SBH přečtené 622

Velké léto 2023, Ewald Arenz

Na prvních stránkách jsem se do příběhu zamilovala a teď, když jsem knihu dočetla, se mi stýská po postavách. Naprostá lahůdka. Děj je jednoduchý, hlavní hrdina Frieder nejvíc ze všeho řeší vztahy se sourozenci a příbuznými, s přáteli, s dívkou, do které se zamiloval. Mezitím stihne zničit bagr, propadnout ze dvou předmětů, zachránit kamarádovi život a podívat se zblízka do očí tygrovi. Ale to jsou jen kulisy k laskavému vyprávění o strastech dospívání. Nejsilnější devizou jsou postavy. Frieder je hlavní hvězdou, rozporuplný mládenec plný humoru, soucitu, lásky, vzdoru. Děda Walther mu zdatně sekunduje, na první pohled mrzoutský protiva, který má ovšem rozumně nastavený žebříček hodnot a jak se ukáže, dokáže velmi hluboce milovat. Podobně bych mohla pokračovat, trochu mi vadila krásná Beate, která udělá zásadní chybu, ale vyřešit ji musí Frieder, to mi moc nesedí. A pak mám drobný problém s Friederovými sourozenci. Dohromady by jich mělo být šest a možná jsou na začátku všichni vyjmenováni, ovšem po stránkách pobíhají pouze čtyři z nich, dva zbylí se dočista vypařili. Naplno jsem si užívala třeskutě zábavné dialogy okořeněné špetkou moudra. Diskusi Friedera a dědy o respektu jsem si přečetla třikrát za sebou, královsky se bavila, mimo jiné se nahlas smála, ale upřímně jsem si pro sebe opakovala i bystré postřehy. A v podobném duchu proběhly rozhovory všechny. Například i ten, kdy je Frieder zadržen policií před koupalištěm. Akorát linie vyprávění odehrávající se v současnosti mi nedávala úplně smysl. Ze začátku zvyšovala napětí, nicméně na konci se vytratila do neurčita a akorát ve mně zanechala stopu smutku, avšak nikoli nějakého smysluplného uzavření. Rozhodně doporučuji.... celý text

Hrad ve Skotsku 2022, Julie Caplin

Strašlivé zklamání. I PET flaška je méně umělohmotná než tento příběh. A to jsem si knihu koupila. Chyba, velká chyba, obrovitánská. Vzhledem ke zdejšímu vysokému hodnocení uvažuju, jestli jsem divná, nebo má většina ostatních čtenářek tak nízkou laťku. Ale, proboha, vždyť všechno v knize bylo ploché jak žehlící prkno. Autorka nedocílila toho, abych se na ono romantické místo přenesla. Její popisy nevyvolaly žádné pocity. Ohledně děje v romantické literatuře neočekávám žádné zázraky, vše je předvídatelné a nepovažuju to za zápor. Takže tento bod nemůžu vytknout, ale příjemné překvapení nenastalo. Od začátku bylo všechno zřejmé, třeba v čí náruči Izzy nakonec skončí, přičemž linie se záletným prodavačem taky mohla být nosnější. Úkryt safírů byl zřejmý ve chvíli, kdy bylo ono místo zmíněno poprvé. A to nejsem žádný Holmes. Ale nejhorší tragédií byly postavy, schématické, afektované, nedůvěryhodné a, ano, to už se zmiňovalo, naprosto ploché. Izzy se vyloupla na první stránce, i jí jako hlavní hrdince scházela jakákoli minulost, teda pardon, samozřejmě opustila zrádného přítele, ale furt do něj byla blbá. Jinak si totiž její extempore s tím ňoumou neumím vysvětlit. Chovala se značně afektovaně, submisivně a hloupě. Když do ledové vody zahučela podruhé, nejradši bych se čtečkou hodila o zeď. A podle hloubky, v níž tonula, došla mimoděk tak nejméně do prostředka jezera. Ostatní účastníci tragédie byli obdobně nesmyslní, kralovala jim samozřejmě barvotisková a naprosto nesnesitelná Xanthe, jediný s výhradami uvěřitelný byl Duncan, ovšem opět klišé charakter. Brrr. Pak už mi vadily i naprosto nesmyslné situace, například nucený pobyt ve sklepě. Proboha, kdo by vytápěl sklep? Vždyť tím ona prostora ztratí veškerý smysl. Celou dobu jsem se trápila a nákupu opravdu hořce lituju.... celý text

Smrt v modré 2023, Susanne Goga

Komisař Leo Wechsler je takový sympaťák, že utáhne i různé nepřehlédnutelné závady knihy. Jako první a nejhorší musím zmínit klasickou soudobou bolest – mizerné korektury. Chybějící slova ve větách, pravopisné chyby či překlepy se nacházely prakticky v každé větě a působily úmorně. Kdo konečně božstvům v nakladatelstvích vysvětlí, že by měli dát přednost kvalitě před kvantitou? Jako druhá věc, která mi zpočátku hodně vadila, byl stručný až strohý způsob zápisu. Minimálně celou první kapitolu jsem měla dojem, že čtu monitorovací zprávu k projektu z peněz EU. Čestně ovšem přiznám, že postupem doby mi daná záležitost přestala vadit a naopak mi sedla k příběhu a atmosféře Berlína dvacátých let, smrtící inflaci, bídě a špíně a zároveň hektickému ruchu a inspirativnímu uměleckému prostředí. Vyšetřování případu se mi líbilo, klasická detektivní práce, prvek napětí mi bohatě stačil v obavách o Paulův osud. Této lince musím vytknout akorát fakt, že nebyl vyřešen případ utonulého v kanálu a v nejasných mlhách se ztratil i nápadník sestry Ilsy. Na druhou stranu toho jsem podezírala od začátku. Dvě nejsilnější stránky autorky jsou jednak skvěle vystižená dobová atmosféra. Přes zmíněnou stručnost jsem se na místě ocitla, potácela se po prošlapaných schodech laciných činžáků, obdivovala rázovité moderní obrazy, kuckala v oblacích cigaretového kouře. A jako druhou, ovšem pro mě nejdůležitější stránku zmíním perfektní vykreslení postav. Chtěla jsem napsat, že žádná není černobílá, ovšem na Muchlowovi bych kladnou vlastnost hledala obtížně a na členech Asgardské společnosti asi taky, ačkoli ti se jenom mihli na pozadí. Ale třeba Leo je spravedlivý policista, soucitný občan a milující otec, ale zároveň i trochu bezohledný workoholik. Podobnou charakteristiku bych dala dohromady v případě všech důležitějších postav včetně zavražděného. Rozhodně doporučuji a těším se na další díl.... celý text

Strasti vánočních svátků 2023, Lenka Hnátová

Gay romance této autorky jsou sázkou na jistotu, a to velmi příjemnou a pohodovou. Jako bonus navíc mě uchvátila pěkná a výstižná obálka. S nákupem a četbou jsem neváhala ani minutu. Krátká novela mi poskytla vše, co jsem od ní očekávala. Zašmodrchaný milostný příběh, bolestné tajemství v rodině, prozření a vývoj nejen hlavního hrdiny. Autorčiny texty jsou vždy ždímačkou na emoce, nad rozhovorem Maxe a Valerie jsem kulila hrachy. Dalším výrazným plusem je nečekané vybočení se zajetých klišé, kdy tentokrát macecha nevyrábí ve sklepě otrávená jablka, aby se zbavila nenáviděného nevlastního potomka. Už jenom za to by si kniha zasloužila pět hvězd. Ale to bych nezmínila úplně luxusní záležitost, a to Maxovu zvláštnost, jak se vypořádal s otcovým zákazem sprostých slov. To jsem se pro změnu bavila královsky, do zkyslýho bramborovýho salátu! Barevné, plastické postavy, uvěřitelný a chytlavý děj (knihu jsem přečetla na jeden zátah), svěží, zábavné dialogy. Max se jako obvykle utápěl v rozporuplných emocích, ale věřila jsem mu každý nádech i každou prolitou slzu. A láska mezi hlavními hrdiny ze stránek vyloženě čišela. Ta vánoční atmosféra ovšem také, a to je majstrštyk, s ním si neví rady ani profláknuté zámořské autorky. Jediné, co mi kapánek skřípalo, byla Maxova nedůvtipnost, ale zase chápu, že ve svém rozrušení a oprávněných obavách z věcí budoucích raději nepodléhal falešné naději. A jako ostatní hodnotitelé i já bych uvítala trochu širší rozvedení závěru. Nemůžu si stěžovat, všechny linie a nakousnuté problémy byly vyřešeny, ale nechtělo se mi Maxe a Berta tak rázně opouštět. Líbilo se mi to moc, vřele doporučuji a určitě nedržím v rukou naposledy.... celý text

Slzy Netrebů 2017, Miroslava Dvořáková

Co dodat? Myslela jsem, že Střípky sváru nic nepřekoná, to jsem se ovšem spletla. Tohle mě bavilo ještě víc, takže sedm hvězd bez debaty. Bohužel dvě poslední se sem nevejdou, tak si je budete muset přimyslet. Janis je charismatický uličník, kterému není nic svaté, aby se souběžně projevil jako nadmíru loajální a věrný přítel. A konečně taky jednou někdo pomáhá jemu, není na všechno úplně sám. V poslední čtvrtině přichází na scénu i můj oblíbenec Igor, takže štěstí nejvyšší. Romantická linka představovala naprosté blaho, první dvě zpackaná rande dala zřetelně najevo, jak dvojice dopadne. Úžasně čtivé dobrodružství, které obsahuje prostě všechno, co má skvělá kniha mít – bohatý jazyk, skvěle vystavěný dějový oblouk, neodolatelné, plastické postavy, svižné a vtipné dialogy, nálož emocí, úklady, intriky, přátelství, lásku. Barvité popisy jsem zmiňovala? Bundu z dračí kůže prostě musím mít! Dokonale vystavěný, brutálně komplikovaný, a přesto přehledný svět, tedy spíše vesmír, pokud to vlastně nejsou vesmíry dva, ale kdo by se zaobíral detaily. Humor. Moudrost. Poučení. Něco jsem vynechala? Tato autorka je jednoznačně bohyní slov!... celý text

Střípky sváru 2016, Miroslava Dvořáková

Chybí mi hvězdička! Pokud jsem prvnímu dílu dala pět hvězd, a stojím si za tím, tak v případě dílu druhého mi jedna schází. Protože byl naprosto boží! Janis je neřízená střela s žebříčkem hodnot, který je mi velmi blízký. Ale o sympatické postavy nebyla nouze. Skvěle se vyprofiloval Cinet, který v jedničce představoval odlesk charakteru v bažině tenerisské ubohosti. Za Oponou už rozehraje důležitý part. Postavy vůbec se moc povedly, ani jedna nebyla černá nebo bílá, naopak hrály všemi barvami. Třeba u Henrexe jsem se skřípěním zubů musela uznat, že i on má dobré stránky. Takže rozhodně palec nahoru. Jak jsem měkkejš, tak se mi Janisovy hrátky s bohy líbily víc než temné palácové čachry smrtelníků. Místo soubojů, utrpení a mučení, i když i na to chvílemi došlo, jsem se bavila vykladačovým fištrónem a úsilím osvobodit krenevy diplomatickou cestou. Všechny otázky z prvního dílu byly zodpovězeny, dokonce byl odhalen i viník útoku na Janisovo rodné město, to jsem nečekala. Jako lahůdku jsem si vychutnala obnovený souboj s Henrexem. A samozřejmě se vyrojily problémy nové. Byla to jízda, při níž knihu prakticky nešlo odložit. V opojení všemi ostatními klady jsem nezmínila jeden aspekt literárního mistrovství autorky, jehož si převelice cením, a sice schopnosti popsat prostředí či bytosti tak barvitě a výstižně, zároveň zábavně a svěže, že jsem se na teneriských satelitech ocitla a užívala si tamního letního počasí, kochala se architekturou a uměleckými díly či rozkvetlými zahradami. Popisované události a osoby jsem před sebou prostě viděla, tak barvité to bylo. Příběh je vyprávěn v er-formě, ačkoli Janis nesleze ze scény. Na druhou stranu tím autorka docílila přiměřeného odstupu a ubránila se nechtěnému patosu. Opět palec nahoru. A nejlepší věc? Janisovy a občas Cinetovy trefné hlášky a postřehy. Smála jsem se nahlas. Celé dílo bylo vtipné, chytré, zábavné, mnohovrstevnaté, skvěle napsané. Šest hvězd a určitě jsem knihu v ruce nedržela naposledy. Vřele doporučuji.... celý text

Zuby poražených 2017, Miroslava Dvořáková

Líbí se mi obálka, tajuplně mystická i přiměřeně úderná. Vlastní text představuje mnohovrstevnaté dílo, které podle mého musí uspokojit každého čtenáře. Na úplném povrchu se veze brakový příběh o věčně nespokojeném mágovi, který dopomůže chudému šlechtici k trůnu, spřátelí se s otroky poražené rasy bohů a při pokusu o jejich osvobození sám padne do područí. Příběh přátelství, zrady, lásky, dobrodružství. Pod ním se nacházela vrstva, kterou jsem si užívala asi nejvíc, v níž Janis pátrá po tajemství svého původu. Nechci machrovat, ale otázka jeho matky mi hned přišla podezřelá. Při té příležitosti sám o sobě zjišťuje netušené věci a ty jej směřují na nečekané životní křižovatky. Úplně nejhlouběji kniha bolestivě rezonovala s hlubokými životními pravdami, které bych snad raději v literatuře opomněla. Jako třeba že padouchové a zrádci se vetřou do přízně mocných bez potíží a užívají si dlouhý, pohodlný život, přičemž nadále ničí každého v dosahu. Podobenství o dracích a prasatech jen potvrzuje, že stateční, mocní draci, sotva se dostanou z potíží, na další činy prasat nedbají a letí si za svými záležitostmi. Smutné, ale truchlivě pravdivé. Když už jsem se rozepsala o ideovém obsahu díla, musím vyseknout poklonu i prostému literárnímu řemeslu. Už nebudu zmiňovat skutečnost, která mě nepřestává fascinovat, a sice jak autorka zvládá udržet si přehled o komplikovaném Metaprostoru. Jako obvykle i zde jsem se mohla spolehnout na skvělé vykreslení charakterů postav. Janis je zlatíčko, i když mám pořád nejraději Ottu. Tentokrát nemám výhrady ani vůči rozporuplné Vivon. A padouchové? Raději bych na ně zapomněla. Brilantní jazyk, skvělá stavba příběhu, barvití hrdinové, přirozené a břitké dialogy, lehkost a vtip tam, kde jsem to ocenila, důrazná naléhavost v místech, kde to bylo zapotřebí. Tato autorka je prostě sázka na jistotu. Nějaká závada? No, mám problém s množstvím postav, druhů bytostí, jejich vzájemným příbuzenstvím, komplikovanou historií fantastického světa. Na druhou stranu četbu beru jako účinný a příjemný boj se zapomnětlivostí, takže i tohle je v plusu. Jednoznačně plný počet a doporučuji.... celý text

Opilý prales 1982, Gerald Durrell

Rozhodně patřím do týmu botanika, nikoli zoologie. Zvířata jsou pro mě otravní tvorové, kteří zničí záclony a rozkoušou krásně kvetoucí spathiphyllum. Přesto se mi autorovy biografické romány z Korfu moc líbí a zařadila jsem je do osobního zlatého fondu humoristické literatury. Tuto knihu jsem dostala, o své vůli bych po ní asi nesáhla. A jak jsem očekávala, je úplně celá věnována zvířatům a historkám spojeným s jejich odchytem či chovem. Zábavné příhody příbuzných scházely. Na autorově literárním stylu jsem nepozorovala žádné změny, jedná se především o geniálního vypravěče historek, méně už o spisovatele tvořícího vrstvená souvětí a složité myšlenkové konstrukce. Ovšem v jedné věci je Durrell úplně geniální. Jeho popisy přírody, krajiny, počasí, zvířat a i rostlin je tak poetický a barvitý, že se člověk mrknutím oka přenese do argentinské pampy. Ohledně postav, bez ohledu na mou lásku k Gerrymu, tentokrát vítězí osobitá a laskavá Bebita. Jo a paní Durrellová musí mít svatozář, že sotva projde dveřmi. Nakonec se mi to moc líbilo. Obstarávání zvířat do zoologické zahrady přineslo množství neuvěřitelných zážitků, počínaje situací dnes už prakticky nemyslitelnou, a sice že výprava nesehnala letenky do Ohňové země. Povstání v Paraguayi, které přimělo Gerryho pracně vybudovanou sbírku zvířat vypustit zpět na svobodu, je prostě zapeklitý zásah lidské zlovolnosti. A taky se mi líbila ukázka toho, jak strašně trpí zvířata v zajetí, pokud se o ně stará někdo, kdo je tak bezmezně miluje, že si raději nechá ukousnout palec, než by poškodil křehké čelisti zákeřného tvorečka. A jo, taky jsem se od srdce zasmála, tomu se u Gerryho knih nedá zabránit. Nejsem fanynkou ilustrací v knihách, ale tady se mi líbily, hezky dokreslovaly beletristicky podané odborné popisy. Líbilo, doporučuji.... celý text

Tajemství černé dámy 2022, Kateřina Loučková

Miluji košaté příběhy, pokud jsou psány čtivě, krásnou češtinou, pobíhají v nich živoucí postavy, děj zaháčkuje a nepustí. A tohle všechno jsem dostala v této knize. Nejsilnější stránkou je příběh, umně spletené hned dvě romantické linky, přičemž já jsem tým Thorsten, a parádně vystavěné detektivní pátrání po vrahovi barona. Další lahůdkou, kterou jsem si vyloženě užívala, je nucená spolupráce antagonistických nepřátel v závěru. Čtenář se ani chvilku nenudí, ale zároveň jej kupředu nežene jedna zběsilá akce bez vydechnutí. Chvilky napětí i zdánlivé pohody se příjemně doplňovaly. Další body uděluju za postavy. Všechny měly údernou charakteristiku včetně těch vyloženě okrajových. Ne každá mi byla sympatická, ale to se taky cení. A samozřejmě související záležitost, autorce se daří psát vybroušené dialogy, které plynou přirozeně a neobsahují žádnou vatu. Málem bych zapomněla zmínit pro mě klíčovou složku, a to jemný, nicméně jiskrný humor. Ne že by se člověk za břicho popadal, to by se k textu ani nehodilo, ale jako odlehčení sem tam vtípek zapůsobil dokonale. Nějaké závady? Moc mi nesedí autorčin svět, nesourodý pel mel rádoby úzkostlivě dodržované historie a zároveň ryze smyšlených geografických a historických kontur. S tím také souvisí podivná směsice česky, polsky, holandsky či německy znějících jmen. Ale kdo by lpěl na detailech. Jak jsem chválila postavy, v jedné složce kapku pokulhávají, a to sice v motivacích. Ne vždy jsou jasně stanovené a uvěřitelné, občas autorka spolehne na obecně platný společenský úzus, který ale ve fantasy světě ne úplně obstojí. Ovšem to je opět jenom hnidopišské rýpání. Na plný počet to ale nevidím. Opravdu obří závady, které mi rušily zážitek, jsou dvě. Vlastně tři. Jednak obálka a ilustrace. Titulní obrázek je přeplácaný a nevkusný, tady mi nezbývá než si povzdechnout, že sama autorka by se toho zhostila lépe. A ilustrace uvnitř? Copak se jedná o pohádky pro děti? Za mě ne. Za druhé mi příšerně vadily nekonečné souboje, popisování každého seku, úkroku, chvatu, třesku a blesku. Nudné, ubíjející. Při závěrečné devítistránkové mečovačce jsem už skřípala zuby. A ta třetí? Nejsem fanynkou papírových knih, ovšem konservativní nakladatelství nevydalo e-knihu. Kromě toho, že na ní mohlo spolehlivě vydělat, by ještě oslovilo větší množství čtenářů. Škoda, ale nic není bez vady. Každopádně za čtyři a vřele doporučuji.... celý text

Zemřu o Vánocích 2021, Tammy Cohen (p)

Vykročila jsem ze své komfortní zóny, přečetla psychothriller a musím uznat, že jsem docela spokojená. Přitom první dvě třetiny knihy pro mě představovaly čiré utrpení. Lehce děsivá, nicméně poetická obálka mě nepřipravila na kvanta nechutností, která byla v případě Jessiky popisována. Žádné romanticky oděné děvče se v zimním lese nevyskytovalo. A několikrát na mě baflo uvedení vedlejší věty dvojicí spojek „že protože“, a to bylo taky hrůzostrašné. Ovšem bráno čistě z řemeslného hlediska byla kniha napsaná slušně. Čtivý text, dobře vystavěný příběh, zajímavé postavy charakterizované úsporným, ale vypovídajícím stylem, reálně působící dialogy. V druhé části už jsem knihu nedokázala odložit a celý propletenec mě začal opravdu bavit. Asi by mělo logiku, kdyby J. odvyprávěla pravdivý příběh policii, jenže to by nemohlo dojít k závěrečnému překvapivému rozuzlení. A taky mi hlodá červík pochybností v záležitosti, kdy policie prohledá Dominikův počítač, ale žádné inkriminující záznamy nenajde. Ale co už. Konec vše napraví a upřímně nejvíc se mi líbil epilog, taková slušně odporná tečka. Na druhou stranu autorka odbyla linii Kim a Seana, přičemž můj názor je takový, že manžílkovi nejvíc vadila představa, že by jeho žena byla v práci úspěšná. Je zřejmé, jak se Kim nakonec rozhodla, ale zajímalo by mě, zda S. převzal za svou manipulaci odpovědnost. Takže jo, líbilo, ale první část roztahaná přes dvě třetiny rozsahu mě otrávila. Ale tak jako tak doporučuju. Zatnout zuby a vydržet.... celý text

Neonoví bohové 2022, Katee Robert

Velmi příjemné překvapení. Na základě zdejších hanlivých komentářů jsem byla vůči knize velmi skeptická. Přesto jsem ji otevřela a bavila se od začátku do konce. Na rozdíl od většiny ostatních se mi opravdu líbil svérázný přístup k řeckému panteonu, netuctové ozvláštnění zajetých schémat, legrácky vzniklé určitým očekáváním a netradičním vyústěním. A oni to ani nebyli bohové, jen mafiáni, kteří si na bohy hráli. Občas lépe, občas hůře, ale vždy zábavně. Sem tam drobné nesrovnalosti fungování autorčina světa Olympu byly průběžně celkem uspokojivě vysvětlovány. Například skutečnost, že nikdo nemůže překročit řeku Styx, ale pak najednou Hádes pořádá opulentní večírky, na které se vesele z Horního Města jezdí. Jasně, protože on dotyčné pozval. A tak dál. Takže i moje rejpavá složka nevznesla námitek. Bez ohledu na podivné nastavení charakterů hlavních hrdinů mi byli oba sympatičtí a v plném rozsahu jsem je chápala. Persefona se stylizuje do barbínovské hlupačky tak dobře, že jí to zjevně skously i některé čtenářky. Pohlazením po duši byl fakt, že byla opravdu a jednoznačně chytrá. Ten závěrečný tah byl hodně důvtipný a ano, jsem tak paranoidní, že jsem nevěřila, že vyjde. Tím u mě i Deméter nahnala nějaké body, a to jsem ji měla na černé listině. Závěrem mi vadily dvě věci, a kvůli nim snižuji hodnocení. Když už si ústřední dvojice uvědomí, co k sobě vzájemně cítí, tak nastoupí nutná fáze sebeobelhávání a jalových lamentací. Nejsem fanouškem škrtání, ale pár vět této vaty bych nechala zmizet. A pak mi vadilo, že se Hádes nedokázal Diovi otevřeně postavit a rozhodla náhoda. Jako fakt? Není to už obehraný postup? Zato jsem dočista nadšená z milostné a erotické linky. Postupně prohlubující vztah mezi hrdiny byl opravdový a autorka k tomu nepotřebovala zdlouhavé pasáže z anatomického atlasu s bušícím srdcem a ženoucí se krví. Ne, stačilo, aby si Persefona uvědomila, jak se Hádes chová a obráceně. A erotické pasáže? Lahůdka, sexy, vzrušující, vkusná, uvěřitelná. Přimhouřím očko nad lehkými závadami v syntaxi, opakujícími se slovy, jednodušším slovníkem i větami. Celek působil tak zábavně, že tato složka nepůsobila rušivě. Vřele doporučuji a jdu na druhý díl.... celý text

Leo Berlin 2023, Susanne Goga

Obálka je povedená a navozuje náladu této detektivky klasického střihu. Meziválečný Berlín ze stránek úplně dýchá, nepokoje, bída, smrtící inflace, a zároveň snaha běžného občana žít normální život. Vždyť ono bude líp. Pro Berlín mám slabost, to určitě ovlivnilo můj úsudek. Pak mi byl sympatický hlavní hrdina Leo včetně své lehké bezohlednosti a workoholismu. Ale jeho rodinné trable zvyšovaly uvěřitelnost a jemný, jiskrný humor byl osvěžující. Zmínka o Sherlocku Holmesovi mě rozesmála nahlas. Komplikovaný případ beze stop řešil s důvtipem a urputností, nikde mi nevystrkovaly růžky nelogičnosti či nedotažené dějové kličky. Ohledně příběhu jsem spokojená. Jo, na konci bych uvítala teatrálnější zúčtování s frajerem von Malchowem, ale snad se objeví v dalších dílech a dostane víc na frak. Četlo se to hladce, vyprávění v er-formě způsobu vyšetřování slušelo. Autorce ale vytýkám stručný, téměř heslovitý způsob vyprávění. Ano, děj pádil kupředu, nic ho nezdržovalo, ale trocha složených souvětí a detailů z prostředí či děje by nikoho nezabilo. A práce nakladatelství? Hrůza jako obvykle, korektora bych poslala čistit latríny. V textu bylo lze natrefit na perly tohoto typu: „Leo si vzpomněl, co mu Leo včera říkal.“ Hm, fakt. Vzhledem ke strohému způsobu vyjadřování byly ale postavy vykresleny nadmíru přesvědčivě a plasticky a určitě bych si užila, kdyby jim bylo věnováno víc prostoru, viz kritika přehnané stručnosti. Zápletka byla neotřelá a vyvolávala znepokojující otázky, v závěru zodpovězené nesympatickou postavou, kdo je vlastně ústředním viníkem. Neboli díky bohu a siru Flemingovi za antibiotika. Celkově líbilo moc a jdu na druhý díl. Ta jedna hvězda jde dolů za přehnanou stručnost. Když už se mi kniha líbí, chci si ji pořádně užít.... celý text

Královna noci 2023, Simona Ahrnstedt

Dočetla jsem a hned se mi začalo stýskat po Jacobovi a Kate. Tohle byla nečekaná lahůdka v žánru romantiky, kterou jsem si bezmezně užívala. Rozhodně mi nechyběly dýchavičné anatomické popisy roztřesených kolen, bušícího srdce a krve hrnoucí se kamkoli. Naopak jsem si vychutnala lehké a přirozené jiskření mezi hlavními hrdiny a upřímně, jejich rande v italské restauraci by mělo být uváděno v literárních příručkách, jak podobnou scénu správně napsat. Vzájemnou přitažlivost a posléze lásku jsem díky tomu dvojici konečně jednou věřila. Přitom je Ahrnstedtová velmi nevyrovnaná autorka, jednou napíše skvost, podruhé ubohou slátaninu. O to nadšenější jsem, že to tentokrát vyšlo. Tentokrát můžu pochválit úplně všechno. Psychologie postav na jedničku. Ne že bych s Kateiným řešením potíží souhlasila, na druhou stranu jsem chápala její rozhodnutí, které se ještě ke všemu ukázala jako oprávněná. Jacob byl jednoznačný miláček. Kde se podobní muži dají nalézt? A všichni ostatní fungovali podobně skvěle, každý měl charakteristiku a osobnost. S tím samozřejmě souvisí dialogy okořeněné vtipem a šarmem, plynoucí naprosto přirozeně. Schématická dějová linka mi nevadí, tady se mi navíc dostalo dvou příjemných překvapení. Způsob uzavření případu vydírání jsem opravdu nečekala, a ačkoli nepřinesl krvežíznivé drama, líbil se mi. A hlavně děkuji za to, že autorka vynechala klišé závěrečného Velkého Nedorozumění ústřední dvojice, ač by k němu bylo materiálu přehršel. Ano, tak se chovají dospělí soudní lidé, kterým o něco jde. Zato svatba v epilogu mě nepřekvapila vůbec, podezření jsem měla od první věty, kdy byla dvojice zmíněna. Knihu jsem slupla jako malinu za jeden večer a určitě se k ní vrátím znovu, až na mě padnou chmury. Vřele doporučuji.... celý text

Případy hejtmana Ambrože 2006, Ondřej S. Nečas (p)

Skvěle jsem se bavila. Autor klade slova do vět jako perly do náhrdelníku, text lahodí duši. Krásná slovní zásoba, zajímavé myšlenky, občas vtipná moudrost. Po jazykové a stylistické stránce se jedná o neprávem opomíjený skvost. Bludov je atraktivní městečko v paralelním vesmíru středověkých Čech. Jeho zvláštní uspořádání, kdy s lidmi žijí v míru další bytosti jako víly či skřeti, a ano, mým favoritem je golem Neotesánek, je nezvyklé i pro obyvatele ostatních částí země. Inspirace Pratchettem? Možná, ale nijak křečovitá. Postavy jsou autorovou silnou stránkou. Obávala jsem se, že mi nebude vyhovovat přehršel městských strážníků, kteří téměř všichni usilovali o post hlavního hrdiny. V té souvislosti byl hejtman Ambrož ústřední postavou jen podle názvu knihy. Ale celá partička fungovala organicky, absence jednoho tahouna vůbec nevadila. Nesmím zapomenou vyzdvihnout legrácky typu kriminologických vychytávek víly Zvonimíry či dohadování o druhu kouzla, které dokáže zjistit, kdo se předmětu dotkl a tak podobně. Detektivky autorovi jdou, obě povídky jsem slupla jak malinu a nedokázala knihu odložit. S napětím jsem sledovala rozmotávání případu a pachatele neodhadla ani v jednom případě. Jak už zmínilo víc čtenářů přede mnou, první část je výrazně lepší. V té druhé došlo na klasickou bolest překombinovaného závěru a nedostatečně ukotvené magie. Bludovský fantastický svět je vystavěn příjemně civilně, Drakovo řádění mi do něj nezapadalo, navíc ani motivace či způsob provedení zločinu nepůsobí hodnověrně. Ovšem přesně takové kličky patří k autorovu rukopisu a možná to očekávání, čím mě na konci překvapí, představuje důležitou složku kouzla. Takže nakonec zmíním jenom dvě, zato podstatné, závady díla. Jednak je to obrázek na přebalu. Chápu, že se jedná o téměř dvacet let starou knihu a tenkrát to bylo moderní, ale ani tehdy to nebylo pěkné. Ale nejhorší je, že kniha prakticky už vůbec není k sehnání, dokonce ani v knihovně. Šlaka. Jinak bych ji vřele doporučila.... celý text

Láska po španělsku 2023, Elena Armas

Kniha slouží jako exemplární ukázka toho, co je v současné romantické literatuře špatně. Nereálná, naprosto nesmyslná zápletka? Ach, to je věc více než běžná, a ačkoli by něco podobného v životě žádná soudná žena nespáchala, přesto o tom tak rády čteme. Pachatel má protentokrát alibi. Autorka dokonce otevřeně přiznává inspiraci filmem Dokonalá partie, mým oblíbeným. Jo, je to blbost, ale kvůli tomu jsem si knihu koupila. Papírové, se skutečným životem neslučitelné postavy ploché jak žehlicí prkno? Dobrá, to už by stálo za nápravu. Opravdu moc jsem se snažila Catalinu pochopit a v Aaronovi vidět opravdového muže, ale obojí ztroskotalo. Lina se neustále obelhává, očividné, zjevné skutečnosti popírá. Kupříkladu o sobě tvrdí, že je otevřená a přímá, přitom zvládne své rodině vytrvale a dost zásadně lhát. Aaron dokáže, dle vlastních slov, dát ženě najevo, když má zájem, ale v tom nejdůležitějším případě se chová jak zastydlý žák páté třídy. Kdybych měla odvyprávět děj, ukázalo by se, že je vlastně i docela zajímavý a, jak bývá zvykem, řeší poměrně palčivé téma sexismu a odlišných nároků na ženy a muže v pracovním procesu, a potažmo i strkání nosu do cizích záležitostí protivnými příbuznými. Já osobně bych vlezlou sestřenici odpálkovala na místě a zeptala se jí, proč ona sama nikoho nemá. I když tomu zrovna se nedivím. Nejstrašlivějším problémem totiž bylo, že na jednu větu děje připadly dva odstavce afektovaných, jalových emocí. Anatomický atlas kombinovaný s profláklými klišé obraty. Z přecitlivělých nervových zakončení, krve hrnoucí se všude možně, chabnoucích svalů, měknoucích kostí a za všech okolností prudce bušícího srdce jsem byla jednoznačně otrávená. Co je to dnes za módu? Vždyť tyto otrocké popisy fyziologických procesů nevzbuzují ani smítko emocí a v důsledku jsou nudné jako statistické tabulky. S láskou, s tou duchovní záležitostí, nemají společného ani zblo. Proto prosím, hrdinku pošlete na kardiologické oddělení do nejbližší nemocnice a od téhle slátaniny ruce pryč!... celý text

Mořský detektiv 2017, Mark Douglas-Home

Obálka vypadá fádně, ale báječně se hodí k leitmotivu knihy, a tím jsou mořské proudy. Kniha na mě tak nějak zbyla v knihovně, kam jsem přišla pro větší pecky. Jak jsem ale v důsledku byla ráda! Autor příběh vypravuje v er-formě převážně z pohledu samorosta Cala, přesněji Caladha McGilla, skotského ekologického aktivisty. Dalším pohledem přispěla sympatická policistka Helen, trpící mužským (a nejspíš i ženským) šovinismem, která relativně tísnivé vyprávění osvěžila ironickými vtípky. Tady bych ale viděla drobný zádrhel. Neatraktivní zjev hrdinky byl zjevně větším problémem pro autora, než by byl ve skutečnosti jak pro Helen, tak pro většinu jejího okolí. Inu povrchní chlap. Ačkoli děj působil neotřele, největším tahounem pro mě zůstaly postavy. Cal je rozhodně týpek s chybami a spoustou špatných rozhodnutí, ne ve všem s ním souhlasím, přesto je mi sympatický. Helen taktéž a vlastně všichni byli plastičtí a barevní. Takže postavy za jedna. O ději jsem se už zmiňovala, překvapil. Na druhou stranu bych knihu nezařadila mezi detektivky. Ano, pátrá se tu po tajemství, vlastně po pěkné řádce záhad. Nicméně klasické atributy žánru bych hledala obtížně. Dobrodružné, napínavé, zajímavě napsané a týkající se bolavých problémů současného světa, to ano. Detektivka ne. Sychravé, strohé a divoce krásné Skotsko ze stránek doslova trčelo. Popisy autor zvládl bravurně, skoro bych uvítala, kdyby trochu ubral. Nemusím vědět o každém zákrutu silnice, která vede k pobřeží, chvílemi jsem se ztrácela. Ovšem do prostředí mě text vtáhl dokonale. Čtivé to bylo, postavy zaujaly. Zápletka, přesněji řečeno obě byly nosné a udržely napětí po celou dobu. I vyústění naplnilo očekávání, i když podezření o zádrhelech dědečkovy smrti jsem měla podstatně dřív, než se o nich dozvěděl Cal, a nemýlila jsem se. Asi nejlepším momentem, nejspíš úmyslně, byl okamžik zúčtování s padouchem Ryanem, to mě zahřálo u srdéčka. Z dědečkova osudu mi bylo smutno. Spousta emocí, zajímavé prostředí, neotřelé zápletky i děj, barvité postavy. Vřele doporučuji.... celý text

Úvod do teórie chaosu 2016, Jana Plauchová

Přemýšlím, jestli jsem vůbec někdy četla lepší hard sci-fi, a skoro bych řekla, že ne. Prostě bomba. Přitom mi kniha doma ležela dlouho. Věděla jsem, že to nebude odpočinková záležitost, tak jsem to odkládala a odkládala, až jsem si čirou náhodou přečetla první větu. A nebylo cesty zpět. Perfektně vystavěná zápletka, dokonalé zdůvodnění a při veškeré fantastické nadsazenosti důkladné ukotvení v základních fyzikálních parametrech tohoto vesmíru. Poklona, bez debaty. To je věc, která dostává hodně na frak. Knihy vydávané v současné době za sci-fi jsou spíše mýdlovými operami. Jak zde zmiňuje několik uživatelů, autorka složitá a obtížně uchopitelná témata čtenáři servíruje s lehkostí a čitelností, jakou lze jen obdivovat. Ovšem přidaná hodnota příběhů Jany Plauchové je jednoznačně ve vztazích a postavách. Pete je jeden z nejlepších literárních charakterů vůbec. Jeho plasticita a uvěřitelnost je úžasná. Celou dobu jsem si říkala, jak ohromně statečný a zároveň zralý ten člověk je, dávno před heroickým závěrem. Vztahy, záležitost ve sci-fi opomíjená až zavrhovaná, zde hrají klíčovou roli. Emoce dávají hloubku každému řádku. Jsem nadšená. O literárním mistrovství autorky není třeba vést diskuse. Břitké a naprosto reální dialogy představují lahůdku. Já jsem si tedy užívala i barvité a výstižné popisy, které mě přenesly na místo uprostřed Indického oceánu (či do závratných hloubek pod hladinou). Další jedničku s hvězdičkou dávám za budování napětí. Jak už jsem zmínila, text mě zaháčkoval první větou. Následovalo naprosto dokonalé dávkování tajemství a sypání drobečků odhalujících celou záhadu. Nad jejíž komplikovaností jsem tajila dech. Přitom jsem ale nikdy neztratila přehled a souvislosti. Vymyslet něco takového je jednoznačný majstrštyk. Dovolím si jen jednu drobounkou připomínku, která se ale týká pouze mě osobně. V poslední čtvrtině mi už toho dramatu přišlo prostě moc. Ačkoli čestně přiznám, že si neumím představit, jak jinak to vyřešit. Konec představoval lahůdku ve všech směrech včetně naznačení případných linií v paralelních vesmírech. Vřele doporučuji, skvělá kniha.... celý text

Šifra mistra Leonarda 2008, Dan Brown

Co ještě dodat k bestselleru, který poprvé vyšel před dvaceti lety, já sama ho četla tehdy dvakrát a v současné době se k němu potřetí vrátila? V první řadě to, že mu čas uškodil. S odstupem mnoha let a mnoha přečtených knih vidím spoustu závad. Kdesi jsem slyšela, že Brown je špatný spisovatel, ovšem dobrý vypravěč příběhů. Nemohu se ztotožnit, naopak mi připadne, že řemeslo má autor zvládnuté více než slušně, zato Langdonova eskapáda pluje na hodně rozbouřené vodě. Nejvíc ze všeho mi nyní kniha připomíná Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost. Hraje na vděčnou strunu konspirací a záhad včetně pikantního pomlouvání církve. Když Langdon sveřepě dokazuje, kde všude v přírodě nalezneme číslo fí (o němž mimo tento román nemám potuchy), člověku se dere na mysl výstižné: kdo hledá, najde! Stejně tak jako vyhledávání pravého příběhu Máří Magdaleny v přírodě kolem, ve všech uměleckých dílech napříč historií i spektrem a tak podobně, které se potácí na výkladu velmi abstraktní metafory, pod níž si každý může představit to, co chce. Charakteristika postav dobrá, popisy výstižné a barvité, to je dnes již výjimka, děj kostrbatý, prokládaný rozvleklými vysvětlujícími pasážemi. V důsledku mě iritovalo, kolik akcí stihne Langdon se svou girl za několik málo hodin, přesně od jedné v noci do svítání. Odhalení šifry v Louvru, vyloupení banky, návštěvu u rytíře včetně zdlouhavého objasňování a luštění záhady, souboj s fanatickým mnichem a odlet do Británie. Panečku. Autor zapomněl uvést, že si od Hermiony vypůjčil obraceč času. Zdánlivé logické nesrovnalosti byly nakonec vysvětleny, za to palec nahoru, a celkově závěr zlepšil můj dojem, jednak jeho vyznění (alias happy end), a potom kvantový způsob nalezení/nenalezení tajných listin. Ovšem setrvalé omílání křečovitých pravd mi časem lezlo na nervy. Převorství Sionské se snaží navrátit ženě její důstojnost a moc, přitom ale v řadě velmistrů najdeme samé muže, mezi strážci tajemství také, samotná Sauniérova partnerka, byť členka organizace, neměla o manželových aktivitách ani potuchy, vše zjistila na základě ženské intuice... No potěš koště. Ze všeho mi vyskakuje pouze adorování ženy jako sexuálního objektu a tím Převorství Sionské v otázce feminismu končí. Nyní superspoiler. Naprosto nepřekonatelně mi vadí, když se z nejlepšího přítele vyklube ústřední padouch. Jsem asi divná, ale tohle je u mě prostě přes čáru, tudíž hodnocení knihy tímto dostává zásadně na frak. Takže za tři, přičemž hvězda za hezký konec, jinak by veledílo dosáhlo s bídou na dvě.... celý text

Rogenovo oko 2021, Jarmila Mlčoušková

Kniha vyšla u prestižního nakladatelství patřícího pod moloch Albatros Media. Tento fakt by měl zajišťovat určitou kvalitu, ale bohužel tomu tak není. Chtěla jsem podpořit českou autorku a anotace zněla lákavě. Když jsem stránky otevřela, příběh mě v prvním odstavci zaháčkoval a já se do něj vrhla s nadšením. Které ale velmi rychle vyprchalo. Prvním kritickým bodem byla roztříštěnost děje. Pořád jsem čekala, kdy se jednotlivé střepy složí v mozaiku, ovšem do posledního řádku jsem se nedočkala. Namísto toho i v poslední kapitole naskakovaly nové a nové postavy s dalšími a dalšími zápletkami. Nebylo zřejmé, který zajíc je ten hlavní, autorka uspořádala hon na všechny a v důsledku neulovila žádného. Celou dobu mě vrcholně iritovalo mračno bohů na stroji, kteří se z nebes snášeli pokaždé, když bylo potřeba. Klíčové situace jsou odbyté nebo rovnou vynechané. Drobné nesmyslné nelogičnosti mi také dávaly zabrat. Jako příklad uvedu výlet tlupy čarodějů pod vedením Lovce s cílem osvobodit draka. Celé to připomínalo školu v přírodě žáků základní školy, jako ostatně většina příhod v knize. Lovec pro partu mladých mužů na týdenní pobyt sbalí jen pár zapařených špekáčků a sám se na zbytek doby vypaří. Lovkyně, alias „lovčajda“ grrrrr, Karmína s sebou na výpravu nevezme žádnou zbraň, zato se táhne s moukou a hrachem, jako fakt? A hrstkovou polévku uvaříte v domácnosti plné zbytků, nikoli na tábornické výpravě, kde žádné jídlo není. Největší katastrofou byly ale postavy. Životaschopnost prokazovaly asi jako figurky Člověče nezlob se. Všichni se chovali úplně stejně, a to jako nevycválaní, lehce přitroublí puberťáci, včetně Arcimága, Renegáta či partičky policistů. Lovcovo charisma jsem nezaregistrovala, inteligenci či zručnost čarodějů taktéž. O neohrožené Karmíně, která se víc starala o svůj make-up než o boj a zbraně, už byla řeč. Takže jediná hrdinka, která vyčnívala z davu, byla neohrabaná a neschopná Elanis. Trdlo, ale aspoň něčím zvláštní. Mimochodem Karmíniny namlouvací rituály představovaly čiré utrpení. Jako že veškerý emocionální náboj textu se limitně blížil k nule. Ani jeden z hrdinů mě nezajímal, nikomu jsem nefandila. Jo, o Paní cest jsem měla matnou představu, že nebude úplně oukej, ale jelikož se všichni chovali hloupě a nesmyslně, takže jsem počítala, že zapadá do koloritu. Dvě věci musím autorce přiznat k dobru, opravdu neotřelou a bohatou fantazii a potom vysokou čtivost. Ačkoli všechny složky díla selhaly, knihu jsem zvládla celkem rychle. Vystavěný svět by byl u někoho literárně zručnějšího kromobyčejně zajímavý, kdyby dotyčný dokázal své představy překlopit na stránky. Autorce se to ale vůbec nedařilo. V popisech beznadějně selhávala, pokud se jimi vůbec zatěžovala, a to se nestávalo často. Prostoduché až hloupoučké, roztříštěné, žádné napětí či jiné emoce, schématické papírové postavy. Takže velké zklamání a za mě rozhodně ne.... celý text

Hrobník a dívka 2023, Oliver Pötzsch

Detektivka jak ze staré školy, která mi připomíná případy Sherlocka Holmese. Asi největším kladem románu jsou postavy. Jsou barvité, dýchající, Lea zbožňuju, Julie je sympaťačka, Leovi parťáci z policie projevují všechny znaky skutečných osob, na jednu stranu by si zasloužili pár facek, na tu druhou je člověk chápe. Augustin je svéráz, jemuž jsem nakloněna na stránkách knihy, ale v reálu, no, nevím, jak bych zvládala jeho zatuchlý odér. Samozřejmě nesmím vynechat Augustinovy zápisky o pohřebních rituálech různých národů. Bylo to méně odpudivé než informace o mrtvolách v prvním díle, zato zajímavější a zábavnější. Rozhodně palec nahoru. Spletitý případ se vine historickou Vídní, klopýtá přes roztroušené důkazy a nevěrohodné výpovědi svědků, umaže se při pátrání či potyčkách v kanálech. Člověk, jehož jsem podezírala nejúporněji, byl nakonec nevinný jak lilium, přeloženo rozuzlení bylo překvapivé. Asi teda víc pro Lea než pro mě, ale i já jsem tajila dech. Komplikace s falešným obviněním černošského náčelníka mi už přišla jako zbytečná klička, snaha prokázat pokrokovost hrdinů navzdory rigidní době a prostředí. Ukázalo se, že má své opodstatnění, ale přece jenom tuto odbočku bych zjednodušila. Nesmím vynechat pěknou obálku, přiměřeně tajuplnou a náladovou. Bohužel mám však i výtky, které se jako obvykle týkají práce nakladatelství. Takovou spoustu pravopisných či syntaktických chyb na stránku si román opravdu nezasloužil. Takže vřele doporučuji, ovšem za pekelně odfláknuté korektury strhávám jednu hvězdu. Omlouvám se, Herr Pötzsch.... celý text