dav110 komentáře u knih

Cold Case: Mrtvý v ledu

Marně jsem čekal, kdy se Sigurvinův případ protne s vraždou Konráðova otce, tak možná příště (i když to už bude zřejmě beze mě).

Kladivo na klimaskeptiky.

2 20.01.2024

V osmi kapitolách akademicky o výzvách a nadějích afrického kontinentu v 21. století.

Nejpřínosnější pro mě byly kapitoly o (ne)úspěšnosti tzv. Arabského jara po deseti letech a islamistickém extremismu v západní Africe.

Hercule Poirot, agent 007.

Osobně každé vykročení ze zajetých kolejí přijímám s povděkem. Proto díky za tuto knihu.

7,5/10

1 06.05.2023

Co vše vedlo k válce na Ukrajině? aneb Všechno, co jste kdy chtěli vědět o duchu protestů v Rusku po prezidentských volbách v roce 2011, Euromajdanu, anexi Krymu a separatistických regionech na východě Ukrajině (ale báli jste se zeptat).

I osobní zkušenost může být "matkou" bystrých, obecně platných poznatků. Důležitá kniha pro pochopení dnešní situace, díky za ni.

10/10

4 06.04.2023

Mí favorité aneb stupně vítězů, chronologicky:

a) Někdy prostě prší - a někdy se prostě střílí aneb Kdo podá pomocnou ruku té, jež podává pomocnou ruku

b) Slečna Koulová a slečna Luntová - nomen omen aneb Otesánek a Paleček po faberovsku

c) Někam do tepla a pohodlí - sourozenecká láska (i když po sobě štěkáte) aneb Jak se vyhnout slovu potrat

Čestné uznání: Ninina ruka, Krusta pekla, Tunel lásky

1 27.03.2023

Shodou okolností (?) mně v první čtvrtině roku 2023 přinesly největší čtenářský požitek dvě výsostně introspektivní prózy, autobiografická (!) "Zpověď masky" Jukio Mišimy (https://www.databazeknih.cz/knihy/zpoved-masky-408382) a neorealistická "Římanka" Alberto Moravii. Z upřímnosti obou děl, snahou jít až kořen věci, se mně tajil dech, každý sestup hloub v nitro hlavních postav jsem zakoušel vpravdě labužnicky...

Líbí se mi i existencialistická intuice tohoto díla, totiž, že i když mnohdy nemáme v rukou podmínky svého života (není vždy možné vytrhnout se z života v bídě), vždy máme možnost dát těmto podmínkám hodnotící znaménko, svůj vlastní punc, který bude mít vliv na to, jak se bude náš život utvářet. Tedy i dívka, která se oddá životu prostitutky, resp. tento život zdědí, doslova dostane darem od nepřejícího okolí, může si sebestvrzením tento osud zamilovat (amor fati), čerpat z jeho plodů pocity spokojenosti a štěstí.

Á propos, když se v románu objeví fašistická vláda, tam se zákonitě musí objevit odpor proti této vládě, a tento odpor vyvolává potřebu fašistické vlády onen odpor potřít, nemůže se tedy nikdo divit, že jsem už od začátku očekával, že to s Giacomem špatně skončí... Přesto mne to, kterak Moravia s touto postavou v závěrečné kapitole naložil, překvapilo. Nicméně, nakonec to vnímám tak, že to s Giacomem snad ani jinak dopadnout nemohlo, chtěl-li Moravia zůstat věren jeho charakteru.

8/10

08.03.2023

"Milujte se a množte se!"

Útlá knížečka (cca devadesát stránek), která si však svého čtenáře - převážně mezi nadšenci do křesťanské filosofie, potažmo moudrosti - najde. Brague v ní diagnostikuje problém tak typický pro moderní dobu (ztráta metafyzického, jedním z jejich příznaků je ruptura v scholastické představě par excellence - konvertibilitě transcendentálií... tedy jsoucí už není automaticky pojímáno jako zároveň jedno, pravdivé, dobré a krásné), který hrozí vyústit v zánik lidstva (protože, kdo by chtěl/cítil jako závazek rodit děti do světa, kde se nehledí na bytí jako na něco dobrého samo o sobě, nýbrž to jako na holou existenci, jejíž hodnotu zakládá samotný subjekt? - bráno do důsledku, v takovém případě by byl zrod dítěte nejhrubším násilím právě na tomto dítěti, je-li nejvyšší hodnotou per se autonomie, tak nový život si nemůže vybrat, chce-li být zrozen).

Těm, kterým Bragueův alarmismus přijde poněkud přehnaný (přiznávám, že patřím mezi ně), kniha nabízí zestručněné dějiny metafyziky, tedy nikdo nakonec neodejde neobohacen.

Musím přiznat, že v jinošském věku jsem četbě tolik nedal, ušla mi tak spousta zásadních děl z oblasti literatury pro děti a mládež - mayovky, verneovky, ale třeba i tvorba Marka Twaina. Beru to tak, že četbou souhrnného svazku Dobrodružství Toma Sawyera/Dobrodružství Huckleberryho Finna jsem splatil jeden ze svých dluhů.

K románům: lepší (stylisticky i jazykově = ich forma, lexikum bezprizorného, tj. nevzdělávaného chlapce; kompozičně = cesta po Mississippi; tematicky - kupř. otrokářství) mně přišlo Dobrodružství Huckleberryho Finna, ovšem s tím, že ani Dobrodružství Toma Sawyera není kvalitativním úkrokem, určitě i ono stojí za to číst, minimálně proto, aby si člověk udělal obrázek o tom, čím žili (jakými zábavami) chlapci na americkém maloměstě v druhé polovině 19. století a kde se (z)rodili Páni kluci (1975) Věry Plívové-Šimkové. ;-)

Jinak musím ještě zmínit, že mě zaujalo, jakou důležitost přisuzovali chlapci (ale třeba i otroci, viz Jim v DHF) pověrám a z nich vycházejícím rituálům. Když toto Mark Twain reflektuje, blíží se jeho text takřka vědeckosti, za některé popisy "primitivního myšlení dospívajících Američanů" by se nestyděl ani Claude Lévi-Strauss.

7,5/10

1 01.03.2023

Tři hvězdičky v kontextu tvorby Agathy Christie (s tím, že se hodnocení může měnit tím, jak dále budu načítat knihy s Hercule Poirotem), knihy "Vražda v Orient-expresu" a "Vražda na golfovém" hřišti mně oslovily nepoměrně více - možná tím, nakolik se v předešlých knihách události (příčiny) z dávné minulosti vyvolávají krvavé události (následky) v současnosti, v důsledku čehož je syžet mnohem komplikovanější, ne tak přímočarý, možná tím, že v předešlých knihách vrahy nutno hledat dál než v kruhu rodinném, a jejích motivaci není motivace nejnudnější, totiž zisk.

Identita vraha mě opět překvapila, což považuju za plus.

Motiv "němého svědka", foxteriéra Boba, mně nepřišel nevyužitý.

6,5/10

Musím říct, že je škoda, jak málo se o Musilovi ví, přitom se jedná o osobu ve své době světového významu, s pozoruhodným životem. Kniha svůj splnila, zaplnil jsem tak trošku na Musila některá bílá místa (spoustu bílých míst), a vím, že chci v objevování tohoto vědce-dobrodruha pokračovat, rozhodně bych si ještě letos rád zajel do Muzea Vyškovska, kde má Músa ar Rueili svou stálou expozici.

7,5/10

23.02.2023

Dá se to brát tak, že kniha supluje dosud nesepsané syntetické dějiny Bosny a Hercegoviny v edici Dějin států nakladatelství NLN. Osobně jsem jí vděčný za reflexi období pod správou Rakouska-Uherska (1878-1918), ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko (1941-1945) a doby občanské války (1992-1995) a po občanské válce, v těchto kapitolách mě nejvíc obohatila.

23.02.2023

Dává smysl ta ediční politika Odeonu, že se spolu Volání divočiny a Bílý tesák objevily v jednom svazku - a to nejen tím, že oba romány prostředkují "psí příběhy", ony se ty knihy vlastně úžasně doplňují. V prvé - Volání divočiny - se z domáckého psa Bucka stává nelítostná šelma, v druhé - Bílém tesáku - se titulní hrdina, z poloviny pes, z poloviny vlk zrozený v lůně nehostinné aljašské tundry, pomalu, ale jistě domestikuje.

Pozornost k "dvoudomosti" (pes je z podstaty svých genů divoké zvíře, ale je schopen vroucích citů) si London uchovává, i při prokreslování prostředí. Krajiny jeho příběhů jsou kruté, zkázonosné, ale je v nich i něco magického, ryzího, Londonovi se dokonale podařilo převést svou fascinaci tímto požehnaným/prokletým koutem do slov a vět.

Největší devízou knih je ale samozřejmě ono vcítění se do ne-lidských hrdinů. Tam, kde by Disney antropomorfizoval, tj. přisoudil zvířatům lidské znaky (kupř. řeč), se London "stává-zvířetem". Budou povýšení, ti, kteří se umí ponížit.

8/10

1 23.02.2023

Mimo jiné jsem autorce vděčen za to, že mně přiblížila duchovní klima poválečného Princetonu. Bez všech těch Oskarů Morgensternů, Johnů von Neumannů, bez jejích myšlenkových úsilí (tak pěkně zvěcněných v poznámkovém aparátu) by na mě kniha nezafungovala tak dobře. Jednoduše řečeno, bez té vysoké vědy bych si to prostě tolik neužil. K tomu ještě dodávám, že byť to pro mě bylo místy složité čtení, za sebe bych vyzdvihl hlavně ty pasáže, ve kterých se společně objevují Gödel a Einstein. Setkání těch dvou je prostě zárukou nejvznešenějších debat. Docela Adéle závidím, že toho mohla být účastníkem.

4 13.09.2019

Prý komedie! Tedy řeknu vám, Anton Pavlovič měl vskutku zvláštní smysl pro humor. Ale tak nebudu se hádat. Už vím, že leckoho rozesmává Kafka (včetně mé maličkosti), možná i toto dílko vzbuzuje u někoho úsměv na rtech. Na tak u mě, mě od začátku do konce bolelo u srdíčka. Za zmarněné sny Niny, Trepleva, Sorina i Máši. Bída života, jak je portrétovaná v tomto dramata, na mě zkrátka dolehla.

Jedná se o mou první zkušenost s Čechovem, jistojistě však ne poslední.

8 02.11.2018

Zpola se ztotožňuji se svou "předřečnicí", neduhem tohoto výboru je jeho nevyváženost - postupně na jeden zdařilý skeč (Banán patří opici, Ta která neodpovídá na SMS) připadnou dva hrůzostrašné (což je kategorie: s tímhle se vážně chcete chlubit?!), a naopak. Nutno si však položit otázku, co taky jiného čekat od formátu, ve kterém spolu jednotlivé výstupy "nekomunikují"? I ten nejvěhlasnější komik (tj. má maličkost) jistojistě nesází jednu perlu vedle druhé a čas od času si vybere slabší chvilku.

K čtvrté hvězdičce (7/10) jsem se odhodlal díky tomu, že mně je vlastně hrozně sympatické ta poetika, ten tvůrčí princip. Kdybych jednou tvořil, výsledný tvar by asi vypadal nějak podobně...

12.07.2018

Kniha, kterou spíše než příběh milostného neštěstí beru jako svědectví doby a generační výpověď. "And the Hippos were Boiled in Their Tanks" je mně vhledem do života generace, jež - možná díky skutečnosti zuřící války - odkládala vystřízlivění na neurčito. Z knihy se tak dozvídáme, že Jack, Bill a jejich přátelé protahovali večírky hluboko nad rána. Že se nikdy opravdu nezastavovali, ba dokonce ani nezpomalovali. Že nikdy nepřestávali snít své sny - sny o jarních parcích osvobozené Paříže, sny o novém, senzitivnějším vnímání, sny o osvobozené morálce.

Na úvod trochu matematiky: "Na zdraví" (4*) + "Noc a den" (3*) + "Jako pes" (5*) = 4*

Jára Cimrman, krášle za škopky interiér liptákovské hospůdky U Sirotků, se po osmém pivečku zmohl už jen na lapidární "Chlast slast".
A o nějakých sedmdesát let později pak - jak si to představuji - zasedl po tomtéž výkonu Filip Topol za svůj psací stroj, aby v trojici nahořklých povídek - v trojici povídek nahořklých jako ta dobře vychlazená dvanáctka - ukázal čtenářstvu, že chlast nerovná se automaticky slast... Poučení z četby: Život zkrátka může bolet i po deseti frťanech.

13.04.2018

Spielbergův Jurský park je jedním z filmů mého dětství. Je pro mne skutečně srdeční záležitostí, naučil mne milovat filmy, stal u začátku mé fascinace dinosaury. S tímto (po)vědomím jsem ve věku asi patnácti, šestnácti let přistoupil k četbě předlohy. A víte vy co? Crichtonův Jurský park (předloha) Spielbergův Jurský park (adaptace) stokráte překonává! Co stokráte? Rovnou tisíckráte! Nemohu si nedovolit drobnou analogii, Spielbergův Jurský park je jako učebnice biologie a fyziky pro základní školu, Crichtonův pak, to jsou vysokoškolská skripta!

Závěrem trochu patosu: až budu umírat, chci zas nejdříve zkouknout film a následně znovu přečíst knihu, je to jeden z návodů, jak můžu umřít šťastný.

2 10.03.2018

Připomíná Šabachův Občanský průkaz (téma: mladí a neklidní a jejich život za totáče), který jsem, pravda, nečetl, avšak, říci, respektive napsati to snad mohu - moc dobře totiž znám film. Á propos, když už se dotýkám tématu film, je, myslím, užitečné zmínit, že Brussigův text vznikl jako přepis filmového scénáře (https://www.csfd.cz/film/70379-eastie-boys/prehled/), což mu však z ničeho neubírá. Nezlobil bych, vypadat takto každá konverze.

1 10.03.2018