Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/239311/bmid_nesnesitelna-lehkost-byti-rMl-239311.jpg
4
3351
3351
Poprvé vyšel román Nesnesitelná lehkost bytí ve francouzském překladu v roce 1984 v Paříži u Gallimarda, v roce 1985 česky v Kanadě v nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Vyprávění o lásce, o Tereze a Tomášovi, o Sabině a Franzovi, o lehkosti a tíze bytí... „Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.“... celý text
Přidat komentář
Ufff... Knihu som začal čítať pred rokom a dnes hrdo prehlasujem, že som i dočítal. Premýšľam, prečo to tak dlho trvalo a veru neviem: príbeh pekný, štýl písania tiež ok. Dokonca som trochu tu dobu i zažil, takže som sa dokázal vcítiť do situácie. Prvú časť som prečítal dosť rýchlo. Potom ale Tomáš urobil rozhodnutie, ktoré ma rozladilo a yrejme preto som knihu na dlhú dobu odložil :). Tento mesiac som ju ale opat otvoril a pomerne rýchlo dočítal.
Kniha nepatrí do mojho obľúbeného žánru, bolo tam na mňa veľa mudrovania o dovodoch prečo sa kto a ako rozhodol. Napriek tomu som si ju celkom užíval a myslím, že si (slabé) 4* zaslúži.
Výtečná kniha o lásce, náhodách versus předurčenosti, úvahách o dopadech vlastních rozhodnutí a o dodatečné nejistotě ohledně jejich správnosti - Mělo to tak být? Kdo ví... Existenciální závan.
Po Směšných láskách je tohle teprve moje druhá kniha od Kundery, ale už teď vím, že na něj trpím. Jako by Nesnesitelnou lehkostí bytí člověku nastavil zrcadlo, ve kterém může každý spatřit to, co tuší, že se mu hlavou honí, ale je to někdy tak na hraně, tak "nesprávné" si to myslet, o tom přemýšlet, že si namlouváme, že to tam, někde vzadu, hluboko, nemáme... Ale máme. A Kundera člověku poskytne jakousi bezbolestnou katarzi tím, že před ním vykreslí postavu, která má přesně ty samé "zakázané" myšlenky, zažívá ty samé "nevhodné" pocity, a za kterou se čtenář může tak trochu schovat. Jako by si moci říct a ukázat prstem - "ale on/ona si to myslí taky, on s tím začal". Kundera člověka nechává vynořit úvahy, které v sobě ignoruje, ať už vědomě a cíleně, nebo jen jakousi životní letargií z šedé každodennosti. A nejde nutně o myšlenky "špatné" ve smyslu zvrácenosti, zapovězenosti, ale ty, se kterými si vlastně nevíme rady - jak k nim přistoupit, přijmou je nebo zahnat, jsou přínosné nebo (sebe)destruktivní...
Kundera je spisovatel chirurg. S obrovským citem, profesionalitou a bez následků nařízne kůži z vlasy, odklopí ji stranou a nechá čtenáře totálně nahlédnout do nejhlubších vrstev mozkových struktur svých postav. Nenásilně a v bezpečí ložnice a hřejivého světla lampičky. A až čtenář chce, Kundera vše vrátí, tak, jak to má být. A může nastat nový den. Jako by se nechumelilo. Píše to s takovou samozřejmostí, vlastně jen tak "mimochodem", ty největší city a pocity servírované bez patosu, že to ve mně vzbuzuje pocit - nehledě na skutečné roční období, do kterého je ten který kus děje zasazen - že je podzim. Ne příliš barevný, ne příliš upršený. Někteří autoři si vypomáhají (a není to špatně) vykreslováním barev, světla, vůní právě pučících květů, ševelením větru v korunách stromů..., Kundera to má, alespoň pro mě, jinak. Jako by ignoruje prostředí, ve kterém postavy žijí své dny, aby vyniklo právě to, co mají uvnitř, a ne kolem sebe.
A poslední zajímavý point - kdysi jsem slyšela, že tahle kniha má, může mít, řekněme, "rozchodový potenciál". Věru, může to tak být. Bez nadsázky myslím, že když někdo bilancuje svůj vztah, a ne nutně jen partnerský, klidně i pracovní, přátelský, může mu tahle kniha vnuknout otázky, které mu mohou pomoci utříbit si některé pocity. Případně vyvolá pocity, které si člověk "pro jistotu nepřipouštěl" a které ovšem je důležité si osahat a přijmout. Opatrně s ní. :)
* Co se uděje jen jednou, jako by se nestalo nikdy.
* Nikoli nutnost, ale náhoda je plna kouzel. Má-li být láska nezapomenutelná, musí se k ní od první chvíle slétat náhody jak ptáci na ramena Františka z Assisi.
* Fantazie, snění o tom, co se nestalo, patří k nejhlubším potřebám člověka.
* Právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit.
* Jen ve spánku byli každou noc něžně spojeni. Drželi se za ruce a ona zapomínala na propast (propast denního světla), která je dělí.
Hodně cestuji a překvapilo mě, jak je tato kniha známá po celém světě v zahraničí. Vždy když mi o ní nějaký cizinec říkal, styděl jsem se, že jsem ji jako Čech nečetl. Teď už jsem to konečně napravil. Nemůžu říct, že bych byl z knihy nadšený, ale nuda to taky nebyla.
Velmi dobrá a pro mě v mnohém rozporuplná kniha. Kundera mě mnohokrát přesvědčil, že je kvalitní autor a umí psát. Líbily se mi pasáže s hlubšími, až existenciálními myšlenkami a způsob vykreslení šedého a jistým způsobem odosobněného života v minulém režimu. Na druhou stranu jsem během čtení knihy měla problém s tím, že jsem se do žádné postavy nemohla vcítit, pochopit ji, souhlasit s ní,nebo se s ní ztotožnit. Ani jedna postava mi nebyla sympatická. Zároveň mě však kniha donutila přehodnotit svůj postoj a zamyslet se nad tím, zda je vůbec posláním knihy, aby se čtenář našel v jejích postavách. S odstupem času u mě došlo k zajímavému jevu: kniha se mi rozležela v hlavě a vlastně se mi zalíbila natolik, že se k ní dodnes vracím. Kundera se nesnaží čtenáři vlichotit líbivým dějem a sympatickými postavami. Ukazuje je v jejich nepřikrášlené nahotě, slabosti i ubohosti. Příběh pak předkládá vyobrazení života postav v jakési vnější i vnitřní vyprázdněnosti a na mnoha místech vyznívá až depresivně. Zároveň je právě v tom jeho ryzost a opravdovost. Pokud ještě vezmeme v potaz literární zručnost autora, stává se z Nesnesitelné lehkosti bytí velmi zajímavý literární počin, který rozhodně stojí za přečtení.
Dobrý no. Občas mě pobaviliy jeho sarkasticke narážky ať už na systém nebo obecně životní situace, zbytek byl prostě ok! Nechci tvrdit, že to není dobrá kniha, ona dobrá je. Jen to není můj šálek kávy pro každý den....
Knizka sa citala dobre, obsahuje vela zaujimavych myslienok (dost z nich je asi prevziatych od filozofov) a autor vynikajuco vysvetluje psychologiu postav. Vadila mi vsak tematicka roztriestenost (od vzťahovych otazok cez rozoberanie komunizmu az po existencne otazky).
Knihu mi odporučila moja ,,ex''. Aj mi ju chcela požičať ale nestihla to :)
Autorovi sa podarilo zlúčiť bežnú vec ako sex spolu s filozofovaním o zmysle života. I keď čo to je život?
Verím tomu, že vo svojej dobe musela kniha spôsobiť určité pobúrenie. Hlavne v puritánskom ČS, ktoré defakto vôbec také nebolo. Iba sa naň hralo. Dnes sú starší pobúrený tým aké majú mladí mravné zásady. Ale keď starším rozviaže jazyk alkohol, či už pri rodinnej oslave alebo pánskej jazde v lesoch pri táborovom ohni, tak zisťujem, že ľudia sa nemenia a sme rovnakí.
Teším sa ako si ju znova prečítam s odstupom času
Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy. Jako kdyby herec hrál představení bez jakékoliv zkoušky. Ale za co může život stát, je-li první zkouška na život už životem samým?
Uvědomil si totiž najednou, že to je jenom náhoda, že Tereza miluje jeho a ne přítele Z. Že kromě její uskutečněné lásky s Tomášem existuje v říší možností nekonečné množství neuskutečněných lásek k jiným mužům.
Ve chvíli, kdy našemu jednání někdo přihlíží, přizpůsobujeme se chtě nechtě očím, které nás pozorují, a nic už není pravda z toho, co děláme.
Těm, kteří myslí, že komunistické režimy ve střední Evropě jsou výhradně výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy nevytvořili zločinci, ale nadšenci, přesvědčení, že objevili jedinou cestu vedoucí do ráje. Hájili ji udatně a popravili proto mnoho lidí. Později vyšlo všeobecně najevo, že žádný ráj neexistuje, a nadšenci byli tedy vrahové.
A řekl si, že základní otázka není: věděli, nebo nevěděli?, nýbrž: je člověk nevinný proto, že neví? je hlupák na trůně zproštěn jakékoliv odpovědnosti jen proto, že je hlupák?
A tehdy si Tomáš vybavil příběh Oidipův: Oidipus nevěděl, že spí s vlastní matkou, a přesto, když pochopil, oč jde, necítil se nevinný. Nemohl snést pohled na neštěstí, jež způsobil svým nevěděním, vypíchl si oči a odešel slepý z Théb.
Tomáš slyšel křik komunistů, kteří obhajovali svou vnitřní čistotu, a říkal si: Vinou vaší nevědomosti tato země ztratila možná na staletí svou svobodu, a vy křičíte, že se cítíte nevinni? Jak to, že se na to můžete dívat?
Když jím kolegové kdysi pohrdali pro jeho předpokládanou zbabělost, usmívali se na něho. Teď, když jím nemohou pohrdat, když jsou dokonce nuceni si ho vážit, vyhýbají se mu.
V říši totalitního kýče jsou odpovědi předem dány a vylučují jakoukoliv otázku. Z toho plyne, že skutečným protikladem totalitního kýče je člověk, který se ptá.
Mně se to prostě líbilo. Líbí se mi každá knížka, která vede k zamyšlení a poznamenám si z ní nejeden zajímavý citát. Sice se věnuje otřelému tématu mezilidských vztahů, ale neotřelým způsobem. Navíc je zasazeno do doby, kterou jsem sice osobně nezažila, ale i v dnešním světě stále ještě silně rezonuje.
Tak jsem zkusil dalšího Kunderu. Žert se mi líbil víc. U této knihy jsem se zasekl déle, než jsem chtěl, častokrát jsme se musel ke čtení přinutit.
Štvaly mě především dost subjektivní filozofické pohledy psané jako jasná věc. Ale i tak s něčím souhlasím a příjemně jsem se zamyslel. Také mě nebavilo běžné láskyplné tlachání.
Na druhou stranu, je to přeci román. A někde celkem dojemný, cítím z něj ty emoce. Když k tomu přičtu surově popsanou danou dobu... víc hvězd ubrat nemohu.
Byla to moje druhá kniha od tohoto spisovatele, ale asi jsem na ni měla větší nárok ... ale historický kontext, do kterého byla kniha zasazena, úžasně vystihoval dobu Pražského jara a také následné normalizace .. když se na to dívám zpětně, nebylo to zas tak špatné počtení ... ale dost filozofických úvah ..
Moje první kniha od Kundery, a podotýkám, že jsem ji nečetla z vlastní vůle (byl to úkol na VŠ). A popravdě jsem byla uchvácena. Skvěle napsané, podané, pár událostí z pohledu více osob, ale zároveň nikoho z nich. Existují prý jen dvě možná postavení ke Kunderovi - buď ho milujete, nebo nenávidíte. Asi se řadím k první kategorii, ale jistě to budu vědět, až někdy zkusím další knihu.
Nechutně, nechutně čtivé. Už dlouho jsem nezhltnul knihu za de facto 3-4 dny. Léta jsem plánoval tuhle klasiku přečíst, coby Kunderovo nejznámější a největší dílo (značně skeptický, protože proč by autor jako Kundera měl dílo, co bude masově populární), ale nakonec jsem si loni knihu (mimo jeho další) pořídil a v první polovině tohohle roku kousek rozečetl a zase ji odložil (mám s knihami zvláštní vztah, někdy mi dlouho trvá než je přijmu, než na ně mám náladu, než se k nim dostanu). Film jsem viděl, 2012, myslím, když jsem byl vyřízenej a přišlo mi, že je to jen o dvou lidech, co se konstantně ničili (to mi znělo v té době povědomě, bylo to jako rejpat se v otevřené ráně), nakonec i sám Kundera řekl, že na základě tohohle už se nesmí dělat žádné další adaptace. V kontextu toho musím říct, jak chcete adaptovat něco jako Nesnesitelnou lehkost bytí? Je to příliš literární, v každém ohledu, ve kterém to funguje, je to funkční hlavně a díky formě. Nakonec jsem si tenhle týden sedl ke knihovně na koberec a s rukama založenýma na kolenou chvíli v přítmí pozoroval svoje knihy, jak to někdy dělám. Po chvíli jsem vytáhl Kunderu, je úplně dole, uprostřed, šest knih a věděl jsem, že další na řadě je tahle (po Žertu a Směšných láskách) a tak jsem začal číst (vlastně mi začala číst K., více než rok zpátky, když mi poslala několik prvních kapitol namluvených jako audio - škoda, že už je nemám). Vzpomněl jsem si, jak Kubrick natáčel 'The Shining', taky svůj komerčně nejúspěšnější film, ve kterém v určitých slabých detailech a nuancích, ustupuje, coby ultimátní tvůrce-filmař, svému publiku, i když si v drtivé části stále drží styl, svoji půdu a to, kým je. A podobně jsem se cítil z téhle knihy. Kundera bojuje s kýčem stylem "haha, vím, o tom, že je to kýč a právě tím celý jeho efekt neguju" (to mi mnohdy nestačí, to je často ten nejlacinější způsob, jenže, Kundera není idiot, takže u něj je snazší na tuhle hru přistoupit). Odvolává se na to, že se vždycky zajímal o stará tradiční témata, tragédii, nevěru, vztahy apod. Kundera je totiž v unikátní pozici, řekl bych, protože většina lidí ho vidí jako spisovatele-Boha, protože až příliš dobře mísí kýč a vysokou literaturu, má příliš chytrejch keců, posype text úvahami a výroky, co lidi nadchnou, jako kdyby se dozvěděli něco šíleně novýho. Já tomu říkám vesnickej elektrikář / lidovej mudrc (ten vesnickej elektrikář bylo označení, co jsem jednou slyšel v práci, kde jeden z kolegů přichytával zářivku dost nevzhledně za její kryt kusem žlutozelenýho vodiče - nevzhledně, ale funkčně, nemusíte být úplně pravdiví, abyste byli upřímní, děláte to, jak by řekl jeden z mých oblíbených lidí za poslední měsíce "tak akorát"). A totéž dělá Kundera. Některý jeho prohlášení jsou prostě zcestný, komerční kalkul po kýženém uznání, postavy jsou jen postavy. A myslím si, že stejně jako já, řada lidí to z jeho psaní musí cítit. Kundera ale samozřejmě tohle ví a tak se kryje řadou malých štítů, které chytře rozprostírá tak, aby měl pořád hlubší příslib, i kdyby psal o hovně (počkat...). Slavoj Žižek řekl, že Kunderova nejlepší práce je jeho první román Žert a od té doby to jde už jen dolů. A já tak nějak pokaždé slyším tenhle názor, když si čtu Kunderovy další knihy a (prozatím se mi víc a víc potvrzuje, že je to pravda). Poprvé, co vidím Kunderu vyloženě lehce klopýtnout z jeho tradiční formy. Uuu.
Nejdříve jsem ji málem odložila, protože mě rozčilovala jedna z hlavních postav. Je to skvěle napsané, dobře se čte, je to mimo jiné skvělá sonda do hnusoty normalizace, pěkně proti sobě staví černobílý svět a šedé kompromisy, je tam toho spousta. A je tam i spousta věcí, co se mi zase tolik nelíbily.
Neskutečná kniha, velmi zajímavě napsaná, jemná, vztahová, o všech zraněních a o lásce. Vlastně obyčejný příběh, podávaný opravdu neobyčejně s filosofickými vhledy a pozastaveními. Jsem moc ráda, že jsem se ke Kunderovi nakonec také dostala.
No už aspoň vím, od koho Viewegh častokráte opisoval. Tahle kniha je směsí hlubokých-filosoficko-etických (velmi často) naprostých blábolů vážně pronášených servírkou, co se osudově zamiluje na první pohled a několika dalšími postavami, co si nedokážou poradit sami se sebou, k tomu se občas přimíchá naprostý úlet jako bylo intermezzo "balada o h***ě". Na druhou stranu číst se to (sice s povytaženým obočím) i tak dalo. Zkusím od autora něco jiného, snad lepšího.
Ke knize mě spíš dostal známý název, nežli autor. Pro mě ale trochu nestravitelné a těžké. Můj syn si po přečtení těchto řádků asi pomyslí- matka analfabet, ale já se tomu opravdu nějak nemohu přiblížit a najít ke knize něco , co by mě ECHT chytlo za srdíčko. Dočetla jsem to, snad pro své - jak říkají moje děti -" maloměšťácké myšleni, abych teda četla Kunderu", ale první slovo, které mě po dočtení napadlo, bylo- jalové, nic neříkající. A teď do mě - no, prostě tomu nerozumím a nebavilo mě to.
Od Kundery jsem zatím četla jen Žert a ten se mi líbil více,ale podívám se ještě na film abych si ten příběh porovnala.
Štítky knihy
sex nevěra zfilmováno erotika česká literatura komunismus emigrace filozofická beletrie melancholie
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Vskutku zajímavé a osvěžující čtení, které mě až na drobné pasáže bavilo a nutilo se ke knize stále vracet. Velice oceňuji nelineární rozložení příběhu, které povětšinou moc nemusím. Tady to mělo své místo.
Popisům vnitřních pocitů hlavních hrdinů a jejich vlastní iracionality nelze nic vytknout, zde je vidět rukupis opravdového umělce. Taktéž pasáže, kde se Kundera snaží vlastním pohledem vykládat velikány filosofie, které zasazuje do příběhu knihy bylo velmi dobré. Poslední věc, kterou musím vyzvednout je dokonalý popis normalizační atmosféry. Rád si od autora ještě něco přečtu.