Eric Voegelin

Erich Hermann Wilhelm Vögelin · pseudonym

americká, 1901 - 1985

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 7 knih
Platón a Aristotelés
Platón a Aristotelés
Politická náboženství
Politická náboženství
Nová věda o politice
Nová věda o politice
Kouzlo extrému. Revolta proti rozumu a skutečnosti
Kouzlo extrému. Revolta proti rozumu a skutečnosti

Nové komentáře u autorových knih

Politická náboženství Politická náboženství

„Stále zajat v étosu pozkouškové úlevy, dostal jsem se k dalšímu drobnému spisku, který se mi za poslední dobu usadil v knihovně. A musím říct, že tento mne zaujal poněkud více, než ten Adornův. A jsem k němu také o něco kritičtější, nutno podotknout. Hned v úvodu mám dvě poznámky ke konceptu pro Voegelina zjevně důležitého – ke konceptu zla. Souhlasím s ním, že humanita a osvícenství byly prostředkem pro vyvrcholení nacionálně socialistických hnutí a genocida je jejich úplným vrcholem. V tom se shodneme a můžeme si tedy spolu dělat srandu z těch, kteří považovali a považují tento jev za vzpírající se osvícenství. Dále se však autor přimyká ke konceptu zla – považuje za nezbytné přijmou jeho bytí jako bytí faktického jevu, moci, síly ve světě, která je per se schopna působit. Přiklání se navíc ke konceptu radikálního zla. A zde se s autorem shodnout nemohu. Jednak je zlo předmětem morálního soudu, nikoliv fakticity bytí. V tom smyslu nemůže zlo samostatně působit. Museli bychom totiž pak akceptovat, že třeba povodeň je zlá, morálně odsouzeníhodná – a to je natolik neintuitivní a po rozvaze hloupé, že to nelze brát vážně. Koncept radikálního zla je navíc nepřesvědčivý a už leta se kloním naopak k Arendtovou prosazené koncepci zla banálního. Trochu se bojím, že autor sklouzne přesně k tomu, před čím Arendtová varovala. Jeho strach z radikálního zla učiní z patřičných osob lucifery a ze sféry jistého podivu nad tím, jak někdo natolik prostý dovedl něco takového, do sféry magického ohromení nad velkolepostí činu. Pokud jde o jeho pojetí státu. Úvodem přináší tříprvkovou definici klasika Jellineka (v tomto ohledu nelze nedoporučit ke čtení jeho Všeobecnou státovědu, na stránkách MUNI ji najdete zdarma naskenovanou), ovšem v prvku posledním posunutou. Třetí prvek se totiž stojí jako státní organizace sloužící k výkonu státní moci – ne tedy nezbytně jakousi původní panovnickou mocí, které Jellinek přisuzuje unikátnost, absolutnost a původnost. Moderní státověda je už zcela jasná. Hovoří o nezávislosti, výlučnosti a neomezenosti a to ve smyslu relativním. Státní moc (moc sloužící k prosazení zájmů státu) se neodvozuje od jiné podobné moci (tedy státní, to neznačí, že legitimita panovníka nemůže být čerpána z náboženství, to je jiná otázka), je na daném území uplatňována pouze jedna (opět ve smyslu státní moci, to neexkluduje jiné mocenské faktory) a z hlediska své suverenity je neomezená (tento prvek je právem hodný kritiky, ovšem sem se to nehodí). Voegelin tako stát nechápe, kritizuje-li tedy jeho konceptualizaci, kritizuje vlastně strawmana. A to není pěkné. Zdá se mi vůbec, že si autor za stát zvolil to, co státem chce mít a jeho popis proto, ač hodný kritiky, kritizovat nelze, jelikož by bylo třeba vyvracet každou větu. Vymkneme-li se ovšem, stejně jako autor, této juristicko-sociologické definici a přesuneme se k hegeliánskému pojetí státu (po mém soudu špatnému, ale to říkám z roku 2024 do toku 1820, respektive 1937, takže jsem pokorný) nelze jistě s autorem nesouhlasit, pokud jde o shodné prvky státu a náboženství. Ty ostatně, byť proměněné, ostávají doposavad. Z díla zapáchá konzervatismus jako nic dobrého (Zde si musím, promiňte, přisadit k jednomu z níže komentujících – často danou skutečnost ignorujeme, nikoliv méně je proto však pravdou to, že konzervatismus, klademe-li jej jako protiklad liberální levice, je nejen právě tak, ale mnohem více způsobem kolektivního uvažování, které je obecně pokládáno (v důsledku i autorem knihy) za něco nebezpečného. Levice (v sociálním smyslu) je ve skutečnosti mnohem rozštěpenější směr, než vy se na prvý pohled zdálo (neřeším již ten fakt, že postmoderna není ideologií (a priori), nýbrž stavem a metodou) a rozhodně je méně koherentní a vnitřně naopak mnohem rozpornější, než konzervativní, tradicionalistické směry uvažování.) a i z výše podané kritiky Voegelinem zvolené koncepce státu, ne nabízí, že zůstal mentálně zaseklý někde u sporů o investituru. Nepojímá stát jako možně pozitivistický. Nezbytně tedy politiku, stát a náboženství směšuje. Nehledá snad ani tolik paralely (což jsem od díla čekal), jako spíše definiční spojnice. Problémem je, že aby tyto mohly existovat, musíme si překreslit realitu. Nechci však, aby to vyznělo jako prostý odsudek díla, tak to nemíním. Ta kniha je zajímavá a mě dala něco velice důležitého. Nezůstává toliko u konceptuálního uchopení a neomezuje se na vnější symbolickou rovinu, zabývá se rovněž individuální, osobní prožitek náboženství, respektive politicko-sociální příslušnosti. A to je mi obzvláště cenné, jelikož sám jako ateista, s náboženským cítěním natolik omezeným, že i můj kocour má větší, nejsem schopen tento prožitek řádně docenit. Opět i zde podotýkám, že individuální základy masovosti kolektivistických ideologií minulého století, pojmenovala a obsáhla po mém soudu mnohem lépe Hannah Arendtová a její pojetí nedostatku myšlení je mi bližší, než Voegelinovo pojetí náboženské seberealizace. Realita je však komplikovaná a v zásadě nepochybuji o tom, že obě pojetí mohou být uplatněna vedle sebe. Nu, to by bylo. Jistě mi prominete jistou sníženou koncepčnost komentáře, už jsem dlouho žádné nepsal. A mimochodem, vážně bych nerad, aby to vyznělo jako odsudek díla. Naopak, mě se velice líbilo a dalo mi nejeden podnět k úvahám. Celá kniha zkrátka je zajímavá a zajímavě se kouká na svět – nutno povědět, že z pozice roku 1938, což je zkrátka jiný rok, než 2024 a můj pohled na svět musí nezbytně být jiný než autorův. Dohromady je to dílko, které rozhodně stojí za přečtení.“... celý text
— Set123

Politická náboženství Politická náboženství

„V mojom okolí, ale aj v spoločnosti všeobecne vzrastá akési divné iracionálne chovanie. Pre človeka bombardovaného miliónmi vzruchov každodennej reality, od momentu kedy otvorí oči, až kým ich únavou nezavrie, musí byť racionálna realita trestuhodná nuda. Alebo neznesiteľné trápenie. Alebo niečo iné. Tu prichádzajú do úvahy dve možnosti; uvedomiť si, že realita je tá najbláznivejšia fantázia, aká môže existovať (neexistovať nemôže). Už len to pomyslenie - žijeme na planéte, ktorá sa rúti rýchlosťou 107 000 kilometrov za hodinu okolo žeravej gule v ktorej každú sekundu vybuchnú milióny jadrových bômb už niekoľko miliónov rokov, a ešte niekoľko miliónov rokov vybuchovať budú. To celé sa deje len tak mimochodom na kraji nekonečne temného vesmíru, a nikto ani nevie prečo. Druhou možnosťou je vytvoriť si svoj vlastný svet, utópiu, presvedčenie, fantazmagóriu, náboženstvo, úprimnú vieru, ideológiu. A keďže treba ísť s dobou (teda do roku 1939) - politické náboženstvo sa núka, ako jedna z možností. Tu sa dostávam k svojej myšlienke. Podľa Voegelina, majú moderné ideológie podobnú štruktúru, ako tradičné teistické náboženstva, len s vymenenou symbolikou a obsahom. Jedinec sa stáva súčiastkou stroja, ktorému je podriadený a tomu je zas podriadené jeho myslenie a konanie. Človek uverí akémusi "mýtu" a je z toho ako na drogách. Na druhej strane, ak je stroj dobre namazaný, tak to môže slušne fungovať. Nevydarená ideológia však môže napáchať nesmierne zlo, akého sme boli svedkami v minulosti a akého sme svedkami aj dnes. Kde sa teda berie to dnešné vzrastajúce iracionálne chovanie v spoločnosti, ktoré veľakrát zanecháva hlbokú bolestivú stopu nepochopenia v zmýšľaní iného jedinca toho istého druhu? Jedna z mnohých príčin môže byť tá, že človek síce neverí politikom ani politike, no jeho viera v ideológiu/vnútro-svetské spoločenstvo je iracionálna, pretože viera je iracionálna. Medzi náboženskou a ideologickou vojnou niet rozdielu. Ideologickú škriepku v krčme pri pive nevyhrá žiadna strana pretože logické argumenty sú v tomto boji slepými nábojmi. To sú však už iba subjektívne interpretácie, ktoré mi pomohli artikulovať vágne myšlienky, a tie sa nemusia stotožňovať s odkazom knihy. Je to samozrejme omnoho komplexnejšia téma, takže koho to zaujíma, rozhodne odporúčam prečítať. Koho zaujíma viac politika ako náboženstvo, upozorňujem, že sa Voegelin v prvej polovici venoval skôr rozboru štruktúr náboženstva než politológii. V druhej polovici však už výstižne vysvetľuje svoju teóriu fungovania politických náboženstiev.“... celý text
— SalParadise

Kouzlo extrému. Revolta proti rozumu a skutečnosti Kouzlo extrému. Revolta proti rozumu a skutečnosti

„Teze, že politický řád přesně odpovídá řádu v duši, je asi problematická - ale věčná sláva editorům, že sem uvedli pozdní Voegelinovy texty, věnované ne tak politice jako spíš místu člověka v celku skutečnosti, tedy texty vpravdě filosofické.“... celý text
— J.F.

Věda, politika a gnóze Věda, politika a gnóze

„Tezi, že podstata totalitních hnutí je gnostická, Voegelin později opustil - mj. asi pod vlivem dalšího bádání o gnózi, která představuje jev příliš složitý na to, aby umožňoval tak jasnou paralelu. Síla knihy je podle mne spíš v podrobné analýze zdánlivě jednoduchých symbolik a myšlenkových komplexů; v rozboru mechanismů, jimiž sami sebe někdy přesvědčujeme, že černé je bílé; nebo ve výkladu, proč to vůbec děláme (totiž že jistou nepravdu snášíme líp než nejistou pravdu).“... celý text
— J.F.

Politická náboženství Politická náboženství

„V žádném případě netvrdím, že jsem autorovy vývody bezezbytku pochopil, zejména počáteční úvahy jsou pro mě dost neuchopitelné až zmatené. Přičítám to však primárně svému omezenému rozhledu a utvrzuje mě to v přesvědčení, že mě čeká ještě dlouhá cesta studia historie, filosofie a pramenů. Kniha se rozhodně nečte snadno a myšlenky je obtížné pochopit. Přibližně od druhé poloviny, možná poslední třetiny se již text zdá jasnější. Důvodem je, myslím, soustředění se na vnější projevy politických náboženství a jejich srovnání s teistickými předchůdci. Zde vidím hlavní přínos pro laika. Další přínos spatřuji jednoznačně v tom, že text nutí člověka se nad hlavní premisou zamyslet a možná hledat paralely. A pokud čtenář hledá a nalézá tyto paralely v dnešním světě, pak kniha splnila svůj účel a autor svůj úmysl sepsat univerzální pojednání. Osobně již delší dobu sleduji podobnost západní regresivní levice (postmodernismu) s fanatismem klasického náboženského vytržení. Donedávna jsem to neuměl pojmenovat. Hrozba, kterou autor spatřoval v kolektivních ideologiích a identitarismu první poloviny 20. st., se nijak nezmenšila. Náboženské dogma, dříve připisováno božské moci, je dnes nahrazeno souborem arbitrárních hodnot, v myslích následovníků „morálních“ pravidel. Tato pravidla, stejně jako náboženská dogmata, nepřipouští kritiku a vychází z kolektivní identity. Jednotící entitu Boha (bohů) nahrazuje kolektivní idea. Stejně jako klasické náboženství má i dnešní levicová ideologie svoje proroky, bratry, sestry, kněžský stav. Dogma (postmodernismu) zatím není pevně ukotveno, jednotlivé frakce spolu stále bojují, kdo sleduje dění na západě, boj mezi konzervativismem resp. klasickým liberalismem a postmodernismem, ví o čem píšu. Důvodem, domnívám se, je relativní mládí „církve“. Úvaha platí pro jakýkoliv moderní –ismus, přičemž, dle mého názoru, pro budoucí vývoj je největší hrozbou moderní regresivní extrémní levice.“... celý text
— thorir

Přejít na knížky autora