Elevant komentáře u knih

Řekněme, že Hlad hlavních postav je metaforický. Bude to tak zábavnější.
Hlavní hrdina popisuje svůj hlad jako neukojitelný, všepožírající, závratný... není právě taková i existenční úzkost? V první části knihy mohou být hrdinové částečně nihilističtí - odmítají práci, chtějí jen ukojit svůj hlad. A tak se vydávají vyloupit pekárnu, ale když jim je nabídnuto pečivo zdarma, ztrácí zájem. Nakonec přistoupí na jakousi dohodu s majitelem pekárny zahrnující Wagnerovy opery, o které přesto ví, že nedává smysl. Není tedy jejich hlad jen touha po nějáké 'esenci'? Po něčem, čím by vystoupili z řady, porušily pravidla, našli vlastní individualitu? A možná ze stejného důvodu také odmítají pracovat, aby si na jídlo vydělali. Brání se ideálu pracovitého a poctivého japonce, který je kulturně hluboce zakořeněný...

6 04.04.2020

Další skvěle napsaná kniha od Biancy Bellové. Nicméně Jezero její další knihy bezesporu převyšuje, odvážím se říct že se jedná o autorčino opus magnum - vždyť až tato kniha ji dostala mezi přední české prozaiky a výnesla řadu ocenění. Právem.
Autorčin styl je zkrátka unikátní. Skvěle to vystihl literární kritik Jiří Peňás, když jej popsal jako "Nesentymentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišný". I přes to, že hlavního hrdinu, chlapce Namiho, v knize uvrhla do zanikajícího světa kterému selhávají životní funkce a udržují ho naživu jen lidé které si tento svět sám vyprodukoval jako omezené bytosti, které odtamtud nejsou schopny uniknout, přesto jde poznat že autorce na Namim záleží. Chce pro něj něco lepšího, aby se sám nestal jednou z těch omezených bytostí, které pomalu tlejí ve vesnici u jezera.

6 21.03.2020

Je složité napsat komentář zrovna k této knize, nenapadá mě toho totiž moc, co už bylo řečeno... Hlavní postava je mistrný psychologický portrét člověka z metaforického podzemí. Tato osoba je velmi komplexní, je krásná a odporná, je inteligentní a neskutečně omezená, je paradoxní. Je napsána tak věrně, že v ní můžeme poznávat skutečné lidi, které známe. Nebo sami sebe...
Jelikož se jedná o zápisky které si hrdina knihy vede značně kompulzívně, jsou plné obsesivních myšlenek, psané proudícím "všepožírajícím" jazykem. Tento jazyk skvěle koresponduje s obsahem knihy, který tu nemá smysl líčit, prostě si to přečtěte.
To bude vše, co jsem chtěl do komentáře napsat. Při čtení tak komplexního díla jako jsou Zápisky z podzemí člověka musí napadat složitější, hůře zachytitelné myšlenky než jsou tyto, ale ty sem nemá cenu vypisovat. To by asi ani nebylo možné. Jak už jsem řekl, to co jsem tu napsal jen opakuje a potvrzuje to, co o Zápiscích z podzemí všeobecně tvrdí literární teoretikové, filosofové a psychologové. Takže jestli vám mám tento komentář vyjádřit co nejjednodušeji, chtěl jsem vám vlasně dát radu: Přečtěte si zápisky z podzemí. A pokud jste je přečetli, přemýšlejte nad nimi.

6 17.03.2020

Skvělé drama, ve kterém Čapek předkládá čtenáři svůj humanistický pohled na svět a svou interpretaci dobové politické situace. Je obecně známo, že toto drama psal v době, kdy se snažil varovat svět před nebezpečnou ideologií nacismu, která začala nabírat na síle. Takové poselství je v Bílé nemoci patrné. Z toho vyplývá, že člověk musí znát historické souvislosti, aby této alegorii skutečně porozuměl. Ale přesto, že je v zásadě reakcí na svou dobu, zůstává Bílá nemoc stále aktuální a uplynulá léta jí rozhodně neubírají na důležitosti. A nejedná se pouze o moudrou knihu, je také velmi záživná a napínavá. A ten konec! Geniální.

6 17.03.2020

Srovnávání rohoto díla se Salingerovým Kdo chytá v žitě je na místě, obě knihy zpracovávají podobné téma, tedy pocit odcizenosti a frustrující bezvýchodnosti života mladého člověka žijícího v Americe 50. let. Obě knihy budí dojem zpovědi, a to díky vyprávění v ich formě s bolestnou upřímností. Autorka zde vlastně nevypráví příběh jako sled událostí, spíše popisuje vlastní duševní pochody, které tyto události provázejí a podává nám tak svou představu světa, vnitřního i vnějšího. A navzdory tomu, že je předně básnířka, se zde odpoutává od svých básnických výraziv a hovoří k nám strohým až cynickým jazykem, přesto nádherným. Jistě, dílo je velmi poetické, ale je to námět co je poetické a to, jak je podaný, ne způsob jeho vyprávění. Autorka si dává pozor na pathos. Stačí, že vypráví příběh své duše, neboť je to básnická duše a to k vytvoření tak emotivního, působivého příběhu stačí. Sylvio, děkuji vám za tak krásnou a bolestnou zpověď.

6 17.03.2020

Absolutně skvělá kniha. Calvina znám od svých 14 let a zažil jsem s ním krásné chvíle. Každé ráno jsem si knihu opřel o misku cereálií a četl u snídaně, a musím říct, že je to skvělý způsob, jak začít den. Calvin v ní představuje nespoutaný humor a Hobbes jí dodává takřka filosofickou hloubku. Wattersonova kniha nejen zabaví, ale má taky čtenáři co sdělit.

6 17.03.2020

Příběh hodný zamyšlení.
Není žádným způsobem dramatický, a přesto působivý právě tím, jak je jemný a decentní. Autor nesklouzává k patosu, místo toho líčí každodenní frustrace mladého hrdiny, který je tiše snáší, a uvědomuje si, že jim nemůže uniknout.
Pro lepší zážitek z knihy je vhodné znát životní příběh autora J. K. Toolea. Ve stručnosti, svou první knihu, Neónovou bibli napsal do šuplíku v šestnácti letech (!). V dospělosti napsal ještě druhou knihu, román Spolčení hlupců, se kterým nedokázel uspět u žádného nahladatele. Ve dvaatřiceti letech, deprimovaný faktem, že neuspěl jako tvůrce a postrádá životní směr spáchal Toole sebevraždu. Později byla zásluhou jeho matky posmrtně vydána kniha Spolčení hlupců, stala se bestsellerem a získala pulitzerovu cenu...

6 17.03.2020

Další perfektní kniha od George Orwella. Na jeho knihách je fascinující, že i po více jak půl století jsou stále aktuální. A tato není vyjímkou. I zde Orwell projevil své názory na tehdejší politiku a ekonomiku, které vytýká to, co by jí mohl vytknout i dnes (ne vždy však s jeho postoji souhlasím, jsou poměrně socialisticko-levicové, ale rozumné).
A protože se jedná o autorovu prvotinu,
je zábavné porovnat, co prožívá na počátku své kariéry a co popisuje v této knize, s jeho pozdějším úspěchem.
Na mě osobně zapůsobilo, jak orwell líčí tuláky, ke kterým také patřil-nejsou to Bytosti, na které z přirozenosti pohlížíme s nechutí, ale lidé. A věřím,ze takoví, jak je v knize lí(ý?)čí zůstávají, protože tuláci se na rozdíl od jiných společenských vrstev nemění.

6 17.03.2020

Amáliina nehybnost, první rozsáhlá próza Kateřiny Rudčenkové, není dějová v pravém slova smyslu - to neznamená, že by byla rozvláčná nebo snad prázdná, ale příběh, který se tu rozvíjí, spočívá spíše ve fragmentech každodenní banality, obracených ze strany na stranu, aby si je bylo možno prohlédnout ze všech úhlů, v prchavých lyrických asociacích a ve smyslovém prožívání, které jako by bylo jediné, co ještě drží Amálii pohromadě s okolním světem: doteky těla, doteky pohledů. Forma knihy klade důraz na její jazykovou stránku, kde se setkává básnířka a prozaička v jednom díle. Neruší tu žádné zbytečné extravagance, kde je třeba, tam se jazyk pokorně sehne pod tokem vyprávění, jinde sám nese význam sdělovaného střídmě a s všudypřítomnou ironií: "V erotickém oparu jejich rozloučení visela kachna nadívaná mnoha přísliby." Nicméně se tu přeci jen přihodí kýč anebo klišé, a únavné je pro čtenáře vysvětlování, které je buď přímo tautalogické, nebo nebo jen podráží nohy basnickému vyznění - sem spadají slova jako "absurdní", který by měl býl nahrazen (a byl by) dojmem absurdity, věty typu "neboť žádný jiný než disfunkční model rodiny nikdy nepoznala" anebo tak častý výraz "podvědomý", před kterým by se měli všichni autoři dát na úprk.
Pod drobnými vjemy se odehrává příběh, který vlastně nijak nehybný není: Amálie cestuje, Amálie spí s muži, Amálie se potýká s rodinnými traumaty. Ale většina z těchto sedmi let, o kterých kniha pojednává, se odbývá ve zkratce, protože jsou pro básníka nezajímavé, jen moře, které je třeba, aby byly ostrovy, které může, roztroušené, obývat. Nakonec spíše než román máme před sebou jakýsi traktát, který však není naporcován římskými číslicemi - anebo zlomky starověkého eposu, v němž však Odysseus nikdy nevypluje - alespoň si to nepřipustí. Skutečné plynutí času se nakonec dozvídáme především z hrozivé číslovky hrdinčina věku. Hrozivé proto, že ona, jistě lépe než čtenář, slyší toto plynutí, vidí, jak se svět kolem odehrává, zatímco sama stojí stranou, zdánlivě zapojená, ve skutečnosti nehybná.
To je leitmotiv knihy. Pojednává o specifické existenciální situaci, příbuzné těm, které prožívají Gregor Samsa, Mersault, Holden Caulfield anebo Vladimír a Estragon, kteří spolu nehnutě stojí pod stromem čekajíce na Godota, a je zde pojmenována Nehybnost. Jedná se o vnitřní stav, o způsob vnímání sebe sama ve světě, které může ovlivnit zase jen člověk sám. Zdá se zbytečné na to vůbec poukazovat, nicméně chceme-li hodnotit i etický rozměr Amáliina příběhu (a neznám důvod, proč by měl být vedle estetického upozaďován, sám jistě nejsem kvalifikovaný hodnotit ani jedno, ani druhé, takže se směle vydávám vpřed), zjistíme, že jakmile si tento fakt uvědomíme, dochází munice všem čtenářům, kteří se nejspíš pohybují mimo cílovou skupinu knihy a banalizují její témata. Vyvrátit jejich námitky není snažší než vyvrátit tvrzení, že existenciální frustrace je banalitou ve srovnání s frustrací existenční. Jistě, Amálie má vlastní, komfortní byt, a přesto se stěhuje do dražšího, úplně zbytečně. Jenže byt nebyl docela její, patřil rodině předkům,jako by z nějáké zestrčené zásuvky stále vedla pupeční šnůra, která Amálii trvale spojovala s její matkou, od které se chtěla osvobodit. Tatáž matka se snažila bagatelizovat utrpení své dcery, když popisovala své tělesné bolesti, které zakoušela v dětství, když ji otec nutil běhat bosou mrazem. Amálie zřejmě dobré finanční zajištění, cestuje Japonska - ale že si může takové cesty dovolit neznamená, že by ji mohly učinit spokojenou, byť na to sama nejistě spoléhá, místo toho zjišťuje, že ji nemůžou proměnit, nanejvýš jí poskytnou odklad, ale nikdy se nestanou životní náplní, ne, dokud se bude jednat o útěky. Stejnými útěky jsou i muži, kterých se na 160 stranách vystřídá šest, přičemž stále nové známosti jsou v jistých chvílích (na konci jedné kapitoly, kdy je nový muž zmíněn zřejmě jen proto, aby tam byl, bez dalšího rozvíjení, a my obracíme stránku s nadějí a obavami, aniž bychom jistě věděli, co je co) na hraně čtenářské snesitelnosti. Amálie přežívá podobným způsobem, jako se učí Japonsky: "neví proč, (...) jako by ji pořád něco táhlo a říkalo: jednou se dozvíš proč." Jenže do života ji nic netáhne, a ve chvílích, kdy ji přepadne - nezvěme to například uvědomění - , se nevzmůže na víc než na to, zůstat ležet v posteli.
Důležitým motivem knihy je mateřství - v podobě Amáliina zápasu s její matkou a její touhou po mateřství. To by mělo uvést život do pohybu a konečně Amálii začlenit do světa - jenže v tomto ohledu ji sužují mnohonásobné pochybnosti: o genderové roli žen, o tom, jestli by byla dobrou matkou vzhledem k příkladům, jaké má v rodině, ale především o samotném smyslu toho, mít ďítě - vždyť množením se nic nevyřeší, přazdnota života se zaplní prázdnotou nového života a v každém dítěti Amálie vidí "jen dalšího nešťastnìka vykopnutého na svou cestu směrem k zániku."
Zápas s matkou je zásadní, neboť vydobytí si svobody na rodičích je prvním krokem k tomu, vydobýt si svobodu ve světě a především se s touto svobodou vyrovnat, neodhazovat ji marně v její nesmírnosti jako nesnesitelné břemeno. Usilovat o nehybnost je marné, protože naše svoboda nám nedovoluje spočinout, nejsme dost pevní, abychom vzdorovali vlnobytí světa, jehož jsme součástí, a nehybnost není nic jiného než smrt. Taková existenciální úzkost, symptom naší existenčně zajištěné společnosti, je v tomto románu vyobrazena autenticky, unikátně a rozpohnatelně.

5 18.09.2022

Leonida Andrejeva jsem objevil úplnou náhodou v patnácti letech a jeho povídky na mě udělaly mimořádný dojem a přesvědčily mě, že je tento autor u nás zločinně nedoceněný, protože my se měl řadit po bok Dostojevského (jímž byl nepopiratelně ovlivněn) a dalších ruských klasiků, jejichž jména jsou notoricky známa všem. V Andrejevově próze se snoubí šťavnaté rozvláčné filosofování typické pro ruské realisty, sugestivně zachycené psychické stavy hraničící se šílenstvím, a nepříčetnost postav, které často procházejí mezními zkušenostmi, se expresionisticky promítá do celého prostředí povídky či novely, která poté působí téměř jako fantastická katastrofická vize, podobná rytinám Josefa Váchala anebo básním George Heyma, také expresionisty.
Velmi mě potěšilo, že se Odeon rozhodl nově vydat Satanův deník (již dříve publikován v jiném překladu ve dvou výborech), navíc v mé oblíbené zieglerovské edici. Od devadesátých, kdy bylo vydáno hned několik autorových knih, je to poprvé, co se Andrejev vyskytl v nabídce českých knihkupců (tedy krom svazečku Moje zápisky, který se hned r. 2004 rozprodal), a snad to opět zvíší povědomí o tomto klasikovi, který to nezvládl do středoškolských učebnic.
Satanův deník je přesně to, co značí jeho název. Zápisky ďábla, který vystoupil z pekel a usadil se na zemi v lidské podobě. Andrejev si tu neotřelým způsobem nahlíží na moderní dobu, to jest přelom 19. a 20. století, na fin de siécle, očima ďábla,očima věčnýma. Ačkoliv se to nemusí na první pohled zdát, je tato kniha vysoce aktuální, rozhodně se neutápí v biblických odkazech ani není umrtvována metafysickými zahleděním do sebe samé. Samotná otázka pekla je tu vyřešena lakonicky a geniálně: peklo, Satan, kotle pro hříšníky, vše jsou jen slova, lidské konstrukty, které nemohou vystihnout Nepoznatelné, stojící mimo lidské chápání založené na určitém vnímání prostoru a času. Pisatel – Satan – (tak jsme ho ale opět pojmenovali jen mi lidé, protože pravé jménoje pro nás nevislovitelné, snad aní není zvukem) často poukazuje na ubohost lidkské řeči, na kterou je při psaní odkázán, a která absolutně selhává, když přijde řeč na Nepoznatelné. Toto je nesmírně zajímavá myšlenka, která se mohla zrodit snad jen v ruské duši na počatku 20. století, v zemi, do které když proniklo osvícenství, mohlo se transformovat jedině v nihilismus. Mimochodem na internetech jsem si potvrdil, co se mi vnucovalo už při četbě této knihy, a sice že Andrejev inspiroval krom jiných také H. P. Lovecrafta, pisatele horrorových povídek, ve kterých manifestuje svůj kosmický nihilismus – víru v naprostou bezvýznamnost lidské rasy, jejíž poznávání vesmíru je nic než tápání ve tmě, a kdyby snad nějáký človíček spatřil to, co se skrývá za oponou reality, monstróznost a nepochopitelnost pravdy by mu rozervala rozum. S podobným despektem je k člověku nahlíženo v Satanově deníku, což je pozoruhodné ve vztahu k jisté specifičnosti, kterou se Andrejevův Satan vyznačuje: aby mohl přijít na zem mezimlidi, musel na sebe vzít lidskou podobu (tedy posednout nějákého člověka), čímž ztrácí jakoukoli moc. Stává se člověkem se vším všudy, s jeho křehkým tělem i omezenou vnímavostí. Je nám tu nabízen vlastně podobný obraz jako v Alighierově Božské komedii: Satan bezmocným a ubohým, uvězněmým bez hnutí v posledním kruhu pekla. Jen zde je vězením lidksá schránka, a jediné osvobození je smrt. Naproti tomu zápletka Deníku je jakousi variací na Fausta (dobře, každé dílo moderní literatury, kde vystupuje ďábel, lze srovnávat s Faustovskou legendou, ale to je v pořádku), protože Satan ochuzený o své schopnosti disponuje něčím jiným, posedl totiž tělo miliardáře. A o peníze je ochoten se podělit s jistým starým samotařem, Thomasem Magnusem. Satan ale není žádný Goethův Mefistofeles, nepřišel na zem, aby zkoušel lidi, což je funkce, která mu je přiřazována už v Bibli. On neví o lidech nic, a ani se nesnaží je poznat, přišel pouze "hrát". Pobavit se, rozptýlit se něčím tak bezvýznamným, jako je jeden lidský život, který ukradl...
[SPOILER] Satan je politovánihodný. Postupně si totiž uvědomuje, že hraje frašku, ve které sice klame lidi kolem sebe, nejvíce klamán je ale on. Faust využije Mefistofela, ožebračí ho a odhodí. Marie, o které se Satan domnívá, že je tak jako on součástí Nepoznatelného, vtělení Madonny, se ukáže býti obyčejnou děvkou. Všemocnou útěchou pro něj je, že přece není obyčejný smrtelník, že je součástí něčeho, pro co lidstvo používá mizerně nedostatečného slova inferno, když ale v závěrečné katastrofické scéně vysloví jméno, které mu kdysi lidé dali, dočká se jen výsměchu. Po smrti člověka snad Satan triumfuje, má to ale smysl, když je živé lidstvo lhostejné? [SPOILER ENDS]
Andrejev v Satanově deníku vytváří znepokojivý a problematický obraz společnosti, ve které už není místo pro Satana, Boha zastupuje obtloustlý chlap v sutaně, králové si nalhávají, že nejsou úplně bezvýznamní a nové ideje tvoří a staré bourá maniak s rozbuškou.

5 04.12.2021

Zneklidňující povídky Thomase Ligottiho obsažené v tomto souboru se nesnaží zavděčit čtenáři, nezakládají si na napínavé zápletce, vzrušujících gore výjevech a už vůbec ne na jednoznačnosti (zhoubě hluboké brózy). Je v nich dalo by se říci až filosofický rozměr - ostatně Ligotti skutečně má filosofující sklony (poněkud nepřekvapivě antinatalistické), jak o tom svědčí krom jeho povídek i traktát Conspiracy Against the Human Race. Tyto tendence jsou patrné v jeho horrorových příbězích, které většinou obsahují cosi vyšinutého, nereálného i nerealistického, avšak pod těmito obludnými tvory, chechtajícími se panáky, nemrtvími, pod vykořeněvými existencemi s temným tajemstvím se skrývají velmi lidské a velmi povědomé běsi. Od pocitu odcizení člověka, který nemůže najít své místo v rodině ani ve společnosti až po zoufalství nad absurdností lidského života, ve kterém utrpení je nesmyslné a nevyhnutelné. Ligottiho vymknuté povídky se svými maskami, mechanickými panáky a figurínami (opakující se motivy, jež by stály ze samostatný rozbor), které se hlásí k žánru horroru, mají tak překvapivě blízko (ne ideologicky, ale jinak) například k próze Jean-Paul Sartra, zkoumající bytí člověka ve světě.
Ligotti je příkladem autora píšícího skutečně hodnotnou horrorové tvorbu, která je schopna překonat i rámce žánru. (Dalším takovým spisovatelem je Brian Evenson, který se vám bude líbit, pokud se vám líbí táto kniha.) Milan Žáček prokázal české literární scéně velkou službu, když u nás Ligottiho uvedl.

5 19.07.2021

A tohle je přesně jeden z důvodů, proč bedlivě sledovat udílení literárních cen. Kdyby Zápisky z garsonky nezískaly minerálkovou cenu,nejspíše bych jejich existenci ani nezaregistroval, a pokud ano, neměl bych konkrétní motivaci si přečíst zrovna je. Tak bych přišel o mimořádně silný estetický, citivý i smyslový zážitek, ke kterému se určitě ještě budu vracet.
Novotný používá věcné, prozaické (smím to slovo použít?) verše, které hladce splývají do soustavného toku jako dny prožité v garsonce. Díky nim se kniha v podstatě nedá číst jinak než naráz, ovšem ve správném tempu. Také doporučuji hlasitý přednes, při kterém vyniká specifická zvučnost básnického jazyka - na druhou stranu když ležíte venku na lehátku a polohlasem přeříkáváte cosi o nějákém Dědkovi, může to přihlížející poněkud zneklidnit.
Čistý a věcný verš v obecném jazyce funkčně koresponduje s obsahem sbírky: malé události prožívané malými lidmi, zasazené chronologicky do více či méně pevných časivých úseků, přesto se odehrávající v bezčasí, kupící se jedna vzpomínka na druhou v cyklických vrstvách, ze kterých nám nakonec vyvstává celý jeden život člověka, vyrůstajícího s matkou v garsonce, expandujícího do okolního světa a mezi jeho obyvatele, opouštějícího příliš těsnou garsonku a příliš blízkou matku, končícího své vyprávění v opuštěné garsonce, v bodě, kdy všechno zaniká v nepochopitelnosti při konfrontaci s nevyhnutelným zánikem.
Co se mne týče, nikdy jsem nežil v garsonce, nepoznal prostředí sídliště a jsem dítě 21. století, které totalitu i Listopadové dny zná jen z doslechu (například z této knihy, kde je totalitní Československo evokováno především prostřednictvím Matky). Přesto ke mně Zápisky hluboce a intimně promlouvají, což o leččens svědčí.

Anebo pan Bayer, co
v modrákách a baretu
sekával trávu u parkoviště,
a když pak umřel, vystřídal ho
pan Barek,
co pak taky umřel.

(Sousedi, str. 18)

5 25.06.2021

(SPOILER) Ačkoliv je dělí jen krátká doba, tak mi Miláček připadal lépe zvládnutý než tato Maupassantova románová prvotina. Zejména se nemůžu ubránit myšlence, že je tu autor ještě příliš ovlivněný svým mentorem Flaubertem: vťpždyť co je ústřední téma Paní Bovaryové? Konflikt ideálů a reality, konflikt odehrávající se uvnitř mladé ženy, která poprvé vstoupila do skutečného světa. Z této premisy vychází v podstatě i Jeden život. Hlavní postava Jeanne se vrací z kláštera do rodného sídla a slibuje si krásný nový svět, velkou lásku jakou zná z mýtu o Pyramovi a Thisbé.
Maupassant také nezapře své ovlivnění naturalisty - sice si nevymýšlí pseudovědecké teorie o společnosti, ale lidské mravy (a jiné nemravnosti) líčí pesimisticky a nelítostně, v kontrastu s naivním pohledem Jeanne. Ta se v jedné pasáži dokonce rozhořčuje nad smyslností svého okolí, ona sama"vzrušovala se bez touhy, jáska pro ni byla pouhou iluzí bez tělesných potřeb". Dá se čekat, že postava s takovým přístupem bude ve svém skoro-naturalistickém románuvelmi nešťastná. Tohle téma Maupassant skvěle využívá na samém konci knihy, kdy se znovu setkávame s Jeaninou služkou Rosalie, která na rozdíl od ní, ačkoliv vyrůstaly bok po boku, se dokázala adaptovat na 'nemravnou' lidskou společnost, a ve výsledku tak žila mnohem šťastnější život, který se paradoxně odvíjel právě z jejího mravního selhání, jehož plodem bylo nemanželské dítě. Jaké z toho plyne poučení, nechám na vás.
Závěrem bych se rád zmínil o něčem, čemu možná není třeba přisuzovat velkou důležitost, co ale stále poutá moji pozornost. I v Miláčkovi i zde jsem si všiml toho, že když hlavní protagonista na začátku vstupuje do nové etapy svého života, setkává se s jinou postavou, která mu předznamenává jeho další osud. Je v tom cosi cyklického, zvlástě patrné je to v Miláčkovi, kde Duroy narazí na starého přítle Forestiera a postupně nahradí jeho místo jak v práci, tak v náruči jeho ženy. Dokonce mám neblahé tušení, že Duroy jednou také zemře na souchotě. (Těm z vás, kdo nečetli Miláčka, se omlouvám za vyzrazení části zápletky.) V Jednom životě zase Jeanina tetička Lison předznamenává její budoucí existenci jáko nešťastné, osamělé ženy.

5 15.04.2021

Krásná, tragická balada. Lehce zavání proletářství, ale tak, že to ani nevadí. A Bezruč jistě nemyslel na ideologii, které jeho verše u nás po desetiletí sloužily, když Maryčku Magdonovou psal (pokud ji psal, že).
U této básně jsem si všiml, že je tak skvěle rytmicky seskládaná, že ani nepotřebuje rýmy. Vždyť v celé básni se rýmují vždy jen poslední verš sloky s koncem sloky předchozí, a to navíc vždy stejným rýmem. Přesto verše drží pohromadě a čtenář by to ani nemusel zaregistrovat.

5 29.12.2020

Süskindův Parfém by byl další příběh o psychopatovy, který vraždí, kdyby ovšem nebyl pojet ze skvělého a originálního čichového aspektu... s použitím střídmého, avšak významného vypravěčského stylu autor předkládá příběh na pomezí detektivního žánru, horroru a snad i eseje... nejvíce mne kniha oslovila svou originalitou: nepodobala se snad ničemu, co jsem dosud četl, a autorměl proto nad příběhem absolutní kontrolu: mohl se rozhodnout, zda-li bude "dokonalý parfém" smysluplným cílem, anebo abstraktní vizí. Proto také zakončení knihy, pro které se Süskind rozhodl, bylo sice odvážné, ale podle jeho měřítek naprosto přiměřené.

5 10.08.2020

Paní Bovaryová je nejenom stavebním kamenem ve francouzské literární historii a předzvěstí naturalismu, ale také skvěle čitelný a strhující román. V jeho jádru je hluboký psychologický obraz Emmy Bovaryové, v jehož čirosti se stává bezpředmětným, zda-li je Emna 'dobrý' či 'špatný' člověk. Ačkoliv je ve Flaubertově románu patrný determinismus, kterému se později věnoval Zola ve svých románech, zůstává Emma Bovaryová věrným zpodobněním člověka se svobodnou vůlí, prostý pseudovědeckých experimentů zakomponovaných do řádků knihy. V tom se také nachází tragičnost prptagonistky: i přes skutečnost svazujících poměrů ve vyšších vrastách společnosti té doby zůstává pravdou, že paní Bovaryová se pro zkázu rozhodla sama.
Další zajímavé aspekty románu se vyjevují prostřednictvím jeho konfrontace se samotným autorem. Na jedné straně je tu Flaubertův přísný, použiji výraz vědecký postup, kterým jeho opus magnum vznikalo, na druhé staně je autorův výrok: "Paní Bovaryová jsem já". Názor ať su udělá kdo chce.

5 10.08.2020

Nejprve ke grafické stránce knihy: u žánrových knih se mi nikdy nelíbily laminované paperbackové obálky, zdají se mi často až ponižující pro tuto literární odnož. Proto oceňuji odvážně odlišné obálky knih z nakladatelství Gnóm, které mi připomínají výbornou edici Světová četba (Svoboda, Odeon, SNKLU).
Po obsahové stránce je kniha takovou sladkou jednohubkou. Povídky se vyznačují tím, že jsou psané velmi decentně, žádné megalomanské příběhy o záchraně světa ani o dracích nebo cestování časem. Naopak, autorky se zaměřují na malé příběhy lidí, kteří zažívají něco neobyčejného. Navíc jsou vyprávěné ze ženského úhlu pohledu, který je takový... jemnější. Extrémní je tento aspekt v povídce Jak to bylo doopravdy od Pat Murphy, která je na ženském úhlu pohledu prakticky vystavěná. Výborná je také magická povídka Šestměsíců, tři dny od Charlie Jane Anderson, která odohacuje klasický 'vztahový' příběh prvkem cestování času. A funguje to.
Podle mého názoru nejlepší povídka v souboru je paradoxně jediná, která nespadá do žánrové literatury. Skvělá realistické povídka Hejno zahradních plamňáků od Pat Murphy je plná lehkého ironického humoru a hravých slovních nuancí. A plameňáků.

5 18.06.2020

Podle skutečného příběhu se řadí mezi nejlepší knihy, které jsem zatím od autorky přečetl. Když pominu to, že je napínavá a skvěle napsaná a podobné věci, které zmiňuje snad každá recenze, tak mne zaujal nejasný smysl knihy. Proč vlastně byla napsána? Dle mého kniha představuje jakousi hříčku, mistifikaci, už jen podle názvu.
Ze začátku se snad lze domnívat, že je kniha napsána podle skutečného příběhu, avšak později, když příběh záměrně metamorfuje do nadsazeného psychologického trhilleru, se fakta stávají fikcí a čtenář neví, čemu má věřit. Tento pocit se ještě umocňuje, když v závěru autorka zbořila prakticky všechny pilíře, na kterých knihu vystavěla.
Takový postup při psaní knihy je velmi riskantní. Však se taky autorka po celou dobu pohybuje na ostří nože, stejně jako její postavy.
A kde je vlastně hranice mezi autorkou, Delphine de Vigan, a hlavní postavou knihy jménem Delphine? Od začátku si máme myslet, že Delphine i Delphine jsou tytéž osoby, a je nasnadě, že hlavní postava skutečně je autorčiným autoportrétem. Knižní postava Delphine se v průběhu celého příběhu zabývá svou spisovatelskou kariérou a snaží se odhalit smysl literární fikce a faktů ve svých knihách, vyrovnává se se svým posledním románem napsaným podle skutečného příběhu a plánuje novou knihu. Její další kniha by totiž také měla být "podle skutečnosti", protože právě toho si čtenáři žádají.
V těchto aspektech je zřejmé to, že knižní postava Delphine je odraz Delphine-autorky knihy, a román Podle skutečného příběhu je právě ten román, který se knižní Delphine pokouší napsat. A právě v tom je smysl knihy. Autorka se zde velmi odvážným spůsobem vyrovnává se svou dosavadní tvorbou a vyjadřuje se ke smyslu faktů a fikce v literatuře.

5 27.05.2020

Na této knize mne zaujalo Zolovo zeměření na biologii postav namísto psychologie. Protagonisty knihy nevedou k činům jejich duševní potřeby, potřeby lásky, sounáležitosti, porozumění. Namísto toho se život postav točí okolo biologických, tělesných potřeb - kde se opít, kde se najíst, s kým se vyspat. Nakonec se zde ani žádné hlubší rozbory duševních stavů nevyskytují, vše je tělesné. Co si přeje Gervaisa, hlavní postava? Nemít hlad, mít kde spát, nebýt bita. Protože na rozjímání o hlubších věcech zkrátka není v zaplivaných uličkách paříže místo.
Zolův naturalismus se zde mísí s popisem toho nejhoršího a nejvulgárnějšího z francouzské společnosti 19. století a výsledek je mnohdy mrazivý. A srdceryvný. Zola dokázal docílit toho, abychom v postavy věřily, abychom je upřímně milovaly, nenáviděli, oplakávaly.
K naturalismu, a vůbec k tehdejšímu pozitivismu mám výhrady (sám se považujo za existencialistu) a část toho, co jsem zmínil výše, je právě to, co naturalistům vytýkám. Konkrétně fatalismus a víra v předurčenost, kterou si Zola ospravedlnil pseudovědeckou teorií dědičnosti. I přes tyto výhrady však Zolovy romány zůstávají klíčovou kapitolou v dějinách románu a Zabiják je v tomto směru fascinující.

5 13.05.2020

Po prvních stranách mne zaujal autorčin styl: velmi úsporný, často spoléhající na náznaky a zároveň ověšený decentnímy, přesto nápaditými a originálními slovnímy obraty.
Další zajímavou složkou knihy je její struktura. Každá kapitola je vyprávěna jednou z hlavních postav, přičemž u některých používá autorka ich formu, čímž jim dodává odlišný rozměr než mají postavy v er formě. Taková struktura umožňuje dosadit postavy do provázaných situací a sledovat jejich odlišné reakce. Můžeme pozorovat, jak a proč se chovají, známe jejich tajemství a bavíme se tím, když se je snaží skrývat. A stáváme se jejich komplici.
Obsah knihy, byť závažný, je zde vykreslen decentně. Každá osoba, která se zde objeví prochází určitou krizí, ale namísto aby jejich strasti byly čtenáři předkládány pateticky a s prvoplánovitými emocemi se tu autorka spoléhá na jemný melancholický podtón, který je o to bolestnější.

5 19.03.2020