Chajda69 komentáře u knih

Knižní rozhovory - s ohledem na jejich subjektivitu - nehodnotím hvězdičkami, nezdá se mi to fér.

Jako pro člověka v církevních dějinách absolutně nevzdělaného (s jistým matným povědomím o významných koncilech, o Janu XXIII. a o papežích, které jsem zažil), pro mě některé pasáže byly dost těžkým čtením, kdy jsem spíš četl vysvětlení a kontext na internetu než knihu samotnou. Historickému výkladu jsem rozuměl a přišel mi zajímavý, ten církevní, vzhledem k výše uvedenému, už méně. Kdybych si tehdy na fakultě zapsal církevní právo, asi bych se tam dost trápil, ale v téhle knize bych se chytal (a získal bych zřejmě i nějaké inside informace, když se na fakultě tradovalo, že před abdikací Benedikta XVI. zkoušející na zkoušce po výčtu možností skončení funkce papeže a zmínce o tom, že abdikace je zcela mimořádná a v historii k ní došlo jen jednou, prohlásil, že není všem dnům konec).

Dojmy z knihy mám vlastně dva - Tomáš Petráček je extrémně zajímavá osoba, se kterou bych si rád popovídal, a vztah víry a církve je... do značné míry ambivalentní, víra existuje bez ohledu na církev (to je jasné), a leckdy také církvi navzdory (což už tak jasné není).

První čtvrtina knihy rozehrává famózní postapo, pozvolna, lehce, se všemi důsledky. Aby se zbylé tři čtvrtiny stále dokola babrala v několika jedincích, jejich opakovaných touhách, pocitech a postojích. Morálka a hodnoty některých z nich jsou bezesporu chvályhodné, jejich ochota (velmi pravděpodobně) položit život za pomoc potřebným a společnosti mi přišla někdy až moc naivní. Po první čtvrtině jsem pořádně ocenil až závěr a otevírání Orana, kdy jsem doslova cítil tu euforii a nedočkavost obyvatel.

1 14.03.2023

Jako několika předchozím komentujícím se i mě nejvíce líbily básně Edison a Silvestrovská noc. Opakující se dvojverší z Edisona je známé ze středoškolských čítanek, Silvestrovská noc pro mě byla asi nejobrazotvornější ze všech. Ostatní básně si mě moc nezískaly, poetismu zkrátka příliš neholduji.

A od přečtení Básníka od Martina Reinera už mám problém Nezvalovi tak nějak věřit jeho básně...

1 14.03.2023

Proměnu jsem dostal v takovém vyšňořeném balení a až po jeho otevření jsem zjistil, že jde o exemplář s podpisem autora. To cením.

Kontrast tří okamžiků/událostí v rámci jedné básně mi nepřišel nijak zvlášť skvělý, věřím, že jsem pochopil nosnou (notně konzervativní) myšlenku toho, že bez ohledu na dobu se člověk svým pokrokem a novými vynálezy přivádí na pokraj smrti nebo do smrti samotné. Ta ale byla zpracována mnoha způsoby, a to - podle mě - lépe a objevněji, než v Proměně. Kontrast člověka ženoucího se (nebo byvšího hnán) ke zkáze v důsledku vlastní inovace a stagnujícího, klidného a nehybného odpoledne ve vodě pro mě byl o něco zajímavější, ale ve svém důsledku vlastně vedl k dost nihilistickému závěru, že i když se člověk za žádným pokrokem a inovacemi nežene, doženou ho inovace jiných lidí a tak vlastně jedinou konstantou lidského života zůstává smrt.

14.03.2023

Bez uzardění přiznávám, že mi Utrpení knížete Sternerhocha nesedlo. Možná jsem úplně nepochopil Klímovu filozofii... zpočátku to přitom vypadalo, že je tahle kniha přesně pro mě. Byla sžíravě vtipná, místy absurdní, ironické komentáře dění mě moc bavily. To vše se ale v dalším průběhu děje, hlavně po "hlavním incidentu" s Helgou vytratilo.

Postava Helgy jako taková pro mě byla zdaleka nejzábavnější, ale Sternerhochovo čím dál šílenější chování si mě zkrátka nezískalo. Jednu hvězdičku za onen humor, který jsem velmi ocenil, druhý za Helgu.

1 14.03.2023

Od knihy jsem dostal něco úplně jiného, než jsem čekal. Že nejde o nejaktuálnější publikaci mi samozřejmě bylo s ohledem na rok vydání jasné, stejně jako to, že v kyberprostoru dochází k asi nejrychlejším změnám ze všech různých prostorů, ale přesto... je to zkrátka teoretická učebnice postavená na systematickém dělení, zkoumání problému uzavřeného v láhvi zvenčí a popis toho, co je zvenčí vidět, aniž by se popisovaly příčiny dějů uvnitř. A to pro mě bylo zklamáním. Čekal jsem alespoň trochu použitelné praktické poznatky, avšak mylně.

Praktická část knihy je pak zaměřena na slovinské právo, což už mi bylo k ničemu naprosto. Kdo hledá aktuální publikaci o kyberkriminalitě a případné poukázání na limity českého právního řádu ve vztahu k ní, tudy ne.

1 14.03.2023

Tak jo, dal jsem podruhé celou sérii v podání Borka Kapitančika a už je to jasné - moje nové guilty pleasure. Když jsem neměl co poslouchat k běhání, po roce jsem si zopakoval příběh Hrdiny z Istanbulu a jeho kumpánů a opět jsem se výborně bavil.

"Je to naše práce. Protože v tomhle zkurveným světě je to vždycky naše práce."

3 07.03.2023

Z téhle knihy jsem byl úplně nadšený. V oblasti výtvarného umění jsem prakticky tabula rasa. Poznám Monu Lisu, Vázu slunečnic, obrazy od Kokoschky a zhruba bych dokázal popsat francouzský impresionismus, který mi z hodin výtvarné výchovy nějak utkvěl, ale to je asi tak vše. A o moderním umění, o tom nemám vůbec žádné potuchy, což mě mrzí. Rozhodl jsem se proto začít touhle knihou a vypadá to, že to vůbec nebyla špatná volba.

Jednak je pojem moderní (výtvarné) umění mnohem širší, než jsem si dokázal představit. Výtvarné umění pro mě totiž vždycky znamenalo plátno. Jak omezený můj pohled byl, jsem se dozvídal na každé stránce Vitvarovy knihy. Mrzí mě, že jsem se na nějakou výstavu nedostal už dříve s poučeným průvodcem, ale to je do značné míry moje chyba, protože jsem zas tolik aktivity nevyvinul a výstavy děl místních umělců v galerii v našem městě můj stereotypní pohled na výtvarné umění jen utvrzovaly.

S trochou humoru a nádechu absurdna mě tak Vitvar provedl při mých prvních krůčcích oblastí moderního umění a namotivoval mě k tomu, abych své znalosti v tomto ohledu prohloubil. Výrazně prohloubil.

5 19.02.2023

K přečtení mě inspiroval velmi povedená biografie Jirouse od Švehly, ta byla opravdu skvělá a můžu jí jen doporučit. Byly v ní citované některé básně z labutích písní, a tak jsem se na tuhle útlou knížku poezie moc těšil.

Bavila mě Jirousova symbolika, bavilo mě, jak se nijak nezaobíral vysvětlováním a počítal s tím, že (pokud jeho básně někdo bude číst), bude vědět, co má na mysli nebo co ta která věc, popřípadě ten který svatý, symbolizují. Právě v případech, kdy v básních odkazoval na své přátele, kamarády, známé (nebo bývalé přátele, bývalé kamarády a bývalé známé), byl jsem rád, že jsem nejprve četl právě Švehlovu biografii.

Co mi ale trochu vadilo, byla u spousty básní přílišná jednoduchost, někdy absence rytmu a triviálnost rýmu. Chápu, že Jirous psal básně ve vězení, chápu, že neměl čas, náladu ani inspiraci pro to, aby dával dohromady poezii v jambickém pentametru, ale mám-li (subjektivně) hodnotit, v tomhle mě Magorovy labutí písně trochu zklamaly.

3 19.02.2023

Natříkrát byla odložená dramatizace této knihy, na kterou jsem měl vstupenky, až bylo představení úplně zrušeno. Bohužel. Poslouchal jsem jako audioknihu a zřejmě mě doběhl nesoulad mezi vysokým očekáváním a tím, co jsem hlasem Hrzánové dostal naservírované. Ano, bylo to vtipné, někdy to nebylo vtipné vůbec a naopak to bylo dost tragické, a někdy to bylo také dost drsné. Bavilo mě to, jenže jsem prostě po všech stránkách čekal víc. Nevadí mi, že spousta věcí byla nevyslovených, protože vypravěčem bylo dítě, mám naopak rád, když autor od čtenáře chce "něco navíc", ale... nevím, zkrátka jsem se nemohl ubránit určitému zklamání. Pověst tuhle knihu (a hlavně její dramatizaci) zkrátka hodně předchází, u mě až moc.

4 19.02.2023

Skvělá kniha. Možná se mi to jen zdá, ale že by se v Česku nějak hlouběji informovalo o německé politice mi nepřijde, na rozdíl třeba od britské nebo americké. Jasně, obě tyto chápu, ale přece jen, Německo, na které jsme hospodářsky navázaní jako další spolková země a jehož rozhodnutí ovlivňují a udávají směr celé Evropě, by za to mohlo stát. Kniha Martina Jonáše mi Německo, jeho politiku a společnost přiblížila, a uvedla na pravou míru některé mé závěry, o kterých jsem se domníval, že jsou důvodné, abych zjistil, že až tak důvodné nejsou.

Velmi mě překvapilo, jak moc je Německo na exportu ekonomicky závislá země. Prakticky stejně, jako Česká republika. Má-li tedy Německo zájem na tom, aby se kola globální ekonomiky točila, my na tom musíme mít zájem ještě větší. Pokud nebudou zájemci o import německého zboží, těžko budou zájemci pro import českého, které ještě z velké míry prochází Německem.

Překvapilo mě také, jak byla Angela Merkelová názorově... flexibilní. O tom jsem neměl tušení, na druhou stranu, ač názorová flexibilita, tak stále s mantinely určitých morálních hodnot, čímž se jednoznačně odlišovala od ryze populistických politiků.

Všechny části knihy se mi líbily, od vzestupu kancléřky, její roli v ekonomice a "záchraně" Eura, krok po kroku po stopách uprchlické krize a "Wir schaffen das", až po přetrvávající trauma z války a z toho, že by mohlo být Německo vnímané jako agresor.

Nemohl jsem si nevzpomenout na debatu, kterou jsme vedli s ostatními studenty, když jsem trávil rok na finské univerzitě v době vrcholící uprchlické krize. Jedna z německých studentek totiž říkala, že do značné míry tu humanitu Evropě dluží, na druhou stranu má ale pocit, že v tom Evropa Německo nechává. Měla pravdu. Ale dnes, v průběhu války na Ukrajině, se v tom Německo tak trochu samo nechalo, když sice ve jménu humanity (díky, Karle Kryle) a snahy o mír, ale zároveň tímtéž humanitu a snahu o mír popíraje, stálo dlouhou dobu stranou od pomoci napadené zemi. Kniha Martina Jonáše umožňuje alespoň částečně pochopit proč.

3 06.02.2023

Temné, hořce smutné, ta mizérie Vandamova života křičela z knihy neuvěřitelně hlasitě. Knihu jsem poslouchal, v podání Hynka Čermáka to byl skvělý zážitek. V první části jsem si říkal, že repetitivností je styl psaní dost podobný Fuksovu Spalovači mrtvol, aby ho Rudiš vtipně vložil do příběhu (i když, byl to vlastně vůbec příběh?) o něco málo později. Druhá paralela, a to hlavně atmosférou, se nabízí už jen s ohledem na název hospody Severky - seriál Most!. Ten smutek, malost, niterný strach ze samoty a hledání smyslu života v láhvi alkoholu, případně zástupných hrdinech... opravdu to na mě působilo hodně skličujícím dojmem a Vandama, Mrazáka a Lucky mi bylo líto. Stejně jako všech lidí, kteří se takhle den za dnem protloukají životem bez cílů, snů a naděje. Vandamova rodinná historie už byla jen třešničkou na dobře vystavěném, několikapatrovém Rudišově dortu. Velmi dobrá kniha, jejíž krátkost neubrala nic na zážitku, jaký jsem z jejího čtení (poslechu) měl.

11 02.02.2023

Ta nálož talentu a citu pro jazyk u už patnáctiletého Lermontova je neuvěřitelná. Když to srovnám se svými pokusy o poezii v tomto věku, je mi do smíchu a pláče zároveň. A Lermontov svůj talent zúročil - stejně jako u Puškina musím jen s povzdechem kroutit hlavou nad tím, o co mohla být světová (ruská) literatura bohatší, kdyby se oba dožili vyššího věku. Moc hezky poskládaný výbor básní, některé mě bavily velmi, některé méně, ostatně jako asi u každého výboru. Lermontov a jeho poezie po mě ale zůstávají pojmem, i když mám raději lyrickoepická díla, jako je Démon.

"Starosti, dřina, to, že zbývá
na přemýšlení zřídka čas,
člověka mění v primitiva.
Srdce spí, mysl bolavá
fantazii mít přestává
a sotva ubráníš se splínu."

"Hluboký stesk mi sevřel srdce
a já jsem uvažoval trpce,
jaký je člověk ubohý.
Co chce? Obloha je tak čistá
a každý pod ní dost má místa,
on však jak záštiplný štváč
hledá jen spory. Proč a nač?"

Opravdu, Rusové, proč? Nač??

6 02.02.2023

Čtivě podaný životní (armádní) příběh Aleše Opaty, jemuž naše armáda, ostatně stejně jako celý stát, vděčí za mnohé. Příběhy z Balkánu, z Afghánistánu i ze studií byly zajímavé, v některých případech jsem měl pocit, že takový Ernest Goodbody nebyl jen vymyšlená postava, ale v úřednických pozicích spojených s armádou se sem tam opravdu mihne. Velmi zajímavý mi přišel popis vlivu politiky na armádu, hlavně co se týče modernizace, nákupů a stěhování jednotlivých brigád/praporů z jednoho místa republiky na druhé.

Trochu na škodu (alespoň z mého pohledu) bylo, že kniha nebyla chronologická, ale ze začátku přeskakovala. Také bych od knihy od osobnosti, která v české armádě zažila snad vše, co v ní bylo možné zažít, čekal nějaká hodnocení činěná s odstupem, takový makro pohled na dobu, českou armádu, její působení a její vývoj v čase, stejně jako pokus o pohled z odstupu na roli armády ve společnosti a (možná i kritický) pohled na éry jednotlivých vlád. Ani by mě nenapadlo to po Opatovi chtít, když byl ve funkci "ngoše", ale teď, když už je v civilu... zkrátka by mě to opravdu zajímalo. Tak možná příště.

3 17.01.2023

(SPOILER) Křížová palba a Rychlopalba mě přivedly ke Kopřivovi, a tak jsem nevynechal ani 101 minut, což byla oproti zmíněným knihám taková jednohubka na jeden večer. Ono to totiž neuvěřitelně rychle pádilo (asi jako metro ze stanice do stanice, ha ha), a v zásadě rutinní zásah se brzy změnil v dost adrenalinovou akci. Chvílemi jsem si nemohl nevzpomenout na Čapkovu První partu - ne samozřejmě stylem psaní nebo námětem, ale atmosférou, kterou jsem z knihy cítil: podzemí, tmu a narůstající zoufalství.

Hned od začátku jsem si říkal, jestli není nejjednodušší všechny odvést po svých do stanice. Je pravda, že s vidinou toho, že vlak do několika minut pojede, asi ne. A hned od začátku jsem si taky říkal, že nemám rád, když se do knih tohoto typu montují děti, opravdu ne. Tahle (brzy klíčová) linka mi přišla trochu přehnaná, já tedy nevím, ale neznám moc tříletých dětí, které by dokázaly to, co chlapec v knize. Trochu přehnané mi přišlo i posouvání hasičů prakticky až za hranu lidských sil, hlavně tedy u Trchala. Smekám a klaním se před všemi, kteří toto povolání vykonávají, sám bych tu odvahu asi neměl, obdivuji je za to, co jsou schopni zvládnout a ochotni podstoupit. A jestli bylo 101 minut nepřímou oslavou jejich práce, jen houšť.

8 09.01.2023

Vzestupná tendence série s Cormoranem Strikem potvrzena. Tohle byla pecka.

Někdy v půlce listopadu jsem nesměle začal s Voláním kukačky, které mě úplně nenavnadilo, ale pořád jsem měl před sebou vidinu Neklidné krve s vysokým hodnocením, tak jsem si říkal, že musí stát za to. Dal jsem se proto hned do Hedvábníka, který byl o dost lepší než kukačka, ale pořád jsem sérii ještě úplně nepropadl. Zlom přišel Ve službách zla, od toho dílu mi bylo jasné, že teď už sérii doklepnu. Smrtící bílá byla skvělá a tak už mě čekal ten vytoužený cíl v podobě Neklidné krve, kvůli které jsem celou sérii začal (a od cca poloviny druhé knihy toho už nelitoval). Nakonec mi (dosud do češtiny přeložených) pět dílů zabralo nějaké dva měsíce, protože, a to k mému velkému uspokojení, počet stran s každým dílem roste a já mám dlouhé příběhy rád. Je pravda, že o to hůř se z fiktivního světa potom vystupuje, ale šestý díl byl vydaný už v srpnu v angličtině a tak se do něj možná pustím rovnou.

Neklidná krev byla... nejlepší ze série, to je za mě bez debat. Jako přísně racionální člověk nevěřím astrologii, kterou byl tenhle díl dost prodchnutý, ale vůbec mi to nevadilo, dodávalo to příběhu mystickou stránku, kterou předchozí neměly a tak to bylo zase něco trochu jiného. Dlouhé vyšetřování dávného zločinu (což je vlastně trochu opakující se motiv, který byl použitý už ve Smrtící bílé) bylo pořád zábavné, nepřišlo mi, že by měl příběh hluché místo, a tak jsem se kombinací e-knihy a audioknihy prokousal asi za deset dní. Některé věci jsem odhalil, některé ne, ale jak už jsem psal u předchozího dílu, je moc fajn, když hrdinové příběhu nemají víc informací než čtenář a z příběhu a utrousených vodítek je možné udělat si představu o tom, kdo za vším stojí.

Bavilo mě to moc, Rowlingová umí a já jen doufám, že s touhle sérií bude umět ještě dlouho a nebude (zase) končit po sedmi dílech. Smířit se s tím, že končí příběh, do kterého se rádi noříte, je těžké.

18 09.01.2023

Skvělé. Baví mě dlouhé knihy, baví mě dlouhé série, když je píše někdo, kdo píše zábavně. A to - aspoň z mého pohledu - Rowlingová píše. Příběhy se rozeběhnou do všech možných i nemožných stran a vytvoří naprosto komplexní pohled Rowlingové na určitou vrstvu anglické společnosti (aspoň tedy pokud předpokládám, že do série projektuje tak trochu sebe a svůj pohled na svět).

Stejně jako v předchozím díle i tady bylo možné z utrousených informací dojít k nějakým závěrům dříve, než k nim došly postavy v knize, a to mě baví. Závěr byl trochu dramatičtější, než bych (s ohledem na poměrně poklidný průběh vyšetřování) čekal, všechna vysvětlení formou klasického dialogu byla tentokrát všeobjímající, což mi třeba chybělo v prvních dvou dílech série. V tomto případě se mi zdá, že Rowlingová neopomenula vůbec nic a zodpověděla všechny položené otázky. A z Matthewa udělala úplného idiota.

Skvělé, pohlcující a i přes rozsah těžko odložitelné. Plný počet.

19 29.12.2022

Konečně ta pecka, na kterou jsem ve Strikovské sérii čekal. Okruh podezřelých od počátku jasně vymezený, ale přesto nečekané zvraty, dost návratů do minulosti a upřímně - kdo by nefandil Robin při konfliktech s Mattewem. Postava Robin je napsaná opravdu skvěle a s pozadím, které v tomto díle dostala, je mnohem plastičtější, uvěřitelnější a... lidská.

Vyšetřování v tomto díle mělo grády od samého začátku a téměř po každém jednotlivém výslechu bylo možné označit za vraha jinou osobu. Ale není to první setkání s Rowlingovou a už od odhalení Siriuse Blacka je mi jasné, že nejde skočit na první návnadu. Ani druhou. Ani třetí. No, vlastně asi takhle - nemá smysl skákat na žádnou návnadu, i když v tomhle díle mi poprvé přišlo, že z informacích předložených čtenáři bylo možné přijít na to, kdo za vším stojí. Vhled do mysli a činnosti vraha hodnotím také kladně. Plný počet.

10 29.12.2022

Výrazně lepší než případ Luly Landryové, a to zřejmě hlavně prostředím, ve kterém se kniha odehrávala. Spisovatelské a vydavatelské kruhy mi jsou výrazně bližší než modelingové, herecké a pěvecké. Ne že by se tedy podle popisu Rowlingové chovali lidé z těchto kruhů nějak zásadně odlišně, ale mně to sedlo mnohem lépe.

Vývoj vztahu Strike - Robin mě bavil, a opravdu hodně mě bavilo vyšetřování, které bylo tentokrát tajemnější a mnohoznačnější. Jednu hvězdu ale ubírám za závěr, který mi přišel trochu... moc překombinovaný a až příliš teatrální.

8 29.12.2022

Dlouho jsem sérii Cormorana Strika odolával, říkal jsem si, že hodnocení není tak vysoké, aby mělo smysl se do knih pouštět, že to asi nebude taková hitparáda. Pak mi došly podcasty, neměl jsem u běhu co poslouchat, a navíc vyšla Neklidná krev, jejíž hodnocení bylo skvělé. Bylo mi jasné, že dříve nebo později mě série nemine, a tak jsem si řekl, že to bude dříve a kombinoval jsem audio s e-knihou.

Vůbec mě nezaujalo prostředí. Modeling, herci, celebrity, zpěváci... eh, to není nic pro mě. Robin zářící štěstím, která se mi do příběhu dobře jeho tři čtvrtiny moc nehodila, Vyšetřování zajímavé, ale narážející právě na prostředí, ve kterém se odehrávalo, a tak extrémně nesympatické postavy. Náznaky blížícího se finále byly něčím, na co bývám alergický - hlavní hrdina ví něco, co čtenář ne, aby mohl ve spektakulárním finálovém dialogu odhalit to, co čtenář s informacemi, které dostal, odhalit nemohl. A ano, vím, že "prostředky před motivy", ale motiv mi v tomhle případě přišel ne moc uvěřitelný. Ve všech případech.

10 29.12.2022