncentrační tábory, v půdě, v masových hrobech a na žárovištích pecí šperky a zlato (třeba i zlaté plomby), jak systematicky rozkopávali plochu táborů. Je to ovšem jen východisko k širší úvaze o podobě vzájemných vztahů. Autor dále líčí, jak za války obyčejní Poláci prodávali zbídačeným Židům, kteří jeli v transportech do koncentračních táborů a vesměs zde zahynuli v plynových komorách, pohárky vody za zlato, šperky nebo nesmyslně přemrštěné ceny. Popisuje, jak na venkově obyvatelé vsí pronásledovali, okrádali, znásilňovali a zabíjeli židovské obyvatele, kteří se pokoušeli ukrýt před Němci. Obzvláště otřesná je scéna, kde líčí, jak skupina polských venkovanů v lese umlátila mladou Židovku a dvě její docela malé děti. Obdobně se zabývá jevem, kdy židovské rodiny, které se ukrývaly na venkově, musely za úkryt a potraviny platit horentní sumy, a přesto je jejich "ochránce" posléze udal. Autor velmi pečlivě dokazuje, že lidé, kteří páchali tato zvěrstva, nebyli kriminálníci nebo duševně vyšinutí jedince, ale docela obyčejní "slušní" lidé, kteří mnohdy požívali vážnost jako představitelé místní samosprávy nebo spolků. Co je opravdu zarážející, že toto pronásledování a vraždění bylo i lidmi, kteří se těchto činů přímo nezúčastnili (rozuměj převážnou částí veřejnosti) považováno za správné nebo přinejmenším akceptovatelné. Gross se zmiňuje i o opačných případech, kdy obyčejní Poláci nezištně pomáhali židovským rodinám, avšak často o tom nechtěli vůbec mluvit (mnohdy i mnoho let po válce), aby na sebe nepřivolali hněv svých spoluobčanů. Gross vše líčí přesně, s citem pro detail, zdánlivě zcela nezaujatě, jeho argumenty jsou promyšlené a jsou založeny na úředních archivních pramenech či doložených výpovědích svědků. Velice poučné (a smutné) čtení o událostech, o kterých se raději příliš nehovoří (ale kolik takových témat je!). Je to další doklad toho, že za určitých mimořádných okolností jsou lidé schopni absolutně nepochopitelných zvěrstev a hnusných činů, a to často prováděných bez logických důvodů - prováděných prostě jen proto, že to doba vymknutá z kloubů dovolovala. Velmi doporučuji.

4 27.10.2018

Fantaskní román, který vychází z tradic ruské klasické literatury, ale který svůj svět formuje docela jinak. Něco je příliš malé (koníčci, kteří táhnou saně, mlynář, který se stulí své manželce na ňadra), něco příliš velké (obři), něco příliš podivné (prodavači medikamentů a jejich technologie). Zpočátku se zdá, že se děj odehrává někdy ve dvacátých letech, ale pak je zmíněna televize a dokonce vrtulník. Vnější rámec románu je ovšem tradiční: lékař se nemůže dostat do oblasti postižené záhadnou chorobou, a využije proto služeb místního vozky. Zdánlivě krátká cesta se díky silné vánici a dalším okolnostem změní ve strastiplnou několikadenní pouť, na které oba hrdiny čeká nejedno překvapení. Kniha byla (a je) přijímána poněkud rozporuplně: pro někoho je to magické vyprávění plné fantazie a absurdních nápadů, pro jiného doklad autorovy neukázněnosti, se kterou do vyprávění zařadil řadu zbytečných nebo podivných motivů, které rozmělňují tok vyprávění (něco na způsob jako když pejsek a kočička vařili dort). Podle autora je román metaforou, která zobrazuje postavení ruského intelektuála v soudobé ruské společnosti: nástrahy na každém kroku a nepřátelství státu donutí člověka zaměřit se především na vlastní přežití, na snahu nalézt cestu, jak si zachránit alespoň život. Obecně bychom mohli román chápat i jako urputný boj jedince s osudem v podobě nástrah moderní civilizace. Ale nevím, zda tento rozměr románu není jen zbožným přáním někoho, kdo tam tyto charakteristiky prostě chce mít. Z mého pohledu se jedná především o zajímavé setkání s poněkud kontroverzním, leč bezesporu velmi dobrým soudobým spisovatelem a knihou, kterou je třeba brát jako netradiční, avšak místy podnětné čtení - to vše podpořeno skvělým překladem Libora Dvořáka.

4 29.06.2018

Na této knize je asi nejzajímavější to, jak málo skutečně dobře napsaných stran obsahuje. Je to jen řemeslo, ale velice odbyté. Vyprávění je strašně jednoduché, zločiny se vyřeší více méně samospádem, od první třetiny je jasné, jak vše nakonec dopadne, dialogy jsou otřesné (zejména scény "svádění" - náctiletí by se smáli), vztah mezi králem a královnou je popsán s až udivující neobratností. Při čtení se mi bezděčně připomínal film Muž z Acapulka, kde hlavní hrdina v kouzelném podání J. P. Belmonda musí denně napsat stanovený počet stran, aby stihl odevzdat rukopis včas. Dnes máme pondělí, tak to napráskám třicet stran. Hrdina filmu ovšem psal nekvalitní konzumní čtivo. Podobnost čistě náhodná.

4 28.03.2018

Katedrálu sv. Víta je možné chápat, posuzovat a interpretovat mnoha způsoby, většinu z nich je pak možné shrnout do tří základních okruhů: 1) Způsob, jakým katedrálu chtěli pojímat její středověcí stavitelé (tedy jak chtěli, aby katedrála jako stavba působila a jaké symboly do její architektury začlenili); 2) Způsob, jakým stavbu chápali její dokončovatelé na konci 19. a na počátku 20. století (včetně toho, jak oni sami chápali odkaz středověkých stavitelů - a také jak ho rozvíjeli, tedy uvažujeme o historismu); 3) Způsob, jakým katedrálu a její architektonickou složku chápeme my. Všechny tři roviny se v románu objevují a autor s nimi tu více, tu méně, ale velice dobře a promyšleně pracuje. Nezbývá než obdivně smeknout před jeho znalostmi a schopností vnímat i nepatrné indicie. Hlavní hrdina je přiměřeně sympatický a přiměřeně ujetý (nikdo asi ani na okamžik nebude věřit, že jeho manželka skutečně zemřela), byť jeho totální stylizace mu spíše škodí (černá koupelna - dokáže si někdo představit, kolik by něco podobného dnes vůbec stálo - to byl samozřejmě žert; nebo scéna z vykřičeného domu s kapesníkem na tváři nemravné slečny). Na druhou stranu, v tomto ohledu je to autorova invence, kterou je třeba respektovat. Odkazy na literární vlivy a prerafaelity jsou úžasné. Ale ta policistka - to je prostě děs a běs. Chápu, že měla tvořil protiklad k bytostně intelektuálně založenému, zženštilému a navýsost nepraktickému hlavnímu hrdinovi, ale proč musí působit jako vulgární (ne výběrem jazykových prostředků), tupá a přízemní uklizečka z nádraží? Proč to nemůže být jen normální policistka, které nemá kulturní zájmy a působí proto jako totální husa? Pasáže, kde měla hlavní slovo, jsem četl s velkým přemáháním, ta špína a přízemnost a pitomost byly skoro hmatatelné, několikrát jsem dokonce knihu odložil. Vše ostatní strašně moc zajímavé.

4 31.12.2017

Kniha o těžkých depresích, které autora dlouhodobě trápily, a ze kterých se nakonec dokázal vyléčit. Upřímnost, se kterou autor líčí své stavy, je velmi důležitá: Styron chtěl ukázat, že deprese není slabost, neschopnost nebo náladovost, ale vážná nemoc, která se musí odborně léčit, a že ani člověk, který je intelektuálně na výši a který si dokáže svůj stav uvědomit a rozebrat, si sám prostě nedokáže poradit. Takže je to kniha i o naději, protože pokud se takto nemocný člověk začne léčit, čeká ho sice těžký zápas, ale má šanci se vyléčit. Jen těch příkladů (byť dobře míněných), kdo všechno to nezvládl a skočil do výtahové šachty nebo se jinak sprovodil ze světa, je na můj vkus poněkud příliš, je vidět, že autor se svou nemocí zabýval velmi důkladně. A jen tak na okraj a mimo rámec knihy: není pravda, že deprese je čistě civilizační choroba, která dříve neexistovala. Už v úmrtních matrikách z 18. či 19. století lze čas od času nalézt jako důvod smrti (většinou sebevrahů) třeba "smrtelný smutek", "hloubavost duše", "těžký smutek" či "zádumčivost". Statistická čísla nemáme a ani je nelze zjistit, protože u řady sebevražd není bližší důvod specifikován, samozřejmě však můžeme oprávněně předpokládat, že se jednalo o nepočetné případy a že tlak naší moderní dobrotivé civilizace skutečně má na rozšíření této nemoci zásadní vliv.

4 15.04.2017

Nenáročné oddychové čtení, hodně dobrodružného děje a sem tam nějaká zajímavost týkající se řemesel a (téměř) původních technických postupů. S realitou středověku to samozřejmě nemá nic společného, tehdejší společnost byla stavovsky a majetkově jasně ohraničená, takže představa, že cizí velvyslanec připustí, aby se jeho ctnostná dcera bavila s nemajetným chudákem tovaryšem, je prostě nemožná. Pokud by měl román odpovídat době, ve které se odehrává, pak by hlavní hrdina nejspíše skončil mezi pražskou chudinou, která ze den na den bojuje o živobytí, dost možná by se stal členem nějaké zločinecké party, a skončil by na mučidlech a na popravišti. To by asi nebylo tak zajímavé jako napínavá verze, kterou nám autor předkládá; ostatně v rámci autorské licence si může prostředí i příběh upravit a domyslet. Niedl umí psát čtivě, jen ta toporná doslovnost několika erotických a "humorných" scén mě otrávila. Nestačil by dramatický příběh?

4 09.02.2017

Bezvadná kniha nacpaná nápady a zajímavými postřehy takovým způsobem, že jiný autor by toto množství myšlenek využil přinejmenším na pentalogii a ještě by měl pocit, že plýtvá. Poněkud absurdní satira o postavení jednotlivce (byť výjimečného), o fungování či nefungování lidské společnosti, o lásce, o samotě, o tom, že každý člověk se pokouší nalézt své místo mezi ostatními, a vlastně i o tom, že toho, po čem toužíme, mnohdy dosáhneme až tehdy, když o to vůbec nestojíme. A k tomu vlastně trpký osud hlavního hrdiny, miniaturizovaní Číňani a velmi osobitý humor. Na druhé přečtení už kniha určitě nebude tak zajímavá, protože ohňostroj nápadů a vtipných narážek patrně ohromí pouze jedenkrát, ale i tak je to velice zajímavé čtení, které vnímavého čtenáře nemůže nepřinutit k (asi) nepříliš neveselým úvahám. Ha - vidím, že těch ne- je tam poněkud mnoho. Takže jinak: prostě je to velmi dobrá a chytrá kniha, která stojí za přečtení.

4 17.05.2016