Eidalon komentáře u knih

Serii řady filmů o Vetřelcích odstartoval kultovní scifi film Vetřelec Ridley Scotta z roku 1979. Zatímco tento film kombinoval myšlenku a filosofické pojetí s akcí, šlo v těch dalších pokračováních především o akci. Téma to bylo veliké a není divu, že komerčně láká další a další pokračovatele ať již ve filmové tvorbě, počítačových hrách, komiksech či dalších knihách.

Kniha Jamese A. Moora je další řadou z nich. Je druhým dílem trilogie nových příběhů na kterých je zajímavé to, že každý díl napsal jiný autor (Tim Lebbon Vetřelec – Probuzení – 1. díl, Christopher Golden – Vetřelec – Peklo díl třetí) a spolu souvisí jen v podobě vetřelčích monster.

Časově se jedná o příběh ještě v mnohem hlubší budoucnosti, než díl první, ale jinak nic nového již nečekejte. Opět planeta, kterou lidstvo kolonizuje, opět řada záhad, nová civilizace a staří Vetřelci.

Jednoduchý příběh vysílá do akce 35 žoldáků a hlavního skoro hrdinu Alana Deckera, který marně pátrá po svých nočních můrách a stejné frekvenci, kterou sdílí s Vetřelci, důvod proč tomu tak je se záhy dozví i čtenář.

Pak je to již akce bez žádných velkých změn. Na jedné straně lidský důmysl, na straně druhé zabijácký instinkt a dokonalé stvoření tento instinkt naplnit, obecně touha života o své přežití, ať za touto touhou stojí lidé, Vetřelci či další mimozemšťané.

Většina děje se odehraje v dole planetky LV178, rozbíhá se mini příběh, který známe z předchozích děl, na jedná straně monstra a na druhé lidští hrdinové, kteří nemají téměř šanci. Přesto bojují s překážkami situace, planetou samou a především s Vetřelci.

Další trilogie knih, která je pouhým oddechovým čtením bez hlubších myšlenek, je však nutno podotknout, že se to čte celkem dobře, děj má spád, autor to hrne z akce do akce a rozstříknuté krve či syčící kyseliny je všude přehršle.

Pokud jste fanoušci těchto příběhů, pak Vás kniha nesklame, jako oddechovka je to určitě lepší, než podobné pokusy z řady hororů žánru dark fantasty, na druhou stranu nic převratně nového.

Tak plazmové hořáky na ramena, odpalovače a pistole do pohotovosti a vzhůru do temnoty, kde stíny představují absolutní zlo . . .

Přesto první díl považuji za povedenější a čtenářsky přitažlivější.

2 10.04.2016

Další z mnoha románů známé americké spisovatelky s vyhraněným stylem a rukopisem, ve kterém se nijak neodlišuje ani v tomto dílku.

Pamatuji si přesně, jaká změna v četbě to byla, když se po roce 1990 objevily její romány na knižním trhu. Dílka plná sexu, drog, násilí a popisování lidské společnosti z té horší stránky, to bylo něco jiného, než číst cenzurou uhlazená a a jen prolustrovaná dílka socialistické éry.

Collinsová převážnou část svých knih orientuje do bohémského prostředí herců, zpěváků a vůbec té lepší společnosti, to prostě bylo úplně něco jiného. Neříkám, že jsem přečetl úplně všechno, ale podstatnou část ano, hlavně v devadesátých letech minulého století.

Kudlanky nějak unikly mé pozornosti a tak jsem dočetl až nyní. Kniha není textově nijak rozsáhlá, tématicky ji plně vystihuje krátká anonce v úvodu. Nic víc a nic méně.

Pomsta žen mužům typicky ženským způsobem, která se ukáže jen jako gesto. Jedno odstraněné zlo je ihned nahrazeno novým.

Kudlanky není nic světoborného, Collinsová píše spíše oddechovky, ale musím říci, že jsem od ní četl mnohem lepší knihy.

Prostě čtení někde k vodě na jedno odpoledne, nejlépe na dovolené.

1 03.04.2016

Tato kniha není určitě určena pro mne, čtenáře s naprosto racionálním zaměřením. Proto se mne ji nepodařilo dočíst poctivě do konce, jen jsem druhou polovinu lehce prolistoval.

Co ke knize říci. Dle mne jedna ze stovek knih, která patří k oněm, dle mého názoru, knihám, které těží z tématu a sázejí na populárnost a zájem veřejnosti o tyto otázky, tedy mnoho textu o ničem, hlavně když se to prodá.

Když jsem si knihu půjčoval, očekával jsem nějaké techniky, návody, jak cvičit myšlení, jak posílit své duševno a rozvinout ho pozitivním směrem, kam se obrátit, co udělat.

Ve statích, které jsem přečetl jsem se dozvěděl jen málo, zato se stále opakovalo z různých stran pohledu jedno a to samé. Jak je úžasné aktivovat pravou stranu mozku a získat pomoc z druhé strany. Řady příkladů jak skupinka aktivátorů může společně ovlivnit život jedince na druhé straně zeměkoule a stále dokola, jak je úžasné, když můžeme přijímat pomoc z kosmu či druhých pomocí svého mozku.

Nikde ale nic není podloženo (jak známo papír snese všechno) a vlastně jsem se ani nedozvěděl, co bych měl udělat, abych se aktivně zařadil mezi ty aktivátory, jak se svojí pravou hemisférou pracovat.

Jen informace, že když to nedělám, jsem veliký hlupák a pak rady, které řadím do kategorie logicky plynoucí z podstaty problému (pro názornost uvedu příklad, pakliže Vám někdo radí, že když prší je dobré používat deštník a nebo se schovat pod střechu abyste nezmokli má určitě pravdu a nijak Vás nebalamutí, ale abych dospěl k tomuto poznání, nepotřebuji si kupovat a číst k tomuto knihu).

Takže jediným účelem knihy je asi vyvolat u čtenářů zájem o problematiku a najít si pak další informace k tématu a popř. učinit aktivní kroky – to k zájemcům o tyto aktivity.

Patříte-li do skupiny lidí, kteří se tématu chtějí věnovat, pak knihu nečtěte a rovnou to udělejte a tyto informace si najděte, přeji Vám hodně štěstí.

A jste-li jako já, kteří když jim někdo tvrdí, že má v koupelně slona odvětí – fajn, pojďme se tedy na něj podívat (zpravidla se pak najde banální vysvětlení, jako že slon je nalepený co by nálepka na dveřích, či jiné racionální vysvětlení) a pak to budeme řešit, než abych se přel, že to možné není.

Rád přijmu pomoc z druhé strany, rád rozvinu své schopnosti, ale musí mne někdo ukázat že to funguje a hlavně říci jak. Konstatování faktu, že to někdo někde umí a praktikuje nemá pro mne hmatatelný význam, je to jen jedna z tisíců informací, kterým mohu a nemusím věřit.

Za mne je kniha zbytečným popsáním papíru, dávám jen jednu hvězdu za účast.

03.04.2016

Tuto další Mankellovku řadím do středu autorovy tvorby v sérii s Walanderem.

Poctivý detektivní příběh, i když zde bylo opět propašováno trochu politické linie a společenských problémů Afriky, které Mankell ventiluje co by občan Švédska a zároveň obyvatel Mosambiku v řadě svých děl a která mne u jeho detektivních knížek spíše ruší.

Firewall je ale více detektivní román, než společenský a zase spíše poctivá policejní mravenčí práce s hlavním Mankellovým hrdinou – komisařem Walanderem, který není žádný superpolicajt a nezničitelný hrdina, ale rozvedený padesátník, který žije sám a působí na švédském maloměstě, co by vedoucí oddělení vražd.

V knize má Walander padesátku na krku, je to již starý zkušený kozák, který čelí atakům jak ze strany mladších kolegů, nových technologií, tak další krizi středního věku. Najdete zde řadu odkazů na předchozí Walanderův život (knihy a příběhy, které autor napsal dříve) a především se před Vámi rozprostře poutavý příběh, který v podtextu nese sdělení se vztyčeným varovným prstem – naše populace se stává plně závislá na technologiích, které sama vymyslela a uvedla v život a který ji pohlcují víc a více.

Když si domyslíme, že kniha je již 18 let stará (2016), tak IT problémy v knize popisované se nám zdají čtením z pravěku. Nosná myšlenka je ale pravdivá stále.

Bez počítačů, internetu a vzájemného sdílení všeho všemi si dneska nedovedeme již život představit a první „ovoce“ tato skutečnost již nese v podobě zcela nové a závislé generace, která by si bez svých zařízení asi již těžko dovedla s některými životními situacemi poradit tak, jak to uměli jejich dědové ještě 70 let zpátky.

Firewall se přes svou „technologickou zaostalost“ čte velmi dobře, Mankell se dle mne zbavil začátečnických chyb, příběh má švih a dynamiku, čte se velmi příjemně.

Za mne dávám 4 hvězdy, pro mne asi ta z lepších knih, které jsem od Mankella zatím přečetl.

4 02.04.2016

Detektivní thriller novozélandského autora Paula Cleaveho byl pro mne příjemným překvapením. Pro mne nový autor, který mne přesvědčil, že umí psát poutavě až sugestivně a věřím, že vedle Čističe a Jezerního hřbitova se dočkáme dalších knih – jeho styl mne trochu připomínal Kinga a jeho hororové pojetí mnohých knih.

Samotný děj s hlavním hrdinou bývalým detektivem Theodorem Tateem je umocněn vyprávěním v první osobě a autor rozehrává ponurý příběh plný zvrácenosti, ze které mrazí.

Banální exhumace na rozsáhlém hřbitově se promění v noční můru hlavního hrdiny, který Vám rozkrývá své nitro a svůj pád až na dno způsobený životní tragédií, která zcela obrátí osud kdysi skvělého detektiva z oddělení vražd. Muž, který přišel řízením osudu o vše jemu drahé se najednou musí vypořádat i s pocitem nedodělané práce, která „nese své ovoce“ v podobě množství nevinných obětí.

Děj se rozbíhá, přibývá řada odhalení, Theodor se dostává do situace, kdy se stává hlavním podezřelým, kdy se dostává na druhý břeh. Z policisty je muž schopný všeho a zcela po právu je v úzkém hledáčku svých bývalých kolegů.

Tate se ale s buldočí neústupností rozhodne vzít svůj osud do vlastních rukou a dosáhnout svého, ať to stojí cokoli. A odhalení jsou stejně nečekaná jako mrazivá.

Cena poznání je vysoká, přesto se nakonec rozuzlení příběhu dočkáte. Kniha končí, jak skončí ale jeho hlavní hrdina, to nechává autor již na fantazii čtenáře. Tak trochu otevřený konec dává prostor pro další osudy, i když je Theodorova pozice s posledními řádky knihy hodně nejistá.

Musím říci, že toto dílko je zase něco jiného, ale podle mne velmi vydařené. Opět jsem se těšil na každou další minutu strávenou s příběhem pana Cleaveho.

Mohu jen doporučit, za mne velmi kvalitní 4 hvězdy.

1 31.03.2016

Román je druhým dílem z trilogie a pera pana Söderberga. Jeho zcela otevřený konec tentokrát jasně naznačuje, že knihy (Andaluský přítel – 2013, Druhý syn – 2015) budou mít pokračování v díle třetím, nic méně se mne nepodařilo zjistit, jak se poslední část trilogie bude jmenovat a kdy na českém trhu vyjde (info z února_2016).

Druhá kniha navazuje přímo na díl první – Andaluský přítel, a to jak v čase, tak dějem, číst tento díl bez znalosti prvního sice lze, ale vše podstatné čtenáři vlastně jaksi uniká – proč se tak děje a jak k tomu všemu došlo, jak jsou jednotlivé postavy provázány společnou minulostí. . .

Oba dva díly jsou především strhujícími thrillery z prostředí organizovaného zločinu. Děj se odehrává v několika zemích, čtenář sleduje osudy lidí a hlavních hrdinů, kteří se snaží o jediné – přežít.

V druhé části příběhu je řada významných postav, které znáte povětšinou z dílu prvního, žádná z nich ale tentokrát nijak nevyčnívá, dostávají přibližně stejný prostor, v průběhu děje se vyvíjejí a mnohé z nich dost překvapivě. Žádná nehraje vysloveně kladnou či zápornou roli, jakoby všichni měli od každého kousek, a tak je jen na čtenáři, komu bude fandit v pokračujícím boji dvou konkurenčních rodin působících ve stejném teritoriu organizovaného zločinu.

Druhý syn má opět silný příběh, promyšlené zápletky a značnou dynamiku. Otevřená dějová linka z prvního dílu je doplněna o další a tak v ději figuruje několik mafiánských organizací z různých částí světa, které se vzájemně nenávidí a to vše doplňuje hrstka zkorumpovaných policistů, kteří se, co do praktik, zločincům z podsvětí plně vyrovnají. Proto se nelze divit, že má kniha spoustu akce a ne každý se dožije konce příběhu.

Všechny dějové linky dílu prvního díl druhý neuzavírá, jen je posouvá dále v čase a rozvíjí a k tomu všemu vytváří další – nové. Prostě, kdo chce vědět, jak to nakonec všechno dopadne, musí přečíst i román třetí.

Druhý díl je dle mne ještě temnější, akčnější a dynamičtější, než úvodní kniha trilogie. Nezbývá, než se těšit na díl třetí. Za mne tentokrát 4 hvězdy.

29.02.2016

Na další knihu pana Olsena s oddělením Q jsem se vskutku těšil. Marco nebyl vysloveně špatný, ale předchozí Složce 64 se ani nepřiblížil a tak jsem čekal, jak to bude s dalším příběhem, kde hlavní roli hraje Carl Mørck, Rose, Asad a nově i Gordon – Nesmírný.

Šestý případ oddělení Q, opět 17 let stará záležitost, k jejímuž vyšetřování je oddělení Q donuceno okolnostmi. Vtaženi takříkajíc přímo do děje se Carl a jeho kolegové stávají součástí příběhu, který se zdá být na první pohled jasný.

Autor v knize opět rozbíhá dějově a časově dva příběhy, které se mají střetnout v závěru knihy.

Na začátku je podmět vskutku dramatický a jak se později ukáže, jeho role je jen doplňující. Na téměř šesti stech stranách se opět ponoříme do děje, který překračuje klasické detektivní nastavení a předkládá čtenáři další fenomén doby – nejrůznější alternativní přístupy k životu a meze, kam pod vírou své pravdy se dá až zajít.

Proti týmu oddělení Q stojí zkušený protivník a dobrý manipulátor, který až do poslední chvíle brání a chrání svou pravdu, svůj úhel pohledu na život a svět a to takříkajíc za každou cenu.

Zdánlivě jasný případ dopravní nehody odhalí mnohá tajemství a poklidně plynoucí děj a vyšetřování, kde před necelou půlkou knihy již čtenář tuší kam vítr vane, nabere v poslední čtvrtině nebývalý spád, který doslova smete vše ze stolu.

Olsen poodhalí další tajemství Asada či Rose a nakonec „boží mlýny“ semelou vše. Případ je objasněn, tajemství rozkryta, jen jaksi není koho soudit . . .

Přesto bych řekl, že první část knihy plyne až moc poklidně a může vás odradit, závěr je naopak strhující, pro mne něco mezi 3,5 - 3,7 - nakonec tedy dávám 4 hvězdy, ale jen pro ten závěr knihy . . .

3 21.02.2016

Další Deaverovka – tentokrát znovu klasika (na rozdíl od Říjnového seznamu) – skoro 600 stran, bez obrázků, to je Deaver tak, jak ho známe. A na úvod nový příběh s ústřední postavou Kathryn Danceové, takže opět skvělé čtení s jednou z mnoha Deaverových hlavních hrdinů. Kathryn a její kolegové řeší další zapeklitý případ, tentokrát je Lincoln Rhyme a jeho parta mimo příběh.

Zapadákov je hudební klub, kde se při jedné z mnoha hudebních produkcí ozve najednou výkřik „Hoří“. Přes všechna bezpečnostní opatření vzniká panika, která z lidí dělá dav a potírá tisíce let evoluce. Lidé se stávají součástí davu, kdy každý bojuje o přežití pudově bez logiky a chladné rozvahy – a to i když ve skutečnosti nehoří, to jen někdo mistrně manipuluje s lidskou psychikou a využívá prostředí a davového šílenství . . .

Kniha začíná dramatickou scénou, která se jeví jako náhoda kombinovaná s lidskou nedbalostí, ale zkušená Kathryn náhodu ihned překvalifikovává na cílený zločin, jehož motiv není vůbec znám. Myšlení a další kroky vražedného manipulátora se tak stávají předmětem vyšetřování, kde hraje hlavní roli čas.

Podaří se týmu vyšetřovatelů odhalit motivy a cíle maniaka dříve, než zemřou další lidé?

Příběh se rozbíhá, tentokrát klasickou mravenčí policejní prací bez Lincolnových databází a skvělých dedukcí ve stylu Sherlocka Holmese.

Vedle hledání motivů a vraha pracující s lidskou psychikou zde běží druhý příběh, který najde rozuzlení až v závěru a překvapivě odhalí netušené, ale hledané. Kathryn řeší své osobní problémy i problémy s dětmi, vše se vyvine a rozuzlí až na posledních stránkách knihy.

Kniha není nijak překombinovaná, i když protivník je opět vysoce sofistikovaný a inteligentní, jeho motivy se ukáží nakonec úplně jiné, než se zdá.

Řekl bych, že se Deaverovi podařilo opět zaujmout a napsat zajímavý příběh, genialita řady s Lincolnem ale překonána nebyla.

Přesto je v příbězích s Kathryn Danceovou řešen další fenomén doby. U knihy Tvůj stín to byl stalking, nyní tedy ještě nebezpečnější – virtuální realita a internet.

Zajímavé a tak reálné, bohužel, doba se mění a novodobá generace již nemá možnost srovnání doby bez internetu, mobilní telefonů a možnosti být on line . . .

Za mne slabší čtyři body.

2 01.02.2016

Čtvrtá kniha Taylor Stevensové (01_Lovkyně informací_2011, 02_Neviňátko_2012, 03_Loutka_2014) se stejnou hlavní hrdinkou a opět nové prostředí – tentokrát pirátské vody Somálska a horké problémy dnešní doby.

Hlavní hrdinové zůstávají a pochopit jejich vzájemný vztah a vazby a pochopit Vanessu, to znamená mít přečteny všechny tři díly. Byť dějově na sebe knihy nijak nenavazují – jedná se o čtyři různé samostatné mise - hlavní hrdinové se v čase vyvíjejí a vytvářejí si k sobě vazby a vztahy se kterými autorka ve čtvrtém díle volně pracuje a předpokládá, že je čtenář z předchozích knih zná.

Kdo je Vanessa Michael Munroeová, Miles Bradford ale i ostatní, to si autorka „odbyla“ ve své první knize. Knihy na sebe navazují jen časovou posloupností.

Úlovek je příběh, který vrací Vanessu na východní pobřeží Afriky, do horkých pirátských somálských vod. Setkáte se zde se svojí hrdinkou v trochu jiné pozici, ale stále je to profesionálka, která musí za splněním svých cílů jít až za hranu běžného chování. Je to boj o holý život na hraně všeho myslitelného.

Vanessa se po předchozí misi (viz třetí díl knihy) „schovává“ do prostředí jí tak blízké, afrického kontinentu. Zařazuje se po bok dalších kolegů ve speciální agentuře zajišťující ozbrojený doprovod lodím, které brázdí nebezpečné somálské vody. Nestabilita země, její roztříštěnost, chudoba vede k rozmachu pirátství pod vlajkou moderní doby. Únos lodí, žádání výkupného, to je dnešní realita Somálska a jeho jednotlivých částí, kterou autorka předestírá zcela bez jakékoli fixe, dnešní Somálko je opravdu takové . . .

Vanessa využívá svých zkušeností, svého jazykového nadání, své strategie a nakonec i sílu v potírání své identity. Poklidný život v běžné praxi je však narušen speciální dodávkou – ochranou lodi, která, zdá se, má své speciální tajemství.

Rozbíhá se příběh, kdy hlavní roli hraje opět Vanessa a její instink a inteligence ruku v ruce s její schopností splynout a vybojovat své osobní vítězství.

Čtvrtý příběh se čte opět vcelku dobře, ale přesto za předchozími trochu zaostává, hlavně poslední část knihy je krkolomná a jakoby psaná bez propracovanosti předchozích kapitol. Rychlé zvraty působí nevěrohodně a tak trochu kalkulovaně, jakoby autorka chtěla mít závěr knihy a všechny otevřené linie příběhu rychle dořešeny a konečně za sebou . . .

Za mne tentokrát 3 hvězdy, i když zasloužené.

1 01.02.2016

Moje čtvrtá kniha pana Mankella (Vrazi bez tváře, Psi z Rigy, Bílá lvice) a počtvrté s komisařem Wallanderem. Ač to nebyl záměr, zatím co první dvě knihy jsem byl na začátku Wallanderovy kariéry, kniha Neklidný muž je posledním případem známého vyšetřovatele. Stále jsem se nedostal k uspořádání příběhů dle časové osy a tak jsem se skokem dostal na závěr Wallanderova působení u policie.

Uběhlo dvacet let (to jak od napsání mezi první a poslední knihou s Wallanderem), tak i v pomyslném komisařově životě. Kurt má přes šedesát, začíná bojovat s příchodem stáří i zákeřnou nemocí.

Ústředním motivem knihy je zmizení vysoce postaveného námořního důstojníka, posléze jeho ženy, v podtextu knihy je rozebírána i doba studené války roku 1983 a vlády Olofa Palmeho. A Wallander jak z udělání je navezen do případu zmizení, který mu nepřísluší vyšetřovat, z titulu svých rodinných vazeb – zmizelý důstojník se měl stát tchánem jeho dcery, která mu se svojí právě narozenou dcerou přináší jediné potěšení v jeho blížícím se stáří.

Rozeběhne se příběh, který překročil opět klasické policejní vody a míří do hlubin špionážního thrilleru. Čtenáři je postupně odhalována minulost, která přerostla do přítomnosti a která „nese své ovoce“ až v současnosti.

A jak je již u Mankella běžné, jeho knihy nejsou jen pouhé krimi romány. Prostřednictvím nich píše o vzrůstajícím vzestupu násilí a rasismu, popisuje neutěšenou migrační politiku a její skrytá nebezpečí, popisuje problémy, které se zdaleka netýkají jen Švédska. Tento trend je jedněmi veleben a druhými zatracován, jako plus či přítěž ke klasické detektivce.

Na rozdíl od Psů z Rigi zde ale cítím značný postup vpřed, takže špionážní zápletku vnímám přirozeněji, než u jednoho z prvních Mankellových románů (viz moje recenze na Psi z Rigy) a nemám tentokrát s pojetím až takový problém. A nebo jsem si již na styl psaní pana Mankella přece jen trochu přivykl.

Kniha o 480 stranách končí a s ní končí i komisař Wallander, autor zde okázale dává najevo že román napsaný v roce 2009 je posledním Wallanderovým případem a těch deset – patnáct roků které Wallanderovi zbývají v jeho nepříliš podařeném životě patří již pouze jemu a jeho rodině.

1 03.01.2016

Impulzem k přečtení této knihy byla snaha udělat si „domácí přípravu“ před shlédnutím samotného „šlágru filmového průmyslu v závěru loňského roku (2015) – filmu Everest“. Toto dílko v režii Baltasara Kormáruka rekapituluje jednu z nejtragičtějších expedic (1996), při které majestátní masív poslal svým vyzyvatelům mrazivé varování . . .

Autorem knihy je Jon Krakauer, novinář a horolezec, který byl přímým účastníkem expedice jako klient za jeden z nejpopulárnějších časopisů v USA Outside. Jon se měl zúčastnit expedice a podat živé svědectví o tzv. rostoucí komercializaci hory.

Kniha není žádnou fixí, ale skutečným popisem událostí z pohledu účastníka expedice Adventure Consultants. Jon Vás seznámí s horou a její historií, jak dostala své jméno, jak je vnímána domorodci a seznamuje Vás i s historií výstupů, tak jak byly především v uplynulém století sledovány a zaznamenány a následovaly v časové posloupnosti. Citlivé zařazování ukázek a citací z jiných děl dokladuje skutečnost, že zdolání Everestu je jen pro ty nejlepší a nejpřipravenější, ale i tak si hora každoročně vybírá svou daň v podobě lidských obětí.

Zároveň ale upozorňuje i na fakt komercionalizace hory, která v devadesátých létech minulého století gradovala. Na Everest se vypravuje stále více lidí, stále více expedic, majestátní příroda je zamořována lidskými výtvory, které zde expedice ať úspěšné či neúspěšné zanechávají.

Tam kde je poptávka je i nabídka, a tak se na horu vypravuje čím dále více expedic, jejímž cílem je dopravit na horu stále více klientů platících za to, že je zkušení horští vůdcové „dopraví“ až na vrchol. Nejvyšší hora je jen jedna a zájemců, kteří se chtějí pochlubit jejím zdoláním je stále víc a více . . .

A tak se postupně dozvídáte o solidaritě vůdců a zároveň jejich řevnivosti, kdy se předbíhají v riskování s cílem, kdo dříve, kdo obtížnější cestou, kdo bez kyslíku a co s nejmenší podporou, kdo všechny osmitisícovky v nejkratším čase atd. a to vše s cílem upozornit právě na sebe a mít tak konkurenční výhodu před ostatními.

Když se podíváte na výčet expedic (více jak 15), které v daný termín Everest zdolávaly – jaro 1996, přijde Vám na mysl, že zde bylo více jak 150 lidí se stejným cílem – zdolat Everest.

Kniha popisuji situaci v jednotlivých táborech, upozorňuje na řadu drobných chyb, které se postupně vršily, aby vyústili v tragedii, kdy si Everest vyžádal v krátkém časovém úseku velké množství obětí.

Osobní svědectví Jona a popisování jeho pocitů Vám pomohou plně pochopit mentalitu klientů, vůdců, šerpů a samotnou situaci v onen osudný den, přiblíží Vám co se skutečně dělo a odehrálo a nastíní, co se asi stalo a proč se věci odvíjely tak, jak nakonec dopadly.

V závěru se objevují dvě poznání, i přes tragedii jara 1996 se roční průměr obětí od jiných let zase tak příliš nevychýlil, hora bude přitahovat vždy dost zájemců, druhým faktem je, že je nutné počet zájemců o prvovýstup přísněji regulovat.

A pak výstup umožnit jen skutečným profesionálům . . .

1 03.01.2016

Prvotinu Jiřího Březiny jsem si půjčil, když mne jeho druhá kniha – Promlčení, celkem mile překvapila. Taktéž nálepka nejlepšího českého detektivního románu roku nalákala a tak jsem v krátkém sledu přečetl i tuto knihu.

Na Kopci je román, kde hlavního hrdinu Milana zanese téma diplomové práce do českého pohraničí, kde se rozhodne v rámci diplomky „prozkoumat“ známé poutní místo a především události kolem jeho vytvoření – Výtoňské zjevení anděla. A jelikož Milan se chce stát novinářem, okolnosti zjevení se rozhodne prozkoumat i z pohledu novináře hledajícího vysvětlení pro své čtenáře.

Z celkem jasné náboženské problematiky se posléze stane postupně detektivní zápletka, která se pomocí jejich hlavních hrdinů postupně rozplétá, až do celkového rozřešení.

Kniha má zajímavé téma i vývoj, napínavé pasáže, nutící Vás číst dál a dál. Děj se odvíjí ve vlnách, kdy akce a napínavost je nahrazena textem skoro až nudným, což je jistě škoda. Menší stopáž a proškrtání těchto míst by knize jistě pomohla.

Pozorný čtenář již před půlkou tuší kam vše směřuje, po dvou třetinách knihy je děj již zcela předvídatelný. Přesto mne kniha zaujala, způsob psaní a vtažení do děje je velmi povedený, jen škoda řady míst, která by nemusela v knize vůbec být a na děj by to nemělo žádný vliv.

V celku ale knihu hodnotím spíše pozitivně, na prvotinu vydařené. Až autor najde ty správné proporce, určitě se máme na co v budoucnu těšit.

Dal bych čtyři hvězdičky, vše ale sráží přece jenom závěr knihy, kde celé řešení kauzy je hodně naivní a amatérské a tudíž málo přesvědčivé a uvěřitelné . . .

3 03.01.2016

Jiří Březina, nový český autor (prvotina v roce 2013), který mne zaujal svým psaním, a tak jsem hned přečetl zatím jeho dvě vydané knihy (obě v 12_2015). Vyzkoušel jsem si eknihu přes půjčovnu své knihovny a přelouskal texty v mobilu při volných chvílích v terénu.

Začal jsem knihou Promlčení, kterou napsal jako v pořadí druhou (2015), když prvotina – Na Kopci z roku 2013 nese nálepku – nejlepší český detektivní román roku 2013.

Promlčení je detektivním románem, kde autor sáhl do citlivé oblasti poválečného pohraničí. Historická fakta jsou známá, odsun sudetských Němců nese v hlavách pamětníků prvek spravedlnosti vůči německému agresorovi, ale teprve porevoluční doba rozkrývá všechny ty nuance té doby, kde vysídlené pohraničí nelákalo jen poctivé sedláky z vnitrozemí, ale především dobrodruhy a v neposlední řadě i spoustu „podnikavců“ kteří v opuštěných domech a statcích hledali zanechaný majetek a pod rouškou napravování stavů disponovali mocí, kterou uplatňovali velmi často především ve svůj prospěch a způsobem, který hraničil s kriminálními zločiny.

Březinovo Promlčení začíná v současnosti, ale brzy Vás přenese o dvacet let dříve na počátek let devadesátých. Zdánlivě běžné úmrtí označené vyšetřovateli jako sebevražda, které se odehrálo v malé pohraniční vísce bylo formálně prošetřeno, nápadné nesrovnalosti případu však zahrnuly významnějšími události této doby a případ byl odložen bez řádného ukončení.

Tento pomníček policejní práce odhaluje zcela náhodou Tomáš Volf, policejní vyšetřovatel, který má být novou ústřední postavou Březinových knih – v Promlčení se s postavou Tomáše potkáváme poprvé.

Jako pracovník archivu, touží Tomáš po skutečných případech a kriminální práci a tak když naráží na fakta, která ho zaujmou svým tématem a nesrovnalostmi, vezme vše do svých rukou. Již z bližšího poznání je jasné, že ne vše bylo tehdy dojasněno. A tak se objevuje první otázka – byl to záměr či jen nedůslednost policie a jejich pracovníků.

Případ o to přitažlivější, když Tomáš zjistí, že se na vyšetřování tehdy jako zelenáč spolupodílel i současný, ne příliš důvěryhodný politik s ambicí získání ministerského postu – ministra vnitra. Rozbíhá se podivný příběh, který je vypravován ústy onoho politika a jenž přináší více otázek než odpovědí. Politik v Tomášovi vidí „ruku konkurenční politické strany“ se snahou ho zdiskreditovat před blížícími se volbami.

Březinům styl psaní se na Vás hrne ve vlnách, hned jsou zde pasáže, kdy nelze knihu odložit a vzápětí tak trochu vata, která se zdá pro celý příběh nepodstatná.

Samotné téma je však natolik přitažlivé, že určitě zaujme každého fanouška detektivního románu. Čtete a otázek neubývá a opět se ukazuje, že pro základní lidské emoce čas mnoho neznamená.

Je vůbec možné zjistit pravdu o událostech, které se odehrály v roce 1945 a do života starousedlíků i nových osadníků přinesly mnoho temného a neodvratitelného, které ani čas nedovedl zacelit . . .

To vše se postupně dovíte a k tomu i něco málo z historie, která je stále citlivou otázkou na obou stranách hranice – Němců i Čechů.

Kniha plyne – objevují se další oběti a rozuzlení přináší nečekaný závěr, kniha končí a je na čtenáři, zdali spravedlnost vnímá jako Tomáš či jako další z hlavních hrdinů knihy a nebo z pohledu politika.

Na druhý počin autorova psaní je to dost dobré, na druhé straně mne vadí pasáže, kde děj a akce skomírá, taktéž řešení celého problému mne přijde v závěru až naivně amatérské . . .

Za mne tři hvězdy a pokud hledáte nadějného spisovatele z českých luhů a hájů v oblasti detetivního románu, pak je Jiří Březina tím správným kandidátem. Až autor obrousí hrany a trochu vždy proškrtá napsané, určitě se zařadí mezi žádané spisovatele detektivního žánru.

4 03.01.2016

Serii řady filmů o Vetřelcích (poslední Prometheus z roku 2012) ostartoval kultovní scifi film Vetřelec Ridley Scotta z roku 1979. Zatímco tento film kombinoval myšlenku a filosofické pojetí s akcí, šlo v těch dalších pokračováních především o akci. Téma to bylo veliké a není divu, že komerčně láká další a další pokračovatele, ať již ve filmové tvorbě, počítačových hrách, komiksech či dalších knihách.

Knihy Tima Lebbona jsou další řadou z nich a Vetřelec probuzení je první z trilogie.

Časově se příběh vklínil mezi první a druhý díl filmu. Hlavní hrdinka Ellen Ripleyová v modulu Narcis opouští mateřskou loď Nostromo - aby svedla svůj poslední vítězný boj s Vetřelcem vystřelením monstra do kosmu - se ukládá do hibernace s poslední myšlenkou, že se probere až na Zemi.

Její modul je však naprogramován jinak a tak se Ripleyová po dlouhých letech cestování vesmírem opět dostává do situace, kdy je probuzena přímo do akce. Planeta LV178 vydala své tajemství, posádka vesmírné lodi Marion volá o pomoc a modul Ripleyové je ten, který se nachází jen 77 dní na dosah . . .

Rozbíhá se příběh, který známe z předchozích děl, na jedná straně monstra a na druhé lidští hrdinové, kteří nemají téměř šanci. Přesto bojují s překážkami situace, planetou samou a především s Vetřelci. Výsledek boje je lehce předvídatelný, nechce-li autor porušit dějovou linku, ani mu nic jiného nezbývá.

Další trilogie knih, která je pouhým oddechovým čtením bez hlubších myšlenek, je však nutno podotknout, že se to čte celkem dobře, děj má spád, autor to hrne z akce do akce a rozstříknuté krve či syčící kyseliny je všude přehršle.

Pokud jste fanoušci těchto příběhů, pak Vás kniha nezklame, jako oddechovka je to určitě lepší, než podobné pokusy z řady hororů žánru dark fantasty (knižní trh jich nabízí bezpočet), na druhou stranu nic převratně nového.

Lebbon je ale zkušený autor, třicet románů a řada cen udělených mu za jeho tvorbu to jen potvrzuje.

Tak plazmové hořáky na ramena, odpalovače a pistole s kyselinou do pohotovosti a vzhůru do temnoty, kde stíny představují absolutní zlo . . .

1 14.11.2015

Politický thriller jak se patří z pera pana Ludluma, který poprvé vyšel v roce 1973 jako jeho čtvrtá kniha a kterou vydal ještě pod pseudonymem Jonathan Ryder.

Zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co Ludlum kdy napsal, ale je to již nefalšovaný Ludlum, tak, jak jej známe z jeho 22 knih, které za svého života vydal a které všechny vyšly i v českých překladech. Vydáním románu (2013) se uzavřel kruh Ludlumových děl v českém jazyce a jelikož autor patří k mým oblíbencům, jehož tvorbu mám celou načtenu, muselo zákonitě přijít na řadu i toto dílko.

Čtyřicet pět let od prvního vydání knihy (2015) je dlouhá doba, svět se změnil, navíc kniha odráží politický vír kolem presidenta Nixona, aféry Watergate a veškeré politické hry jednotlivých stran za zády s průmyslovou lobby až s prorůstáním do organizovaného zločinu. Všechno pěkně zcelené v jeden stav – stav, který poznává česká demokracie až nyní. V knize ještě umocněné studenou válkou a celkovou politickou situací světa sedmdesátých let minulého století s odrazem americké skutečnosti dne.

Andrew Trevayne jako hlavní hrdina knihy představuje morálně čistého člověka, miliardáře, který nestraní žádné politické straně a když dostane od vlády úkol prošetřit možné vazby Pentagonu na organizovaný zločin a odhalit korporátní spiknutí mocných, pustí se do vyšetřování s plnou vervou a s ideou nestranit nikomu – prostě padni komu padni.

Brzy se však dostane do soukolí tlaků a protitlaků, které ho postupně rozemlívají až na prášek. Adrew odhaluje marnost svého boje a proto se rozhodne zaútočit shora, když kandiduje na úřad presidenta. V okamžiku, kdy stane na vrcholu moci však pochopí, že daná realita je nezbytná a jiná cesta není možná. Stává se kolečkem v dobře fungujícím stroji a jeho idealistický přístup je zahlušen vyšším zájmem.

Samotná kniha má již vyhraněný Ludlumovský charakter – neúprosně se valící děj nabírající na obrátkách aniž by se ztrácela logika, přesto je zde znát ještě jistá těžkopádnost a složitost děje - všech těch zákulisních zvratů, která se pro mnohé čtenáře může zdát již nestravitelnou. Chybí přiměřená dávka akce, umění stínovat postavy, důkladnější příprava – hold jedná se o začátky Ludlumovy tvorby.

Přesto je odkaz knihy stále aktuální a má co říci i dnešnímu čtenáři. Pokud jste znalci Ludlomovy tvorby, knihu si musíte přečíst, připravte se však na hutné čtení vyžadující celou vaši pozornost.

Reálie jsou z dnešního pohledu již zastaralé, důsledky konání jsou ale stále aktuální.
Za sebe dávám průměrné hodnocení, četl jsem mnohem lepší Ludlumovy knihy, ale Trevayne do znalosti Ludluma patří.

A na závěr motto vinoucí se celou knihou – známý Nixonův výrok – Neexistuje nic, co bych neudělal, abych uchránil úřad presidenta . . .

1 09.11.2015

Další z mnoha knih Clive Cusslera na které se tentokrát spolupodílel Justin Scott. Pokud autorovi knihy a příběhy znáte vězte, že ani Ničitel neopouští Cusslerovu známou šablonu.

Výrazná kladná a záporná postava s nadprůměrnými inteligencemi, krásné ženy, nespoutaná příroda a dobrodružně – romantický příběh s jednoduchým dějem vpřed, nijak složitými zápletkami, ale vypravěčky zručně pojato, nenáročné čtení pro chvilky volna, ať na dovolené či do propršených podzimních odpolední a večerů.

Cussler tentokrát nechává spát své osvědčené hrdiny předchozích knih a probouzí nové, stejně tak jeho Ničitel se tentokrát odehrává na kolejích a počátku dvacátého století, kdy se velké společnosti předháněly v propojení východního a západního pobřeží USA železniční tratí.

Prostředí pro drsné chlapy, kde především převládala ruční namáhavá práce a kde se tisíce nájemních dělníků denodenně lopotilo ve zdolávání překážek. Pokud jste sledovali americký seriál Peklo na kolejích, pak si tuto atmosféru dovedete živě představit.

A do tohoto prostředí vstupuje Ničitel, aby ničil a sabotoval práci Jižní pacifické promyšlenými útoky na trať, stavby, vlaky, dělníky – vše má jedinný cíl, zdiskreditovat a přivést ke krachu největší společnost na západním pobřeží. Proti Ničiteli je nasazena „armáda“ Van Dornových detektivů v čele s Isaakem Bellem a souboj dvou osobností začíná.

Již v první půlce se dozvíte, kdo je Ničitel a stejně tak postupně i jeho motivy, i když ty jsou vždy podobné – peníze, sláva, moc.

Blíží se zima a souboj vrcholí. A ikdyž kniha má začátek a konec v roce 1934 v Evropě a tehdy se rodícímu nacistickému Německu, převážná část děje je zasazena do roku 1907 od září do prosince. Do doby v USA ekonomicky napjaté a zcela nestabilní, kde železnice a telegraf je jediný prostředek, jak se rychle dostat z jednoho pobřeží na druhé a to informačně či fyzicky.

Pokud máte knihy Clive Cusslera rádi, příběh Vás nijak nezklame, žádné veledílo ale nečekejte, čte se to příjemně a mile – prostě romantické duše s dobrodružnou náturou budou spokojeni.

Jste-li vyznavači Draků, trollů, litrů krve či romantických lásek, a nebo soudobých odrazů reality, pak sáhněte někam jinam.

Dávám průměr, neb patřím do té první skupiny.

1 20.10.2015

Říjnový seznam – MacGuffin tohoto krimi románu . . .

Myslíte si, že Vás už Deaver nemůže překvapit – může – touto knihou . . . dvě pravdy, jedna udává tón knihy a druhá stojí na obálce.

Kniha, která se zcela vymyká hned několika fakty, předně zde nenajdete žádného z předchozích hrdinů a postav Deaverových děl, tak jak je známe již skoro ze čtyřiceti knih, které autorovi na českém trhy vyšly (můžete mne věřit, všechny tyto knihy mám již za sebou), kniha obsahuje obrázky a je na Deavera celkem tenká (obé pro Deavera zcela netypické). A pak anonce říkající, že se jedná o krimi román psaný od konce k začátku, což je plně pravda a tato skutečnost dělá knihu zcela vyjímečnou.

Napsat knihu tak, aby příčina následovala až po následku a udržet napínavost a čtivost, to je vskutku výzva jen pro ty největší mistry pera. Jen si to zkuste, říci pointu vtipu a pak začít teprve vtip vyprávět a vést děj k pointě a přitom udržet pozornost toho, komu je sdíleno.

Zdali se to autorovi povedlo, musí posoudit každý sám a není to zprvu jednoduché. Čtenář si musí zvyknout, že každá kapitola, kterou začíná číst předchází té přečtené, ba co víc, kniha nekončí poslední stranou – tedy posledním listem na začátku knihy, ale posledním listem první kapitoly tedy na straně šestnáct. Přičtěte si k tomu klasické různé roviny vyprávění a přehlednost je ta tam.

Knihu vlastně čtete dvakrát, vždy po uplynulých několika kapitolách se vracíte a seskládáváte fakta a náznaky, které v době čtení nemůžete pochopit, data se dozvíte později. Přitom otočit knihu a číst ji odzadu, tak tak to nefunguje . . .

Než se začtete, dá to fušku a možná Vás to může i odradit, ale nepoddávejte se tomu, kniha se z minima postupně rozjíždí a za půlkou již jedete sešupem a co na tom, že skoro poslední větu románu – je moje dcera v pořádku (kterou si přečtete skoro jako první) – plně pochopíte až s poslední přečtenou stranou.

Když si ke knize přidáte fakt, že opět je v závěru všechno jinak, než jak se to v průběhu knihy tváří dostáváte plnohodnotné čtení, které navíc vedle klasických prožitků čtenáře neustále dráždí právě oním faktem zvráceného postupu . . .

Tato kniha je opravdu velmi zvláštní a připravte se na to, že její četba bude chtít vaši plnou pozornost po celých 353 stran a nakonec Vám autor dovysvětlí i smysl fotek, které knihu doprovázejí na začátku každé kapitoly, což vede k tomu, že knihu ještě jednou, naposledy prolistujete a srovnáte . . .

Opět skvělá práce, za mne 5 hvězdiček.

PS: Tak, dejte se do práce . . . (vězte, že mé PS plně pochopíte až po dočtení knihy) . . . není to lákavé? - čtěte a pak teprve hodnoťte, stojí to za to!!! Skvělá manipulace se čtenářem, dějem i postavami . . .

3 04.10.2015

Mé první setkání s panem Trucem ovlivněné reklamou severské detektivky i hodnocením ohledně všech těch cen, co kniha dostala nakonec dopadlo tak napůl.

„Vystál“ jsem si frontu ve své knihovně a pak již jen četl příběh ze země, o které jsem měl jen mlhavé představy z hodin školního zeměpisodějepisu a co se týče historie Laponska, tak té mlhy ještě přibylo.

Hodnocením knihy se ve mne střetávají dva přístupy, hodnotit knihu jako detektivku či jako společenský román o pro středoevropana netradičním prostředí a kultuře a životě lidí v něm. V tomto mne kniha trochu připomíná trilogii pana Maye o nehostinném souostroví Vnějších Hebrid, kde taktéž kriminální zápletka hraje jen podružnou roli. Nicméně Poslední Laponec mne nepřišel ve srovnání s knihami pana Maye zdaleka tak podařeným.

Vcelku jednoduchá krimi zápletka, která se sice rozplete až na závěr knihy, ale je mnohem dříve snadno předvídatelná je ověnčená místopisem a popisem života lidí na dalekém severu, který si jen těžko umíme představit, včetně hluboké sondy do minulosti a dějin Laponska.

Přínosem knihy je pro mne určitě skutečnost, že věci jen tušené a zasunuté hluboko v mysli pomyslného vzdělání se oživily a nutili mne si o Laponsku něco najít a přečíst, abych knihu lépe chápal a lépe se orientoval v místopisu. Taktéž odlišnost života lidí za polárním kruhem mne přišla přínosnou, nesetkávám se ní každý den, a je dobré si takto doplnit některé zkreslené představy. Až po sem byla kniha pro mne přínosnou a zajímavou.

Samotný krimi příběh mne ale přišel vcelku slabý a to včetně „záhad“ kolem laponského bubnu a odkazu, který s sebou nesl. Když se oprostím od motivu, zjišťujeme, že touha po moci, penězích a plné kontrole je všude stejná, ať se jedná o mrazivé Laponsko a nebo žhavé africké pouště.

Za krimi román 2,5 bodu za zajímavý místopis 4,5 tak mne z toho vychází něco lepší průměr tzn. za mne lepší 3 body.

Poslední Laponec není strhující krimi román s nezničitelným hlavním vyšetřovatelem, zde hlavní roli sehrává především kraj a jeho historie, střetávání se původních obyvatel a přistěhovalců k životu v Laponsku a jeho tradicím, motivace k činům těchto lidiček má různé pozadí.

Hlavními hrdiny jsou řadoví představitelé sobí policie, ke které nemáme žádné evropské srovnání a pak samotní původní obyvatelé se svým nenapodobitelným způsobem života, který je dán podmínkami, kde je prožíván . . .

I když to není zdaleka detektivka v severským stylu, jak ji známe, určitě se knihu vyplatí přečíst.

3 28.09.2015

Když jsem si o loňských vánocích (2014) dopřál trochu romantiky s historickým nádechem z období nejvýznamnějších francouzských dějin (vláda Ludvíka XIV.) a začetl jsem se do prvních dvou dílů série o Angelice, markýze andělů, dílka manželů Golonových netušil jsem, že v průběhu jara a léta roku 2015 postupně přečtu všech jedenáct knížek o osudech Angeliky, jejich dětí a všech těch historických postav kolem (nakonec moje recenze na první dva díly je hned nížeji).

Byl to v pravdě úctyhodný výkon, vždyť se jedná o 11 plnokrevných knih v průměru o 500 stranách, takže mám za sebou přes pět tisíc stran čtení nejen o osudech Angeliky, ale na pozadí jejího života i o osudech Francie té doby, náboženských válek a odlišností, historie námořní obchodu Středomoří, dobývání a osidlování Ameriky – vězte, že příběh začíná v roce 1645 a končí v 18. století.

No jako doplnění mohu uvést, že jsem později zjistil, že těch knih je podstatně více, ale různí vydavatelé knihy různě rozdělovali, přeskakovali, vydávali jen něco, takže vyznat se v tom není asi vůbec jednoduché, no já přečetl oněch 11 knih a uff závěrečné díly byly již poloviční k dílům nejznámnějším.

Co psát o tak rozsáhlém eposu, který se dočkal zfilmování, ikdyž filmová verze se drží knih jen po první tři díly knihy, pak si jde již vlastní cestou, což je k rozsáhlosti knižní předlohy v celku pochopitelné.

Takže předně pro všechny ty, kteří by chtěli mého počinu následovat Vám předkládám úplný přehled celé série – vězte že se jedná o 11 knih v následujícím pořadí – Angelika, markýza andělů – první díl; Angelika, markýza andělů II – druhý díl; Angelika – cesta do Versailles I – třetí díl; Angelika, cesta do Versailles II – čtvrtý díl; Angelika a král I – pátý díl;, Angelika a král II – šestý díl; Nezkrotná Angelika – sedmý díl; Angelika se bouří – osmý díl; Angelika a její láska – devátý díl; Angelika a nový svět – desátý díl; Angelika v pokušení – jedenáctý díl;

Pokud znáte filmovou předlohu, tak ta si vybírá z knižního eposu jen první tři knihy, kde se taky děj rozvíjí nejdynamičtěji, další vývoj filmové verze je zcela odlišný. Než se Angelika v knižní předloze potká opět se svým právoplatným prvním mužem – hrabětem de Peryac, uběhne dlouhých 15 let a postavy jsou poznamenány hlubokými životními zkušenostmi, které zapisují po svém putování napříč Evropou a Středozemím, náboženskými rozpory a zcela odlišnými kulturami.

Knihy jsou nejen romantickým vyprávěním o osudu na svoji dobu netypickou ženskou hrdinkou spojující inteligenci, krásu, nezlomnost a vysokou odolnost proti životním úskalím, ale především sondou do historického údobí v rozsahu 80 let a to nejen ve Francii ale i Itálii, Maroku, Turecku a nakonec i v Americe.

Jsou vám předkládány rozličné kultury, náboženské antagonismy, život ve Středomoří a rozvoj obchodu, dobývání nových zemí – především Ameriky. Je Vám předkládám způsob života i jeho krutost v období rozvinutého středověku.

Knihy, která vznikly před 65 lety ale mají stále co říci, i když hlavně poslední díly se dost utápějí ve filozofických úvahách a popisných pasážích na úkor dynamičnosti děje. I tak je to ale úctyhodný výkon jeho autorů.

Co napsat na závěr. Jsem rád, že jsem si knihy přečetl a vydržel až do konce, konečně mám v osudech Angeliky jasno. A všem následovníkům, pokud se rozhodnete číst, pak dodržte časovou linii a počítejte, že Vás to bude stát spoustu času, který je třeba rozložit, neb naráz se to prostě přečíst nedá.

Za celou sérii dávám 3 hvězdy v průměru, část série je na 4,5 a část jen na 2,5 tak tedy 3 co by průměr.

Všem následovníkům přeji hodně zdaru a vytrvalosti.

3 16.08.2015

Pátý díl kriminální série o kodaňském policejním oddělení Q jsem očekával s napětím, vždyť série každým dílem gradovala a Složka 64 přerostla meze prosté detektivky v něco mnohem většího a závažnějšího, asi zatím nejlepší z celé série.

A zde mohu říci, že Marco předchozí díl (Složku 64) určitě nezastínil. Je to sice velmi kvalitní čtení, ale autor zde tak trochu přešlapuje namístě a předchozí díl v tomto ohledu zůstal pro mne na pomyslném prvním místě.

Zde jen krátká odbočka k sérii (Žena v kleci – 2007, první díl; Zabijáci – 2008, druhý díl; Vzkaz v láhvi – 2009, třetí díl; Složka 64 – 2010, čtvrtý díl; Marco – 2012, pátý díl a Nesmírný – 2014, šestý díl – vyjde na podzim 2015).

Oddělení Q se v jednotlivých dílech utváří, Carl Morck si prožívá svá traumata, aby skončil jako šéf oddělení Q spolu s Asadem a Rose. Kdo četl celou sérii v časové chronologii, orientuje se bez problémů, čtenáři, kteří se dostali jen k některým dílům, mohou trochu tápat, ale v případě Marca je to již ustálené oddělení Q se všemi svými tajemstvími v jednotlivých postavách, které se v jednotlivých knihách poodhalují. I v Marcovi se dozvíte něco blíže k Asadovi a jeho záhadné minulosti.

Marco je pak především kriminální román, kde se potkáváme jak s typickým humorem hlavních postav tak i s autorovým osobním zaujetím proti bezpráví a „nemocem společnosti“, které je ventilováno především ve Složce 64, ale částečně i v Marcovi.

Kniha se rozbíhá a opět se setkáváme se třemi liniemi příběhu (což je pro pana Olsena již typické), které se tentokrát méně rozcházejí v čase a spíše jsou odlišné svými tématy.

Sledujeme příběh vysokých státních úředníků, kteří umě „manipulují“ s dotačními penězi určenými pro rozvojový svět především ve svůj prospěch, příběh Marca, patnáctiletého chlapce, který je od raného dětství zneužíván ve prospěch svých trýznitelů a příběh oddělení Q, které řeší staré případy a tak trochu náhodně se dostanou k případu zmizení vysokého státního úředníka, které zůstává neobjasněno.

Každý příběh má svůj vývoj, aby se všechny tři protly v jednom časovém bodě a dále se vyvíjely společně v závěr, který má zajímavou závěrečnou pointu, ale jinak nakonec vše dobře dopadne, pokud je Váš úhel pohledu stejný s většinou čtenářů.

Příběh Marca, který tvoří 2/3 knihy mne ale přišel až příliš překombinovaný, postava s jeho zkušenostmi a možnostmi se dle mne chovala trochu zvláštně s ohledem na to, že byl v sevření a postavení – všichni proti Marcovi. Zde by se v reálu nabízela jistě elegantnější a jednodušší řešení, ale to by pak nebylo o čem psát.

Přesto ten nejlepší herecký výkon je ten, když máte pocit, že to herec nehraje, že se to tak před Vámi děje, stejně tak kniha a příběh musí být v reálu uvěřitelný a nesmíte mít pocit, že vše je řízeno autorem k jeho potřebě rozvíjet děj určeným směrem. Ale tohoto privilegia se dostává jen těm nejlepším.

Přesto je Marco kniha o 552 stranách plná napětí, typického humoru opepřená kodaňským koloritem, kterou si stojí za to přečíst, dokonce v tomto případě ani nemusíte znát obsahy předchozích dílů, lze číst i samostatně.

Slušná práce, pro mne za 4 hvězdy.

4 16.08.2015