SBH přečtené 632

Fazóna 2022, Miika Nousiainen

Asi mě zaujala anotace, protože obálka se moc nepovedla. Rozhodně ta by mě ke koupi nepřiměla. Název je nicneříkající, ovšem jiný si k přehlídce scén z „obyčejného“ života (ve Finsku, pochopitelně, takže každý den sauna, mimo jiné) neumím představit. Vypravěčů je v příběhu hodně. Hlavním hrdinou je nejspíš Sami, který se vinou nešťastných náhod a především svých lží dostává do velmi prekérních situací. Ostatní mu se svými trápeními zdatně sekundují a takový Markus dostává hodně velký prostor. Postavy jsou živé a uvěřitelné, s tím souvisí svižné dialogy. Nicméně dobrá polovina knihy se utápí v úvahách. Zpočátku to bylo zábavné, ale na konci už to působilo únavně. Děj kniha vlastně žádný neměla, Sami shání manželku, Henna se snaží otěhotnět, Markus pečuje sám o tři děti a tak dál. Bezvýchodnost jejich osudů působila chvílemi dost drtivě, autor to naštěstí sem tam zlehčil povedeným vtípkem či moudrým postřehem. Asi nejvíc jsem chápala Markusovy rodičovské problémy. Sami na začátku tvrdí, že ho holky vždycky odmítnou, někde za půlkou obrátí a lituje, že je sám na partnerky náročný, aby si nakonec vybral tu nejméně vhodnou ženu. Co ovšem selhalo úplně, byl ten shakespearovský happy end. Myšlenka, že každý dojde svého štěstí, je sice krásná, ale naprosto nereálná. Jo, a příšerné blogy o barvotiskovém životě Sini mi lezly na nervy, můj názor naprosto trefně vyjádřila Henna, a nemám pocit, že by do osudů hrdinů nějak významně zasáhly. Četlo se to moc dobře od první scény až po uhozený konec. Překlad nemůžu hodnotit, ale korektury jsou odbyté, ve větách scházela či přebývala slova, což naštěstí uhladil hladký tok příběhu a časté střídání vypravěčů. Pobavila jsem se, ale den po dočtení mám potíže si vybavit, o čem kniha byla. Sami byl sympaťák a zasloužil by si pořádný příběh.... celý text

Temnější tvář magie 2016, Victoria Schwab

U této knihy jsem se zásadně minula s mainstreamovým vkusem (aneb obecnou oblibou násilí a brutality). Navzdory okouzlujícím popisům, které mě dokonale vtáhly do prostředí tří/čtyř magických Londýnů, a poměrně zajímavému zpracování námětu z Pána prstenů, zbaveného patosu a sentimentu, se kniha četla těžce. Na stránkách se vraždilo do té míry, až jsem se začala obávat, aby autorce nedošly figury dřív, než příběh dokodrcá ke smysluplnému vyústění. Kell i Rhy byli fajn. Dráždivý náznak tajemství v úvodu taky. Jenže kapitola s Lilou všechno zazdila. Sama hrdinka – lupička představovala nejtrapnější klišé postavu všech dob, do toho naprosto nesmyslná příhoda s pokusem o znásilnění a následném požáru – proboha proč? Po dočtení došlo k velkému zklamání – ani jedna z naznačených záhad (písmena K. L., Kellův původ, Lilino oko a podobně) nebyla vyřešena, a co horšího, autorka ani nenasypala drobečky na cestu, po níž by měl čtenářův zájem pokračovat. Další průšvih představovala skutečnost, že ještě ve čtvrtině knihy se stále odehrávala expozice a nedošlo k, ehm, ehm, úvodní zápletce. Na pětadvaceti procentech ale už o úvodu nemůže být řeč. Děj se nakonec jakž takž rozjel, ovšem sledoval jednoduchou a přímočarou linii. Nebýt setrvalého proudu prolévané krve a páchané krutosti, smrsklo by se vyprávění na kratinkou povídku. Závěr? Banálnější porážku všemocných padouchů si už neumím představit. A co třeba vojáci, jejichž vůle byla spoutaná kouzlem? Neosvobodilo je to? I když podobných otázek se po dočtení vyrojilo přehršel. Zajímavá obálka, zajímavá anotace, uvnitř klišé a schéma, příběh bez zvratů, hrdinové bez propracované psychologie, absence humoru (ale i dalších emocí), ne, za mě rozhodně ne-e. Dvě vraždy na každé stránce kvalitní knihu neudělají, tečka.... celý text

Nadace 2009, Isaac Asimov
odpad!

Tak tohle byla výzva! Domnívám se, že kniha je chybně zařazena mezi sci-fi. Ve vědeckých otázkách se autor beznadějně ztrácel a fantazie neprojevil ani za mák. Naivitu prokazoval jak v oblasti technického pokroku, tak společenského vývoje. Těžko říci, která složka díla byla horší. Asi začnu dějem, který nebyl… žádný. Na dvou stech stránkách se jalově žvanilo a pokuřovalo z doutníku. Politické intriky jednotlivých „státníků“ odpovídaly rafinovanosti žáka třetí třídy ZŠ. Všichni ti mudrcové měli jasno jenom v jedné věci: „Něco tady smrdí.“ O tom čtenáře informovali věru často. Zhruba v půli jsem dospěla k závěru, že se jedná o dílo humoristické ve stylu: Najdi všechny logické nesmysly. Státní útvar, který ovládá pětadvacet planetárních systémů, má elektřinu zavedenou pouze na jedné planetě? Jako opravdu? Borec si přečte depeši, aniž by přestal mluvit? O pochutnávání na 200 let starém lokriském víně si také myslím svoje, blehuhe. Vypadne jim elektřina a další borec volá: „Přineste pochodně!“ Prostě jeden vtip za druhým. Takže po věcné stránce stál text za starou bačkoru. Bohužel ani spisovatelské řemeslo dojem nezachránilo. Postavy byly schématické, papírové, bez propracovaného charakteru, nevyvolávaly žádné emoce, ani jejich vzájemné interakce nepůsobily přirozeně. Dialogy šroubované, všechny na jedno brdo, stále stejné hlášky a obraty. Nějakými popisy se autor vůbec nezdržoval. A morální poselství? Principem celé Nadace je fatalismus (jediné správné jednání je slepá stádnost) a manipulace. Kromě mocichtivých uchvatitelů starostovského křesla neměl nikdo jiný nárok na projev důvtipu, selského rozumu a nějaké aktivity. S tím souvisí poměrně šovinistický duch díla – v knize se vyskytuje jediná ženská postava, protivná komdorova manželka. Jinak pro autora ženy vůbec neexistovaly. Ne že bych já v jeho světě chtěla žít. Jedná se o rodokaps velmi nízké úrovně a je mi opravdovou záhadou, jak se něco takového mohlo stát oceňovanou klasikou.... celý text

Temné a osamělé prokletí 2019, Brigid Kemmerer

Přečíst si další knihu od B. Kemmerer je pro mě prakticky povinností stejně jako retelling krásky a zvířete. Vlastně nevím, proč jsem knihu tak dlouho odkládala. Obálka je krásná, ačkoli si ji ve čtečce moc nevychutnám (škoda), název působí tajuplně a lákavě. Hned první scéna mě vtáhla do děje a příjemně mě překvapilo, jak netradičně autorka uchopila námět. Tentokrát je nebohý princ jednoznačně obětí a padouchem zlá víla. A pravda je, že i v původní verzi je potrestání pyšného šlechtice (a celého království) neúměrné míře provinění. Vyprávění se opět střídá z pohledu Rhena a Harper. Je to módní, má to něco do sebe, ale přiznám se, že ke konci už se mi pletlo, kdo vlastně momentálně „hovoří“. Oba hlavní hrdinové byli sympaťáci se zdravou sebereflexí (ano, i princ), ovšem jak jsem zvyklá, že autorka vykreslí naprosto dokonalé psychologické profily postav, tentokrát jsem jí chladně kalkulujícího stratéga prostě nevěřila. Na to se Rhen přespříliš zabýval důsledky svých činů, vinou a lítostí. Nevím, kterou složku vyzdvihnout výš, zajímavé zpracování námětu, skvělé postavy, střípky hlubokých myšlenek, účelné dialogy. A chytil mě i popis prostředí, ačkoli zpočátku mi pohádková říše připadla hodně plakátová. Postupem ale ožila a já se do Uhlíkova přenesla. Čtivost jako obvykle výtečná, akorát uprostřed mě přemohla tragická bezvýchodnost předestřených osudů. K tomu dodám, že jsem celou dobu dumala, proč všichni společně nešli po krku ústřední padoušce Lilith, místo aby se snažili zlomit komplikované prokletí. Nejsem příznivcem bojových scén, ale závěrečná bitva byla jednoznačně epická, naprosto boží a kdyby byla v knize jenom ona, tak by stálo za to ji číst. Nemám mnoho výhrad, nicméně na pět hvězd to není. Důvod? Výše jmenované závady jsou banální a rozhodně mi nezabrání knihu přečíst znovu. Ale opravdu musí mít dnes každá kniha x pokračování? Vážně je to nutné? Ne, další díly číst nebudu a neuzavřenost děje mě otrávila. Ale jinak se jedná o skvělé pohádkové fantasy.... celý text

Frame-Up: Zločiny podle komiksu 2021, Meghan Scott Molin

Dobrý nápad, zajímavá anotace, hustá obálka. I úvodní scéna je zatraceně dobrá, takže jsem si libovala. Hlavní hrdinka MG mi sedla, ztotožním se se ženami, jichž je všude moc – jsou příliš barevné, příliš hlučné, příliš chytré. Počkat, tady narážíme na druhý problém. Tím prvním překvapivě nebylo množství narážek na kultovní příběhy, z čehož usuzuji, že nemám ke geekovi moc daleko. Anebo bylo vše podáno srozumitelně a zvládnutelně. Asi největší potíž jsem měla s celkově splašenou dějovou linkou a potrhlým způsobem vyšetřování. Propojení mezi komiksem a případem jsem do půlky vůbec nechápala, role Bílého králíka, Golden Arrowa, Hooded Falcona a dalších komiksových postaviček jsem horko těžko analyzovala. Po většinu času jsem si připadala jako člověk, který sleduje roztočenou ozářenou disko kouli. Chvíli pěkné, ale po krátkém čase je to úmorné a v důsledku nudné. Pak mi vadil překlad. Nemluvím o převodu ikonických hlášek do češtiny, mám na mysli obyčejnou gramatiku. Špatné použití spojek, mizerná větná stavba – ano, čeština má volný slovosled, ale není úplně náhodný. Čas od času, a bohužel častěji, než by se mi líbilo, nedávaly věty vůbec smysl, chyběl přísudek, nebo tam byly naopak dva. Opravdu mizerná práce nakladatelství Dobrovský. Veškerý dobrý dojem poslala do kopru závěrečná scéna na comic conu. Brilantní mozek hlavní hrdinky, o němž jsem měla své pochybnosti už dřív, tentokrát dočista stávkoval. Plán na dopadení pachatele byl hloupý, provedení odfláknuté (klíčový soupis dražených předmětů MG jen znuděně prolétne očima, aby se pak nestačila divit?) a závěrečná honička prostě nesmyslná. Pachatel byl dopaden pouze díky štěstí, a pak nejspíš proto, že byl ještě hloupější než MG. Protože možnost získat (a zničit) kompromitující materiály měl asi milionkrát a já při čtení bušila hlavou do zdi. Postavy měly náběh na třetí rozměr, který autorka nevyužila, dozvěděli jsme se něco tak akorát o Lawrencovi, Ryan působil jako šedivý stín na pozadí, krásný Matteo jako pouhá kreslená postavička (no jo, komiks), sama MG taktéž. Dialogy vcelku ucházející, ovšem celou atmosféru ničily žhavé hormonální záchvaty, které dívčinu chytaly pokaždé, jakmile milého koutkem oka zahlédla. V závěru nic moc. Náběh na další díly mě nechává chladnou, jo, mám své tipy na identitu neodhalené postavy, ale příběh mě nevzal za srdce natolik, abych svou ideu ověřovala. Škoda potenciálu.... celý text

Nadělení: Příběhy kluka ze zámku 2022, Daniel Krejčík

Pan Krejčík je muž všestranného nadání. Nejen skvělý herec a zpěvák, také zdatný kreslíř a mimo jiné zatraceně dobrý spisovatel. Když se rozdával talent, tenhle kluk si nebyl přidat třikrát, ne, on rovnou spadl do kádě. Když jsem Nadělení otevřela, tohle všechno jsem nevěděla, poznání přišlo až časem. Text mě hned na první stránce zaháčkoval osobitým humorem. Legraci já ráda a tahle mi seděla. Takže jsem v tramvaji cestou do práce iritovala rozespalé spoluobčany smíchem. Za to rozhodně palec nahoru. Pak mě uchvátil jazyk, bohatá slovní zásoba, neotřelé používání nespisovných výrazů (mým favoritem se stává džuzna, to jsem napsané viděla snad poprvé v životě a naprosto mě to uchvátilo). Autor rozhodně umí poskládat slova do vět a věty do smysluplných celků. Mnozí zavedení spisovatelé by mohli závidět. Ač se nejedná o romantickou literaturu, láska na mě vykukovala z každého řádku. Bylo to silné, všeobjímající a velmi pozitivní. Nicméně nejsilnější devizou tohoto díla je čistá upřímnost. Autor popisuje věci tak, jak jsou, a dělá to báječně. Nesmím vynechat výtvarnou stránku, citlivě vybrané fotografie a vtipně a umně zakomponované kresby, které knihu posouvají o několik příček výš na žebříku uměleckých skvostů. To samo o sobě by stačilo na skvělé dílo. Autorovi se však podařil absolutní majstrštyk – napsat o reálných událostech čtivě a vypointovaně. To není vůbec snadná záležitost, klobouk dolů. Život nedbá na kauzalitu či zásady narativu, věrné záznamy skutečných událostí působí neuvěřitelně a ploše. S tím se pan Krejčík vypořádal naprosto exkluzivně. Reálné příhody sestavil a odvyprávěl tak, že jsem knihu nedokázala odložit a nad Dánskou dívkou jsem nedýchala napětím. Plakala jsem smíchy, plakala jsem dojetím, revidovala jsem svůj odpor k činohře (zastávám názor, že do divadla jedině na operu). Jedinou věc musím autorovi vytknout. Kvůli jeho knize jsem musela (letos už poněkolikáté) přehodnotit žebříček nejoblíbenějších knih, šlaka. Rozhodně, vřele doporučuji. Dala bych deset hvězdiček, kdyby to šlo.... celý text

Vládce džinů 2022, P. Djèlí Clark (p)

Naprosto okouzlující záležitost. Co všechno se mi líbilo? Asi nejlepší bylo prostředí, steampunková Káhira plná džinů, automatických drožek, pouličních trhovců, pestrých hidžábů a vzducholodí. Jaké osvěžení a úleva od anglosaských reálií. Hlavní hrdinka představovala další lahůdku. Ta se pro změnu po orientálním městě pohybovala v extravagantním obleku včetně hůlky a buřinky. Kdyby nosila ještě kulaté brejličky, asi bych knihu láskou snědla. V té souvislosti musím dát palec nahoru vůbec všem postavám, kromě úchvatné Fátimy si svůj part procítěně odehrála i Siti, a vlastně vůbec všichni od mrzutého knihovníka až po zotročeného ifríta. Jo, postav jak na orloji a netvrdím, že jsem čas od času nedumala, o kom že je vlastně řeč. Ale i tento chaos autor dost dobře ukočíroval, takže za mě prostě super. Ohledně děje nemám nejmenší výhrady, jednalo se o plnoprávnou detektivku se vším všudy včetně toho – tenhle moment byl naprosto luxusní – jak Fátima nejvrchnějšímu džinovi strčila pod nos policejní odznak a seznámila ho s plnou šíří obvinění. Padoucha jsem neodhalila, ba přiznám, že jsem se autorem nechala svést na scestí šikovně poházenými drobečky. Teď když o tom přemýšlím, tak vlastně nevím, proč andělé umožnili použít Sulejmánovu pečeť, ale ve výsledném dojmu z knihy mě tato nevyřešená záhada až tak netrápí. Na plný počet to ale není, bohužel. Na vině je taková nepochopitelná věc, jako je špatná čtivost textu. Přes všechny úžasnosti, jimiž se pyšnil, mě nedokázal zaháčkovat. Knihu jsem často odkládala, zvládala jsem ji překvapivě dlouho. Případná další dobrodružství příjemné káhirské partičky v čele s Fátimou bych si moc ráda přečetla, ale k Vládci džinů se nejspíš nikdy nevrátím. Důvod, proč tomu tak je, je mi záhadou.... celý text

Dej mi své jméno 2018, André Aciman

Po celou dobu mi hlavou běžely dvě otázky: Propána, jak mohl někdo podle této knihy natočit film? A druhá: Jak je možné, že se tato kniha stala tak populární? Hlavní hrdina, rozervaný mladinký intelektuál mi byl od prvního řádku sympatický, košaté filosofické rozbory mě bavily. Tak nějak do půlky. Pak už jsem si četbu musela dávkovat a zachránilo ji pouze stoupající žhavé erotično. Na druhou stranu mi věčné rozbory „ach, tak moc ho miluji, ach, ale vlastně je mi lhostejný a miluji Marzii“, takové to typické „vím, že ví, že vím“ už začaly připadat úmorné. Z Elia se stal rozmazlený manipulativní fracek, z filmové hvězdy Olivera, působícího zprvu jako světák s nadhledem, se vyklubal stydlivý, bázlivý gay. Bolestně mi scházel děj, zápletka, sebeslabší napětí. Polovinu knihy se čtenář zmítal v nejistotě, zda vůbec k něčemu dojde. Když už tedy tato otázka byla zodpovězena, vlastně se ukázalo, že se jedná jen o letní románek bez úmyslu hlubšího a delšího přesahu. V důsledku mi byl osud hrdinů dočista ukradený, protože si ho nechali ukrást úmyslně a cíleně. Jediné překážky, které překonávali, si do cesty nastavěli oni sami, a to je pro mě prostě málo. Nedokážu se dost dobře vcítit do postavy, která hazarduje se svými city (Oliver a jeho svatba), životem, potažmo jeho smyslem, s láskou, která podle všeho oba zasáhla. Spousta moudrých postřehů, hlubokých citů, realistických situací, stejně tak spousta jalového žvanění, neupřímnosti (včetně k sobě samému), bezohlednosti (Elio a Marzia). V takové zašmodrchané falši bych nedokázala žít.... celý text

Finlay na zabití 2022, Elle Cosimano

Začnu věcí, která mě při čtení nejvíc rušila. Ačkoli se mi překlad zdál velmi slušný a do očí nebily žádné pravopisné či stylistické chyby, v knize se nejspíš vyskytovaly dvě hlavní hrdinky: Finlay a Finley. Když jsem na zkomoleninu jména narazila poprvé, s údivem jsem se musela vrátit na titulní stránku. Při každém dalším srazu mi to už jenom vadilo. Hloupá a zbytečná závada. Obálka. Mno, odkazuje na úvodní scénu a o příběhu nic nevypovídá. Takže za mě palec rozhodně dolů, to se nepovedlo. Ve všech ostatních parametrech se ale jedná o vtipnou a chytrou zábavu a víc jsem od knihy neočekávala. Sympatickou Finn manžel oškubal při rozvodu a pro jistotu jí chce vzít i děti. Do toho se nedaří dokončit román, na který už dostala zálohu (a exmanžel jí polovinu sebral). Do podobné životní situace se dokážu vcítit. No a pak nastane klasické nedorozumění, kdy v důsledku nevinného rozhovoru se Finn octne v hledáčku místní mafie. S nástupem Vero na scénu už se příběh veze jako na atrakci v lunaparku, všechno je bláznivé, ztřeštěné, nesmyslné a přesto bolestně reálné. Ano, všechny situace byly divoké, ale úplně stejnou měrou uvěřitelné. V té souvislosti jsem s napětím očekávala, jak si duo kamarádek poradí s vrahounem Borovkovem. A Irina? No, to byl horší týpek než její manžel. Oceňuji, jak se autorka dokázala vyhnout schématům a klišé. Souboj dvou charismatických nápadníků o srdce hlavní hrdinky postrádal patos či umělé kličkování a nakonec vyústil logicky a správně. Vyšetřování vraždy (a páchání několika dalších) probíhalo sice chaoticky a nekoncepčně, nicméně jiný postup nebyl pro Finn možný. Takže ano, sem tam zasáhl bůh na stroji, ale s grácií a šarmem a odpouštím mu. Postavy měly charakter a hloubku, dialogy působily hodnověrně, příběh odsýpal a narazila jsem na jedinou logickou nesrovnalost v epilogu (proč Steven? proč?), ale zase ji beru jako takový nedůležitý vtípek na závěr. Do podzimních plískanic a chmurných vyhlídek přináší tato neotřelá detektivka světlo a humor, v součtu vřele doporučuji.... celý text

Oko zla 2013, Jim Butcher

Asi nejzábavnější akcí byla hned úvodní záchrana palácových psů. Všechny další už byly na mé slabé nervy příliš drsné. Nejdůležitější poznatek – kvalita série sice možná nestoupá, ale zaručeně se drží na úrovni dosažené čtvrtým dílem. Spousta akce, spousta řízných hlášek, spousta magie. Akorát jsem tentokrát postrádala důvtipné kličky, jimiž by Harry přelstil své protivníky. V závěrečném souboji jsem pořád čekala nějakou fintu, teda myslím větší fintu než pouhé předstírání, ale nedočkala jsem se. Nevadí, Harry tentokrát zvítězil zásluhou jiných předností než vychytralosti, O.K. BTW štěně si získalo mé srdce ve chvíli, kdy se na stránkách objevilo, jen jsem čekala, že víc zasáhne do děje. Co musím ale zkritizovat, je neblahá výměna rolí mezi Murphyovou a Harrym. Z Karrin se překvapivě stala sympatická parťačka, zato Harry chytil syndrom pokryteckého Mirka Dušína. Jak by se zachoval na Ebenezarově místě on sám? Ale nebyl by to Butcher, aby do románu nevložil ani jednu afektovanou, patetickou scénu. Když jsme u toho, názor na osvobozování rukojmí sdílím stejný s Kincaidem, sorry jako. Ačkoli zrovna tam to Harry uhrál na jedničku s mašlí. Pikantních scén při natáčení pornofilmu si ani Bob, ani zhýralá čtenářka moc neužili. Naopak rodinných dramat bylo neúnosně mnoho, piknik s rodinou Murphyové bych prakticky celý vyškrtla. Celou dobu jsem si jenom říkala, že mají hrdinové v průběhu nabitého dne, kdy potřebují zlikvidovat několik hnízd upírů najednou, čas na takové sáhodlouhé jalové žvanění. Ale budiž, pořád se jedná o brutálně vtipnou zábavu, vřele doporučuji.... celý text

Jedna z pěti 2022, Dagmar Digma Čechová

Zaujala mě obálka, ta je opravdu povedená, a pak taky anotace a spousta pochvalných komentářů – i když vím, že toto hledisko není zrovna vypovídající. Hned v prvním odstavci jsem po hlavě spadla do jezera povrchnosti a stereotypů. Moc to nevylepšila ani okolnost, že oba faktory autorka otevřeně přiznává. Abych jí odpustila, musela by projevit víc nadsázky a espritu. Místo toho jsem se potácela mezi sedánky u kávy, popíjením hektolitrů alkoholu, stupidním tlacháním a tragicky amatérským pokusem o vyšetřování manželovy nevěry. Jedinými světlejšími momenty byly články na blog, v nich se občas povedl trefný postřeh a vtipný nápad, i když zrovna tento způsob psychoanalýzy mi připadne minimálně praštěný (exhibicionistický a narcistický k tomu). Nad některými moudry mi ale rozum zůstával stát: ve městě prý se chlastá míň než na vesnici. Tak to jo, to rozhodně. Pětatřicetiletá žena už je stará a musí se chovat usedle, protože jinak… asi neodpovídá venkovským společenským konvencím nebo co. Dalším kamenem úrazu byla úroveň stylistiky. Na to, že autorka pracuje jako korektorka, se v textu nacházelo příliš mnoho závad. Případ, kdy se slovo opakovalo několikrát v jednom odstavci, byl velmi častý, a ne, nemyslím úmyslnou repetici kvůli zdůraznění. Slovní obrat „viník nula“ mi už lehce před polovinou lezl těžce na nervy. Celkově mi vadila úmorná plytkost popisovaných potíží (a nanicovatý způsob jejich řešení taktéž). Ano, nevěra je vážným problémem, neupřímné a předstírané vztahy taktéž, nicméně sama hrdinka měla v tomto směru máslo na hlavě. S tím samozřejmě souvisí slabá úroveň narativu, ubohá zápletka a spouštěcí událost, nějaká katarze, vyvrcholení, nedej bože pointa, vše se ztrácelo v šedi maloměšťáctví a přízemnosti. Nad hořkým tajemstvím Gábiny jsem si uvědomila, jak strašně hloupá a sobecká je hlavní hrdinka a – to bylo ještě horší - jak je nepravděpodobné, že by se jí všechny kamarádky tak otevřeně svěřovaly. Pak konečně hrdinka dospěje k rozhodnutí, že je zapotřebí bojovat, veřejně to vykřičí do světa, jééénže počkat, ono to znamená, že nastanou potíže? Tak to ne, v průběhu kapitoly celou válku rušíme a vzdáváme. Uf. Jo, a aby se to nepletlo, ihned nám cválá pod okna princ na bílém koni. No potěš. Konec vše napraví. V závěru autorka přeřadila z červené knihovny na sci-fi (neboli pohodový rozvod), aby vše dorazila skandálním odhalením na posledních řádcích. Ne, nečekala jsem to, ale horší kýč si neumím představit. Do čtení jsem se musela nutit, na stránkách se pořád jenom jalově uvažovalo, žvanilo a dohromady nic nedělo. Jsem daleka soudit úroveň knihy podle žánru (a ještě méně čtenáře), nicméně společenský román nečtu právě z důvodů, které mě otrávily v případě tohoto titulu. Sáhla jsem mimo svou komfortní zónu, a sáhla prostě špatně.... celý text

Malér Eyrová 2006, Jasper Fforde

V knize Malér Eyrová autor přenesl na stránky prakticky všechny fantastické prvky, které se v historii literatury objevily. Cestování časem, odlišné dějiny, klonovaná pravěká zvířata, vstupy do literárních děl (a naopak literární hrdinové v reálném světě), upíři, vlkodlaci, do toho přimíchejte šílené vynálezce, agenty (007, ale klidně i jiná čísla), komiksoví superpadouši… Je to guláš, který nemá základní jednotnou chuť. Poměrně rychle jsem se smířila s faktem, že se budu v kulisách ztrácet a logickou soudržnost reálií nesmím analyzovat – odhalila bych trvanlivost toaletního papíru. Docela dobře se to četlo, i když extra napětí jsem postrádala, protože vzhledem k obecně panující zmatenosti jsem si do poloviny knihy nebyla jistá, o co vlastně jde. Jako jasně, musíme dopadnout Háda. Nebo taky ne, protože možná je to univerzální záporák, který bude proplouvat všemi díly. Jak říkám, nic není jisté. Za polovinou už jsem se začala totálně nudit. Ale při scéně Mycroftova únosu jsem se opravdu naštvala. Za prvé se geniální vědec zachová naprosto naivně a schematicky. A potom - papírovější postavy, než byl Hádes a jeho kumpáni, jsem už dlouho neviděla ani v tom nejhorším druhu brakové literatury. Jako soupeři vcelku sympatické Středy ztratili okamžitě kouzlo. Záporáci obecně se autorovi nevydařili, zástupci společnosti Goliáš vykazovali plasticitu basreliéfu (tj. nic moc). Vztah Středy a Landena bylo jedno dlouhé a trýznivé utrpení. Mimochodem tam bylo evidentní, že knihu napsal muž, protože jak Středa, tak třeba Daisy se chovaly jako chlap, který si myslí, že jedná jako žena. A BTW Landen čekal na Středu deset let, přičemž neměl ani špetku naděje, že se do Swindonu vrátí, pak mu holka dala košem a on byl do druhého dne zasnouben? Tak to jo, tomu tleskám. Až ve třech čtvrtinách knihy došlo k samotnému maléru Eyrová. V té chvíli už vrcholil můj úžas nad tím, jak venkovani z devatenáctého století vytvářejí domobranu před padouchem, který je neprůstřelný, neviditelný, mění podobu, dokáže ovládat mysl protivníka, prochází zdí a tak podobně. Celou katastrofu zachránil závěr – vtipný, zábavný a skutečně happy (až teda na tu pitomou svatbu, muži mají zjevně větší sklon k melodramatu než ženy). Za ten dávám druhou hvězdu. Ovšem případným dalším dílům se vyhnu obloukem.... celý text

Neklidná krev 2022, Robert Galbraith (p)

O tomto díle se na knize ksichtů rozhořela diskuse zhruba v tomto smyslu: řekněte už někdo té Rowlingové, aby začala škrtat. A to významně. Už to vysílalo určité signály. Potom mě taky zarážela skutečnost, že musím nějak často dobíjet čtečku – normálně to stačí, když dočtu knihu, ovšem tentokrát jsem ji musela strčit do zásuvky zhruba třikrát v průběhu hltání duchovní potravy. Ovšem nic jiného mě netrápilo, bez ohledu na monstrózní délku se to totiž četlo samo. Stručně řečeno: Rowlingová UMÍ psát a basta. Z celé skoro tisíci stránkové knihy bych nevyškrtla ani slůvko. Ano, hodně textu, ale žádná vata. Takže víte co? Jděte si gumovat řádky v Cizince. Jak je obvyklé u skvělých knih, sotva jsem dočetla, začalo se mi stýskat po postavách. Všechny na stránkách žily a dýchaly, vedly svižné dialogy, sem tam vtípek, co si člověk může víc přát? Mezi Robin a Cormem to jiskří, ale tentokrát jsem si začala přát, aby uhráli to přátelství, protože gejzíry romantických citů mi k nim nesedí. I když – kam jinam to může dospět? Pak příběh. Teda páni, vymyšlené to bylo ohromně, složité jak rádio, až jsem se nakonec v množství postav a dějových kliček ztrácela, jenže ono by to ani jinak nešlo. A závěrečné odhalení bylo prostě úžasné. Taky dávám palec nahoru za to, že mě autorka ušetřila závěrečného souboje a nervydrásajících scén. Rozhodně mě neláká přečíst si Královnu víl, ale úvodní citáty u kapitol byly poetické i trefné zároveň, lahůdka. Takže takto – nad stránkami jsem pochopila, že opravdu dobrá kniha obsahuje všechny nutné složky – dobrodružství, tajemství, emoce a lásku, záblesky moudra i úderné vtípky – ve vyrovnané kombinaci. K tomu přidejte skvěle vypracované charaktery a opravdu chytře vystavěný příběh a máme skvost. Plný počet a rozhodně doporučuji.... celý text

Štěstí hřeje jako slunce 2022, Pauline Mai

Název je milý a… nicneříkající. Obálka taktéž. Nechala jsem se zlákat a nakonec nedopadla zas tak špatně. Vyhrábnout romantiku, která není katastrofálně afektovaná, v níž se hrdince nezapalují spoďáry, zatímco se ten její škrábe na pozadí, a postavy vykazují IQ o něco vyšší než automatická pračka, je v soudobé záplavě zámořských bestsellerů New York Times opravdový zázrak. A vida, podařilo se. Přičemž ke kýči bylo našlápnuto výrazně – servírka Carli zdědí cennou nemovitost ve Florencii (taky bych si dala říct) od nerudného hosta v kavárně, který s ní promluví slova akorát těsně předtím, než ho skolí infarkt (klika, že to stihl). V opuštěné dílně hrdinka samozřejmě nalezne nikdy neodeslaný dopis plný vřelých citů a rozhodne se jej bez ohledu na propast času doručit. Balancování na hraně zachraňoval civilní projev autorky. Každou z řady neuvěřitelných příhod jsem jí věřila, Carli se chovala rozumně, a když už určitou situaci vyřešila jinak, než jsem očekávala, mělo to své opodstatnění. Pátrání po milostných trampotách původního majitele dílny mělo logiku a v důsledku smysl pro příběh. Jediné, co bych možná lehce vytkla, je výbušnost hlavní hrdinky – ne, takhle se skutečně cholerický a horkokrevný člověk nechová. Přesto nemůžu ohodnotit víc než za tři. Nejen že mi ke konci skřípala sluníčková přátelskost úplně všech postav, to je naprostý nesmysl. Ale hlavně autorce dočista ujel závěr. Přesněji řečeno se tak nějak dýchavičně dokodrcal k logickému vyústění bez jediného drsnějšího zvratu či lechtivého zhoupnutí. V důsledku se z milého příběhu stala snadno zapomenutelná věc. Nesmím však zapomenout na to nejlepší, co v knize je – Florencie. Ta mi před očima ožila, rozpálené ulice, davy turistů, nádherná architektura, romantická krajina, významné památky, krásné parky. Tohle se autorce povedlo na jedničku s mašlí.... celý text

Kira Kiralina 1959, Panait Istrati

Tato útlá knížečka byl pořádný ořech. První a zásadní otázka, kterou vyvolala: Co dělá klasiku klasikou? A opět narazím na bolavé téma – Istrati by se nikdy nestal adorovaným autorem, kdyby mu nepomohl již uznávaný Rolland. Za mě by ale v mlhách zneuznanosti klidně mohl zůstat. Tři povídky líčí život tuláka Stavru/Dragomira, který je homosexuálem, protože ho „zkazili“ v mládí. Poetické vyprávění odpovídá orientálním pohádkám v míře obraznosti a vášnivosti. Čtenáři se před očima odvíjí pestrobarevná tapisérie postav, sladkostí, šperků, krajiny, domů obtížených bohatstvím a dýmu z vodních dýmek. Vysoce si cením lehce erotického podtónu bez jediného explicitního popisu. To je dnes již zapomenuté umění. Bolestně mi však scházel narativ, zápletka, pointa. Jakože i toto odpovídá stylu pohádek tisíce a jedné noci. A to byl také důvod, proč se kniha četla celkem obtížně. Nebyl problém od ní vstát a nic mě nenutilo se vrátit. Nějaké napětí či směřování příběhu nenalezeno. Dalším problémem byly postavy, afektované, nepraktické, bez nějakého snažení či cílevědomosti. V míře sebedestrukce vedla Dragomirova matka, ovšem zbytek jí zdatně sekundoval. Jakože dokážu pochopit Dragomirovy eskapády po útěku z rodného domu, pubertální mladíček bez vzdělání vyrůstající ve skleníku – vzhledem k těmto vstupním parametrům kluk dopadl ještě dobře. A taky uvažuju, zda byla Kira se svým osudem nespokojená. Skoro bych odhadovala, že dostala přesně to, co jí vyhovovalo. Celkově bych dílo shrnula jako básnicky opsanou studii posedlosti. Cit.: „Neposmívej se Pánu, buď tím, čím tě udělal, buď rozkošnická, buď zhýralá.“... celý text

Masky smrti 2013, Jim Butcher

Kvalita série neustále stoupá, nicméně na pět celých to stále není, a možná ani nikdy nebude. Nicméně ty dvě nejhorší bolesti autor odstranil – Harryho neustálé skuhrání a příšerné chování Murphyové. V tomto díle holka dokonce dostala rozum a funguje jako skutečná kámoška, Harryho nemlátí, nekope, nepoutá, naopak mu pomáhá, a když jí nechce říct podrobnosti o vyšetřování, tak rozumně uzná, že taky nemusí znát všechno. Rozhodně palec nahoru. Mimochodem padoucha Rudolpha jsem považovala za denariána, moc mu k tomu nechybělo. Takže si tady musím postesknout, protože – Harry je sympaťák, nebere se moc vážně a je fakt skvělý čaroděj. Nesnáším adorované mamlasy. Text je opravdu vtipný na špičkové úrovni. Což je pro mě špatně, protože ta přemíra napětí a drsných rvaček a cákající krve je na mě prostě moc. Jenže to nemůžu přestat číst a už se těším na další díl. Jedinou závadou pro mě bylo, že jsem se občas ve spletitém ději a zběsilé sérii akčních scének ztrácela. Když jel Harry k Macovi dohodnout souboj, já už čekala, že se bude rovnou bojovat. U některých pranic jsem ztrácela kontinuitu, jak se kdo pohybuje. Když se nad příběhem zamyslím, Harry řešil jenom dva případy (souboj s Ortegou a krádež Plátna), jenže jednotlivá vlákna se sbíhala z tolika různých směrů, nikde nezůstal prostor pro rekapitulaci a zamyšlení, proto jsem celou dobu trpěla utkvělou představou, že se jedná o tři případy (asi mi v tom haprovala Susan) (nebo Marconeho magická ochrana? kde se vlastně vzala? a proč ji měl?) (a když jsme u toho, rozhodně mi chybělo více scének s Bobem). Murphyová začíná dobývat příčky sympaťaček, Susan po krátkém zaváhání stále vede peloton, rytíři kříže si vcelku zabodovali, ale rázovitosti skřítků z Letního rytíře dosáhnout prostě nemohou. BTW furt si myslím, že nadpřirozeno (alias bytosti z Neverneveru pronikající na svět náš vezdejší) neexistuje. Nebo jo???... celý text

Jenom kamarádi 2022, Abby Jimenez

Tak nevím, co je těžkého na tom, napsat romantický příběh, v němž by hrdinka v první třetině nechytila virus těžké stupidity, takže následně po zbytek knihy bojuje s úporným průběhem této nemoci, tak vážným, že k jejímu prozření bylo potřeba zavraždit jednu z postav? Vážně nechápu. Obálka? Kdyby mě text uvnitř tak strašně nenaštval, tak bych nad její kýčovitostí máchla rukou. Takhle ji ale musím hodnotit jako málo nápaditou, nevýraznou a – no, kýčovitou. Začátek se mi líbil, potkávačka hlavních hrdinů měla něco do sebe a hlavně – celé utrpení výrazně vylepšoval opravdu podařený smysl pro humor. Takže za vtipné slovní přestřelky dostává kniha jednu hvězdu, ale jinak škoda papíru. Setrvalý proud Kristenina skuhrání a její „třeskutou“ logiku (já po něm tak toužím, ale ach, nemůžu být jeho, tak ho budu odhánět, ale víte co, tu jednu jedinou věc, která by ho spolehlivě odradila, tu mu neřeknu, protože, ach, nesnesla bych, kdyby mě odmítl – jako TY VOLE!) jsem vydýchávala opravdu velmi těžce. Sice jsem knihu dočetla, ale připadala jsem si jako na brigádě při sběru brambor – se zoufalou touhou jsem vyhlížela konec. Jsem na trapárnu zvanou Velké Nedorozumění zvyklá, ale tady přišla nepříjemně brzy, byla nechutně rozvleklá a vyloženě hrůzná. V doslovu autorky jsem se dozvěděla, co vlastně příběhem chtěla říct, a soudím, že se jí to hrubě nepovedlo. Kristen se neprojevovala jako těžce psychicky poškozený člověk, ale jako pitomá nána. Josh – no, to byl mimozemšťan, opravdu si neumím představit skutečného muže, který by takto jednal, ale tento jev je v zámořské romantické literatuře zcela běžný, to mi žíly nerve. A BTW napravení Evelyn v závěru je úplně mimo realitu. Celkový dojem velmi, velmi špatný. Bestseller New York Times? Žádné překvapení. Asi si na tento druh doporučení začnu dávat pozor.... celý text

Útěk čarodějky 2000, Ellis Peters (p)

Člověk občas potřebuje ledovou sprchu, aby vystřízlivěl z hlubokého nekritického citu. Tentokrát se mi podařilo sáhnout vedle v případě jedné z mých nejoblíbenějších spisovatelek. Tato detektivka se Ellis Petersové hodně nepovedla. Miluju její poetické, fascinující a naléhavé popisy krajiny, obdivuji hluboké vhledy do psychologie postav a střípky moudrosti, které trousí třeba bratr Cadfael. Jenže tady všechno selhalo. Ani ta nejkrásnější slova nedokázala vyvolat patřičně mystickou náladu. Tajuplné zmizení jedné vesnické krasavice udrželo svou nepravděpodobnost asi jeden odstavec. Detektivní pátrání proběhlo uvěřitelně a ano, v odhadu pachatele jsem se několikrát spletla, na druhou stranu na mě nepůsobilo nijak naléhavě. Na vině byl opravdu přehnaný patos všech postav. Snad možná detektiv Felse udržel jakous takous racionalitu, jenže jelikož se do hlavní postavy napasoval hysterický a nesympatický učitel Tom, odkráčel veškerý dobrý dojem do kopru. A pak už vylezly na povrch všechny drobné závady, které jindy u Petersové velkoryse přehlížím. Annet je NEVINNÁ, protože je KRÁSNÁ. Sice manipuluje se všemi v okolí, ale oni jí to velkoryse odpouštějí, protože se vlastně přetlačují o pozici rohožky u jejích nohou. Fujtajbl. Vládkyně panství není velkorysá, protože manželovi nedává plat a on si nemá z čeho vydržovat milenku. Potěš koště. Všichni muži jsou bez ohledu na spáchané činy ti správní, naopak u žen se vždy zmíní, že překvapivě disponují i dobrými vlastnostmi. Adolescenti jsou za všech okolností moudřejší a zralejší než dospělí. V detektivkách ze středověku to tak nějak skousnu. Ovšem v souboji historické morálky a zkostnatělých předsudků s bouřlivými změnami dvacátého století autorka zoufale prohrává. Nelíbilo, nedoporučuji.... celý text

Kam tě vítr zavane 2022, Rainbow Rowell

Tak jo, zase s komentářem otálím, protože mě to chytlo za srdce. Dokonce tak moc, že jsem na jeden zátah znovu přečetla celou trilogii. A v tomto podání mi najednou i problematická „dvojka“ začala dávat smysl, rozhodně tvoří s posledním dílem ucelený a velmi zajímavý příběh. Obálka. U českého vydání jedničky je vyloženě nešťastná, dvojka mi přišla taková plakátová, aby mi posléze pěkně pasovala k příběhu, u třetího dílu je vyloženě boží. K tomu dávám palec nahoru za stínové ilustrace. Normálně obrázky v knihách nesnáším, ale tady mi příjemně podkreslily děj. Následují už jenom pozitiva. Postavy jsou tak živé, až mám pocit, že se mnou bydlí. Charaktery propracované na jedničku včetně Simonovy posttraumatické stresové poruchy (kdo by se mu divil) a způsobu jak ji (ne)zvládá. Penelopa. Její úvahy nad tím, že nemá vždycky pravdu, bych si měla připíchnout na nástěnku (akorát že já MÁM vždycky pravdu, že jo). Shepard - zlatíčko. Agáta se hezky vyprofilovala už ve dvojce a její vývoj je v posledním díle triumfálně zakončen (až na těch 100 % LGBT populace, co je to poslední dobou za módu?). V té souvislosti mi zpětně v prvním díle nepřipadla tak apatická a povrchní. Ovšem nejbohatší proměnou prošel můj oblíbenec Baz. Naplno se projevily jeho nejhlubší sklony (k soucitu a něze), které umně skrývá za cynismus a aroganci. Děj. Děkuji literárnímu pánubohu a samozřejmě autorce za… za všechno. Že vztah Simona a Baze postrádal sluníčkovou kýčovitost, ale zároveň byl ušetřen tragických bad-endů (opak happy endu, kdyby někdo ty moje legrácky nechytal). Způsob, jakým Penelopa řešila komplikaci s démonským prokletím, byl bravurní a brilantní. Závěrečná záchrana Watfordu měla grády i logiku. Ale hlavně – díky, díky, DÍKY, že autorka vyřešila všechny problematické otázky z prvního dílu. Samozřejmě nad závěrem Lucyina příběhu jsem brečela jako želva. Jo, a ve snu by mě před těmi šesti lety nenapadlo, jak mě bude mrzet představa, že Simon ztratí svoje křídla a ocas. V tomto díle jsem si je vyloženě zamilovala (společně s Bazem). Každopádně Simon Snow patří k mým nejoblíbenějším fantasy příběhům.... celý text

A Bůh pravil: Musíš mi pomoci! 2019, Hans Rath

Nevím, jaká nepředloženost způsobila, že jsem po „Musíme si promluvit“ sáhla rovnou po této knize, ačkoli „Ďábel...“ je jednoznačně dvojka a její neznalost představuje v tomto díle určitý nedostatek. V průběhu čtení jsem několikrát prohlásila, že je to skvělá kniha, nicméně po dočtení a krátkém uležení si nejsem úplně jistá. Plusy – je opravdu, ale opravdu vtipná. Navíc chvílemi se autorovi podaří trefný bonmot či vyloženě moudrá věta. Navíc Jakob je miláček, to bez debaty. Mně osobně je ještě sympatičtější tím, že mu je už hodně přes dvacet. Tak nějak ho v mnoha ohledech dokonale chápu. A nesmím zapomenout na skvělý part Jakobova právníka. Taky ta volná parafráze na Nový zákon mě pobavila, jenže tady možná dochází k prvnímu zádrhelu. Až na Abdula se novými apoštoly staly vyloženě zkrachovalé existence (nebo třeba taková Ellen? jako fakt?). Představa, že Mikuláš s čertem jsou lupiči gentlemani, kteří se začnou ihned chovat vzorně, jakmile jim osud naservíruje vyšší smysl života a vyhlídku na boj za všeobecné dobro... No, nemyslím si. Taky si nejsem jistá, zda boj s příznaky choroby ji dokáže vyléčit, neboli jak moc je účinná záchrana obětí systému namísto jeho změny. Ale co už, je to beletrie. Boj za osvobození šesti slepic a jednoho makaka, který hulí jako fabrika a jeho největším snem je dostat se do zoo, ukázal hysterickou nesmyslnost všech těchto aktivit. Za Jakobův racionální přístup tímto děkuji. Jo a atraktivní Janniku, která svůj sexappeal zneužívá, seč jí síly stačí, a ještě se tváří, že si to vlastně všichni kolem špatně vykládají, tu bych vystřelila na Mars. Dávám tři hvězdy za relativní zmatenost a roztříštěnost (a určitou ideovou pochybnost) příběhu a zbrklou vsuvku o ďáblu, která působí jako deus ex machina (nejspíš i je). Ale jako chytrá zábava je to dost dobré.... celý text