Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/126269/bmid_rybi-krev-OL5-126269.jpg
4
1658
1658
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Ráda se připojím ke všem kladným hodnocením níže. Poutavý příběh z rodné vlasti byl příjemnou změnou. I přes vážné téma a smutnost příběhu mi dělalo velké potěšení číst o postavách jako byl strejda Venca se svými včelami, nebo popsání těžké dřiny v kravíně, živě jsem si představovala i psa Cara a vůbec jsem s láskou vzpomínala na svoje dětství prožité na vesnici u babiček a dědečka, se všemi domácími zvířaty i dobytkem a prací kolem všeho vesnického. Krásná kniha, díky za ni!
Rybí krev je román o bezohlednosti a moci "velkých" nad "malými". Co je to veřejný zájem? Kdo rozhoduje o tom co je pro ostatní správné? A kdo jsou "ostatní"? Takových osudů, kterým byly přetrhané nitě jsou miliony - války, železné opony a pak tyto přehrady, elektrárny, silnice.. Pořád si říkáme, že takové věci se děly dřív a teď už by se to stát nemohlo, ale obávám se, že je to stále stejné, akorát posunuté do jiné roviny.
Jelikož věřím na osud, tak to všechno má svůj skrytý důvod, který vyplývá i z románu. Životy postav v románu se posunuly jinam než by byly bez Temelína a někteří se snad vydali lepší cestou (Hanka)..
Kdybych byla učitelkou češtiny, z fleku bych Rybí krev zařadila na seznam doporučené literatury, protože si myslím, že v dnešní době má takováhle knížka mladým lidem mnohem víc co říct, než třeba taková Babička.
Až příště zas pojedu kolem temelínských věží, určitě si vzpomenu - na knížku, na Hanku, na Annu, Olinu, Honzu, Petra, pana Tušla a další. I na těch pár vesnic, které tam byly, ačkoliv by to dneska už nikdo nepoznal...
Jiří Hájíček si mě definitivně získal - Selský baroko se mi líbilo, ale Rybí krev se zařadila do seznamu srdcovek. Příběhu, od kterého se nedá odtrhnout, i když musíte dělat tisíc jiných a důležitějších věcí, a navrch se Vás dotkne tak, že o něm přemýšlíte i ve chvílích, kdy knihu nečtete a ještě dlouho po přečtení, pak prostě nemůžete jinak, než dát plný počet a plus k tomu!
Přemýšlím o důvodech, pro které tuto knihu hodnotím jako jednu z nejlepších z poslední doby. Dobové prostředí románu je takřka totožné s mou generací. Autor si hraje se slovíčky, poetičnost při popisu je pro mě důležitější než strhující děj. Většina románového děje je uvěřitelná. Snad jen kombinace konzervativního tradičního venkova osmdesátých let s některými doteky modernismu jaksi nesedí. Renomované nakladatelství Host překvapilo vyšším počtem šotků. Těším se na další knihy Jiřího Hájíčka.
Ryzí příběh života tak, jak se skutečně mohl odehrávat. Velmi působivé jsou odkazy na současnost, zlomy v dějových rovinách. Kdo v té době žil, mohl tak trochu poznávat sám sebe..... Je to knížka o tom, co je to domov a jak moc to člověka postihne a bolí, když o něj postupně přichází. Škoda jen, že kniha není delší, čte se jedním dechem. Při četbě člověk vnímá, jak se vše mění a jak pomíjivé je všechno okolo. A že to nejcennější je často to nejobyčejnější co máme. Skvělý příběh.
Z dětství si stavbu Temelína a přehrady dobře pamatuju, všechny ty postupné změny byly vidět cestou k babičce. Sama pocházím z vesnice ohrožené pro změnu stavbou dálnice a to napětí (co bude, co se schválí, co nového na schůzi...) jsem vnímala už jako malá holka. Kniha tu atmosféru vystihuje dokonale. Stejně i třeba euforii a očekávání porevoluční doby. Lidi a jejich příběhy jsou tak živé, blízké, opravdové, jako by šlo o Vaše sousedy a známé. I když je postav hodně, nehrozí, že se v nich nevyznáte, jsou každý jiný, dělají chyby i správné věci...
Kniha je úžasná, ale zároveň hodně smutná. Neubráníte se pocitům vzteku, bezmoci, soucitu s lidmi, kteří tolik let bojují za své domovy, opakovaně zažívají naději a zklamání. A ten postupný rozklad - stavební uzávěra, zákaz pohřbů, lidé žijí v domech, které už jim nepatří, přestane jezdit pošta, pojízdná prodejna, zruší veřejné osvětlení, autobusovou zastávku.... až po vystěhování a demolice. A s touto postupnou devastací odpadají i Ti, co se snaží vesnice zachovat.
Autor ve vás dokáže vyvolat celou škálu pocitů jednoduchým realistickým popisem prostředí (počasí, vůní, ....). Oceňuji i využití typických krajových zvláštností v řeči "outo", "paní Procházků". I když v přímé řeči bych uvítala raději "do Budějc", "do Tejna" (ne Budějovic, Týna).
Moc pěkný, čtivý a silný český příběh. Doslova jsem ho neodložila, dokud jsem ho po půldni celý nedočetla a stále ve mně přetrvávají pocity z jeho četby - pocit bezmoci a beznaději lidí z pěti jihočeských vesniček (a že bychom takových lidských dramat našli jen po Čechách a Moravě mnohem víc).
Velký "malý" příběh o zarputilosti Hany, která se odmítá smířit se ztrátou domova, přátel, rodiny, svého štěstí..Při čtení prvních stránek a seznamu osob, které se Hana rozhodne navštívit, jsem si myslela, že si v průběhu knihy postupně odškrtnu položky. O to větší byl pro mě zážitek, že se kniha odvíjí svým tempem a nedrží se žádného klišé. Melancholický příběh ač nenápadně obyčejný mě pohltil a nemohla jsem se odtrhnout ze snivého a zároveň drsného světa Hany. Román, který se Vám zaryje pod kůži, opravdu vřele doporučuji..
Téma knížky je opravdu hodně zajímavé. Byla jsem i na autorském čtení Jiřího Hájíčka, kde potvrdil, že osudy lidí jsou pravdivé, jen byla změněna jména... Nevím, jestli příběh Hany je také podle pravdy. Některé věci mi neseděly. Zpočátku mě dost rozčilovalo, že hovory jsou takové jednoduché, nic se nerozebírá do hloubky a i velké kamarádky si nejsou schopny sdělovat své problémy. Vadilo mi, že se mezi rodiči a dětmi také vůbec nediskutovalo..., ale asi to tak někde bývalo. Jak už někdo v recenzi poznamenal, také mi vadil až přílišný popis lidí, opakující se situace "se zabořením hlavy do montérkové blůzy", zvlněné světlé vlasy... atd. Zvykla jsem si a od půlky už se nemohla utrhnout. Mám však k určitým postavám a vývoji výhrady. Určitě však kniha stojí za přečtení.
Úplně jednoduchý příběh úplně obyčejných lidí, ale moc krásně napsáno. Hájíček mi prostě sedí:-)
Začínám mít příjemně vtíravý pocit, že Jiří Hájíček by čtivě převykládal i pracovní zákoník. Je neuvěřitelně čtivý autor! Rybí krev mě oslovila tím tajemstvím zpočátku, které se postupně formou vzpomínek a reminescencí odkrývalo. Na začátku si člověk říkal: O čem to vlastně pořád mluví? Na co se vzpomíná? Na konci už by člověk skoro řekl, že je lepší nevědět... Výborný portrét doby, charakteru a zlovůle. Vznikla pozoruhodná studie o kořenech lidí a vesnic, ke které se nejednou ráda vrátím.
Příběh lidí z ohrožených vesnic v jižních Čechách mne doslova dostal.Je lidsky pravdivý a smutně dojemný, když to mám vyjádřit jenom velice stručně.
knihu jsem četla před nedávnem, téměř jedním dechem. Přiběh byl poutavý-mně i blízké téma vesnice a boje proti vyšší moci. Jen mě malinko iritovalo autorovo neustale opakování toho, jak byla Hana promrzlá a jak se choulila příteli do košile, zapachající dílnou a popis montérek-myslím, že nebylo třeba toto neustále zdůrazňovat, ale celkově byla kniha velice zajimavá :-)
Dle mého názoru vynikající kniha a téma vesnice je mi velmi blízké, navíc bylo velmi dobře zpracován pocit vykořeněnosti a bezmoci proti něčemu, co nemůžete zastavit. A to, že bych se třeba musela vzdát, nebo prodat dům, který mám rada nade všechno a kde jsem trávila část dětství - jeden takový mám - to si snad ani nechci představovat.
Před chvílí jsem knížku dočetla - a je mi smutno, hodně smutno. Selský baroko mě zasáhlo, protože se bezprostředně týkalo mojí práce. Rybí krev je pro mě ale ještě "horší" knížkou, co se pocitů týká. Ten pocit vykořenění, "odsunutí", totální bezmoci proti rozhodnutím shora, bourání míst, které předci nebo přímo někdo z postav postavil vlastníma rukama...
Je to hodně depresivní čtení, knížku jsem přečetla v podstatě za tři dny, přičemž dneska už jsem nebyla schopná přestat číst. Jiří Hájíček mě svým vypravěčským stylem znovu dostal. K jižním Čechám mám poměrně blízký vztah - strávila jsem tam nespočet krásných i smutných okamžiků, čtvrtina mužových předků a malá část mých předků pochází právě z téhle oblasti. Něco málo kolem stavby JETE si přece jen pamatuju, i když toho není mnoho.
Rozhodně je to knížka, která člověka nutí k zamyšlení, jak by se choval v podobné situaci on - bojoval by? Vzdal by to? Nechal by se semlít, nebo by se pokusil udělat první poslední pro to, aby svůj domov uchránil? Nevím, na tyhle otázky sama neznám odpověď...
Příběh hezký, ale budu si muset přečíst nominované knihy z magnesia litera 2013, abych si udělal obrázek o prvenství této knihy.
Výborná kniha. Úplně na mě dýchla nostalgie nedávných a přitom už tak odlišných let minulých. A stejně tak i beznaděj ze ztráty domova i zpřetrhaných rodinných vztahů. Velmi působivá a smutná kniha.
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Už dlouho se mi nestalo, aby mě nějaká kniha doslova pohltila. Rybí krev jsem si vypujčila v knihovně proto, že kniha byla oceněna Literou, nějak blíže jsem Hájíčka jako autora neznala a tohle bylo moje první setkání s ním. Snad proto, že mám stejně jako hrdinka románu velmi silný citový vztah k místům, kde jsem vyrůstala, trávila dětství a mládí, mě příběh Hanky, jejich příbuzných a přátel tolik citově zasáhl. Melancholické vyprávění ( i když místy zbytečně moc rozvláčné) o marném boji o svou ves, o láskách, zklamáních a starých křvidách. Příběh, který se mi doslova dostal pod kůži.