Yokolobuna přečtené 183

Oko světa 2012, Robert Jordan (p)

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "10. Kniha autora, od kterého jste ještě nic nečetli" První díl mamutího cyklu Kola času je vlastně takový road trip, který si v lecčems nezadá s putováním Froda Pytlíka k Hoře osudu. Podobností mezi Okem světa a Tolkienovým magnum opus si pozorný čtenář všimne poměrně hodně. Mnohdy se na povrch derou i některé žánrová klišé. To však není Jordanovi větší problém odpustit. Vzhledem ke staří díla některá tato klišé spíše vytvářel, než se na nich nestydatě přiživoval. S Okem světa jsem se mořil skoro měsíc. Kniha s velkým formátem a velkorysým přídělem písmenek na stránku bohužel není místy úplně strhující a občas dlouhé kapitoly přešlapuje na místě. Tím však nemyslím, že by bylo Oko světa špatně napsané, úchvatná je především pečlivě budovaná a postupně odkrývaná historie a mytologie světa. Ne nadarmo obsahuje kniha na konci obsáhlý rejstřík pojmů, postav a míst. Snad jen to šílené slovní spojení "nebuď labuť" si mohl překladatel odpustit. Se samotnými postavami už to tak zářné není. Některé jsou zajímavé (protagonista Rand, Moiraine, Perrin, Zelený obr), jiné méně. Přišlo mi, že si Jordan úplně nevěděl rady s ženskými charaktery. V příběhu mají spoustu prostoru, ale v drtivé většině případů se chovají jako popudlivé a protivné krávy. Taková vědma Nyneiva působí daleko více jako věčně rozčílená puberťačka, než mladá ale vyzrálá moudrá žena. Svět Kola času prozatím působí jako despotický matriarchát, kde mužské postavy se sklopenýma ušima poslouchají mocné ženy. Jordan tímto přístupem udělal ženským charakterům takovou medvědí službu. Sžívat se s nimi totiž budete opravdu obtížně. Naopak kvituji vyobrazení řádu Dětí světla, na kterém autor krásně ukazuje staré známé, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. Z Oka světa mám tak přeci jen trochu rozporuplné pocity. I po první knize ze čtrnácti už musím uznat, že jde o jeden ze základních kamenů hrdinské fantasy. Mytologie, padouši i hrdinové jsou obstojní a v příběhu se už teď hraje se zatraceně vysokými kartami. Na druhou stranu bych si dovedl představit lepší práci zejména s ženskými postavami a trochu zajímavější motivy než neustálého prchání z hostince do hostince s trolloky a mizelci v patách. Zázračných záchran na poslední chvíli by taky mohl autor ubrat. Kniha byla dárkem k Vánocům v roce 2018 od přítelkyně Tessi2502 , které tímto děkuji :) Zkráceně? Začátek tisíce stránek dlouhého dobrodružství v jednom z pilířů hrdinské fantasy. Na pečlivě budovaný svět se živoucí historií zatím bohužel některé postavy ztrácí a vyprávění občas přešlapuje na místě a neustále opakuje již řečené. Putování Randa a jeho přátel tak občas není ani zdaleka tak poutavé, jak by mohlo. To, že mne při prvním setkání Kolo času úplně neuchvátilo, však neznamená, že v tomhle kolosu nebudu pokračovat. Hodnocení na DK v době přečtení: 81 %; Moje hodnocení: 70 % jako 148. hodnotící.... celý text

Ztroskotaný čas 2009, Richard Šusta

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "15. Kniha, jejíž obálka se vám nelíbí" Velmistr nevkusu a neuvěřitelně lacině vypadajících obálek – Jan Patrik Krásný – opět v akci. Svůj tristní výkon z Finální říše ze série Mistborn hravě překonal a stvořil něco, co vypadá jak vystřižené z perverzních fantasií šedesátiletého panice. Pokud obálku Šusta "odklepl" s tím, že nahá dredatá baba a pozadí z "windowsáckého" Malování budou jeho knihu prodávat, postrádá alespoň minimální míru vkusu (velkým překvapením je pro mne komentář kolegy čtenáře olle3). Do daného tématu výzvy však spadá tahle zrůdnost dokonale. Knihu jsem tak rozečítal se značnými předsudky, které se navíc v prvních pár kapitolách potvrzovaly... Ze Ztroskotaného času totiž budete mít často neochvějný pocit, že Richard Šusta začal psát absolutně bez vize a děj poté začal bez ladu a skladu nabalovat ve vrstvách. Místy tak kniha působí jako hrozná blbost. Jde však o blbost, která má sice mnohé z nápadů absolutně nepromyšlené a pitomé, v jiných pasážích však funguje obstojně ("Tak vyryto!"). Ztroskotaný čas tak nějak neví, kdy skončit a na 450 stranách se dočkáte zdánlivého finále hned několikrát. Něco mi však přeci jen brání knihu odstřelit jako úplnou srajdu. Potáhnout ji obalem z variovců, mohla by se ještě "uzdravit". Některé charaktery jako třeba neustále se usmívající Faraón, jeho rozmazlená dceruška, Síta či Kleptoš vlastně celkem fungují. Postav se však v ději mihne skutečně hodně a Šusta s nimi nežongluje úplně obratně. Význam stvoření některých z nich mi tak i po dočtení trošku uniká a jejich osudy si musí čtenář domýšlet. Kdyby Šusta svoji fantasii trochu kočíroval, nemusel by Ztroskotaný čas působit jako ztřeštěná fanfikce ale slušné české scífko. Honzborgovo putování za záchranou Tyantiry není autorovou prvotinou a vlastně ani prvním dílem z téhož "světa". O to beznadějněji pro autora však působí fakt, že neumí příliš dobře psát. Přeskakování do přítomného času nefunguje a vyrušuje, upocená snaha nahradit v každé větě Honzborga označením jako "nedobrovolný nositel Hyringů" či "nechtěný výletník do hlubin" začíná brzy svojí strojeností čtenáře rozčilovat. Nehledě na to, že občas není na první přečtení úplně jasné, kdo zrovna promluvil. Přišlo mi, že se snaží být autor originální za každou cenu. Opět se tak dostáváme k tomu, že Ztroskotaný čas působí místy jako blbost více než promyšlené sci-fi, kterým se snaží být. A to je škoda. Zakoupeno v roce 2019 v kompletu 27 knih za celkovou cenu 2200,- od prodejce na internetu. Zkráceně? Podivné české sci-fi, ve kterém většina věcí příliš dobře nešlape a snaha o originalitu za každou cenu z knihy místy dělá hrozný nesmysl. V konečném součtu je však obsah přeci jen lepší, než jak se může podle groteskně špatné obálky zdát. Hodnocení na DK v době přečtení: 64 %; Moje hodnocení: 45 % jako 6. hodnotící.... celý text

Finální říše 2008, Brandon Sanderson

Finální říše jakožto finální kniha roku 2019 nakonec nebyla až taková petarda, jak jsem očekával. Mizerná fantasy to však není ani omylem. V určitém smyslu mi přišlo tohle Sandersonovo dítko jako takové Jméno větru pro chudé. Tedy pozvolnější bravurně napsané komorní vyprávění se spoustou vysvětlování a budování světa pro další knihy. Nakonec se Finální říše však pořádně rozjede a není skoupá ani na akci. Příjemně mne překvapila ucelenost příběhu. S poslední stránkou je většina příběhových linek uzavřena a věcí vysvětlena. To u epických fantasy tri/případnějinoučíslovku/logií nebývá úplně zvykem. Sanderson píše dobře, postavy dokázal ve Finální říši přivést k životu a není těžké si většinu z nich oblíbit. V tomto ohledu musím vypíchnout hlavně pestrou morálku a motivace charakterů. Tady se na Mirky Dušíny úplně nehraje. Skvěle se čtou však spíše klidnější pasáže. Pán Vládce je správně tajuplný a mocný záporák, jehož motivace se až do samotného konce budete snažit odhalit. Stejně tak Kelsier a jeho banda (anti)hrdinů přirostou čtenáři k srdci. Škoda jen, že Sanderson v případě Vin na můj vkus příliš tlačil na milostrnou linku, díky čemuž působil jinak dospělý příběh místy příliš cukrkandlově a srdcebolně. Při akčních pasážích se čtenář díky allomancii trochu ztrácí v těch psích kusech co Mistborni předvádí. Z neustálého dmýchání, pálení, tahání a tlačení na kovy jsem si občas připadal jak při popisu nepříjemné historky z okolí toaletní mísy. V tomhle ohledu bych přeci jen ocenil více finesy a invence, samotný systém zdejší "magie" je však promyšlený a je radost ho objevovat. Zážitek z jinak výborného příběhu v dobře vybudovaném světě mi bohužel kazil i nepřesný překlad. Ten hapruje v těch nejhorších momentech. Kvůli dualitě kovů v allomanici tak vznikají nesmysly, popírající již popsané zákonitosti. V české verzi tak mince lítá k někomu, místo od někoho, "padají" zcela jiné šlechtické domy a podobně. Podobných ptákovin narušujících logiku knihy je bohužel celkem dost, při porovnání s originálem šlo skoro vždy o chybu překladu a ne Sandersona jakožto autora. No, a takovou anotaci zjevně psal úplně jiný člověk, jelikož jsou zde základní dojmy a pojmy přeložené jinak než v knize samotné. Finální říše je relativně objemná bichlička, chybky i tak zamrzí. Korunu tomu český vydavatel nasadil ohyzdnou obálkou evokující tupé fantasy céčko. Komentář možná působí příliš kriticky, přišlo mi však na místě rozvést konkrétní důvody, proč tomuhle fanoušky milovanému dílku nakonec pátá hvězda utekla. Nic to však nemění na tom, že v tomhle příběhu chci s dalšími knihami pokračovat a každý fanoušek promyšlených fantasy světů by měl se mnou. Zakoupeno v roce 2018 za 308,- Kč z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Skvělá fantasy kniha o smělém plánu sympatických hrdinů na svržení krutého "poloboha". I přes dobrou práci s atraktivními prvky hrdinské fantasy a fajn nápady však na úplný vrchol nedosáhla. K tomu Finální říši chybí vybroušenější akční scény a pečlivější české vydání. Hodnocení na DK v době přečtení: 92 %; Moje hodnocení: 85 % jako 369. hodnotící.... celý text

Superman: Muž z oceli 2017, John Byrne

No né!!! Další Supermanův origin... to se nám to editoři DCKK panečku vytáhli. Muž z oceli není hrozná komiksová kniha, ale ani kdovíjak objevná. Start Supermana tak jak je zpracovaný v předešlé knize série – Utajený počátek – se mi líbil nesrovnatelně více a to ve všech ohledech. Muž z oceli tak působí prostě zbytečně. Teď na chvíli pominu fakt, že DCKK trestuhodně opomíjí některé DC charaktery a seká jednu knihu s Batmanem a Supermanem za druhou. V tomhle případě navíc v podobném příběhu, Na svůj věk není Muž z oceli úplně hloupý a v některých momentech funguje vcelku obstojně, některé postavy dostávají trochu jiný charakter, což však není automaticky pozitivum. John Byrne tak například z Lois udělal prakticky nesnesitelnou semetriku, která více než sympatickou reportérku připomíná vychrtrlou Cruelu pištící na všechno a na všechny. Komornější atmosféra jednotlivých sešitů Supermanovi vcelku sedí, fajn momenty se točí zejména kolem Supermanova dvorního padoucha Lexe Luthora a začínajícího parťáka Batmana (ten však zjevně neumí moc počítat mrtvoly). Závěrečný šestý je však vyloženě nepovedený a místo zajímavého finále nám Byrne naservíroval rádoby emotivní vysvětlovačku, která je ale v případě tak provařené postavy absolutně o ničem. Osobně mi příliš nesedí ani kresba s tlumenou barevnou paletou. Vlastně nevím, jestli je záměrně "retro", nebo se podobným stylem komiksové knihy koncem 90. let kreslily. Nic to však nemění a tom, že mi tento styl prostě nevoní. Musím uznat, že mne překvapil první příběh se Supermanem, jehož původ sahá až k počátku 2. světové války. Ten byl totiž i přes značnou naivitu vlastně celkem povedený a na rozdíl od většiny těchhle letitých bonusů jsem si u něj nechtěl vydloubat oči. Všechna čest! Koupeno v roce 2017 v rámci předplatného celého DC komiksového kompletu za 229,-. Zkráceně? Další origin Supermana s nic moc kresbou i nápady. Není ani tak špatný, jako spíše zbytečný. První krůčky nejmocnějšího hrdiny světa jsou daleko lépe zmáknuté v Utajeném počátku (5. díl DCKK). Hodnocení na DK v době přečtení: 77 %; Moje hodnocení: 60 % jako 42. hodnotící.... celý text

V pasti 2016, Josh Malerman

Plíživému hororu V pasti nelze upřít skvělý nápad. Kniha svým strohým stylem a kombinací přítomného a budoucího času ve vyprávění dokáže čtenáře strhnout na svoji stranu a zaháčkuje ho děsivými monstry, působící jen svojí existencí řádně krvavý konec lidstva. "Tvorové", jak je přeživší často označují, plní funkci neuchopitelného a nepochopitelného zla, o kterém Malerman neprozradí skoro nic. Stačí jen pracovat s myšlenkou, co se při jejich spatření stane, a čtenářova bujná fantasie se již o zbytek postará. Právě díky nosnému "nedívej se, nebo zemřeš" se kniha místy pyšní unikátní atmosférou plnou paranoie. V nevědomosti je společně přeživšími udržován i čtenář. Malerman dokáže občas řádně pocuchat nervy a zarýt se až hluboko pod kůži. Stránky tak mizí jedna za druhou a upřímně mi díky šrotující fantasii občas kniha působila řádně neklidné spaní. Jenže pak je tu ten pocit, že z tak geniálně nepříjemné myšlenky šlo na mnohých místech vytřískat podstatně víc. I přes nevelký rozsah knihy se tak některá témata opakují, nebo s nimi není zacházeno tak dobře a kniha dokonce stíhá nudit. Například samotná cesta po řece není prakticky ničím zajímavá, prostoru je jí přitom věnováno požehnaně. Zkušenější, talentovanější autor by dokázal V pasti povýšit na geniální veledílo současného hororu. Ale idea se zrodila v mysli Joshe Malermana a za to si to přimhouřené očko v hodnocení prostě zaslouží. Zakoupeno v roce 2019 za směšných 62,- v e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Šíleně poutavý a děsivě šílený nápad se nepovedlo Malermanovi úplně využít. Slabší písemný projev a užitý přítomný čas, na který si musíte trochu zvykat, však nejsou překážky ve slušném hodnocení. V pasti totiž dovede čtenáři přivodit neklidné spaní... a o tom kvalitní horory tak nějak jsou. Hodnocení na DK v době přečtení: 85 %; Moje hodnocení: 70 % jako 222. hodnotící.... celý text

Síť přízraků 2014, Ondřej S. Nečas (p)

Kvůli poctivému plnění Čtenářské výzvy jsem své oblíbené Kladivo na čaroděje poslední dobou zanedbával. Síť přízraků mi krásně připomněla, proč mám sérii tak rád. Objektivně patří druhý příspěvek Ondry Nečase k tomu horšímu, co série doposud nabídla. Jenže tady je laťka sakra vysoko a "horší" znamená stále zatraceně dobré. I Síť přízraků obsahuje naprosto brilantně vymyšlené scény, které dělají z "brakové" literatury neskutečnou zábavu. Za všechny jmenujme třeba zvrhle humornou kopulaci Vincence s "okouzlující" samicí vlčáka, nebo Felixovi halušky s černobílým Tarzanem a Buffy dabované Klárou Sochorovou. Síť nabízí dostatek tajemna a ani tentokrát není vše úplně jednoduché, jak se může zdát... i když pozorný čtenář jisté podezření mít bude. Běsnící čarodějnice mě ale nezaujala tolik, jako některé předešlé zápletky. Navíc mne trochu zamrzelo, že některé nitky příběhu zůstaly nesvázány... Co taková Marika z obálky? Že by se objevila příště? Hláškami možná ostatní autoři včetně Nečase za demiurgem Kladiva maličko zaostávají, ale skutečně jen trochu. Chybějící hvězda je tak vlastně jen pomůcka, jak Síť přízraků oddělit od přeci jen vymazlenějších dílů série. Zakoupeno v roce 2018 za 113,- v e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Opět skvělá a nahláškovaná akční jízda, která má i přes bizarní nápady stále hlavu i patu. V kontextu série jsem však viděli, že to jde ještě o něco lépe. 7. kniha a stále bez průseru... Žrádlo pro psy se ale už blíží. Hodnocení na DK v době přečtení: 81 %; Moje hodnocení: 85 % jako 114. hodnotící.... celý text

Zápisník smrti 2 2011, Tsugumi Ohba

Druhý díl za tím pilotním malinko zaostává. Jen parádní nápad mne automaticky nepřiměje sypat pět hvězd každé knížečce bez výhrad. "L" a Kira zahájili druhé kolo a ani tentokrát není jasné, kdo má v tomhle honu na kočku a myš vlastně navrch. Oproti jedničce mi přišly některé zvraty malinko překombinované, ale nechci tu mávat spoilery, tak nebudu korektní. Jinak platí to, co minule... Kresba zcela adekvátní atmosféře Zápisníku smrti, jen z těch neustále opocených ksichtů teče snad ještě vehementněji. Ani dvojka nepřežila přerod v české vydání bez problémů. Po opakujících se stránkách z minule tu tentokrát haprují časové údaje v momentu, kdy postavy řeší osud detektiva Raye Penbera. Nějaký ten šotek však není problém odpustit. Zakoupeno v roce 2019 za 139,- v e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Nášup toho samého bez znatelnějších vybočení. I po odeznívání "wow efektu" nosného nápadu stále velice dobrá konverzačka, kde napětí rozhodně nepramení z neustávajícího ratatatata. Hodnocení na DK v době přečtení: 93 %; Moje hodnocení: 80 % jako 279. hodnotící.... celý text

Rudá mez 2005, David Drake

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "13. Kniha autora jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno" (Touto knihou jsem 2. 12. 2019 splnil svojí první Čtenářskou výzvu jako 1129. čtenář. Příští rok jedeme znovu!) Rudá mez má jeden zásadní problém. Dorazila k nám s tím nejhorším překladem, jaký jsem zatím v literatuře viděl. Práci překladatele Jana Pavlíka lze při zapojení veškeré slušnosti a i přes velký respekt, který k překladatelům chovám, označit přinejlepším za "jen" špatnou. Překlad je těžkopádný. Ve větách občas úplně chybí slova, jindy jsou zase slovní obraty používány zcela nevhodně a nepřirozeně. Jako by překladatel absolutně postrádal cit pro jazyk a větnou skladbu. Slova se opakují i v rámci jedné věty a někdy je z toho takový chaos, že ani pozorný čtenář nebude vědět, která bije. Před Rudou mezí jsem četl knihu Hawksmoore, psanou z velké části ve staročeštině, a té jsem rozuměl mnohdy lépe než některým zvlášť vypečeným částem Drakova militantního sci-fi. Zejména první nejrozsáhlejší kapitola z operace "Aktivní kryt" je přeložená/napsaná tak blbě, že jsem měl problém alespoň rámcově pochopit, co kerá postava zrovna dělá a kde se vůbec nachází. Anotace je trochu zavádějící. Jev Rudé meze, tedy stavu, kdy vojákům z utrpení války prostě švihne v kebuli a oni pak mají tendenci postřílet půlku galaxie, není ani zdaleka hlavním tématem. Drake s touto myšlenkou vlastně skoro vůbec nepracuje, místo toho servíruje military scífko s vesmírnými mariňáky střežícími civilisty a to, že se někdo blíží Rudé mezi jen tak mimoděk prohodí. Akční scény přitom absolutně nezvládá a to i když si odmyslím již tolikrát přetřásaný překlad. Jenže Rudá mez nakonec není úplně odpadní kniha. Nepřítel v podobě vražedné přírody je neskutečně atraktivní a za Drakovým neohrabaným vyprávěcím stylem se skrývají skutečně zábavné momenty. Někteří z počátku absolutně zaměnitelných výsadkářů nakonec jakýs takýs charakter získají. Jejich osud vám tak nebude úplně ukradený i když slzičku uroní asi jen skutečně velký cíťa. Obstojný je i samotný závěr. Výsledek tak působí jako sice nadějné, ale špatně napsané, a ještě hůře přeložené sci-fi, které se i podle zdejšího hodnocení v Česku příliš nechytlo. Zakoupeno v roce 2019 v kompletu 27 knih za celkovou cenu 2200,- od prodejce na internetu. Zkráceně? Rudá mez je při nejlepší vůli trochu nadprůměrné sci-fi s atraktivním zasazením a tématem člověk vs. vražedná příroda. Místy skutečně úděsný překlad knihu bohužel sráží do podprůměru. Trochu mě děsí, že Jan Pavlík je podepsán i pod překladem Hyperionu, který si chci rozhodně přečíst. Hodnocení na DK v době přečtení: 67 %; Moje hodnocení: 40 % jako 7. hodnotící.... celý text

Hawksmoor 2016, Peter Ackroyd

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "7. Kniha, která vás zaujala svou obálkou"¨ Hawksmoore perfektně seděl do výzvy, v krámě Levných knih mě zaujal (čímž nemyslím, že by se mi přímo líbila) svojí obálkou a tak jsem ji bezmyšlenkovitě přibral k již několikakilovému nákupu... bez toho abych se podíval alespoň na DK a její mizerné hodnocení. Hlavně zpočátku jde o nepříjemnou "divnoknihu", jejíž čtení hraničí s utrpením. Měl jsem dokonce vůbec poprvé nutkání knihu zahrabat někde pod uhlí a dělat, že jsem ji nezačal číst. Jenže jsem pěkně v duchu proletářského "vyděržaj pioněr" zatnul zuby, stáhl půlky a vlastně i přes mé slabé hodnocení rozhodnutí nelituji. Více jak půlka knihy je psána náročnou staročeštinou, kde se každá nepozornost trestá naprostým zmatením čtenáře. Architekt Dyer totiž ve své výpovědi skáče od jednoho k druhému, což je při slovosledu evokujícím Yodu ze Star Wars vážně fuška sledovat (pár vět působí roztomile, možná moudře, ale desítky stránek knihy?). Tímto způsobem je však psaná "pouze" silnější polovina knihy a já si styl i díky větám jako "i omyla cecky své i v podpaží se navoněla" vlastně zvrhle oblíbil. Jenže Hawksmoore je podivný i ve své rovině z 20. století, kde sice jednotlivým větám již spolehlivě rozumíte, ale jako celek to vše působí neskutečně unyle a zbytečně. Vyšetřovatel Hawksmoore i Dyer pořád někde kráčí, hlavou se jim honí morbidní myšlenky a vše nakonec vyšumí až absurdně do ztracena. Kniha tak vážně klade tělem... je špatná ze zcela jiných důvodů, než se vám bude po prvních padesáti stranách zdát. Zakoupeno v roce 2018 za 49,- v kamenném obchodu Levné knihy. Zkráceně? Silně morbidní a ponurá kniha s jedinečnou atmosférou. Tím však plusy končí a i když se prokoušete přes kapitoly psané staročeštinou, Hawksmoore vás nepobaví, nepřekvapí a nenabídne ani žádný ucelený příběh. Hawksmoore tak nějak je, aby byl, ne aby se někomu líbil. Hodnocení na DK v době přečtení: 61 %; Moje hodnocení: 30 % jako 37. hodnotící.... celý text

Naslouchač 2016, Petra Stehlíková

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "10. Kniha od současné české autorky" Roman Bureš, většina borců píšících sérii Kladivo na čaroděje... no a teď i Petra Stehlíková se svým Naslouchačem potvrzují, že čeští autoři fantastiky nejsou žádná másla a kdejakou zahraniční žánrovou hvězdu hravě strčí do kapsy. Bravo. Svět Naslouchače je kouzelný, promyšlený a poutavý. Díky silně popisnému a dostatečně vysvětlujícímu stylu autorky se o něm dozvíme spoustu. Zároveň si však stále zachovává řadu tajemství k odhalení. Ilan je sympatická malá holka, která se nechává pohnutkami osudu vláčet neokoukaným světem budoucnosti. Společnost složená z otrokářů a otroků, kde se vše točí kolem tajuplného sklenitu, který zbídačení sklenáři s vypětím sil těží hluboko v dolech, na první pohled rozděluje postavy na ty zlé a kladné. Svět Duvalského pohoří však není ani zdaleka tak černobílý a právě zatraceně sympatické postavy jsou jedním s hlavních taháků příběhu. Děj plyne minimálně z počátku poklidně, aby ve správných chvílích šlápl na plyn. Stehlíková zvolila přímočaré vyprávění s jedinou hlavní hrdinkou a bez výraznějších kliček. Odbočky od hlavní příběhové linky tak poskytují pouze postavy, odpovídající na některou z mnoha všetečných otázek Ilane (tuhle vypravěčskou obezličku jsem autorce odpustil). Jako rozjezdovka šlape Naslouchač parádně. Začlenění zla, pocházejícího ze skutečné lidské historie v podobě Mrtvé hory Cholat, byl skvělý nápad. Doposud pouze načrtnutému nepříteli nechybí tolik potřebná plíživá děsivost a strach z neznáma. Naslouchač není dokonalý, ostatně jako nic. Místy byl trochu zvláštní vztah pětadvacítky a vzpurné Ilane. Ta ošlehaným válečníkům přirostla k srdci tak trochu bez jasného důvodu a ti se o ni starají jako o vlastní. Na druhou stranu oceňuji, že jakmile mi přišlo něco trochu vachrlaté, vždy v následujícím odstavci přispěchala autorka s celkem logickým vysvětlením. Zpočátku se mi také maličko příčila záplava smyšlených slov výhradně pro potřeby díla (pokud vycházejí z knize zmiňované rumunštiny, nic na tom nemění, že pro našince jde o hatmatilku). V některých případech mi to zpočátku přišlo prvoplánové. Po přečtení však musím uznat, že jsou součástí jedinečného kouzla Naslouchače. Co jsou to turnuly, mantie či voaly si díky autorčinu citu pro skladbu jednotlivých slov zapamatujete spolehlivě. No, anebo přinejhorším prostě mrknete do taháčku na konci knihy. Petra Stehlíková brousila svůj sklenit pečlivě! Zakoupeno v roce 2019 za 209,- Kč (pevná vazba) z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Výborný začátek fantastického vyprávění v pečlivě prokresleném světě. Sympatické charaktery spolehlivě zaujmou a citlivě budovaná tajemství vás donutí stránky dychtivě otáčet až do konce. Faja tak jistojistě přistane v košíku při nějakém z častých nákupů. Zlaté české ručičky (nebo snad hlavičky?) se ve fantastice opět předvedly. Hodnocení na DK v době přečtení: 94 %; Moje hodnocení: 90 %.... celý text

Harley Quinn: Preludia a nokurňa 2017, Kelly Puckett

Uff, tak s touhle Harley jsem se patlal pořádně dlouho. Velkorysý rozsah přes 200 stránek v tomhle případě jen vlastně prodlužuje trápení. "Preludia a nokurňa" se snaží být straně cool, ale jde jí to asi jako postarší učitelce hudebky. Většina fórků působí naprosto nuceně a absolutně nevtipně. Je jim přitom podřízena celá kniha a často tak koukáte na nelogické panely zakončené trapným fórem. Snad jen svižný konkurz na členy Quinntetů je vcelku povedený. Díky výše zmíněnému budete mít často pocit, že koukáte na shluk dost náhodných scén bez ladu a skladu a jasné vize. Neupírám, že jsou "Preludia a nokurňa" vcelku pěkně nakreslené (pokud se tedy nesmyslně cca na dvě stránky nezmění kreslíř), ale to z komiksu nakonec dělá sice barevnou, ale stále blbost. Quinnina sólovka funguje jen ve výjimečných momentech a většinou jde o ty, které se vůbec nesnaží být vtipné. Za vyloženě slabounký však považuji sešit s "pártoškou", který působí jako nudná zbytečnost i na poměry přinejlepším průměrného zbytku knihy. I když se v preludiích představily i některé méně známé postavy jako třeba ničitelka a bohyně Barda, nic zajímavého do mixu nepřináší. Na to jsou prostě moc ploché a hloupě napsané (zajímavý je snad jen Lewis). Prostě nové dno kompletu, alespoň že bonusový příběh byl i přes svoji jednoduchost příjemný (v konečném součtu vlastně zachraňuje třetí hvězdu). Koupeno v roce 2017 v rámci předplatného celého DC komiksového kompletu za 229,-. Zkráceně? Mizerná přehlídka pěkných obrázků bez vize či fungujících nápadů. Bohužel se laťka nejhoršího dílu DCKK opět posunula dolů. Preludia totiž nešlapou v ohledu, na který sází všechny karty – humoru. Kniha přitom paradoxně obsahuje asi nejpříjemnější "bonusák". Hodnocení na DK v době přečtení: 66 %; Moje hodnocení: 50%.... celý text

Němý křik 2016, Angela Marsons

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "16. Kniha s oxymórem v názvu" Němý křik se dost dlouhou dobu otíral o vrchní cíp třetí hvězdy. Může za to zejména protagonistka Kim Stoneová, které jsem nemohl přijít na chuť. Angela Marsonsová stvořila věčně nakvašenou nepříjemnou a většinu času silně nesympatickou vyšetřovatelku, ke které si skutečně není jednoduché najít cestu. Tam kde měla pravděpodobně působit drsně, mnohdy vyznívala jako protivná arogantní kráva. S poodhalením tragické minulosti se však stala Kim alespoň snesitelnou. To samotný vyšetřovaný zločin už dokáže čtenářovu pozornost držet spolehlivě. Jak práce techniků na místě deset let starých zločinů postupuje, přibývá i mrtvých (čerstvě) a i když mi postavy přišly většinou dost šablonovité, zábava s nimi rozhodně je. Styl Marsonové je poměrně přímočarý, jednoduchý bez kudrlinek nebo hlubších myšlenek s přesahem. Poselství je však dost jasné. Každý má právo na druhou šanci, zlo často tvoří společnost jako celek a překonat špatnou startovní pozici života chce silnou vůli a pomocnou ruku někoho jiného. I když to rozhodně neplatí vždycky. Kostra příběhu a postupné poodhalování tajemství vyhořelého ústavu pro nezbedné adolescentky šlape dobře a výraznějších logických kiksů jsem si nevšiml. Lehké pokárání si však zaslouží překladatelka. Věta "Zvedla oči k nebi" jako vyjádření kategorického nesouhlasu je příšernost, na kterou v Němém křiku narazíte co pár stran (dalo mi to vzpomenout na Waltariho Sinuheta). Stejně tak bych chtěl vidět, jak si Kim na cestu svítí tužkovou baterkou... Kniha byla dárkem k narozeninám v roce 2019 od sestry (na DK jako Zuzuparu), které tímto děkuji. Zkráceně? Slušná detektivka s místy hodně nesympatickou hlavní vyšetřovatelkou, na kterou si budete pravděpodobně muset zvykat. Ostatní pilíře dobré krimi zábavy však naštěstí stojí vcelku pevně. Hodnocení na DK v době přečtení: 86 %; Moje hodnocení: 75 %.... celý text

Probuzení Tmy 2007, Susan Cooper

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "5. Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou" (Probuzení Tmy nahradilo původní "Jako zabít ptáčka od Harper Lee, které i přes zdejší doporučení do kategorie prostě s klidným svědomím zařadit nelze). Probuzení Tmy jsem četl poprvé před lety jako malý capart a ještě teď si pamatuji, že mi to přišlo "divný". Bohužel tento pocit přetrval, i když jsem za tu dobu obsah prakticky kompletně zapomněl. Příběh je zmatečný a hodně obtížně uchopitelný. Cooperová velice často ztrácela moji pozornost a to jsem se ji sakra snažil udržet. Světlo a Tma jsou zde nepříliš dobře vystavěné strany konfliktu, samotná cesta protagonisty Willa za šesticí znamení působí v konečném součtu plytce. Jedenáctiletý hrdina vždycky někde postává, nebo se prochází, okolo něj se dějí prazvláštní, nezábavné a špatně vysvětlené podivnosti a najednou má jedno ze Znamení v ruce. Pokud mu začne zdánlivě téct do bot, vždy ho z toho autorka vyseká nějakým Deus Ex Machina nesmyslem. Tady se prostě cestuje v čase různými směry, o zradách se ví, než se odehrají, každý ví, jaký nesmysl má vykonat a kdy přesně. Temno se svými havrany a Jezdcem je sice zlovolným nepřítelem, který však většinu času jen někde skřehotá venku, kouká za bukem, popřípadě přijde na návštěvu a dělá bububu. Nakonec tak působí absolutně bezzubě a její ambasador Jezdec jako trapný tlučhuba, co chvíli mlátí prázdnou slámu, aby ho následně jeden z Dávných zahnal způsobem vycucaným z prstu. Zasazení do Vánočních svátku není špatný nápad, ale vyprávění, ve kterém je Will tak nějak samovolně vláčen od čerta k ďáblu napříč stoletími prostě nemá sílu vydolovat ze zasazení víc, než že dvě kapitoly fest sněží. Fajn byla snad jen silně osudová postava Hawkina, ale i ten kvůli vachrlatě vytvořeným zákonitostem nakonec vychází jako blábol. Kniha byla kdysi dávno dárkem od rodičů. Zkráceně? Probuzení Tmy bohužel není příjemně zvláštní, ale nezábavně divné fantasy, ze světa se zákonitostmi, které plavou na vodě. Jako malému čtenáři se mi kniha nelíbila a po letech jsem si díky výzvě ověřil proč. Hodnocení na DK v době přečtení: 74 %; Moje hodnocení: 45 %.... celý text

Bez filtru 2018, Kristýna Dolejšová

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "20. Kniha s černobílou obálkou" Ok, uznávám, že vážně moc nezapadám do cílové skupiny. Nikdy jsem se neužíral pocity, že jsem silnější/vyhublá holka, kterou nikdo nemá rád. Nebýt výzvy, určitě bych Bez filtru obcházel v knihovně dál obloukem jako doposud. I přes mizerné hodnocení musím dodat, že je mi myšlenka Bez filtru blízká a samotná autorka svojí upřímností sympatická. Rozhodně jsem nakonec neměl pocit, že Kristýna Dolejšová sepsala pár dobře znějících motivačních mouder a pak je pospojovala odstavci, jak jsme se z počátku obával. Část s vlastním příběhem autorky je rozhodně fajn. I když i zde jsou cítit rezervy, jde o nejkvalitnější a skutečně inspirativní část Bez filtru... ta holka to přeci fakt zažila a snažila se z toho poučit. Tahle sekce by si klidně zasloužila přifouknout. Bez filtru je ale bohužel obsahově i myšlenkově dost chudé dílko. Nebýt děkovaček (které Kristýna podle vlastních slov přitom vůbec v knihách nečte), návodů jak knihu číst a neustálého omílání té samé myšlenky prakticky těmi samými slovy, dal by se z knihy udělat fajn reklamní leták. Osobně jsem měl právě při čtení pocit, že v ruce držím právě něco jako reklamní leták na kampaň #ZaNormalniHolky a nic moc jiného navíc. Myšlenka "každá jsme krásná" v provedení autorky nestačila ani na takhle útlou knížečku. Některé pasáže evokují bakalářskou práci a to zejména sekce s dost nesmyslným pitváním dotazníku. Věnovat takový prostor titěrné knížečky grafům s často dost suchými nic neříkajícími daty, které pak až na pár světlých výjimek autorka vlastně jen přepíše do slov a dodá něco ve smyslu, že je alarmující, jak určité procento dívek odpovídalo, nebo že jí naopak něco příjemně překvapilo, je absolutní zbytečnost. 50 otázek na tělo je sice fajn sekce, ale spíše bych ji viděl někde na webovkách projektu, než jako další přívěšek knihy, která je v konečném součtu tak nějak z těch milých malých přívěšků poskládaná, ale jako celek střílí trochu na prázdno. Minimálně na mne tak působila většina knihy kapku zbytečně. Pro neznalé se tak nějak úplně vytratilo, v čem kampaň spočívá... hlavní myšlenka na nás však v knize křičí na každé stránce pětkrát. Ale, co tak jsem se alespoň na konci dozvěděl, že jsem krásná :). Knihu jsem měl zapůjčenou od přítelkyně Tessi2502, které tímto děkuji :). Té se trochu paradoxně kniha líbila snad ještě méně než mě a to je fanynka Kristýny Dolejšové i projektu jako takového. Zkráceně? Obsahově bohužel dost chudá motivační knížečka, které však nelze upřít upřímnost. Vlastně dokáži pochopit nadšené komentáře níže a nerad bych svým komentářem někoho naštval. Podle mě si však Kristýna ukousla moc velké sousto a nedovedla si přiznat, že knihu vlastně nemá čím naplnit. I tak tý holce držím palce, další případná knížka za 350 kaček si ke mě cestu již nenajde. Hodnocení na DK v době přečtení: 81 %; Moje hodnocení: 50 %.... celý text

Inferium 2019, Roman Bureš

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "Kniha poprvé vydaná v roce 2019 (nová kniha)" Tak komu fandit? Nelítostným náckům nebo lidožravým pekelníkům? Inferium je snad první kniha planety, kde většina čtenářů minimálně místy drží palce vojenské mašinérii s hákovými kříži na zástavě... Blitzkrieg se totiž přesunul do pekla a zlo stojí proti zlu. Bureš si Inferiem vysloužil místo v mém žebříčku oblíbených autorů. Už Propastí času mě dokázal uhranout svými nápady a parádním mísením zdánlivě nemísitelného. V první půlce mi dokonce přišlo tahle pekelná jízda daleko zdařilejší, než povídání o zlomu času. Burešova koncepce pekla je zvráceně zábavná a naturalistické scény odžezávání údů lidskému dobytku (to je prosím jedna z normálnějších praktik v knize) v kontrastu s šestiprstým démonickým farmářem v lacláčích fungují perfektně (tak proto mají čerti vidle :)?). Nejde přitom jen o laciný trik, který se rychle okouká. Poznávání zákonitostí Inferia a třenice mezi peklem a světem lidí, jsou obrovským tahákem knihy. Dalším jsou i tentokrát slušně napsané postavy, které nelze jednoduše roztřídit podle karmy na padouchy a klaďase. Pokud tedy přimhouříme oči nad tím, že třeba takový dobrák Satan u svého rozjímání nad staven společnosti svačí lidský mozeček přímo ze zdroje. Motivace i činy postav jsou vesměs logické a uvěřitelné, stejně jako charaktery samotné. Navíc jsou mnohé osudy oproštěné od klišé... I když třeba rozuzlení příběhové linky ďáblice Lilith mi příliš nevonělo, autorovu vizi naprosto uznávám. Kniha své slušné tempo a ďábelskou zábavnost ztrácí jen na několika málo místech a mě paradoxně nejméně bavily některé akčnější místa. Stačí však otočit stránku a houfy obrněných čertů, disciplinovaných nácků, Rónan s Amálkou a Samael s Lilith si vaši pozornost opět strnou takovým způsobem, že s knihou v ruce budete mít problém trefit záchodovou mísu. Velké doporučení všem, kteří milují bizarní, avšak veskrze funkční nápady! Zakoupeno v roce 2019 za 195,- Kč z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Zdánlivě totální šílenost, která proti sobě na pekelných vyprahlých pláních staví nacistickou mašinérii a legie démonů. Démonů, kteří chovají lidské hříšníky na maso a kousky jako Hittler nebo Stalin se v aukcích draží za hříšné množství platiny. To vše v lidském příběhu s postavami, na kterých vám bude záležet a porcí černého humoru navrch. Hodnocení na DK v době přečtení: 92 %; Moje hodnocení: 95 %.... celý text

Ready Player One 2018, Ernest Cline

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "14. Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi" Tady to chce asi trochu vysvětlit... zařazení RPO do této kategorie výzvy je naprosto upřímné a cokoliv jiného by byla lež. Od malička miluji hry a ač nich v posledních letech netrávím příliš času (knihy si z volného času nárokují podstatně větší podíl), virtuální prostor vystihuje podstatu mého"oblíbeného místa" vlastně nejupřímněji. I když mne za to může někdo začít soudit. Sice úplně hraniční, ale přesto pětihvězda. Za to může prostě fakt, že jsem ve skrytu duše geek a fantasta, pro kterého hraní videoher znamená jeden z hlavních pilířů volnočasové zábavy. Z počátku jsem byl z Ready Player One naprosto nadšený. Nejen, že se mi téma prostě trefilo do noty, ale to, jak ho Cline, uchopil mě uchvátilo. Virtuální svět OASIS, se svými pravidly a zákonitostmi, mě bavilo objevovat společně s každou otočenou stránkou. Jediným vážnějším záporem je lehká naivita příběhu, jehož postavy jsou dost černobílé (taková Art3mis mi oproti filmové adaptaci přišla jako nesnesitelná nána). I tak však dokáže Parzivalův hon na Hallidayovo vejce čtenáře strhnout. Ernest Cline má 80. a 90. popkulturu v malíku a kniha je ve své podstatě skutečně tím, co o sobě prohlašuje – tedy v první řadě ultimátní pocta všem těm bijákům, videohrám, rockovým albům, knížkám a hlavně jejich autorům. Být o nějakých deset let starší, užiji si tu jízdu ještě o chloupek více. Na druhou stranu dovedu pochopit, že čtenář s odlišnými zájmy, či ve značně odlišných věkových kategoriích, může knihu odsoudit jako chaotickou soustavu absolutních nesmyslů. Jenže v tom je ta krása... v jedinečnosti každého z nás. I v případě RPO platí, že kniha je lepší než filmové zpracování a to přes to, že Spielberg se svým týmem odvedl zatracený kus poctivé práce při převodu tohohle zdánlivého mišmaše na plátna kin. Jen se prostě nevyhnul nevyhnutelnému a jednotlivé výzvy Hallidayova honu přeměnil do pro diváka uchopitelnější, ale zároveň i hloupější formy. Získáno jako výhra v soutěži pořádané nakladatelstvím Crew v roce 2018. Díky :). Zkráceně? Popkulturními odkazy natřískaná fantaskní jízda jedním úchvatným virtuálním světem. Značné klady naštěstí vyvažují fakt, že příběh vyprávění je místy naivní jako dětské pohádky. Naštěstí ty kvalitní pohádky. Hodnocení na DK v době přečtení: 90 %; Moje hodnocení: 90 %.... celý text

Drsný spasitel 2012, Miroslav Žamboch

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "11. Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě" Tak Drsný spasitel si mě bohužel úplně nezískal. C. R. je takový klišé amnézií stižený Geralt s kvéry, kterému ale k většímu úspěchu schází promyšlenější a poutavější svět. S hlavním hrdinou souvisí i další klacek, který Žamboch sám sobě hází pod nohy. Velice brzy poznáte, že C. R. je vlastně nesmrtelný, a i když ho opakovaně rozsakávají prakticky na kousky, vždy se z toho s nějakým vachrlatým vysvětlením dostane. Přitom ho neustále něco šíleně bolí jak nikdy v životě, aby ho za chvíli něco bolelo ještě daleko víc. V ústřední kapitole z Ostravy se pak mnohokrát dočteme, jak ukrutná mu je ziminka a o pár stran později je to ještě horší... Jen aby se za pár stran postavil nejsilnějšímu protivníkovi všech dob... tak jako patnáctkrát předtím. Ještěže se kluci srovnali podle obtížnosti jako ve videohře. Je to škoda, v pomalejších pasážích funguje Drsný spasitel fajn a zvrat z konce tohle postapo béčko málem zachránil. Nakonec vše opět nabralo obrátky do absurdního přestřelena, které však z akce v konečném důsledku dělá trochu nudu. Každopádně si nedokáži představit, jak chtějí filmaři z mého pohledu prakticky nezfilmovatelné dílo, svojí přepáleností dalece přesahující třeba Kulhánkův Noční klub, převést na plátna... tedy pokud se nebavíme o rozpočtu velikosti posledních Avengers. I ve třetím vydání obsahuje řadu chyb. Žamboch se občas nedopočítal nepřátel, jednou popletl jména, obrázky v některých případech nesedí absolutně k ničemu v ději (navíc na nich má vždy Spasitel holou hlavu, přitom mu podle Žambocha najednou začaly hořet vlasy?). Zamrzí i nepříliš vypilovaný systém magie. Ta v Drsném spasiteli prostě tak nějak je, všichni ji do hlavního hrdiny pumpují, toho to hrozně zabíjí a nikdy se mu přitom nic nestane... Zív. Drsný spasitel je koncipován prakticky jako soubor víceméně nesouvisejících povídek, co neví kdy skončit. Přesto je třeba vypíchnout některé fajn nápady. Zvrat týkající se původu hrdiny jsem již zmiňoval, fajn je třeba Zeissův přístroj s zabudovaným hladovým démonem a C. R. je po odhlédnutí od některých nesmyslů vlastně zajímavý hrdina (navíc s cynickou biomechanickou kobylou stále v patách). Zakoupeno v roce 2019 za 217,- Kč z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Uvědomělé Béčko, které si mne však výrazněji nezískalo. Přes zajímavé nápady a slušnou nahláškovanost působí konečný produkt jako splácanec, podobně jako hrdina knihy C. R. Má oblíbená série Kladivo na čaroděje je o třídu dál. Hodnocení na DK v době přečtení: 84 %; Moje hodnocení: 65 %.... celý text

Jméno větru 2017, Patrick Rothfuss

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "3. Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj" Konečně. Konečně něco splnilo velká očekávání a to do písmenka. Jméno větru je krásně napsaná fantasy kniha a Rothfuss zde sází slova tak jako jeho hrdina Kvothe vybrnkává své tóny loutnu – dokonale. Jméno větru je bravurní koncert slov, které do vět Rothfuss řetězí s pečlivostí švýcarských hodinářů. Tady skutečně nic nepůsobí jako výplň, zbytečně ani nemístně. Zpětně vyprávěný příběh není v první knize vyloženě epický, o to více však vyniklo autorovo umění (je až k neuvěření, že ho s textem na mnoha místech posílali k šípku). Velkou pochvalu si zaslouží i citlivý překlad Jany Rečkové (R.I.P. :(), které jsem jinak jakožto autorce bohužel příliš na chuť nepřišel. Kvothe je prvotřídní hrdina, jež v zapadlém hostinci U pocestného kamene postupně poodkrývá své kostlivce ze skříně. Jméno větru však přetéká dalšími nezapomenutelnými postavami. Ať už jde o zdánlivě pomateného mistra jmenovače Elodina, bodrého mistra řemesel Kilvina, lichvářka Devi či rivala Ambrose, vždy jde o charaktery, které díky autorovu mistrovství na stránkách knih ožívají. Místy mne malinko štvala akorát Denna, ale i ta je spíše komplikovaná než špatně napsaná a Kvothova poloslepá láska k ní je vlastně až bolestně reálná. Z Jména větru je cítit, že jde o jakýsi odrazový můstek pro epičtější dobrodružství. Civilnější přístup a poklidnější tempo vyprávění, jsou však aspekty jedinečného kouzla prvního dne Kroniky Královraha. Mohl bych tu o Jménu větru básnit dál. Rozplývat se nad jedinečným a promyšleným systémem magie, vyzdvihovat obsažená témata, chválit autorův popis draka obecného, nebo velebit lehkost, s jakou se autor vyhnul většině klišé, ale tohle by si měl každý fanoušek fantastické literatury zažít sám! Kniha byla fantastickým dárkem k narozeninám v roce 2019 od sestry (na DK jako Zuzuparu), které tímto děkuji. Zkráceně? Úžasný úvod fantastického příběhu, ve kterém je každá z cca 650 stran svébytným zážitkem. Jednoduše kniha, která je zde i při svých 93 % pořád podhodnocená. Hodnocení na DK v době přečtení: 93 %; Moje hodnocení: plných 100 %... celý text

Chyť mě, jestli to dokážeš 2016, Frank W. Abagnale

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "1. Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu" Bytostně nesnáším podvodníky a zloděje. Dokonce tak moc, že jsem si jejich "chytání" zvolil za povolání. Vyprávění hejska s velice pochybnou morálkou – Franka Abagnalea, se tak muselo sakra otáčet, abych prohnanému antihrdinovy alespoň malinko držel palce. "Chyť mě, jestli to dokážeš" je zatraceně dobře napsaná biografie (i když bezesporu místy přitažená za vlasy), která zběsile pádí od kontinentu ke kontinentu a nechybí jí tah na branku. Jen kousek za půlkou mi přišlo, že se mi ty letecké eskapády začínají zajídat a kniha malinko ztrácí dech... jen pro to aby ho /malý spoiler/ s uvězněním opět nabral. Otravné začalo být časem i neustálé pomlaskávání nad letuškami a ženami obecně. Občas jsem tak měl pocit, že sledujeme příběh oplzlého teenagera, kterému z koutků odkapávají dychtivé sliny a za kalhotami uniformy pilota neustále stojí úd. Frank Abagnale byl (je?) neskutečný hajzl, jehož řádění stálo spoustu lidí místo. Jednotlivé příhody jak oškubal snad celý svět o statisíce dolarů však skvěle baví. A to i v případě, kdy se lišák Frank vydával za doktora. Na pobavení fajn, ale co kdyby pod dohledem falešného doktora někdo zemřel? Zajímavé je, že v biografii je postava agenta FBI Seana O’Riley vlastně úplně upozaděna. Sice ji autor párkrát zmiňuje, že je mu "asi v patách", ale přímo do děje knihy prakticky nezasáhne. Skoro nejzajímavější jsou pasáže /mini spoiler/ z prostředí francouzské a švédské věznice. Jejich kontrast je až neuvěřitelný a autora podezřívám z přikrášlení pravdy a to oběma směry. Otázka jak moc. V konečném součtu to však příliš nevadí a i když bych klidně Frankovi dopřál ještě delší "dovolenku" v Perpignanu, na jeho příběh jen tak nezapomenu. Zakoupeno v roce 2019 za směšných 39,- Kč z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Zatraceně poutavé převyprávění eskapád jednoho neskutečně troufalého podvodníka, který si nahrabal pořádné jmění. Že nejde o zdařilou fikci je místy skoro až neuvěřitelné. Hodnocení na DK v době přečtení 92 %, Moje hodnocení 85 %... celý text

Říjnový seznam 2015, Jeffery Deaver

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "6. Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc" Původně jsem chtěl psát tento komentář jako Deaver, tedy odzadu, ale nakonec jsem tuto myšlenku zavrhl. Ze strachu, že by se mi rozsypal jako místy autorova vize krimirománu psaného od konce. Deaver zkusil kulišáckou věc. Jako cihly pro stavbu románu použil kapitoly, řazené proti proudu času. Snad každému však musí být jasné, že tady nic nebude tak, jak se zdá, a z vypravěče se postupem času vyklube pěkně nespolehlivý sviňák. Sviňák, jež věci prostě neopakuje. Vždyť už je jednou řekl... o pár stránek dál. Neustálé přehodnocování autorem prezentovaných informací a děje, patří bez debat k tahounům příběhu. Sám příběh by, přiznejme si, v klasickém stylu vyprávění u čtenáře neobstál. To však zásadní problém není. Podstatně více mi na knize vadily neskutečně klišé dialogy hlavních i vedlejších postav. Samotné rozuzlení působí dost nuceně a překombinovaně. Zvraty ve zvratu mě spíše přiměly kroutit očima než užasle převracet stránky. Poslední (a první zároveň) kapitola vlastně nalajnuje děj, který se poté bez většího zaškobrtnutí odehraje precizně, jako pod taktovou pedantského režiséra. Samotná pointa mi přitom minimálně v postavě Daniela nepřišla tak šokující, jak bylo nejspíše zamýšleno. Ojediněle ve svých komentářích zmiňuji překlad, ale zhovadilosti jako pití "Krvavých Marií", sledování filmu "Hanební parchanti" tloukly do očí. Úplnou záhadou je mi poté věta: "Hledal muže ve žluté košili, hledal Josepha..." ze strany 107, která moji pozornost svedla úplně špatným a nesmyslným směrem. Do celkové synopse příběhu přitom nezapadá. Že by opět nevhodný překlad? Zakoupeno v roce 2019 za 79,- Kč z e-shopu Megaknihy. Zkráceně? Svěží nápad, který v celkovém kontextu většinou funguje a dovede čtenáře navnadit. Plytké dialogy plné klíše postav bez charisma a vzájemné chemie bohužel čtenářské nadšení spolehlivě ochladí. Kvůli atraktivní formě bych byl ochotný leccos přehlédnout, ale překombinovaný závěr mě v jen lehce nadprůměrném hodnocení utvrdil. Hodnocení na DK v době přečtení 78 %, Moje hodnocení 60 %... celý text