Subjektiv přečtené 741
Dva roky prázdnin
1972,
Jules Verne
Dětičky ztroskotají na pustém ostrově, na kterém vůbec nejsou žádná technická udělátka. Je to vůbec Verneovka? No jasně, však Verneovka neznamená jenom techniku, ale taky vědění. A zdejší dětičky (a časem i dospělí) vědí leccos: jak chodit v bažinách na chůdách, jak se vznést s drakem k oblakům, jako lovit s bolasem, jak si zajistit cukr ze stromu, jak jezdit na nanduovi... Není to jen jejich vytrvalost, odvaha a fyzička, co je drží nad vodou - znalosti a zkušenosti se na přežití podílejí měrou možná ještě větší. Mimochodem, právě proto bych nedoporučil seriálovou adaptaci s písní o "volajících dálkách", protože ta si ducha Vernea neuvědomuje. Někomu by knize mohla vadit až zarážející podobnost děje určitých pasáží s kanonickou robinsonádou, samotným Robinsonem Crusoe. Ale tu podobnost lze snadno převrátit ve prospěch Vernea slovy: "Když člověk ví, jak v divočině přežít, může být i dítětem a přežít dokáže." Víra v lidský intelekt, který umožňuje podmanit si přírodu a technický pokrok... to je pro mě Verne. Vlastně se až divím, že jsem nenarazil na nějaký štvavý článek od nějakého samozvaného ochránce přírody o jeho zhoubném působení na dětskou mysl při vší té technice a podmaňování. Ale kdo ví, třebas takových je spousta.... celý text
Tajuplný ostrov
1957,
Jules Verne
V jistém ohledu považuji Tajuplný Ostrov za esenci Verneova vidění světa. Hlavní hrdinové bez bázně a hany jsou vrženi vstříc nebezpečenství nejdříve v balónu zmítaném bouří, později na pustém ostrově. Ovšem nedostatek bázně a hany ještě Verneova hrdinu nedělá, ještě se musí přidat znalosti a dovednosti. Právě ty umožňují přežít dětem ve Dvou letech prázdnin, skupince doprovázené zeměpiscem Paganelem v v Dětech kapitána Granta a konečně umožní vybudovat z ničeho technickou civilizaci skupince vedené Cyrusem Smithem právě v Tajuplném ostrově. Na konci (SPOILER) mohou tak směle stát tváří v tvář kapitánu Nemovi, onomu technickému state-of-the-art jejich doby, jako rovný s rovným. (KONEC SPOILERU) Člověk by možná mohl chtít vyčítat Verneovi, že nehledí hrdinům do duše a nenechává je trápit se příliš touhou po domově, ženách a strachem, co se děje ve vlasti donedávna zmítané válkou. Ale k čertu s tím, když čtete dobrodružný román, nezajímají vás nějaké fňukny a když jste malý a možná i trochu větší kluk, nechápete, co je na těch holkách tak skvělého, že by někomu mohly chybět. Z některých románů je navíc cítit, že tohle Verne příliš zprostředkovat neuměl. Ale asi znal svá silná místa dobře, protože do nešikovných pokusů o zprostředkování velkých citů se pouští jen opatrně a jen tam, kde je to nezbytně nutné pro děj.... celý text