Claudius komentáře u knih

U této série už mě lehce začíná vytáčet, že se skoro nikdy nestane, aby si někdo vytyčil cíl, a tam pak došel. U třetího dílu jsem vyzdvihl, že svět je sice šílený, ale postavy v něm žijí a většinou vědí, co a jak. To už teď neplatí. Začala válka bohů a nikdo neví, co se vlastně děje a proč. A čtenář, ten je klasicky ztracen nejvíc. Postavám se sice vytyčí směr a cíl, ale ten se jim buď v průběhu změní, nebo se jim obmění společnost na cestě, nebo začne kdovíproč padat obloha, anebo je prostě zničehonic rozsekají Imassové, že. Pokud náhodou někdo někdy naplní svůj plán, tak nám ten plán dopředu autor pro jistotu neřekne. I tak je tato varianta, zastoupená vlastně jen působením Pána balíčku, vítaná.
Tomuto dílu chybí nějaká strašlivá tragédie. Byť je přítomná ta malazská melancholická esence, nemá to zapamatovatelný moment ani svého zlomeného hrdinu. Je tady sice jistá snaha o zvrat v Y'Ghatan či ve městě Malaz, ale... nějak už to tak nepůsobí. Ne, že bych potřeboval další Psí řetěz nebo Capustan. Díl ale zanechává spíše dojem výplně, než aby děj někam posouval.
Zároveň by člověk u šestého dílu čekal aspoň nějaké zásadnější odpovědi. Ano, ohledně chodeb máme další střípek a viděli jsme zase jednou balíček Draků (Draků, chmm), ale pořád převládá pocit, že není jasné, co se to sakra děje. Pasáže, kdy nevíme, o co postavám jde a kam směřují, už jsme měly nechat za námi. Bohužel, tento díl poskytl víc otázek než odpovědí. Další díly by už opravdu měly začít s těmi odpověďmi.

8 22.03.2022

Druhá povídková sbírka - a já si nemůžu pomoci a hned zmínit, že první byla lepší.
Ano, stromových koček není nikdy dost a je jasné, že pokud si hostující autoři mohou vybrat, o čem psát, vyberou si toto všestranně dokonalé stvoření. No považte - lidstvo miluje kočky jako takové, a teď má navíc možnost mít inteligentní kočky, které vám zlepšují náladu emocionálním poutem, a nadto když už kočku máte, jste oficiálně mentálně "výjimečný" jedinec a můžete mít ze sebe dobrý pocit.
Obecně jsem měl mnohem radši rozšiřování světa spíše co do prostoru než co do historie - velmi se mi líbila povídka z první sbírky, odehrávající se dokonce v Solárním svaze, a nic takového se bohužel neobjevilo. Proto název "Světy Honor Harringtonové" je trochu zavádějící; kdyby se to jmenovalo "Historie stromových koček", aspoň bychom věděli, na čem jsme.

8 03.01.2022

Velmi zvláštní příběh. Přiznám se, že jsem do toho šel nevěda, že to je alternativní historie, resp. historická fantasy, a ne historický román. Až když jsem se díval, kde že je to Sarantium, když jsem o něm nikdy neslyšel, zjistil jsem, že není a nikdy nebylo.
Úvod jakoby ani nesouvisel se zbytkem příběhu. S hlavním hrdinou se potkáme tak nějak mimoděk a chvíli trvá, než čtenáři dojde, že je tato postava důležitá. Fantasy a magií je to říznuto jen lehce, naopak velmi je zapojena politika, dvorské intriky a, řekněme, diplomacie. Císař a jeho žena jsou mimořádně zajímavé postavy. Druhý díl si přečtu.

8 24.06.2021

Krásná silvestrovská pohádka. Máme tolik vánočních příběhů, tak proč Silvestr už nepatří pohádkám, ale oslavám a alkoholu? Není to trochu škoda?
Příběh je milý a vtipný, samozřejmě plný poučení a boje proti zlu. Básničky a písničky jsou možná malinko slabší - je mi jasné, že překládat takové věci není nikdy snadné, ale některé působí trochu šroubovaně.

8 24.06.2021

Poslední dobou dávám samá pětihvězdičková hodnocení. Doufám, že mám prostě jen dobrou ruku na knihy a není to způsobeno degradováním vkusu vlivem zavřených knihoven.
Jak níže píše Boboking, je to celkem slušná Tarantinovka. Hutná atmosféra, málomluvné, ale skvěle napsané charaktery. A přitom je to kratičké - čtení na jeden večer. A i na ploše krátkého příběhu je čtenář vtažen do děje a okouzlen silou charakterů.
Jenom ta fantasy to moc není, spíš je to prostě western se zvířátky. Takový Rango pro dospělé.

8 19.02.2021

Poté, co mě Ryanův Pán věže zklamal, a Královna ohně znechutila, jsem k Ohni probuzení přistupoval jen opatrně a bez očekávání. Naštěstí, jak je patrné z hodnocení, se mé obavy nenaplnily.
Největší problém jsem měl s Clayem, jehož linie mě bavila zdaleka nejméně. Všechny dotčené postavy jsou nadšené hledáním tajemného Bílého dragga, dokonce i čtenář je nadšený hledáním tajemného Bílého dragga. Nicméně postava této "objevitelské" linie příběhu vůbec objevovat nechce, spíš chce z celé výpravy zmizet. Když čtenáře zajímá výsledek výpravy více než samotného účastníka této výpravy, je to možná trochu problém.
Lizannina linie je velmi dobrá a vytěžuje maximum z originálního konceptu krevní "magie". Bohužel se zde autor dopouští obvyklého klišé. Lizanne je nemilosrdná agentka, která nebere ohledy na nevinné civilní životy. Teda takovou byla - někdy v minulosti, před knihou. Autor si zřejmě uvědomil, že taková postava by nesklidila moc sympatií, a tak byla Lizanne krutou a bezohlednou někde mimo čtenářův dohled a v knize při první vhodné příležitosti prodělá jakýsi humanistický "přerod" a začne se zastávat slabých a bezbranných.
K linii poručíka Hilemora nemám výhrad - snad jen, že byla trestuhodně nejméně zastoupená. Nemluvě o tom, že k hlavní lince právě tato linie moc nepřispěla. Což její atraktivitě nijak neubralo - stále se jedná o nejlepší ze tří linií Ohně probuzení.

8 09.01.2021

Jako by slečně Merglové bylo líto, že v zaklínačské sáze je trestuhodně málo společných scén Geralta a Marigolda. A já souhlasím - jejich pichlavé rozhovory jsou mezi tím nejlepším, co příběh pana Sapkowského nabízí. A na vznešené tradici drsňák-bard tato kniha bravurně staví a vytěžuje z ní maximum.
Ovšem nejedná se o žádnou vykrádačku, jak by se mohlo z úvodu mého komentáře zdát. Je to pocta, milostný dopis všem hrdinským bromancím. O to zajímavější, že to napsala dívka. Dialogy jsou vyšperkované k dokonalosti, vtipné, uvěřitelné. Autorka si dokonce dala práci s Minangarovými básničkami a písničkami. Jenom je maličko škoda, že Kalvemína má vlastně málo prostoru a je upozaděna - původně to vypadalo, že bude mít mnohem větší roli.
A ono je to autorčina prvotina? No bravo.

8 28.07.2020

Toto hodnocení není příliš objektivní, je to spíš projev fanouškovské nostalgie. Tento komiks bych stejně nedoporučil nikomu, komu se knižní "Hustej nářez" nelíbil, je to spíše takový doplněk, než samostatné dílo. Ale co já vím, určitě se najde někdo, kdo si na základě komiksu zpětně přečte knížku. Mně to poté, co jsem byl lehce zklamán Lovci, Vlky a Vietnamem, připomnělo, jak dobrý umí Kotleta být.
Příběh je do komiksu převeden velmi zdařile a kresba je opravdu krásná. Nevím, jak by hodnotil někdo, kdo nečetl Hustej nářez, protože některé události jsou shrnuté jen velmi zkratkovitě. S přihlédnutím k tomu, jak jednoduchý příběh ta kniha vlastně má, je to asi jedno. Doufám, že slečna Kilianová kreslí Fakt hustej nářez, bylo by hezké mít kompletní trilogii v obrázcích.

8 02.04.2020

Předně bych se chtěl omluvit, že jsem "pokazil" dosavadní dokonalé, stoprocentní hodnocení, a jedno procento jsem svým hodnocením ubral. Jak popisuji níže, kniha bohužel nebyla ve všech ohledech perfektní, a upřímně, jít nekriticky proti svému přesvědčení jen pro ten ideál dokonalosti je rozhodně proti vyznění této knihy.
Proč teda ubírám hvězdičku? Předně je to pro naprosto tragické množství stylistických chyb. Ačkoliv jsem si nevšiml jediného překlepu, je tam požehnaně špatně vyskloňovaných slov, nehodících se přípon, kostrbatých vět apod. Působí to dojmem, že to editor akorát prohnal levným korektorem (ve stylu MS Word 2003), opravil, co bylo podtrženo červeně, a víc se o to nestaral. Na odbornou publikaci naprosto tristní.
S výše popsaným souvisí do očí bijící chyby v letopočtech. Já na tom nijak nebazíruji a většinou se na letopočty dívám jen orientačně, ale když je letopočet přestřelený o padesát (!) let, člověk si toho všimne. A to několikrát. Všechny ostatní letopočty, které nejsou mimo tak očividně, pak ztrácejí na důvěryhodnosti.
Kniha po většinu své úctyhodné délky funguje výborně jako nestranný svědek doby, který vám předloží paměti a názory různých lidí z různých společenských skupin a je jen na čtenáři, jaký si udělá vlastní názor. Proto mi přišlo velmi nemístné, když se mi autor občas (hlavně v závěru knihy) snažil podsouvat hodnotící komentáře. Nic takového do literatury faktu nepatří, navíc ještě takovéto.
Každopádně ve výsledku jsem velmi rád, že jsem si to přečetl a myslím, že takovýchto vzpomínkových knížek by mělo vznikat víc. Sám Stalin údajně řekl, že smrt jednotlivce je tragédie, ale smrt milionu je statistika (při psaní komentáře jsem krátkou rešerší na internetu zjistil, že je tento výrok připisovaný Stalinovi neprávem, tak nechci šířit propagandu). Nicméně je to pravda, člověk truchlí po jednotlivci, ne po nějakém abstraktním číslu. Knihy, jako je tato, za tu nepředstavitelnou statistiku dodávají jména a příběhy, dělají ze statistiky jednotlivce. Soucítíte víc s nepředstavitelnými dvaceti pěti miliony obětí pronásledování stalinistickým režimem, nebo s reálnými lidmi jako byli Golovinovi, Vladimir Gromov, Anna Dubovová, Laskinovi, Pavel Drozdov, Zinaida Bušujevová nebo třeba Veronika Něvská?
Nejpřínosnější pro mě ovšem paradoxně nebyly příběhy obětí, ale pohled na druhou stranu. Názory a pocity hrdých komunistů a komsomolců, obyčejných stalinistů, takových lidí, co měli obrázek Stalina na stole ještě dvacet let po jeho smrti a odsouzení. Zejména linka Konstantina Simonova byla asi tím nejzajímavějším, co kniha přinesla.
Na závěr připojím souhlas s uživatelem jprst. Četl jsem to v kuse a bylo to velmi tíživé a náročné čtení. Není špatný nápad to prokládat něčím lehčím.

8 26.03.2020

Až překvapivě velmi, velmi temné a nihilistické. Možná jsem od toho čekal i hlubší myšlenku, než depresi, beznaděj a nicotnost a nesmyslnost veškerého života v kontextu vesmíru a jeho nevyhnutelné smrti. Pravda je ovšem ta, že po pár stránkách jsem se nevyhnutelně začal tlemit a nejspíš to pošlu dál, ať si užene depresi i někdo jiný.
Strefování se do náboženství mi vždycky přišlo malinko laciné, ale přiznávám, že to ke stylu a naprostému nihilismu těchto stripů docela pasuje.

8 26.03.2020

Autor jakoby někdy nevěděl, jak chce vlastně příběh vyprávět. Na jednu stranu je to kniha napsaná veteránem ze CIA, je zde snaha o realističnost, místo zběsilých akcí jako z bondovek tu máme pomalou hru na kočku a myš, sledování, konspirační byty, falešné informace a dvojité agenty. To sice dodává příběhu na autentičnosti, ale příběh se fakt moc nehýbe a postavy většinou přešlapují na místě, pozorují a vyčkávají. Moc tomu nepomáhá ani to, že zápletka nemá žádný směr a cíl, není zde žádný výrazný motiv, který by držel knihu pohromadě. Linie MARBLEA je celou dobu v podstatě pasivní, neb Rusové vůbec netuší, kdo by to mohl být, což čtenář pochopil hned. A SWAN se objeví až někde za půlkou knihy, aby ji Američané hned chytli, a to jen proto, že je úplně blbá, a hlavní postavy na tom stejně žádnou zásluhu nemají.
Na druhou stranu snahu o realistické prostředí moderních zpravodajských služeb kazí Dominika. Jakkoliv si dovedu představit nádhernou, smrtelně inteligentní a všeobecně nadanou bývalou baletku v ruských tajných službách (ostatně mezi neúspěšnými baletkami se musí volavky verbovat jedna radost), nepochopím, proč musel autor přidat její schopnost vidět barvy. Nejenže nám tím Dominika hned prozradí, kdo je hodný a kdo zlý, kdo lže a kdo má purpurovou auru, ale úplně tím zabije jakoukoliv zábavnou paranoiu. Kdyby nebylo od začátku jasné, jestli někdo z Američanů třeba není zrádce, nebo jestli někdo z Rusů třeba neví víc, než říká, kniha by byla zajímavější. Ale ne, Rusové mají prostě zrádnou žlutou a Američané klidnou modrou nebo purpurovou.
Nakonec bych rád zmínil, že přestože celý můj komentář je samá kritika, kniha je rozhodně čtivá a líbila se mi. Někdy si přečtu i Palác zrady.
P. S.: Vážně je někdo z těch šesti řádků za kapitolou schopný uvařit nějaké jídlo?

8 04.02.2020

Wilbur Smith od první Řeky bohů nezapomněl psát, spíše mám pocit, že zapomněl, jak psát Taitu. Sice jsem nebyl tak zklamaný jako z Boha pouště, kde bylo mé očekávání vyšší, ale i tak mě Faraon nijak nenadchnul.
Taita jako vždy perfektní a geniální, a přesto se tentokrát mýlí častěji, než je obvyklé. Své poznatky prostě ví a málokdy vysvětlí, odkud. I všichni jeho společníci, v čele s Ramesem, Serrenou, Tehuti a Hurotasem jsou krásní, silní, stateční a dokonalí. Naopak faraon Utterik Turo je prohnilý, krutý, šílený a ještě ke všemu, považte, nejspíše homosexuál. Příběh je tedy předvídatelný a nijak napínavý, závěr překvapí jen málokoho. Pro fanoušky prvního dílu hezký návrat k Taitovi, pro ostatní je to zbytečné.

8 19.09.2019

Jako většina povídkových sbírek trpí i tato poměrně značným kolísáním kvality. Zatímco hned na začátku čtenáře navnadí skvělým a vtipným Igorem, dále kvalita jen klesá ("Úhel poslechu" je s odpuštěním příšerný), aby na konec přišly výborné povídky pana Medka a pana Pohunka.
Některé příspěvky navíc trpí tím, že jsou součástí steampunkové sbírky. Jako zcela samostatné počiny někde v časopise by jistě zaujaly svým prostředím a pojetím. Když už však čtete pátou povídku v řadě plnou paromobilů a vzducholodí, už tím zas tak ohromení nejste.

8 16.07.2019

Knížky pana Zelazného nepatří úplně k mému žánru. Přeci jen jsem milovníkem propracovaných fantastických světů a tuto mou zálibu pan Zelazny příliš nenaplňuje. Nicméně stále jsem Zeleznyho knihami bohatě zásobován Pevností, u které se jedná o oblíbenou knižní přílohu, a proto jsem na něj ještě úplně nezanevřel a sem tam si nějakou tu jednohubku přečtu. Což je rozhodně dobře, protože Podvrženec mě opravdu bavil. Na rozdíl od Pána stínů dával smysl a hlavní hrdina byl překvapivě rozumně uvažující sympaťák. Ideální kniha na zkouškové - nenáročná a neodvádějící pozornost.

8 31.05.2019

Začátek je bravurní. Čtenářsky velmi atraktivní prostředí ulice a podsvětí postupně nahradí taktéž velmi atraktivní prostředí nájemných vrahů a organizovaného zločinu. Kulisy světa jsou poměrně dobře zpracované a dávají tušit mnohem větší hru v dalších dílech.
Jenomže pak přijde druhá polovina knihy, která se oprostí od představování světa a budování atmosféry a vrhne se na akci. A nemůžu si pomoct než konstatovat, že s akčními scénami autor docela zápasil. Jakýkoliv boj je většinou nepřehledný, kostrbatý, netušíte, kdo je zrovna kde a odkud útočí. Tato nejistá část knihy mě po výborném začátku velmi zklamala. Nemluvě o tom, že jsem se ke konci knihy ztrácel už i v tom, kdo pracuje pro koho, kdo koho zradil a kdo je čí dcera.
Redakce by si rozhodně zasloužila více péče - můj oblíbený klenot je ze strany 270 a zní "Půvabná šlechtična mu o hlavu rozbila květináč. Všude kolem se rozletěly květiny a hlína, ale květináč neutrpěl ani prasklinku".
Po úvodu jsem měl jistotu, že přečtu i zbývající díly. Po závěru už o tom začínám pochybovat.

8 25.03.2019

Tento díl je přelomový. Po dvou dílech a 1294 stranách, kterými jste se se štěstím Oponn nějak prokousali, už víceméně chápete zákonitosti světa. Znáte motivaci většiny postav a děj vám konečně dává smysl. Pokud jste vydrželi až sem, jsou Vzpomínky ledu vaši zaslouženou odměnou.
Prakticky každá postava má dost charakteru k tomu, aby dokázala sama o sobě utáhnout samostatný román. Každý z Eriksonem vytvořených národů má bohatší historii a kulturu než Spojené státy a každý z nich má své místo a smysl ve světě malazském. A ta magie! Jsme zvyklí na světy, ve kterých je magie jakože normální věcí, a když ji někdo použije na úrovni, kterou zvládne dvanáctileté dítě, jsou všichni úplně na větvi (aneb mnoholičný lektvar vyřeší všechny vaše problémy). Magie ve světě Malazské Knihy padlých je uvěřitelná, smysluplná. Lidská společnost opravdu vypadá a chová se tak, jakoby v sobě měla magii (a pološílené bohy) odjakživa.
(Následující část obsahuje vyzrazení děje) A co se konce týče, nemůžu říct, že bych byl překvapený. Anotace i recenze mě neustále přesvědčovaly o krutém zacházení Eriksona s postavami. V komentářích sem tam naleznete smutek truchlících čtenářů. A on byl prostě moc dobrý, moc dokonalý, aby nebylo jasné, že tohle nemůže dobře dopadnout.
Budete postrádán, seržante.

8 28.02.2019

Začínám si všímat, že "Harringtonovky" mají poměrně pevnou strukturu. V první kapitole z pohledu někoho cizího se něco ošklivě pokazí. V druhé kapitole se většinou podíváme za záporáky, abychom zjistili, co se děje a co kují za pikle, načež pak do kanceláře někomu, kdo problém z první kapitoly řeší (typicky admirál White Haven nebo některý z vesmírných lordů). Samozřejmě tito se shodnou, že na problém nasadí lady Harringtonovou, tedy v další kapitole se podíváme za ní, jak dělá něco nebetyčně cool (zápas, létání, střelba, cokoliv).
A víte co? Mě to tak nějak vyhovuje. Kvalita je stále nadstandardní, a přestože by se z mého komentáře dalo vyčíst, že si snad stěžuji na repetetivnost, není tomu tak. Například v této knize nejenže nalezneme dosud prakticky neviděný vhled do života níže postavených členů posádky, ale dostane se nám dokonce vícero klíčových bitev. Jediné, co předvídatelné je, je naprostá, nezpochybnitelná a všestranná dokonalost lady Harringtonové, ale to víme už dávno, že.

8 03.09.2018

Rozhodně odlišná než první díl. Ať už zmíněným rozdělením příběhových linií, tak celkovým laděním příběhu. Zatímco první díl představuje morálně nejasnou cestu hlavního hrdiny skrz války jeho krále, ve kterých nestojí úplně na té ospravedlnitelné straně, v tomto díle je jasně a černobíle rozděleno, kteří jsou ti dobří a kteří jsou ti špatní. Tedy aspoň po onom zásadním zvratu asi v polovině. Od něj jakoby se jednalo o docela jinou knihu a nutno dodat, že první polovina, plná objevování nových zákoutí Sjednoceného království, mě bavila více. V druhé jakoby se každá postava soustředila na totéž - shromáždit kolem sebe nějakou armádu a vrhnout ji do boje. Někdy se mi dokonce stávalo, že jsem si pletl linii Vélina a linii Frentise. Některé špatně zapamatovatelné vedlejší postavy tomu jen napomáhaly.

8 21.01.2018

Klasika všech klasik, dobře stravitelná povinná četba, příběh který zná každý. Myslím si, že všichni, kdo čekají klasickou vyvražďovací Shakespearovskou tragédii, musí být dost překvapení humornými pasážemi. Postava Juliiny chůvy celý příběh povznáší ještě výše.

8 18.06.2016

Jedna z knih, které jsem si ke čtení vybral dle náhody a ke kterým jsem přistupoval s velkými obavami, ale která si mě získala a kterou jsem dočetl bez nejmenšího problému. Největší strach mi nahnaly slibované rozsáhlé pasáže popisující gotickou architekturu. Ovšem vzhledem k tomu, že vypravěč příběhu je nadšenec do gotiky a my celý příběh sledujeme jeho očima, nepůsobí tam tyto popisy nijak rušivě. Naopak, skvěle se tam hodí a čtenáři přijde přirozené, že se milovník architektury pozastaví a obdivuje kostel. A co je hlavní, příběh neustupuje popisovým pasážím, naopak, je jimi příjemně prolnutý a dodává příběhu kouzlo.

8 24.03.2016