elizabeth_ba komentáře u knih

Taková zcela standardní "tremaynovka". To znamená solidní detektivka s výbornými znalostmi doby. Bohužel, opět klášter s chodbami a neřádstvo způsobené vedlejšími klany a královstvími. Naštěstí s vůní levandule, tedy nardu. Pozitiva: opětovné se setkání s nomenklatorem jeho Svatosti Gelasiem v Římě, nastínění dalšího "kacířského" směru v nové víře, kvůli němuž proběhlo setkání učenců z několika klášterů Pěti království, a také kousek staré víry starého Irska. Nápověda k řešení kromě výše zmíněného viz kolegyňka kolacky. Pokusím se vrátit i k té zatím nedočtené "Smrti z milosti", ale nějak mě nebaví číst česky ty knihy bez Eadulfa, když už jsem je kdysi přečetla v angličtině. Mimochodem právě jsem o víkendu dočetla i tu úplně nejnovějsí (The house of Death), takže je se stále nač tešit. Líbí se mi i, jak si autor v předešlých dílech připraví půdu pro následující příběhy, i když si čtenář může myslet, že něco zapomněl vysvětlit... :-))

9 14.07.2021

Bohužel jsem knihu četla po posledním díle Zdislava a byla příliš plná očekávání. Nemyslím si, že by paní Koubková nebyla vypsaná (aspoň v současné době se mi zdá vypsaná až dost), protože občas v řádcích problesklo to kouzlo, které jsem zaznamenala, jak v její knize o Závišovi, tak v některých dílech Zdislava. Možná to bylo tématem, které úplně nesedí (sama s tím mám své zkušenosti) nebo množstvím postav, z nichž některé lze považovat za zbytečné, a tak i když si rozhodně nemyslím, že by znalosti autorky byly na úrovni středoškolského průměru (to pán níže dnešní úroveň vzdělanosti v dějepisu dost přeceňuje), přesto myslím, že to umí i lépe. Její Václav je i tak ale postava sympatická a osudy některých budou snad pokračovat i v knize o Boleslavovi, tak se vrhnu i na ni...

Ani tady se mi nelíbí, jak se vyskytuje nevraživost mezi českým a německým národem, když ty vůbec ještě v podstatě neexistovaly. Na druhou stranu, co bych vlastně chtěla, když celá historiografie píše v tomto duchu a historie je historií vlastně teprve od doby národního obrození ( ty bych všechny s chutí kopla do pozadí, i když si vážím a mám ráda Palackého, tak tohle jim mám dost za zlé).

9 08.04.2019

Začátek a konec byly trochu podivné. Začátek proto, že si Fidelma nevzpomínala na řecký oheň (copak asi teda dělala v Bretani v příběhu Holubice smrti ?). A pak konec, kde si autor či překladatelka (při soudním jednání před králem Colgúem a vrchním brehonem) popletli nejvyššího církevního představitele království Mumanu a opata z Imleachu - Ségdeho s nejvyšším opatem ze severu z opatství Ard Macha - Ségenem. Mezitím zvlášť, když se Fidelma zase nepohodla s Eadulfem a pátrali každý na vlastní pěst, to nemělo chybu. Dokonce se tam objevilo i mnou dlouho očekávané těhotenství, i když vůbec ne tak, jak jsem chtěla a doufala. Ale (jako vždy) to dobře dopadlo a konečně si tentokrát dívku z cest nepřivedl Gormán ale Enda. Vlastně mu ji přivedl Eadulf, který tady zanechává super dojem, dokud se ovšem nepokouší odhadovat lidi. V tomto se liší od Bootha, který naopak v tomto vynikal.

Celkové hodnocení podle mě zase moc dobré a snad to těhotenství příště už konečně nastane tam, kde má... A tak rovnou vznáším dotaz na nakladatelství, kdy můžeme očekávat další díl? :-))

9 23.04.2018

Jelikož jsem minulý týden se zájmem dosledovala jednu velmi zdařilou (byť málo známou) televizní adaptaci této knihy a během ní jsem se musela mnohokrát začíst (seriál byl v ruštině a úroveň té mé stojí za psí štěk a já jsem se nechtěla v ději ztratit), rozhodla jsem se přidat komentář i sem. Hlavně proto, že příběh o paní z Monsoreau se mi vždy líbil, ačkoli ho považuji za méně akční a dramatický než Královna Margot a za méně romantický a zamilovaný než Krásná Gabriella, a dnes už se zamýšlím spíše nad tím, kolik zbytečně zmarněných životů nám nakonec nabídl (a to bych naivně předpokládala, že po Bartolomějské noci lidi dostanou rozum).

Alexandre Dumas při jeho psaní vycházel z několika událostí, které se opravdu staly (a které mu vyhledal jeho spolupracovník, historik Auguste Maquet), ty si pak dle vlastní potřeby upravil, vzájemně je propojil (ač ve skutečnosti spolu vůbec nesouvisely) a přidal k nim do vyprávění další zápletky a osoby. Nastiňme si nejprve tyto události:
V únoru roku 1578 se nejmladší z oblíbenců francouzského krále Jindřicha III., František d'Espinay, pan de Saint-Luc, oženil se slečnou Jeanne de Cossé-Brissac.
27. dubna 1578 (v pět hodin ráno) se měli na koňském trhu v blízkosti Bastilly (nyní je tam Place des Vosges) střetnout pan Karel Balzac, baron d'Entragues, řečený Entraguet, s panem Jakubem de Levis, hrabětem de Caylus (v románu Quélus). Každého z nich pak doprovázeli dva svědkové, Entragueta pánové František Aydie Ribérac a Jiří Schomberg; hraběte de Caylus, pak Ludvík de Maugiron a Guy Arces Livarot. Místo toho, aby se svědkové pokusili oba duelanty usmířit, utkali se mezi sebou - Ribérac s Maugironem a Livarot se Schombergem. Ribérac Maugirona zabil, ale posléze unesen svým vítězstvím se nabodl na jeho meč a druhého dne zranění podlehl. Také Schomberg byl těžce zraněn na hlavě, ale okamžitě odpověděl smrtící ranou do srdce svého soupeře Livairota. Caylus ještě před bojem ztratil svou dýku, a proto byl v nevýhodě proti Entraguetovi, jenž byl vyzbrojen mečem i dýkou. Když se de Caylus rukou pokoušel odvrátit Entraguetovy údery, utrpěl mnohá zranění, přesto se statečně bil. Byl devatenáctkrát zraněn na různých místech těla, z nichž nejvážnější byla ta poslední - přímo do prsou. To znamená, že Maugiron a Schomberg, zemřeli na místě, Ribérac svému zranění podlehl druhý den, a Caylus se trápil třicet tři dny v paláci Boisy, aby naposledy vydechl 29.května 1578 v náručí francouzského krále Jindřicha III. Livarot nakonec přežil poté, co se šest týdnů ze svých zranění zotavoval, ale zůstal zmrzačený. Ze strachu z trestu se Entraguet uchýlil pod ochranu vévody z Anjou, dokud od krále nedostal milost. Soudobí kronikáři (Montaigne a Brantôme) byli touto událostí zaskočeni, zejména proto, že svědci se také bili mezi sebou, zatímco jejich úlohou mělo být pouze zajistit hladký průběh klání.
A konečně 19. srpna 1579 byl oblíbenec vévody z Anjou, Ludvík de Clérmont d'Amboise, hrabě de Bussy, zabit jistým Karlem de Chambes, panem z Montsoreau, nejvyšším lovčím, jenž byl manželem jeho milenky Françoise, rozené de Maridor.

Dumasovo propojení je jistě čtivé a velmi zajímavé, má spád, oblíbíte si de Bussyho, Dianu, Jeanne i Saint-Luca, Chicota. Veškeré v románu vystupující osoby jsou skutečné (snad až na Rémyho nebo Gertrudu, ale i ti určitě existovali, možná měli jen jiná jména – ty ale měli i manželé de Monsoreau). Autor zachoval statečnost, jako základní (a určující) vlastnost nejen de Bussymu a Saint Lucovi, ale také hraběti de Caylus (zde Quélus) a Schombergovi, i když poněkud nám promíchal strany. Věrně vykreslil také „arcioblíbence“ krále Jindřicha, pana d’Epernon, jenž jako jediný dokázal proplouvat životem tak dobře, že přežil nejen svého pána a ochránce, Jindřicha III. z Valois, ale i jeho nástupce Jindřicha IV. (původně Navarrského) a jeho syna a zemřel až za jeho vnuka Ludvíka XIV., krále slunce. Sice lze rozpoznat, že Dumas upřednostňoval čtivost před historickou věrností a ani literární úroveň nedosahuje románové fresky Roberta Merla, popisující touž dobu, např. osoby jsou většinou idealizovány (až teda na Jindřicha, opravdu netuším, proč ho Dumas neměl v oblibě, zda kvůli lidem jako d’Epernon a Joysseuse, vždyť občanskými válkami, jež doprovázely vládu jeho otce i obou bratrů, zničené Francii vůbec nebylo jednoduché vládnout a Jindřich se s tím vypořádal, jak nejlépe za dané situace mohl) rozhodně jsem se u četby (stejně teď jako mnohokrát předtím) i u filmového zpracování nenudila (úplně mě oboje pohltilo) a to bylo účelem, jelikož jsem od něj více (stejně jako můj král Jindřich III. od své země) nemohla očekávat.

9 10.05.2017

Při svém úplně prvním čtení série jsem tuto knihu neměla k dispozici (její nové vydání jsem totiž nestihla). Až později, když už jsem ji zakoupila v antikvariátu, jsem z ní byla nadšená a to, jakým způsobem líčí Jindřicha III., se pro mě posléze stalo vzorem a inspirací, jak správně popsat mého (a Petrova) vřele milovaného pána. I můj článek o této historické osobnosti začíná právě úryvkem z komentované knihy, tak dokonalý obraz našeho Jindřicha, vlastně jednoho z našich Jindřichů (protože k těm našim, rozuměj svým a Petrovým, počítám rovněž Navarrského) kniha vykresluje. Pokud je náš Jindřich, co by Machiavelli v praxi, skutečně na scéně, nemohu Siorakově vyprávění vytknout ale vůbec, vůbec nic, řídíc se pobídkou ze s. 557 (Odeon 1986): "Spanilá čtenářko, i u vás škemrám a žebrám, byste z hloubi svého něžného srdce věnovala stejný bezmezný obdiv, jaký cítí srdce moje, neslýchanému udatenství a pevnostimého nešťastného pána zápasícího s krvelačnými poddanými." Což já tuze ráda z celého svého srdce činím...

Co se pak týče Petrova soukromého života, mám občas pocit, že některé ze zástupkyň „něžného“ pohlaví (obzvláště pak Zara) by občas potřebovaly jednu za svá něžná ouška a některé postavy (Samarcas a Larrissa) se mi zdály malinko zbytečné (jsou tam vlastně jen kvůli anglické stopě a procesu s Marií Stuartovnou), ale právě anglická námořní udatnost (no jasně, sir Drake) a její vítězství nad španělskou Armadou, která zajistila na nějakou (dosti krátkou) chvíli poklidný život a vládu i našemu Jindřichovi, je asi největší událostí tohoto Petrova diplomatického působení v utajení, v němž (jak uvidíme v dalších pokračováních) bude i nadále úspěšně pokračovat. Zbývá nám jich (těch diplomatických misí a dobrodružství) více než Jindřichova života.

Doplňuji ještě jeden úryvek z knihy. Kromě toho, jež jsem použila u svého článku, a Petrovy výzvy ke spanilým čtenářkám na niž jsem reagovala v minulém odstavci, mě zaujal i ten, jak se Petr zamýšlí, proč nemůže člověk milovat toho správného člověka, poté co bylo tolik ublíženo ctihodnému a laskavému doktoru medicíny Fogacerovi: "A čí to vina v tomto prapodivném světě, nemilujeme-li toho, kdož miluje nás, a milujeme-li tam, kdež nejsme milováni?"

9 27.09.2016

Jsem ráda, že se ostatní baví. Jelikož tohle opravdu není čtení, toto je (aspoň pro člověka trochu znalého reálií) duševní masochismus. No ale, když jsem si řekla, že to při novém chronologickém čtení přetrpím, tak vy (všichni přítomní před i po) zase přežijete můj komentář...
Citace:"... neboť Wittelsbachům přispěchal na pomoc Ludvík zvaný Přísný" (vydání 2012, s. 8). Moje připomínka: A ten Ludvík teda byl kdo? Tudor? Kumán? Neugerijský? Valois? Plantagenet? Přemyslovec? Pak nás autor přesvědčuje,že v bitvě u Müldorfu bojoval Adam z Hradce... Poté se nás zkusí přemluvit, že tam mohl být tou dobou asi čtyřletý (a když to fakt přeženu sedmiletý) Záviš z Falkenštejna (to bychom po Petru Rožmberkovi a Vilému z Landštejna, jimž v téže době ještě oběma do narození zbývalo spousta let, ještě nějak překousli), co ale nepřekousneme a nepromineme, a co se v našem komentáři musí objevit, je, že fakt není velký problém zjistit si, že Závišovým otcem byl Budivoj z Krumlova (ze Sepekova, ze Skalice a ne jakýsi Beneš z Falkenštejna, mimochodem taky hist. doložen). A to jsme tak asi v pětině knihy. Zatím asi to nejhorší, co jsem od autora četla, tenhle díl nikdy neměl být napsán (inu, méně bývá někdy více) a (podle mého mínění) by jím zklamal i svůj vzor (van Gulika, kdyby si ho mohl přečíst) a nebýt jeho dalších knih, tak to ani na ty dvě hvězdičky nebylo, neboť zavržené a nedočtené z téhle doby skončily v knihovně, antikvariátu a následném prodeji i mnohem lepší knihy. PS: A patronátní právo je ke kostelu ne k lesu...

9 16.03.2016

Ačkoliv se autorka (soudě i podle názvů některých povídek) dost inspirovala Agathou Christie a bylo jasné, že kniha nebude nikdy aspirovat na ceny Magnesia Littera, připojuji se ke kolegyňce níže, já jsem byla s tímto nejnovějším počinem od Zuzany Koubkové moc spokojená. Krásně opatřené vysvětlivkami a rozdělené právě tak akorát do kapitol, které byly sice provázané ale nikoliv navazující, takže se od nich dalo i odbíhat v případě potřeby k práci, do města apod. Stejně jako kdysi Rytíř zelené růže, i Koniášův klíč splnil svůj účel. Protože...Ráda bych si někdy v budoucnu přečetla zápisky Baltazara Hrnečka o příhodách Koniášových. Byla bych totiž ráda, aby (nejen na mě páter) Koniáš znovu promluvil. Řečeno s otcem provinciálem: "A přestaňte už mlčet. Kdo to má pořád poslouchat?"

8 10.06.2021

Jedná se o třetí příběh série o M. Valeriu Corvinovi, nikoliv o čtvrtý, ale tady pochybilo už nakladatelství. Zdejší vyšetřování, započaté z popudu již zesnulé císařovny Livie a některých senátorů, proběhlo totiž ještě před Pekařkou z Lýdie, jinak by Marcus a Perilla nemohli mít adoptivní dceru Marillu. Zatímco předchozí dva příběhy byly spíše detektivní, tento o Aeliu Seianovi je politický thriller. No a překladatel konečně pochopil, že ve starém Římě kdysi platil Zákon dvanácti desek, nikoliv stolů. A i jinak jsem s celou sérii moc a moc spokojená. Skoro bych řekla, že si chrochtám blahem... :-))

8 21.12.2019

Plavý kůň je jedna z nejlepších detektivek královny tohoto žánru, Agathy Christie (min. z těch se slečnou Marplovou). Tenhle Tremaynův apokalyptický Plavý (nebo sivý) kůň odehrávající se v zemi Langobardů mě rovněž tak pohltil a nadchnul. No a protože jsem mezitím rozečetla i chronologicky navazující (byť už v Irsku se odehrávající) Nechte maličkých, musím říci, že mě chytly více knihy, kde se nevyskytuje Eadulf, (ačkoli ho mám moc a moc ráda a jeho postavu jsem si velmi oblíbila) a ve kterých po něm Fidelma jen velice decentně (a docela často) vzdychá... :-) Jsou totiž celé takové akčnější a nebezpečnější, jak ho nemá za sebou (nebo spíš s sebou), a dokonce Fidelma udělá při vyšetřování několik chyb - sleduje špatné stopy, věnuje svou důvěru špatným lidem apod. O Ariovi (na rozdíl od Pelagia, jehož třeba já znám jen díky tomu, že jsem kdysi zkoumala film Král Artuš z historického hlediska) slyšel téměř každý, kdo se kdy (byť jen okrajově) zajímal o dějiny křesťanství, proto i církevní spory jsou trošku jasnější, ale vlastně o ně zas až tak moc nejde, jedná se spíše o politiku (jako ostatně ve všech autorových románech) a víra hraje jen roli vedlejší (i když se jeden z viníků do řetězce špatností zapojil kvůli ní). Máme strach o mladičkého langobardského prince, se smutkem jsem přitom vzpomněla na svého Konradina a navštívíme nejen opatství v Bobbiu, ale i několik okolních tvrzí, lesů, hor a svatyní. Trochu jsem i já měla chlívek ve všech těch Colm Bánech, Colmcillech a Columbech a Columbánech, ale jinak si myslím, že to z hlediska příběhu bylo asi to nejlepší, co jsem dosud od pana Tremayna četla.

Co ale byla naprostá katastrofa byla čeština. Paní překladatelka několikrát chybně používá obratu "brát v potaz". Ten ale znamená "brát v úvahu" nikoli "uvádět v pochybnost" či "o něčem pochybovat", v jakémžto smyslu toto spojení užívá ona. A z toho plyne (a i z dalších chyb v textu, ať už v latině nebo češtině) i špatná práce korektora. Ten kritizovaný obrat musel/a najít i při prvním pročtení... A podle mě je toto nakladatelství jako je Vyšehrad zcela nehodno...

8 04.12.2017

Někdy ani dobré zákony nestačí, když máme přítomno hodně špatných lidí, kteří se je snaží obcházet nebo vykládat po svém. Stále jsou ale lepší irské brehonské zákony než ta hrůza (Zákony pokání), kterou se snažila prosazovat zavražděná osoba a někteří její společníci. Záměrně tentokrát nepoužiji slova oběť, jelikož si to dotyčný nezaslouží. Svůj komentář ještě doplňuji o slova krále Ulaidhu, který ho dokonale vystihl: "Bůh mi odpusť, ale myslím si, že vítr a vlny neudělaly dobře onoho dne, kdy ho dopravily zpět k těmto břehům, a on prohlásil svůj příklon k víře". (s.249). A protože kromě lidí, kteří rozhodně nikomu nechyběli, nikdo další tentokrát nezahynul (jen stářím - mimochodem pohřební obřad, kde synové místo jména Wotanova křičeli Všemohoucí, protože jinak nemohli, mi vehnal slzy do očí), dá se říct, že to byla ta moje oblíbená pohádka pro dospělé, kde dobro bylo odměněno a zlo, no to je jedno, Bůh nebo osud tím asi napravovali, co předtím (byť obvykle dobré a spravedlivé) brehonské zákony dokázaly způsobit. Fidelma už je zase v pohodě a já si konečně začínám pamatovat i jména ostatních zúčastněných (např. lékaře a astronoma - bratra Conchobhara, což mi dosud málem zlomilo jazyk i paměť), přestože je pro mě stále těžké si představit, že Ultán je obyvatel Ulaidhu a Drón znamená příslušníka kmene Uí Dróna (nebo jak to přesně bylo; stačí, že jsem si už dokázala zapamatovat kmeny Déisi a Uí Fidgente).

8 02.11.2017

Přečetla jsem znovu díl tomuto předcházející (Opat s mečem), jelikož jsem si chtěla ověřit, kdy a jak oznámila Fidelma Eadulfovi tu radostnou novinu, která se objevuje v anotaci, a mimochodem stejně pořád nevím, kdy na to (neplánované) početí našli čas... No a když už jsem se čtením začala, tak jsem rovnou pokračovala dalšími díly a nyní jsem už u Pán duší...

Zlý úplněk mně při předchozím pročítání série (no čtu už aspoň počtvrté) nikterak neutkvěl v paměti. Možná proto, že jsem rychle chtěla zapomenout, jak se tam Fidelma chovala ke svému okolí a příliš jsem ji v tomhle ohledu nechápala. Do tradičně nám známých sporů římské a keltské církve nám tentokrát zasáhli tři bratři (jen řádoví), kteří nepřišli ze Soluně ale z Etiopie, takže trochu poznáváme i církev koptskou. Pak také starodávné irské bohy a Měsíc... A máme tady tři příběhy jako u soudce Ti, poprvé potkáváme válečného pána Uí Fidgente Conrího, a nahlížíme do života obyvatel provinční irské tvrze a v její blízkosti, což nám dohromady dává velice povedený příběh s překvapivým rozuzlením (aspoň v jednom z případů). Práce autora byla skutečně excelentní.

Co ale excelentní ani zdaleka nebylo, byly korektury. Bylo tam nezvyklé množství chyb v latinských citátech, což ale nebyla ani chyba autora (a ani překladatele). Protože jsem kdysi zapisovala latinský text do citací, vím, jak dokáže potrápit jeho přepsání a co občas word apod. dovedou vytvořit. Vyšehrad ale není MOBA, takže u nich bych takové pochybení nečekala, ale stalo se. Hvězdičku jsem kvůli tomu však neodebírala, on totiž tento příběh, v němž téměř nic nebylo, jak se zdálo, si to nezaslouží.

8 30.10.2017

Jsem na tom trošku jako baron Quéribus, taky mi tolik chybí můj vřele milovaný pán Jindřich III., i když mám (a vždycky jsem měla) Navarrského, totiž krále Jindřicha IV., jinak bych se vyjadřovala jako arciligistka, tuze ráda. Po vzoru mnohých z vás nebudu tentokrát komentovat ani děj ani konání postav ani genialitu autora a překladatele, což jsem zdostatek učinila v předešlých, nýbrž přidám pár úryvků z knihy, s nimiž se ztotožňuji nebo se mi veskrze zamlouvaly a které její hrdiny (a tím i knihu samotnou) charakterizují.

Nakladatelství Odeon, 1996, s.135
„Jindřich IV., kteréhož od tohoto okamžení nadále budu na těchto stránkách s veškerou úctou, láskou a podřízeností nazývat králem, třebas se mi srdce svírá, že takto nazývám jiného vládce než svého vřele milovaného pána… Já pak, kterýž jsem hleděl na krále, kterak sem a tam přechází po velké síni domu, poslouchaje rady jemu dávané a slovíčkem na ně neodpovídaje, musím věru přiznat, že Jeho Veličenstvo nebylo tak majestátní jako můj zesnulý pán a že, jsouc zvyklé spíše být soldátem než králem, toliko s namáháním hrálo panovnickou osobnost. Mám-li být upřímný, jeho tělesnost se k tomu zdaleka tak dobře nehodila, poněvádž Navarrský měl nohy krátké, tělo dlouhé, ve své neohrabanosti byl málo elegantní, nemaje Jindřichovu královskou postavu a chůzi, jeho souměrné oudy, skvělé odění, velkolepou nehybnost, ani při pohybu jeho klidná gesta, ani při hovoru jeho libozvučné rétorství, ani rysy tváře tak jemné, ani oči tak krásné, tak výmluvné a zařící. Král jehož jsem tu viděl, páchl ležením, kůží a potem…Snídal krajíc chleba s cibulí, zapíjel to kořalkou, usínal na otýpce slámy, osmnáct hodin vydržel sedět v sedle, bojoval jako lev, uvažoval jako mudrc… Jeho tvář nebyla nijak krásná, jsouc možná přes míru tučná na jeho tělo, nos měl zahnutý a dlouhý – delší než jeho království, říkalo se při jeho nastoupení – a s tímto nosem brada měla jakousi příchylnost se spojit. Nicméně král vystupoval po svém zvyku tak nezkrotně, tak bodře, tak vesele, tak žertovně a tak duchaplně, a v každou hodinu a na každém místě nacházel pro jednoho každého slovo tak příhodné a tak lichotivé, že neznám nikoho, kdo by dokázal jeho neodolatelnému kouzlu odolat.“

Nakladatelství Odeon, 1996, s. 291
„,Nuže, barone, pravila, ,nehýbejte se, spoušť těchto bambitek je tuze jemná. Jsem věru ráda, že jste odpověděl na svoje jméno, než po pravdě měla jsem málo pochybností co do vaší osoby, jakkoli dokonalé bylo vaše přestrojení. Vaše oči vás prozradily. Zdaleka nikoli jejich tvar nebo barva, než způsoba, kterak jste na paní z Nemours pohlížel. Vaše láska horoucí k osobám našeho pohlaví, mladým či starým, vás o život připravila, barone!‘“

Nakladatelství Odeon, 1996, s. 343

(a ne, ten úryvek si nakonec nechám pro sebe, týká se vévodkyně z Nemours, neboť mě převelice těší, lichotí a dojímá, že i my, ženy ne už v rozpuku mládí s "vlasy pudrem ojíněnými", můžeme být pro někoho o dvacet let mladšího půvabné a žádoucí ;-), byť se tak děje jen v knize).

8 04.10.2016

Okomentovat knihu, která popisuje Bartolomějskou noc, je vždy velmi těžké. Okomentovat knihu, která ji popisuje tak dobře a tak reálně, je ještě těžší, zvláště, když všechno přede mnou už řekli mí spolukomentátoři. Mohu stručně popsat děj, tedy kterak se Petr se Samsonem po svých slavných a velkolepých promocích v Montpellieru dostali do léčky svého souseda barona z Fontenacu, jak ji vyřešili a jak kvůli ní spolu se svými starými i novými přáteli, známými a nepřáteli unikali nástrahám města Paříže, celého francouzského království a jeho krále, k němuž přišli požádat o milost. Mohu se zamyslet nad tím, jak bych přijímala knihu, která by se snažila obhájit toto krveprolévání, které snad od starověkého Říma a pronásledování křesťanů za Nerona, Domitiana a Diokleciána nemělo obdoby. Zatím jsem ji několikrát (Královna Margot, Mládí krále Jindřicha IV. etc.) četla z pohledu pronásledovaných hugenotů, mám i Kroniku doby Karla IX., jejíž názor si nepamatuji (asi to nestálo za moc). Nebo mohu citovat kousek z knihy, kdy se pobratimstvo dozvědělo, jak se to má s city obou mladších Sioraků (podobně jako u toho staršího, Františka a stejně jako u pana otce, barona a hejtmana Jana ze Sioraku a také jak se ukáže v dalším díle jako u sestřičky Kateřiny) - "Jakže, tak daleko od Mespechu?" - "Jakže, další papeženka" - to doplním posléze přesně, nemám knihu právě teď k dispozici a jen lovím z paměti. Ve všech případech mi z toho ale vyplyne, že mám v ruce tu nejlepší historickou románovou sérii, kterou jsem kdy měla tu čest číst (no jo, řekla bych že i lepší než Lev a růže, kterou bych si ale před závěrečným posouzením, zda je tomu opravdu tak, měla zopakovat) a že od ní odcházím nikoli proto, abych rozchodila nesmysly v líčení událostí (jako se mi stává u Vondrušky), ale abych strávila nápor citů a geniálnost napsaného. No prostě, crede mihi experto Roberto (ať už je tím zkušeným Robertem, jemuž máme věřit, mistr van Gulik a nebo mistr Merle). A už vězím po uši v dalším díle, který jsem při své předchozí četbě hodnotila nejvýš, no ano, jelikož pojednává o mém (a Petrem ze Sioraku rovněž) vřele milovaném pánovi Jindřichu III.

8 21.09.2016

Když jsem tuto knihu četla poprvé, tak jsem stejně jako hlavní hrdinové studovala, Petr se Samsonem v Montpelliéru, já v Olomouci. Teď jsem pro změnu ve věku, kdy Petr ze Sioraku píše své paměti ;-) Tenkrát jsem přiřadila historickým i fiktivním postavám jména ze svého reálného života a prožívala s nimi radosti i trampoty (a že jich tentokrát bylo nemálo, včetně několika poprav, vylíčených velmi reálně, přesto však se stejnou lidskostí, jako to dokázali mistr van Gulik a paní Naďa Horáková, jejichž líčení přece jen bylo asi malinko děsivější) vitae studiosae, studentského života. Nyní, když jejich příhody znovu čtu a pokud si vzpomenu, kdo byl kdo (vzpomněla jsem si kupříkladu kromě hlavních hrdinů i u hejtmana Cossolata), tak si také vzpomenu, co jsem tehdy asi dělala (a s kým). :-)) Chtěla bych ještě rovněž doplnit nějakou citaci, což učiním odpoledne a znovu poděkovat autorovi a překladateli (i když si má slova nemohou přečíst). Asi přečtu i nějakou další autorovu knihu kromě této ságy, protože už teď vím, že až dočtu budu moc a moc smutná, neboť rozloučením s Merlovými hrdiny ztratím i kus sebe sama.

8 14.09.2016

Panu Vondruškovi se nedá upřít jediná věc, knihy jsou velmi čtivé. Ovšem se dvěma výjimkami, když množství nesmyslů v knize se vyskytující, převýší napětí a touhu dozvědět se kdo je pachatelem (tato "touha" ale u dalších čtení samozřejmě ztrácí smysl, takže se to tím horší). Těmito výjimkami pak jsou Podivná svatba na Lichnici a právě tato, čili Znamení rožmberské růže. Místo princezna Kunhuta se ještě dalo číst, královna Kunhuta a ten odstavec, jak se ještě s Přemyslem nevzali (když už to navíc v časově (ještě o jeden příběh) předcházejícím Ďáblově sluhovi autor napravil), se dal přeskočit. To by ale Kunhuta nemohla být Bélova dcera a nemohlo by první Oldřichovo dítě (krátce před počátkem příběhu narozené) být děvče, když se všude jinde píše, že to byl syn. No prostě co dvě stránky opět jako u Lichnice taková blbost, že jsem musela knihu ani ne odložit, ale téměř zahodit a moc se nutit do dočtení (zvlášť, když už jsem při svém druhém čtení věděla, jak vše dopadne). Budiž autorovi ke cti, že napsal lepší knihy, ale tuhle tu by snad měl před dalším vydání přece jen upravit a místy přepracovat (Lichnici by ani to nepomohlo, tu by mohl napravit jen oheň, jak pravil kdysi o svých básních římský klasik).

8 18.04.2016

Rozhodla jsem se přečíst nově celou sérii chronologicky a toto je první z nich. První povídka, která dala knize jméno, o studiích a raném mládí Oldřicha z Chlumu a vyprávění, proč se nestal mnichem či prelátem je dobře postavená, vygradovaná (no prostě zajímavá až do konce) a (na rozdíl od těch posledních) je dotažená a dokončená (dozvěděli jsme se osudy ostatních aktérů atd., dokonce i závěr bych vzhledem k tomu, co všechno se dalo v církevních zápisech změnit, považovala za reálný). Jediné, co to kazí, je Oldřichův věk, taky jsem se podivila, co všechno stihl při svém mládí prožít (hovoří o tom i mnozí pode mnou i nade mnou), ale ze všeho nejvíc mi vadil příběh rámující vyprávění Oldřicha již jako starce a skutečnost, že Václav II. seděl na hradě Točník (kde by tam seděl v té době, to fakt netuším a myslím, že to netuší ani autor). A opravdu by se pan Vondruška mohl naučit říci jinak, že zálibně spočinul na dívce zrak nějakého pána, než jen, že jí to velice slušelo. Ono to pak moc sluší Rozárce, Kateřině Dolanské, Sabině, Annemarii, Kunhutě, Martě i Ludmile z Vartemberka. A to je trošku nuda.

(SPOILER) Nádherná logická detektivka se sympatickými postavami, značnou dávkou tajemna i jemným a laskavým (většinou) humorem, v níž do sebe všechno zapadá. Možné spoilery: Je to jediný případ, kde je rozuzlením překvapen i sám soudce Ti. Zlo se totiž může skrývat našim citům mnohem blíže, než čekáme. Kromě soudce se o tom přesvědčí i Ťiao Taj. S povzdechnutím a smutkem konstatuji, že má osudnou smůlu na ženský (čehož si daleko přede mnou i soudcem samotným všiml Ma Žung).

8 08.04.2015

Občas se v detektivce stane, že oběť nevzbudí v čtenáři soucit. No a tohle byl přesně ten případ a napsat k tomu více, by určitě byl spoiler. Opět je přítomna nějaká romantická linie, což ale mně nevadí, spíše naopak, a tentokrát se potkají (a zamilují) chlapec s oříškovýma očima a dívka s oříškovými vlasy... Opět moc hezké, jen už mám trošku strach zhlédnout vizuální zpracování příběhu. :-)

7 11.04.2023

Opět se nejednalo o klasickou detektivku a byť se mi příběh o věrnosti a oddané lásce zdál zromantizovaný a viděn optikou dnešní doby nereálný (tuším, že dnes by ho určitě někdo napsal jinak), velmi se mi líbil a vůbec mi nevadilo, že jsem jako spousta spolukomentátorů min. od poloviny knihy věděla o co jde, i když se to autorka (nebo překladatelka) snažila to neustále zamlžovat. ;-)

7 07.04.2023

Už staří Římané věděli, že lakota je příčinou všech špatností. A tady se to ukázalo v celé své kráse (či spíše ošklivosti). To co ve mně vrahova osoba vzbudila asi není přímo lítost, ale spíše částečné porozumění. Bohužel dosud nejsmutnější z Cadfaelových příběhů, i přesto, že neskončil krveprolitím jako začal Jeden mrtvý navíc.

7 28.03.2023