Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/239311/bmid_nesnesitelna-lehkost-byti-rMl-239311.jpg
4
3330
394
Poprvé vyšel román Nesnesitelná lehkost bytí ve francouzském překladu v roce 1984 v Paříži u Gallimarda, v roce 1985 česky v Kanadě v nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Vyprávění o lásce, o Tereze a Tomášovi, o Sabině a Franzovi, o lehkosti a tíze bytí... „Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.“... celý text
Přidat komentář
Občas jsem se v příběhu ztrácela, nicméně kniha se dobře četla, žádné "mazání medu kolem pusy". Určitě si od M. Kundery přečtu i další knihy.
Milan Kundera mě nepřestává naplňovat bázlivou úctou a respektem. Řekne všechno na rovinu, řekne krutou a nelítostnou pravdu bolestivým způsobem, že máme kolikrát tendence se nad jeho postavami šklebit a nevěřícně kroutit hlavami - ale ve skutečnosti všichni tajně víme, že psychologie jeho postav je více než reálná a kolikrát se my sami chováme nebo uvažujeme právě jako ony.
Tahle knížka v sobě ukrývá tolik vtipu a zároveň tolik zajímavých filosofických myšlenek! Některé mě zaujaly natolik, že jsem s sebou začala nosit současně s knihou papír a tužku, abych si je mohla přepisovat.
Navíc její kompoziční výstavba, kde máme střídavě pohledy několika postav, působí silným dojmem. Měla jsem tak pocit, že vidím do nitra všem, a tudíž se nedalo problémy jednotlivých postav vnímat jen z jedné strany, ale právě to je na knize unikátní.
Vřele doporučuji :)
S dílem tohoto autora se vytrvale peru, i když jsem četl pečlivě a pozorně, tak to na víc než tři hvězdy nedá.
Velmi zvláštní kniha, ve výsledku dobrá, ale možná jsem čekala něco malinko jiného. Byla jsem až překvapená, jak dobře se četla, ale některé pasáže mi zkrátka nesedly. Líbila se mi však kompozice, člověk si dával jednotlivé příběhy dohromady postupně jako skládačku. Nevím, nevím, možná to i na ty 4* bylo...
"Láska je touha po ztracené půli nás samých."
Ukradnem slová pána Chvatíka: "Režim, který chtěl Milana Kunderu umlčet, daroval paradoxně evropské literatuře jednoho z největsích romanopisců druhé půle 20. století".
A aj napriek tomu, že s určitými pásažami som sa nevedela stotožniť, kniha bola výborná.
Jsou tam hezké myšlenky, ale na můj vkus je to až moc červená knihovna. Hlavní hrdinové mi lezou na nervy se svými problémy, než abych jim fandil. Jediný jejich skutečný problém je okupace (to bohužel), ale jinak: Chudák Tomáš už neschopný popadnout dech z věčného šukání (haha...no), Tereza je z toho nešťastná ( proč ho neopustí?) a měla nešťastné dětství ( kdo ne). Atd... SPOILER: Jediná část která mě dojala byla, když jim umíral pes. Ale jsem rád, že jsem knihu četl.
Jak to ten Kundera dělá, že dokáže vytěžit moudro z úplně všeho? Do knih nečmárám, ale zde mě ruka svrběla, jak jsem měla chuť ty myšlenky podtrhávat. Dosud jsem nečetla knihu, která by šla lásce tolik na dřeň a přitom absolutně bez patosu. Jsem nadšená!
(Tereza se nenarodila z kručení břicha, jak píše autor, Tereza se narodila jako ztělesnění ženské slabosti a vlastností, které mnohé ženy mají v sobě a komplikují si tím život. Její postava je až nepříjemně uvěřitelná.)
Ke knize jsem se vrátila poprvé od dob maturitní četby a byť se mi i tehdy celkem líbila, nedokázala jsem ji tolik pochopit. Dnes v postavách a myšlenkách vidím sebe a lidi z mého okolí. Za pár let si ji opět přečtu a bude ke mně promlouvat opět jinak. Už teď se na to těším.
Kniha, která vyvolá spoustu smíšených pocitů. Rýpe se v nepříjemných tématech nevěry, trestu, cti a těžkých rozhodnutí. Pokud jí však dáte šanci a přijmete bez předsudků takovou, jaká je, pravděpodobně nebudete litovat.
Kundera dokáže výborně využít slova při vysvětlování kýče, Ráje a nezištné lásky. Právě poslední kapitoly, kde tuto lásku ukazuje na vztahu mezi člověkem a psem, mě přesvědčily o tom, že je to příběh, který rozhodně stojí za to si přečíst... Píše o ní jako o lásce, které nejspíš lidé, kteří se milují, nedokáží dosáhnout. Ale nechci tady prozradit moc. Zkrátka běžte a knihu si přečtěte!
Nezbývá mi, než poděkovat Kunderovi, že pro nás, čtenáře, napsal něco tak krásného, smutného a jedinečného. Ještě dlouho mi v mysli budou vyvstávat obrazy z této knihy.
Hodnocení: 9/10
Poslední věta: Zezdola slabounce zazníval zvuk klavíru a houslí.
Cetla jsem uz asi 10 let zpatky a ve 2/3 knihy ji odlozila. Dnes to skoro nechapu. Od zacatku se mi cetla lehce a doslova jsem ji hltala. Je to kazdopadne narocnejsi cetba oproti standardnim beletristickym romanum, za to se hloubeji venuje zajimavym otazkam vztahu, ktere si mnozi z nas uz treba nekolikrat pokladali.
Už zase doháním po třicítce resty z povinné četby. No, místy pro mě byla Nesnesitelná lehkost bytí nesnesitelně rozplizle filosofující a párkrát jsem se přistihla, že už se těším, až budu mít dočteno a budu si moci tu položku odškrtnout jako splněnou. Stalo se, dalo se.
Už si začínám připadat hrozně divně, když mě tak zvaná kniha, kterou by si měl člověk přečíst, opět nebaví (je uvedena i ve zdejším nějakém seznamu "sto knih, které by si měl každý přečíst," nebo tak nějak)...
Ne, tahle mě nebavila. Poslouchala jsem, nedoposlechla.
Příběh byl jednoduše o ničem. Promiňte mi, prostě to, co mi chtěl autor sdělit, mě nezajímalo, místy popuzovalo. Zkrátka jeho pohled na realitu byl pro mě nesnesitelný, takže jsem audio vypnula. A šla spát.
Možná, ale jen opravdu v případě útoku mozkožravých zombíků, se ke knize vrátím. Nebo až budu mít pocit, že mi už nic nedává smysl, tohle ho možná dá.
Trochu chápu středoškolského učitele, který nám některé autory prostě jen nadiktoval se slovy "přečtěte si, pokud chcete."
U některých vyloženě odrazoval, což v budoucnu kopírovalo i mou zkušenost. To mě zase utvrzuje v tom, že ne všechno zlato, co se třpytí.
Ale film podle knihy jsem zvládla.
Zvláštní kniha, příjemný styl, hodně filozofie a vztahů, vykreslení doby skrze hlavní postavy. Měla jsem chuť si vypisovat myšlenky a citáty, možná jsem to měla udělat. Hlavní hrdinové jsou takoví mírně psychicky rozložení a ranění, těžko se s někým identifikovat, ale o to ani nešlo.
Dobrá kniha, byť dle mého názoru poněkud přeceňovaná. Víc než o psychologický román jde o filozofickou esej. Názorná ukázka, jak nepříznivé poměry (v tomto případě sovětská okupace), dokáží semlít slušné lidi.
Je dobře, že nemůžeme svá rozhodnutí opakovat, pak by byl život ještě více nesnesitelně lehký.
Nepochopil jsem filozofický rozměr exkrementu ani důvod dlouhého popisu Tereziných snů a jejího unikání z reality (Petřín, letiště). Uvítal bych více dialogů. Kouzelný je popis levicového pochodu do Kambodže.
Bohužel jsem si k postavám nedokázal vytvořit vztah. Snad to ani nebylo autorovým záměrem. Připadaly mi spíše jako prototypy, které Kunderovi slouží k projekci jeho filozofických myšlenek.
Kunderou zatracená filmová adaptace byla zdařilá.
Na povrchu je to jen nenáročný milostný román, který je ale protknutý spoustou myšlenek autora, historických souvislostí, filozofování a upřímnosti postav. To mě na příběhu bavilo.
Co mě ovšem odpuzovalo byl způsob uvažování jednotlivých postav, celková atmosféra a nastavení vztahů. Jestli je náhled mužů na ženy a vztahy opravdu takový, a tím myslím hlavně Tomáše, pak raději dcerám doporučím, ať se na to vykašlou ... :-).
Štítky knihy
sex nevěra zfilmováno erotika česká literatura komunismus emigrace filozofická beletrie melancholie
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kniha Nesnesitelná lehkost bytí je v
| Právě čtených | 76x |
| Přečtených | 5 236x |
| Čtenářské výzvě | 655x |
| Doporučených | 437x |
| Knihotéce | 812x |
| Chystám se číst | 1 384x |
| Chci si koupit | 307x |
| dalších seznamech | 31x |
Ještě jsem asi nečetla žádnou jinou knihu, u které bych mohla prohlásit, že kapitola, kterou jsem právě přečetla byla doslova o hovně. - Je to nejspíš tím, že má knihovna obsahuje zejména brilantní umělecká díla. Nesnesitelná lehkost bytí, bohužel, mezi ně patřit nebude.
Velice pozorně jsem přistupovala k nesnesitelné lehkosti bytí a snažila jsem se nenechat se unést emocemi a jako hodnocení musím říct, že s Kunderovou tvorbou mám lepší zkušenosti (např: Ptákovina). Ráda bych tímto okomentovala své závěrečné hodnocení: Myslím, že zodpovědně jsem studovala každý díl knihy. Mé pocity se během čtení v podstatě pravidelně střídaly a dávala jsem si dobrý pozor, abych k hodnocení přistupovala objektivně, protože jsem věděla, že jisté pasáže mohou čtenáře vyburcovat a donutit knihu odložit, vstřebat, a pak se k ní třeba zase vrátit. Emocemi oploštělá jsem tedy četla dál a dál a utvářela si názor. Počas čtení jsem balancovala na hranici průměrnosti a lepší literatury. Napjatě jsem vyčkávala na závěr, který mne u Kunderových knih nakonec vždy utvrdí v přesvědčení zda byla kniha dobrá či ne. Co se týká nesnesitelné lehkosti bytí, musím být přísná. Dvě hvězdy dávám z těchto důvodů: Z 20% je kniha naprosto geniální. Těch 20% knihy je filozoficky vybroušených a perfektních, týká se to ale jen těch pasáží, které se dají oddělit od výsledného významu. Zbytek díla je bohužel (pro normálního člověka) excentrický a kontroverzní, což by nemuselo být na škodu, pokud by závěrečná pointa byla jiná. Právě závěrečnou pointou autor jisté myšlenkové pochody svých postav ospravedlňuje. - A to mně nějak nesedí. Kunderova závěrečná teorie kýče je totiž paradoxní. Jeho interpretace slova kýč mi evokuje (i vzhledem k příběhu) skoro až nihilistický pohled na svět, jelikož naznačuje, že kýč je ve všem, čemu člověk může věřit. Víra samotná (motivace) přece nemůže být kýčem, jelikož je pro život nezbytná, kýč však nikoli. - Nutno mluvit ale o 80% knihy. Zdá se mi totiž, že kniha je sama o sobě kýčem. V závěru autor ospravedlňuje svůj pohled na kýč, odvolává se tam na těch 80% knihy, které obsahují velice otevřené, upřímné, trapné a v neposlední řadě perverzní pasáže. V závěru mi přišlo na mysl, že kontroverzní a perverzní témata byla záměrná, nezbytná pro pointu se kterou musím nesouhlasit. Hlavní důvod mého závěrečného hodnocení je totiž takový, že jsem se vždy jakékoli dílo snažila hodnotit na základě množství jeho uměleckých a naopak neuměleckých hodnot. V knize nesnesitelná lehkost bytí, je myšlenka postavena, právě na neumělecké formě psaní, nikoli na menšině 20 procent geniálního a precizního autorova talentu, který lze brát zcela vážně. Ta většina, která je základem pro význam celého díla, je mnohdy úsměvná. Těžko spočítat kolikrát jsem kroutila očima, když Kundera podrobně popisoval obscéní a fetišistické situace. - Bylo to k smíchu, bylo to k zastydění, ale rozhodně takové psaní neobsahuje hodnoty uměleckého díla. Protože se takové situace v díle objevují častěji a jelikož je význam směřován zejména na tyto pasáže, vyvolává to v čtenáři bezesporu záměrné a bohužel (falešné) emoce... stejně jako u telenovel, porna,... Je to právě význam, který může v závěru děl, obsahujících podobné kontroverzní pasáže, obrátit celé naše hodnocení - to hodnocení, že po celou dobu čteme škvár, však pointa nám nakonec naprosto změní názor - To se zde nestalo.
Představte si, napadlo mě v polovině knihy porovnat umělecké hodnoty nesnesitelné lehkosti bytí s hodnotami nabarveného ptáčete. Obě knihy mají totiž něco velice společného. - Je to jejich vysoká míra kontroverzit (také někdy říkám: chuť se předvádět) a zatímco v nabarveném ptáčeti, někdo vidí umělecké dílo, já rozhodně ne. U Kunderova románu jsem stejně jako u nabarveného ptáčete čekala na závěr.
Možná jsem se měla více smát, možná jsem se měla více stydět... Kniha chce svým dějem insultovat čtenářův mozek, (to umí ale i reklamy, že?) tato vlastnost knihy převládá nad uměleckými hodnotami. Podle samotné Kunderovy teorie kýče, je tedy jeho kniha také kýčem, jelikož rovněž útočí na emoce. Snaží se, velice se snaží čtenáře přesvědčit svým koncem, svým celkem ale zapadá do autorských paradoxů a tím co chce říct, spíše zase jen vyvolává kontroverzi. Vždyť přece stud je lidská vlastnost a jako jiné lidské vlastnosti nás odlišuje od zvířat, jak už někdo dávno řekl. Proč tedy kniha mylně naznačuje úplný opak?