Komturova smrt

06.04.2019

První překvapení u knihy bylo, když mi ji syn dával s doporučením- hele , tohle ti ve výzvě chybí. Bylo to úsměvné, ale i milé a ke knize jsem hned měla vřelý, takřka mateřský cit :-)))))
Murakamiho jsem neznala a tak při čtení přišlo další překvapení. Nikdy se mi při čtení až tak moc nestalo, že bych na netu hledala podrobnosti k obsahu čtené knihy, prostě jsem věřila a četla- tady jsem hledala - třeba k hudbě, hodně se mi líbilo i popisování příprav malby portrétů. Není , zrovna u mě a mojí rodiny, od věci nahlédnout do tajů tohoto řemesla, ke kterému je třeba nejen velký talent , ale i mnoho, mnoho trpělivosti ( už vím, proč mám tak klidnou a pohodovou skorodceru, pojem v češtině ji nazývá "snacha"- má talent a trpělivost a proto se se svou tchýní ( to jako já), která je trochu živelnou pohromou, tak dobře snáší. :-))))...cituji z knihy: "Malovat někoho vždycky znamená, že toho člověka pochopíš a nějak si ho vyložíš. Jenomže ne slovně, ale v linkách nebo v barvě. "
Ale zpět ke knize.
Mě nadchla, četla jsem ji pomalu, hodně pomalu, občas si odskočila do jiného, možná jednoduššího žánru, který jsem mohla číst třeba ve vlaku, ale vždy se těšila na samotu , kdy se budu moci ponořit do sebe sama, do světa, kde se mi fantazie prolíná s realitou a kdy vlastně sama nevím, kdo a kde jsem.
Tak, přibyla mi do knihovny tahle úžasná kniha, ke které se ještě určitě někdy vrátím. A pokud si ji někdy bude chtít synáček půjčit na přečtení- půjčím, klidně ale jako ostříž budu sledovat navrácení. Fakt o tuhle knihu nechci přijít.
Pro ty čtenáře, kteří mají fantazii a nevadí jim trochu "kavkovského" filozofování, rozhodně doporučuji

05.04.2019

Přestože kniha nepatří k těm útlým, čte se velice snadno. Autor je báječný vypravěč, a i když tento příběh není ve své podstatě nijak strhující, dokáže tam vpravit takové podněty, které udrží čtenářovu pozornost, podnítí jeho zvědavost, a dokonce vedou k zamyšlení se nad některými aspekty svého já. To je vlastně i jedním z cílů (nejen) literárního surrealismu, pod jehož vlivem Murakami tvoří. I v Komturově smrti se tedy ocitneme v hrdinově mysli, pochopíme jeho pohnutky, porozumíme jeho pocitům a svedeme různé boje s jeho strachy, abychom získali povědomí o vědomí.

22.03.2019

Moc jsem se těšila na další knihu mého oblíbence a když jsem viděla, kolik má stran, radost byla veliká. Nakonec to byl trochu boj. Pro mě asi nejméně čtivá kniha od tohoto autora, i když tam bylo mé milované malířství, hudba, kočky,...myslím, že můj prožitek z četby ovlivnilo to, že jsem těsně před Komturem dočtla Malý život a to se pak těžko navazuje,...tam je laťka nastavena moc moc vysoko. A najednou mi těch 700 stran, ze kterých jsem se na začátku tak radovala, přišlo moc. Šlo to ztěžka, jindy by se mi ta pomalost vyprávění líbila a užívala bych si jí, ale kniha prostě přišla v nesprávnou dobu. Četla jsem jen po pár stránkách, protože jsem dlouho nemohla udržet pozornost. Ale zase závěr vše vynahradil, v duchu jsem se omlouvala, že nejsem prostě z této knihy tak nadšená, jak jsem nekriticky dosud byla ze všech knih HM. Ale jo, zase to ve mně něco zanechalo, zase to bylo silné...spokojenost nakonec

19.03.2019

Knihu řadím mezi to nejlepší, co zatím Murakami napsal. Dalo by se říct, že autor zraje jako víno. Přeji mu, jako svému oblíbenci, aby nás mohl ještě dlouhá léta obšťastňovat svými kouzelnými knihami.

18.03.2019

Murakamiho knihy si už několik let pravidelně přeji od ježíška. Naposledy jsem dostala Komtura ale s četbou jsem dost otálela, odrazovala mě tloušťka, vzhledem k tomu že se kniha dělí do dvou částí, brala bych raději dvoudílné útlejší vydání, tyto tlusté bichle jsou strašně nepraktické. Ovšem příběh je opět úžasně magický, tajemný a dokonale Murakamovský. Skvělé ,nechybí opět vždy přítomná hudba, jídlo a tady mě nejvíc zaujal úžasný pohled do mysli malíře a postupná tvorba obrazů. Naprostá spokojenost a nadšení, i ta obálka je skvělá.... Prozatím je pro mě z toho co jsem zatím přečetla lepší jen Kafka na pobřeží.
............................................................................Výzva 2019/8

14.03.2019

Jako skalni fanousek Murakamiho mam rada jeho dlouhe popisy,opakovani jiz receneho,natahovani.Tluste knihy mi nevadi,ale tady proste neco nefungovalo.Tezko jsem se tim prokousavala a zjistila jsem,ze me vlastne ani nezajima,co bude dal. Odlozeno ve ctvrtce :( Snad se k tomu nekdy vratim.

12.03.2019

Příběh mi velmi sedl, po dlouhé době jsem zase měla chuť číst :-)

09.03.2019

Přišlo mi to málo čtivé, těžkopádné ... atmosférou mi to trochu připomnělo sedm Kurosawových samurajů :) - byť to je samozřejmě zcela jiný šálek kafe.

Titul jsem bohužel musela vzdát. Drobný typ písma nesvědčí mým nemocným očím. (Čtečku nepoužívám). Třeba se jednou dočkám načtené verze.

24.02.2019

Nezajímám se ani o japonskou kulturu ani o výtvarné umění, středem mého zájmu je jen a pouze Murakami. Ačkoliv, je pravda, že jsem už hrozně dlouho žádný z jeho "větších" románů nečetla. Jen pár let zpět jsem jej ale považovala za svého nejoblíbenějšího autora.
Komturovu smrt jsem si dávkovala po troškách celé tři týdny. Mezitím jsem nesáhla na žádnou jinou knihu, i když mi to chvílemi chybělo.
Prolog mě navnadil na Muže bez tváře, ale celý příběh se ubíral úplně jiným směrem. V tomto ohledu jsem byla malinko zklamaná. Na druhou stranu jsem nadšená z vysoké literární úrovně, tady Murakami opět nezklamal. Jeho styl psaní je opravdu vytříbený a je to úplně jiná liga, než romány které většinou čtu. Jen málo světových autorů dosahuje jeho úrovně.
Že se autor často opakuje mi absolutně nevadí, spíše naopak. Navozuje to pocit, že mu opravdu záleží na tom, abych chápala souvislosti. Chvílemi jsem se cítila, jakoby ten román psal přímo pro mě. Úžasné...
Jak už jsem zmínila, mám drobné výtky k obsahu. Scény s Komturem mi přišly jaksi přitažené za vlasy, a přitom nadpřirozeno mám v Murakamiho (a nejen jeho) příbězích ráda. Dál už příběh hodnotit nechci, přišel mi přinejmenším zajímavý, a nejsem si jistá, že jsem pochopila vše, co tím chtěl autor říci, na to bych potřebovala knihu přečíst ještě několikrát.
Tedy rozhodně jsem nechápala vypravěčovy popisky, kdy komentoval, co mají ostatní postavy na sobě. Který chlap kdy řekl: "měla na sobě svetr ze směsi vlny a bavlny"?? To ani já nepoznám, z jakého materiálu je oblečení, které mají ostatní lidi (a mnohdy i já sama) na sobě. Ale kdoví, třeba na to mají Japonci šestý smysl ;)
Kdyby to šlo, dala bych 4 a půl hvězdičky!

Pro Murakamiho fanoušky asi dobrý počin... předlouhé popisy, mraky metafor a přitom žádná ústřední pointa - tak to na mě bohužel působilo. Nebýt doslovu, ani bych neměla tušení, co si z toho vlastně odnést... dokázala jsem těch 700 stran přelouskat jen proto, že jsem čekala nějaké konečné rozuzlení... jenže zůstalo jen u toho čekání. Pro mne bohužel zklamání. Něco jsem si z toho odnesla, ale určitě se ke knize vracet nebudu, nejsem cílovka.

21.02.2019

Pro mne problematické čtení - i v kontextu Murakamiho díla. Dějově jde o životní a profesní intermezzo malíře portrétů; útěk skrz Japonsko a následně život v domě stranou, umění jako únik z reality či naopak její rozšíření, ženy na mnoho způsobů (od skoro ztracené manželky přes vdanou milenku po třináctiletou studentku Marii jako zdroj inspirace), několikeré setkání s jinou realitou či přímo vstup do ní (svět Komturovy smrti, putování temnou říší), cesta světem symbolů a literárních pojmů, která končí až návratem ke statu quo... Jako vždy silná atmosféra (kdyby žil Stephen King v Japonsku...), hrdina zdánlivě studený, v hlavní roli tajemství, sebevětší bizarnost je organicky zařazena do souvislostí a jako něco přirozeného v rámci příběhu; scény z noirové detektivky se střídají se scénami jakoby vystřiženými ze starých eposů nebo z mýtů, stavění vedle sebe důležitého s banálním a nesourodé shromažďování detailů nezajímavých a jejich propojování a povyšování na životně důležité působí téměř psychoticky, i ono (Tomášem Jurkovičem v doslovu zmiňované) zabíjení zla je přítomno a zdá se mi, že závěrečné smíření je uvěřitelné. Nicméně nemohu se zbavit dojmu, že 750 stránek je moc, tu a tam jsem přeskakovala, aniž bych ztratila souvislosti; ne všechny pasáže považuji za nezbytné a myslím, že kdyby si Murakami zvolil jedno konkrétní téma a jemu podřídil formu, tedy vystříhal vše nadbytečné, měl by román lepší tah. Jistě - stal by se něčím jiným...

20.02.2019

Nádhera - to vystihuje všech 850 stran v mé čtečce. Nechybí nic, co mám u Murakamiho ráda - tápající a putující hrdina, tajemno, mystično, hudba, jídlo, realita versus sny, pomalý děj se spoustou odboček, otázky napsané i nevyřčené. Tentokrát i zasvěcení do technik malování a popisy obrazů, které jsou tak sugestivní, že jsem je viděla před sebou jako živé. Těšila jsem se na každou z těch mnoha stran.

17.02.2019

Skládám v poslední zatáčce s úlevou, že se dál nebudu do čtení nutit, anžto život není tak dlouhý a nezajímavý, aby bylo třeba se dobrovolně týrat, když kniha nebaví. Pejsek s kočičkou vařili za zrcadlem dort a jako by to popsalo malý dítě s nutkáním vršit písmena. Ať vaří klidně dál, ale já děkuji, mám dost.

13.02.2019

Přečteno díky Čtenářské výzvě. Pro mne zvláštní kniha plná metafor, přirovnání a tajemna. Budu o ní dlouho přemýšlet

11.02.2019

Mistr Murakami se opět předvádí v dobrém literárním světle a sází na své jistoty - slušný, rozumný hrdina, kterému se stávají zvláštní věci a on je s mírným podivem a bez námitek přijímá, výrazné nečernobílé osobnosti kolem něj, zvláštně plynoucí každodennost s důrazem kladeným na detaily, sexuální scény a obscénosti (které mi vcelku při čtení vadí a za ně snižuji hodocení - ať už se dějí ve snu nebo ne).
Navíc je v této knize slušná dávka tajemna, dobře vykreslená povaha malířství a za mě vcelku uzavřený konec.
Po dlouhém odpočinku od Murakamiho knih jsem si tuto přečetla s chutí.

10.02.2019

Murakami nikdy nezklame, kniha která ve mně vyvolává nutkání vyhledávat další informace o popisovaných věcech a poslouchat hudbu z knihy mě baví. Reálný děj se proměňuje do fantastického i u této knihy tak přirozeně, že se hranice mezi realitou a fantazií stírá. (Na Spotify jsem objevil playlisty se soundtracky Murakamiho knih)

08.02.2019

Tak nějak nevím. Šestá autorova kniha a poprvé se nejsem schopen dobrat nějaké pointy. Bezcílnost života vypravěče - perfektní. Popisy zabíjení času - perfektní. Ale nějak mi tam chybí ono špátovské "že". Na jednu stranu rozumím tomu, že současní autoři vyžadují aktivního čtenáře a že mu nic nedarují (viz třeba VanderMeer), na druhou stranu se nemůžu zbavit pocitu, že se celý příběh dal vměstnat na méně stránek (a nebo alespoň větším písmem). A to nemluvím o postavách - Menšiki působí věrohodně, ale splníc svou roli hybatele už zbytečně. Třináctiletá Marie nedotaženě - člověk čeká, co z toho vyleze, ale není z toho nic. Její záchrana s nasazením vlastního vypravěčova života a následný nezájem o její další osudy na mě působí nevěrohodně. Krásná teta je tam jenom proto, aby její Prius kontrastoval s Menšikiho Jaguary, ale zase - podle mě zbytečná postava (ani se nedozvíme jméno knihy, kterou četla). Dále je tam spousta nedořešených zápletek (muž v Subaru, sám Komtur, kde se vzala jáma atd.). Jasně, příběh má být tajemný s nádechem nadpřirozena, které velmi pasívnímu vypravěči ukáže správnou cestu, ale přijde mi, že toho nevysvětlitelného tajemna je trochu moc. Čímž absolutně nevylučuji, že jsem primitiv, který nepochopil symboly a narážky. :) Ale za mě tři hvězdy za napětí a krásné metafory.

08.02.2019

Komturova smrt je 20-tá kniha, kterou jsem přečetl od tohoto autora. Přečetl jsem všechny knihy od autora, které byly vydány v češtině. Pokud v budoucnu budou vydány další knihy od Murakamiho, určitě si knihy přečtu. Haruki Murakami se stal mým oblíbeným autorem. Z mého pohledu existují 2 skupiny čtenářů, kteří buď Murakamiho milují a nedají na něj dopustit a naopak existují čtenáři, kteří mu nemohou přijít na chuť a říkají, že jeho knihy jsou o ničem. Patřím pochopitelně k první skupině čtenářů, kteří mají tohoto autora rádi. Jak je v DOSLOVU uvedeno, Murakamiho texty nejsou nejjednodušší četba a z mého úhlu pohledu je četba náročnější na soustředění, pokud se ještě v knihách vyskytují prvky magického realismu. Každopádně u těchto knih musím více přemýšlet, ale tím chci říci, že romány jsou pochopitelné pro evropského čtenáře. Tyto knihy přinesly do mé četby něco nového a přestože by se dala vytknout řada věcí u sáhodlouhých románů (např. opakování, sex aj.), přesto jsou pro mě jeho knihy zajímavé svou atmosférou a myšlenkami. Způsob života a jeho postoj k psaní knih mi je sympatický. Určitě bych přál autorovi, aby obdržel Nobelovu cenu za literaturu za jeho celoživotní tvorbu, a pokud toto ocenění nezíská, nic se neděje, poněvadž to pro něj není podstatné. Důležité je, aby se knihy líbily čtenářům a aby si z nich něco odnesli.

Komturova smrt je pořádná bichle, která má s Doslovem téměř 750 stran, takže četbu jsem měl na delší čas. Kniha má 2 části. Kniha se mi líbila a knihu hodnotím na 100 %. Hlavní postavou románu je portrétista, který jednoho dne přijme nabídku pana Menšikiho, který chce, aby namaloval jeho portrét..

V knize se vyskytují prvky magického realismu, nacházejí se v ní události z historie. Příběh mne bavil i ústředním tématem, které je malování. Sledujeme, jaké jsou počátky přípravy portrétu až po jeho úplné dokončení, dozvíme se řadu zajímavostí z prostředí malování obrazů. Samozřejmě samotný příběh portrétisty a všechny události, kterými prochází, byl zajímavý a poutavý. Atmosféra byla skvělá. V románu se vyskytuje plno odboček, ale čtenářům, kteří mají načteno Murakamiho rozsáhlé romány, to vůbec nebude připadat zvláštní, poněvadž už znají styl jeho psaní. Asi nejvíce se mi líbila část, která se nachází v poslední části knihy, kdy hlavní hrdina se vydá vstříc neznámým dobrodružstvím. Tato část mohla být klidně obsáhlejší. Působila na mne tajuplně a strašidelně. Pochopitelně se v knize nachází další události, které vyvolaly ve mě napětí. Některý prvek v knize byl podobný jako u knihy KRONIKA PTÁČKA NA KLÍČEK, samozřejmě zpracovaný jiným způsobem.

V knize se vyskytuje plno myšlenek, které jsem si poznamenal. V knize jsou nastolena různá témata k zamyšlení.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

V každém člověku se vždycky něco zatřpytí, když do něj nahlédneme sdostatek hluboko. Vy to v něm odkryjete, a pokud je povrch zašlý a neleskne se (a on zašlý bývá skoro vždycky), přeleštíte ho hadříkem. Divili byste se, jak se vám pak taková nálada promítne i do výsledného portrétu.

Se zvídavostí se přece vždycky pojí i určité riziko. Pokud ho odmítnete přijmout, nikdy se nic nedozvíte. Zvědavost zdaleka nebývá osudná jenom kočkám.

A možná že jsou věci, na které je lepší se nevyptávat a neslyšet je. Nikdy se ale nedají ignorovat věčně. Protože pak vždycky přijde čas, kdy vzduchu kolem vás rozvibrují zvuky, co se vám zaříznou přímo do srdce, i kdybyste si nevímjak zacpávali uši. Nedá se tomu uniknout. Pokud ovšem nechcete žít někde ve vzduchoprázdnu.

Pokud jste úplně sám uzavřen v temné stísněné prostoře, nenahání vám největší hrůzu smrt. Mnohem horší je, že se začnete bát, že na tom místě možná budete muset zůstat naživu celou věčnost. Jakmile vám jednou bleskne hlavou tohle, dostanete takový strach, až se z toho začnete dusit Začne vám připadat, že se na vás zdi okolo valí a hrozí vás rozdrtit. Aby tam člověk přežil, musí právě tenhleten strach za každou cenu překonat. Dostat zrátka pod kontrolu sebe samotného. K čemuž je právě nutné, abyste se přiblížil smrti tak těsně, jak to jenom jde.

Malovat někoho vždycky znamená, že toho člověka pochopíš a nějak si ho vyložíš. Jenomže ne slovně, ale v linkách nebo v barvě.

Pokud má člověk hodnotit, co je správně a co ne, vždycky moc záleží na tom, na jakém základě se na věc dívá. Na světě je například spousta lidí, kteří budou tvrdit, že takovým zabitím, které je ze společenského hlediska správné, může být například trest smrti.

Každá věc má vždycky i svoji světlou stránku. I to nejtemnější a nejtlustší mračno září na rubu stříbrným jasem.

Nejlepší způsob, jak nepoznat strach a prázdnotu, spočívá především v tom, že se nebudete nudit.

Ono se říká, že lidská duše na sklonku života chodívá navštěvovat místa, se kterými je nejvíc spjatá.

Každý z nás máme v životě nějaké tajemství, které si musíme ponechat pro sebe.