Ziriath
přečtené 620
Naše lidové stavby
1983,
Jiří Langer
Základní poučení o lidových stavbách, dozvíme se, jak vznikly skanzeny, a že překvapivě velké množství lidových staveb se přestěhovalo, některé známe jako již vyhořelé a znovu postavené. Text je někdy poplatný době vydání, historii neidealizuje, poukazuje na značnou přelidněnost evropské krajiny už v době, kdy to víceméně nebylo téma. Zajímavý fakt: Podoba českého venkova se v poválečné době tak moc změnila k unifikovanější podobě, protože ti lidé chtěli zapomenout. Co je pro nás malebná roubenka, ideální pro 2-4 lidi na dovolené, to někdejším obyvatelům připomínalo dnes již těžko představitelnou chudobu a nedostatek prostoru k bydlení.... celý text
Mlýn na mumie
2014,
Petr Stančík
Máte rádi knížky od Urbana? Možná se vám bude líbit i tahle, protože se autor jím inspiruje v tom lepším - atmosférou zajímavých baráků a zákoutí, kam se sami můžete podívat nebo už je znáte, a když (už) nemůžete, aspoň si je vyhledat, viz třeba stránka s pohlednicemi starapraha.cz Dokonce i ten kostelní přístavek, kde hlavní rozežranec bydlí, stále stojí - jen jsem si jej představila jako větší barabiznu. Nesedí mi tam ty vyloženě klasicky duchařské nebo pohádkové věci. Děj by se mohl odehrávat před Lordem Mordem, kterého to nejvíc připomíná. Ale Urban narozdíl od Stančíka ví, kdy přestat - po začátku, který mě nadchnul a číst i o těch jídlech mě docela bavilo, protože doplňovaly atmosféru spolu se zajímavostmi a reáliemi tehdejší doby, se pak hlavní rozežranec klátí od jednoho žrádla k druhému (z nichž chroustí polívka je asi jediný jídlo, který mi z těch tisíce nepřijde jako vyloženě odporný, a prokazatelně neni vymyšlený) a od jedné šukačky k druhé, zatímco někdo (opět urbanovsky bizarně) morduje další listonoše a děj se neposouvá (konečně a překvapivě to projednou nejsou prostitutky!). V realitě tehdejšího zdravotnictví by spíše lovil zakutáleného svého ptáka ohníváka zpod kredence a dvanáctileté cigánky by zděšeně odvracely pohled od jeho příjicí rozežraného obličeje, než by se pouštěly do sexu s ním (ne, to že jsou z etnika, nedělá to co tam je, méně úchylným). Snad jediné ženské, které on neojede, jsou pozůstalé zavražděných pošťáků, ale kdyby došlo i na ně, tak mě to už nepřekvapí. Když autor vytvořil za účelem dalších šukaček a žranic dějově bezvýznamnou odbočku do Paříže, tak už sem musela upustit mobil a chvíli koukat do zdi, to se nedalo tyjo. (Zajímavé je, že po 150 letech je cesta vlakem do Paříže složitá asi stále stejně nebo i víc.) A k čemu pak jsou ty krásné a tajemné popisy prostředí, když slouží většinou jako kulisa k výše zmíněnému? Ne že by se to nakonec nedalo dočíst, jen nevím, zda neni lepší si konec domyslet vlastní, protože asi cokoliv si tam vymyslíte, bude lepší, než jak to doopravdy skončí.... celý text
Kaziměsti
2017,
Martin Bečan
Taky si při pohledu na mnohé studenty připadáte, že jste sami studentama nikdy ani nebyli? Ajo, asi jste totiž doopravdy studovali. Ne jak tahle parta budižkničemů, kteří zřejmě moc jiného, než párty, jednorožčí polívku a LSD z jiných světů ani neznají :) Pár věcí mě na té knížce rozčiluje. Ne to, že něčím připomíná Ajvazovo Druhé město. To je v pořádku, narozdíl od Druhého města si totiž z Kaziměstů pamatuju i víc než jen tu tramvaj. Ale ten nevyužitý potenciál! Autor nastřelil hodně nápadů jakéhosi anarchistického paralelního mini-vesmíru, ale world-building zůstává jak za zamlženým oknem, jako by vymyslel spoustu cest, kterými se děj může ubírat, ale vymýšlel jej za pochodu během psaní, a tak dost konceptů zůstalo opuštěno (např. kdo vlastně je Světlana, ta co je asi na obálce?) Možná by to chtělo jiného vypravěče, který nemusí být rychlošípácky slušňácký, ale na druhou stranu se jeho život neodehrává jen v rámci socializace s jeho bros, ale věnuje čas i průzkumům. Přišel mi podivný ten rozpor, jako by knížka zezačátku byla určená pro děti, ale protagonisté jsou výše zmínění s jejich způsobem života a řeči, jen nevím zda jsem si na tu nesrovnalost nebo kostrbatost během čtení zvykla (včetně těch jmen), nebo se autorův styl během doby co to psal, postupně zlepšil. Popravdě jsem Olomouc hned nepoznala, ale morový sloup s dírou mi odněkaď přišel povědomý :) Zajímavé téma: Jakási alegorie toho, jak si lidé postupem věku přestávají rozumět s kamarády a ztrácí je, zobrazená jako jejich fyzické proměny. Knížku jsem zaznamenala díky obálce od Šimečkové.... celý text
Priepasť
2018,
Jozef Karika
Zahrajem si drinking game. Zakaždým keď sa...pardon, kdy se, objeví slovo 'Sprunggeist'....Jejda, voni už sou pod stolem. Jak autor sám někde řekl, a že toho řekl hodně, je to jak sen při chřipce. Sami ste ji nejspíš někdy měli, netřeba vysvětlovat. Nemusíte čekat, až budete v Tatrách neboli kamenném městě mrtvých, abyste si to dějiště představili, místo toho stačí mět horečku a obavy ze spadnutí z postele. Je to frustrující. Autor by docela dobře mohl být nebo rád by byl slovenský E.A. Poe, kdyby ovšem tak nenatahoval a neopakoval. Možná jste četli Tmu téhož autora, nemusíte pak číst Priepasť, protože vás tam nejspíš budou frustrovat ty stejné věci. A stejně jako tam, i tady jsem nakonec došla k otázce, proč vlastně pokračuju v tak nepříjemném čtení, co si z toho nakonec mám vzít. Ale stejně jako u Trhliny oceňuji, že přináší jakýsi prvek záhady do krajiny, kam se snadno můžu podívat i já (fotky té skály jsem si zkoušela vyhledat). Pohádka O slepičkovi a kohoutce tatry edition - moje teorie o zakončení byla ta, že vypravěč nakonec skočí, ale bezpečně dopadne na hromadu tvořenou všemi lidmi, kteří jej a ty předchozí přišli zachránit. Nakonec to nebylo tak od věci. PS.: Jaktože se policie zřejmě vůbec nezajímala o obsah...no, jedné z těch tzv. Čechovových zbraní? PPS.: Proč se lidé v tomhle typu příběhů vždy naserou, když po nich někdo chce vědět víc o nějakém temném tajemství? Já bejt dědkem s hromadou zážitků, tak se budu jen klepat na to, abych mohla povyprávět nějaké hrůzné historky, aniž by si ten posluchač myslel, že su mešuge.... celý text
Šikmý kostel
2020,
Karin Lednická
Knížku jsem dostala jako dárek, takže o ní možná smýšlím emotivněji, než v jiných případech. Nedá se říct, že by mě nudila a nedala se číst, ale rozčilovala mě. Hornictví mě zajímá a i když si podrobnosti a historii mohu přečíst někde jinde, mám přehnaně řečeno pocit, jako bych četla román o nějaké pomyslné sousedce Jany z Arku, která se narozdíl od ní dožila sedmdesátky, ale celý život se jen starala o děti, dělala domácí práce a okopávala pole. Knížka je totiž psána většinou z pohledu osoby, která nedohlédne za zdi svého pomyslného vězení, vymezeného nevzdělaností a ignorancí, zahořklostí, chudobou a hloupým křesťanským fatalismem, který mě štval podobně jako o dost zajímavější Julii. V tomto vězení není místo pro havířský vtip ani poetiku, povolená je jen mizérie a deprese. Takoví lidé jistě byli, a snad to byli i něčí předkové, ale nevím, zda o nich potřebuju číst. (Zola i Čapek věděli, proč jako hlavní postavy jejich hornických románů zvolili vzdělance a intoše, které do dolu poslal nedostatek peněz). Jazyk je takový odrážkovitě úsečný a pořád se tam někdo ušklíbá, těžko se divit Bezručově Maryčce Magdonové, že to vzala zkratkou ze skály, jestli se na ni taky pořád lidi šklebili. Vůbec jsem měla problém si podle knížky jakkoliv představit prostředí, kde se to odehrává - jakou barvu mají domky v kolonii? Jaké šaty ti lidé nosí? V jakém stylu je ten nový kostel, a jak vypadá krajina? Nejsem odtama, a než jsem si vyhledala obrázky a zjistila, že stará Karvinná nebyla právě malá, představila jsem si prostě bezbarvou rovnou step s náhodně poházenými domky s tím kostelem uprostřed, a někde v pozadí trčí těžní věže - ostatně mám dojem, že představa dolu je zde omezena na jakousi abstraktní díru s černým prachem, kam chlopi ráno zmizí, večer je to vyblije do hospody a občas to tam bouchne. Poslední třetina knížky, která vysvětluje historii po první světové, to poněkud zachraňuje, teprve tam mám pocit, že jsem se dozvěděla něco nového. Četla jsem o 135 let starší Germinal a byla jsem nadšená, ale u Šikmého kostela, nebýt zřejmých narážek na Nohavicovu Těšínskou (:) a inspiraci Kuřetem melancholikem, zde se šťastným koncem, řekla bych, že čtu něco stejně starého a víc zastaralého. Top koment: Michalon... celý text
Selský baroko
2011,
Jiří Hájíček
Říkala jsem si, zda na dávku hořkosti z hanebné kapitoly československých dějin mám vůbec náladu, ale toho je tam vlastně minimum a zdá se mi, že tohle dílo je vykostěné a bezkrevné jak třeboňský kapr v chlaďáku, a zrovna tak je studená i romantika mezi hlavním nehrdinou a Danielou (sakryš, oni spolu chodí na večeře, hledají v archivu, chodí na výlety a koupat se, a pořád si vykaj - není hlavní postava trochu jelito?) - a že když už je to smyšlené, mohl si autor dovolit trochu fabulovat. Kdyby tohle téma vzal do ruky Miloš Urban s jeho bizarnostmi a schopností zachytit náladu, která vyzařuje ze skutečných místních zajímavostí, které můžete sami navštívit, nebo Petra Hůlová a přidala hnusné temné tajemství, např. že se majitelé postavili bolševikům se zbraní v ruce a maso z nich nechali sežrat jejich děckám, bylo by to lepší, než číst jak...(jak se vlastně ten hlavní jmenuje?) po většinu knížky přejíždí z jedné vesnice do druhé a mluví s random lidma, mezi kterými se odlišuje leda tak zchátralec, který roztočí všechny prachy na matech, a sprostá zvědavá bába. Vadí mi nekonzistence - celou dobu se on snaží dozvědět vše o jedné osobě a má všechen čas na světě, a když se tato najednou objeví, tak pořád nevímproč spěchá, nemá čas, diví se, co ta bába furt kecá... Ono Třeboňsko ke strhujícím příběhům zrovna neinspiruje, je to krajina, kde se můžete celé letní dny projíždět na kole bez námahy odnikud nikam, ale z kontrastu mezi hnusnou dobou a idylickým prostředím šlo vytřískat více emocí.... celý text
Kasta metabaronů
2014,
Alejandro Jodorowsky
Jde o vpravdě velmi rozsáhlé, megalomanské dílo, to uvidíte sami, když tenhle komix vezmete do ruky. Skoro každé jedno okénko z něj by vydalo na samostatný obraz. Ale forma je jedna věc, nicméně si teď řekněme něco o smrti, protože ta má v knížce důležitou roli - jak se říká, jak nejde o život, tak jde o víte co. A proto by smrt měla být definitivní, konečná, šlus, ne věc, ze které se vyspíte, nebo vás zregenerují. Jinak smrt postrádá význam. Měla jsem s tím problém třeba ve světě Star treku u třetího filmu, nebo v nových zeměplochách (Igoři oživující mrtvé), a poněkud mě to vadí i tady. Protože když někdo dokáže víckrát zdánlivě zemřít, být vyvolán z ohořelých kousků těla nebo se objevit z jiné dimenze jako deus ex machina, tak proč by pak mělo na těch postavách záležet? Nebo proč by mělo být důležité, že se někdo strašně zranil, když neskončí jako mrzák na vozíku nebo s patetickou protézou, ale dostane lepší končetiny, než měl kdy předtím? Co si budem povídat - jak říkám, po vizuální stránce je to podívaná využívající úžasné kreativity autorů, nicméně mi to dějově přijde jako oživlé album Manowar ve vesmíru. Rozum tam nemá ani poradní hlas, vládne tomu teatrálnost a impulzivita, a Jodorovského záliba v povznesení skrz fyzickou bolest je mi dost cizí. Přišlo mi srandovní, že v Duně měly semetriky z Bene Gesseritu skříňku na iluzi spalování ruky, a tady mají metabaroni dokonce speciálně navržený, reálně funkční drťák na nohy, jen pro tento účel. Autor hýří nápady, ale je jich tolik, že až dochází k přehlcení čtenáře (tj mě) a těžko uchopit nějaké zákonitosti, jak ten vesmír vlastně funguje, protože se tam může stát naprosto cokoliv.... celý text