Amadys33 komentáře u knih

Knihu jsem četl několikrát v době dospívání a jako všechny další knihy pro mládež od Miloše Zapletala, se mi velmi líbila. V roce 1999 jsem zorganizoval s přáteli podle této knihy výpravu, kdy jsme vyšli z Ještědu a putovali přes Jizerské a Lužické hory až k Soví jeskyni do Česko-Saského Švýcarska, kam jsme přišli, v den zatmění slunce, po deseti dnech pouti. Přespali jsme tam (bylo trochu pracné tu správnou jeskyni najít) a ukázalo se, že pověst o této jeskyni byla pravdivá. :-)
Po cestě jsme procházeli úchvatnou krajinou s mnoha přírodními i architektonickými zajímavostmi, např. Sloní kameny, hrad Sloup a vše další, co bylo zmíněno v knize.
Pár dní před cílem jsme se setkali i s jinou výpravou putující tamtéž, takže legenda o Soví jeskyni si, k mojí velké radosti, žije svým vlastním životem.
Byl to můj nejlepší vandr, nepřekonaly ho ani další třeba na Slovensku, v Rumunsku nebo na Ukrajině.
Doufám, že si budu moci tuhle cestu ještě někdy zopakovat.
Knihu i putování podle ní všem doporučuji.
Překvapilo mě, podle zdejšího počítadla, jak málo je Zapletal známý a čtený.

12 18.10.2013

(Možných pár spoilerů, ale nemohu si je tu odpustit. Kdo ještě knihu nezná, čte tohle jen na vlastní nebezpečí).

Kniha, u jejíhož čtení jsem se po většinu doby smál tak, až mi tekly slzy a dostával jsem křeče do břicha, ale musel jsem se smát pořád dál...
Určitě jedna z mých nejoblíbenějších knih, stálá členka mých TOP 5 a z humoristické literatury pro mě vůbec nejlepší.

Zhruba do padesáté strany jsem se tím tak nějak rozpačitě pročítal a čekal, co se z toho vyklube, pak jsem se ale konečně rozhodl akceptovat Ignáciovu neuvěřitelnou monstrózní nakynutou existenci i s jeho pylorickou záklopkou (velmi často neprodyšně uzavřenou) a už jsem se jen královsky bavil.

Pro Ignácia svět od konce středověku postrádá veškerou mravnost, řád a geometrii, proto spisuje už mnoho let obsáhlou obžalobu tohoto světa.
Prakticky nevychází ze svého pokoje, nicméně je okolnostmi donucen vydat se za výdělkem do ulic New Orleans a začíná psát Deník pracujícího mládence.

Sice je Ignácius jakýsi podivný parazit na důchodu své matky, ale něčím těžko definovatelným se nám stane celkem morbidně sympatický a dostane se nám pod kůži, možná za to může jeho originelní Weltanschauung, možná v sobě jako on také cítíme génia, kterého svět dosud neobjevil nebo nás na svou stranu dostane snahou vytřít konečně zrak té "otravně" angažované Myrně Minkoffové svéráznými "za spravedlnost bojujícími" akcemi typu: Křížová výprava za důstojnost mouřenínů... a nebo to, že sledujeme z bezprostřední blízkosti jeho pád.

Neuvěřitelná spousta dialogů, úvah a dopisů z této knihy si zaslouží trvalé místo v síni slávy humoru. Ignáciovy epištoly z Levyho kalhot nebo ty, jež posílal svému přednášejícímu na univerzitě jsou pro mě nezapomenutelné.
Jeho návštěvy kina a hlasité komentáře filmů jen těžko překoná pologramotný pisálek ze Cinemy nebo Premiéry.
Miluji Ignáciův způsob řazení spisů do kartotéky, rád bych jej také jednou někde uplatnil...

Knihu nezaplňuje pouze, mořskou obludu připomínající, Ignácius. Nachází se v ní spousta dalších neméně podivných smích a pláč vzbuzujících postav: obchůzkář Mancuso, věčně nuceně tvrdnoucí na pánských veřejných záchodcích, černošská filozofující "příživa" Burma Jones, sabotující úklid v Noci rozkoše, Darlena s holohlavým papouškem, toužící stát se striptérkou, věčně se bavící a chichotající teploušek Dorian z francouzské čtvrti, osmdesátiletá "slečna" Trixie požadující svoji šunku, paní Levyová snažící se ze slečny Trixie udělat aktrativní a aktivní ženu, monotematický stařík Claude Robichaux, pro kterého za všechno můžou "ti komunardi", Ignácia milující, ale nechápající matka, paní Reillyová, která z cedulky: Mír všem lidem dobré vůle, kterou Ignácius připíchl na dveře, definitivně usoudí, že je zralý pro umístění na psychiatrickém oddělení Charitní nemocnice, Myrna Minkoffová, ušmudlaná bojovnice proti bezpráví, oslovující všechny: "Pánové", pan Levy, majitel Levyho kalhot a patrně jediná objektivně svět vidící postava této knihy a další. Nesmíme zapomenout také na jedno lehátko!

Tragikomický hrdina Ignácius J. Reilly se stal jednou z mých nejoblíbenějších literárních postav a New Orleans pro mě jedním z nejzajímavějších měst světa (nejenom díky tomuto románu).
Kdo postrádá dostatek nadhledu, empatie a sebemrskačství, radši to ani neotevírejte, nebude vás to bavit.

Ignáciovi chybí obrovská spousta sebereflexe, ale jeho existence v tomto kosmosu je prostě natolik jedinečná a neuvěřitelná, že mu všechno odpustím a jen s dechberoucím úžasem sleduji otáčení Boëthiových kol štěstěny a jeho nezadržitelnou strmou jízdu až na samé dno.

U této knihy mě nejcitelněji mrzí, že se nedočkáme pokračování.

(02.12.2015 přečteno popáté)

Velké zklamání.
Samé předvídatelné akce i samotný konec knihy. Hlavní hrdinka prokráčela arénou jen díky nemohoucnosti autorky s ní nějak přirozeně manipulovat, takže jí musela neustále přicházet nesmyslná pomoc typu "deus ex machina".
Byl tam jeden silnější okamžik, kdy slza ukápla, tu by ze mě ale vyloudila časem nejspíš i Ordinace v růžové zahradě. Objevilo se tam několik náznaků něčeho zajímavějšího, ty se ale vždy trestuhodně nevyužité vytratily.
Zápletka neoriginální, hlavní postava chabá.
Plytké počtení na jeden večer, když není energie věnovat se něčemu, "skoro všemu", zajímavějšímu.
Filmová verze je stejně kvalitní jako její knižní předloha, nicméně má aspoň na csfd.cz poněkud objektivnějši hodnocení než kniha tady.

17.12.2013 Nyní po shlédnutí japonského filmu Battle Royal (Batoru rowaiaru, r.: Kindži Fukasaku, 2000) ubírám nepovedenému plagiátu paní Collinsové další hvězdičku.

8 07.12.2013

Šmídova nejvtipnější kniha, jež se stala vodáckou Biblí. Skvělé návody jak si utahovat z háčků, kteří jsou sice příčinou všech nesnází v lodi, ale stejně je tam moc rádi máme. ;-)

5 14.11.2013

V roce 1969 podnikl Thor Heyerdahl další dobrodružnou mořeplaveckou výpravu, tentokráte na rákosové lodi postavené podle staroegyptských vzorů vytesaných v hrobkách faraonů...
...Staré indiánské civilizace v Latinské Americe ve svých pověstech tvrdí, že k nim kdysi přes moře připluli lidé s bílou pletí a s vousy, kteří je naučili spoustu věcí.
Heyerdahl, vidí podobnosti mezi těmito indiánskými kulturami a civilizacemi starého Egypta a dalšími národy tehdejšího starověkého Blízkého Východu. Staví rákosovou loď nazvanou Ra a vydává se na cestu přes oceán, aby dokázal, že už v předkolumbovských a předvikingských dobách bylo možné přeplout na tehdejších plavidlech Atlantik, a že mohlo dojít ke kulturnímu styku.
V Egyptě zjišťuje, že je tam už prakticky nemožné sehnat dostatek papyru ke stavbě lodi (jeden z důsledků stavby Asuánské přehrady), odjíždí do střední Afriky k jezeru Čad, kde černoši dosud používají rákosové čluny... ale ani tam nakonec nepořídí, nicméně si tam najme dva domorodé stavitele lodi. S papyrem uspěje až u jezera Tana, dopraví jej do Egypta, a tam ve stínu pyramid, za velkého zájmu turistů, postaví loď. Tu pak přepraví do starobylého marockého města Sáfí (sloužilo jako přístav, už minimálně za dob fénických mořeplavců), odkud se se svou šestičlenou posádkou chystá vyplout přes Atlantik. Na cestu si připraví i dobové pokrmy, aby byl experiment úplný.
Odborníci na papyrus jim tvrdí, že se loď ve vodě rozloží během pár týdnů a ve slané mořské vodě to bude ještě rychlejší, přesto se skupina vydává na cestu. Loď je řízena dávno nepoužívaným kormidelním systémem, okopírovaným ze starých vyobrazení a velkou plachtou.
Brzy po začátku plavby se jim zlomí obě kormidla a plavidlo je těžko ovladatelné, přesto lehce proplouvá až desetimetrovými vlnami v bouřích, nicméně díky chybám v konstrukci lodi se téměř neznatelně pomalu potápí.
Posádku tvoří sedm lidí ze sedmi různých států (převážně vědci) a jen jeden z nich má nějaké zkušenosti s loďmi, důvěřují směrům větrů a mořským proudům a věří v úspěch výpravy.
Po dvou měsících plavby a pěti tisících uražených kilometrech, téměř na dosah cíle cesty, je experiment ukončen, loď je už téměř celá pod vodou, posádka chce ale i tak ještě pokračovat v cestě, nicméně Heyerdahl nechce riskovat jejich životy. Důvodem nezdaru je špatná konstukce, přece jen pár egyptských reliéfů nemohlo dát vzniknout dokonalé lodi, jaké se v tehdejších dobách používaly a vylepšovaly po staletí.
...O rok později experiment v téměř stejném složení opakují. Loď Ra II si tentokráte nechají postavit peruánskými indiány od jezera Titicaca, kde se dosud plaví rákosová plavidla podobných tvarů, jaká se používala ve starověkém Egyptě a v dalších oblastech kolem Středozemního moře. Jejich konstrukce se ukáže lepší a odolnější a experiment se nyní podaří dotáhnout do úspěšného konce. Výprava opět vyplula z marockého města Sáfí a cesta byla ukončena doplutím Ra II na ostrov Barbados u amerického pobřeží. Plavba trvala dva měsíce a byla dlouhá šest tisíc kilometrů.
Heyerdahl dokázal, že bylo možné překonat Atlantik už ve starověku. Pokud by se na objevnou cestu přes oceán starověká posádka nevydala dobrovolně, v případě zlomení kormidel (jako se stalo na lodi Ra) nebo v důsledku jiných neočekávaných okolností, by je mořský proud a vítr zanesli k americkému pobřeží.
(Obě výpravy Ra, v letech 1969 a 1970, se během cesty atlantickým oceánem několikrát setkaly s rozsáhlými ropnými skvrnami, vzniknuvšími únikem z tankerů a ropných plošin, kterými proplouvali i několik dní).

5 10.10.2013

Řekl bych, že přečtení této knihy bylo poslední kapkou, kterou jsem potřeboval, abych začal zase běhat a tentokrát ještě více a lépe! :-)

4 26.08.2019

Zatím to nejzajímavější, co jsem se dozvěděl o Velikonočním ostrově. Spousta informací, o kterých se (asi naštěstí), jiné publikace nebo třeba cestopisné časopisy nezmiňují. Jestli se tam někdy dostanu, tak se pokusím nějaká ta zmíněná místa z knihy objevit.
A Pavel Pavel? Jeho rozhýbání velikonočních soch je zajímavé, ale naprosto nepoužitelné a nesmyslné.

4 27.07.2017

Knihy Aloise Musila jsou pro mě velkým objevem. Zasloužily by si určitě nové vydání s jeho vlastní obsáhlou fotodokumentací.
A. Musil popisuje ve svých knihách cesty Arábií na sklonku 19. a počátku 20. st.
Dokázal si zjednat svou odvahou a znalostmi respekt a uznání místních kmenových vůdců.
Ze svých cest přivezl stovky okopírovaných nabatejských a řeckých nápisů, náčrtků, fotografií, ale i množství biblistických, topografických, etnografických a botanických poznatků. Na druhou stranu také podlomené zdraví – malárii a spoustu šrámů z opakovaných, životu nebezpečných loupežných přepadení a bitek s arabskými bojovníky jichž se sám zúčastnil.
V roce 1906 vyšla jeho mapa oblasti bývalé římské provincie Arabia Petraea, zachycující území v rozsahu 95 000 km2, do velké míry korespondující s dnešním Jordánskem, jež se stala nejpodrobnější mapou této oblasti.
Pomohl uzavřít mír mezi významnými kmeny, které spolu válčily desítky let. Stal se spolunáčelníkem dvou beduínských kmenů.
Jako znalce tamnějšího území ho kontaktovaly významné světové mocnosti, které tam uplatňovaly své koloniální zájmy.
Císařem Františkem Josefem I. byl Musil oceněn Řádem železné koruny III. třídy.
Alois Musil byl český vědec, který získal mezinárodní věhlas. V roce 1911 se stal čestným členem Dánské královské zeměpisné společnosti. Jako dosud jediný Čech obdržel 21. února 1928 zlatou medaili Charlese P. Dalyho a byl zapsán na desku cti v čestné síni Americké zeměpisné společnosti.
Musilovy poznatky zůstávají dodnes pro badatele nenahraditelným zdrojem informací. Jeho vědecký záběr byl obrovský a stejně rozsáhlé je i zanechané dílo. Vydal 54 knižních titulů a přes 1200 odborných i populárních článků.
Patří mezi největší české cestovatele a svým významem a poznatky z cest se řadí minimálně na úroveň Zikmunda s Hanzelkou.
Jako katolický kněz a „exponent rakousko-uherského dvora i buržoazního Československa“ byl komunistickým režimem systematicky vytěsňován z čítanek i z paměti národa, což se v jeho případě téměř dokonale povedlo. :-(
Nyní je znám především pouze pravidelným návštěvníkům antikvariátů.

Alois Musil byl člověk světového formátu, který je u nás nyní trestuhodně opomíjen a zapomenut, a který, jak doufám, bude opět zpětně podle svých zásluh uznáván a doceněn.

4 11.10.2013

Má první kniha od tohoto páru. Sice jsem si chtěl nejdříve přečíst knihu Písečný muž, abych zjistil jestli to snad není nějaký odkaz na skvělou Písečnou ženu od japonského spisovatele Kóbó Abeho, ale byla v knihovně zrovna vypůjčená, po přečtení téhle knihy, ale nevím, jestli se mi ji ještě bude chtít číst. V ději i v chování postav bylo dost nelogičností a hlavní vyšetřovatel není zrovna žádný Sherlock, i když se na něj, nevím proč, na začátku knihy pějí ódy. Literárně žádná sláva, i tak to ale bylo docela čtivé, nicméně rozhodně zklamání proti očekávání, které bylo založené na různých recenzích jeho knih a názorech čtenářů. Pohodová nenáročná oddechovka. 65%.

3 19.09.2017

V japonském zajateckém táboře v Thajské džungli staví angličtí zajatci během druhé světové války část železnice s mostem přes řeku Kwai. Pracují tak na, pro Japonce, strategicky důležité spojnici oblastí jihovýchodní Asie. Po počátečních malicherných sporech a sabotážích (angličtí důstojníci přece nebudou manuálně pracovat po boku obyčejných vojáků) se stavba buduje převážně už v režii anglických zajatců, mezi kterými se náhodou nachází několik odborníků, kteří s podobnými projekty mají zkušenosti.
Japonci tu jsou pro Angličany něco jako poloopice, které ještě před pár lety běhaly po svých ostrovech s oštěpy a sami by byli schopni zde v pralese postavit nanejvýš lanovou lávku. Most se stane pro zajatce symbolem převahy anglické civilizace nad japonskou.
V románu je vyzdvihována anglická schopnost organizace, civilizovanost, důkladnost a smysl pro detail, což mi nepříjemně kontrastuje s druhou částí knihy, kde se trojice anglických "specialistů" (kreslíř, univerzitní profesor, ten třetí už nevím co byl za odborníka) vyslaných z vojenské základny v Indii, snaží most zničit.
Neustálá glorifikace anglického národa mi v této knize není nijak přijatelně zdůvodněna, takže mě tu rozčiluje.
Jinak se mi zápletka líbila a konec byl pro mě poměrně překvapivý. Filmovou verzi jsem viděl asi před dvaceti lety a prakticky si ji už nepamatoval, takže se mi Most přes řeku Kwai četl dobře. Na film se znovu podívám.

3 21.07.2014

Knížáka rád jako umělce nemám, nicméně si ho vážím jako osobnosti.
Podle této svojí knihy vynašel téměř všechny výtvarné umělecké směry od 60. let do současnosti o pár let dříve než ti, jimž jsou dosud tyto zásluhy neprávem připisovány. Podobné nároky si tento Jára Cimrman výtvarného umění přivlastňuje i v hudbě. Sebevědomí mu nikdy nechybělo.
(Knihu jsem měl půjčenou z knihovny v Mor. Třebové a nezištně jsem ji vzal k podpisu na jeho vernisáž v Litomyšli, kde si tento pán ihned všimnul knihovního razítka a aniž by se na něco ptal, okamžitě do celých prostor zahulákal, že jsem ji ukradl. Nenápadně jsem se potom vytratil). :-)

3 18.12.2013

Kniha poslouží jako učebnice šachu naprostým začátečníkům, ale i pokročilým. Seznámí nás s různými strategiemi a typickými kombinačními obraty. Naučíme se orientovat v nespočtu různých zahájení. Poznáme největší šachové velikány.
Můj oblíbenec: Emanuel Lasker, v pořadí 2. mistr světa v šachu (pokud bych hodnotil jen podle šachových dovedností, byli by před ním jiní).
Díky této knize jsem se naučil, mimo jiné "Traxlerův tah" (Traxler - český kněz a šachista jej poprvé použil v roce 1890) - ultraostrá varianta hry dvou jezdců v obraně, jeho úspěšné uplatnění v turnaji (následně i celkové vítězství) mi způsobilo mou největší šachovou radost. :-)

3 10.10.2013

Většinu času jsem se u toho usmíval a jednou zasmál i nahlas. Na můj vkus to bylo příliš nekomplikované, Alan, ačkoliv toho zažil hodně a párkrát mu šlo i o život, tak všemi dobrodružstvími procházel příliš snadno a jednoduše. To platí i o jeho posledním kousku, útěku z domova seniorů a příhodách, co se z toho urodily.
Nicméně kniha mě bavila a utekla příjemně jako jízda se Student Agency. A z bestsellerů to bylo jedno z nejmenších zklamání (doopravdy jen velmi malé, oproti očekávání).

2 27.09.2014

Napsáno s naprostou lehkostí a přehledem. Svěží, vtipné, příjemné, velmi pozitivní. Určitě se k této knize budu vracet. Uajíí.

2 08.01.2014

Kdyby tu nebyl ten vedlejší příběh redakce Milénia a Lisbeth, hodnotil bych knihu hůře.
Škoda, že to pokročení ve vyšetřování "vraždy" Harriet nebylo vyřešeno nějak jinak, protože za to, jak 40 let opomíjeli tak důležité věci a vzhledem k tomu, kolik tomu věnovali času, nemůžu dát víc jak tři hvězdy, bo moje akvarijní rybička by s tím případem pokročila za čtyři desetiletí více...
Musím říct, že jako v jednom z mála případů se mi víc líbil film než kniha, scénář se hlavních nedostatků knihy dokázal zbavit nebo je zakamuflovat, nicméně herecký casting byl hrozný a pan novinář tu oproti knize působil jako strašlivý ňouma.

2 30.10.2013

Život ve 12. století z pohledu člena arabské nižší šlechty, který neměl vlastní sídlo a žil na dvorech různých muslimských velmožů.
Jeho otec spravoval nedobytný hrad Šajzar nedaleko Damašku, ale dalšími vládci se tam stali synové otcova bratra.
Usáma Ibn Munkiz byl inteligentní a dokázal se rychle dostat do přízně významných mužů z jejichž štědrosti těžil. V knize to nezmiňuje, ale ví se, že se aktivně zapojoval do různých intrik, díky kterým musel urychleně opustit Damašek a později i Káhiru.
Kniha složená hlavně z jeho vzpomínek a částečně z vyprávění, která slyšel, nám líčí především šarvátky s křižáky a jeho lovecké zážitky.
Křižáci (mluví se o nich jako o "Francích", kteří tam převládali), jsou popisováni převážně jako stateční, měl mezi nimi i přátele, nicméně celkově o nich nemá valné mínění, jedním z důvodů, který zmiňuje několikrát je, že nežárlí na své ženy, které se jdouce po ulici se svým mužem dají klidně do řeči s mužem jiným a jejich muž počká na ně opodál až dohovoří... z čehož lze odvodit celkově špatné charakterové vlastnosti jejich manželů.
Ibn Munkiz se zúčastnil osobně mnoha bojů a častokrát prokázal svou statečnost. Líčené boje postrádají taktiku a většinou končí vítězstvím muslimských bojovníků, kteří zaženou křižáky na útěk.
Dále líčí lovecké zážitky, popisuje podrobně průběhy lovů a všeho, co je na ně potřeba, dozvídáme se např., že v jeho době se v oblasti Izraele, Libanonu a Sýrie běžně vyskytovali lvi.
Líčí také průběhy některých nemocí a jejich léčení, různé anekdoty a příběhy, kreré zaslechl. Některé z nich jsou nemožné, založené na náboženských dogmatech a neznalosti, přesto líčené jako pravdivé.

2 21.10.2013

Po druhém přečtění, po asi patnácti letech, už se mi to tolik nelíbilo, různé situace už mi nepřišly tak vtipné jako dřív, a to jeho neustálé šklíbení mi bylo vyloženě protivné. Potkat nějakého takového ksichtila, měl bych sto chutí nakopat ho do zadku. Proti ostatním postavám tam, je to ale pořád klaďas a sympaťák. Ubírám jednu hvězdu proti dřívějšímu hodnocení a vyjímám tento titul z doporučených knih.
Jako zajímavějšího a lepšího spisovatele beru Kingsleyho syna Martina Amise.

1 04.08.2017

Román zabývající se americkými třídními vrstvami a jejich odlišným způsobem života, kterému patrně do určité míry dává za vinu smrt ženy, kterou zabil mladík z nuzných poměrů toužící po přepychu a penězích. Lidé jsou zde příliš úzce rozděleni na chudé a bohaté, přičemž je zde je téměř nemožné dostat se z nižší vrstvy do vyšší.
Kniha je místy zbytečně popisná, co čtenář pochopí z několika slov, je zde pro jistotu vysvětleno několika větami.
Mladý hlavní hrdina, ze začátku poměrně sympatický, ztrácí s postupným otáčením stránek knihy své charisma, až se nakonec ve své nahotě ukáže jako nepříliš inteligentní slaboch, pro jehož chování možná nalezneme chvilkové pochopení, ale neměli bychom pro ně nalézt žádnou omluvu.

1 22.03.2015

Příběh dívky s pomeranči je vtipný a romantický a něco takového by chtěl jistě prožít každý z nás. Kniha by měla být tvořena jen tím. Zbytek se mi nijak zvlášť nelíbil. Dopisní monolog mrtvého otce se svým, nyní již dospívajícím, synem je zbytečně patetický a citově vydírající. A jeden z pilířů knihy, položení otázky, jestli žít a umřít nebo radši vůbec nežít, a hledání její odpovědi je úplně zbytečný, odpověď je jasná... Tím je pro mě tedy i zbytečná tato část knihy. Přesto dávám ale díky té "dívce s pomeranči" 5 hvězdiček.

1 17.01.2014

Hvězdička navíc za zenové přesahy knihy, kdy si člověk uvědomí, jak může být i ta nejobyčejnější věc krásná a za myšlenky jak se stát opravdovým člověkem.
Chybí mi tam popis Musašiho tréninku boje s mečem, to že tvrdí, že se učí od přírody mi nestačí.
Komu se kniha líbila, tomu doporučuji japonský anime seriál Samurai Champloo, bude se mu líbit též.

1 02.12.2013