tereza0319
přečtené 915
Sebevraždy panen
2013,
Jeffrey Eugenides
Snaha autora o vtipnost mi občas připadala křečovitá, jinak bych dala pět hvězd.
Pozdější život panny
1991,
Ferdinand Peroutka
Po přečtení knížky si jsem jistá, že by se autor podepsal pod výrok člověka hořce mám rád". Přistupuje k němu s láskou, ale nemilosrdně. Není na škodu, se občas podívat na věci z jiného úhlu a přemýšlet, ale k tomu, aby nám jiný úhel předestřel, je potřeba někoho jiného, tímto děkuji, pane spisovateli. Dostali jsme Johanku z masa a kostí a s chybami, ne jako světici, to polidštění ji pro mě udělalo ještě sympatičtější. Zároveň ji to ale v mých očích nezbavilo výjimečnosti.... celý text
Život a smrt Jany z Arku
2009,
Régine Pernoud
Takového člověka naše doba nemá šanci zrodit. Jsem ráda, že vůbec byl.
Panna ve zbroji
2002,
Mark Twain (p)
Je to psáno stylem středověkých příběhů, něco na způsob Tristrama Shandyho nebo Jakuba a jeho pána, až jsem čekala, kdy se objeví něco, z čeho pochopím, že si ze mě autor utahuje. Nestalo se. I když je z díla cítit upřímný obdiv a úcta k hrdince, jak už tu píše Hobo, Loukotkové se podařil silnější emoční zásah, přestože v knize o Johance pojednává spíš okrajově. Nicméně, Mark Twain určitě napsal knihu, kterou je třeba číst.... celý text
Bůh či ďábel
1957,
Jarmila Loukotková
Jak ta psala! Tím neustálým popisem vnějšku i nitra hlavní postavy jsem měla pocit, že ta stojí vedle mě, byť z patnáctého století. Loukotková delší dobu něco tvrdí, aby to jedním okamžikem celé rozmetala, a čtenáře rozebrala na kousky. Na posledních čtyřicet stran shodí další pumu. Ohryzávala jsem napětím knížku. Sice mi v těch historických událostech udělala dost nepořádek, ale to nevadí, já si to dozjišťuju. Klobouk dolů před ní.... celý text
Vězeň času
2018,
Matt Haig
Opět skvělý nápad, stejně jako u Půlnoční knihovny. Jenomže Heig si toho nabral moc. Čtyři sta let a tři historické postavy v rozmezí tří set stránek. Všechno tak působí zploštěle, povrchně, protože na širší rozvinutí není prostor. S postavami nemůžeme navázat hlubší vztah. Moc se mi líbila pasáž o Shakespearovi, připadala mi uvěřitelná. Na takového Fitzgeralda, kvůli němuž jsem tu knížku četla, zbylo pár řádků. Stejně jako u Půlnoční knihovny mě zarazil konec. Matt Heig něco rozvíjí, a na konci z toho vytvoří akčňák ve zběsilém tempu, který popře předchozí děj, a vyvolává otázky. Celou dobu se Tom na základě vlastní špatné zkušenosti snaží skrývat, ale na konci zjistí, že to najednou není potřeba, že k tomu byl vlastně nucen, rozhodne se, že o svém tajemství teď všem řekne, aby to nakonec zase neudělal? Najednou všechny problémy a lidská přirozenost, kvůli které se tak chránil, prostě zmizí? Jaké měl Hendrich motivy ke svému chování? To, že byl paranoidní je málo. Proč za všechno můžou Němci? Proč musí mít konec zářivý happyend? Tím, že čas od času do textu přihodí větu filosofa vytrženou z kontextu, ze své knihy hluboké dílo neudělá.... celý text