AdamMez komentáře u knih

Rozhodl jsem se své poznámky z průběhu četby neučesávat a prostě je sem překlopit, autor si s tím taky zas tolik práce nedal, ne?

Starý muž sedí u psacího stroje, vší silou do něj buší a křičí: "tyhlety dnešní technológie, všichni akorát čučí do mobilů!" Přesně tak na mě kniha působí.

Laciná pompézní apokalyptičnost. Sebedestruktivní chování postav vytržené z běžného rámce mezilidských interakcí. Stejné jako v Cosmopolis. A stejně jako v Cosmopolis autor dospívá k závěru, že svět se řítí do záhuby sledován pádem výdobytků moderních technologií. Nejvíc boomer závěr na světě.

To, že věta na první pohled nedává smysl, ještě neznamená, že za ní musí být nějaký hlubší smysl skrytý jen pro intelektuálního čtenáře. Může to být jen plácání, že ano? Proč úplně každá postava pronáší filosofické proslovy jako profesor na univerzitě?

Vlastně to působí, že většině těch věcí, kterým spílá (např. kryptoměna), vlastně nerozumí.

Obraz fotbalu jako náhražky války je možná chytrý, ale moc nefunguje ve chvíli, kdy je zasazen do země, pro níž je export skutečné války do zahraničí jedním z nejvýznamnějších vývozních artiklů.

2 21.01.2023

Kafkův pan K. padající dolů králičí norou… Jen s tím rozdílem, že v Neutěšencích je K. (pan Ryder) vědomou součástí celého šíleného aparátu. Nestojí vně a nesleduje svůj zánik, naopak se alespoň domněle celého cirkusu aktivně účastní, ovlivňuje dění kolem sebe a bez zaváhání, i když občas v polospánku, prochází časovými skoky až k vytouženému Zámku.
Promlouvající postavy se svým vyjadřováním prostřednictvím formálních zdvořilostních obratů pohybují téměř na hranici bezobsažnosti, čtenář je v duchu chytá pod krkem a třepe s nimi, aby z nich konečně vypadlo to, co skutečně chtějí sdělit, a zároveň se klaní neuvěřitelné trpělivosti lyrického subjektu, který šroubované promluvy vyposlouchává a odnáší si z nich sdělení, která ale ve skutečnosti nikdy nezazní. Jakob by měla forma výpovědi napořád dokonale nahradit obsah. (Neděje se něco takového pokaždé s vlnou úspěchu populistických stran, myšlenek a hnutí?) Autor se prostřednictvím popsaných postupů dostává až na samou hranici čitelnosti, kterou ale s až geniální přesností nepřekračuje. I když je čtenář, stejně jako hlavní postavy Tarkovského Stalkera na cestě do Zóny, dokonale ukolébám pomalým vnímáním světa ospalého lyrického subjektu, najednou se rozsype čas i prostor, lyrický subjekt si vzpomíná na detaily z minulosti postav, které potkává poprvé v životě, rozdvojuje svůj vlastní komplikovaný vztah s rodiči mezi sebe, autora (zcela zjevně), postavu syna majitele hotelu…, ztrácí se v nekonečném množství liminálních prostor, snaží se překonat nesmyslnou a uctívanou zeď zjevující se najednou uprostřed města, a pak přichází konec, který je nejspíš nejdepresivnějším positivním závěrem knihy, na který jsem kdy natrefil.

2 21.01.2023

Podle mého významná kniha o bezvýznamnosti. Milan Kundera zakázal celému světu, aby ho vykrádal, a naštěstí se toho zákazu drží i on sám. V roce 2013 proto představil namísto románu jen lehké jazykové cvičení o těžkých otázkách.

2 11.10.2021

Vyčerpávající a přeci rozsahem spíše skromný pohled do života jednoho člověka kdesi v rozvojové, pravděpodobně autorově rodné, asijské zemi. V tomto blíže nespecifikovaném prostředí využívá autor svou hlavní postavu, i přes její neobyčejný životní příběh, k demonstraci všedních problémů a každodenních otázek tamního života. Velice dobře propracované části zaměřené na hlavní postavu a uvádějící do celkového prostředí jsou, bohužel, vyváženy schématickým posouváním děje i averzí k jakémukoliv rozvoji vedlejších postav. Autor se přesto nesoustředí výhradně na postavu hlavní, a nemůžeme mu proto tento nedostatek odpustit coby umělecký záměr.

Nesouhlasím s doslovem Pavla Kořínka, v němž vyzdvihuje zejména autorovu specifickou vypravěčskou figuru. Nápad románu ve slibované formě self-made příručky je geniální, technicky ho však autor, vyjma několika úvodních vět kapitol, ani zdaleka nenaplnil. Namísto pasáží ironizujících zároveň realitu vnějšího světa i stupiditu kýžených "příruček k rychlému zbohatnutí" tak čtenář dostává pouze nemnoho neobratných úvahových pasáží o dalším směru, kterým se má kniha ubírat. Stejně tak v doslovu zmiňované vystupování autora z role vypravěče a obracení se na skutečného posluchače ani zdaleka nedosahuje umu, který na této figuře představil například K. Vonnegut ve Snídani šampionů.

Přes veškeré výtky se ale těším na další autorovy vypravěčské experimenty v jeho ostatních románech.

2 11.05.2017

Knihu jsem záměrně podhodnotil, protože ji člověk zkrátka musí vidět v kontextu díla tohoto geniálního autora. A v takovém kontextu je to prostě brak dobrý tak akorát na nic neříkající Nobelovu cenu. Tím autorovi skládám poklonu, nikoliv posměšek.

2 01.06.2016

Zvláštní obžaloba společnosti formou naprostého mlčení. Dokonalá kritika, kterou ale jako by autor nenapsal ani na řádcích ani mezi nimi. A přesto se nedá popřít, že tam někde je. Někde v nepromítnutých a tím spíše nevyřčených myšlenkách neurotického číšníka i naivně optimistickém přijímání čehokoliv, co přijde, ničím neposkvrněnou Annou. Povrchní společností, o které ale nikdo neřekl, že je skutečně povrchní.
Překladatelka v doslovu přirovnává knihu mimo jiné k Lynchovu dílu. Já bych ale šel ještě dál a dovolil bych si ji (snad trochu povrchně) přirovnat k "dokumentům" Johna Wilsona stejně vnitřně labilního jako autorova hlavní postava, který několika záběry na odpadky uprostřed chodníku zvládne obžalovat i trefně a zároveň vtipně odsoudit společnost za její ztrátu schopnosti komunikace, vítězství byrokratické formy nad lidskostí či pohodlí nad humorem...

1 26.01.2023

Nesmyslné jednání postavy, které na rozdíl od Kafkovy apatie evokuje čistou hloupost. Příšerný jazyk i stylistika a snaha o hlubokomyslné myšlenky postrádající obsah. Všude vyzdvihovaný humor, s nímž autor údajně přistupuje k nástupu totalitního režimu, jsem v knize bohužel neobjevil.
Jsem rád, že měl autor možnost a čas udělat si jazykové cvičení na téma "kam až zvládnu zajít při popisu erotických scén," avšak ani to neznamená, že je nezbytné s výsledky takového sebezlepšování zacházet jinak než ukládáním do šuplíku svého pracovního stolu.

1 01.03.2020

Helsinky, politika, jediný den, milión postav, které vlastně tvoří jen jediný velmi úzký příběh narušený několika náhodnými cizinci. Minulost a idealizovaná i obávaná budoucnost. To všechno naprosto precizně, jak to pan Waltari umí.

1 16.02.2019

Poměrně nekvalitně popsaný ničím nezajímavý výlet na Cubu a trošku patetická snaha kontaktovat Fidela. Není to sice taková katastrofa jako Adam Lelek v projektu České televize, ale stejně je za tím cítit snaha o vrácení prostředků z nákladné dovolené prodejem knížky, pro kterou není dost podkladů. Kdo chce vědět něco o cestování po Cubě (nebo spíš o tom, jak vypadalo před současným uvolňováním režimu), ať se raději podívá na cestovatelské blogy na internetu. Kdo si chce přečíst zajímavý cestopis, doporučuji hledat mezi jinými autory.

1 09.06.2017

Velmi precizně vytvořený literární exkurz do literatury přelomu minulých století. Jazyk a styl nikdy nevybočující z historizujícího rámce, který si autor sám stanovil, je bezesporu hlavní předností knihy. Přitažlivý děj je už jen takovým milým bonusem. Jde o jedinou knihu, kterou jsem od autora četl, avšak i bez komparace jsem přesvědčený, že je skvělou ukázkou technicky dokonalého systematického přístupu k tvorbě. U takového přístupu v závěru ustupuje do pozadí potřeba existence přirozeného talentu autora, která je nahrazena právě zmíněnou technickou dokonalostí.

1 31.01.2017

Krásný průvodce starým Berlínem i jeho společností. Velmi obratné vykreslení "napraveného" zlodějíčka nesvévolně ovládaného nejen každým, kdo se objeví v jeho životní dráze, ale zejména vlastní prostoduchostí.

1 01.06.2016

Přestože jde o autorovu prvotinu a přestože s sebou kniha nese obrovskou nevýhodu každé povídkové knihy, tedy prostě skutečnost, že se jedná o knihu nekonzistentních krátkých povídek, bylo by minimálně nespravedlivé nezdůraznit precizní jazyk spisovatele, popisující detailně vždy jen krátký úsek příběhu postav, a jeho téměř obsesivní práci s reáliemi, která je v každé povídce přítomná, aniž by se však autor začal topit v jakémkoliv nácionálním nebo domácím sentimentu.

Do svých povídkových knih mohou autoři vkládat obrovské ambice, ale takové knihy mají většinou přílišný handicap svého formátu na to, aby se mohly stát zásadními body v historii literatury. Dabliňané mají ale přeci jen jednu obrovskou přednost, autor v každé povídce chytá už běžící příběh právě tam, kde se s ním zrovna potkal a pouští ho většinou bez velkého vyústění či pompézních katarzních závěrů o několik stránek dál. Žádná touha vytvořit každou povídkou jeden koncentrovaný román, nebo naopak dlouhou pečlivě vystavenou anekdotu, jen rychlý popis vnímání na okamžik přítomného nehmotného vypravěče. Možná se to někomu, kdo na konci filmu potřebuje vědět, "jestli se teda vzali nebo jestli ji nechal," nedokončené, nejednoznačné, nepochopitelné. Mně to přijde jako nejlepší důkaz toho, že autor nemá své čtenáře za blbce, a to je super.

30.07.2023

"Dnes jsem se, milý čtenáři, rozhodl, že si večer uvařím čaj. Na konci této knihy ale zjistíš, že jsem si žádný čaj přes to všechno neudělal. Moc ale neumím psát, takže mne, čtenáři omluv, když budu kromě plánu uvařit si čaj také o tom, jak nepíšu, psát větší část knihy. Jo a jen tak mimochodem, jsem nebetyčný šovinista a tak trochu rasista, což je sice v mé době úplně ok, ale pro jistotu raději děj celé knihy zasadím do období, ve kterém tenhle můj samozřejmý postoj působí jako dobově autentický přístup k ději."

Teď vážně, dlouho jsem nečetl více cancel-worthy knihu. Ne proto, že se do ní autor pokouší propašovat dobový rasismus, který tu ostatně byl a bylo by nezdravé popírat ho, nebo proto, že každá žena, která má tu smůlu, že se v knize ocitne, je unifikovaným sexuálním nástrojem bez mozku, ale prostě proto, že tenhle autorem zvolený vyprávěcí postup nepřináší žádnou hodnotu navíc. Není kontrapunktem k jakékoliv myšlence lyrického subjektu, nesnaží se poukázat na chyby doby nebo jedince, je jen vyprávěcím prostředkem technicky velmi špatně napsaného díla, které pneumatickým kladivem buší do čtvrté stěny a snaží se tak oscilovat mezi několika experimentálními formami, ale nakonec se stává jen upatlanou zpovědí jednoho šovinisty. Teď mi došlo četl tuhle knížku Honza Němec? Určitě by se mu líbila.

Chtěl jsem to takhle velkolepě zakončit rýpnutím do jedné z knih, která mě naštvala snad nejvíc za posledních pár let, ale nedá mi to a ještě se musím vrátit k tomu povšechně vzývanému nihilismu knihy a autora. Ne, prostě to takhle nefunguje. Nemůžete na každé stránce napsat jsem cynik a nihilista a je mi to všechno úplně jedno a čekat, že vám to zbaští úplně všichni, pokud se zároveň na zatraceně doslova každé stránce pitváte jako nevypsaný puberťák ve vlastních pocitech, minulosti, vztahu s otcem, smyslu své existence ve společnosti. Ta knížka je ve skutečnosti příkladem anti-nihilismu.

12.05.2023

Jejda... ta kniha je ale opravdu strašně špatná. Omlouvám se, vím, že se shrnutí většinou píší až na závěr, já to ale ze sebe potřeboval dostat. A teď popořadě. Svým stylistickým výrazem se autor zařadil mezi takové velikány jazyka, jakými jsou Ludlum, Hailey nebo Dan Brown, místy dosahující strhující úrovně rodokapsových příběhů. Ač je kniha zoufale "plot-driven", všechny postavy jsou mírně retardované, aby příběh vůbec fungoval. A to v obou časových rovinách. To jen aby si náhodou někdo nemyslel, že jde o nějakou inteligentní podprahovou kritiku jednoho nebo druhého období. Zmíněná vlastnost ale nebrání například sběrateli fetišů, který celý život tráví u internetových chatů, aby se hravě dostal z bytu, zatímco na něj míří pistolí profesionální zabiják (ano, proboha, v té knize je "profesionální zabiják"!). Dialogy postav jsou na úrovni franchisových superhrdinů hecujících se v multikinech před nelogickou bitvou, ale ještě horší jsou vnitřní monology postav, zejména vypravěče, vysvětlující děj hloupému čtenáři („Věděl jsem, že tohle je moje poslední šance … Velšanovi přestanu být velmi brzy užitečný“).

Práce s reáliemi sice svou otravností připomíná Sofiinu volbu, pravdou ale je, že řadu faktů bylo třeba pokroutit, postrčit či upravit, aby kniha zachovala svou všude zmiňovanou humornou šťávu, která působí spíše jako žaludeční šťáva vylitá ve špatné části zažívacího ústrojí (jak by pravděpodobně řekl vypravěč). Kvalita rozvitých přirovnání v knize by si ostatně zasloužila vlastní článek.

Pro smíření se s dějem musí čtenář přijmout premisu, že každý potřebuje teď hned souložit, pokud zrovna někoho nemlátí do hlavy. Popsaný sexuální akt pak nemá jiný smysl, než další nepatrné posunutí děje. Žádnou katarzi, žádnou filosofii. Vrátíme-li se k postavám, nelze nezmínit freak-show jednoaktových bytostí, u nichž je jedna (humorná?) vlastnost vždy vypíchnuta tak, že potlačuje jakékoliv jiné potenciální projevy lidskosti. Namísto Millicent, Battla (komorníka), ale i místo Juliema by mohly v knize figurovat vtipně natřené věšáky na kabáty a výsledek by byl stejný.

Na závěr bych chtěl poděkovat Benjaminu Slavíkovi, který mi hned po dočtení knihy svým závěrem poskytl kladnou odpověď na otázku, jestli v dohledné době budu číst něco ještě horšího.

08.05.2022

Až mi v mé často zpomalené hlavě dojde jiný důvod, proč se pan Pip pokaždé zachová jako všechny ohrožující pitomec, než pro účely posouvání děje vpřed, pokusím se znovu zvážit své hodnocení. Celá kniha nepřekročí stín bílého muže Darwinova typu píšícího o problémech "jakýchsi" domorodých kmenů. Nenávidím samoúčelné násilí a přestože autor popisuje události naprosto příšerné, jeho zvolená vyprávěcí metoda je naprosto bez literární hodnoty a není ničím jiným, než prvoplánovým útokem na city čtenáře. Na ty city, které se nepodařilo příliš pohnout dojemně naivní paralelou s klasickým dílem literatury staré Anglie.

21.01.2022

Krátká esej o vlivu lidí na sebe navzájem. Brutálně přímočará i přes to, že rozpad hlavního páru je sledován v podstatě v náznacích jako vedlejší linka té "skutečné katastrofy", která ale popravdě není v knize tím nejdůležitějším.
Z pohledu celosvětové literatury je podle mého názoru univerzitní román, ať už klasicky humoristický nebo ten nad budoucností protagonistů čistě lamentující, lehce vyčpělou oblastí i tématem. Na druhou stranu na sto stránkách autor nestihl příliš klišé tohoto žánru využít, a tahle má poznámka je tedy spíše takovým šťouráním pro šťourání...

21.01.2022

Knížka, které toho nejde příliš vytknout, ale také toho na ní příliš vyzdvihnout. Z celého vyprávěcího postupu je cítit určitá sterilita, jako kdyby knížka vznikla spíše pro splnění edičního plánu než uměleckou seberealizací autora. S tím je ale spojen i zdánlivě positivní fakt, že se čte příjemně, jednoduše, odsýpá... Představuje tragické zápletky, ale neuchyluje se k hysterii. Což oceňuji ještě víc než nepřítomnost potřeby systematického deskriptivního výkladu děje. V jedné větě tak postavě staví na stůl koktejl, který postava hned v další větě odkládá dopitý. Na čtenáři je domyslet si, co si postavy během pití řekly, nebo spíše neřekly, a jaký to má dopad na vývoj děje. Autorka nemá tendenci nic zásadně vysvětlovat, zároveň ale bohužel nenechává nic otevřené. Fantazie čtenáře je tak zaměstnávaná zásadně doplňováním děje, ale nemá přílišný prostor k jeho rozšiřování. Na to ho kniha drží příliš pevně za ruku.
Co by se snad přeci jen vytknout dalo, je jistá genderová nevyrovnanost postav. Zatímco ženy posouvají děj v rámci svého plnohodnotného vnitřního světa vpřed, muži jsou jakýmisi samoúčelnými figurkami při nejlepším neschopnými ovlivnit svět kolem sebe vlastní vůlí, v horším případě hraničícími se schematičností. Kdyby autorka všem svým postavám přiznala alespoň trochu vlastní mentální kapacity k jakékoliv iniciativě, nejspíš by se tu muselo mluvit o velmi dobré knize.

21.01.2022

Beletrizovaný životopis soustředěný na krátké období v Nietzscheho životě. Z pohledu hodnocení knihy jako součásti krásné literatury je kniha bohužel téměř neodpustitelně stylisticky nezajímavá a umělecky nehodnotná. Osobně jsem měl velký problém se systémem rozhovorů tvořených nepřímou (a v některých případech dokonce polopřímou) řečí. Vzhledem k tomu, že originál vznikl v němčině, v níž se tyto stylistické jazykové jevy zásadně neliší od češtiny, nepředpokládám, že by šla tato výtka na vrub překladateli.

Životopisná hodnota knihy je zase narušena samotným beletristickým přístupem, díky kterému není nikdy jasné, které popisované události jsou pravdivé a které jsou pouhou uměleckou fikcí.

Chtěli-li bychom ke knize přistupovat jako k prostředku nenásilného seznámení s myšlenkami ústředního filosofa, lze knihu shrnout otřepaným schématickým názvem "will to power for dummies".

15.05.2020

Stalo se to? Existuje onen ostrov s problémy s elektřinou? A byl to obchodní cestující? Nebo Mathias? Prodal vlastně nějaké z těch hodinek? A je za tou změtí vět vůbec nějaký autor? Myslím, že nic z toho není důležité...

28.03.2019

Kniha je jistě významná v rámci lokálního literárně-historického vývoje, je ale těžké vidět v ní významnější dílo na poli světové literatury jako celku, kde má stejnou hodnotu jako tvorba českých obrozenců. Na druhou stranu je zajímavé prostřednictvím této knihy sledovat, jak těžké to švédská realistická literatura ve svých počátcích musela mít.

16.02.2019