Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/239311/bmid_nesnesitelna-lehkost-byti-rMl-239311.jpg
4
3363
3363
Poprvé vyšel román Nesnesitelná lehkost bytí ve francouzském překladu v roce 1984 v Paříži u Gallimarda, v roce 1985 česky v Kanadě v nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Vyprávění o lásce, o Tereze a Tomášovi, o Sabině a Franzovi, o lehkosti a tíze bytí... „Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.“... celý text
Přidat komentář
Nejdříve jsem ji málem odložila, protože mě rozčilovala jedna z hlavních postav. Je to skvěle napsané, dobře se čte, je to mimo jiné skvělá sonda do hnusoty normalizace, pěkně proti sobě staví černobílý svět a šedé kompromisy, je tam toho spousta. A je tam i spousta věcí, co se mi zase tolik nelíbily.
Neskutečná kniha, velmi zajímavě napsaná, jemná, vztahová, o všech zraněních a o lásce. Vlastně obyčejný příběh, podávaný opravdu neobyčejně s filosofickými vhledy a pozastaveními. Jsem moc ráda, že jsem se ke Kunderovi nakonec také dostala.
No už aspoň vím, od koho Viewegh častokráte opisoval. Tahle kniha je směsí hlubokých-filosoficko-etických (velmi často) naprostých blábolů vážně pronášených servírkou, co se osudově zamiluje na první pohled a několika dalšími postavami, co si nedokážou poradit sami se sebou, k tomu se občas přimíchá naprostý úlet jako bylo intermezzo "balada o h***ě". Na druhou stranu číst se to (sice s povytaženým obočím) i tak dalo. Zkusím od autora něco jiného, snad lepšího.
Ke knize mě spíš dostal známý název, nežli autor. Pro mě ale trochu nestravitelné a těžké. Můj syn si po přečtení těchto řádků asi pomyslí- matka analfabet, ale já se tomu opravdu nějak nemohu přiblížit a najít ke knize něco , co by mě ECHT chytlo za srdíčko. Dočetla jsem to, snad pro své - jak říkají moje děti -" maloměšťácké myšleni, abych teda četla Kunderu", ale první slovo, které mě po dočtení napadlo, bylo- jalové, nic neříkající. A teď do mě - no, prostě tomu nerozumím a nebavilo mě to.
Od Kundery jsem zatím četla jen Žert a ten se mi líbil více,ale podívám se ještě na film abych si ten příběh porovnala.
Krásu Kunderových knih jsem objevil až po třicítce. Od té doby jsem pár jeho knih přečetl a říkal si "jednou si přečtu Nesnesitelnou lehkost bytí". A konečně jsem si ji přečetl.
Komentovat takovou knihu je docela oříšek. Tíha života v jeho "lehkosti" s odbočkami k filozofii nebo antice. V jednu chvíli překvapivě čteme o Stalinovu synu, aby dále autor navázáním dal všemu opět smysl. Máloco (spíše nic) se mi čte tak dobře jako Kunderovy knihy. A nepochybuji o tom, že mi spousta úvah během čtení unikla.
Dlouhou dobu moje nejoblíbenější knížka, ale poté, co jsem se k ní znovu vrátila, jsou v ní absolutně očividné Kundeřiny. Kundeřinami myslím blbosti a neustále opakující se motivy, které se opakují všemi jeho knihami: sex, neschopnost popsat jakýkoli jiný vztah, nežli milostný či rodičovský, neustálé zmiňování velkých jmen, až patologické upnutí na téma 50. - 80. let. Co říct? Od Kundery si člověk má přečíst jednu jedinou knížku, mít radost a pak nesahat na žádné jeho jiné, protože jinak tam uvidí stejné formuly, jako já.
Ale jako taková je NSL asi jeho nejlepší dílo, které rozhodně stojí za přečtení.
Co se dá dělat, když mě kniha nebaví? Buď se mi něco líbí, nebo nelíbí, jídlo mi chutná nebo ne, chci se bát nebo se smát…ano jsem snílek a taky se občas přehrabuji ve sračkách, ale nemusím se v nich hrabat až do mrtě.
Snesitelná těžkost zblití aneb Filosofie pro děvkaře a děvky.
Taková všehochuť prostoupená pseudo-intelektuální filosofií, jenže filosofování a šoustání jaksi nejdou k sobě, a proto to celkově snižuje kvalitu díla. Kdyby to byla knížka jenom o životě v a mimo komunistické Československo, tak to je to super! Jenže Milan tam háže kdejaká velká jména, od Nietzscheho po Beethovena, zatímco hlavní hrdina ho už musí mít jak jehlu. K tomu postavy tak nesympatické, že vám je fuk jestli jim v příští kapitole spadne na hlavu TĚŽKÁ cihla nebo LEHKÉ pírko.
Snad nejsmutnější na tom je, že z celé knihy plné myšlenek o bytí se mi nejvíc líbila myšlenka o hovně.
Knihu jsem dočetla před několika dny a pořád nevím jestli se mi líbila anebo ne. Strašně dlouhou jsem si ji chtěla přečíst a nakonec jsem se k jejímu dočtení musela nutit. Myslím, že ji plně ocením až s odstupem času. Na druhou stranu musím říct, že i když mě tolik neoslovila, je to asi jedna z mála knih, kterou bych si přečetla znovu.
Dlouho jsem se do ní přemlouval, až při ročním pobytu ve Finsku na ní přišla řada. Kniha se tam prapodivně hodila.
Nesnesitelná lehkost? Co to má být? Tohle jsem si ovšem říkal jen na začátku. Příběh mě strhl, knihu jsem zhltl jako malinu během jednoho a půl dne, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Geniální, propracované, inspirativní a... nesnesitelně lehké. Pochopil jsem, proč se kniha jmenuje právě takhle.
Brilantně vybroušený klenot. Kniha plná myšlenek, z kterých mi jde hlava kolem. Hromada smutné krásy a krásného smutku.
Už ani neviem ako som sa k nej dostal, ale hneď po mne ju museli mať všetcia okolo mňa : ) Asi nieje viac čo dodať.
Musím říct, že jsem se musela do knihy nutit.. vážně. Stihla jsem přečíst tři další. Popravdě, je to bravurně napsaný a nikdy jsem nečetla nic takového. Čtu příběhy. Tohle bylo rozebírání osobností, charakteru a myšlenek lidí, a mě to moc nesedlo. Ano.. byla tam spousta míst, nad kterými by se měl člověk zamyslet, a tak.. to je asi to, co mě na tom nebavilo. Tomáš se mi od začátku nelíbil.. Tereza by ušla, ta mi sedla o něco víc. Jedinej, koho jsem si zamilovala, byl/a Karenin. ❤ knihu asi už nikdy nepřečtu.. je mi to líto.
Kundera, v opozici k Nietzschově filozofické teorii věčného návratu, v románu taví do slov obrazový svět v protikladech. Využívá k tomu sexuální milenecký, partnerský vztah dvou povahově protikladných bytostí, kterým přisuzuje společností obtížně přijímané lidské slabosti, ale i některé přednosti, možná. Povrchnost, sobectví, ublíženectví, fatalismus... a odvaha. Nebo spíš nerozum? Hrozí-li podle Kundery člověku bezpodmínečná láska, vyvolává nezbytně utrpení či smrt. Sex proto u jednoho partnera povznáší do roviny uměleckého prožitku či spíše požitku, a u druhého ponechává coby projev hluboké, ale sobecké lásky. Či slabosti? Vytváří tak protiklady bytí, jehož lehkost je díky jeho neopakovatelnosti nevyhnutelná, a jehož kontrasty až čas a léta strádání dokáží setřít a propojit ve společné, láskyplné soužití. Až tehdy nastává rovnováha. A tehdy také vnější/záhadné okolnosti, v době po osmašedesátém opět pevně ukotveného komunistického režimu, definitivně ukončí bytí obou v jeho lehkosti a konečnosti. Einmal ist keinmal.
Pokud Kundera ve svém románu toužil ztvárnit hledání smyslu života a najít je, tak ho v tomto díle nejspíš našel. Buď svobodu, nebo smrt. Vše ostatní je podle Kundery kýč, který ale k lidskému údělu patří. Román je prvním velkým dílem, který Kundera vydal od získání francouzského občanství. Nabízí se proto úvaha, jestli přehnaným důrazem na mužskou a ženskou sexualitu (a další lidské projevy jako hovna či menstruace) a jejich "psychoanalýzou" nechtěl vzdát hold právě Francii, která je v těchto otázkách velice otevřená. Ale možná zaměňuji příčinu a následek. Ne náhodou přece Kundera emigroval právě do Francie a ne třeba do mnohem prudérnější Ameriky. V románu mne asi nejvíce oslovil Kunderův popis životů (nevinné) Terezy, (děvkaře) Tomáše a dalších v kritické době osmašedesátého roku, a poté. Nicméně, zatoužím-li opět v budoucnu po hlubokých filozofických myšlenkách o podstatě bytí, raději asi sáhnu třeba po Fischlovi. Kunderova Nekonečná lehkost bytí je pro mne spíše existenciálním románem pro muže.
Za mě je to super knížka. Samotného Kunderu moc nemusím, ale co se týče této knížky je to jedna z mých nejoblíbenějších. Doporučuji
Moje srdcovka. Čtu ji už 10 let cca jednou za dva roky :) Kundera má skvělý styl psaní a kniha je velmi inspirativní. Kdo ji nečetl, neváhejte!
Dala jsem knize druhou šanci.Věta autora
VPŘEDU BYLA SROZUMITELNÁ LEŽ A VZADU BYLA NESROZUMITELNÁ PRAVDA
je pro mne charakteristika knihy.
Citát
"Těm, kteří myslí, že komunistické režimy ve střední Evropě jsou výhradně výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy nevytvořili zločinci, ale nadšenci, přesvědčení, že objevili jedinou cestu do ráje. Hájili ji udatně a popravili proto mnoho lidí. Později vyšlo všeobecně najevo, že žádný ráj (na zemi dodávám já :)) neexistuje, a nadšenci byli tedy vrahové."
dává této knize smysl pro existenci, protože je to naprosto úžasná charakteristika!!
Jinak jsem asi podobně anachronická jako Tereza, která jediná z knihy je mi sympatická. Miluji úctu, noblesu a eleganci. Humor a odvahu pánů Krause a Klímy.
Tento poněkud pokleslý způsob, ve kterém si milenci osahávají řiť, abychom pochopili zmar, úpadek a beznaděj doby nedávno minulé, která zatím svou morální bídou tak zřetelně prosakuje do každého současného dne naší politické scény . . . . . zdá se mi ne zcela vhodný :) Odkládám zhruba na 270 straně, kde se řeší (byť velice přesně) téma kýče a hovna a přidávám jednu hvězdu za přesné vyjádření marasmu doby.
Pan Kundera je pro mne mistr pera, celkem sečtělý a vzdělaný - kouzelné je přirovnání nudistické pláže k ruské invazi - ovládá dobře své řemeslo. Avšak mně celkem překáží jeho velké mužské ego, které nedokáže zjemnit a ovládnout. Pro mne je příliš poplatný vztahově rozhárané době, která dává rovnítko mezi svobodu a nevázanost a dávno už ztratila úctu k věrnosti, vytrvalosti a překonávání překážek.
Asi máme trochu odlišný světonázor :))
Na závěr dvě pozitivní nadčasové myšlenky z pera Mistra.
Proměna hudby v hluk je planetární proces . . kdo hledá nekonečno, ať zavře oči.
Kultura zaniká v množství produkce, v lavině písmen, v šílenství kvantity!!
Jsem na sebe pyšná, že jsem skoro přečetla!!
Štítky knihy
sex nevěra zfilmováno erotika česká literatura komunismus emigrace filozofická beletrie melancholie
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Nechutně, nechutně čtivé. Už dlouho jsem nezhltnul knihu za de facto 3-4 dny. Léta jsem plánoval tuhle klasiku přečíst, coby Kunderovo nejznámější a největší dílo (značně skeptický, protože proč by autor jako Kundera měl dílo, co bude masově populární), ale nakonec jsem si loni knihu (mimo jeho další) pořídil a v první polovině tohohle roku kousek rozečetl a zase ji odložil (mám s knihami zvláštní vztah, někdy mi dlouho trvá než je přijmu, než na ně mám náladu, než se k nim dostanu). Film jsem viděl, 2012, myslím, když jsem byl vyřízenej a přišlo mi, že je to jen o dvou lidech, co se konstantně ničili (to mi znělo v té době povědomě, bylo to jako rejpat se v otevřené ráně), nakonec i sám Kundera řekl, že na základě tohohle už se nesmí dělat žádné další adaptace. V kontextu toho musím říct, jak chcete adaptovat něco jako Nesnesitelnou lehkost bytí? Je to příliš literární, v každém ohledu, ve kterém to funguje, je to funkční hlavně a díky formě. Nakonec jsem si tenhle týden sedl ke knihovně na koberec a s rukama založenýma na kolenou chvíli v přítmí pozoroval svoje knihy, jak to někdy dělám. Po chvíli jsem vytáhl Kunderu, je úplně dole, uprostřed, šest knih a věděl jsem, že další na řadě je tahle (po Žertu a Směšných láskách) a tak jsem začal číst (vlastně mi začala číst K., více než rok zpátky, když mi poslala několik prvních kapitol namluvených jako audio - škoda, že už je nemám). Vzpomněl jsem si, jak Kubrick natáčel 'The Shining', taky svůj komerčně nejúspěšnější film, ve kterém v určitých slabých detailech a nuancích, ustupuje, coby ultimátní tvůrce-filmař, svému publiku, i když si v drtivé části stále drží styl, svoji půdu a to, kým je. A podobně jsem se cítil z téhle knihy. Kundera bojuje s kýčem stylem "haha, vím, o tom, že je to kýč a právě tím celý jeho efekt neguju" (to mi mnohdy nestačí, to je často ten nejlacinější způsob, jenže, Kundera není idiot, takže u něj je snazší na tuhle hru přistoupit). Odvolává se na to, že se vždycky zajímal o stará tradiční témata, tragédii, nevěru, vztahy apod. Kundera je totiž v unikátní pozici, řekl bych, protože většina lidí ho vidí jako spisovatele-Boha, protože až příliš dobře mísí kýč a vysokou literaturu, má příliš chytrejch keců, posype text úvahami a výroky, co lidi nadchnou, jako kdyby se dozvěděli něco šíleně novýho. Já tomu říkám vesnickej elektrikář / lidovej mudrc (ten vesnickej elektrikář bylo označení, co jsem jednou slyšel v práci, kde jeden z kolegů přichytával zářivku dost nevzhledně za její kryt kusem žlutozelenýho vodiče - nevzhledně, ale funkčně, nemusíte být úplně pravdiví, abyste byli upřímní, děláte to, jak by řekl jeden z mých oblíbených lidí za poslední měsíce "tak akorát"). A totéž dělá Kundera. Některý jeho prohlášení jsou prostě zcestný, komerční kalkul po kýženém uznání, postavy jsou jen postavy. A myslím si, že stejně jako já, řada lidí to z jeho psaní musí cítit. Kundera ale samozřejmě tohle ví a tak se kryje řadou malých štítů, které chytře rozprostírá tak, aby měl pořád hlubší příslib, i kdyby psal o hovně (počkat...). Slavoj Žižek řekl, že Kunderova nejlepší práce je jeho první román Žert a od té doby to jde už jen dolů. A já tak nějak pokaždé slyším tenhle názor, když si čtu Kunderovy další knihy a (prozatím se mi víc a víc potvrzuje, že je to pravda). Poprvé, co vidím Kunderu vyloženě lehce klopýtnout z jeho tradiční formy. Uuu.