Filda komentáře u knih

"Ta anekdota byla tak pitomá, že by nad ní se bůh musel v hrobě obrátit, kdyby ji byl slyšel." (s. 233)

1 09.12.2016

Knížka obsahuje velmi krásnou předmluvu od pana docenta Meda, který dokázal na 20 stránkách velice hutně a trefně vystihnout Demlův život i tvorbu. Myslím, že by s tím i Deml souhlasil.

26.11.2016

Paradoxně, nejmrazivějším a nejhrozivějším momentem je opulentní hostina komisařova. Nemocný stařec jako by skrze to obžerství zdémonizoval. S každým dalším soustem roste, ztrácí na lidskosti a stává se neživým symbolem neúprosného soudu. Nikdy bych býval nespojoval jídlo s takovou úlohou.

5 04.04.2016

Velmi sugestivní zážitek. Jako bych úplně cítil tu zimu nadcházející noci. Dokonce i bledé bílé květiny na spadaném listí tam tak pasovaly - byly možná děsivější a mrtvé víc než silueta faráře. Síla detailu - jenom si to představte, rozkvetlé mezi břízkami nebo olšemi za měsíční noci. Pro ztvárnění na divadelních prknech musí být ta hra ideální. Jednoduchá výprava, jediné jednání. Ale to listí, to tam musí být. A ty kytky taky...

09.02.2016

Obvykle se k touze po poznání svého původu, základů, dispozic... dostáváme až v pokročilejším věku. Možná že ale právě člověk bez minulosti má nejlepší dispozice ke hledání svých kořenů? Mně by zajímalo, jestli si Meyrink připouštěl k srdci tolik "mystiku" (jako se často uvádí v odborné literatuře), nebo spíš odkaz předků, dědičnost nebo jak tomu chce kdo říkat. V podstatě jsme takové dočasné pokračování a směřování generací těch, kteří nás stvořili a ve smrti předešli, proudí v nás jejich zdánlivě dávno mrtvá krev, a ta nám velí dospět k nějakému velkému zastřešujícímu finále - i když třeba nebude tak okázalé, jako v Meyrinkových románech. Kdo si to uvědomuje, získá pocit odpovědnosti vůči těm před ním. Divím se, že Meyrink ještě nemá svou sochu v sídle České genealogické a heraldické společnosti.

1 28.12.2015

Tady čtu mnoho komentářů od čtenářů, kteří uvádějí, že jsou moc mladí, aby tu hru pochopili. Samozřejmě, že jsou moc mladí - tato hra není primárně ani tak absurdní drama, jako spíš kritika socialismu v českém podání - který, sekundárně, absurdní drama připomíná. Pokud tito čtenáři sami tu dobu nezažili a nejednali s tehdejšími úředními a stranickými místy, anebo nejsou do jisté míry poučeni o tom, že bylo potřebné bezobsažně přizvukovat, nebo alespoň být zticha, pak to stěží mohou pochopit. Sebeobrana v podobě přílišné frázovitosti, přetvářky bez obsahu pramenící z jakéhosi latentního strachu byly pravděpodobně tím negativním jevem tehdejšího pojetí socialismu (i když lze najít i mnoho dobrých stránek; nerad bych byl považován za výhradního kritika komunismu, když jsem v něm v podstatě nežil).
Co je pro mě podstatné, je právě ta zralá úvaha těchto čtenářů, kteří sami uvádějí, že jsou příliš mladí, aby to pochopili. To je, podle mě, známka jejich inteligence. Sami si uvědomují své zatímní chyby, které brzy odezní. Oni neřeknou, že je to blbost - oni řeknou, že to zatím ještě nechápou. Jsem na pochybách, zda já v jejich věku bych byl něčeho takového schopen. Docela mě ty zdejší komentáře naplnily optimismem.

4 03.12.2015

Pro milovníky černého humoru doporučuji vyprávění učitele Šindeláře - dlouho už jsem se tak nepobavil.

14.10.2015

Hercule Poirot potřebuje mnohem více prostoru. Tato kniha povídek se kvalitou neblíží jiným autorčiným dílům ani zdánlivě a vlastně jsem i ztratil chuť ji vůbec dočítat, byť jinak mám A. Ch. rád.

11.10.2015

Pan Quin - záměrná psychologická inspirace pana Satterthwaita, který povolá své "harlekýnsky divadelní" podvědomí na podporu toku myšlenek a oživení představivosti? Někdy si říkám, jestli sama autorka neměla podobného imaginárního, romantického přítele detektiva, když psala své knihy. Protože jinak je to velice originální.

Povídky z dob, kdy končila stará dobrá éra a začínalo cosi neznámého, kdy prohrála jedna strana a za doznívajícího troubení polnic nastupovala druhá, která snad sama ještě nevěděla, jak to celé bude vypadat. Jenom s těmi zbylými, propadlými, se ještě bude nutno nějak vypořádat. Třeba to udělají sami, možná taky ne... Ostatně ani po smrti není pozdě. Ne snad, že by ďábla mezi námi čas od času nevídala každá z těch staroslavných stran.

2 08.04.2015

Od Doyla jsem s postavou SH četl všechno, a v tomto souboru se nacházejí skutečně ty nejlepší povídky ze všech.

2 07.01.2015

Četl jsem vydání od Arga z 1992, a rozhodně doporučuji přečíst si i doslov "Věčné zrcadlení" od Bohuslava Blažka - je skutečně pěkný, s postřehy z autorova osobního života. Byla by škoda jej přeskočit.

1 07.01.2015

Poetický útěk z Protektorátu.

4 25.11.2014

Doposud patrně nejpodrobnější zpracování Hilsnerovy aféry. Pro běžné seznámení s případem doporučuji "Vraždu v Polné" od Černého, která je i čtivější a kratší. Nicméně Kovtunova práce přináší nová zamyšlení, usazení celého případu do politického pozadí doby a líbí se mi větší podrobnost. Co mě nejvíc zaujalo, právě vlivem zevrubnějšího líčení reálií, je zamyšlení nad tím, že nebohá Anežka se snad se svým budoucím vrahem setkávala již nějakou dobu před vraždou a projevovala již tehdy neblahé tušení i před svou příbuznou. Doma ji, zřejmě, nikdo neposlouchal. Jaká to podobnost s některými dnešními případy.

1 25.11.2014

Krásné, čtivé, povznášející. Doporučuji číst na lavičce u rybníka při západu slunce, eventuálně při skleničce vína.

1 25.11.2014

Obávám se, že většina čtenářů má nesprávnou tendenci vnímat Labyrint dnešníma očima (tj. Harry Potter, Stmívání, Hobit a podobné záležitosti). V labyrintu se před vámi otevírá svět renesančního, snad v jisté míře barokního učence. Není to žádná běžná beletrie a próza. Jde o zamyšlení hluboce věřícího člověka, kterému se v životě dostalo mnohých křivd a neštěstí, nad smyslem života, poznání, smrti, a který nezanevřel na ten válkou zchátrovatělý utrápený "plebs" a snaží se mu - v češtině, byť sám dobře ovládá latinu - předestřít své závěry o Božím království. Já jsem to četl v originále, a protože mám rád staročeštinu ve všech jejích květnatých a těžkopádných vyjádřeních, moje srdce bylo v ráji (tj. Lusthausu).

9 25.11.2014

Věřím i já Bohu... Taky bych potřeboval věřit. Nakonec je vcelku jedno, v co.

2 25.11.2014

Čtenáři si stěžují, že není z nejlepších autorčiných děl, ale záleží, co v tom kdo hledá. Pokud potřebujete adrenalin a hodně mrtvých (ještě víc než ve Vraždách v Midsomeru), pak si přečtěte Deset malých černoušků. Pro mě je kniha Sloni mají paměť druhá nejlepší od Agathy. Najdete v ní klid, i když jde o vraždu. A já měl klid vždycky rád. Vůbec mi ta poslední Agathina díla přijdou nejlepší, co napsala.

4 18.11.2014

Určitě jedna z nejlepších a nejcharakterističtějších Kafkových povídek.

1 18.11.2014

V paměti mi nejvíc zůstal ten sníh. Jak stárnu, začínám si čím dál tím častěji připadat podobně jako K., který se brodí sněhem k cíli, ale prostě se nějak rychle setmí. Ani nevím, proč. Jestli je to vlivem vnějších podmínek, nebo mnou samotným... Že měl Kafka jaksi posunuté vnímání času, to jsem věděl už od gymnázia. Potíž spočívá v tom, že poslední dobou už mi to přestává být divné.

6 18.11.2014