broskev28 komentáře u knih

Souhlasím s Ivaksou, že Valja Stýblová umí i lepší knížky. Přesto mi příběh nepřipadal tak ubohý - vypravěč se přiznával ke svým slabostem, Natálie byla neskutečně dokonalá, Anežka zase velmi průhledná. Kombinace dánského prostředí, odkazů na malou mořskou vílu a veršů byla velmi příjemná a působivá. Navíc - jako vždy - v hlavní roli vystupuje lékařské prostředí, diskuze, souhra jednotlivých oborů.
Na mě negativně zapůsobily dvě věci: tou první je anotace příběhu tady na databázi. Kdybych ji našla na knize samotné, nikdy bych ji nevzala do ruky, tak bezobsažná a nicneříkající je to fráze.
A tu druhou má na svědomí sama autorka: doposud jsem nikdy neslyšela ani nepoužila slovo gracilní, zato v téhle knize jsem ho potkala nejméně čtyřikrát. I když se mi to slovíčko líbí, přesto je možné, někdy dokonce vhodné, nahradit ho českým výrazem. Nepřísluší mi radit autorce, to si netroufám. Ale jako čtenářka mám výhrady ke zvýšené frekvenci netypického, a proto snadno identifikovatelného cizího slova.
A naopak velmi mě zaujala poslední věta tohoto příběhu - na rozdíl od nicneříkající fráze anotace je přímo nabitá minulým i budoucím dějem:
Teskná Solvejžina píseň doznívala, uslyšel jsem první tóny Ódy na radost.

5 18.11.2017

Kdo by zaváhal, jde-li o vraždy mladých žen, ještě studentek? Čtivé téma, čtivý detektivní příběh. Přesto mám námitky:
1. Vztah hlavních vyšetřovatelů: jako by věkově spadali ještě níž než na univerzitu, snad někam na střední. To je takový problém, naznačit druhému zájem, podělit se s ním o svůj život? Chápu, že oba si už zažili své, jenže o to méně času jim zbývá. V knihách označovaných YA bych to pochopila, tady mi ta rozpačitost nějak nesedne.
2. Rozuzlení detektivního příběhu mám od dob Hercula Poirota, soudce Ti či Steva Carelly prostě spojeno s jakýmsi dechberoucím divadelním představením, v němž jsou mi - jako nepříliš inteligentnímu čtenáři - vysvětleny i ty nejmenší detaily pachatelových úmyslů a činů. Nic takového se zde nekoná; pro mě velké zklamání.

6 17.11.2017

Předpokládám, že jde o jednu z prvních knih Ivy Procházkové - rok vydání 1980. Maminka-divadelní herečka nevýchovně kouří kudy chodí (na gymnáziu dostala dvojku z chování za kouření v šatně), tatínek-profesor ji stále bezmezně miluje a občas si neuvědomuje, že neuváženými sliby stresuje potomky. Možná trochu atypická, ale láskyplná a funkční rodina.
A přesto - nebo právě proto? - je knížka bezvadná. Doufám, že se někde brzy objeví nové vydání, protože knížka rozhodně není běžně dostupná, a to je škoda.

4 17.11.2017

Stačí si přečíst závěrečný obsah - už jenom názvy některých pohádek ukazují na autorovu fantazii a na jeho neotřelé, stále jakoby dětské vnímání věcí a situací. A to je možná důvod, proč děti jeho příběhy mají tak rády, tedy alespoň naše děti. Příběh O velikém suchu znám skoro nazpaměť, tolikrát jsem ho na přání četla. A ani já jsem neměla slitování s nafoukanou a sobeckou kopřivou . . .
Když se k nápaditým pohádkám přidaly neméně nápadité obrázky Eugena Sopka, vznikla knížka, která zaujme nejen děti, ale i jejich rodiče. A protože pohádky jsou poměrně krátké a často kopírují každodenní realitu, mají šanci i u dnešních línějších čtenářů. Nebo se mýlím?

4 11.11.2017

Pro mě jedna z nejlepších knih Daniely K. Myslím, že tuhle knížku by měly povinně nakupovat všechny školy, aby malí čtenáři věděli, že začátek čtenářství je vždycky a pro každého pracný. A aby pochopili, že ten, kdo vytrvá, bude mít po zbytek života mnoho úžasných papírových přátel . . .

8 05.11.2017

Nikdy by mě nenapadlo, že se ke čtení téhle knížky dostane desetileté dítě (nikoli moje!). A další šok jsem utrpěla tehdy, když ta malá čtenářka začala nad knížečkou jásat, připravila si o ní úžasný referát pro spolužáky a napsala na TT předlouhou báseň.
Tracyho tygr - knížka, která osloví každého z nás, bez ohledu na věk, pohlaví nebo národnost. Neváhejte a najděte si každý svého tygra!

13 05.11.2017

Pro mě to byla jedna ze slabších knih mé oblíbené autorky. Sice jsem se dozvěděla několik zajímavých informací o makakovi, jinak opici bezocasé, ale vlastní příběh mi připadal takový primitivní, prvoplánový. Dala bych si kávičku U veselého sysla; prozření fifleny Kamily mě pobavilo. Ale Zákeřné keře nebo Rybí sliby mě "vzaly" mnohem více - a nejen mě, ale i mého desetiletého syna.
Tak si počkám, co na knížku řeknou naše děti ve škole. A těším se na další knížku paní Krolupperové!

2 02.11.2017

Přidávám se k Terjac - mně se kniha líbila moc, malíře Schikanedera znám a obdivuju. Ale jelikož znám také dnešní děti, s narůstajícím zděšením jsem si všímala záplavy málo používaných, často cizích slov, a také neznámých a těžce se vyslovujících jmen. Nemám nic proti rozšiřování velmi omezené slovní zásoby, naopak. Ale ptala jsem se sama sebe, kolik dětí si tuhle knihu troufne z naší školní knihovny vypůjčit a kolik z těch nemnoha si ji opravdu přečte . . .
Je to škoda, protože určitě za přečtení stojí. Ale nabízela bych ji až dětem 2.stupně a ve výtvarné výchově by se přitom mohly seznámit s tvorbou J. Schikanedera podrobněji. Průřezová témata mi sice nepřirostla k srdci, ale někdy se jejich využití přímo nabízí.

5 30.10.2017

Kniha jako vystřižená podle měřítek dnešního dětského čtenáře: velká písmena, velké mezery mezi řádky, hodně obrázků a málo stránek. Jednoduchý, duchařský a milý příběh; nakladatelství Fragment jej doporučuje dětem od 7 let, souhlasím.
Nemohu však souhlasit s tiskovými chybami - především ve tvarech přivlastňovacích zájmen, nebo při skloňování slova šílenec. A aby toho nebylo málo, v anotaci na zadní straně přebalu je navíc chyba věcná! Odpovědná redaktorka by určitě měla být pečlivější.

2 15.10.2017

Podobně jako dixi jsem zuřivě komunikovala s nakladatelstvím, až konečně po mnoha letech přišla reedice - sice v brožované podobě, ale co už. Hlavně že tentokrát vydali najednou všechny díly a my nadšenci jsme si mohli Rosamundův příběh konečně dočíst . . .
Velmi zvláštní, není-liž pravda?

7 14.10.2017

"Nám všem kolem hlavy proudí energie. Když je člověk zdravý, ta energie proudí do hlavy a z hlavy ven. Je to jako když v potůčku plyne voda. Je čistá a žádné kameny jí nebrání v cestě. Když jsou lidi nemocní, energie je jako voda, která volně neplyne, ale naráží na kameny. Má černou barvu a to je špatný."
A jako by tohle nestačilo, je tady ještě hrůzná Děsice! Ale i v téhle knize, stejně jako v životě, platí: když na své trápení - a koneckonců i na své radosti - nejsi sám, máš větší šanci. Aleš i Elenka si tak možná nevědomky vybudují svou vlastní empatu - jakou má asi barvu? Ilustrátorka Barbora Kyšková by jim určitě poradila . . .

3 14.10.2017

Pro mne další z mnoha dětských knih, které mají šanci jen u empatického a dostatečně inteligentního dítěte, nebo u podobně vybaveného dospěláka. Knižní klub moudře uvádí věk čtenáře 10+.
Mně osobně se Jonatánova zpověď moc líbila. Je v ní spousta vtípků, které ocení zřejmě jen dospělák. Dětský čtenář utkví asi na něčem jiném, a má si z čeho vybírat - Jonatán ve svém příběhu potká spoustu dalších postav a zažije s nimi zajímavé situace.
Za velké plus knížky považuju jazyk, netypické a zajímavé výrazové prostředky. Vždyť je to nádhera, přečíst si věty: "Pokoj natřít na šeptano nebo na klikato. Zvolit odstín opomíjené a neviditelné." Nerozliším, co je zásluha autora a co má "na svědomí" překladatelka, ale děkuju oběma za tyhle jazykové lahůdky. Jistě, vloudila se i chybička, ale to jen opravdu výjimečně (název kapitoly 34).
Takže určitě doporučím jak našim školákům, tak všem imaginárním čtenářům.

4 14.10.2017

Asi před půl rokem jsem přečetla Příběh Biafry, víceméně dokumentární knihu o vzniku Nigérie, o jejím rozdělení a o nezdaru samostatné existence Biafry. Autor, který strávil v Nigérii dlouhý čas jako anglický novinář, napsal úžasnou knihu, ve které nezastřeně kritizuje britskou koloniální politiku, a to právě na případu Nigérie.
Proto jsem se téhle beletristické knihy trochu bála, ale autorka mě mile překvapila. V knize Půl žlutého slunce je tohle téma zpracováno románově; ve srovnání s dokumentaristikou F. Forsytha jsou ty nejhorší válečné hrůzy buď jen naznačeny, nebo úplně vynechány. Přesto má pozorný čtenář pocit - zajisté oprávněný - že hrdinům příběhu se vše rozpadá pod rukama. Jak by ne, žijí v zemi postižené válkou, a to válkou velmi krutou.
Hlavní hrdinové knihy asi nejsou typičtí Biafřané - igboský univerzitní profesor žijící beze sňatku s dcerou vysokého nigerijského státního úředníka (autorka vychází z prostředí svých předků - vyrůstala v rodině univerzitního profesora). Zajímavý je motiv dvou sester, dvojčat, a jejich vztah, který se v dospělosti velmi zkomplikoval. Olanna a Kainané: dvě ženy s nádhernými jmény a s neuvěřitelnými osudy.
Třináctiletý, velmi inteligentní sluha v této domácnosti, který (kromě toho, že je sluhou, nakupuje, vaří, uklízí, pere a stará se o malé dítě) také čte knihy a noviny svého pána a posléze sepisuje knihu všech neuvěřitelných situací, s nimiž se během války potkal. Jeho kapitoly jsou svébytnou součástí knihy a nesou příznačný název: Mlčeli jste, když jsme umírali.
A ještě něco: i když to z této knihy přímo neplyne (autorka neakcentuje smrt milionů lidí, kteří zemřeli hladem, v jejím podání je to tajemná nemoc jménem kwašiorkor), v příběhu Biafry šlo o genocidu. Do dnešních dní však nebyla oficiálně pojmenována a uznána, neboť "nebylo možné dokázat nigerijské vládě tento úmysl".
Jak správně cituje moudrost svých předků Kainané, jedna z hlavních hrdinek: "Některé věci jsou tak neodpustitelné, že umožňují, aby se snadněji odpouštěly jiné věci."

6 09.10.2017

Knížka zajímavá a napínavá, ale určitě ne pro mladší 12 let. Bižola ani fýza mladším ještě nic neříkají, trefná přirovnání typu "hleděl na něj jak škorpión na Antarktidu" taky v tomto věku nepoberou. Ovšem pro ty starší to může být príma zábava - parta kluků a holek nestejného věku (Pavel, Bára, Vojta, Renata) opravdu dala rodilému mluvčímu zabrat; děti mají hlavu na správném místě a umějí ji používat!
Mně osobně se moc líbila malá sestra hlavního hrdiny, prvňačka Bára. Její postřeh při keramice, to se opravdu povedlo. A naprosto mě nadchli jejich čtenářsky zaměření rodiče, s nimiž se občas dokonce dalo rozumně mluvit!
Takže ani tentokrát Daniela Krolupperová nezklamala. Jen se obávám, jestli po přečtení téhle knížky nebudou naši žáci podezřívavě zahlížet na rodilého mluvčího Kevina, který s nimi každý týden procvičuje konverzaci. Kevin totiž tvrdí, že jeho domovem je Kalifornie . . .

3 04.10.2017

Mé vydání je z roku 1955 a já jen žasnu: uplynulo o něco málo více než 60 let a čeština je úplně někde jinde. Tady v jednom odstavci narazím na tři přenádherné přechodníky - slovesný tvar, který dnes už téměř nikdo nepoužívá (a neumí použít).
Teprve v druhém plánu se dostávám k obsahu a žasnu podruhé. F. Šrámek je pro mne neživá a nikdy nečtená klasika, jenže ten zážitek je tak plný, silný a především neuvěřitelným způsobem vyjádřený! Naprosto se nehodí do dnešní uspěchané doby, kdy se naše slovní zásoba smrskává na mizivý počet slov, nejlépe v jednoduchých větách. Anebo naopak - brala bych Žasnoucího vojáka jako audioknihu, namluvenou třeba panem Preisem (kdysi pány Cupákem či Adamírou), a poslouchala bych ji po večerech, za svitu svíček, vychutnávajíc (a jsme u toho - je to správně?) si to nádherné vyjadřování věcí tak hrůzných . . .

6 01.10.2017

Přidávám se k nadšeným komentářům, i já jsem knihu zhltla za den a byla jsem příjemně překvapená. Zajímavý detektivní motiv, pro mne neznámá Jezerní krajina, zaměstnání ve zvířecím útulku. Moc se mi líbily manželské vztahy hlavní hrdinky, její vhled do pocitů dospívajících dětí. Zaujala mě závěrečná, jakoby vysvětlující poznámka autorky, jak ji vlastně tohle téma napadlo.
Kromě té hlavní, detektivní linie mě potěšilo, že někdo řeší neustálý nedostatek času. Mám pocit, že ve 21.století, plném technických vynálezů, s revolucí 4.0 nikoli za dveřmi, ale dokonce už přímo nakročenou ve dveřích, bychom přece měli mít spoustu volného času!
Jenže jak říká hlavní hrdinka hned v úvodu knihy:
Je toho na mě moc. Jinak to popsat nedokážu. To mi napíšou na náhrobek - bylo toho na ni prostě moc.

14 01.10.2017

Celá zadní strana přebalu hýří superlativy na téma broukománie, jenže . . .
Zhruba 300 stran hustě psaného textu, téměř bez obrázků, se spoustou neznámých slov (kromě názvů samotných brouků či částí jejich těl také např. dvoušroubovice DNA). S tím si běžný dětský čtenář neporadí, ba co hůř - ten se o to ani nebude pokoušet. Pro čtenáře od 8 let, čtu v tiráži; já bych takovou knihu svému osmiletému dítku určitě nenabízela.
Téma vůbec není špatné, příběh je zajímavý a napínavý, kamarádské trio funguje skvěle. Ale chce to značnou dávku soustředění, spoustu volného času a chuť něco nového se dozvědět a pochopit. Uvidíme, kolik čtenářů se touží stát vášnivými entomology . . .

3 29.09.2017

V jednom z komentářů je srovnání s knihou Řvi potichu, brácho - tady jde o jiný typ autismu, o dítě, které je autistou, ale přitom je průměrně (někdy i nadprůměrně) inteligentní. A přesto, i když se to nezdá, je jeho výchova pro rodiče ukrutně náročná.
I já mám doma inteligentního autistu a tahle knížka mě nadchla. Okamžitě jsem pochopila, že autor má osobní zkušenost s autismem, není to žádný vykonstruovaný příběh. Náročnost výchovy autisty má velmi často za následek rozpad rodiny - většinou právě otec neunese tu jednotvárnost, přesně nalinkovanou existenci plnou nesmyslných a často zdlouhavých rituálů. Mnoho otců má navíc pocit vlastního selhání, když jejich potomek není schopen normálního života. Mámy bývají psychicky odolnější a své děti neopouštějí, i když se vymykají běžným normám.
O to větší poklonu zaslouží otec, který má snahu své autistické dítě pochopit a který nově hledá způsob komunikace nejen s ním, ale i se svou ženou. Nevím, nakolik kniha čerpá z autorova života, ale přesto smekám.
Mimochodem: víte, že autistického syna vychovává také spisovatel David Mitchell? Vskrytu duše doufám, že jednou i on napíše knížku na toto téma - už teď se na ni těším . . .

16 28.09.2017

Vedle historické linie knížky se vine ještě další, pro mě neméně výrazná "nit", a tou je souznění hlavní hrdinky s přírodou. V dnešní době, kdy se neustále omílá výraz environmentální výchova, aniž někteří tuší, o co jde (a už vůbec se vztahem k přírodě či obecně k planetě Zemi nezabývají), je to úžasný balzám. Méně řečnit a papírovat na téma ochrany přírody, ale žít v souladu s ní.
Děkuju autorce za ten krásný zemitý zážitek.

8 28.09.2017

I já jsem - a to přesně do strany 60!!! - uvažovala o tom, že knížku odložím. Ovšem Mezinárodní svět sladkostí madam Kuskusové způsobil, že jsem nejen knihu neodložila, ale naopak jsem ji začala hltat podobně jako delikatesy madam K. (speciality z celého světa s výjimkou nechutných slaných norských bonbónů).
Jak jsem se poměrně tlustou knihou propracovávala ke konci, všimla jsem si netradičního číslování - asociace s našimi Lichožrouty. Grafická úprava knihy je obecně jednou z velkých předností: scény odehrávající se potmě mají opačné barvy stránka-text, z knihy na vás vyskakují plakáty, oznámení, reklamní slogany a super nápad jsou noviny Starkley Post.
Komunikace generála světokazů převedená do češtiny prostě nemá chybu! A výcvikové skupiny PP, PPP, PPPP a dokonce PPPPP jsou zcela nezastíraným útokem na bránici čtenáře. Netuším, které písmeno se takhle kumuluje v originále, pravděpodobně také péčko, ale nasmála jsem se Přeukrutně. Tady odvedl skvělou práci překladatel Jiří Popel, smekám.
Na rozdíl od buccaneerky si myslím, že konec nebyl pro Hamishe vůbec smutný, spíše naopak. Ale stejně jako ona doufám v další díl!

2 28.09.2017