david9422 komentáře u knih

Knihu jsem nečetl, ale audioCD máme už několik týdnů v autě a posloucháme napjatě s celou rodinou každý den ráno při cestě do práce. Je to plné tolika historických faktů, že jen často tajíme dech. Smějeme se pasážím, kdy je Zátopek tím správným provokatérem, a to jak v období svého běžeckého zrání v předválečném období, tak v krutém období okupace v roce 1968. Tohle je ale až v závěru. Václav Neužil si tohle čtení nesmírně užívá - stejně jako svou filmovou roli, řekl bych odvážně - , a proto je to nesmírně chytlavé a dramatické. Možná, že právě přeložené řádky budou suché a náročné na vstřebání, ale audioposlech zajímavých způsobem podaný může mít úplně jiný efekt. Na informace je tohle vyprávění velmi bohaté. Není to tak jen o Zátopkovi, ale i o sportovní atmosféře doby, o jeho konkurentech. A o politice, která provázela jeho osudy velice úzce. Jedna z nejzajímavějších audioknih, co jsem zatím slyšel. A znovu svádí si pustit výjimečný film o Zátopkovi, který patří k nejlepším životopisným filmům v české kinematografii v novém tisíciletí.

26.03.2024

ROCK je RODINA a RADOST
Dlouho jsem se mu bránil, ale nešlo to. Byl všude. Kdo? No přece Dave Grohl, sice bubeník Nirvany, ale taky zpěvák a kytarista Foo Fighters, kteří mne míjeli už od devadesátek. Připadali mne nějak umělí a vyčichlí, jenže když se prostě začtu do jeho knihy Vypravěč, tak se to nedá. Píše úžasně, hned v prvních kapitolách. Jak byl po uši zamilovanej do spolužačky, jak se učil bubnovat s jazzovým bandem a jak neskutečně miloval mámu. A tak si čtu první kapitoly a pouštím si k tomu první alba FF, abych sám sebe nacházel v mnoha jeho řádcích. Často píše o lásce ve spojení s hudbou. O tom, že hudba by neexistovala bez žen. Používá krásná a silná slova, třeba že hned na prvním koncertě ve 13 letech zažil intenzivní pocit svobody, na který čekal celý život. Připadá mi to legrační, ale vyznívá to tak upřímně. Evidentně se v tom našel. V punkrockerství a už takhle od mlada. Jednou z prvních srandovních historek je setkání se zubařem, který se ho ptal, zda žvýká hodně ledu. Dave si ale klepal zubama o sebe bubenické songy a dělal to tak často, že si strašně obrousil sklovinu.
Když si poslechnu zpětně jeho stará alba, najednou na mne dýchl ten duch rockera, který si svou hudbu vysnil a vymodlil už od dětství. Je brutálně upřímný. Umí proložit historky silným závěrem a uvědoměním, které je v knize vyznačeno zvláštní kurzívou. A věrně popisuje ty historky, které lemovaly jeho nejdůležitější okamžiky v mládí. Jedním z prvních zážitků bylo jeho bicmenství v kapele Scream, která v 80. letech patřila k ikonám punku. Nejdříve se k nim dostal, ale odmítl, protože se bál budoucnosti, jenže když je znovu viděl hrát, musel k nim stejně nastoupit a splnit si dávný sen: objet celou Ameriku ve staré dodávce. A přitom se třeba setkal s kluky ze Slayer, slovutnými thrashery, kteří také začali svou hudební dráhu. Předkládá humorné historky s Iggy Popem, který pro něj byl kmotrem punku. Překvapivě málo, ale o to intenzivně se věnuje kapitole s Nirvanou. Zdrcující sebevraždu Kurta Cobaina ale nemohl rozdýchat strašně dlouho. Při tom na začátku zcela váhal, jestli se má vůbec ke Kurtovi přidat. Zavolal i své mámě, aby se poradil, jestli to stojí za to. A rozhodně nelitoval. Bylo evidentní, jak si s Kurtem byli k sobě blízcí, protože ikonický zpěvák a frontman pro něj byl „přítelem, synem, otcem, umělcem, učitelem ale hlavně člověkem, a i časem středobodem vesmíru, kolem kterého obíhal v onom čase celý svět“. Dave v kapitole Je pryč pak uvádí, že Kurtova smrt ho připravila na „odchod“ dalšího přítele Jimmyho Swansona v roce 2008.
Je kuriózní, že po Nirvaně dostal nabídku od legendárního Toma Pettyho a jeho kapely Heartbreakers, ale chtěl jít přesto vlastní cestou. Barvitá kapitola Lamač srdcí je možná krátká, ale příklad toho, jak se člověk může postavit na vlastní nohy. Jak mu okolí nabídne pomoc, ale když chce jít vlastní cestou, nic mu nezabrání. Dave si debut nového bandu Foo Fighters udělá celý sám, od nahrávání až po artwork a je navýsost spokojen. Byla to pro něj ta nejlepší terapie. Je konec 90. let, Dave opěvuje Virginii, zažehnává krizi v kapele a ostýchavě, ale hrdě vystupuje s FF před Panterou, která je pro něj „nejdrsnější metalovou kapelou všech dob“. To byly časy!
Tahle knížka je zajímavá cesta k objevování nejen křehké duše rockera, ale i hudební pokladnice 70. let. Grohlova peněženka se neztratila, ale po 10letech mu o ní poví dcera majitelů benzinky. Narození jeho dcery Violet a otcovské city mne přesně utvrdily v tom, jak může být otec hrdý na vztah, který v srdci pocítí od jejího narození. A je legrace, že mu přibude i další dcerka!
Je tam mnoho specifických kapitol, fascinující je číst o jeho zkušenostech a cítění mimozemšťanů. Zase se při tom zamýšlím, jestli tohle není další koincidence
Asi jsem se moc rozepsal, ale doporučuji všem, aby si tyhle historky v klidu přečetly. A nechaly si vždy jednu zvlášť. Protože jinak vyšumí nejsilnější deviza knížky: pocitovost a upřímnost, které prostupují všechny popsané zážitky. Takhle si přesně představuji, že člověk začne psát, vzpomínkově, bez příkras, kdy fakta obalí těmi peprnými detaily a nezdráhá se použít sem tam vulgarismus, který prostě ke správné rockové muzice patří.
Foo Fighters se poměrně rychle stali rockovými hvězdami, zviditelnili se až natolik, že si je do Bílého Domu pozval George Bush a později Barack Obama. Politikům zahráli písně Beatles, kteří byli Davovým velkým vzorem. Dave se setkává s dalšími legendami, třeba Little Richardem, králem rockenrollu, nebo AC/DC a při tom to krásně opepří historkami. Třeba jak mu potřásl rukou Elton John, odhaluje další vzory, třeba rockerku Joan Jett, která Davovým dcerám čte před spaní pohádku. Jsou tam i autentické fotky, unikátní záběry s Paulem McCartneym, Lemmym Kilmisterem, samozřejmě s Kurtem ale i celou rodinou. Nádherné rodinné gesto, když letí přes celou Zemi, aby si zatancoval s dcerami a druhý den se musí vrátit na turné zpět do Austrálie.
Tahle kniha je pro mne symbolem tří R = Rock plus Rodina plus Radost. A moc ji všem doporučuji!

5 06.03.2024

Je to hodně ulítlý a navíc ještě depresivně laděný, i když talent se spisovatelce neupře. Skoro jsem začal věřit na cizí síly, které nás mohou ovlivňovat. Ale o tom magický realismus vždycky v Latinské Americe byl. Dostal jsem knihu jako dárek a přelouskal ji v letadle. Až mne bylo zle, jak to vlastně skončilo. Ano, rockové hvězdy jsou svým způsobem prokleté, ale tohle mohlo mít i jiné vyznění. Dávám ale 4 hvězdy za snahu přijít s neotřelým nápadem. Morbidnost se autorce ale nedá vzít

1 05.03.2024

Vrchol série s Aničkou! Krásně propracované přípravy divadelního představení se vším všudy. Promyšlené, zároveň maximálně srozumitelné, vtipné i dramatické. Dcerka nadšená a já jen tleskám! Máme i dvě audioCD, která se úžasně povedlo namluvit.

21.01.2024

Ivana Peroutková je v současnosti nejlepší autorka dětských příběhů. Čtivé, pocitově nádherné, barvité i romantické. Dcerka to miluje už od série s Aničkou a i mně a manželce se její knihy moc líbí. Ideální čtení na dobrou noc, už se těšíme na aktuální pokračování!

21.01.2024

Čtu tuhle parádně motivační knížku. Kanadská autorka a zvídavá novinářka začala původně zkoumat své dávné finské kořeny a její návštěva Finska pro ni znamenala silnou životní změnu.
Docela konkrétně, prakticky (ale i s fundovanými zdroji) se rozplývá nad tamním životem a pitvá koncept SISU, což je podle ní druh odolnosti a houževnatosti, díky níž Finové překonávají už od dětství překážky. Žijí v silné harmonii s přírodou, noří se do ledové vody, saunují se, uměřeně se stravují a inspirativně vzdělávají.
Na konci každé kapitoly je výborný přehled doporučených zásad pro zdravý život. Vím, že podobných knih už existuje mraky, ale tohle je opravdu prima sonda do zdravého severského života. Když si vzpomenu na náš loňský pobyt v Helsinkách, tak mi to dohromady docela sedí, ale příště se musíme vydat na opravdový sever, do Laponska. O přírodě je to především. I tady prý platí „neexistuje špatné počasí, ale jen špatné oblečení“, myšleno pro přítomný pobyt venku v každém okamžiku. Dále hodně píše o vzdělávacím systému, o důležitosti hry pro školy a kultuře důvěry s ohledem na učitelský systém. Finská vláda má prý ve svých nejnovějších pokynech toto: Den dítěte pod 8let by měl obsahovat nejméně 3h pohybu, který se skládá z lehké fyzické aktivity, rychlého pohybu venku a velmi intenzivní fyzické aktivity.
S faktem, že Finsko je velmi bezpečná země, se to docela snoubí.
Pro našince to asi zní utopisticky, ale finský model života zahrnuje dlouhé svátky, nepracování o víkendech, nacházení rovnováhy. Nejdou cestou reforem starého jako ve většině zemí, ale spíše čekají na nápad a ten se snaží uskutečnit.
Doslova: Sisu není o tom, že budete tlačit na pilu, ale že dovolíte lidem, aby přišli sami na to, co je potřeba udělat.
V každém případě je tahle publikace skvělé čtení a přináší praktické nápady!

18.01.2024

Noiserocková kapela SONIC YOUTH byla a je dodnes zjevením na alternativní hudební scéně. Není pro každého, protože disharmonie, které z jejich hudby prýští, trhají uši. Přinejmenším z prvních nahrávek.
Ale nejen o SY vypráví memoárová kniha Kim Gordon Holka v kapele. Koupil jsem ji ve výprodeji Knihomilu, tak příjemného a nedoceněného prostoru na hlavní českolipské třídě, který bohužel loni zanikl. Ještě stačil ale rozprodat pár zajímavých titulů. Je to na první dojem zajímavé čtivo pro alternativní rocker(k)y, ale především je to o vnímání americké postmoderní kultury. Kultury špinavého New Yorku 80. let minulého století, kde se rodilo (a rychle zanikalo) spousta zajímavých kapel, které se snažily vyjít na světlo se svými zvukovými kolážemi, aby dokázaly, že mohu být součástí uměleckého světa.
Znalce NY možná popudí její přirovnání, že je to „město na steroidech. Vypadá více jako kulisa z kresleného filmu než něco ze skutečného světa. Prý si už kdysi lidé stěžovali, že ztrácí autenticitu.“ V první třetině knihy je spousta zamyšlení nad americkým prostředím, ale i nad kořeny punk rocku. Podle některých umělců byli první punkeři Stooges a Iggy Pop a rodištěm Detroit. SY bývají i nazývání postpunkovou bandou, takže na kořenech punkové hudby museli vyrůstat.
Existuje hodně hudebních knih. Některé se snaží zkoumat alba příslušných kapel, okolnosti i třeba texty. A některé jsou úplně mimo dění a spíše se věnují vztahům a lidským konfliktům. Kim píše hodně o svých rodinných vztazích, o narušeném vztahu s bratrem, z jejich vzpomínek na rané hudební začátky, které jsou sympaticky nevinné, proudí řada myšlenek. Popisuje setkání se zajímavými osobnostmi tehdejší scény, které asi našinci dneska už nic neřeknou. Pro mne nostalgické vzpomínání na pokračovatele beatnické kultury a na další vlnu nekonformních kulturních rebelů, které člověk objevoval v pubertě, ale pak se jejich duch vytratil s příchodem „všeho srovnaného a jasného“. Kim se nedívá na svět jako žena, ale jakou součást umělecké scény, píše články i maluje. Žije naplno uměním a hudba Sonic Youth, kteří se na počátku 80. let zformovali, je jen třešničkou na dortu. Stala se možná unikátní tím, že jako první z muzikantek hrála zároveň na baskytaru a k tomu zpívala. Střídala se ve zpěvu s kytaristou Thurstonem, se kterým tvořili i partnerský pár a zároveň páteř legendární skupiny. A právě když se i rodinně rozešli po 20 letech, SONIC YOUTH zanikli. Poslouchám právě album Sonic Nurse, které mimo tradiční skřípoty nabízí i křehké melodie. Je to pravá alternativa: disonanční prvky střídají chytlavé tóny a všechno se míchá v zajímavě přitažlivé směsi, která je pro mne i jedním kořenem grunge 90. let.
Hodně ale opravdu hodně na konci knihy vzpomíná na Kurta Cobaina, což je bez přehánění nakonec nejzajímavější a nejsilnější část knihy. Škoda, že vydavatelství Argo nedotisklo stranu 206. Ani jsem netušil, jak blízcí si byli Kurt a Kim. Ale ne, že by spolu něco měli. Kim byla pro Kurta jako důvěrná sestra, které se svěřoval se svými obavami, které třeba měl ve vztahu s Courtney Hole. Když zemřel, byl to totální šok, ale to byl pro celý grungeový svět. Kim píše, že když se Nirvana odmlčela na konci 90. let, celá scéna se rozplizla. Ale ona stále hledala nové inspirace. A přátelila se se Spikem Jonesem nebo i Keanu Reevesem. K Nirvaně však měla a asi i dnes má stále vřelý vztah, když si člověk poslechne vystoupení s bývalými členy v roce 2014, nelze než žasnout. Zmiňuje se o zajímavém filmu Poslední dny, které o Kurtovi natočil režiséri Gus Van Sant v roce 2005.
Zkrátka knížka je plná zajímavých kulturních souvislostí a výtečně se čte. I když pomalu, protože těch detailů je opravdu hodně. Když si k tomu pustíte i novou hudbu, kterou vydala v roce 2020 pod vlastním jménem, zjistíte, že zůstala stále nekomerčně náročná, alternativní a ulítlá. Ale hlavně svá. Takový Kurt Cobain v sukních.

1 18.01.2024

Je to velké překvapení, ale zároveň návrat k filozoficko-duchovní cestě, která může čtenáře pohladit a inspirovat.
Pro toho, kdo se chce naučit technicky střílet, a to tak, aby opravdu zasáhl a neminul cíl, je to cenná příručka. Coelho píše s takovým detailním zanícením, že jsem si začal myslet, že začal na stará kolena opravdu praktikovat lukostřelbu. Jednotlivé kroky, a to i s jejich filozofickým přesahem pro samotný život, popisuje zevrubně, věcně a jasně. Je to vlastně soubor rad vložený do starého příběhu. Stačí si každý večer přečíst 1 stránku a trochu pomeditovat. Hodně pasáží k tomu jednoduše svádí. Knize hodně sluší překlad Marie Havlíkové, u které jsem kdysi dávno studoval literaturu portugalsky mluvících zemí. Coelha jsem v 90. letech četl s nadšením: Mágův deník, Alchymista a Pátá Hora jsou pro mne nádherné knihy. Dokonce jsme se s ním potkali v kavárně někde u Staromáku, to už je fakt dávno. Díla na začátku tisíciletí se mi moc nelíbila, byla plochá, s lacinými zápletkami, ale zřejmě odrážela autorův vnitřní stav, který procházel různými krizemi. Předposlední vzpomínková kniha Hipík se mi však líbila, protože se vracela k autorově mládí, rebelských letům. Zároveň se lišila od všeho předtím napsaného.
Kdo sáhne po Lukostřelcovi, určitě neudělá špatně, včera jsem si z popudu některých pasáží zašel pod přístřešek a vyhrabal starý luk, který by mohl fungovat. Ještě si na jaře možná udělám pár šípů. Kniha tak nemusí zaujmout jen fandy portugalské literatury, ale i praktikující sportovní lučištníky anebo prostě všechny, kdo chtějí začít a zažít něco zajímavého!

18.01.2024

Ježíšek mi k Vánocům letos nadělil tuhle krásnou knihu. Měl jsem možná větší a silnější očekávání než u Saudade, předposlední knihy od autorky, ale ta se odehrávala v mém milovaném Portugalsku, kterému mu vždy budu trochu více nadržovat.
Nicméně jsem se rychle do zajímavého a svým způsobem tajemného dobrodružství, které se odehrává na Krétě (a částečně na Santorini), upřímně začetl a nemohl od něj po večerech odejít.
Byla to první kniha v letošním roce, která mi udělala radost z několika důvodů. Navnadila mne ihned na letní prázdniny, kdy se snad po mnoha letech podíváme rodinně do Řecka, rozproudila tu příjemnou jihobalkánskou energii.
Byla velmi čtivá a vztahově dramatická, čímž povýšila úroveň četby hodně vysoko, dále nad obyčejný cestovatelský příběh. HŽ umí dostat příběh do velké hloubky, a to je největší deviza. Upřímně se těším na pokračování!!! Kdo si chce přečíst recenzi, tak klidně může kliknout na oddíl recenze :-)

15.01.2024

LG parádně píše, jak o Paříži, tak o pohybu akcií, ale nejvíce mne oslovily niterné myšlenky hlavního hrdiny. I když byla druhá třetina knihy trochu nudná, autor nakonec krásně a překvapivě vygradoval závěr. Určitě si přečtu i další jeho knihy!

30.07.2023

Napsal jsem nyní poměrně dlouhý komentář na FCB, který se sem ani nevejde, takže raději krátce: tohle je přenádherný román, který popisuje přesně to, co miluji na Portugalsku - pocit saudade, který mi i po letech od mých studentských návštěv stále po letech rezonuje v duši, když si cokoliv portugalského připomínám: Lisabon, fado, hudbu, literaturu, cokoliv z tamního prostředí. Kdo jednou Portugalsko navštívil a strávil tam delší čas, zcela pochopí. Ten stesk prostě přetrvává a nelze ho nikdy opustit. A díky této knize se lze mistrně do portugalské atmosféry ponořit a prožít vše znovu. Tleskám!!!

2 23.02.2022

Skvělá útlá knížka, kterou mi nadělil Ježíšek. Nelenil jsem, protože v bedně furt to samé....Za dva nerušené večery přelouskáte a moc se pobavíte. Doporučuji 40-níkkům, co jsou obklopeni víceméně ženským pohlavím, ale dokáží si udělat srandu sami ze sebe.
Alexandr jako učitel 2. stupně ZŠ /alter ego spisovatele Aleše Vogela/ probírá všechny důležité oblasti života, ve kterých mu zoufale chybí mužský kámoš, se kterým by
mohl sdílet peripetie každodenních radostí i starostí. V ústředí samozřejmě jeho rodinné příslušnice, od manželky, tchýně po dcery či kolegyně. Povedené, jazykově vymazlené, protože si nebere servítky ani se sprostými výrazy, ale přesně na míru toho, co chce vyjádřit. Myslím, že se pobaví i ženy čtenářky
Ke konci 120 stránkového čtení to dokonce příjemně a překvapivě zdramatizuje. Super překvapení na moderní české literární scéně.

1 27.12.2021

Když jsem přečetl prvních padesát stránek, měl jsem chuť se na tu knihu vykašlat, protože je plná depresivních pasáží, které bych od Michala rozhodně nečekal. Syrové scény ze záchodků, kde se pupkatý podnikatel Aleš Hlavinka zmítá mezi životem a smrtí, jsou na začátku přibíjející do křesla, posléze však při jeho sebestředném nadávání a kritice tak silně negativní, že nechci věřit, že tohle by mohl, kdy Michal psát. Ale to jen asi srovnávám s jeho předchozí tvorbou, s krásně poetickými díly Zastaveno a Malá. Nicméně jsem Michalovi dal šanci, protože obdivuji jeho vůli psát a tvořit, tím spíš, že ve druhé části jako by zcela změnil náladu a atmosféru. Hlavní hrdina, Michalovo alter ego, se dostává do Maroka a prožívá nádherné okamžiky při poznání tamní kultury. Vím, že se tam Michal několikrát vydal a jeho poezie tady tryská v každém verši, v každé větě, v každém zamyšlení. Je to spirituální léčba po prvním šokujícím „odložení“. Na chvíli se člověk jak v marocké poušti, tak v horách Atlasu tak krásně může ztratit, zasnít, splynout s Přírodou, že se mu pak vůbec nechce zpět do reality. Aleš Hlavinka se přesto vrací do Prahy a jeho příběh se opět proplétá s předchozím životem, postavami nejen z hlavního města a jeho avantýrami z minulosti, ale silně do něj vstoupí vzpomínky na dětství, na prostředí Bílých Karpat, kde ožívá tolik postaviček, že se v nich nezasvěcený čtenář – který Michala sám nezná! – docela ztrácí. I já, i když jsem Michala dlouho neviděl, jsem se přestal orientovat, kdo je kdo. Lepší je se nechat unášet myšlenkami a nehledat v množství postav smyslovost. Tím spíše, že se Aleš Hlavinka setkává se samotným Michalem, jako by autor vyzpovídal sám sebe, udělal sobě překvapivou, ale příjemně veselou reklamu, a dýchl na všechny tou přírodní, hřejivou atmosférou raného domova. Michalovy vzpomínky na Tomáše Kluse, dr. Hnízdila, Jardu Duška mě moc potěšily a určitě potěší všechny fandy moderní české spirituality, Michal, myslím autor, k nim přidal i v speciálním oddíle na konci podnětné rozhovory. K tomu jsou v knize autorovy stěžejní myšlenky, které potěší a mohou fungovat jako motivační citáty. Navíc seznam inspirativních knih. Proč ne? Kniha je velmi dobře napsaná, pro neznalé předchozí tvorby možná bude hodně nepřístupná, ale pro zasvěcené může být pokračováním rozjímání nad současným světem, na který Michal osobitým způsobem nahlíží.

17.01.2021

Evžen Boček je nezmar, když opět přivedl na svět další Aristokratku. Aristokratka u královského dvora je už páté knižní vyprávění o Marii Kostkové a když jsem to nyní četl, stále se mi do mysli vkrádala ta povedená kino komedie, která hýřila osobitým vtipem. Byla sice hodně jiná než předloha a šlo vlastně o první díl, ale ve svém filmovém výrazu docela originální, s příjemnými exteriéry ale hlavně se člověk opravdu zasmál. U prvního a druhého, částečně i třetího knižního dílu jsme se chechtal a nemohl jsem to číst najednou, protože co odstavec, to perla. Vždycky jsem denně přečetl jen pár stran, tak silné to bylo kafe na bránici. Čtvrtý díl byl ale už hodně překombinovaný a nějak mi z mysli vyšuměl. Autor je rozhodně skvělý vyprávěč příběhů, popisy myšlenkových pochodů mají totiž vždy vtipné zakončení, a hlavně se neopakují. Bočkovi nelze upřít ani u tohoto pátého dílu skvělé bonmoty a úžasnou práci s jazykem. Dovolí si i přeškrtnout některé věty a nechat je takto v knize, aby asi dokázal, že mohl zařadit něco vtipného či i sprostého, ale nakonec to změní v kultivovanější projev. Nějak mi ale ten život na zámku v první půlce knihy splývá do sebe a těžko se z něho kutá něco silného, co by zůstalo v paměti. Ale možná to ani není záměr autora. V této páté aristokratické knize je rozhodně nejlepší poslední třetina, která se odehrává na dvoře nizozemské královny Beatrix, jejíž dvůr ohromí právě návštěva Marie, která se v doprovodu matky a paní Tiché vydá do Holandska po vrácení Rembrandtova obrazu Bordel v kuchyni. Tam to má švih a smějete se zase zplna hrdla. Marii se dvoří nový nápadník a paní Tichá opět exceluje svými proslovy, a to nejen u dvora, ale i při návštěvě coffeeshopu (přiložená fotka). Boček jako by v závěru získal opět elán, který zřejmě chce rozvinout v dalším pokračování (šestý díl se bude jmenovat Aristokratka pod palbou lásky), což jsem věru nečekal, ale je to logické. Líbilo by se mi udělat z toho TV seriál, kdyby to Vejdělek vzal po svém, tak by to mohla být bomba!

6 17.01.2021

Je to strašně silná kniha!
Hodně mne zasáhlo nedávné úmrtí zpěvačky z Roxette, a tak jsem si vyprosil u Ježíška knihu od Heleny von Zweigbergk „Moje láska k životu“.
Marie Friedriksson měla pestrý život, o kterém se člověk dozví jedině z této knihy. Je to silná zpověď o jejím dětství, o tom jak intenzivně prožívala všechny těžké momenty, když jí umřela sestra – to ji velmi poznamenalo na zbytek života -, když se protloukala jako začínající zpěvačka. A vlastě ani nevěděla na začátku, co chce. Možná, že je to dilema všech začínajících pubertálních umělců, kteří něčím disponují, ale stejně se hledají. Jen při zpěvu se opravdu cítila nejsilněji a nejvíce si uvědomovala svůj božský talent. Byla na jedné straně rockerka a žila nespoutaně, hodně odvázaně, ale uvnitř ukrývala křehkou duši. Kdo vůbec ví, že dávno před Roxette nahrála několik sólových popových alb a stala se uznávanou umělkyní ve Švédsku? Koketovala s blues, rockem, milovala Hendrixe a vystupovala i jako jazzová zpěvačka s klavírem, ale nakonec vždy skončila u výrazného popového výrazu.
První půlka knížky jsou převážně vzpomínky na dětství a první vystupování včetně sólové kariéry s různými švédskými umělci. Jejich jména našinci těžko něco řeknou. Určitě si ale pamětníci vybaví jméno politika Olofa Palmeho, kterého v roce 1986 v domovině zavraždili. Vyvolalo to zděšení a v knize to Marie hodně prožívá. Už slavná jako sólová zpěvačka začala teprve kariéru ROXETTE, kteří vstoupili do povědomí celého světa v druhé půli 80. let. Miloval jsem jejich písně „The Look“ nebo „It Must Have Been a Love“. Byl to přelom 80ek a 90ek, zrovna na gymplu v Lípě, kde jsme prožívali boom čerstvé hudby ze zahraničí po revoluci a Roxette byly jedni z populárních band, která frčela na kazetách! První album, jak o tom píše, udělalo díru do světa, hlavně v USA. A přitom ji všichni ve Švédsku zrazovali od toho, aby se s Perem Gesslem vůbec do společného projektu pouštěli. On byl pomalu vyhasínající hvězda doma, ale uměl skládat a tvořit výborné písně. A i když si s Marii v lecčems nerozuměli, ve společném hraní byli skvělí. Proto zazářili v zahraničí a pak i doma. „Listen to my Heart“ si všichni pamatujeme z dojáku „Pretty Woman“.
Marie se léčila přes 10 let a píše, že vyzkoušela všechno včetně alternativních metod jako třeba reiki. Právě ony ji dodaly naději věřit, že bude OK. Sice nemohla psát a měla často otřesy mozku, ale fungovala.
V závěru knihy jsou nádherné kapitoly o lásce, o tom, jak se Marie a Micke, také švédský muzikant, do sebe zamilovali na začátku 90. let a jak to společně, každý ze svého pohledu prožívali. Jakoby se našly dvě duše, které se dlouho hledaly. Když Marie onemocněla, Micke se o ní pečlivě staral a doprovázel jí všude, kde to bylo možné.
Kniha vznikla v roce 2015, kdy si Maria myslela anebo to tak vyznívá, že už je úplně vyléčená. Po 12 letech se cítila skvěle, žila plněji ve svém vědomí okolního světa i přírody. Nádor na mozku zmizel, ona dále vystupovala a nahrála mnoho zajímavých sólových alb včetně posledního roxeťáckého alba „The Change“ v roce 2016. Nemám ho naposlouchané a ani se mi napoprvé některé skladby nelíbily, ale to neznamená, že mne to nemůže oslovit později. Někdy ty skladby ukáží svou sílu v duši až po úmrtí skladatele. Takhle se mi to stalo i s LINKIN PARK a Chesterem. Až po jeho smrti jsem je začal poslouchat a fakt si je zamiloval. Je to paradoxní? Přál bych jí, aby dále žila a radovala se ze své hudby jako my ještě dnes. Ale osud rozhodl jinak. Cituji ze strany 193: „Že se člověk umí vyjádřit, je o tolik důležitější než všechno ostatní. To a schopnost udržet si lásku k životu bez ohledu na to, co všechno se může stát, co všechno člověku postaví do cesty vlastní osud. I dnes miluju, když můžu jen tak sedět v zahradě. Jenom na chvíli se těšit ze sluníčka. Tehdy mě naplňuje nová síla a já mám pocit, že jsem opět kreativní a můžu dělat to, co mám ráda – navzdory všem obtížím.
Člověk se nesmí ztratit v temnotě. Budu bojovat o každou světlou a krásnou chvíli – po zbytek svých dnů!“
Odpočívej v pokoji.

4 01.02.2020

Jedním z přelomovým autorů novodobé duchovní literatury byl pro mne před 20 lety Paulo Coelho, a to určitě ve svých prvních u nás přeložených knihách.
Miloval jsem Alchymistu a Pátou horu, Alchymista u nás časem hodně zdomácněl, dokonce ho adaptovali v pražských divadlech a zpracovali do audioknihy.
Když jsem pak četl Mágův deník o autorově poutní cestě do Santiaga de Compostela, byl jsem uhranutý jeho drsnou duchovní zkušeností, mohl si tenkrát dovolit první knihu napsat zcela otevřeně a jeho mystické zkušenosti na jeho poutní cestě byly silným šálkem kávy. Když to nás boss, který již šel pouť dvakrát, nedávno četl, řekl, že si snad tenkrát autor „balil silnej matroš“ ???? Tak zajímavé jsou ty kapitoly. Ale o té knize tady dneska ne… S autorem jsem se setkal i osobně v rámci portugalistických studií, kdy v rámci propagace Páté hory zavítal na sklonku 90. let do Prahy a mohli jsme jako študáci vyzpovídat v Týnské kavárně. Byl to krásné období, ach ta nostalgie!
Od té doby uplynulo 20 let, Paulo vydával jednu knihu za druhou, ale můžu otevřeně říci, že až poslední kniha mne znovu oslovuje. Je ale úplně jiná než všechny zmíněněné první knihy anebo další – pro mne nečekaně – plytké až komerčně laděné (Veronika se rozhodla zemřít 11 minut, Vítěz je sám).
První půlka knihy je velká a podnětná sonda do konce 60. let a 70. let minulého století, kdy ve světě znělo hippie hnutí.
Zatímco Alchymista a Pátá hora byly v nejlepším slova smyslu „pohádkově“ duchovní, Hipík na mne dýchl na jedné straně rebelskou atmosférou období hippies, beatniků (které jsem prožíval díky knihám Kerouaca i ve svém postpubertálním věku ????, touhou po svobodě a duchovním prožitku, za kterým hlavní hrdinové cestují do Nepálu. Byla to zřejmě silná doba, kterou mohou posoudit ještě generačně starší, ale když si člověk třeba pustí jedinečný muzikálový film Across the Sea (Napříč vesmírem) s písněmi Beatles, může mít srovnání v podobném duchu. Autor byl ve svém mládí konfrontován s různými zkušenostmi, docela drsně popsanými hned na začátku, kdy byl vyslýchán ještě na brazilské policii. Sám píše, že byl i několikrát ve vězení.
Na druhé straně se mi ale hned zalíbila ta možnost vycestovat do Evropy a dále se pustit šílenou cestou z Amsterdamu až do Nepálu. Tisíce kilometrů přes komunistické krajiny tehdejší Jugoslávie, kde mohou mladí plní ideálů prožívat realistické návštěvy místních nedůvěřivců anebo se sbližovat se stejně smýšlejícími spolucestujícími.
Bylo to opravdu možné takhle přes Evropu cestovat? Jeho vyprávění je velmi uvěřitelné, a to i díky skvělém překladu Jarky Jindrové.
Když si vybavím šílené kontroly busů a pasažérů na hranicích Srbska a Bulharska na začátku 21. století (v letech 2000-2001), když jsem jezdil za budoucí manželkou, nechce se mi věřit, že tahle road movie mohla pozitivně proběhnout už tenkrát. Ale je to krásně popsané, Coelho si dává záležet na ležerním, ale pocitovém stylu, nechybí emoce všech hlavních hrdinů, a to jak jeho, tak potenciální přítelkyně Karly. Z autorových slov člověk může získat naději a povzbuzení o touze za ideály. Je tam cítit trošku duch již zestárlého spisovatele, ale ten příběh stále žije neutuchající nadějí, co přinese zítřek.
U předchozích knih autora jsem se jaksi nemohl dostat přes úvodní kapitoly, ale tady se vše pěkně rozvíjí a vždycky jsem se těšil, co přinese cesta.
Dovedu si představit, že bych tohle mohl absolvovat i sám. Miloval jsem cestování busem do západní Evropy, na sklonku 90. let na první mládežnické tábory ve Francii, ve Španělsku, anebo vlakem do milovaného Portugalska, tady se ale hippie parta ocitá nejdříve v divokých jugoslávských horách, pak se přesouvá na jihovýchod do Turecka a míří do vysněné duchovní krajiny, o které všichni básnili.
Kniha je v druhé části napěchována mnoha duchovními a filozofickými pasážemi, až si říkám, že si je Coelho šetřil z předchozích let. Dotýká se jak Nové spirituality, principu Jednoty, tak i tradičních východních nauk jako ohledně tančících dervišů a perského sufismu. Myslel jsem, že to bude čtení jako voda, ale když usednu a přečtu pár stránek vždy večer, je to nejlepší. Konečně jsem se dostal do Turecka, kde jeden z cestujících hledá prožitek tančících dervišů. Dýchlo na mne prostředí istanbulských uliček, i když jsem tam nikdy nebyl. Tak příjemně to umí nyní autor podat.
Jednoduše řečeno hodně vyzrál, protože je v závěru knihy úžasný. Nechává hrdiny plnit si své sny, i když hlavní pointou není nakonec vůbec dojezd do velebeného Nepálu. Ale nebudu prozrazovat závěr, chci nechat prostor pro napínavé čtení, mne samotného však silně dojal. Atmosféra tureckého Istanbulu je podána romanticky, když Karla s Paulem večeří – symbolicky bez vína – na hranici Evropy a Asie. Opakovaně píše o sufijských derviších, o hledání Pravdy a životě v ní. Jakoby na závěr spojil veškeré putování do uvědomění si pravého života, která tkví v Lásce.
Cítím se nyní navnaděn na návštěvu Istanbulu, kde jsem nikdy nebyl. Mohl jsem se do Turecka dostat pracovně loni na jaře, ale nakonec to nevyšlo. No ale říkám si, že co má přijít, přijde v pravý čas. Třeba bude ta pravé chvíle tam jet až s celou rodinkou a milovanou Di.
Knihu Hipík moc doporučuji nejen všem, kdo znají autora a chtějí mu dát ještě šanci, ale i těm, kdo chtějí prožít retro road movie a milují duchovní hledání. Výborně se čte, má nečekané odbočky k dalším vedlejším hrdinům, které zavedou čtenáře třeba do drsné sociální reality tehdejší Francie nebo až do Afriky, je v nejlepším smyslu kosmopolitní.
Pro mne je to velmi příjemné překvapení a po první letošní nádherné knize od Viktorie Besó „Kdybych tě nepotkal“, kterou jsme přelouskal po Vánocích, další intenzivně prožitková četba.

Nádherná kniha, která zanechává silný a oduševnělý dojem. Už po polovině jsem byl překvapen, že se mi to moc líbí.
Jak ty erotické scény, tak ty mystické spirituální pasáže. Koupil jsem knihu pro sebe a manželku na podzimním BalanceFestu, kde mi ji Viktorie i sama podepsala.Ani jsem neznal její předchozí tvorbu. Překvapivý pozitivn závěr, který jsem vůbec nečekal, ale vlastně svým způsobem nádherná katarze.
Úžasná zápletka nakonec s tím starým manželem, to jsem věru nepředpokládal. Svým způsobem chápu záměr láskyplného léčení „moderní“ čarodějky Beáty.Je úžasné, jak autorka podává celý příběh. Už ta krásná erotika, ale tím že se nezůstává jen u ní a přidávají se cestopisné a prožitkové pasáže z Peru, je tak silné! Hlavně v poslední třetině je tolik zajímavých pasáží a taky naučných, o těch místech v Číně či Indii, kde dominují ženy oním ojedinělým způsobem. Tam jsem si nemohl nevzpomenout na starou polskou komedii, dnes už legendární Sexmisi – pamatujete ten svět žen bez mužů? To ale jen taková vzdálená paralela.
Hrozně se mi líbilo to energetické rozjímání, myslím u těch pasáží, kde je Beátě vysvětlováno, že muži znásilňují ženy proto, aby z nich dostali tu energii. Je to šílená, ale zcela uvěřitelná myšlenka.
Nejvíce ze všeho se mi ale líbila kapitola o Bílých Karpatech a Lopeníku. Viktorie tam píše nádherně poeticky. Úplně to na mne dýchlo, že jsem se tam přenesl a vnímal naplno tu atmosféru. Jako bych tam byl, cítil to atmosférično. U této kapitoly jsem předevčírem tak sladce usnul, ale ne, protože by mne to nebavilo, ale byla už jedna hodina v noci a já už nemohl pokračovat. Ale krásně jsem po tom spal. Jakoby ty pasáže z Karpatech měly velmi očistný charakter pro unavenou duši. Včera jsem dočetl ten závěr a jak píšu, tolik motivů na závěr jsem fakt nečekal. Moc gratuluji k nádherné knize. Byl jsem fascinován tou erotikou na začátku, ale bál jsem se, že to bude jinak plytké – jako u Viewegha, kterého mám rád jen u jeho deníků, ale když jsem četl jeho poslední dvě knihy, nevyplynulo mi z toho zbla nic :-(, ale naopak, tady je vše krásně rozvinuté až do moderního dramatu. Ještě jednou gratuluji.

21.01.2019