Arminus komentáře u knih

Tak za tohle si mohu já sám. Autora a jeho výtvory jsem znal z různých recenzí a reklamních článků na jeho jiné knihy, věděl jsem, o čem asi tak píše. A navíc fakt miluji ty, kteří nám sdělují, že jacísi „ONI“ před „NÁMI“ (vlastně míní „námi hlupáky“) něco tají, něco „nám“ neřekli, ale je tu naštěstí prokouklý autor (mezi hlupce „nás“ se sám nepočítá), který "nám" tajemství odhalí … Samozřejmě jeho odhalení jsou slabomyslné konspirační teorie, určené právě pro ty hlupce. Takže autor mi byl jasný, i když jsem od něj nic nečetl. Když vyšla tato kniha, tak v anotaci stálo mj., že se zabývá tématy jako mimozemšťané, yetti, Atlantida, dutá Země, zázračné zbraně 3. říše, tedy to, co si občas, pro zábavu, přečtu u jiných, solidních záhadologů (zde bez konspiračních blábolů), či v knihách žánru sci-fi.
A tak jsem si knihu pro tu srandu koupil (a je to sakra drahá, kniha i sranda). Svým způsobem stojí kniha za to. Kdyby byla myšlena jako jakýsi přehled, encyklopedie nesmyslu a blbosti, je prostě dokonalá. Ke dni vydání i snad úplně kompletní (z dnešního hlediska už ovšem chybí, že nás Bilderberg, jezuiti či chazarská a vatikánská mafie infikuji koronavirem. Ale to je vývoj). Svým rozsahem je úctyhodná – bohužel jen tím. A, také bohužel, takto, jako encyklopedie blbosti, míněna vůbec není. Konspirační žvásty všeho druhu, většinou si protiřečící, tvoří směs s tématy, kterými se zabývají záhadologové, směs typu melu páté přes deváté. Takže si čtenář může vybrat, zda bude považovat (v souladu s předloženými „fakty“, která „nám“ neřekli) exprezidenta Obamu či britskou královnu za mimozemšťany nebo reptiliány (tedy druh, který se vyvinul na Zemi z dinosaurů). Ať tak či onak, jedno mají společné: dokonalé mimikry, takže nebýt odhalení takových van Helsingů, považujeme je za lidi. To vše je samozřejmě pravda pravdoucí, vždyť jde o svědectví různých insiderů, kteří, vybráni pro supertajné akce, přísahali mlčenlivost a pak (s)prostě přeběhli a s van Helsingem se podělili o supertajnosti, aby nám je mohl odhalit …. A že je to pravda, dokládají i četné fotografie obličejů těchto přeběhlíků …
Politické preference autorů naznačuje odhalení, jak Hitler udělal čáru přes rozpočet židovské (chazarské) mafii, zotročující německý národ a zavedl finančnictví „v prospěch pracujícího lidu“ (!!!). Takže se čtenář ani nemůže divit, že na své si přijdou i stoupenci (pro)ruských konspiračních teorií. Jedna větev současného lidstva, ti, kteří na Zemi byli vůbec první (dávno před všelijakými “barevnými rasami“), je slovansko-árijské plemeno. Přiletělo (stejně jako další 3 árijská „plemena“ této lidské elity) na Zemi odkudsi z dalekého vesmíru. Doslova se uvádí „z jakéhosi souhvězdí“ – autor zřejmě nechápal, že souhvězdí nejsou víc než projekce navzájem vůbec nesouvisejících hvězd. Jde o „Svatorusy“ (sic!). Asi i my, Češi máme tu čest se k jejich potomkům počítat (jsme Árijci, to by Áda Hitler čuměl na poslední objevy). Podle přiloženého obrázku tyto rasy přiletěly na Zemi někdy v době ledové, raketu vystěhovávali s pomocí mamutů. Inu, technika pro mezihvězdné lety. A aby to bylo úplně jasné, je tu i dokumentární obrázek (ten na celé knize miluji nejvíce): jeden z těch, kteří přiletěli odkudsi z jiné galaxie (tedy toho souhvězdí), snad milióny světelných let daleko (generační kosmická loď?), je vypodobněn jako pravý (= ruský) bohatýr, s mohutným mečiskem za pasem. Ten nás povede k „duchovnímu zdokonalení“. A to je věru třeba, kniha opakuje dodnes oblíbené ruské názory na „zahnívání Západu“.
Nechybí ovšem důkazy o nepřistání Apolla na Měsíci a současně jasné důkazy o celých městech na odvrácené straně Měsíce s desetitisíci obyvatel, hitlerovci počínaje (černé uniformy SS stále moderní) až po Američany a samozřejmě Rusy, zde spolupracující. Naopak na Zemi (dílem i pod zemí) zde s námi, dobře maskováni, žije nějakých 40 mimozemských plemen nejrůznějšího druhu (i broukovití). Slušná tlačenice na jednu Zemi. Kolik je asi mimozemšťanů zastoupeno jen na těchto stránkách Databáze?
V recenzích na Amazonu napsal nějaký rozhořčený čtenář, že po přečtení 30 stran letěla kniha do odpadkového koše ….. No, já, co jsem si koupil, to mám. Jestli jsem zde něco popletl, omlouvám se. Důkazů a faktů, co nám ONI neřekli je totiž tolik, že je z toho čtenář jelen. Přečíst celé vyžaduje vskutku silnou odolnost. Ze záhadologie je tam zmíněno snad opravdu všechno, po té stránce si nemohu stěžovat, i když jsem se nedozvěděl nového skoro nic (konspirační teorie mne nezajímají). Ovšem: kdo hledá sci-fi, je tu spousta lepších a zajímavějších, literárně neskonale hodnotnějších knih (byť někdy, přiznávám, s mnohem chudší fantazií). Stejně tak knihy záhadologů, i když třeba Däniken se svým „za vším jsou mimozemšťané“ či jiní autoři, s poněkud ohraným počátkem v Atlantidě, mohou působit proti tomuto konglomerátu jako chudí příbuzní. A kdo hledá síly, skryté za viditelným Vesmírem, ať sáhne po Lovecraftově mýtu Cthulhu. Ten je proti „odhalením“ van Helsingů mnohem věrohodnější ...
Závěr: kniha není přehledem záhad (ani blbostí konspiračních teorií), na to jí chybí systematické uspořádání či alespoň rejstřík, není ani novou propracovanou mytologií (její mýty si odporují často na téže stránce). Přesto autor snad aspiruje na víc – udělat si z čtenářů dobrý den nebo přímo oblbnout lidi. Jeho snahu oceňuji jako naprostý odpad!

(SPOILER) Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o literární kuriozitu, doklad, že velký spisovatel Waltari psal nejen u nás velice známé historické romány. Nebo že jde o zajímavý příspěvek (dokonce známého spisovatele) k politice a historii doby před vypuknutím druhé světové války, o zajímavý dobový dokument. To by se nesměl ovšem psát duben roku 2022. Duben roku, kdy vládnoucí zločinci v Rusku poslali svou soldatesku opět vraždit do sousední země. Od v knize popisovaných událostí uběhlo 80 let. Byla světová válka, byla studená válka, ve světě se objevilo mnoho – dobrých i špatných – zcela nových idejí, politických hnutí, které tehdy neexistovaly. Svět se posunul ve všech oblastech. Jen v Rusku, kde dospěla vlastně už 4. generace po té, která aktivně „účinkovala“ v dějích popsaných v knize, se nezměnilo doslova vůbec nic.
Autorka předmluvy (a vedoucí kolektivu překladatelů knihy) paní Hejkalové v úvodu píše: „(Waltari) líčí to, čemu říkáme dnes hybridní válka: podvratnou činnost sovětských agentů, propagandu, využívající naivity levicových intelektuálů a dělníků … provokace, vyhrůžky, sliby, hledání záminek k útoku …“ Všechno lze vztáhnout k událostem, které jsme nedávno sledovali a které dnes tak tragicky pokračují. V Rusku prostě dorostla další (opakuji, už 4. generace), která je ochotná pro pofiderní velikost Ruska jít vraždit do agresivní války se sousední zemí a která tuto válku plně podporuje – za Stalina, Brežněva jako za Putina. Jde o mimořádně cenné svědectví účastníka událostí. Mnohé věci nejsou obecně známé – například, když Waltari zmiňuje mnohokrát později diskutované neúspěšné rozhovory západních demokracií Anglie a Francie se SSSR v létě 1939, které nakonec skončily uzavřením zločinného paktu Ribbentrop-Molotov. Waltari naznačuje (str. 32) že za skončením vyjednávání byl mimo jiné drzý požadavek Rusů na zabrání Pobaltských zemí a Finska – zabrání, které Sovětskému svazu schválil naopak Hitler… Nebo se málo ví, jak Rusové sprostě využili statečný boj polské ponorky Orzel jako záminky pro ultimátum Estonsku, po kterém nakonec následovala (ovšemže v zájmu „zajištění ruské bezpečnosti“ – jako dnes na Ukrajině!) okupace Pobaltí (kdysi, v šedesátých letech minulého století se u nás o boji ponorky promítal polský film Orel se nevzdává. Film jsem tehdy viděl, ale nepamatuji se, jak byl podán útěk z internace v estonském Tallinu – nakonec přece jen šlo o komunistický film, dokonce vyznamenaný na festivalu v Moskvě (!), takže ruské zneužití incidentu bylo určitě zamlčeno…).
Kromě těchto několika speciálních detailů, přímo vázaných na tehdejší události, je ostatní vlastně reportáž o dění v roce 2022. Kniha má dvě části, autor je sám označuje jako první, politickou a druhou, společenskou (ta byla pro mne už méně zajímavá, vše zde popisované jsme – byť v trochu mírnější podobě – prožili na vlastní kůži a SNAD je to definitivně, pro nás v Česku, minulost). Zato část politická se děje znovu, přesně podle stejného scénáře: máme tu Rusákovy „přiměřené a pochopitelné požadavky“ na sousední stát(y) (v knize str.37), které musí být splněny, neboť Rusko (dříve SSSR) „se nemůže cítit bezpečně“ (str.34), slabšího souseda (tehdy Finsko a pobaltské republiky, dnes aktuálně Ukrajinu, ale na řadě jsou další „sousedé“) „považuje za hrozbu pro svou bezpečnost“ (země, která se sama považuje, a druhými chce být uznána, za světovou velmoc první kategorie!). Na str. 40 a n. je popsáno, jak Rusák dodržoval smlouvy, které sám ultimátem vnutil druhé straně – memento pro možné Rusákovy „záruky“ Ukrajině dnes. Velice případný je také popis (v úvodu od paní Hejkalové), platný tehdy v Pobaltí a dnes pro Ukrajinu, jak se Rusák chová v cizí zemi, kam se nějak vetřel (str.18 a 19): „… ty nikdy ani nenapadlo, že žijí v cizí zemi v níž nejsou vítáni, a požadavek, aby se naučili její jazyk chápou jako příkoří“ (viz dnešní rusácké bláboly o „potlačování ruštiny“ na Ukrajině jako jeden z důvodů pro agresivní válku).
Druhá část knihy začíná „volbami“ na rusácký způsob („první volby, odrážející skutečnou vůli lidu“) a dále je popsáno (jako aktuální situace pár měsíců po dokonané okupaci Pobaltí), jak Rusák destruuje dobytou zemi – tedy všechno to, co zkusil, po „osvobození“ v roce 1945 a zvláště po roce 1948, za pomoci svých kolaborantů i přímo, i u nás: „vyvlastnění“, nátlak na ještě nevyvlastněné drobné řemeslníky a zemědělce pomocí šíleného zdanění, zběsilé proticírkevní tažení, destrukce školského systému dobyté země, zákaz všech organizací a spolků, hlavně ovšem politických stran, zglajchšaltování tisku, rozklad morálky, zneplatnění cestovních pasů, počínající kulturní úpadek, ale hlavně úpadek ekonomický, následná všeobecná bída a ubohost… Rusácká svoboda, kdy se nesmělo cestovat (bez povolení) dále než 20 km od bydliště. A všudypřítomá demagogie a buzerace všeho druhu, následované zatýkáním těch, kteří se nechtěli ohnout (ale i vytipovaných "nepřátel lidu"), represemi, deportacemi, s vražděním na obzoru (situace v Pobaltí v létě roku 1940).
Závěr: kniha velice aktuální, velice dnes potřebná, kterou by měl znát každý a nejen v Česku.

10 03.04.2022

(SPOILER) V souvislosti s agresívní válkou Ruska proti Ukrajině a se zvěrstvy, které tam Putinova soldateska páchá se začalo diskutovat (nejen u nás v Česku), zda válečný zločinec a vrah Putin není šílenec. Ostatně takto ho označil i náš prezident. Kniha pana Mitrofanova vyšla půl roku před začátkem otevřené invaze na Ukrajinu a kdo ji četl, musí mít jasno: diskuse zda Putin je či není šílenec se možná snaží odvést pozornost od k diskutování důležitějších věci, určitě však jsou zcela nesmyslné. Pan Mitrofanov dokládá (samozřejmě není jediný, ale zde je to zkoncentrováno do jedné knihy), že je-li Putin šílenec, pak jsou v dnešním Rusku šílenců miliony (nelze samozřejmě tvrdit, že všichni obyvatelé Ruska, ale výrazná většina určitě). Nejen to, v Rusku byly miliony „šílenců“ už před Putinem, dokonce před Leninem (asi proto také tento vrah a zločinec uspěl právě v Rusku), šílenství lze vystopovat do dávné minulosti Ruska, přinejmenším někam k Ivanu Hroznému, na kterého je ostatně Rusko i dnes „hrdé“ a je nejoblíbenějším carem vraha Putina (dnešní oficiální názor jakéhosi šéfa Bezpečnostní rady Ruska, samozřejmě bývalého kágébáka: „Pověst prvního ruského cara Ivana Hrozného jakožto krutého tyrana je dílem pomlouvačné kampaně, kterou v šestnáctém století vedli na Západě…“).
A jde o šílenství ne jen nějakých nevzdělaných a alkoholem naprosto zdegenerovaných Rusů, ale i ruské inteligence ba dokonce i dodnes ceněných ruských klasických spisovatelů. Mluvíme o šílenství, kdy ruský jedinec je pro jakousi „velikost Ruska“, jeho poslání spasit svět (z čehož on nemá samozřejmě absolutně nic) obětovat vše (dnes ovšem hlavně Ukrajince, na zítřek má další v pořadí už připraveny). Doklady o podobném šílenství se dají vysledovat i u těch slavných ruských spisovatelů předminulého století stejně jako u mnoha současných. Já vzpomínám v této souvislosti na francouzský film Trojitý agent, který běžel i v televizi a je myslím pěknou ukázkou celé ruské tragédie, zvrácené (či neexistující) morálky a ruského myšlení. Ve filmu bělogvardějští běženci, kteří si zachránili mnohdy jen holé životy útěkem do (západní) Evropy, kteří zde, většinou, byli dobře přijati a podporováni (viz československá První republika), po pár letech zrazují svou novou vlast, která se jich ujala – ve prospěch bestiality, před kterou nedávno utekli, která byla ovšem „naše“, ruská, takže „vlastenci“ ji museli podporovat...
Pan Mitrofanov v knize k tomu dodává dostatek příkladů, kniha je jakousi stručnou procházkou ruskými dějinami (pozor, nejsou to dějiny Ruska!, na to autor neaspiruje), kdy v jednotlivých etapách vývoje ruské společnosti ukazuje, jak tato velkoruská stupidita v hlavách Rusů, jen v měnícím se kabátě momentálních režimů v Rusku, pokračuje až do dnešních dnů (dovedeno těsně před současnou agresi na Ukrajině). Má na to dostatečnou kvalifikaci – narozen v SSSR už žije půl života v Česku (Československu), takže rozumí mentalitě lidí tam i zde. V první části to autor ilustruje hlavně na případu „Navalnyj“, kterého vůbec neidealizuje (ovšem zmiňuje i Chodorkovského a zavražděného Němcova), v druhé části nazvané Kořeny zla a části třetí (Umírání a šíření mrtvolného jedu) pak více na příkladech z minulých sta let v Rusku (s příklady i z literatury či filmu), kdy vládli postupně Lenin, Stalin, Brežněv až po Putina, ale jejich tupí podporovatelé byli vlastně stále titíž. Někdy jsou uvedeny i příklady, jak „ruská“ mentalita, ruské metody, pronikaly a působily i u nás, v Čechách (Československu), vzpomenuto třeba i jak Putinův pohůnek v Česku, Zeman, agitoval pro vakcínu Sputnik. Zajímavý je třeba popis, z jakých vrstev společnosti se rekrutují často opravdu bestiální Putinovi policajti (str. 82). Závěr je nemilosrdný: naděje na nějaký demokratický režim v Rusku, režim hodný světa XXI. století, uznávající morální hodnoty, na kterých stojí civilizované státy, na nějaké začlenění Ruska do Evropy, je mizivá, Putin – nePutin. Co ostatně chceme od národa za situace, nejlépe vystižené spisovatelkou Achmadulinovou: „Jistěže bachaři zanechali víc dětí než vězňové…. Nedá se ani popřít likvidace farářů, spravedlivých, šlechty, kupeckého stavu. Tento krach může být vyplněn jen po uplynutí značného času. Proto nemůžeme čekat brzké vyřešení“ (str. 164). A když přidáme bezpochyby přesně vystižený systém vládnutí („jediný pro Rusko možný“) podle spisovatele Borise Akunina (u nás vyšlo několik jeho historických detektivek), jak je popsán na str. 167, máme fenomén, který nelze nazvat jinak, než říše zla a z pohledu civilizovaného lidstva říše šílenství. To vše popisuje pan Mitrofanov velice výstižně a je možno říci, že knihu nemohl dokončit a vydat ve „vhodnější“ (bohužel!!!) čas. Je pádnou odpovědí dnes znovu vylezlým „myslitelům“, blábolícím o tom, že průzkumům, podle kterých Putina podporuje i 80% Rusů, nelze věřit (prý jako nešlo věřit výsledkům voleb v komunistickém Československu), že válku nevede a za bestiality není odpovědný ruský národ, ale jen Putin (vlastně kdysi písnička nacistů, zbylých po Hitlerovi) – nebo že Putin je „šílenec“.

9 07.04.2022

Chci psát především o posledním vydání této knihy, z roku 2018 v nakladatelství Albatros, ve formátu A4. Jako sběratel knih ilustrovaných Zdeňkem Burianem mám 4 předchozí vydání – první vydané u Pavlíka v roce 1941, druhé, také ještě válečné, u Vilímka v roce 1944 (papír již mnohem horší), první poválečné z Mladé fronty v roce 1957 (moje první Augustova kniha) a druhé, vydané tamtéž v roce 1962. O další vydání jsem už neměl zájem (ilustrace jen přetiskované, text stejný), až jsem si přečetl článek na webových stránkách blogu Dobrodružná vyhlídka pana Ondřeje Müllera, programového ředitele z nakladatelství Albatros, o novém vydání, ve velkém formátu, aby „… kvaše vynikly a též v celobarevném provedení…“. Nutno říci, že tato reklama nelhala, jde o skutečně nádherné vydání, pérovky většinou otištěny ve větším formátu a kvaše neporovnatelně lépe než ve vydáních dosavadních (při tom jmenovaná vydání, která vlastním, vůbec nebyla vytištěna špatně). Nákladu na koupi tedy rozhodně nelituji, všem sběratelům lze jen doporučit. Při té příležitosti jsem porovnal všechna vydání, která mám a zjistil zajímavou věc o doslovu autora, pana profesora Josefa Augusty. V obou protektorátních vydáních a ještě ve vydání z roku 1957 je text shodný. Tak o první, titulní, povídce knihy pan profesor píše: „ za podklad posloužily výzkumy největší a nejproslulejší paleontologické výpravy, vyslané z newyorského přírodovědeckého muzea do Mongolska a Číny…“ (o této a dalších expedicích paleontologů viz výborná kniha Darrena Naishe „Dinosauři. Velká kniha objevů“). Pak se zřejmě něco stalo a ve vydání Zavátého života z roku 1962 (nejen pamětníci ví, že tehdy už nastávalo jakési oteplení v kultuře a nakonec i politice, které vyvrcholilo v roce 1968) už je označení místa děje „dnešní Mongolsko“ nahrazeno „Mongolskou lidovou republikou“ a my můžeme číst dále toto: „První poznali důležitost výzkumu Mongolska ruští vědci… Ba smíme říci, že hlavní místo ve výzkumu této země patří vůbec ruským vědcům ….“ Následují celé odstavce o ruských vědcích, vrcholící zjištěním, že teprve za sovětské vlády začal výzkum v Mongolsku „probíhat“ správně, „plánovitě“ atd. Skoro se čtenář obává, že pan profesor dodatečně zjistil (někdy počátkem 60. let!), že i Mongolsko vynalezli – jako ostatně tehdy vše – Rusové… Úlitba režimu (nebyla třeba ani za německého protektorátu, za probíhající války proti USA, vyzdvižení významu americké expedice ani nacistům nevadilo) tedy složena, kniha mohla dál vycházet (bez ní by už nevyšla?). Jak k tomu byl pan profesor dotlačen či zda to byla jeho iniciativa se můžeme dnes jen dohadovat (koncem 50. let byl profesor Augusta jmenován děkanem a od roku 1960 vedl katedru paleontologie na UK. Řád práce dostal v roce 1963 ... Že by souvislost s jeho politickým probuzením?). Vydání z roku 2018 přetiskuje doslov v původním znění … A text knihy je upraven Ondřejem Müllerem.

7 07.05.2021

Nakladatelství Albatros vydalo, v rámci nového vydávání knih Jaroslava Foglara, i klasický román o Rychlých šípech, Vontech a záhadě hlavolamu, tentokrát jako sběratelské vydání s původními ilustracemi Dr. Jana Fischera a s dobrým doslovem, shrnujícím foglarovky stínadelské serie a historii jejich vydávání během všelijakých časů 2.poloviny XX.století (vydá samo o sobě za román).
Musel jsem si ovšem koupit a také jsem si zopakoval četbu. I po létech – prostě Foglar, nemá na tomto poli chlapecké (dnes snad i dívčí) literatury konkurenci, snad jen napodobovatele či v lepším případě pokračovatele. Nevím samozřejmě, jak na knihu reagují (a nakolik ji čtou) dnešní 9 až 15 letí (ti, kteří si uchovali chlapecká léta bez ohledu na věk jako „Jestřáb“ to ovšem stále asi čtou s chutí) a nakolik si berou k srdci a jako vzor vlastnosti ideálních chlapců z klubu Rychlých šípů.
Mne při poslední četbě ovšem velice zaujalo, jak je kniha dnes aktuální – z hlediska současné politické situace! Kromě řešení problému „záhady hlavolamu“ je totiž druhou dějovou linkou boj o funkci Velkého Vonta, jeho volba (a následky této volby). A zde čtěte citát (str.181):
„Nevím dobře, co na tom Mažňákovi vidí, co od něho očekávají“, divil se (jeden z Vontů, moje pozn.). „Já sám bych k němu nikdy nemohl mít důvěru.“ Ale Velký Vont znovu promluvil: „Nediv se, jsou zlákáni tím, co dělá, a myslí si, že to tak bude napořád! Několika ulicím u Rybího trhu a na poříčních pláccích koupil docela nové kopací míče. Za Úzkou uličku zaplatil nějaká rozbitá okna. Je záhadné, kde na to bere, ale rozdává plnýma rukama. A tím si některé bláhovce kupuje. Jsou toho domnění, že to tak vydrží pořád. …….“ (konec citátu).
Nejsou to slova navýsost aktuální v ČR roku 2021 (a už pár let předtím)? Nejde ovšem zde o 12 až 15leté chlapce ve čtvrti Stínadla, jde o občany (část občanů) této republiky, dospělé lidi s volebním právem. Rozdíl tu je: zatímco nečestný Mažňák ve Stínadlech (jak se ukáže) kupuje hlasy pro volby za peníze svého otce (i to samozřejmě nemá sympatie pana Foglara), tedy za opravdu své peníze, dnešní Mažňák si kupuje hlasy rovnou za peníze těch „obdarovávaných“. A ti, ačkoliv jim dávno není 12 let, to nechápou, nebo je jim to fuk……. Ano, i dnes je dobré číst Foglara – ale nejen číst, i u toho myslet. Vřele doporučuji přečíst i dospělým alespoň do podzimu roku 2021.

6 01.03.2021

Na téma hlavního protagonisty, tvůrce Babišistánu, jeho poskoků i odpůrců a celé historie jeho vzestupu, vám vyhodí prohlížeč (i zde v Databázi) více než tucet titulů nejrůznějších autorů, od dosud stále nezávislých komentátorů až po dílka z kuchyně Agrofertu či „knihy“ hlubokých úvah od samotného dotyčného. Těžko tedy asi ještě dodat něco podstatně objevného. Kniha Babišistán je tedy jakási rekapitulace toho, jak jeden lump může uchopit, demokratickými procedurami, moc ve státě a jak ji využívá (kdo dělá lumpárny, je prostě lump a o lumpárnách je tato kniha). Kdo mu k tomu pomáhal a i co to pro stát ve svých důsledcích všechno znamená. Sborník příspěvků nejrůznějších autorů, kteří k Agrofertu nepatří (i když někteří v jeho službách zpočátku i krátce působili). Celkem 21 spoluautorů, známých novinářů i méně známých komentátorů. A probírají téma ze všech možných hledisek. Kdo žil v této zemi a zajímal se o dění okolo sebe se tu opravdu nové nedozví, je ale dobře mít vše podstatné shrnuto v jedné knize. Také s každým názorem nemusí čtenář plně souhlasit – ani by to při množství autorů a jejich odlišných postojů nebylo možné. Přesto něco zajímavého si zde čtenář určitě najde. Zmínil bych (namátkově) to, co zaujalo mne.
Tak třeba v příspěvku Marka Švehly (str. 152) je příznačně citován rozhovor tohoto nepolitika, který se dral k politické moci a chtěl řídit stát: na otázku, jaký je jeho politický cíl odpovídá (v roce 2012!) takto: „Vůbec nevím o čem mluvíte…..já se rozhoduji podle peněz, jestli je to výhodné, nebo ne … vyvodit z (těchto) počtů konkrétní kroky, to musí lidé posoudit v referendu. Já se budu řídit tím, co budou chtít oni.“ A jak se jich zeptat, jak mohlo vypadat takové „referendum“, je velice výmluvně vystiženo v příspěvku Davida Macháčka citací z jakéhosi stand-upu Lumíra Tučka (str.205): „Chcete, aby v létě rostly v lese pod každým stromem jenom samé hřiby praváci? My ano!“ A možný volič na to: „Ty volím, vole, budou hřiby“. Jak to dopadlo s těmi hřiby (Ano, budou hřiby) musí posoudit každý sám, jistě ale s tímto nepolitikem přišla (zase) doba, kdy na nepohodlné, řečeno slovníkem (tehdejšího) premiéra, mohli „zakleknout“ a dokonce i jiný miliardář se vyjádřil „Hele, rád bych s tebou spolupracoval, ale nechci mít Bureše za krkem“ (Sabina Slonková, str. 122 a 123). Pro mne byl velice zajímavý příspěvek Petra Holuba (str. 97 a n.) připomínající teoretické myšlenky Foucaultovy. Totiž, že „trestní paragrafy platí pro všechny, je zde ale třída nedotknutelných, která stojí mimo“. A náš dotyčný nepolitik, se už od svého dětství, s pomocí rodičů, dral do skupiny „vyvolených“ tehdejšího režimu (ať to bylo jakkoliv odporné) a mezi vyvolenými zůstal i při změně politických poměrů. Mezi vyvolenými, kteří podle Foucaulta sice stanovují zákony platné pro všechny, ale sami se automaticky považují ze někoho mimo tyto zákony. Toto má dotyčný „politik“ tak hluboko v krvi, že není ani schopen pochopit nějakou zodpovědnost za nezákonné jednání, patří totiž přece mezi „nedotknutelné“! (str. 106) – viz výše citované vyjádření, které by mělo místo i zde: „Vůbec nevím o čem mluvíte“. A všechno proto není nic než „kampáň“. Takto by se dalo pokračovat, ale ať se přesvědčí každý sám. Doporučuji, moje hodnocení: 100%.

5 28.01.2022

Ne vždy je v anotaci či názorech různých osobností a recenzentů na danou knihu, citovaných z tisku, tato popsána zcela přesně a obsahu knihy odpovídajícím popisem. Tentokrát má Jaromír Štětina, se svým názorem na zadní straně desek, zcela pravdu, když knihu označuje jako „cestopis literárně-sociologicko-politilogický“. Taková tato kniha, druhý díl serie a třetí cestopis pana Hrabala, opravdu je a je výborná (jako ostatně i obě předchozí). Cestopis, sepsaný někým, kdo se umí dívat okolo sebe a kdo je i svými vědomostmi na cestu natolik dobře připraven, že ví, na co se dívat. Až neuvěřitelný rozsah poznatků, zážitků, reminiscencí z míst, kterými pan Cestovatel projel. Ovšem těm, kteří jsou ještě dnes schopni blábolit staré nesmysly o „zemi, kde zítra znamená včera“, kteří sní o obnovení SČSP, se kniha líbit určitě nebude. Ani cestovním kancelářím, organizujícím cesty do této země – alespoň mně bohatě stačilo přečíst si cestopisy pana Hrabala – a pokud budu chtít cestovat, pak do nějaké země XXI.století. Na oznámený třetí díl této cesty s panem Hrabalem se ovšem už těším.

5 13.12.2021

Výběr z článků a interview fyzika, který bývá označován za „největšího“ po Einsteinovi, na řadu témat, o která se zajímá veřejnost v souvislosti s vědou. A to témat, která mnohdy samotnou vědu přesahují – třeba do oblasti filozofie (nebo jakési futurologie). Zde samozřejmě není ani velký fyzik už žádnou absolutní autoritou. Odporovat mu v názorech na černé díry může sotva pár lidí na celé Zemi, nesouhlasit s jeho názory mimo vlastní fyziku a kosmologii může každý čtenář, který se o problém zajímá a četl a zná i jiné, mnohdy fundovanější názory. Přesto je zajímavé si jeho názory přečíst, i když pro toho, kdo už nějakou knihu Stephena Hawkinga četl, nepřináší tato kniha nic nového. Jen jsou zde Hawkingovy názory na široké spektrum otázek uspořádány do jedné knihy.
Hawking se samozřejmě v životě také mýlil – například kdysi podlehl euforii (a nebyl sám) z toho, že doslova co nevidět (uváděla se i data jako "do roku 2000") budeme mít „teorii všeho“, která úplně objasní fungování a sjednotí veškeré dosavadní zákony vesmíru. Dnes, přes neobyčejný pokrok ve fyzice (a kosmologii), přes nové, někdy až fantastické teorie i objevy, nejsme této teorii všeho pravděpodobně o nic blíže. Poněkud zvláštní je Hawkingovo chápání vztahu vědy (jako experimentální discipliny) a víry (jako něčeho zcela mimo experimentální ověření). Proto píše-li Hawking, že se snaží (snažil) fyzikou stanovit možné meze Boha (či ho nějak předefinovat !, otázka Boha je pro něj „oprávněným předmětem vědeckého (sic!) bádání“), je to sice zajímavé povídání, ale nic víc než povídání, nemůže mít žádný vědecký smysl a filozof Hawking věru není. V kapitole o (ne)exitenci Boha Hawkingovi neoponuje nebo na něho nenaléhá dotěrnými otázkami třeba nějaký Hoit (autor knihy rozhovorů s vědci a filozofy „Proč existuje svět?“), Hawking vysvětluje ty své názory, které vysvětlit chce (nebo umí ?). Takže mu nikdo nepoloží otázku, jak mohl vesmír, dle Hawkinga přísně řízený „stálými a neměnnými“ (podle H.) zákony od svého počátku, po celou dobu své dosavadní existence a i v budoucnosti, nastartovat (ať to bylo jakkoliv) současně se vznikem těchto zákonů, předepisujících už tento start. Čili zda zde (ne)byla (nemusela být) nějaká informace přece jen o něco dříve, než to vše začalo, a kde tedy tato informace byla, když nebylo nic. Stvořitel podle Hawkinga nemohl být, neboť nebyl čas, v němž by mohl existovat, zato ty zákony, určující vývoj vesmíru od „momentu jeho vzniku“ zřejmě ano … Zde zmíněný Hoit vymáčkl z jiného vynikajícího fyzika, Ukrajince Alexandra Vilenkina (dnes ovšem v USA) přiznání: „Jestli chcete, můžete tvrdit, že jsou (ty zákony) v Boží mysli“….. Tak daleko Hawking nejde, takové „definice“ Boha se neodváží, tím se prostě raději nezabývá. Jistě dobře a názorně, pro laiky, je v knize vysvětlen pojem „záporná energie“ nebo třeba Casimirův jev. Jsou zde ovšem i některé názory, dnes už nepřijímané jednoznačně. Například Hawking píše o tom, že v okamžiku vzniku (v Planckově času?) byl vesmír menší než jádro atomu („vím, že vesmír byl kdysi velmi malý….“). Český fyzik Petr Kulhánek naopak píše jako o mýtu o tom, že vesmír byl zpočátku velice nepatrný. Podle něj naopak mohl už tenkrát být velice veliký ….
Mnohem problematičtější jsou ovšem Hawkingovy názory na evoluci života a člověka. A to jak z hlediska jím uváděných „faktů“, tak z nich vyplývajících závěrů. Bojí se lidské agresivity (agresivity i u dnešních lidí). Naopak se vůbec nebojí genetických manipulací (s cílem potlačit tu „agresivitu“ či zvýšit inteligenci lidí; cesta do pekla je vždy dlážděna ušlechtilými úmysly) a to ani tehdy, když prorokuje vznik jakýchsi nadlidí, kteří vytlačí (rozuměj zlikvidují) dnešní primitivnější lidstvo (zde se o lidstvo tedy naopak nijak neobává …. že by se tu projevovalo jakési manko morálky, dané jeho ateistickým přesvědčením?). Když zase píše o možnosti žít „na věky nebo alespoň 100 000 let“ (jako možný výsledek těch genetických manipulací), neřeší vůbec problém, kterým se zabývají jiní, uvažující o něčem takovém, zda by totiž bylo vůbec možno takovému jedinci ukládat informace (a kam) při tom „věčném“ životě (tedy vlastně absorbovat nekonečné množství informací). Dokonce v knize uvádí primitivní, dnes už sotva odborníky uznávaný názor (z doby zuřivého protináboženského boje marxistů a podobných) o „období temného středověku po pádu Říše římské“… Zkrátka, na poli filozofie či věd humanitních Stephen Hawking vůbec není tím, čím je na poli fyziky. Také jeho názory na mezihvězdné výpravy a jejich přínos pro lidstvo byly pojednány jinými autory mnohem fundovaněji, hlavně z hlediska smyslu a přínosu pro lidstvo v případě tisíce let trvajících cest, ať už s lidskou posádkou, či bez ní …
Název slibuje stručné odpovědi na velké otázky. Mimo svůj fyzikálně-kosmologický píseček Hawking nemůže říci nic víc, než mnoho dalších autorů a rozhodně méně, než specialisté v jiném oboru vědy. Zajímavé snad jen potvrzením, že i vynikající vědec nemusí mít originální myšlení i mimo svůj obor. Vlastním od Hawkinga 8 knih a navíc i dobrou knihu Rüdigera Vaase, přibližující jeho fyzikální teorie (včetně toho, kde se mýlil), Prostě Hawking! Tato poslední Hawkingova kniha je pro mne už nadbytečná.

5 12.04.2021

Zdařilé pokračování stínadelské trilogie Jaroslava Foglara.
Foglar kdesi v Záhadě hlavolamu píše, že Rychlé šípy zásadně odmítaly, aby se do jejich klukovských dobrodružství jakkoliv míchali dospělí (i když třeba Rychlonožka jednou, ohrožován Vonty, využil nějakou babičku, ke které se přidal a nesl jí nákup….).
Autor, pan Červinka, ale dosadil do hry o odhalení stínadelských tajemství nové figury, dospělé, kteří zde splňují roli deus ex machina. Také musel (zpětně) trošinku poopravit některá fakta, výslovně popsaná v předchozím románu J. Foglara Stínadla se bouří. Zde, po vylovení ztraceného hlavolamu je jasně popsáno, že po několika měsících pobytu ve „zkažené vodě“ byl značně zkorodovaný. Nová zápletka ovšem vyžadovala něco jiného, takže v Poselství ze Stínadel je naopak vylovený hlavolam zcela nový (což je „detektivovi“ Jarkovi hned podezřelé …..).
To jsou ovšem jen drobnosti, podstatné je, že je román zase napínavý a myslím, že se i povedlo jej napsat zcela ve foglarovském duchu včetně jednání hlavních hrdinů. Podstatně větší roli zde však hrají ti dospělí (dokonce policejní komisař), což je částečně pochopitelné, neboť se odhalují tajemství z doby jejich dětství. Přistupuje i špionážní motiv (a hororové scény) a, na rozdíl od Foglarových románů, je děj přece jen trochu zasazen do nějaké (politické) reality (Foglarovy romány – jak vypočetl autor M.Dvorský v knize Mýtus zvaný Stínadla - se musely odehrávat v době německého Protektorátu, ale o tom v knihách stínadelské trilogie není ani náznak). Méně věrohodně samozřejmě působí nahromadění „náhodných“ setkání náhle se objevivších někdejších pamětníků a aktérů starých dějů a tragédií (a že jich je!) i to, jak často sami přichází za Rychlými šípy se svými svědectvími …. To ale asi čtenářům, jimž je kniha především určena, vadit nebude.
Kniha vyšla (roku 2020) ve velmi pěkné úpravě a s pěknými ilustracemi Petra Modlitby, pokračovatele jiného klasika, tentokrát na poli ilustrací dobrodružné literatury, Zdeňka Buriana. Lze jen doufat, že dojde i na poslední (zatím?) pokračování, román Poslední stínadelské tajnosti, který vyšel (opět s ilustracemi Petra Modlitby) pouze v omezeném nákladu jako soukromý tisk.

5 02.04.2021

Další z řady monografií, věnovaných významným ilustrátorům dobrodružství, které vydává Toužimský & Moravec. Po klasikovi Wowkovi (z konce loňského roku) věnováno tentokrát současnému ilustrátorovi.
Stručný text, upozorňující na některé významné skutečnosti z umělcova života a tvorby a pak opravdu mnoho skvěle reprodukovaných ilustrací. Od těch, které čtenář může znát, neboť vyšly v mayovkách nakladatelství Návrat. Ale také ty, které už (podle textu, pro malý dnešní zájem o mayovky) asi nevyjdou. Mimochodem, na internetu, na stránkách věnovaných Karlu Mayovi, je Miroslav Pospíšil oceněn slovy „ovšem nejkrásnější a nejkvalitnější ilustrace pocházejí od Miroslava Pospíšila, milovníka Karla Maye a ctitele Zdeňka Buriana“ (rozuměj v souborném vydáních mayovek v nakladatelství Návrat, které ilustrovalo několik současných ilustrátorů). A pak i něco, co běžný čtenář už asi nezná a co pro mne je opravdu milým překvapením. Že Miroslava Pospíšila je možné označit za epigona Zdeňka Buriana je z jeho díla jasné a není na tom nic špatného. Naopak, je výborné že Mistr má následovníka (y) a to takovéto kvality. Burianovy ilustrace (nejen k mayovkám) kopírovali (nebo se jimi „inspirovali“) mnozí, německý ilustrátor mayovek Klaus Lehmann například (viz kniha ilustrátorů Karla Maye Traumwelten, Band III.). A mnozí zdroj své „inspirace“ skromně zatajili (hlavně „ilustrátoři“ žánru paleoartu). Miroslav Pospíšil se k odkazu Zdeňka Buriana programově hlásí. A jeho barevné obrazy, kopírující Burianovy perokresby (k Duchu Llana Estacada ale i ilustrace ke knihám jiných autorů, Flose či Foglara atd.) byly pro mne opravdu milým překvapením. Skvěle tak doplňuje Burianovy ilustrace – původně, za 1.republiky kvaše, za socialismu, když je nebyly tiskárny schopny vytisknout (viz kvalitou tisku ostudná „bílá řada“ mayovek někdejšího SNDK) nahrazené někdy nově nakreslenými perokresbami. A ty nyní Miroslav Pospíšil zase překreslil do krásných barevných olejů. V oddíle ilustrací, inspirovaných západoněmeckými filmy šedesátých let podle románů Karla Maye, je zase zajímavé porovnat, jak postavy Old Shatterhanda a Vinnetoua podle filmů kreslil Milan Fibiger (ilustrace k vydání Vinnetoua v Levných knihách). A nechybí - ostatně u následovníka Zdeňka Buriana asi povinně - několik volných olejů na téma "lovci mamutů" či hlava tygra. Jedním slovem – krásná kniha.

4 20.06.2021

(SPOILER) Moje první setkání s Darcy Coates. Něco jako Deset malých černoušků – s „přidanou hodnotou“ metafyzických jevů a sil. Samozřejmě u moderního duchařského románu už nestačí, co kdysi – že se prostě objeví průhledná postava a pronese „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…“ Takže je, v první části románu, celkem zajímavě a napínavě popsána i snaha lovců duchů o poznání zákonitostí působení duchů na materiální svět a jejich možností tento ovlivňovat. Bohužel, závěr se zvrhl v 110procentní happy end, který podle mého, knize jen uškodil. Stejně jako by finální zmrtvýchvstání 10 černoušků sotva udělalo román Agathy Christie lepším ...

4 08.04.2021

(SPOILER) Když jsem přečetl několik prvních „recenzí“, byl jsem nadšen: přímo skvělé. Bohužel autor nevydržel s dechem ani na tak krátkou trať, jakou představuje tato útlá knížečka, konec mne už tak moc nezaujal – snad to bylo tématy, pro mne méně zajímavými, ale určitě i tím, že „recenze“ těchto dalších knih, které „objevil“, už nebyly tak dobře napsané. Jde samozřejmě o mystifikaci – takové knihy nikde nedohledáte, ale ani nemusíte hledat: autor sám nenápadná přiznání vsouvá do textu (kniha „vydána“ nakladatelstvím Miskatonické university), já považuji za vtipné přiznání, jak to s těmi objevenými „zvláštními“ knihami je, jeho popis, jak knihy, sehnané vlastně po celém světě a vyšlé v nejrůznějších jazycích, od portugalštiny přes norštinu až po hebrejštinu, bohorovně překládal. Z (staré) hebrejštiny dokonce tak (zde jedinkrát přiznal neznalost jazyka), že vysoce náročný filozoficko-mystický starověký text (700 stran!) překládal zapnutím překladače v počítači …
Tedy, pěkná mystifikace, dobrá myšlenka (i když Stanislav Lem, například, něco takového napsal dříve, ale to autor připomíná v poslední kapitole sám), autor je však originální ve výběru námětů těch svých bizarních atraktorů… Zajímavé je třeba porovnat dva názory na „předlidské“ civilizace na Zemi (téma, kterým se zabývají autoři sci-fi, hororu i záhadologové) ve dvou „knihách“: v první naši civilizaci předcházela prvohorní civilizace obřího hmyzu a druhohorní inteligentních dinosaurů. Obojí ze Země zmizely, přešly do vyšších dimenzí časoprostoru … A proti tomu jiné „odhalení“ minulosti v jiné „knize“, minulosti v souladu s Lovecraftovým Necronomiconem: příchod „Starých“ na Zemi před nějakou miliardou let, jejich boje s tvory uctívajícími Cthulhu a jejich bohy („Prastaří“) i s jejich vlastními výtvory, „shoggothy“ … Obojí jsou zde dodnes s námi. Zde se autor ale poněkud od těch Necronomiconů, inspirovaných Lovecraftem, odchyluje, pro lidstvo jsou podle něj smrtelným nebezpečím jak Staří (dnes zamrzlí pod ledem Antarktidy) tak Cthulhu z města R’lyeh, potopeného do hlubin moře. V současnosti vrcholí jejich nelítostný boj o to, kdo z nich získá vládu nad planetou Země zpět. Na jedné straně stojí výtvor, který tu zbyl po „Starých“, Shoggoth, který má zájem o globální oteplení a podporuje po celou historii lidstva činy, které ho způsobují (v dnešní politice, abychom si situaci přiblížili, pak politiky jako je Václav Klaus, hlásající, že žádné oteplení neexistuje), zatímco Cthulhu naopak mají zájem na zachování současného stavu (zamrzlá Antarktida) a v současnosti tedy podporují názory, že je třeba dělat něco proti oteplování (vyvolali tedy celé hnutí okolo Gréty). Skutečně zajímavý a vtipný výklad nejen současných politických střetů (dokonce celých dějin lidstva včetně třeba vzniku velkých náboženství)… V Necronomiconu, jeho zaklínací knize, je ovšem nebezpečné hlavně vyvolávání „prastarých bohů“ Cthulhu, „Staří“ jsou k lidstvu spíše přátelští…
Tedy sci-fi, horor v Lovecraftově stylu, ale kniha Bizarní atraktor přináší i další náměty, hodné zamyšlení – například zda při pátrání po předlidských civilizacích skutečně víme CO hledat nebo zajímavý názor na kulturní setkání neandertálců a lidí Homo sapiens v jiné „recenzované“ knize. Či o virové podstatě našich emocí a citů. Nechybí ani ironické vypořádání se se stoupenci spikleneckých teorií. Autor píše v úvodu: „vydejme se na cestu k branám imaginace“. Knihu tedy lze, jako podnět k „brainstormingu“, doporučit i těm čtenářům, kterým neříká nic žánr sci-fi, horor či Lovecraft. Přes slabší konec, už jen kvůli prvním 4 či 5 recenzovaným „knihám“, hodnotím plnými 5 hvězdičkami.

3 11.05.2022

(SPOILER) Kniha, která prostě musela vyjít. Nejen pro ty, kteří snad zapomněli, ale hlavně kvůli těm, kteří chtějí, abychom zapomněli a domnívají se, že nepamětníky je možné oblbnout. Je ale velice smutné, a pro stav naší současné společnosti příznačné, že zatímco kdejaká, bolševismem nebo dokonce Rusákem na hony páchnoucí slátanina - namátkou knihy autorky Sušové o Putinovi či slátaniny jakéhosi Jurmana, dezinformátora, za komunistů udavače (podle něj ovšem „zpravodajce“) - nakladatele vždy najde, na tuto knihu vydavatel potřeboval sebrat alespoň 120 000 Kč, aby ji mohl vydat. Vše ale nakonec přece jen dobře dopadlo, vybralo se 180 000 Kč od 300 dárců (byl jsem mezi nimi) a kniha vychází.
A opravdu musela vyjít, také aby jednou nebylo o zločinném komunistickém režimu známo jen to, že to byl režim, kdy se stavěla dětská hřiště, občané s ním „uzavřeli dohodu“ a žili dobře a spokojeně. Tak se totiž pokouší, 30 let poté, co teroristický režim naprosto zkrachoval, „postmoderní“ historici, jako je děkan na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (!) Pullmann a další, vylíčit režim komunistického teroru a materiální i duchovní ubohosti. Pullmann je synek zasloužilého poskoka minulého režimu (mládí prožil s tatíkem v Moskvě), děti ovšem za své rodiče samozřejmě nemohou. Na druhé straně ale platí také: jablko nepadá daleko od stromu. A tohle jablko spadlo proklatě blízko stromu, a ještě zřejmě na hlavičku. Jinak by vědec, historik a akademický funkcionář nemohl veřejně psát hovadiny typu, že „uklízečka ze Žďáru nad Sázavou ani nevěděla, co jsou nějaké Alpy“ a proto ji vůbec nevadilo, že žije vlastně v koncentráku za ostnatým drátem… Nebo že pro hutníka z Košic nebyla důležitá svoboda slova, ale manželská půjčka, kterou mu skvělý režim (když ho doslova „oholil“ na výplatě) laskavě poskytl. To jsou výsledky (nejen) Pullmannova vědeckého bádání. Pullmann se sám prohlásil za postmoderního marxistu a takto „postmoderní“ historici bádají a publikují. Bylo by zajímavé sledovat, jak by on a jeho stoupenci reagovali na postmoderního hitlerovce, který by zde chtěl vydávat svůj výklad dějin Třetí říše v podobném stylu jako Pullmann dějiny komunistického režimu. Tito lidé pracují oblíbenou salámovou metodou: napřed dokazují, že „nebylo za socialismu všechno špatné“. Až to společnost včetně pamětníků stráví, přijdou s „bylo to za socialismu lepší než dnes“ bezpochyby s cílem „je třeba obnovit socialistické společenské zřízení, předposlední stupeň vývoje lidstva ke komunismu“. V naší knize to popisuje v kapitole „Od revize dějepisu k revizi demokracie“ novinář Šafr (str.262). Takovýmhle hlupákům, lhářům a demagogům dává tato kniha odpověď. A tápajícím čtenářům (mezi těmi, co nezažili na vlastní kůži, z pamětníků na Pullmanna mohou skočit jen stále nepotrestaní komunističtí zločinci).
Jistě jedním z podnětů pro vydání knihy bylo, že v den, kdy si lidé připomínali 70. výročí jednoho z nejhnusnějších zločinů komunistů u nás, popravy Milady Horákové, a kdy na veřejných budovách byly k připomenutí této vraždy vyvěšeny transparenty, Filozofická fakulta UK, kde zmíněný Pullmann má funkci děkana, to odmítla. Následoval rozhovor s děkanem Pullmannem v Echu24 (je v knize na str. 241) a otevřený dopis Michala Klímy (dnešní vládní zmocněnec pro média a dezinformace). Sám rozhovor představuje až neuvěřitelnou ukázku vymlouvajícího se, trapného ubožáka (typická je jeho odpověď na jasnou otázku, zda komunismus „byl zvrhlý“ „Jak definujete zvrhlost?“, str.246), ale k „historikovi“ Pullmannovi přitáhl pozornost širší veřejnosti. Ta si do té doby nevšimla jeho „vědecké“ práce, ve které třeba píše o demokratických prvcích za stalinismu – připomenuto na str. 250 (dokonce vyšší stupeň demokracie, neboť se více dbalo na hlas „dělníků“ než všelijakých buržoustů!) či o tom, že po odsouzení kultu Stalinovy osobnosti se „upustilo od přemrštěného používání popravování“ politických protivníků a nadále se popravovali jen „živly, ohrožující zdravý vývoj společnosti“ (zde str.295, jinak viz spisy Pullmanna a jeho spolupracovníků). Ano, až tohle může být dnes děkanem naší nejslavnější univerzity, za tohle platí stát.
Kniha má dvě části: v delší první, nepullmannovší historici zopakují období normalizace: od tragického Dubčeka a jeho zrady (role v normalizaci) přes Poučení z krizového vývoje až po nástup vlastní normalizace a její stručnou historii (Kudrna), následuje kapitola o protestních sebevraždách (i ve světě), o StB (včetně organizační struktury a velitelů), o opozici a jejích akcích, církvi a jejím pronásledování, o cestování a konečně o „úspěšné“ komunistické ekonomice. V části druhé jsou pak články historiků i novinářů, kteří veřejně reagovali na drzost Pullmanna či francouzského dovozu stejné ráce, jakési „historičky“ Blaivové (která „posílila“ historiky v Ústavu pro studium totalitních režimů za vlády ČSSD). Naštěstí tato epocha „historického bádání“ v ÚSTR snad, po posledních volbách, skončila. Dokladem (spíše zatím jen příslibem návratu k původnímu účelu ústavu) je právě tato kniha, sestavená pod vedením nového ředitele ÚSTR (od března 2022), Ladislava Kudrny. Bylo by je žádoucí, aby se s knihou seznámilo co nejvíce čtenářů – když už zapomněli (nebo nezažili), aby dostali zopakování faktů.
Nakonec malá poznámka. Text doprovází i fotografie, ke kapitole o „možnosti/nemožnosti cestování“ jsou to cestovní doklady a formuláře žádostí o ně. To je pro připomenutí celé té komunistické teroristické zhovadilosti cenné – popsání, jak vypadal průběh poníženého žádání o povolení lidského práva. Ale, mohl bych dodat dokument, který není zmíněn: formulář žádosti o souhlas zaměstnavatele k vycestování na Západ. S požadavkem uvedení seznamu nemovitého (dům, byt, chalupa, chata atd.) i movitého (stav účtu v bance, auto, cenné předměty, vybavení domácnosti) majetku žadatele. A osob v příbuzenském poměru (hlavně děti, dále sourozenci, rodiče), které žadatel zanechává při vycestování v republice (jako rukojmí) … Víc ke knize dodat snad netřeba. 5*

3 22.04.2022

Sbírka 6 povídek britských autorů a autorek z žánru „tajuplných a strašidelných“ vypravování pro předvánoční čas (podle anotace knihy). Strašidelného je tam pramálo (to leckterá Erbenova pohádka je strašidelnější), tajuplné snad. Většinou bych je označil jako povídky na téma rozřešení nějakého starého zločinu (v předvánoční čas) pomocí tajemných, ne zcela racionálně vysvětlitelných zásahů a postav. Horor v žádném případě, k navození strachu (pro mne) má asi nejblíže povídka „Podivný příběh hrůzy“ (je ale zbytečně poněkud upovídaná na to, aby strach opravdu vyvolala), nejlepší je ale povídka „Cestovní vak“ od také nejznámějšího, dodnes vysoce hodnoceného (a z českých překladů bohužel velmi málo známého) Algernona Blackwooda. Spíše než se bát si čtenář udělá obrázek, jak se před koncem XIX. století ve staré dobré Anglii slavily svátky vánoční. Jako předvánočním příběhům ale osobně rozhodně dám přednost sbírce povídek (a úryvků z románů) českých autorů ze zhruba stejné doby, Vánoční cesty domů (vybral Jiří Škuba, vydal Chvojka 2001). Nějaké mordy či krvavé historky se tam také najdou, na označení strašidelná tato kniha ale neaspiruje, zato zajímavě poučí o Vánocích v Čechách někdy před sto padesáti roky.

3 13.12.2021

(SPOILER) Něco, co tu už jednou vlastně bylo – ovšem tenkrát ve svrchní křídě. Na první pohled sci-fi o cestování časem – s pomocí jakési steampunkové techniky, ale dějově cesta do ztraceného světa. Silurské moře ovšem přece jen nebylo na možná dobrodružství tak atraktivní jako vrchol doby dinosaurů v předešlé Sovákově knize a proto autor přibalil Věnceslavovi Brábkovi na cestu tentokrát i Amálii – snoubenku či spíše, řeklo by se dnes, „partnerku“. To aby bylo možné zažít i v siluru nějaké to dobrodružství. Samozřejmě, ani autor asi neaspiruje na špičkový dobrodružný román ze „ztraceného světa“ a s dobrodružstvími Doyleových, Burroughsových či Obručevových cestovatelů do pravěku nelze srovnávat. Ale – k opravdovému úspěchu třeba Obručevovy Plutonie byli třeba dva: spisovatel a ilustrátor Zdeněk Burian. Jan Sovák to zmáknul sám a samozřejmě, obrazová část je mnohem lepší než literární, zcela v duchu nejlepší burianovské tradice. A navíc – další bod pro Sováka – žádný ze jmenovaných klasiků cest do ztraceného světa se neodvážil poslat cestovatele až do siluru. Zůstali v obligátních druhohorách či jakési směsi dob od druhohor po diluvium (aby tam mohli být i nějací neandertálci). Celkem jednoduchý Sovákův text stejně jen doprovází to na knize hlavní – ilustrace. Množství barevných ilustrací i jednobarevných kvašů (Brábkovy „fotografie“), koláží, perokreseb, vše doplněné i skutečnými fotografiemi, vytváří pestrý „deník“ expedice a z knihy dělá krásnou knihu. A lze si z nich udělat velmi dobrý obrázek o pustotě silurské krajiny i o tehdejším životě (samozřejmě na základě dnešních znalostí). Snad jen jedna věc se autorovi zcela nepovedla: to když popisuje, jak po přistání v siluru cestovatelé otevřeli dveře a vstoupili „do teplého a vlhkého podnebí“. Jak to udělali s dýcháním se už neřeší – atmosféra v siluru obsahovala jen desetinu dnešní hodnoty obsahu kyslíku! Hrdinové zamířili po konci této výpravy do přece jen druhově pestřejšího devonu. Mohu se tedy snad těšit na další expedici.

3 20.06.2021

(SPOILER) Nelze nesrovnat s jiným významným záhadologem, Erichem von Däniken. Ten také vidí za naší existencí mimozemšťany, a to také od počátku rodu Homo. Proto objíždí svět a sbírá vědou dostatečně nevysvětlené artefakty a záhady, které může zabudovat do svých teorií. Däniken si ale nedal práci, vystavět nějakou kompexní teorii – podle něj navštěvovali mimozemšťané Zemi v nejrůznějších dobách od prehistorie, a nejrůznější místa. O tom, kdo byli ti mimozemšťané, také Däniken nespekuluje – prostě návštěvníci z hvězd. Sitchin nabízí na stejné téma něco jiného. Jako odborník na starověké jazyky a texty hledá především v písemných dokladech. Porovnává texty, dokazuje, že některé (sumerské) předcházely jiné (biblické) a že jsou zápisem událostí, které se staly. Že tedy nejde o texty náboženské, ale vědecké, ovšem s vědou mimozemšťanů. Vystačí s jedním druhem mimozemšťanů, obyvatel desáté planety Nibiru, kteří Zemi navštěvují opakovaně od doby asi půl milionu let zpět. U Dänikena se čtenář může (většinou) na místo kontaktu jet podívat a sám posoudit, co tam vlastně Däniken našel. U Sitchina je něco „kontrolovat“ skoro nemožné. Těch, kteří čtou sumerské texty je asi opravdu pramálo, takže kontrolovat, zda Sitchinův překlad má smysl, čtenář nemůže. Bibli svatou má sice k dispozici v řadě překladů (od Bible kralické až po překlady pro 21.století), ale zase – kdo je schopen diskutovat, zda to či ono slovíčko v aramejštině nemůže mít i další význam, který lépe zapadá do Sitchinových teorií. Takže nezbývá než přijmout nebo zcela odmítnout jeho výklad, jeho axiomy: Nibiru, planetu, která nás navštěvuje jednou za 3600 let, známou Sumerům, kterou ale moderní hvězdáři dosud neobjevili. Její obyvatele, kteří sice už před ½ milionem let zvládli meziplanetární lety, ale k těžbě zlata (které navíc v celé Sluneční soustavě je asi jen na Zemi) potřebovali manuálně pracující sílu. Při tom jejich civilizace byla bezpochyby technická (asi jako, na nižším stupni rozvoje, naše dnešní), nikoliv biologická. Tedy jako něco, co popsal A.C.Clarke ve sci-fi Setkání s Rámou, kde mimozemšťané mají biologické „stroje“. Mimochodem, podobnost s Rámou tu ale je. Ráma jako Nibiru proletěl kolem Slunce a zmizel zase kdesi ve vesmíru. Podobně jako lidé v tomto románu se asi museli Anunnakové snažit, stačit vždy při průletu periheliem všechno na Zemi vyřídit, než je Nibiru zase odnese ... Bohužel Sitchin neuvažuje, zda by tito tvorové (podle něho humanoidní, výsledek evoluce stejného života jako zde na Zemi, jen mnohem staršího – snad o miliardu let), žijící ovšem svůj životní cyklus ve zcela jiném časovém měřítku (jejich 1 rok života je 3600 lidských, takže pro pozemšťany žili neuvěřitelné desítky tisíc let, byli považováni za „nesmrtelné“) při pobytu zde, na Zemi, se nemuseli chovat spíše jako ti mimozemšťané v sci-fi povídce jednoho ruského autora. Ti se pohnuli (právě proto, že jejich tempo životních procesů bylo podstatně pomalejší) pozorovatelně teprve během několika let, takže když přistáli na Zemi, lidé je považovali za sochy neznámého původu. Tedy asi jako Anunnakové, kterým 1 vteřina jejich času trvá 1 lidskou hodinu!
Dojde (po vysvětlení vzniku Sluneční soustavy a samotné Země, vzniku a vývoji života, umělém vzniku rodu Homo a předávání vědomostí božskými učiteli, Anunnaky) i na UFO, Roswellský případ a nakonec i na „tvář“ na Marsu v oblasti Cydonia. Kniha vrcholí „incidentem Fobos 2“ – údajnou likvidací sovětské sondy u Marsu mimozemšťany (?), která měla politické následky zde na Zemi a vedla, tváří v tvář společnému ohrožení, k dohodě Reagan – Gorbačov v roce 1989 … Zde se autor dostává už na pole spikleneckých teorií.
Knih na tato témata napsal Sitchin celou řadu, tato zatím (?) poslední v češtině doplňuje jeho knihy o stvoření a má „potvrzovat“ předešlé Sitchinovy názory nejnovějšími vědeckými objevy – třeba výsledky sond Voyager z 90. let. Autor ovšem uvádí jen ty objevy, kterými může podpořit své teorie. Tak například, protože se mu to nehodí, výslovně ignoruje nálezy druhů rodu Homo z období mezi 1,5 milionem let a 300 000 let, kdy podle něj, Anunnakové začali experimentovat s vyšlechtěním Homo sapiens. Takže mu „chybí“ jakékoliv nálezy z této doby, připisované druhům Homo heidelbergensis, georgicus, antecessor, cepranensis, floresiensis a hlavně skutečnost, že paleontologové dnes považují za skutečně „moderní“ typy rodu Homo nálezy staré až 650 tisíc let (tedy starší, než podle Sitchina vůbec Anunnakové přistáli); rovněž denisovany nezmiňuje vůbec, ačkoliv jde o nejnovější objevy, dále komplikující vztah Homo sapiens – Homo neanderthalensis. Takže dnes velice (což ostatně uznávají i odborníci na danou oblast) nepřehlednou situaci vzájemné příbuznosti a následnosti různých rodů a druhů hominidů v posledních 6 či 7 milionech let velice zjednodušuje aby dokázal svou teorii vzniku Homo sapiens (pak čtenáře ovšem napadá, zda podobně není zjednodušeno i vše ostatní). Při tom vztahy mezi jednotlivými větvemi rodu Homo jsou bezpochyby (zatím) mnohem záhadnější a také zajímavější než prosté vyřešení problému vzniku moderního člověka zásahem Anunnaků.
Ve snaze, co nejvíce dokladovat posledními objevy v různých oblastech svou teorii, přeplňuje občas Sitchin text citacemi všech možných odborníků (často samozřejmě veřejnosti málo známých), což k čtivosti knihy příliš nepřispívá. Proto knihy Dämikenovy mi přijdou čtivější a bývají také (fotografie, obrázky) lépe dokumentované a hlavně vytištěné než Sitchinovy z nakladatelství Dobra či Fontána (o reálnosti teorií obou autorů nemluvím a nesrovnávám je, to je na jinou diskusi). Pro běžného čtenáře se zájmem o mimozemšťany a záhady minulosti tedy obsažná, ale na čtení trochu náročná kniha, i když si něco zajímavého, už vzhledem k rozsahu, v ní jistě najde.
Kniha ovšem už jednou vyšla, pod názvem Návrat ke Genesis v roce 2001 v překladu Radmily Valtrové. Jde o stejnou knihu, takže údaj vydavatele, že jde o 1. vydání, je nepravdivý.

3 22.05.2021

Další z pomalu se rozrůstající řady malých monografií, věnovaných ilustrátorům dobrodružné literatury, které vydává nakladatelství Toužimský a Moravec. Tentokrát věnováno malíři a ilustrátorovi ukrajinského původu, takže kniha přináší i řadu informací o životě komunity ukrajinských emigrantů v Československu. Skutečně zarážející je třeba číst o tom, jak Rusové, slovanští „bratři“ Ukrajinců, potlačovali a snažili se násilně zlikvidovat ukrajinský národ a ukrajinštinu. Aktuální dodnes, kdy pro Rusy (Putinovy Rusy), kteří už Ukrajincům nevládnou, je naopak údajný „útlak Rusů“ na Ukrajině záminka a důvod k agresi a válce ….
O Jiřím Wowkovi autor píše, že byl „epigon Zdeňka Buriana“. Ukázky jeho prací v této monografii snad nejlépe demonstrují, že to není zcela pravda. Jistě Wowkovy kvaše a barevné obálky knih lze takto označit (byly ovšem takto vytvářeny na zadání nakladatele), na perokresbách či kresbách tužkou je ale myslím vidět, že Wowk byl malíř zcela jiného stylu (a naturelu). Epigon byl mnohem více Miloš Novák (jeho obálky jsou někdy opravdu k nerozeznání od Burianových) nebo Jan Černý-Klatovský, a to včetně právě i kreseb. Samozřejmě v kresbě se Wowk s Burianem nemůže měřit, však se také vlastně nikdy nepouštěl do detailnějšího portrétu, kde by musel třeba blíže předvést anatomii kreslených postav. Jistě měl ale Wowk s Burianem mnoho společného – ilustrovali stejný druh literatury, stejné autory a někdy i stejné romány, pro stejné nakladatele, a Wowk byl mnohdy jen „levnější“ náhrada (tedy ne epigon, ale „Ersatz“) za Buriana pro, z hlediska vydavatele, méně důležité tituly. Měl ovšem svůj vlastní styl a v monografii jsou jeho problémy celkem popsány - někdy byly Wowkovy ilustrace doslova odbyté.
Je věčná škoda, že v knize není reprodukováno více ilustrací z připravovaného projektu mayovek, ilustrovaných Wowkem (nikdy nevydaných, jen část byla reprodukována až nyní v posledním vydání Old Surehanda a několik ukázek z toho je také v naší monografii). Za Wowkovo vrcholné dílo možno myslím považovat, kromě ilustrací pro Dobrodružný svět (obálky), hlavně rozsáhlý cyklus ilustrací románů J.M.Trosky. To je ovšem už spíše na poli literatury sci-fi. Zajímavé je pak srovnat „Trosku podle Wowka“ s Troskou, ilustrovaným Milošem Novákem a naposledy T(h)eodorem Rotreklem. I když oba posledně jmenované považuji obecně za lepší ilustrátory (Rotrekl je snad nejlepší český ilustrátor sci-fi), Wowk rozhodně v tomto srovnání obstojí.
Na závěr (jako doklad někdy málo odůvodněných kritických názorů na Wowkovy ilustrace) třeba jednu „kritickou“ poznámku, kterou si udělal k ilustracím Jiřího Wowka pan učitel Eduard Štorch, jinak autor, až pedantsky otravující ilustrátory svých románů. K jedné ilustraci Jiřího Wowka v románu U Veliké řeky si znechuceně poznamenal „Beznozí!“, Při tom malíř realisticky nakreslil postavy lovců, jejich psů a zubra „bez nohou“ , neboť lov probíhá zřejmě v jakési bažině …..

3 02.04.2021

Velice potřebné čtení. Stále dokola musí někdo zřejmě v Čechách poukazovat na „mýty“ (rozuměj nesmysly a lži), které jiní stále znovu opakují a vymýšlejí další. Tím nechci tvrdit, že kniha nemá slabší místa. „Pravdám a lžím“ vyprávěným v Čechách, se věnuje od dob svatého Václava, ale těžiště knihy je pochopitelně v historii posledních desetiletí až po politickou současnost.
Přesto mi zde chybí například
„vlastenecké“ mýty okolo příchodu praotce Čecha a původu toho „slovanského“ národa, který zde dnes žije (jeho "slovanství" už nás něco stálo!), nebo
lži okolo odmítnutí Marshallova plánu a následné sovětské „pomoci“ v dodávkách pšenice (jen velice stručná zmínka).
Naopak je možná až příliš mnoho místa věnováno třem posledním prezidentům včetně stávajícího, kde mi chybí třeba něco více o lži, neustále opakované všelijakými nahnědlými „vlastenci“, jak nás, národ a stát prezident Zeman osobně zachránil před imigranty …..
O tom, že lži o české minulosti, přetrvávající stále ve společnosti, mají velice praktický dopad i na jednotlivce a nemusí to být přímo v souvislosti s politikou, se asi nejlépe přesvědčila (podle článku v časopise Kauzy historie: Chodská rebelie) historička, která přijela na Chodsko diskutovat o Kozinovi. Když přítomným, někde v Trhanově či kde, popsala historická fakta, týkající se Jiráskem zostuzeného „Lomikara“, skoro došlo k fyzickému napadení rozzuřenými chodskými "vlastenci". Redaktor časopisu to popisuje takto: „(…..jedna renomovaná historička ….) nesetkala se s pochopením. Chodští usedlíci ji počastovali urážkami a nadávkami, až s ostudou raději utekla z přednáškové místnosti, kde začala houstnout atmosféra. Vážená historička nasedla do svého auta a pokusila se ujet, což se jí nakonec podařilo navzdory tomu, že Chodové měli tendenci ji fyzicky napadat a jeden z nich dokonce po ujíždějícím vozidle hodil vidle“ (konec citátu).
O využívání historických lží v předvolební agitaci některých politiků a stran ani nemluvě.
Přes dílčí nedostatky, jako knize velice potřebné a poctivě napsané, dávám plné hodnocení.

3 04.03.2021

Knihu jsem objevil v nabídce jednoho antikvariátu (za 500 Kč). Hledal jsem tedy na Databázi více informací a zde mne přesvědčily komentáře obou předchozích komentátorů: koupit. Nyní musím konstatovat toto: textem nejsem moc nadšen, bezpochyby vinou zvolené formy vyprávění (reprodukování deníkových zápisků) a hlavně asi nepříliš dobrého překladu je velice kostrbatý a tudíž málo čtivý, přestože obsahuje pasáže určitě velmi zajímavé. Zde by pomohl podle mne nejen nový překlad, ale i výtah z původního textu (k tomu ovšem dojde sotva). Trochu to připomíná jiný cestopis z Afriky, našeho cestovatele Holuba, ke kterému jsem zde napsal komentář. A pak ilustrace: to je ovšem třída, i co do reprodukce kvalita (kniha jako nová musela být ve své době krásná, můj antikvární výtisk je ve vazbě poněkud „rozvolněn“ a je vidět, že kniha neležela jen v knihovně, stránky jsou ale čisté a kniha je tak i dnes velice pěkná). Proto jsem se rozhodl „investovat“ ještě dalších 770 Kč za knihu Kuhnertových ilustrací „King od the animals“. Je tedy v angličtině, ale prodává se i v Česku. A je (trochu dražší) k mání i v německé verzi. Je to luxusní katalog k výstavě (v úvodu je odpověď ředitele galerie na otázku, proč právě výstava Kuhnertových obrazů: „Ukazujeme Kuhnerta, protože je jeden z nejvýznamnějších malířů a ilustrátorů své doby… je pozoruhodnou osobností v dějinách umění. Jeho obrazy zobrazují historii umění a vědy, ale také historii koloniální“). Zde jde opravdu hlavně o ty ilustrace – celkem 170, z toho asi 75 barevných reprodukcí, hlavně olejů (a několik kvašů), v porovnání i s celkem bohatě ilustrovanými Lovy a malováním tedy nepoměrně více. Krásné obrázky, však je autor i dnes, po skoro 100 létech, „king“ ve svém oboru. Zdeněk Burian měl své oblíbené tygry, Kuhnert zase lvy, jsou zde ale i sloni, nějaké zebry, a i tygr bengálský či zubr v Bialoviežském pralese. Také ale obrázky africké krajiny (Kilimandžáro) i z války proti domorodcům. Důležité je, že žádná ilustrace není stejná s těmi, použitými v knize Lovy a malování (tzv. kamenotisky v této knize nejsou vůbec). Zbytek jsou kresby tuší, většinou skicy (bohužel reprodukce některých je, přesto že kniha je velice kvalitně vytištěna, nezřetelná – byly nakresleny příliš slabě). I zde je to s textem ovšem horší. Kunstler maloval, co v Africe viděl, ať se to dnešním (politicky korektním) hodnotitelům líbí či ne. Také v té době do jeho kreslení nežvanili nějací komunističtí hlupáci, jako třeba v případě našeho Mistra, Zdeňka Buriana. Je známý debilní odsudek jeho umění od Ondřeje Sekory, který shledal, že když Burian kreslí střet člověka a divokého zvířete, staví je na roveň, je mu (po „buržoasnu“) lhostejné, kdo zvítězí… Kuhnert viděl v Africe i lidi, které třeba lvi zabili a sežrali – a kreslil i toto (tyto obrazy v knize ale nejsou). Nebo, když se doslechl, že kolonista Clark Peters hodlá oběsit domorodou dívku, kterou považoval za svůj majetek a která od něho uprchla, Kuhnert údajně řekl, že „tohle musím vidět, to jsem ještě neviděl, aby někoho věšeli“. A nakreslil perokresbu, která v knize reprodukována je. Text, přinášející informace o autorovi, jeho obrazech a jejich přijetí veřejností obsahuje také zbytečné „vysvětlující“ pasáže k jeho názorům na domorodce a na kolonialismus (samozřejmě z dnešního hlediska – dosti nesmyslné). Jak napsal v komentáři ke knize na Amazonu jeden čtenář: „nemá cenu to ani číst, obrázky ale stojí zato!“ Plně souhlasím. Naši českou knihu Lovy a malování (a ostatně i anglickou, která ji výborně doplňuje, o té ale Databáze není) ohodnotím tedy výhradně podle kvality ilustrací (kvůli kterým jsem obě knihy ostatně i kupoval) pěti hvězdičkami.

2 18.07.2022

(SPOILER) Připlouvá loď … ve verneovkách často použitá výchozí situace. Také styl, popis a charakteristiky hrdinů zcela odpovídají Vernovu stylu. Jde tedy zřejmě o fragment skutečné „verneovky“, verneovky, které nebylo dáno, aby ji autor dokončil. Máme k dispozici pouze 5 úvodních kapitol a věru že představují nejtajemnější dílo Julese Verna (kam se hrabe Vilém Storitz, Tajemství pralesa či Tajemný hrad v Karpatech!). Tajemství tohoto zlomku totiž už zřejmě nikdo nikdy nerozluští. Ačkoliv doslov knihy nabízí vysvětlení, proč Verne vůbec takovou knihu začal psát i proč ji nedokončil, jde stále jen o (třebas pravděpodobné) dohady. Tento fragment knihy autora románů „Podivuhodných cest“ popisuje začátek cesty francouzské výpravy do nitra tehdejšího Francouzského Konga. Takže je zde i u Verneho obvyklá kapitola s obsáhlým popisem pronikání cestovatelů a dobrodruhů do této země. Tehdy Francie obsazovala území v Africe, kde se její civilizace setkávala s domorodými kmeny. Některé Verne popisuje s otevřenými sympatiemi, jiné se nebojí (nebylo ještě politické „korektnosti“ a protikolonialistické ideologie) popsat velice záporně. Prostě zlatá doba před první světovou válkou. Verne zde píše zcela v souladu s francouzským vztahem k obsazovaným územím, které se jednou měly stát „zámořskou Francií“ a jejich obyvatelé (zámořskými) Francouzy. Zralost místního obyvatelstva Francouzského Konga pro tento ideál má zjistit právě dotyčná výprava. To samozřejmě ale asi nebylo vše, co Jules Verne chtěl v románu čtenářům sdělit. Můžeme se jen dohadovat, jakou dobrodružnou zápletkou měl být román okořeněn, kdo měl být tím, u Verneho obvyklým, zrádcem. Nebo odvážnější spekulace – co měla výprava v nitru Konga objevit? Velice zajímavá je postava ruského experta na esperanto, který je součástí výpravy. Sama se nabízí otázka, proč právě Rus? (Nechci věřit že proto, protože – jak nás kdysi učili – vše vynalezli Rusové.) V ryze francouzské, francouzskou vládou placené výpravě kvůli francouzským politickým cílům je zde Rus. Že by Francie neměla (když už esperanto mělo být tématem románu) své věhlasné experty na tuto umělou řeč? Dovedu si dobře představit, že Jules Verne zde mohl zařadit kapitolu (podobnou kapitole o francouzských cestovatelích do Konga) o francouzských esperantistech… Přesto se zde objevuje ausgerechnet Rus. Moje vysvětlení je u Verneho (a bohužel i jiných Francouzů) tehdejší (a jak bohužel vidíme u některých - nejen - Francouzů, i politiků, dodnes) nekritické podlézání Rusku. Autor „Podivuhodných cest“ umístil děj svých románů do všech možných zemí celého světa. A je tedy jasné, že když César Cascabel cestuje domů přes Sibiř, je mezi vedlejšími hrdiny Rus. Rusku ostatně Verne věnoval celý román – Michail Strogov. A právě zde udělal zkušenost která ho mohla z jakéhosi obluzení Ruskem a Rusy vyléčit – to když jeho nakladatel měl obavy (!), co románu řekne Rus, nestyděl se dokonce (neoficiálně) zeptat Rusa, zda to tak „smí“ vydat – a slavný Verne a jeho vydavatel, aby nepřišli o kšeft, zbaběle couvli a podrobili se Rusově „radě“… Měli-li Verne do té doby jakési sotva něčím podložené názory, že Rusko je taková normální země jako Francie, jen ležící trochu východněji a Rusové lidé jako Francouzi (vždyť dokonce někteří mluvili francouzsky !), pak se po této zkušenosti mohl probudit. „Michal Strogov v ruském překladu za carského režimu nevyšel nikdy … a problémy s ním byly i po revoluci. Zato překlad Ocelového města, ostře šovinistického, protiněmeckého pamfletu, vyšel v císařském Německu ve stejném roce jako originál ve Francii“ (viz Neff: Jules Verne a jeho svět, str.198). Ale – třeba měl být tento Rus právě oním zloduchem výpravy…
Knížečka je tedy zajímavým doplněním díla velkého spisovatele. Běžný čtenář, který si „pochutná“ na nejlepších verneovkách a nemusí už ty slabší (také jsou!) nepřijde o nic, když tento zlomek románu vynechá, Vernův fanoušek (či dokonce sběratel jeho románů) by ovšem knihu vynechat neměl. Nakladatelství je za tento počin třeba poděkovat a ocenit, ne tolik z hlediska literárního, ale za snahu i v češtině nabídnout Verneho co nejúplnějšího.

2 15.07.2022