Forestwalker komentáře u knih

Ekniha zdarma. A snad nejlepší meziválečná sbírka naší poezie, kterou jsem zatím četl. Na Bieblovi je sympatické, že si svoje politické přesvědčení nechal pro sebe a začal ho do své tvorby cpát až ke konci života, navíc zřejmě jen v záchvatu pudu sebezáchovy. Někteří jeho zahraniční současníci si to odpustit nemohli a jejich dílo je dnes bohužel k neučtení. A to rozhodně není Bieblův případ.
Řekl bych, že sbírka je takovou malou autorovou autobiografií, spousta uvedených skutečností odpovídá detailům z autorova života, včetně smrti jeho otce, vojenského lékaře, který za světové války po nákaze tyfem spáchal sebevraždu:

Přišla vojna přišly poštou tatínku tvoje šaty
nikdo z nás neuměl rozvázat provázek

Ba ani s tvého kabátu sejmout bílé vlákno vaty

Vše zůstalo netknuto na tvou památku
plášť od lápisu šavle a pouzdro na cigarety
v něm jedna jediná: německá

S hnědou a zaschlou skvrnou na pozlátku

2 06.03.2023

Před 30 lety jsem měl tuhle knihu moc rád, a tak jsem si ji vytáhl z knihovny pro letošní čtenářskou výzvu. Poctivě ale předesílám, že je to dneska čtení už jen pro nostalgiky nebo pro fanoušky osmibitů, především Commodore 64.
Celá kniha je vysázena na C-64 a autorův syn Filip, v dospělosti typograf, pro ni dokonce vytvořil vlastní font. S jeho čtením jsem měl občas potíže. Dědicové ovšem knihu uvolnili k volnému stažení a na počítači (v pdf) je jednak písmo čitelnější, jednak mnohem lépe vypadají i použité obrázky.
Kniha samotná byla napsána už za minulého režimu, ovšem vyšla až v roce 1990. Z tohoto pohledu je to zajímavá sonda do tehdejší doby. Jedná se vlastně o pastiš různých témat. Kniha začíná sociologickým textem o vztahu lidí a především dětí k počítačům, dále autor zkoumá šestici vybraných počítačových her, rozebírá tehdejší crackerskou scénu (dlužno dodat, že autor vychází z německých materiáů a používá německé výrazy) a kniha končí výpisem kódu, z nějž si čtenář může naprogramovat vlastní databázi her a také přehledem "pouků", s jejichž pomocí lze upravovat počty životů v počítačových hrách.
Ve své době to byla pecka za 5 hvězd, dneska tak za tři, tak dávám čtyřku.

05.03.2023

Knížku jsem si vzal z knihobudky kvůli čtenářské výzvě (autor, který zemřel v roce 2022). Jde o první vydání, úplně rozdrbané, je vidět, že minulí majitelé knihu četli opakovaně.
Myslím, že pan Rudolf dívčí svět popsal pravdivě, jen mě ve starší české literatuře a filmech zaráží, že největší výchovné a prospěchové problémy pravidelně mívají posluchačky opery a čtenářky Dostojevského. Ani ty ovšem neuniknou zálibě v plochých a nudných panácích, jako je knižní Láďa.

5 07.02.2023

Knihu označím jako přečtenou, i když jsem ji fakticky asi celou nepřečetl; používám ji spíš jako jakousi encyklopedii československého fotbalu a listuji jí tam a zase zpátky.
Jde o základní stavení kámen historiografie československé kopané, sepsaný pamětníkem, který vycházel ze starších vzpomínek Josefa Rösslera-Ořovského. Kniha mapuje rok po roku historii našeho fotbalu od úplných počátků a autoři fotbalové literatury ji využívají jako základní pramen. Karel Petrů byl asociačním kapitánem (trenérem) československé reprezentace a vybral a vedl hráče i na památném mistrovství světa v Itálii v roce 1934.
Autor se mj. zabýval i sestavováním ročenek fotbalového svazu ČSAF a také měl být autorem historické knihy o naší atletice, ta měla vyjít jako další kniha edice Dějiny československého sportu; těžko říct, proč nevyšla, zda za to může vítězný únor, nebo spíš autorova brzká smrt..

1 02.02.2023

O fotbalu toho mám načteno dost a dost na to, abych věděl, jak obtížné je sehnat knihu, s níž si dal autor opravdu práci a jen dokola neopisoval od starších autorů. Pelcova kniha je úžasná v tom, že přináší obří kvantum nových informací, které autor neúnavně posbíral především v archivních číslech novin a časopisů. Poznámkový aparát má na fotbalovou publikaci obří rozsah a obsahuje víc jak 1 300 odkazů na citované zdroje.
Přitom kniha není ani tak o fotbale, jako vysloveně o jeho divácích a fanoušcích. Kdyby nejoblíbenějším sportem zůstalo veslování, jak tomu bylo před koncem 19. století, tak by prostě vznikla publikace o fanoušcích veslování. Autor si všímá všemožných aspektů fandění: jak chodili diváci oblečení, kolik stály lístky, jak fungoval předprodej, jaké bylo sociální složení obecenstva a jaké typy lístků se prodávaly a kam (sezení, I. stání, II. stání), jak byl fotbal reflektován v tisku, rozhlase, beletrii, filmu a také zmiňuje časté násilnosti a vandalismus; o nějakých lepších minulých časech vážně nemůže být ani řeč.
Přečíst knihu mi trvalo tentokrát docela dlouho, i když čtivá je. Čtenáře to ale neustále nutí, aby na Youtube dohledával záznamy slávistických zápasů z roku 1911 (ano, je to tam), sháněl se po reprodukcích obrazů s fotbalovou tematikou (loni byla velká výstava v galerii v Chebu a na jejích webovkách je to všechno pěkně v kupě), zjišťoval výsledky v textu zmíněných zápasů nebo se prohraboval bizarní historií Olympie Žebětín, vyloučené pro násilnosti ze všech fotbalových soutěží.
Čas od času se na pultech objeví opravdu zajímavé práce (naposled mě zaujala Vodičkova Liga mistrů první republiky, i přes ten bulvární název), ale Pelcova kniha je opravdu něco a od vydání Atlasu českého fotbalu jsem nečetl nic tak zajímavého. Knihu navíc doplňuje řada černobílých fotografií a barevných příloh. Doporučuji všemi deseti všem fotbalovým fanouškům, i když je pravda, že propagace knihy je nejspíš prakticky nulová. Dostal jsem ji k Vánocům a absolutně jsem přitom netušil, že něco takového vůbec vyšlo.

2 02.02.2023

Přečteno za 2 dny. Kniha mě opravdu bavila, za šťastný považuji i zvolený formát rozhovoru. Odpovědi nejsou přehnaně dlouhé a Martin Moravec je často prokládá doplňujícími otázkami.
Jako věrný divák a čtenář true crime jsem sice řadu zmiňovaných přípdů znal, ale zase mě na druhou stranu zaujal popis policejní práce, s níž má zpovídaný mnohaleté zkušenosti a s níž se v této podobě setká naštěstí málokdo z ulice. Některé věci samozřejmě pan Mareš úmyslně zamlčel, resp. odmítl zodpovědět - třeba jak nejlépe schovat vražednou zbraň, ale člověk taky nemůže chtít všechno.
A jak říká komentující e.s.e.t., tohle přímo láká na předchozí Moravcovy knihy.

10 07.01.2023

Další pěkná knížka z Kovaříkovy série, mapující to nejzajímavější z období sedmileté války. Je sympatické, že autor přímo v textu neváhá upozorňovat na další práce, které danou problematiku rozebírají do detailu. Sedmiletá válka je opravdu komplexní událost a z této knihy čtenář celkový přehled nezíská. To ovšem ani není záměr celé série.
Stejně jako v minulých dílech mě mrzí zbytečné chyby v textu ("protěžování", neukončené závorky, pravopisné chyby), kdy odbytá redakční práce zbytečně sráží jinak pěknou knihu. I když jsem měl pocit, že je to o něco lepší než minule. A kapitolou pro sebe jsou zase ty prokleté mapy, na čemž má bohužel svůj podíl formát knihy a těžko to kdy někdo vyřeší... Nejpřehlednější je nakonec mapa námořní bitvy, kde přehlednosti pomáhá samozřejmá absence terénu.

1 05.01.2023

Hned jak to šlo, opatřil jsem si nový překlad od Petra Onufera. Pokud jde o Pustou zemi, pokoušel jsem se při prvním čtení odhalit co nejvíc literárních odkazů, ale pochytal jsem toho minimum, nehledě na to, že překladatel ponechal v originále všechny cizojazyčné části (s výjimkou angličtiny, samozřejmě). Němčinou jsem se ještě prokousal, ale francouzštinou a latinou už ne. Zajímalo by mě, zda byl literární rozhled jiných bankovních úředníků (jako byl Eliot) před 100 let podobně rozsáhlý.
Vidím, že s výkladem básně mají víceméně podobné problémy všichni a nezbývá tedy, než si sehnat všechny možné materiály (články a přednášky) a zakousnout se do toho pořádně. Zaujalo mě zatím to, jak velký podíl má na Pusté zemi Ezra Pound; ne že by do ní něco připsal, ale hromadu toho vyházel a Eliot to ke svému dobru šmahem akceptoval.

1 03.01.2023

Nevím, kdo je v tomhle příběhu odpornější. Jestli věčně zfetovaný David, který s sebou spolehlivě stáhne dolů každého, kdo jej má rád, nebo hysterická matinka, která kvůli Davidovi kašle na své další tři děti, věčně ponižuje manžela a neustále nadává vlastní matce i rodičům muže a za všechno vždycky může někdo jiný. Nechutná, sebestředná kreatura. Nejsympatičtější jsou nakonec ty kočky, které matka Davida S. klidně pošle do feťáckého doupěte a které pak z příběhu nenápadně zmizí.
Ještě poznámka k překladu. Uvažoval jsem, jak muselo být těžké přeložit knihu z prostředí, jež nám bylo tak vzdálené (kdo tady bral v osmdesátkách heroin?). Zaujalo mě i časté použití slova hadrák (=feťák), to jsem doposud slyšel jen v TV hře Klobouk plný deště, kde ho ztvárnil Luděk Munzar. A i jinak je překlad zábavný, jsou použity pěkně slovní obraty ("Ta žába se čeká").

5 21.12.2022

Pro děti a mládež, ale až od 12 let, některé pasáže jsou přeci jen docela drastické. První vydání je z roku 1972 a je zajímavé si přečíst, jak v Praze před 50 lety topili uhlím, neměli peníze a nesvítili nikde zbytečně.
Jinak to ale vnímám hlavně jako příběh o soudržnosti rodiny. Když jsou lidi pohromadě, dají se řešit snadno i takové problémy, před kterými by se osamělý jedinec hroutil. Knížka je asi trochu idealizovaná, ale příběhy jsou pravděpodobné a rodiče řeší problémy svých dětí rozumně a s nadhledem.

2 13.12.2022

Knížka je docela zábavná, ale proti Třem mužům je to jen slabý odvar, i když se v ní mihnou staří známí, jako je Montmorency nebo bludiště v Hampton Courtu. Taky se v ní ovšem ve větší míře objevuje větší než malé množství nostalgie (přitom ji autor napsal před třicítkou), která zbytečně zpomaluje i Tři muže ve členu.
Musím ještě dodat, že jsem četl velmi starý překlad a vím, že u humoristických knih je právě překlad podstatnou součástí díla. Ke knize jsem ovšem přišel jako slepý k houslím; pozvali mě, abych pomohl vymalovat, a pod starým nábytkem byly staré knihy. Tuhle z roku 1926 jsem tedy dostal od cesty. Podle tiráže by měla mít přebal od Josefa Lady, ale ten už vzal dávno čas, takže jsem ji sem nafotil v aktuálním stavu (dané vydání v databázi zcela chybělo).

09.12.2022

Bylo by samozřejmě zajímavější vidět inscenaci, ale dokáži si představit problémy, které by v českém divadle způsobil létající kočár nebo chlapeček týrající lva.
Knížku jsem si přihodil do košíku (spolu s Hliněným vozíčkem) v antikvariátu, když jsem si bral další dávku Světové četby. Tyhle vhledy do cizích kultur bývají opravdu zajímavé. Myslím ale, že alespoň základní pojem o starověkém indickém náboženském světě, bráhmanismu a varnách by měl čtenář mít, aby se při četbě příliš neztrácel.
A JulianaH. má pravdu , ta podobnost staroindických motivů s evropskými je opravdu do očí bijící.

2 29.11.2022

Nejsem zrovna nekritický obdivovatel Čapků, vždycky jsem je bral jako vyloženě prorežimní autory, jimž se podařilo zastínit lepší prvorepublikové spisovatele (Havlíček, Durych). Ale tahle knížka je prostě dobrá. A jde také asi o nejčtivější knihu Josefa Čapka vůbec (když nepočítám pohádky).
Prostý baladický příběh o dvou mládencích na útěku, k nimž je i les nepřátelský a v každé kritické chvíli je neváhá vyhodit za svůj okraj do volné krajiny. Ale já bych ještě vypíchl jazyk, jímž je to napsáno. "Jeho duše se tvrdě sbalila do sebe jako zaťatá pěst a čouhal z ní břitký nůž vzteku." nebo "Salám řízný jako dobře naložený četař, šťavnatý jako hubatá coura, prodchlý uzeností jako trafika tabákem."
Ještě dodám, že vydání z roku 1957 obsahuje velmi obsáhlou předmluvu/studii o Josefu Čapkovi. Má přes 50 stran.

5 24.11.2022

Knížka se často rozdává zaměstnancům korporátů, nejspíš aby neustálé utahování šroubů mohli vítat ne jako zlo, ale jako radostnou příležitost ke změně. Ale tak to vnímám já, skeptický ke každé "pomoci" ze strany velkých hráčů, ať to jsou korporace, nebo vláda. A autor za to nemůže.
Pokud jde ale o samotnou kvalitu knihy, vnímám ji jako urážku intelektu průměrně inteligentního člověka. Celé je to podané naprosto polopaticky a nakonec nám ještě autor v konečné diskusi pečlivě předžvýká názorné příklady, abychom to opravdu pochopili. Všechno ještě podtrhuje formát knihy, kterou přečtete tak za hodinku. Je vydaná na silném papíře a vysázená velikým písmem jak z dětských knížek.
Nevím, jestli je tahle slavná knížka tak "vyhajpovaná", nebo zda lidé už opravdu úplně zhloupli. Vzpomněl jsem si na vtip, jak se pozná úpadek lidského rozumu na manuálech k autům: dřív se v nich psalo, jak seštelovat vačky, dneska obsahují varování, že elektrolyt v bateriích neslouží k pití.

4 20.11.2022

Jeden ze základních stavebních kamenů moderní americké literatury. Působí dost neskutečně, že ho autor napsal v pouhých 24 letech - a ještě před třicítkou umřel na tuberu.
Erasehead už tu knihu popsal dost přesvědčivě, já se samozřejmě ztotožním s uvedenou kvalitou Škvoreckého předmluvy a dvakrát podtrhnu um, s jakým autor až impresionisticky používá barev v popisu děje.
Leckomu bude vrtat hlavou, která bitva je v knize zobrazena. Je sice fiktivní, ale předobraz má v bitvě u Chancellorsville, což se dá odvodit nejen z Wikipedie, ale též ze stručné poznámky na straně 152 ("Na Rappahannocku je naprostý klid."), v níž autor uvedl název řeky, u níže se bitva v květnu 1863 odehrála. Bitvu vyhrál jižanský generál Lee, ale obě strany ji zaplatily těžkými ztrátami.

1 18.11.2022

No, a máme tip na rodinný výlet, Slatiny... Knížka opět velmi čtivá, pokud jde o zápletku, tohle se klidně mohlo stát. Občas si vzpomenu na Agátu Ch., kde lidé umírají z leknutí a pachatelé běžně využívají nepravděpodobných záměn osob.
U Velinského textů se mi líbí řada použitých kulturních odkazů. Opět jsem se ale přesvědčil, že je lepší číst finkovky chronologicky, i tentokrát se objevují odkazy na nedávné děje a Ota se stýká se známými ze starších případů, ke kterým jsem se ještě nedostal; upřímně řečeno, plnil jsem si totiž zpětně ČV 2021, kde bylo za úkol přečíst knihu s názvem obsahujícím část lidského těla. Což cop samozřejmě je.

4 15.11.2022

Mně se to líbí moc, i když je tedy pravda, že se jedná o parafráze. Dokonce se prý znalcům u některých básní nepovedlo dohledat originály, natolik si je překladatel upravil. Mathesius neuměl čínsky vůbec, při překladech zpočátku vycházel z cizojazyčných překladů, až později si k ruce přibral J. Průška, který patřil k významným sinologům. Ale i tak jde o velmi pěkné čtení a upřímně řečeno, čistě technické překlady z čínštiny by tolik čtivé nebyly.
Opět se musím pozastavit u předmluvy, jejímž autorem byl právě Průšek. Kromě zajímavostí o překladech z čínštiny se čtenář mezi řádky dozví také to, že pro každé vydání a pro každý režim musel Průšek sepsat novou předmluvu. V té ve vydání z roku 1960 tak aktuálně chválí Velký skok, v jehož důsledku se Číňané vrhli na umění všeho druhu, především pak na poezii. Trochu mě vyděsilo, že by snad v knize měly být nějaké ódy na 伟大舵手 (Velkého kormidelníka), naštěstí si všichni zúčastnění zachovali soudnost a kniha obsahuje básně od starověku jen po zhruba 13. - 14. století n.l.

2 14.11.2022

Hezká knížka, ale myslím, že kdyby se autor vyvíjel tímhle směrem, snad by byl známý ve své době, ale nikdy by se z něj nestal tvůrce s přesahem až do dnešní doby. Je to asi hloupé napsat, ale řekl bych, že rozsudek smrti byl pro Dostojevského tvorbu požehnáním. Osobně si jeho tvorbu dělím na před popravou a po popravě s tím, že pozdější práce mi připadají výrazně zajímavější a lepší. Třeba by k tomu dospěl časem sám od sebe, ale spíš si myslím, že ne.
Paradoxně je kniha uvedena citátem Turgeněva, se kterým se později Dostojevskij do krve rozhádal a navěky ho znectil v Běsech v postavě spisovatele Karmazinova.

7 09.11.2022

Další nález v knihobudce. Dám čtyři hvězdy, ale silné. Kdybych mohl na knize něco změnit, přivítal bych hlubší ponor do těch nejzávažnějších případů, klidně i za cenu počtu případů, které knížka obsahuje.
Je pravda, že velká část popisuje různé zlodějny a rozkrádačky, ale autor si vybral takové, kterou jsou něčím zajímavé, především nápaditostí pachatelů. Případy se týkají především sedmdesátých let, s mírným přesahem do začátku osmdesátek.
V knize jsou zahrnuty i velmi slavné případy vražd, jako byl třeba "bratislavský škrtič", Markovičův případ bezhlavé mrtvoly z Hostivaře (kde se sice povedlo chytit pachatele, ale totožnost mrtvého - nejspíš cizince - zůstala dodnes neznámá), na Slovensku dodnes hodně mediálně propíraná vražda studentky Cervanové nebo zmiňovaná vražda v Pragoexportu.
Zarážející jsou výše tehdejších trestů pro pachatele. Tak pachatel vraždy nevlastní dcery, obviněný z jejího zneužívání, vyfasoval 14 let (dneska by likvidace svědka byla na výjimečný trest), pachatel rozkrádaček na dráze 15 let a pachatelé loupežné vraždy v Pragoexportu, kteří ukradli peníze na mzdy, se šli rovnou zhoupnout. Nic moc horšího než rozkrást majetek v socialistickém vlastnictví vlastně už ani provést nešlo.

1 08.11.2022

Když tak nad tím přemýšlím, neměl nakonec kus pravdy onen kupec, který za všechno zlé mezi mužem a ženou činil vinným vzdělání? Kdyby Pozdnyšev nad vším tak nespekuloval a neřešil pocity celého trojúhelníku, mohl opravdu houslistu hned na začátku slušně vyprovodit a nic zlého by se nestalo.
Myslím, že hodně se odvíjí i z povahy hrdiny. Pozdnyšev je impulzivní, na nenávistné skřeky manželky odpovídá stejným způsobem. Většina mých známých přitom jedná tak, že se prostě seberou a jdou pryč, protože stačí pár let soužití a každý soudný člověk pochopí, že z hádek nikdy žádné řešení a posun nevzejdou.
Doufám, že tahle novelka není na žádné střední škole v povinné četbě, mohla by mít na studenstvo neblahé antikoncepční účinky. Samozřejmě je otázka, nakolik mluví z Pozdnyševa sám autor. Ten měl na manželství svoje názory, ale řekl bych, že je nehnal do takové krajnosti (ve vydání Světové četby je podrobně citován původní Tolstého doslov). Ostatně sám hlavní hrdina mluví o svém manželství a jen si myslí, že ve většině těch ostatních je to pořád stejné. Stejně tak si můžeme třeba umírání Ivana Iljiče vztáhnout na celé lidstvo, přitom by jiná slavná Tolstého novela vypadala hodně odlišně, kdyby třeba hlavního hrdinu hned na začátku srazil na ulici kočár.

2 04.11.2022