Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/126269/bmid_rybi-krev-OL5-126269.jpg
4
1658
1658
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Jedna z vůbec nejlepších knih, jaké jsem četla. Hájíček je skvělý vypravěč a je neuvěřitelné, jak sugestivně umí psát o úplně obyčejných lidech, které najdete v každé zapomenuté dědině.
Rybí krev je pro mě románem o tom, že prostě není jedno, odkud člověk je a kde žije, o celoživotním hledání vlastní identity, o ztracené minulosti a tradicích, na které jsme rezignovali, o zmizení genia loci z našich vesnic, které už jsou jen neživotnými shluky oranžových a žlutých kostek.
Moje první zkušenost s Hájíčkem a nebyla jsem zklamaná. Líbil se mi koncept knihy, kdy mě bavily obě části, minulost i přítomnost. Nevím, jestli jsem dokázala hrdinčin boj zcela pochopit (chápala bych, kdyby se brala za svůj domov, nikoliv za Petrův), ale zvláště rodinné vztahy na mě působily velmi emocionálně (hlavně vztah s bratrem). Hezký příběh, ale ještě tomu něco malinko chybělo.
Hájíček je určitě výborný spisovatel, ale nemohla jsem uvěřit jeho náhledu do ženské duše. I závěrečné odpuštění je - bohužel - většině žen cizí. A sebeobětování (v případě bratra hlavní hrdinky) je hodně, hodně nereálné.
Zvláštní pocit,když člověk projíždí tou opuštěnou krajinou. Příroda si přivlastnila zpět kdysi udržované ovocné sady. Domy museli ustoupit,lidé odejít,ale tiší svědkové dávných osudů dožívají,,,
Děkuji panu Hájíčkovi za silný příběh z mého rodného kraje,,,
úžasný román, přidala bych do povinné četby :-) asi se mi líbil i víc než Selský baroko, možná to bylo tou atmosférou 80. let, která mě zajímá
Kniha mě mile překvapila, hezky se čte a zavzpomínala jsem i na své mládí, i když jsem v té době nežila na venkově, ale ve městě.
Víc než hrdinčin soukromý boj proti "větrným mlýnům" mě zaujalo autorovo vykreslení rodinných vztahů, rozdílné vnímání života ve městě a na venkově a především různé podoby přátelství. Mnohovrstevný román pro mě s překvapivým koncem.
Jsou knihy, které s chutí přečtete, oblíbíte si je, ale tou pravou "srdcovou" záležitostí se tak úplně nestanou, což však v mém případě o Rybí krvi neplatí. Asi nikdy jsem nečetla nic, co by se odehrávalo v místech, které jsou v mé nynější životní etapě spjaté s každodenní rutinou, navíc tento komentář píšu z oblasti, kde za jasného počasí na louce za domem vidím velký těžký mrak kouře stoupající z elektrárenských věží...a tak má pro mě kniha strašně silný náboj.
Bylo skvělé prožít těch pár dní Hančin příběh, radovat se při světlých stránkách jejího života, mít slzy na krajíčku v těžkých dobách Tomáškovic rodiny i celé vesnice...Jiří Hájíček se zkrátka ukázal jako Pan spisovatel.
A rozhodně souhlasím s názorem, že by Rybí krev měla být součástí povinné literatury na SŠ, i nám, mladým čtenářům, má hodně co nabídnout.
Jiřímu Hájíčkovi se povedlo přivést mě zpět do 80. let, do doby tolik rozdílné, než je ta současná. Škoda, že příběh není jen román, ale zakládá se na skutečnosti.
Pokud je rozhodnuto o osudu vesniček, obyvatel, kraje...je jednodušší vzdát se bez boje, nebo bojovat bez možnosti uspět???
Určitě si přečtu další autorovy knihy, těším se na ně.
Bála jsem se venkovské prózy, prostoduchých dialogů na odpoledních čajích... a pak na popud Magnesie jsem si řekla, že je čas si udělat názor a zkusit zase jednou něco českého...
Jelikož jsem si zatím nějak nenašla tu správnou cestu k české literatuře, i když se v poslední době snad už blýská na lepší časy... nakonec se konalo velké překvapení... příběh vyvolal spousty emocí a vzpomínek, ze kterých bylo a je stále sakra ouzko... a pokud se mnou něco takhle zamává a navíc je to české, tak mohu jen smeknout a doporučit!
Čtivá kniha, na které mne nejvíce zaujal popis života na vesnici v 80. letech včetně spousty detailů, autor umí navodit atmosféru vzpomínek a nostalgie opravdu sugestivně. V druhé části knihy mi chování hlavní hrdinky už začínalo trochu vadit, ten zatvrzelý boj s větrnými mlýny a neschopnost přijmout realitu... Samozřejmě chápu pocity starých lidí, kteří tam prožili celý život a to přesazení do nového prostředí nezvládli nebo jen s velkými obtížemi, ale u mladé holky, která navíc takto bojuje za chalupu, která ani není její, když už je jasné, že je stejně všechno rozhodnuto, už mi to přišlo trochu masochistické. Konec knihy se mi ale opět velmi líbil.
"Ohrožené vesnice nemají v tomto románu jména, ale skutečně existovaly. Lidé v románu jména mají, ale jsou to smyšlené postavy."
Autor prostřednictvím vypravěčky dokáže plasticky zachytit osud jihočeské vesnice, vztahy uvnitř rodiny.
"Pořád přemejšlím o naší rodině. Jaký jsme, víš? Kdysi jsem napsala, že máma je voda a táta země. A teď vím, že Honza je vítr..."
Můj první román od J. Hájíčka a jsem nadšená. Čte se jedním dechem, nutí vás se zamyslet.
Jen pár dní uběhlo od doby, co jsem přečtenou knihu odložil na stůl, nikoli do knihovny. Snad proto, že se do Hájíčkova světa plného vzpomínání a malebné jihočeské krajiny kolem Vltavy hodlám znovu brzy vrátit. Tenhle iluzivní román mě zasáhl s nečekanou silou. České Budějovice znám spolu s tamním okolím od raného dětství, a i když jsem Hanina studentská léta nezažil, mám pocit, že se od té doby vlastně tolik nezměnilo. Čas plyne na venkově svévolně, pasáže polehávání u vody, snění o budoucnosti a výprav do lesů mi evokovaly vlastní zkušenost, kdy člověk nevnímá nic než roj vlastních myšlenek a tekoucí řeku opodál.
Rybí krev je napsána s velkým citem a pochopením pro lidské slabosti, stejně jako oběti, a nese značnou výpovědní hodnotu jedné kulturní i politické etapy, již pociťujeme dodnes.
Příběh, který zaujme především ty, kteří něco podobného v 80. a 90. letech zažívali. Hájíček tehdejší dobu zachycuje tak věrně, že se známé pocity vynořují stejně samozřejmě, jako by to bylo včera. Jen více takových knih pane Hájíčku. Díky.
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Pro mě největší překvapení předloňského roku. Hájíčkovi se podařilo dokonale navodit atmosféru jihočeské vesnice, po celou dobu jsem měla pocit, že tam s hrdiny žiju taky:-) Přesvědčivé charaktery, děj postrádá hluchá místa, kdy bych tendenci knihu odložit (jako jiné autorovy knížky). Ostatní Hájíčkovy knihy - s výjimkou Zlodějů zelených koní - mě zklamaly.