Rybí krev

26.06.2013

Venkovský román už dávno není jen Karolína Světlá, Hálek nebo K.V. Rais. Rybí krev pro měla byla prvním setkáním s Jiřím Hájíčkem a určitě ne posledním. Kniha mě chytla od první stránky, a přestože neměla tu "typickou" gradaci děje, spíš postupné vyprávění chronologických událostí jedné rodiny, přečetla jsem ji rychle a ještě dlouho o ní musela přemýšlet. Velmi na mě zapůsobila...Perfektní kniha, líbilo se mi rámcové zasazení do současnosti, ale samotný příběh v minulosti i styl vyprávění.

PS.: Mám takový pocit, že nakladatelství Host je vždy zárukou kvalitního čtenářského zážitku :))

25.06.2013

Skvěle napsaná kniha. Hodně na mě zapůsobila a musím na osudy lidí stále myslet. Je mi z toho dost smutno.

22.06.2013

Pro Verous - o jihočeších se prý říká, že mají rybí krev, snad to znamená, že hodně vydrží.
Mám z knihy docela rozporuplné pocity, ve srovnání se Selským barokem je to určitě zklamání. Některé pasáže (hlavně v první polovině) se mi zdály zbytečně zdlouhavé, styl mě nijak nezaujal. Druhá část už mi přišla lepší - více gradovala. V závěru románu jsem si vzpomněla na Hruškudóttir - také Hajíček svébytným způsobem (a konkrétněji než Šrámková) píše o pocitu vykořenění, který se dle mého názoru dnes týká stále více lidí, jakkoli nepřicházejí o domovy a chalupy. Snad právě proto stojí tahle kniha za přečtení.

Měla bych k této knize ani ne tak komentář jako spíše dotaz na vás, kteří jste to četli:

Proč si myslíte, že se kniha jmenuje Rybí krev? Jsem jediná, kdo to nepochopil?

Za případné odpovědi předem děkuji. Jinak mám na tuto knihu takový rozporuplný názor - námět mě moc nezaujal, postavy mi nejsou moc blízké, ale Jiří Hájíček je bezpochyby dobrý vypravěč. Kniha má zvláštní atmosféru, jestli máte chuť, určitě si ji přečtěte.

17.06.2013

výborná kniha, zajímavé téma, skvělé podání, naprosto doporučuju

01.06.2013

Poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice mě zaujal od prvních stránek a určitě se brzy podívám i po dalších knihách Jiřího Hájíčka. Kniha roku 2013 - Magnesia Litera dle mě právem.

31.05.2013

Čtivé vyprávění o osudu vesnic a lidí, které negativně zasáhla výstavba Temelínské elektrárny. Realisticky vykreslena tehdejší doba a mocenské praktiky, malá informovanost lidí. Styl průměrný. Kladem je, že se o tom píše a doba i ty vesnice neupadnou v zapomnění.
Postoje hlavní hrdinky chápu, ale nemohu se s nimi plně ztotožnit. Možná proto, že celý svůj život zažívám a neustále vidím průběžnou likvidaci tisíce domovů a celých vesnic v našem regionu - z důvodu důlních škod způsobených hornickou činností (OKD). A nakonec i likvidaci těch dolů, které dávaly několika zdejším generacím obživu a naší zemi energii. Podobné situace jistě z různých důvodů (možná i nesprávných) zažívali a zažívají lidé kdekoliv. A já více obdivuji a oceňuji ty, kteří v pravý čas vyhodnotí situaci a pokud je jejich boj už marný, neutečou od toho, co milovali, ale napnou síly pro nový život a další rozvoj, neutečou od svých přátel, ale spolu s nimi nově budují.

13.04.2013

Konec oproti zbytku knihu byl možná pozitivnější, ale i přes to na mě celá kniha působila smutně.
Hlavní hrdinka, která nebyla a není šťastná, opuštěná, sama daleko od rodného kraje, který neexistuje, stejně jako její rodina.
S Hanou jsem se bohužel nedokázal ztotožnit, její chování jsem nedokázal pochopit.

Když jsem před pár lety projížděl pod chladícími věžemi temelínské elektrárny, byl jsem ohromen tou velikostí a drtivou silou, které to stavení má. Díky knize vidím i pozadí této síly. Příběh o lidech a vesnicích, které načal komunismus a dorazil kapitalismus.

08.03.2013

Pár dní po rozhovoru s Jiřím Hájíčkem jsem projížděl kolem temelínských chladicích věží. Zamrazilo mě. Vybavil jsem si osudy Hany, Petra, Oliny, pana Tušla a dalších postav z jeho románu Rybí krev, které mají reálné předobrazy v místních obyvatelích. V lidech, kteří prožili dětství a nejlepší léta v Březí, Křtěnově, Podhájí nebo zatopené části Purkarce. Tato zaniklá místa už nejsou v mapách. Vytlačila je stavba jaderné elektrárny. Přežily obě velké války i sovětskou okupaci. Jejich zkázu započali komunisté, dokonala ji demokratická vláda. Přitom dnes už se ví, že vysídlení tamních obcí nebylo z pohledu samotných energetiků nutné. Díky novému Hájíčkovu románu pozná spousta mladých tuto dnes už skoro pozapomenutou část novodobých jihočeských dějin. O vyhlazených Lidicích a Ležácích se děti učí ve škole. Po dvou knihách novináře Antonína Pelíška mají teď další pomník i zmizelé jihočeské obce. A navíc v podobě výborného románu, který není ekologickou moralitou ani „protiatomovým pamfletem“.

27.08.2012

Román „pro ženy“ o tom, že krev není voda a že domov zůstává součástí naší identity, i když se nad ním zavře hladina. Když se Hana po 15 letech strávených v cizině vydá do vlasti navštívit otce, je zaplavena vzpomínkami z období svého dospívání na jihočeské vsi 80. let ve stínu chladicích věží atomové elektrárny. Na povrch vyplouvají zjištění, že svobodné společenské uspořádání „po sametu“ spokojeně absorbovalo pozůstatky časů minulých. Hlavní hrdinka se snaží čelit všemu, co opustila poté, kdy byla na prahu plnoletosti nucena odstřihnout své kořeny, aniž kdy znovu dokázala zapustit nové. Novodobá nomádka si však uvědomuje nutnost ukotvení a tak se vydává na kajícnou pouť za obnovením přátelských i rodinných pout.

18.06.2012

Dobře zpracované zajímavé téma, které se zabývá vysídlováním vesnic. Celá kniha na mne působila hrozně smutným dojmem, i když konec vyznívá docela pozitivně. Jak už napsala uživatelka Frakira, jsou to smutné osudy lidí, kteří ztratí své místo kam patří, kde žijí celý život, kde si vybudovali svůj domov, někteří se se ztrátou potýkají i na sklonku svého života, což musí být pro ně o to těžší. Kniha ve mě určitě něco zanechala, proto hodnotím tak jak hodnotím a určitě to nebude pro mě poslední setkání s tímto autorem.