Stín katedrály

3 26. července

Úžasné čtení o pražské katedrále a její mystice, ať už domnělé nebo skutečné. Z knihy (opět) čiší jakési Urbanovo staromilectví - dostavba katedrály je prováděna ryze středověkou technologií, což byly hodně poučné pasáže, které (opět) poukazují na autorovu perfektní odbornou přípravu. Prostředí v knize je na jedničku - postavy výrazně pokulhávají. Nejhorší je opravdu Klára, jejíž slovník je tak expresívní, až je to naprosto za hranicí čtenářské snesitelnosti. A její chování je nejen neprofesionální, ale především úplně pitomé. Mužské postavy (Roman, Ital, starožitník a malíř) mě zaujaly hlavně svojí odborností a znalostmi, kterými disponovaly, jinak mi pánové k srdci nepřirostli. Krimi zápletka byla taky dobrá, ale vyloženě zůstává "ve stínu katedrály," aspoň pro mě!

1 23. července

Stín katedrály si troufám přirovnat k Jménu růže Umberta Ecca nebo Šifře mistra Leonarda Dana Browna. Proč by musel být dobrý detektivní příběh zasazen nutně do cizokrajných kulis či dávnověku? Miloš Urban nás zásobuje obdobnou dávkou poučení z historie církve a architektury. Symbolů a náznaků je v knize také dost. I když si neumím představit policistku takového zrna, jakou je Klára, obdivuji se bohatosti výraziva použitého argotu. A zasazení děje do prostředí pražské katedrály mě naplňuje pýchou, že ani u nás není o mystická tajemství nouze.

12. července

Příběh plný mystiky, tajemna, vědomostí a kupodivu i vtipu. Krvavá detektivka, v níž o pátrání po vrahovi jde až na druhém místě. Což se ukázalo jako problém. Naštěstí autor všechny zločiny v závěru objasnil. Ovšem jednak mi osudy hrdinů připadly neuzavřené, ale především plošně všechny postavy byly bizarní až psychopatické, ponejvíce hlavní hrdina Roman. Taky se autorovi v případě Kláry moc nepodařilo vystihnout ženské uvažování. Takže největším přínosem jsou zajímavosti o Svatovítské katedrále. No ale to si člověk skoro mohl přečíst průvodce od Lonely planet.

1 29. března

Stín katedrály není obyčejná detektivka. O vraždu vlastně vůbec nejde. To jen pro upřesnění, co od knihy (ne)očekávat. Jako u všech autorových děl je nejlepší, když ke knize přistupujete s čistou hlavou a neočekáváte vůbec nic. Pak si ji můžete užít. Složité výklady architektury a umění, kterými nás zahlcuje Rops, střídá Klářina obecná čeština s vulgárními výrazy a odfláklou interpunkcí. To mi nedělalo žádný problém. Když jsem knihu četla poprvé, plochá rovina vztahu dvou protagonistů mě bavila, ale knihu jsem zavřela a moc si z ní nevzala, protože jsem vlastně moc nepochopila proč to všechno. Urban ale má dílo velmi dobře promyšlené, navazuje na Dantovu Božskou komedii a Fulcanelliho Tajemství katedrál, obě knihy jsou v příběhu několikrát zmiňované a mají svoji úlohu. Díky znalosti těchto knih je možné porozumět motivům vražd, charakteristice postav i jejich činům. Rozluštěním těchto intertextuálních vztahů dostává příběh naprosto jiný ráz, a je dokonalý.

6 23. ledna

Doposlechla jsem do poloviny knihy.
Ze začátku dobré. Vtipné, srozumitelné.
Pak ale divná košatost příběhu, a nemluvím o mluvě Kláry, zabila celý příběh. Bylo mi zkrátka jedno, jak to bude dál.

Buť to napsat prostě oprskle, trochu v takovém tom akčně drzém stylu, nebo umírněně, jak to místy působilo. Kombinace mi z toho dělá dort pejska a kočičky, přestože linku příběhu jsem udržela. Jenom už mi bylo silně jedno, kam povede.

Navíc audio kniha je čtena hrozně monotónně, jako by i sám předčitatel místy nevěřil, co čte a chtěl to mít rychle za sebou.

1 19.12.2018

Jednouše Urban. Jeho typický zvláštní styl psaní, který se mi líbí. Někdo by řekl, že je to divně napsané (a bude mít svým způsobem pravdu), ale mě se líbí. Děj také není zrovna standartní, ale záhady a Praha, to je moje :-)

1 05.10.2018

Tak tohle mě bavilo! Asi nejvíc z toho, co jsem zatím od Urbana četla (Hastrman, Sedmikostelí). Klára mi přišla ze začátku strašně divná, ale pak mě bavila nejvíc. Sice jsem nepochopila úplně všechno, ale to není tak podstatné, řekla bych :D Styl psaní mi sedl