alca-212 komentáře u knih

Dobrou čtvrtinu knihy jsem si říkala, jak se autorce skvěle podařilo vystihnout a popsat pocity ženy, které se nedaří otěhotnět. Naděje, zklamání. Vše se mi zdálo hodně živé a opravdové. Než mi došlo, že to zřejmě až taková fikce nebude, že si něčím podobným paní spisovatelka sama prošla...
Otevřená, syrová, niterná zpověď. Věřila jsem každému slovu.

Letos jsem se i já rozhodla připojit ke Dni nepřečtených knih. Já se nebojím byla docela nedávná impulzivní koupě. V žádné z našich brněnských knihoven titul není a i když jsem pana spisovatele neznala, riskla jsem to a knihu objednala. A vyplatilo se.
Italský venkov, vedro, dětská parta, drsný příběh viděný očima dítěte... Hrozné to bylo. Smutné. Krásné.

Kdybych měla jedním slovem charakterizovat tuto knihu, bylo by to "milá". Během života čtyř generaci se událo plno věcí a byly mezi nimi i věci hodně smutné. Těžký život, dřina, kolikrát se mi hrnuly slzy do očí. Přesto na mě vyprávění nepůsobilo nijak depresivně a i když jsem se na začátku trochu zdráhala použít to slovo "milá", přesně tak to cítím.
Krásná kniha.

Vážné téma. Čekala jsem, že mě kniha dostane, ale tentokrát to ke mně neproniklo. Čtení se mi táhlo, šlo to vše tak nějak po povrchu, mimo mě. Četla jsem, že jsem četla. Možná jsem vybrala špatný čas a určitě za to jakési zklamání mohou i má vysoká očekávání. Příšté se v nich pokusím krotit.

Po dvou letech jsem se dostala k pro mě třetímu titulu od autora a opět musím dát plný počet. Vím, že to máme každý jinak, ale mě mrzí to nízké hodnocení jeho knížek zde. Já na ně nedám dopustit. Opět jsem si užila styl psaní, pomalé tempo vyprávění... Za mě skvělá kniha.

Občas si říkám, že příště už si vyberu knihu klidnou a pohodovou, jenže mně ta ruka vždycky sáhne po těch smutných a náročnějších... I Akvárium takové bylo. Silné, syrové, přitom křehké, živé. Dočítala jsem se zatajeným dechem.

Já jsem ráda, že jsem knihu nečetla dřív. Být vydané jenom tři díly, to bych se o hlavní hrdiny asi fakt bála :-).
Napínavé, čtivé - jen ten konec se na můj vkus docela táhl...

Pamatuji si, že když jsem četla Rozložíš paměť, měla jsem docela zábrany to číst. Připadalo mi to hodně intimní a osobní. Nevím, jak moc je Hrbačka autobiografická, ale tady to bylo to samé. Šákja vše líčí zcela věcně a bez obalu. Žádná sebelítost, žádná tabu. Napsané je to tak, že jsem nepochybovala. Věřila jsem jí každé slovo. A snad i rozuměla...

Dočteno... Kruh se uzavřel.
Po těch předchozích dílech jsem se obávala, co přijde, co pan spisovatel v tomto poslednim postavám přichystá...
Čtyři dily... Útlé, plné děje, plné lidských osudů... Psáno na efekt? Nevím. Možná. Ale nelituji, že jsem četla.

Většinou nevydržím a těsně před četbou nebo i během četby zkouknu anotaci i komentáře. Vadí mi to, nelíbí se mi to, vždycky si říkám, že příště už ne, ale je to silnější než já...
Tady se mi ale podařilo předsevzetí snad poprvé dodržet. Nikde jsem dopředu nešmejdila a tak jsem pak dostávala jednu ránu za druhou. I na hlasité komentáře došlo...
Ode mne jednoznačně pět hvězd.

A mám po radosti... Všechny autorovy vydané knihy přečtené... No, co už... :-)
Tato byla lehce předvídatelná, ale vůbec mi to nevadilo a navzdory tomu smutnému tématu se mi četlo moc pěkně. Jsem ráda, že autor nenašel zalíbení v nějakých drsných a srdceryvných scénách - tady jsem to obzvlášť ocenila, protože těch příležitostí díky tématu měl plno...
No, nezbývá než doufat a těšit se, že pro nás pan spisovatel už píše něco dalšího :-).

Moc se mi do knihy nechtělo, ale termín v knihovně byl na spadnutí a vracet nepřečtenou, to jsem zavrhla. A nakonec jsem byla ráda. Brzy se ta moje nechuť zlomila a tak jak mívám tisíc připomínek hlavně k thrillerům, tady jsem nic neřešila a všecko včetně konce akceptovala.
Prima čtení.

Ze začátku jsem moc nerozuměla, ale postupně si mě kniha získávala. Poklidem, pomalým plynutím, jakousi melancholií. Témata vážná, podaná s citem.
No a konec... co říct... asi to tak mělo dopadnout.

Po docela dlouhé době žádná vražda, žádný drásavý a temný příběh... Začetla jsem se a vůbec neřešila, nakolik je kniha uvěřitelná nebo předvídatelná. Za mě pěkné čtení.

V poslední době jsem měla pocit, že mám předetektivkováno. Nějak se mi to vymklo. Na komodě hromada nepřečtených knih, románů jen pár. Nebylo lehké vybrat něco do MHD. Tam si vybírám knihy tenčí a tak to zase padlo na detektivku... Šťastnou ruku jsem měla. Tehdy v knihovně i teď. Krajina smrti byla parádní, konec na mě tedy trochu přestřelený, ale jinak milé překvapení. A v knihovně druhý díl... Naštěstí vypůjčený :-).

Neuměla bych přesně říct čím to bylo, že mi tato série tak sedla... Možná ta bezútěšnost, ponurost, ten pocit zmaru, který mám v knihách ráda... Hrdinka, která mi byla blízká, se kterou jsem cítila a které jsem moc přála, aby se v tom jejím životě už konečně něco obrátilo k lepšímu. A aby to vydrželo.

Soudní proces, Evanovy vzpomínky... S přibývajícími stránkami do sebe postupně všechno zapadalo a dobře mi z toho rozhodně nebylo. Silný příběh.

Říkala jsem si, že tady do těch veder musím dát něco stylového... Prošla jsem tu úctyhodnou hromadu, co doma z knihovny mám, a jako bych to tušila - bylo z čeho vybírat :-). Rozhodovala jsem se mezi těmito: Mrazivé tání, Tuhá zima, Dcera sněhu a Pod vodou. Aljaška mi přišla dostatečně studená, takže zvítězilo Mrazivé tání. No, byl to jarní díl, to "tání" mě mělo varovat... O zimě jsem si moc nepočetla :-).
Ale jinak vcelku příjemná kniha, nijak ze série nevybočila. Akce střídala akci a, jak už jsme zvyklí, Kate vše bravurně zvládala, objevily se i vtipné momenty. Za mě celkem povedený nenáročný díl.

Zamlada jsem knihy o horách četla často. Dnes už jich vychází nepoměrně víc, ale nějak jsem tato horská témata opustila, ani nevím proč. Lucčino povídání a hlavně ty nádherné fotky mě vrátily zpátky...
Moc ráda jsem si její deníkové zápisky a vzpomínky nejen z hor přečetla. Netušila jsem, kolik toho zvládla. Smekám.

S touto sérií mi pan spisovatel kápl do noty. Vesnice, klid, jako by jen tak mimochodem objasňované zločiny - detektivky přesně pro mě :-). Jen doufám, že dalším dílem série nekončí, to by mi bylo líto...