Set123 přečtené 690

Mezera krytí v příkladech a související otázky 2017, Bohumil Havel

No kniha... Spíš taková brožura. Leták. Jako váhal jsem, zda to sem vůbec přidávat, ale ISBN to má, tak proč ne. Jelikož mi tento text byl doporučen coby studijní materiál v průběhu výuky insolvenčního práva, čekal jsem, že se bude... nevím... třeba věnovat právu. Není tomu tak, přátelé. Většinu textu zabírají účetní tabulky, rozprava je spíše nad tématy ekonomickými, méně nad kontextem insolvenčním. Tedy rozumějte, on je to institut insolvenčního práva, čili se tomu autoři tak trochu věnovat museli, ale není to primární zaměření textu. A to je samozřejmě škoda (pro mou osobu), jelikož se tím text efektivně posouvá mimo mé schopnosti kritického hodnocení. Lze snad být v této míře kritický: právní témata jsou nakousnuta jen velice chabě a ta ekonomická se mi zase nezdají natolik hluboce pojednaná, aby kniha vlastně měla nějaký dobrý smysl. Možná je to dobré na jakési seznámení-se s tématem, prvotní přiblížení, abych tak řekl, v detailu se mi to ovšem nijak zvlášť zajímavé nejeví. Dohromady je to krátké, vcelku srozumitelné, proč si to nepřečíst. Ale nijak velká očekávání bych od toho, na vašem místě, neměl. On je to spíše odborný článek, než kniha.... celý text

Sedmá funkce jazyka 2017, Laurent Binet

Od knihy jsem čekal strašně moc, nakonec jsem od ní dostal o něco méně. Stále však lze konstatovat, že se jedná o dobré porochňáníčko. Kniha je bohužel taková polovičatá. Není to Brown s jeho naprosto stupidním brakem, který si může přečíst každý, v němž v zásadě není mnoho k pochopení a který díky tomu fanatizuje davy. Není to Eco. Eco, který píše na straně jedné brilantní mix žánrů klidně v jednom románku, propojený napínavým, ale vcelku jednoduchým příběhem, pro který jej může číst takřka kdokoliv, který v sobě ovšem ukrývá naprosto precizní aluze, které je třeba hledat, prozkoumávat a které vám nakonec způsobí až nadpozemskou radost, když je najdete. Binet je mnohem údernější než Eco (a méně zábavný) a zároveň zbytečně komplikovaný na Browna. A ještě k tomu Ecovi Binet se stejně jako on rozhodl použít prostředí historických událostí. Proč ne. Ale Eco nepotřeboval historii měnit, aby dokázal co dokázal. Zatímco Eco vytváří metapříběh za historickým děním, Binet přetváří historické dění. Což je nejen méně sofistikované, ale i literární vcelku nezajímavé. Samozřejmě mám na mysli Derridův osud v knize. Já Derridu moc rád a toto mě mrzelo. Však by ani Sílu zákona nestačil napsat. Obecně vzato to ale není špatná kniha. Je asi fakt, že pokud vás nezajímá linguistic turn, netrápí vás postmoderní filosofie a poněkud skandalizující psaní o Foucaultovi (ač třeba reflektující realitu, to já nevím, je však v některých ohledech trochu přehnané), kniha vás zjevně nechytne. Její filozofující pasáže nejsou přehnaně složité, pochopit se v ní všechno dá, pokud se alespoň trochu snažíte. Ale pokud se snažit nechcete, parodie na akční detektivku s vražednými Bulhary, Japonce a Searly s nožíky na dopisy, přehnané sexuální scény (poměrně detailně popisující homosexuální styk, pravidelně se objevující orální sex a když si člověk ke konci knihy říká, že už dlouho nedošlo na anál, najednou se tam objeví Judith Butlerová (kterou znám jako šedesátnici) s připínacím dildem rajtující na jednom z hlavních hrdinů) a poměrně drsný konec (a úplný konec už vysloveně paroduje akční filmy) vás u knihy patrně neudrží. Já si však roztodivné narážky na nedávnou filosofickou scénu oněch slavných géniů (a leckdy současnou, Butlerová žije, Chomsky (v mírně diskreditující scéně se také objevil) a další všichni stále aktivní filosofové) a univerzitní prostředí, které se velice změnilo, ale něco zůstává. Nadto kniha obsahuje vcelku zajímavé politické pozadí, které celý test pěkně rámuje. Tedy, Eca jsem nedostal, ale zjevně jsem jedním ze čtenářů, na které autor mířil, proto jsem si knihu vlastně užil.... celý text

Pozorování citu krásna a vznešena 2024, Immanuel Kant

Rudolf Carnap tvrdil, že metafyzikové jsou jenom špatní umělci. Prostě něco cítí a chtějí to vyjádřit, ačkoliv tomu nerozumějí – přitom ovšem nedisponují kvalitami, které by jim umožnily vyjádřit to v kvalitním umění. Tato knížečka mu i dává, i nedává zapravdu. Na straně je tak krásně, jasně a analyticky úctyhodně napsaná, že ji nelze označit za špatné umění – je pěkným uměním. Na straně druhé ukazuje, že Kantova etika, jedna z nejvýznamnějších v historii, je založena na estetických pocitech a na egoismu. Kant byl, ještě v době, kdy uměl psát srozumitelně, dobrým umělcem – ale jaká filosofie z toho mohla vzejít? Dobře, v předešlém odstavci trochu opovážlivě (a opovržlivě) tvrdím, že Kant svou etiku založil na estetických pocitech (byl tedy emotivistou) a byl navíc egoistou. Je to odvážné tvrzení a podle laskavého čtenáře jistě nekorektní. Kniha se nezabývá etikou, ale estetikou. No dobře, dobře, ale čtěme pozorně následující: "Dejme tomu, že vás tento pocit pohne k tomu, abyste ze svých prostředků pomohli nuzákovi, ale budete přitom dlužni někomu jinému, čímž přestanete plnit přísnou povinnost spravedlnosti. Toto jednání nemůže zřejmě pramenit z žádné ctnostné premisy, neboť ta by vás nemohla přimět k tomu, abyste obětovali vyšší závaznost tomuto slepému okouzlení. Když se však obecná blahosklonnost vůči lidskému rodu ve vás stane zásadou, jíž vždy podřídíte své jednání, zůstane ještě láska k nuzákům, pouze je nyní z vyššího stanoviska postavena do pravého poměru k vaší veškeré povinnosti." To je přeci očividně základ kategorického imperativu. Nezdá se mi možné to popřít. Nu. Imperativ tedy přichází z řad estetiky – to by ještě nebyl problém. Problémem je, co Kant s tou estetikou prováděl. Jak píši, na jedné straně prokázal skvělý analytický cit a schopnost věci pojmenovat. To každopádně. Na straně druhé nedovedl zkrotit své ego. Nejedná se o pozorování vnějšího, ale o popis vnitřního. Stačí se podívat na některé příklady. Hovoří-li Kant o citu národů, říká, že umírněný Němec dokáže nejlépe vnímat krásné i vznešené a převyšuje v dokonalosti Angličany i Francouze. Tak i když se podíváte na jeho jistě zajímavé rozdělení temperamentů. Sám jsa melancholikem (tedy s "vytříbeným vkusem pro důstojnost lidské přirozenosti"), básní o nich, o jejich skvělostí, zatímco sangvinici a cholerici jsou taková nižší lidé a o flegmaticích je až marno hovořit. Ženy pak jsou sice krásné, ale jakmile se začnou vzdělávat a snažit se o vznešenost, kterou on jako muž, tak skvěle disponuje, stačí už jen vousy, aby ztratily veškeré své přednosti. Kant má navíc to štěstí, že je bílým mužem, (cituji) "negři" totiž nemají vůbec nijakých předností a jediné, co na nich zbývá, je směšnost. Kant tedy sám rasistou, sexistou a nacionalistou a egoistou vyzývá k zásadovosti, která jediná může správně ovládat lidské jednání - byl tedy i pokrytcem. Já se vám omlouvám, ale... Jo a ne. Žádné "ale na jeho dobu to bylo normální". Toto jsou závěry, které plynou z Kantova myšlení, ne jeho absence – a to v době, kdy již pomalu tvořil Jeremy Bentham, progresivnější, než naši nejliberálnější liberálové. Problém není v době – Kant byl geniální. Problém je v Kantovi a v jeho způsobu uvažování. Benthamův způsob uvažování vedl ve stejné době k zavržení homofobie, sexismu, rasismu i jakéhokoliv jiného kategorizování lidí. Abych ale nekřivdil Kantovi – přinejmenším rasismus v budoucnu zčásti (velké části, abych byl korektní) opustil. Je otázka, zda v jeho uvažování tato výše popsaná báze nezůstala. Přes toto všechno však tvrdím: je to zajímavá kniha, která se nejen vyplatí přečíst, ale dokonce to asi bude celkem zábava – což není samozřejmostí.... celý text

Tractatus logico-philosophicus 2007, Ludwig Wittgenstein

Abych tedy byl úplně upřímný, jedná se o jedno z největších zklamání za poslední dobu. Ne snad, že by kniha nebyla hodnotná a zajímavá – to obé jistě je. Ale aureola která se kolem ní vznáší, coby kolem jakéhosi klenotu... nenašla u mne opodstatnění. Rozumějte, je to zajímavý text, jehož hodnotu pro analytickou filosofii nelze zpochybnit. Je tu hodnota. Jen je otázka, jaká ta hodnota to je. Po mém soudu kniha dělá něco strašlivě tragického – ona odvrhuje metafyziku takřka carnapovsky drsně, na straně druhé je sama metafyzickou, aniž by si to uvědomila – či lépe, aniž by si to nezbytně uvědomil čtenář. Kniha cupuje metafyziku. Ale cupuje také analýzu jazyka. Ona ničí filosofii ne tím, že vyřešila, jak autor arogantně píše, její otázky. Ale tím, že ukázala její chybějící střed. Střed filosofie podle ní totiž neleží v racionalitě. On leží v emocionalitě. Je estetický, ne logický, ne racionální. Autor se tváří jako přísný kritik metafyziky (a jen tak dál, ona potřebuje kritizovat), naplnil však obsah vtipu "Když se potká kontinentální a analytický filosof, řekne analytický kontinentálnímu, že je nedostatečně jasný, kontinentální analytickému na oplátku to, že je nedostatečný." a sám, při nedostatku sebe sama, přistoupil k metafyzice. Nu, ale abych přinesl některé konkrétní body. Největší chybou díla je jeho děravost. Struktura knihy naznačuje analytickou přesnost a argumentační hloubku – opak je samozřejmě pravdou. Ona struktura vychází spíše z metody jakési asociace – není argumentací. Autor přináší tvrzení, ta však neodůvodňuje, nevysvětluje. Hraje si na nietzscheovsky kryptickou moudrost – jenže v ní zpravidla mnoho není. Autor například zjevně pracuje s jakousi nutností mezi znakem a označovaným – ale vysvětluje jej? Ne. Je to metafyzika. Ono to tak je, protože to zkrátka je. Jenže jak pak může fungovat váš myšlenkový systém, budujete-li ho na jazyku a přitom nevysvětlíte jeho podstatu? Však se stačí podívat na prosté fungování světa abyste viděli, že zkrátka takto nefunguje. Jak se autor vypořádá s rozličnými jazyky? Jak s překlady? Jak se synonymy? Nevypořádá. Musel by se nutně pustit do (opět) nietzscheovského hledání perfektního jazyka. Ale pozor! Nietzsche hledá na poli estetiky! A to je jiná hra. Nadto lze v díle najít jisté kontradikce. Na jedné straně autor tvrdí, že nelogické nelze myslet. Na straně druhé popisuje jsoucí mimo logiku jako nahodilé. To je, přátelé, kontradikce – pramenící z toho, že autor nevysvětlí vlastní myšlenky. Níže jeden komentující píše, že po Traktátu je třeba navázat Filosofickými zkoumáními, abychom pochopili autorovo dílo v jeho celku. Ale to přeci není pravda. Autor sám odvrhl Traktát. Jeho přístup k jazyku ve Zkoumáních není rozvinutím toho z Traktátu – je jeho nahrazením. Proč to píši? Nu, protože si autor právě prázdnost frází uvědomil a pokoušel se jí napravit. Už jenom z jisté zlomyslnosti dodávám – už sám fakt, že je zde v komentářích hodnocena kniha jako vhodná k dlouhým rozsáhlým a skoro nekončícím úvahám, vede nás nezbytně k jednomu k autorovi nešetrnému závěru. Tvrdí-li, že vše, co lze myslet, lze myslet jasně a vše, co lze říci, lze říci jasně, stojíme před dvojí možností. Buď se autor mýlil, nebo autor selhal. Tak či tak je to in fine chyba autorova, nikoliv jeho výhra. Nic z této kritiky (která je založena na trojím čtení a vcelku rozsáhlých hovorech o jeho obsahu, takže ne, že bych mu nevěnoval čas), asi nemá nijak zvlášť odrazovat od jeho četby a zájmu o něj vůbec. Je to kniha chytrá, revoluční a strašně podnětná. Jen bych jí zbytečně neglorifikoval a nepředstíral, že se jedná o jakési dokonalé dílo filosofie. Wittgenstein byl génius, neskutečně chytrý a inovativní člověk. Toto ale není to dílo, které by mělo být na prvém místě milováno.... celý text

Sekáč (limitovaná sběratelská edice) 2021, Terry Pratchett

Nevím, čím to je, ke knihám, které mám doopravdy rád, se mi strašně těžce píší komentáře. Tuhle knížku miluju. Miloval jsem ji už když jsem ji před lety četl poprvé a miluji ji stále. Pratchett patří k nejlepším autorům, s kterými jsem měl tu šanci přijít do styku. Čtu "klasickou" literaturu a mám ji upřímně rád, ale vybrat si, zda do konce života číst Dostojevského nebo Pratchetta, ke svému vlastnímu překvapením volím Pratchetta. Proč? Ona je to samozřejmě ohromná sranda. Ale to by patrně nestačilo. Co je důležitější, ono to je strašně hluboké. Vezmeme-li si většinu literárních kusů, jsou-li na nízké úrovni, prostě vypráví příběhy (hůř či lépe), hodnotná literatura přihazuje k příběhu něco navíc, téma, které člověka obohatí, takříkajíc „něco k zamyšlení“. Nu a pak je tu ještě jiný druh literatury. Ten nedává „něco“ k zamyšlení, tem tematizuje množství hlubokých otázek a skutečně čtenáře nenásilně vede z zamyšlení. Takový je Pratchett – jistě, nedělá to v skrytu umělecké formy kryptického charakteru, nenutí vás hloubat nad množinou interpretací, je svým způsobem přímočarý. Ale díky humoru a jisté vypravěčské jemnosti je tak hladký, je tak... přístupný, že dokáže sehrát významnější úlohu v životě člověka, než leckterý kryptický text. Tak se podívejme na Sekáče. To je takový balík témat, že je až nelehké je vyjmenovat. Nu tak hle, máme tu reflexi smrti, její podstaty, jejích druhů, jejích odlesků v míře, která se může rovnat příběhu knížete Myškina. Máme tu střídání generací, odosobnění práce, nahrazení klasického moderním – Hemingway by se mohl stydět. Jeho stařeček zápasící prutem s mořskou bestií není ničím oproti Smrťovi, který popravuje stéblo po stéblu. Máme zde obavu, strašlivou obavu, z industrializace, která se může poměřovat tísni Heideggera a mnohých dalších. Máme tu téma sebepoznání, pochopení vlastního já, vlastního těla, vlastí mysli a vlastní sociální role, dokonce poznání vlastního místa v ekosystému světa a dějin. To jsou tak těžká a tak hutná témata, že je lze stěží obsáhnout, skoro nemožné zdá se to u díla populárního, fantastického a na první pohled odlehčeného. Ale Pretchett zde nekončí. Je schopen řádkem, větičkou, rozkmitat struny ještě hlouběji položené, temné a nepřístupné. Struny "tyrana života", struny konce vesmírů, ve kterých Velký přivolavač, Smrt vesmírů, Začátek a konec času vzpomíná na dobu, kdy se to všechno stane znovu. Však to je ohromující, uznejte...... celý text

Pád Númenoru 2023, J. R. R. Tolkien

Tak jsem s mírným zpožděním přečetl i tuto knížečku z famózního Tolkienova výtvoru. Na první pohled je patrné jisté odcizení knihy od Tolkiena samotného. Už Christopherovy knihy měly spíše charakter studií, než fantaskních textů jako takových, zde už přecházíme zase o kousek dál. Sibley zajisté dělal co se dalo a nemyslím si, že by jeho práce na tomto monumentálním světě byla nezbytně horší, než byly výtvory původního mistra a jeho žáka-syna, přeci tu ale je rozdíl. A nemohu si pomoci, považuji knihu za přece jenom trochu hůře zpracovanou. Předně má samozřejmě jiný charakter, než Pád Gondolinu, Húrinovy děti a Beren a Lúthien – nejedná se o příběh o příběhu, ale o kroniku druhého věku, do značné míry v předešlých dílech opomíjeného. A za to si zaslouží ocenění – věnuje se poměrně neprobrané látce na úctyhodném prostoru. Ale přeci je to textuálně méně ucelené a ediční zpracování formátováním textu počínaje a umístěním poznámek konče, jeví se mi trochu nepovedené. Třebaže se člověk zvykne. Ale to je vlastně všechno, co lze dílu vyčítat. Stále je to velice kvalitní čtení, které neohromí tolik jako Zpěv Leithian, ale doplní střípky a vlastně je celkově sympatické. Propracovanost a monumentálnost světa jako takového, dodávají knize něco, co třeba Martinova násobně obsáhlejší kronika Oheň a krev nemá a mít nemůže. Je to pocit celistvosti, velkoleposti a nezbytnosti. Pocit přítomnosti sil, které žádný jiný fantastický svět nikdy neměl a nejspíš mít nebude. Pán prstenů prezentuje nám výseč konce Třetího věku, hlavním antagonistou příběhu je Sauron – Temný pán, jenž dlí na trůně v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem. A to je vše. Je to tento Temný pán, který pozoruje. Třetí věk již nepatří Sauronovi, třebaže je mu největší hrozbou. Třetí věk po mém soudu mnohem více patří Sarumanovi. Ve Druhém věku nebyl Sauron němým pozorovatelem, hrozbou z povzdálí, hrozivou a zdánlivě nezadržitelnou, ale přeci anonymní. Ve druhém věku byl Sauron na vrcholu a jak čtenáři Tolkien naprosto famózně formuluje: "Sauron byl vlastně ve Druhém věku větší, než Morgoth na konci Prvního. ... Protože byl sice přirozeně daleko menší, ale dosud neklesl tak hluboko. ... Do tohoto stádia nihilistického šílenství Sauron nikdy nedospěl. Neměl nic proti existenci světa, dokud si s ním mohl dělat, co chtěl." Nebudu popírat, děje Númenoru mi nikdy nepřišly nijak zvlášť lákavé. Jsou to lidé, zvláštní lidé, ale lidé – a Arda dokáže nabídnout mnohem poutavější příběhy, třebaže nepopírám, že Ar-Pharazôn a jeho činy mají jakési kouzlo a to, s jakou láskou a péčí pojednával mistr o Númenoru člověka musí zaujmout. Přeci se mi ale jedná právě o Saurona (a je třeba zdůraznit, že Ar-Pharazônovy činy jsou zajímavé díky Sauronovi), Galadriel a Gil-galada. Právě pro ně budou mi příběhy Druhého věku milé.... celý text

Civilní právo procesní. Díl druhý, Řízení vykonávací, řízení insolvenční 2022, Alena Winterová

Ano, ano, kopat do dobře hodnocených knih, to je moje oblíbená kratochvíle. Podivejte, já uznávám, že je komplikované rozhodnout, co dělá dobrou knihu dobou knihou, respektive jaká specifika má naplňovat učebnice, aby byla hodnocena jako dobrá. Je to jistě otázka poměrně složité diskuse, kterou sám se sebou i se svými vyučujícími delší dobu vedu. Asi je to do značné míry věc strašně subjektivní. Jak ale jako dobrou hodnotit knihu, kde se mi prostě nedaří najít takové kritérium, ve kterém by alespoň trochu excelovala? Tak se na to podívejme. Učebnice by patrně měla (v oblasti práva) být schopna předat studentovi dvě věci: - A1) Teoretické zázemí - A2) Přehledné podání de lege lata úpravy Nu a v případě, že se má jednat o učebnici kvalitní, měla by dále disponovat: - B1) Kritickým zhodnocením aktuální úpravy - B2) Podáním návrhů de lege ferenda V oblasti soukromého práva procesního takovou kvalitou disponuje například první díl série učebnic docenta Lavického. Podívejme se na tuto učebnici. Půjdeme samozřejmě od nároků vyšších k těm níže postaveným. Ad B1) Učebnice není jen od tupého předání aktuální úpravy, která může být legislativně-technicky špatná, právně-politicky vadná a doktrinálně pomýlená. Naopak, je úkolem akademické obce a tedy autorů učebnic, potažmo tedy učebnic, tyto body vyzdvihnout a upozornit na ně. Měli bychom se například dočkat úvahy o tom, zda je vhodně nastavený průběh exekučních řízení, zda by exekutoři neměli mít širší pravomoci, zda není koncept milostivého léta nekoncepční. Zda není celé exekuční řízení zastaralé a vlastně tak trochu divné. Prosím, dočkáme se například úvahy nad nevhodností a dočasností dvojkolejné úpravy. To je ale tak nízká laťka, že leží na zemi. Nebo jsme pro ní dokonce vykopali do země rýhu. U insolvenčního řízení je také ledasco, co lze kritizovat. Například takovou první domněnku platební neschopnosti. Není zastaralá, neměli bychom ji přebudovat? Nic. Prázdno. Ad B2) Když už učebnice přináší kritiku, měla by také nastínit možné její řešení. Absentuje-li samotná kritika, nedočkáme se samozřejmě ani představy o jejím řešení. Zde podotýkám, tyto dva body jsou alespoň trochu přítomné v části prvé, týkající se exekucí. Tato část je obecně lépe napsaná a lze ji tak pro učení alespoň trochu využít. Neplatí to však pro insolvence. Ad A1) Teoretické zázemí postrádá nejen tento díl, ono nebylo nijak zvlášť přítomné ani v prvém dílu. Opat zde jde trochu vyzdvihnout první část, insolvence jsou i v této otázce zcela zanedbané. Jistě, i u exekucí bychom měli vyžadovat podstatně hlubší vymezení – měli bychom vyžadovat třeba pojednání o problematice automatických exekucí, která je ve veřejném prostotu přítomná, v případě této učebnice však musíme být rádi alespoň za pojednání o diferenciaci nalézacího a exekučního řízení prolamované například doktorem Svobodou. Ad A2) Nejproblematičtější bod. Pokud věc vůbec máme za učebnici označit, měla by být schopna předat nám předat látku systematicky a konzumovatelně – tj. tak, jak to sám zákon nezvládá. Učebnice musí být lepší než zákon, aby měla alespoň nějaký smysl. A právě to zde neplatí. Už u exekucí je to problém, naplno se to však projevuje u insolvence. Ta kniha nejenže nepředává věci jednodušeji než zákon, ona to dělá snad i zmateněji. Jedná se o převyprávění zákona víceméně jedna k jedné s tím, že je občas (občas!) jen změněna větná skladba. Něco takového je problém i u kvalitně napsaného zákona. Když se bavíme o zákoně jako je ten insolvenční, který je legislativně-technicky takřka katastrofální, jedná se o opravdový a nefalšovaný průser, který z knihy dělá cár papíru. V takovémto výše podaném provedení se mi kniha jeví jako naprosto zbytečná a její čtení se stává ztrátou času. Její koupě pak tragickým utrácením. Pokud máte možnost si ji v knihovně půjčit, neuděláte chybu podáváte-li se na exekuce. Insolvencím nevěnujte ani vteřinu života. Zákon posouží stejně. Je to katastrofa. Na straně druhé tím nechci tentokrát nijak zvlášť kritizovat autory. Ona je to látka obtížná a strašně proměnlivá. Pravdou je, že zde není text, který by látku podával lépe. Nu a nakrásně z učebnic tato strašlivost vychází snad nejlépe. Je totiž alespoň aktuální. Pokud vám ale mám něco doporučit, kašlete opravdu na její insolvenční část a šáhněte raději po beckovském komentáři od Sprinze. A ještě dodatek vzhledem k níže píšícímu Knihovníkovi. Prostě není pravda, že obsahuje veškeré informace, či snad informace nadstandardní. Stačí jeden alespoň trochu komplikovanější problém, abyste s knihou nevystačili. Zvláště pak bavíme-li se o oblasti práva insolvenčního, která je nadstandardně judikatorně obsáhlá.... celý text

Civilní proces: Řízení exekuční, insolvenční a podle části páté OSŘ 2016, Renáta Šínová

Chjo, tak ještě jednou... V případě sporného procesu člověk stál ještě před nedávnem před volbou poměrně komplikovanou. Brát Prahu, nebo Olomouc? Která z nich je kvalitnější, která vykazuje více dobrých stránek? Jako kdovíjaká není ani jedna, ale přeci to byla racionální volba mezi poměrně kvalitním a trochu kvalitnější (posléze přišel Lavický a tuhle volbu eliminoval, není o čem přemýšlet, jeho kvality jsou nesouměřitelné). V exekucích a insolvencích je problém jiný. Člověk stojí před hodem mincí, protože si může vybrat hroznou, nebo hroznou učebnici. Ani o jedné nelze říct, že by byla dobrá. Ačkoliv důvody jsou možná trochu odlišné a podle vašich preferencí se tu jistá diferenciace načrtnout dá. Předně, ten rozdíl není patrný v insolvenci. Ta je úplně ničemně pojednána v obou případech. Jedná se o teoreticky chabě podanou látku, odvyprávěnou po paragrafech aniž by řešila ta která učebnice jakékoliv reálné problémy daného oboru. V tomto smyslu zde valný rozdíl není – Praha je však alespoň aktuální, to Olomouc není a je proto ještě méně užitečná. Na straně druhé v okruhu exekucí se mi teoretické zázemí Olomouce zdá mnohem hlubší, koncepty lépe podané a vůbec se mi zdá, že si z ní člověk může odnést ucelenější a kritičtější pohled na daný obor, I zde kniha poměrně dost ztrácí v oblasti aktuálnosti, ale teoretická pevnost to přeci jenom dohání a měl-li bych si vybrat kterou z těchto dvou alternativ vybrat, beru Olomouc. Ovšem kdybych musel. Kdybych nemusel, volím jiné, alternativní zdroje. To je ovšem problém. Ono jich moc není. Plzeň netřeba komentovat a Brno se také nemá čím chlubit. Doslova. Protože ještě žádnou učebnici nevyprodukovalo. Ačkoliv se na tom podle mých zdrojů s jistou opatrností pracuje. Existují tu jiné publikace, třeba ta Tripesova, ale ta je tak stará, že už de lege lata úpravu vlastně neodráží. Student tak je opravdu v exekucích a insolvencích bit. Jak pak musí vypadat praxe, že? Nu, každopádně vám tato, ani ta Pražská učebnice, se vzděláním v dané oblasti nepomohou. Neztrácejte s nimi zbytečně čas.... celý text

O násilí 2011, Hannah Arendt

Po čase jsem se vrátil k této fascinující filosofce – k jejímu snad trochu slabšímu, nikoliv však nezajímavému textu. Arendtová patří mezi ty filosofky a filosofy, kteří se nechají vcelku silně ovlivňovat žitým světem. A je to tak dobře. Nejedná se samozřejmě o každé její dílo a každou myšlenku v něm, ale přeci jenom to dělá. Ostatně Původ totalitarismu je přímou reakcí na historické události, Eichmann v Jeruzalémě taktéž, Vita Activa je otevřena povídáním o prvních letech do vesmíru, O násilí reflektuje dobové události 60. let a atomové zbrojení. Tento spis je podmíněnější než jiné, řekl bych. Historickou tendenci vcelku samozřejmě reflektuje jen dosti částečně – na jiné úrovni a v jiné kvalitě lze doporučit spíše Foucaultovo dílo. Jedná se jí spíše o rozbor dobově podmíněného fenoménu, který je nezbytně přenosný jen zčásti. Dílo je mi méně akceptovatelným, než bych čekal, i po terminologické stránce. Arendtová je natolik laskavá, že čtenáři jasně vymezí svůj slovník (bůh ji za to požehnej, co bych za to aktuálně dal, kdyby měl takovou potřebu i, dejme tomu, Frege), jeho obsah je však také poměrně složitě přenositelný a použitelný – třebaže výhradně na poli politologie patrně není jeho použití nemožné. Přeci nelze tvrdit, že by kniha neobsahovala mimořádně zajímavé poznatky. Jednak je zajímavý, třebaže nikterak šokující, či závratně objevný, komentář k opozičnímu postavení moci a násilí – přibyde-li jedno, druhé nezbytně zajde na úbytě. To je velice zajímavá poznámka, která dokazuje význam kontinentální filosofie. Jasně ukazuje, v čem je její význam. Přesně tenhle typ pozorování dokáže zjednodušit popis charakteru toho kterého politického režimu. Jak říkám, není to nijak revoluční, ale je to zajímavé a má to svůj význam. Další zajímavou poznámkou je ta k "vládě nikoho". To je poměrně zajímavý koncept, který skoro dystopicky charakterizuje byrokracii, jako odosobněné těleso, které je jakousi kvintesencí tyranie. Přiznám se, že se natolik nevyznám v dějinách státu a práva, nota bene amerických, abych byl schopen konstatovat v jaké míře Arendtové popis odpovídá dobové realitě byrokracie. Upřímně si nejsem jist detaily fungování soudní kontroly veřejné moci v USA (respektive vím, že ta kontrola není striktně soudní, spadá do výkonné moci, ovšem in fine se soudnictví podobá – Státy jsou fakt divné, pokud jde o právní systém, věřte mi), ale minimálně pro dnešní dobu mohu i tento, zajímavý, Arendtové poznatek považovat za přežitý a trochu si myslím, že i ve své době byl nedokonalým pozorováním. Ve výsledku se autorce jedná o to, že byrokracie je natolik zbytnělá a odosobněná, že v ní neexistuje již žádný prvek odpovědnosti. To ale není pravda hned ze dvou důvodů. Tím prvním je právě správně-soudní ochrana veřejných subjektivních práv. Ta je zárukou odpovědnosti, třebaže ta odpovědnost nemusí být plně emočně uspokojivá, jelikož člověk nevidí dopadnou sekeru na krk konkrétní osoby. Druhá poznámka sice trochu odporuje mému vlastnímu pojetí státu, ale zato vyhovuje pojetí obecnému a vím s jistotou, že byla relevantní už v době vzniku článku – za tu zbytnělou byrokracii přece nese stát jako právnická osoba, reprezentovaná politiky. Zde už je odpovědnost osobní. Jen se nesmíme (a zdá se, že to děláme) nechat těmi chudáky politiky vmanipulovat do názoru, že oni za to přeci vlastně ani nemohou, že to je chyba toho kterého úředníka Ne, politik je odpovědný za funkci státu. A vykonává-li špatně své úkoly úředník, narušuje tím kvalitu výkonu funkce státu – a za to je politik odpovědný. Poslední poznámka, již velice krátce – Arendtová se závěrem poslední kapitoly pozastavuje nad tím, že USA v jisté věci hodlají napodobit chybu svého rodiče, Evropy. Ta její poznámka po mém soudu vzbuzuje oprávněné otázky o tom, jestli je pravdivá ta neustále opakovaná paremie, že Evropa zaostává za USA a "ono to se zpožděním dorazí i do Evropy" a jestli ono se nejedná o zmatení se vizáží – ze Státu přicházejí témata, ale jejich dialektické řešení už má Evropa dávno nacvičené, Státy ne – v tom jsou ony pozadu a bolí je to nad víc, než to kdy bolelo fragmentárnější Evropu.... celý text

Pohyblivé obrázky (limitovaná sběratelská edice) 2021, Terry Pratchett

Tak jsem se po čase vrátil na Zeměplochu, k dávno pozapomenutému příběhu. A bylo to osvěžující, to musím říct. Tato kniha pro mne rozhodně není tím nejlepším, co Zeměplocha vyplodila. Přesto se ale jedná o příběh, který mám vcelku rád. Ne, že by děj jako takový byl nějak zázračný. Jestli je to něco, tak takový Pratchettovský průměr. Začátek naprosto fantastický, konec také, ale ten střed je takový slabší. Autor má, jako obvykle, potřebu přehánět, multiplikovat, házet na sebe jeden skvělý nápad za druhým, až je toho moc. Závěr vše ale tak pěkně rozřeší, že na to člověk vzpomíná až s láskou. Zajímavější ale kniha je z pohledu její idey. Víte, pokud si přečtete Pohyblivé obrázky, můžete se pomalu vykvajznout na Adornovu kritiku kulturního průmyslu a na Postmanovo křičení na konzumní mraky. Pratchett to všechno obsáhne a to obrazněji, přesněji a zábavněji. Je škoda, že knihu nenapsal dnes, zajímalo by mne, jak by příběh pokračoval, jak by aktuální kultura byla reflektována ve světě Zeměplochy. Protože to, co autor předvedl, je krásným shrnutím dějin filmu se všemi jeho vadami. Je to krása, opravdu krása. Fanoušky samozřejmě potěší nadprůměrný výskyt lovecraftovských referencí, o to vtipnějších, že je zkrátka objektivní pravdou, že Lovecrafotvo dílo a Hollywood si ve skutečnosti úplně nejdou k duhu a co Hollywood v tomto směru vyprodukuje je pravidelně opravdu jakousi chodící bestií. Osobně jsem byl nadšen z žáby s milionem mláďat, nebo co to tam hned na začátku bylo. Nu a osobně za největší tahák téhle knížky považuju Výsměška. Geniální představení geniální postavy, kterou snad nikdo nemůže nemít rád. Už kvůli němu, představenému očima chudáka Kvestora, stojí čtení za to, i když vám třeba k srdci až tak moc nepřiroste samotný Viktor, který je jistě zábavnější jako student, než jako herec.... celý text

Plešatá zpěvačka / Židle 2006, Eugène Ionesco

Banální. Banálně banální. Banalitou oplývající banální banalita. Je to prototyp absurdního dramatu. Hra má neskutečné množství začátků – víte kolik má point? Ani jednu, přátelé! Tedy viděl jsem inscenaci, kde dojde hned ke dvěma vyvrcholením. Ta inscenace je podle mě mimořádně špatná. O čem Zpěvačka je? No o ničem, samozřejmě. Je prázdná, ale to tak, že úplně. Nejspíše zhruba tak prázdná, jako vaše každodenní životy. Ne, nechci o vás dělat unáhlené soudy, ale nejspíše to tak bude. Nejdéle byste si to měli uvědomit, pokud ne u prvého monologu paní Smithové, u vyprávění o skandálním muži, který si na ulici zavazoval tkaničku u bot. Ta hra je banální. Nemůže vyvrcholit, jak by to udělala? Jak banalita může dojít nějakého vyvrcholení? To by přeci nebyla banální. Pokud se u hry bavíte... Přečtěte si ji ještě jednou. A pokud to nepomůže, čtěte, dokud se bavit nepřestanete. Po mém soudu není toto drama zábavné, je strašidelné. Čtěte ho. A pak se rozhlédněte. A pak tu jsou Židle. A to je trochu jiný příběh. Velice silný, velice působivý. Ale strašně divný. Když nad tím zpětně zvažuji, ze všeho nejvíc mi průběh této hry připomněl Pratchetta. Kumulací, ohromnou, absurdní, groteskní kumulací, která v jistém okamžiku jakoby zakryla realitu. Extrémní proliferací zatemňuje střed. Co je tím středem? V tomhle případě patrně vcelku smutný život. Život nenaplněný, přetékající ovšem jistou touhou, ambicí, která nikdy nebyla naplněna. Ovšem! Ovšem pozor. Nezdá se mi, že by, kupodivu, byl závěr knihy tragický. Já vím, působí to zvláštně vzhledem k osudu hlavních postav. Ale přeci si stojím za tím, že je ve své podstatě konec spjat s jistým optimizmem. Je to svým způsobem jisté... vyřešení problému nenaplnění, zoufalství. A zde spatřuji očividný rozdíl oproti Plešaté zpěvačce, který ve mně zasívá pochyby o tom, zda je to vlastně vůbec absurdní drama. Hra má vyvrcholení, a to zcela jasné a svým způsobem dosti očistné. Stařečci udělali ve svém ustrnutí krok. Sice možná do temnoty, ale je to krok.... celý text

Státověda: Stát - Jednotlivec - Konstitucionalismus 2019, Marek Antoš

Na knihu jsem se celkem těšil. Říkal jsem si, že by se mohlo jednat o takovou jednodušší a svižnější učebnici státovědy, která by se mohla pozitivně odlišovat od té Filipovy a Svatoňovy. A ono svým způsobem jo. Je to celkem čtivé. Až pohádkové. Skoro mám potřebu udělat vtip na to, že jak si neustále lidi z Prahy zvou do televize něco komentovat, odnaučili se psát odborné publikace a raději volí pohádky pro laické publikum. Je to takové trochu užvaněné, takové trochu nic neříkající... Nu ale to by nebyla pravda, pravidelně v televizi narazíme snad jen na Antoše a ten zde dostal pozoruhodně (a trestuhodně) málo prostoru s pouhou jednu kapitolou – která je na straně druhá oproti zbytku knihy hotovým klenotem. Takže tím to nebude. Zkrátka se asi jedná o jiný styl, než na který jsem zvyklý – a upřímně se mi nelíbí. Autoři (Buďme k sobě upřímní, vedoucí kolektivu, docenta Reschová, která si pro sebe zabrala až absurdní množství prostoru, devět kapitol z patnácti + úvod, což mne o to více překvapilo, že posud jsem se s ní setkal jen v kontextu jejího velice nezajímavého příspěvku do celkově pochybné knihy Finanční ústava. A nic proti ní, tak to nemyslím, jen mne překvapilo, kolik místa zabrala.) se sice vykecávají dlouze, ale čtenáři nic moc koherentního nesdělí. Takže ano, kniha je po mém osudu ukecanější, než je obvyklé, což furt samo o sobě není špatně. Kniha to není špatná – je celkem zajímavá. Zaujala mne už proto, že je mi jistou změnou prostředí. Z Brna jsem se přesunul do Prahy a tím jsem kupodivu zcela změnil primární zdroj právního zkoumání. Z Německa jsem se tím totiž přesunul do Francie. Osobně si myslím, že i tím lze jistý neobvyklý styl vysvětlit. Německá literatura je jiná, než francouzská, německé myšlení o právu jakbysmet. Tato zdrojová diversita asi dělá opravdu hodně. Nu, kniha to tedy špatná není. Ale učebnice je to na prd. Její ukecanost brání čtenáři v tom, aby si odnesl kompaktní znalost. Autoři se nadto často zastavují nad banalitami, neposkytnou ale čtenáři významné znalosti. Nezapomeňme, státověda je koncepční obor, jde mu o podchycení základních státních institucí. Kde je tedy institucionálně uchopeno ústavní soudnictví? Hlavně, že tu máme filosoficko-teoretický pojem testu proporcionality, který tu naopak po mém soudu nemá co dělat. Kde je třídění lidských práv podle statusu, kde máme rozdíl mezi Rule of Law a Rechtsstaatem – přičemž popření tohoto rozdílu implicite potírá distinkci kontinentálního a angloamerického pojetí práva, respektive státu. A upřímně? Přejdeme-li od obsahu k formě, kde máme nějakou logickou strukturu? Proč je, krucipísek, demokracie pojata v kapitole o teorii ústav, nikoliv u formy vlády? A proč je v téže kapitole právě koncepce právního státu? Ta kapitola je vůbec dost koncepčně pochybná, ale sakra, ono to celé nedává smysl! Proč je pojem státu a suverenity najednou přerušen globalizací a europeizací, vztahem státu a člověka, lidskými právy, abychom pak navázali na teorii ústav, která je zase přerušena kapitolami o politických stranách a volbách, přičemž až potom přichází zcela zmateně tripartice moci? Ta struktura je strašně chaotická a obsah v kapitolách tomu leckdy není lépe. Absurdní je pak poslední kapitola, která neříká čtenáři doslova nic, není v ní nic zajímavého a naprosto ignoruje reálná témata státovědy, kterými akademie žije? Čtvrtá moc ve státě? Třeba? Nebo zpochybnění konceptu suverenity? Chjo... A ano. Ono je to furt docela dobré jako kniha. Ale selhává to jako učebnice. A kdyby to byla učebnice něčeho, tak ne státovědy, ale Theory of Governance. A to není špatně! To je zajímavý multidisciplinární obor, který se tu dost ignoruje. Ale měli bychom si to přiznat. A ještě jednou ano, specificky pro Antošovu kapitolu o volebních systémech stojí za to knihu vést v patrnosti. Jedná se o nejlépe podaný výklad v našem prostředí, pokud jde o toto téma. Ta je vážně super.... celý text

Občanské právo. Souhrnný výklad 2023, Milan Kindl

Česká právní doktrína nepatří mezi to nejskvostnější v naší zemičce, soukromoprávní doktrínu nevyjímaje. Zdeformovaná postupnou retardací v průběhu socialistické zákonnosti, od právní dvouletky (OZ 1950) po "atentát na soukromé právo" (OZ 1964) a jeho pozdější neslavné novelizace, vykazuje i současná právní doktrína jistou... nedobrou kvalitu. No prostě tady většina lidí občanskému právu vlastně nerozumí, protože mentálně zakejsli v 70. a 80. letech a mladší generace právníků vytlačuje tu starší velice zvolna, nepříliš kvalitní Nejvyšší soud není navíc zrovna pomocný. Podle toho vypadá i stav vědecké literatury, respektive učebnic. Vyházejí další a další, větší část z nich však nestojí za papír, na které jsou vytištěny, natož za čas, který byste těm rozsáhlým svazkům snad chtěli věnovat. Je proto vždy poněkud napínavé, vyjde-li nám nová učebnice oboru práva občanského. Když už k tomu dojde, je dané publikaci věnována vcelku rozsáhlá pozornost. To nás konečně přivádí k této knížečce. Trochu překvapivě to byla již několikátá učebnice občanského práva v roce 2023. Předcházela jí vcelku dosti kvalitní publikace Základů občanského práva hmotného – závazkové právo I a její sestřička věnovaná absolutním majetkovým právům (které jsem posud neměl příležitost věnovat čas – jsem však skeptický, vzhledem k tomu, že obsahuje celá věcná práva a k tomu ještě dědice). Zde si všimněme jedné věci. Vyjadřuji jistý skepticismus učebnici, která věnuje 300 stran třetí části OZ, a za relativně dost kvalitní považuji takovou, která věnovala 550 stran závazkům (4. části OZ) bez mimosmluvních závazků. Nu a před námi stojí kniha o 640 stranách, věnovaných úplně celému zákoníku. Tedy, vyjde-li nová učebnice, panuje jistý skepticismus. Vyjde-li něco, označeno za "souhrnný výklad občanského práva", skepticismus u některých nabude na intenzitě, jiní (a zde počítejte i mne) se rozesmějí. Každopádně se učebnici, po té krásné recenzi doktora Vychopeně v Bulletinu advokacie, nedalo odolat. Málokdy, pokud někdy, se mi stává, že bych cítil potřebu okomentovat knihu, kterou jsem nepřečetl celou, ba u které jsem přečetl snad méně než polovinu. Zde se mi to stalo. Přečetl jsem pouze pro mne aktuálně relevantní části. Mimosmluvní závazky, některé závazkové typy, obecnou část závazků, rodinu, něco z obecné části. Absolutní majetková práva jsem, přiznávám, úplně ignoroval, většinu z obecné části taktéž. Po přečtení toho, co jsem přečetl, je každopádně poněkud zbytečné číst dál. Je to naprostá katastrofa. Ale jako úplná. Věnujete-li se kupní smlouvě na jedné straně (ano, přesně tolik prostoru si zasloužil bezkonkurenčně nejdůležitější smluvní typ, který je v OZ obsažen ve více jak stovce ustanovení) a ještě se tam stihnete dopustit když ne chyby, tak alespoň nepřesnosti, patříte jistě do kategorie nevědecký odpad. Ostatně nemá smysl, abych se tu o tom blíže rozepisoval. Udělal to za mě člověk povolanější, který soukromému právu na rozdíl od mé osoby a osob autorů této publikace, rozumí. Doktor Bezouška z Olomoucké právnické fakulty. Dovolím si zde na jeho, brilantní a velice trefný, článek odkázat a doporučit každému, kdo by snad za učební text zvolil tuto zhůvěřilost, aby začal u této recenze: https://advokatnidenik.cz/2024/01/09/kindl-m-rozehnal-a-a-kol-obcanske-pravo-souhrnny-vyklad/... celý text

Harry Potter a Tajemná komnata 2011, J. K. Rowling (p)

Druhý díl Neměl jsem ho jako malý rád, četl jsem jej tedy zákonitě nejméněkrát. Dnes bych ho hodnotil snad poněkud pozitivněji, ačkoliv se tedy dál o žádnou velkou literaturu nejedná. Komentář obsahuje spoilery, ačkoliv netuším jak by to někomu mohlo vadit. Připusťme si předem jednu věc. Celá koncepce této knihy zdá se snad zajímavou, smysl ovšem v posledku nedává. Celý koncept Tajemné komnaty je trochu absurdní. Připusťme představu, že Zmijozel byl takový šikulka, že se mu na hradě podařilo vybudovat poměrně rozsáhlý komplex, aniž si toho zbylí tři zakladatelé všimnuli. Je to hovadina, ale proč ne. (Je to kouzelník, pravda, ale zde si připomeňme větu Popletala z předposlední knihy "To je ale náš nepřítel také.") Musíme už vysloveně ignorovat, že jinak zaostalí kouzelníci měli kanalizační potrubí vybudované někde na přelomu prvého a druhého tisíciletí, což se nejeví pravděpodobné, nebo ho někdo později na tu "tajemnou" komnatu napojil, což z její tajemnosti poněkud ubírá. Musíme dále předpokládat, že za celé generace Zmijozelových dědiců buď ani jeden na škole nebyl, což je, opakuji, hovadina, ale budiž, nebo připustit, že každý jeden potomek, který měl potenciál a schopnost komnatu odhalit, byl bytostně zlý (což je koncept, který je mi sám naprosto nechutný, od Rowlingové ovšem nepřekvapuje, existenciálně zlí lidé se v jejích knihách často objevují) a zcela postrádal touhu být zapsán v dějinách čar a kouzel tím, že by Tajemnou komnatu odhalil. Ne, promiňte, to fakt nedává smysl. Opakuji, celý tento koncept je vadný. Logický náhled na něj má v celé knize snad jen profesor Binns. To, že Bazilišek celkově také moc smysl nedává, nechávám již stranou. Tedy ústřední koncept je vadný. Dobře. Co zbytek? Děj? Stejně děravý jako v prvém díle. Konzistence? Časová žádná – člověk je až v šoku, co všechno se stihne do Vánoc. Jazyk? Hloupý, lexikálně slabý. Postavy? Přibyde nám tady snad vůbec největší karikatura za celou sérii – drahý náš Zlatoslav. Aby bylo jasno, já jeho postavu rád a baví mne a jsem rád, že ji autorka do textu zařadila, možná právě pro něj mám přeci jenom ke knize kladný vztah. Míra, v jaké jej autorka zkarikovala je natolik ohromující, že se u toho jeden musí chechtat. Nadto zde autorka provedla něco, co, myslím, už později nezopakovala a je to tak dobře. Jedná se totiž o chybu. Potter závěrem poráží ústředního nepřítele. To se mu ani jednou nepovede. Jindy to za něj vlastně vždycky udělá Brumbál, respektive se mu to podaří za zcela mimořádné pomoci jeho schopnějších přátel a známých. Jistě, i zde přichází jistá forma pomoci. Ale uznejme, představ dvanáctiletého haranta, kterak se mečem rve s ohromným hadem, je poněkud absurdní. A dobře, ať se klidně pere, nic proti. Ale na konci ať umře, jinak nelze tvrdit, že dává kniha smysl. Inu, je to tedy dětská kniha nevalné kvality, ovšem jisté zábavné atmosféry. Stále platí, jako u prvního dílu, že to není kvalitní kniha. Já prostě nechápu, jak by někdo mohl tvrdit opak. Ale je zábavná a zabavující – je dětská, proto podle autorky nevyžaduje přemýšlení, to vám ji zkazí. Když u ní ovšem přemýšlet nebudete, můžete s ní nakonec být vcelku spokojení. A opravdu jo, přes všechny moje výhrady (a bylo by jich mnohem víc!) je autorka skvělá vypravěčka a příběh je skvěle vyprávěný, o tom spor vést nejde. Nu a je-li něco dobře vyprávěné, je to zpravidla i zábavné.... celý text

Harry Potter a Kámen mudrců 2008, J. K. Rowling (p)

No dobře, přestanu se tomu konečně vyhýbat. Knihy se snažím komentovat všechny okamžitě poté, co je dočtu. Za dobu, kdy zde komentáře publikuji, přečetl jsem tuto knížečku nejméně třikrát a ne a ne se k tomu dokopat. Fajn, tentokrát jdu do toho. Mám ke knize silně ambivalentní vztah. Na straně jedné jsem ji četl (a poslouchal audioknihu) již od útlého dětství a vždy mne bavila – i dnes mne baví. Na straně druhé se za celou tu dobu nemohu zbavit jednoho pocitu. Ona je to vážně dost špatná kniha. Nenenene, nekamenujte mě, prosím. Podívejme se na to objektivně. Kniha nevymyká jazykovou perfekcí. Ani originál ani překlad nejsou nijak zvlášť lexikálně pestré, autorka opakuje fráze neustále dokola, sloh je skřípavý a až podivuhodně jednolitý. Děj? Ale notak. Jednak je podezřele nevyvážený, čas letí tu jako splašený, tu se vleče, opakují se tam hloupé dějové zkraty, které nelze ospravedlnit, v textu najdeme mezery, nedokonalosti, úplné nesmyslné hlouposti (Hagrid musel s malým Harrym obletět polovinu Anglie a celá scéna s drakem je tak hloupá a zbytečná, že to snad ani netřeba zdůrazňovat). Pokud jde o charaktery postav, jsou to často karikatury, vyobrazující základní charakteristiky způsobem až nezdravým (rodina Dursleyových je jen nejkřiklavějším příkladem, Brumbál po dlouhou dobu není ničím, než moudrým starcem a většina postav je na tom stejně), když už se Rowlingové podaří nějakou postavu opravdu dobře vykreslit, vyleze z toho nějaký zmetek jako Potter. To vše musí nezbytně vést k závěru, že je to mizerný brak, kterým člověk jenom ztrácí čas. No ale ono asi ne, ne? Už proto, kolik hodin svého života jsem jen s touhle jednou knížečkou (natož celou sérií) zabil, nemohu to postavit takhle najisto. Protože já to od dětství opravdu poslouchám a čtu jak blbec stále dokola. Tak čím ono to je? Některé scény jsou samozřejmě prostě krásně napsané. Třebas nedávají vždy smysl, autorka je geniální vypravěčkou. Třebaže je děj děravý a nelogický, je strašně poutavý a zábavný. Třebaže je to celé takové mírně parodické, je to přeci jenom strašně... no nezbývá napsat než fajn. A smysl to vážně nedává! Ale člověk se u toho směje jak blbej, prožívá to kolikrát mnohem víc, než by bylo na dětskou knížečku zdravé a pokaždé, když na konci dojde závěrečného odhalení, pachatel je odhalen a Brumbál si na konci zahraje na Holmese a vše nám odhalí, vysvětlí a objasní, člověk zase a znovu cítí jistou lásku a uspokojení. Nerozumím tomu, ale je to tak. Nu a na tohle konstatování se zde omezím.... celý text

Politická náboženství 2015, Eric Voegelin

Stále zajat v étosu pozkouškové úlevy, dostal jsem se k dalšímu drobnému spisku, který se mi za poslední dobu usadil v knihovně. A musím říct, že tento mne zaujal poněkud více, než ten Adornův. A jsem k němu také o něco kritičtější, nutno podotknout. Hned v úvodu mám dvě poznámky ke konceptu pro Voegelina zjevně důležitého – ke konceptu zla. Souhlasím s ním, že humanita a osvícenství byly prostředkem pro vyvrcholení nacionálně socialistických hnutí a genocida je jejich úplným vrcholem. V tom se shodneme a můžeme si tedy spolu dělat srandu z těch, kteří považovali a považují tento jev za vzpírající se osvícenství. Dále se však autor přimyká ke konceptu zla – považuje za nezbytné přijmou jeho bytí jako bytí faktického jevu, moci, síly ve světě, která je per se schopna působit. Přiklání se navíc ke konceptu radikálního zla. A zde se s autorem shodnout nemohu. Jednak je zlo předmětem morálního soudu, nikoliv fakticity bytí. V tom smyslu nemůže zlo samostatně působit. Museli bychom totiž pak akceptovat, že třeba povodeň je zlá, morálně odsouzeníhodná – a to je natolik neintuitivní a po rozvaze hloupé, že to nelze brát vážně. Koncept radikálního zla je navíc nepřesvědčivý a už leta se kloním naopak k Arendtovou prosazené koncepci zla banálního. Trochu se bojím, že autor sklouzne přesně k tomu, před čím Arendtová varovala. Jeho strach z radikálního zla učiní z patřičných osob lucifery a ze sféry jistého podivu nad tím, jak někdo natolik prostý dovedl něco takového, do sféry magického ohromení nad velkolepostí činu. Pokud jde o jeho pojetí státu. Úvodem přináší tříprvkovou definici klasika Jellineka (v tomto ohledu nelze nedoporučit ke čtení jeho Všeobecnou státovědu, na stránkách MUNI ji najdete zdarma naskenovanou), ovšem v prvku posledním posunutou. Třetí prvek se totiž stojí jako státní organizace sloužící k výkonu státní moci – ne tedy nezbytně jakousi původní panovnickou mocí, které Jellinek přisuzuje unikátnost, absolutnost a původnost. Moderní státověda je už zcela jasná. Hovoří o nezávislosti, výlučnosti a neomezenosti a to ve smyslu relativním. Státní moc (moc sloužící k prosazení zájmů státu) se neodvozuje od jiné podobné moci (tedy státní, to neznačí, že legitimita panovníka nemůže být čerpána z náboženství, to je jiná otázka), je na daném území uplatňována pouze jedna (opět ve smyslu státní moci, to neexkluduje jiné mocenské faktory) a z hlediska své suverenity je neomezená (tento prvek je právem hodný kritiky, ovšem sem se to nehodí). Voegelin tako stát nechápe, kritizuje-li tedy jeho konceptualizaci, kritizuje vlastně strawmana. A to není pěkné. Zdá se mi vůbec, že si autor za stát zvolil to, co státem chce mít a jeho popis proto, ač hodný kritiky, kritizovat nelze, jelikož by bylo třeba vyvracet každou větu. Vymkneme-li se ovšem, stejně jako autor, této juristicko-sociologické definici a přesuneme se k hegeliánskému pojetí státu (po mém soudu špatnému, ale to říkám z roku 2024 do toku 1820, respektive 1937, takže jsem pokorný) nelze jistě s autorem nesouhlasit, pokud jde o shodné prvky státu a náboženství. Ty ostatně, byť proměněné, ostávají doposavad. Z díla zapáchá konzervatismus jako nic dobrého (Zde si musím, promiňte, přisadit k jednomu z níže komentujících – často danou skutečnost ignorujeme, nikoliv méně je proto však pravdou to, že konzervatismus, klademe-li jej jako protiklad liberální levice, je nejen právě tak, ale mnohem více způsobem kolektivního uvažování, které je obecně pokládáno (v důsledku i autorem knihy) za něco nebezpečného. Levice (v sociálním smyslu) je ve skutečnosti mnohem rozštěpenější směr, než vy se na prvý pohled zdálo (neřeším již ten fakt, že postmoderna není ideologií (a priori), nýbrž stavem a metodou) a rozhodně je méně koherentní a vnitřně naopak mnohem rozpornější, než konzervativní, tradicionalistické směry uvažování.) a i z výše podané kritiky Voegelinem zvolené koncepce státu, ne nabízí, že zůstal mentálně zaseklý někde u sporů o investituru. Nepojímá stát jako možně pozitivistický. Nezbytně tedy politiku, stát a náboženství směšuje. Nehledá snad ani tolik paralely (což jsem od díla čekal), jako spíše definiční spojnice. Problémem je, že aby tyto mohly existovat, musíme si překreslit realitu. Nechci však, aby to vyznělo jako prostý odsudek díla, tak to nemíním. Ta kniha je zajímavá a mě dala něco velice důležitého. Nezůstává toliko u konceptuálního uchopení a neomezuje se na vnější symbolickou rovinu, zabývá se rovněž individuální, osobní prožitek náboženství, respektive politicko-sociální příslušnosti. A to je mi obzvláště cenné, jelikož sám jako ateista, s náboženským cítěním natolik omezeným, že i můj kocour má větší, nejsem schopen tento prožitek řádně docenit. Opět i zde podotýkám, že individuální základy masovosti kolektivistických ideologií minulého století, pojmenovala a obsáhla po mém soudu mnohem lépe Hannah Arendtová a její pojetí nedostatku myšlení je mi bližší, než Voegelinovo pojetí náboženské seberealizace. Realita je však komplikovaná a v zásadě nepochybuji o tom, že obě pojetí mohou být uplatněna vedle sebe. Nu, to by bylo. Jistě mi prominete jistou sníženou koncepčnost komentáře, už jsem dlouho žádné nepsal. A mimochodem, vážně bych nerad, aby to vyznělo jako odsudek díla. Naopak, mě se velice líbilo a dalo mi nejeden podnět k úvahám. Celá kniha zkrátka je zajímavá a zajímavě se kouká na svět – nutno povědět, že z pozice roku 1938, což je zkrátka jiný rok, než 2024 a můj pohled na svět musí nezbytně být jiný než autorův. Dohromady je to dílko, které rozhodně stojí za přečtení.... celý text

Dělba moci 2022, Vojtěch Šimíček

Další z množství knih, které mi poměrně dlouho leží v knihovně. A další sborník. Tento se, poměrně očividně, zabývá problematikou dělby moci ve státě. Obsahuje celkem deset více či méně zajímavých příspěvků, které se tématu týkají. Měl-li bych úvodem sborník zhodnotit jako celek, netvrdil bych patrně, že je tím nejzajímavějším, co si ke čtení pořídit, obsahuje ale jistě podnětné úvahy, které vám jakousi potravu pro mozek nabídnou. Osobně jsem si ho vlastně dost užil. Kdybyste věděli, jak moc mi za poslední rok chybělo ústavní právo... Dělbu moci kniha pojímá ve třech pozicích. Jsou jimi 1) teoretické uchopení, 2) horizontála a 3) vertikála. Nejbohatší je část věnovaná horizontále – nikterak překvapivě, třebaže je pravdou, že je to asi nejlínější přístup. Časové aspekty dělby moci nejsou per se řešeny, zastavuje se u nich jenom Jan Kysela ve stručné poznámce prvého příspěvku. Teoretické uchopení nabízí Kysela. Kosař s Kadlecem a Šipulovou, trochu Göttinger. Jenom jmenovaná skupina autorů příspěvku Konec montesquieovské triády, věnuje se čistě teorii – zabývají se koncepcí čtvrté moci (jako více autorů v publikaci, ovšem tito tři na zdaleka nejdokonalejší a nejkomplexnější úrovni). Jejich příspěvek je neuvěřitelně zajímavý a propracovaný, osobně si myslím, že má nejvíce zajímavých podnětů z celé knihy. Osobně ovšem s jeho, skvělým!, obsahem nesouhlasím. Kysela se zabývá kontextem vzniku dělby moci v naší Ústavě, kterou v tomto smyslu analyzuje. Později se dostává k prezidentu Zemanovi a jeho idiotském výkonu své funkce, konkrétně se pozastavuje nad jeho vztahem ke jmenování ministrů. V tomto smyslu jeho příspěvek silně odráží jeho mediální výstupy. Prvá polovina jeví se mi poněkud banální, druhá zase nikterak osvětová – to je ale můj problém, neměl bych si jeho rozhovory pouště stále dokola... Göttingerův článek je snad zajímavý potud, pokud shrnuje dění kolem zrušení části volebního zákona v roce 2021, to je ovšem horizontální působení dělby moci. Dokud se drží teorie, je zastíněn oběma výše zmíněnými články, jelikož právě jejich témata obsahuje, ovšem v menším a nepříliš zajímavém provedení. Horizontála je pojata v dalších pěti článcích. Ty jde dělit na covidové a necovidové. Zkrátka, tři z nich řeší témata vzešlá z covidové krize. Sice je to článek Wintrův který se zabývá nouzovými stavy, Mikešův, kterému jde o ochranu práv právě za takových stavů (a zde je opět zastíněn Wintrem), poté Moravcův zabývající se prominutím daně, kteroužto nadílku nám připravila Alenka Schillerová. Všechny články jsou patrně zajímavé, ale jisté no, ne trauma, ale znechucení covidem mi brání je řádně docenit. Dále však obsahuje publikace článek Malířův o nejusticibilitě politických otázek, který je velice zajímavý (třebaže podobný a rozsáhlejší obsahuje i publikace Ústavní soud ČR: strážce ústavy nad politikou nebo v politice?, stále je však zajímavý,, zvláště v kontextu nového nálezu ÚS 30/23, vyhlášeného v tomto týdnu. Kokešův článek "Boj o moc" zase velice pěkně poukazuje na některé problémy našeho legislativního procesu, což za přečtení také rozhodně stojí. Posledním aspektem je vertikála o dvou článcích. Prvý je Balíkův, zaobírá se územní decentralizací. Pokud jde o mě, vůbec nic by se na tomto světě nestalo, kdyby nevznikl – snad bychom ušetřili papír. Nařkl-li jsem část Kyselova článku z banality, ten Balíkův je jeho kvintesencí. Z větší části se skládá z tabulek, které ukazují jistý problém ČR, který pak autor vlastně bez racionální argumentace bagatelizuje. Jemu se líbí, že máme 6000 obcí a proto je dobře, že je máme, třebaže jsme v tom podle jeho vlastních dat raritní a přitom se neukazuje, že by ostatní státy fungovaly méně dobře, než ten náš. Snad nejzajímavějším článek sborníku je mi ten kratičký poslední. Benákovo pojednání o duchovní samosprávě jako skutečně opomíjeném prvku samosprávy zájmové. Je to téma absolutně opomíjené (na což autor ostatně sám upozorňuje), což je veliká škoda. Tohle rozhodně stojí z přečtení.... celý text

Základy státovědy 2002, Jan Filip

Na to, jak upřímně rád mám ústavní právo, věnoval jsem v prvém semestru studia až nepoměrně málo pozornosti státovědě – patrně proto, že výuka sestávala z velké části z banalit, které jsem znal ze střední. Problém je tento – máte-li pět seminářů, na kterých můžete problematiku státovědy procvičit, nestihnete nic víc, než tyto banality. Četl jsem z této oblasti pouze jednu publikaci – mladší sestřičku té, kterou nyní komentuji, podstatně rozšířenou, zato už bez třetího autora, doktor Zimek se od kolektivu oddělil. Rozhodl jsem se tedy po čase vrátit k tomuto oboru, abych si osvěžil některé kategorie. Co lepšího by mohlo být, než "Základy státovědy"? Kniha je to, myslím, dobrá. Je poměrně krátká, výše zmíněná Státověda je obsažena na větším formátu na 400 stranách, myslím, že tato publikace bude skoro o polovinu kratší. Navíc psaná vcelku velkým fontem, takže se rychle a lehce čte. Tedy lehce... pro oči to lehké patrně bude, intelektuálně ale jistě není nenáročná. Obsahuje opravdu takřka všechny nejvýznamnější státovědné koncepty. Obsahuje je ve velice zhuštěné formě, aniž by se obtěžovala je dovysvětlit, přiblížit je (nedej bože!) čtenáři pomocí praktických ukázek a tak podobně. Nejabsurdnějších rozměrů tento problém nabývá u volebních technik. Nejsem si jist, co si prvočtenář a prvotní zájemce o státovědu odnese z tohoto: "e) Hare-Niemeyerova formule „Ms = [(Hs x M) / H]" Lze tedy konstatovat, že základy obsahuje dostatečně, stylistikou a celkovou strukturou textu (ne výkladu, ten je strukturován velice dobře a přehledně), co chybí? Rozhodně ne historický pohled, toho je zde dost, rozhodně ne málo odkazů na normativisty, těch je tu také dost – až mě to překvapilo. Neobsahuje moderní koncepce objevující se ve státovědě, neproblematizuje některé problematické koncepty. A to je mi líto. Chápu, že to do obsahu a smyslu učebnice asi nešlo narvat, s tím souhlasím. Ale stejně je to škoda. Je to opravdu prvotní přiblížení státovědě, není to její aktuální výklad. Ten je však veden na platformě akademických sporů, které se nezdají blížit rozřešení, takže je to patrně deficit odpustitelný. Obsahuje ji některé nepřesnosti, či při nejmenším pochybná, diskutabilní tvrzení. Profesor Filip v určitém bodě píše, že nepsané jsou takové ústavy, které jsou krom psaného práva tvořené i jinými prameny. Při takové definici daná distinkce (psané/nepsané) postrádá smyl, jelikož každá ústava bude nezbytně nepsaná, na každou se vztahují určité ústavněprávní zvyklosti. Ale to vem čert. Kniha mimochodem, díky později nepřítomnému, doktoru Zimkovi obsahuje jednu vcelku raritní pasáž, na kterou stojí za to upozornit. V závěru publikace, v kapitole věnované samosprávě, poměrně nezvykle štěpí zájmovou samosprávu na několik podsložek a mezi ně řadí i samosprávu duchovních společenství, což do klasické státovědy přináší poměrně zajímavý prvek. Ale to já jen tak.... celý text

Pracovní právo 2023, Petr Bezouška

Ok... právě jsem dodělal zápočet, zkouška mě čeká za půl roku. S mnoha z autorů se ještě budu stýkat na přednáškách, seminářích a co hůř, nakonec i na ústní zkoušce, kde mohou zruinovat můj studijní průměr jedním slovem. Proč, po zvážení daného, nenapsat: je to jedna z nejhorších učebnic, co jsem zatím na univerzitě viděl. Bylo nám řečeno: kupte si to, kupte, jinak neuděláte zápočet. Tak jsem si to koupil. Dvakrát. Ano, měl jsem tu smůlu číst jak třetí, tak čtvrté vydání. A chcete něco vědět? Kdybych se měl spolehnout jenom na informace z učebnice, rupnul bych to. Test jsem psal dnes, mám v živé paměti jak vypadal. Pravda, na sedm z deseti otázek učebnice odpovídá. Na tři ne. Minimální úspěšnost? Sedm z deseti otázek. Naučte se učebnici zpaměti a možná dostanete minimum. Ale tenhle test byl ještě vcelku lehký. Na předešlý termín (jehož zadání se ke mně shodou okolností dostalo) by tato učebnice stačila z poloviny. Ta věc má skoro 600 stran a stojí přes 700 korun. Takže, apeluji tímto na budoucí studenty pracovního práva na Masarykově univerzitě, nechoďte k zápočtu (blbýmu zápočtu, který na první termín ruplo 125 lidí) jen se znalostí učebnice. Měli byste vidět i přednášky. Tedy ideálně byste měli mít načtené všechny komentáře k zákoníku práce, ale budiž, alespoň přednášky a učebnice. Nu a kromě toho, že učebnice zdaleka neobsahuje vše podstatné (pojednání o subjektech pracovněprávních vztahů skoro absentuje, doručování krásné prosté nic, o náplni práce, druzích práce a tak dále, také nic, právní jednání tak, že prvák, který poprvé viděl přednášku z obecné části občana by vám toho řekl víc, a tak dále a tak dále) obsahuje i něco navíc. Hlavně chyby. Je jich tam množství až nechutné. Je to opravdu strašné. Nejhorší, mimochodem, udělal hlavní autor učebnice a garant předmětu, profesor Hůrka. V pojednání o §316 ZP tvrdí, že, pokud jsou naplněny zákonné podmínky, zaměstnavatel smí po zaměstnancích chtít znát jejich sexuální orientaci, původ, církevní, či odborovou příslušnost, zato informace o trestní bezúhonnosti, či těhotenství zaměstnankyně, to nikdy. Ten paragraf není tak komplikovaný, že je to PŘESNĚ NAOPAK není tak těžké zjistit. A víte co? To není chyba jednoho vydání. Tato chyba byla již ve vydání třetím. Autor pak kapitolu vzal a aniž by si to po sobě alespoň přečetl to mrsknul do nového vydání. A pak působí na studenty ve smyslu to je akademická solidarita, když my to píšeme, vy byste to měli číst, to je slušnost. Nebudu lhát, jsem z učebnice, pracovního práva a hlavně jeho výuky u nás na fakultě, dosti rozladěný. Ale dobře, toto není o výuce pracovního práva na naší fakultě. Takže bez osobní animozity k danému předmětu prostě konstatuji, že přes úctyhodný rozsah učebnice zdaleka neposkytuje dostatek informací, je plná chyb, nedokonalého vyjadřování (vážně to nikdo nemohl zeditovat) a vůbec tak nějak není příliš kvalitní. A to říkám při plném vědomí toho, že jak profesor Hůrka, tak ostatní autoři jsou velice dobře znalí problematiky pracovního práva. Jsou to opravdu odborníci. O to je podivnější, že to dopadlo takhle. P.S. Další přečtení knihy předcházelo zkoušce z pracovního práva - člověk opět o půl roku snažení plnější vědomostí, znovu pohlédl do tohoto kousku... Nenašel jsem na ní nic dobrého, jen další chyby, nedostatky, hlouposti. Třeba pojednání o paragrafu, který od roku 2015 neexistuje a tak. Část o odpovědnosti je navíc úplně tragická, prackaři prostě odpovědnostním vztahům nerozumějí. Nenapadá mě upřímně nic dobrého, co o knize říct. Množstvím autorů a nedostatkem ediční práce se v ní navíc informace neustále opakují a její rozvržení nedává smysl. Prostě dost strašná věc. P.P.S. Aby snad nedošlo k nějaké mýlce, výše zmíněný zápočet a zkoušku jsem zvládl v obou případech na prvý pokus a s výsledkem vcelku nadprůměrným, takže to není nadávání zhrzeného studenta. Je to nadávání studenta, který snad už něco odborných textů načetl a když vidí prabídnou učebnici, nemůže si pomoci.... celý text

Schéma masové kultury 2009, Theodor W. Adorno

Ambivalentní pocity nad tímto textem jsou, jak koukám na níže napsaný komentář, běžné. Pravda, u mě jsou vzbuzeny jinými důvody. Od září loňského roku je to první ryze neprávní kniha (když jsem v ní narazil na slovo vindikace, trochu mě to nakrklo), kterou jsem přečetl. A to ve mně vzhledem k mimořádně nechutnému semestru a ještě nechutnějšímu zkouškovému (tolik plačících lidí jsem ještě na chodbách nepotkal), vzbuzuje mimořádnou radost. Na straně druhé je to vlastně text poměrně nezajímavý. Ne, nechápejte mě špatně, on obsahem asi přísně vzato zajímavý je, ale pokud jste četli Dialektiku osvícenství (a měli to štěstí, že jste ji pochopili – sám mám s texty frankfurtské školy poněkud problém, jsou napsány zpravidla volnějším slohem a ne se zrovna nejpevnější myšlenkovou strukturou, to platí i o této publikaci) a znáte obecně výhrady které Adorno ke kulturnímu průmyslu má, nepřekvapí vás vlastně ničím a stane se z ní spíše poněkud nepřehledný textík, který zaujme, ale nic moc nedá. Ostatně Adornova aktuální masová kultura, jak ostatně správně poznamenal níže David, byla dosti jiná, než je naše aktuální masová kultura a třebaže obecné fenomény, které Adorno bystře analyzoval, zůstávají v zásadě podobné, kontext knihy stal se poněkud nudným.... celý text