dRobert komentáře u knih
Přečetl jsem si jí v 1982. Myslel jsem si, že v ní budu žít celoživotně. Kolik lidí vědělo o světě tolik jako Orwell. Děkuji.
Dětská a přesto dospělá, fantazy a přesto scifi. V době mého narození Herbert navrhl jak se zbavit umělé inteligence. Tehdy počítače vyplňovaly místnosti a krmily se dírkatým papírem. Ekologie, rytířský epos. Dobrý čtení. Krystalický zuby písečný obludy a překvapení. "Poslala jsem svůj vzkaz do budoucnosti, kde ho můžeš slyšet jen Ty. Zabila jsem našeho dědečka, tlustého barona, ani moc netrpěl ..."
Báseň. Hvízdající vítr studí a zpocená trika smrdí. Zničíme svět a rozhlížíme se po dalším. Kniha je o lidech, o mě, o nás.
Cadfael je pro mne odpočinkem i zamyšlením nad vírou. Hlavně je to dobré čtení. První kniha série dává tvar všem ostatním. Jen mě dostal český nakladatel, který z "Morbid taste for bones" udělal takovýhle název.
Knihu mi přečítali někdy ve 4 letech a to mně fascinovala, pak jsem jí četl někdy v 12 a přišla mi úplně nesmyslná. Teď mi připadá jako jedno z nesmrtelných děl české literatury. Udělat z ní povinnou četbu je ovšem vražda. Snová, hravá, halucinogenní. Báseň v próze. Tlustej Nezval byl génius, přes všechny své historické omyly.
Celá kniha je vlastně pohled do vitríny hračkářství a přitom má sílu Brautigana.
Láska a další kouzla, udavači a zrůdy reálného socialismu - je tam všechno. Již mlčím, jako tichá halucinace ... ( kocour Kňour)
Kniha mi přinesla mnohem víc než setkání s autismem. Snad poprvé jsem si do hloubky uvědomil, že pohled "úplňkových" lidí je naprosto potřebný, abychom se uviděli z vnějšku. Protože, stejně jako oni i my jsme hodně zvláštní a také "nejsme normálními lidmi". Jsme závislí na našem pohledu na svět a při rozkolísání našich jistot jsme schopni se chovat nelidsky. Velké díky.
Učitelé, kteří ji zařadili do dětské četby, se od Jahuů liší jen oblečením. Sqost.
Strugačtí byli úžasnou anomálií v sovětském prostředí a Stalker je dechberoucí anomálií v jejich díle. Nechápu, že to cenzoři pustili a zajímalo by mne, zda byla nějaká šuplíková verze. Četl jsem to za socíku a čtu to i dnes. Nezapomenutelné. Film jsem poprvé sledoval s naprostým nepochopením, a i po letech si myslím, že to jsou dvě velmi odlišná díla formou i obsahem. Kniha je seškrtaná na kost a každé slovo platí. Autorský název "Piknik u cesty" je mnohem pravdivější.
Těžký život, lehké usínání ...
Opravdu jsem nevěděl jak moc si chci takovouhle knihu přečíst. Podobně jako autorka jsem se kdysi (před třetinou století) zčásti prokousal Koránem a nic mi to nedalo.
Feministický pohled je u téhle knihy ještě přínosnější než u jejích ostatních děl. Díky Mileno.
Ach, proč to nemůžu číst znova poprvé ...
Holt si to přečtu opakovaně. Tenhle člověk vychrlil tolik krásy, že těch pár s..ček se dá přejít.
S obrovskou silou prožitého strachu a bolesti se Rana Awdish vrací do svého života a práce lékařky. Hledá důvody zraňování pacientů a nedostatečnosti vlastní i cizí léčby. Nachází je uvnitř duše lékařů. Medicína je plná zranění, které pacienti i lékaři sami nechápou. Rana přednáší a léčí nemoce medicíny. Kniha je psána v cyklech a je dobré ji číst dokola. (jsem lékař)
Kniha knih, v každém věku má něco do sebe
Kniha ve který bydlím (nebo aspoň jezdím na dovolenou, no)
Pohled zeleného tvora z obrazu na milování i šukání v místnosti, kde visí na stěně. Vzletná slova podšprajcovaná nízkou chtivostí. Zemitost lidí, jejich potěšení a zuřivosti. Slunce a drsná veselost - "století dědci padali už jako mouchy".
Francouzsky to musí být k sežrání.
Odpoutaná od reality, plně pochopitelná pro děti. Nádherné ilustrace Miloše Nolla. V té době se surrealismus a opravdové výtvatrno stahovaly do knížek pro děti.Vítek Svítek je prvoplánovější, tohle poetičtější.
Obrovská prča s příchutí oceli. Přímá linka do času přijíždějících tanků. Jak jsme si po 17 letech zase zvykli na okupaci. Z tohodle se povinná četba naštěstí udělat nedá.
"pan učitel vešel do třídy a nebyl na něj hezký pohled ..."
Naprosto zásadní kniha magického realizmu české kotliny. "Je to s těma jinýma ... jiný?"
V době reálného socialismu to byla pecka a kvůli místnímu podhodnocení si jí běžím přečíst znova. Ale nepochybuju, že zasáhne i po 36 letech
Ztratit se v divočině a drbat sametovou vydru. Sen, do kterého jen občas vkoukne drsná realita celníků, revolucí a mrtvého kamaráda. Po třiceti letech jsem si nejvíc užil ty úvodní pomalé pasáže, plné rachotu vln a ječení větru. Vydání s fotkami je fajn - leta jsem si užíval nádherné ilustrace Evy Haškové, ale vidět Midžbila a Edal "ve skutečnosti" ...