SBH přečtené 632

Stíny jezera 2020, Rachael Blok

Tato kniha mě přiměla vyhledat definici termínu thriller a jo, tohle byl thriller. Rozhodně to ve mně vyvolalo silné emoce, a možná bych se i bála o hrdiny, kdyby... Klady. Když jsem překonala počáteční dva silně matoucí odstavce první kapitoly (chybně nazvané prolog), příběh mě zaháčkoval a slupla jsem ho jako malinu. Čtivost skvělá. Potom mě dokázal naprosto vtáhnout do prostředí, cítila jsem vlezlé vlhko, studil mě mokrý sníh, slyšela jsem šplouchání vody, padala na mě dusivá atmosféra maloměsta sužovaného sériovým vrahem. Pak se mi líbila psychologie postav, každá byla dobře vykreslená, nepletly se mi, měly svou osobitost. Bohužel u tohoto bodu taky nastává první problém, související s tím strachem. Nebála jsem se o ně, protože všichni působil přespříliš tragicky. Snad kromě Willa to byl jeden sirotek vedle druhého (jako fakt?). Jak Maarten, tak Jenny se setrvale svíjeli v mukách trýznivých duševních pochodů, Jenny navíc působila vyloženě nepříčetně. Chyběl mi smysl pro humor, nadhled, pragmatismus. Z toho důvodu jsem se s nimi nedokázala ztotožnit. Ohledně dějové linky nemám vážné výhrady až na samotný konec. Bez souboje mezi pachatelem a vyšetřujícím by se zřejmě případ nedal uzavřít, protože závěrečná bitva přece rozhodne vše, vše vyřeší a následují už jenom zářné zítřky (blbost!). Přitom mi jako horší problém připadá, jak by se chování postav odvíjelo, kdyby se pachatel na místo činu nevrátil. Ale co už. A ovšem jeho motivace se mi skrývají v kotoučích mrazivé mlhy, obzvlášť důvod té poslední aktivity. Jenny kojí, svého synáčka miluje, ovšem zároveň se prolévá hektolitry kávy a vína. Nic moc, inu Británie. Nevím, jestli šlo o chybu překladu nebo samotné autorky, ale kniha obsahovala velmi obskurní metafory, přirovnání a obraty (kupříkladu bezedné dno). To mi docela vadilo. Na druhou stranu jsem nenarazila na žádné pravopisné chyby, toho si musí čtenář v dnešní době zatraceně považovat. Takže asi průměr. Celou dobu jsem to viděla na čtyři hvězdičky, ovšem křečovitý závěr hodně zkazil dojem.... celý text

Harry Potter a Ohnivý pohár 2001, J. K. Rowling (p)

Domnívám se, že čím víc stránek Rowlingová napíše, tím je kniha lepší. Louskání série mi významně ztěžuje skutečnost, že jsem mockrát viděla filmy a znám výsledek utkání. Z toho důvodu mi neseděla psychologie Moodyho, který po celý rok působí jako vyložený sympaťák, a to nikoli jako plochá hyperkladná postava, ale jako člověk s určitými chybami, který se prostě chová čestně, ohleduplně a přátelsky. Žádný psychopat by podle mého nezvládl tak dlouhou a dokonalou přetvářku. Další věc: příprava mnoholičného lektvaru trvá měsíc, účinek hodinu. Co na to dlouhodobé užívání říkají Skrkova játra? Nebo pobývání roky a roky v neviditelném plášti. Ze série o Alexi Verusovi víme, že to taky není dobré pro pleť. Výše uvedená výhrada je o to významnější, jelikož tvorba plastických charakterů a dýchajících postav je jednou z autorčiných silných stránek. Při té příležitosti mi ale pořád vrtá hlavou, že Harry je vlastně obklopen samými zákeřnými padouchy, z nichž ani jeden to s ním nemyslí dobře. Snape ho možná chrání, ale z hloubi duše nenávidí, takže to taky není úplně to pravé ořechové. Díky bohu za Rona a Hermionu. Děj nám potemněl a hezky se zauzlil. V případě turnaje si říkám, že nejhorším úkolem byl ten první, při vší úctě, protože jezerní hrozba byla jen naoko, zatímco dračí oheň pálil doopravdy. A kdyby v labyrintu nečíhala zrada, tak by to byla vlastně procházka růžovým, teda tisovým hájem. Nejlepší částí knihy pro mě bylo, jak se Hermiona vypořádala s Ritou Holoubkovou. A kdybych měla po ruce další díl, asi bych se do něj rovnou pustila.... celý text

Věže Asperfellu 2021, Jamie Thomas

Nechala jsem se nalákat anotací, oslavnými komentáři a krásnou obálkou. Z knihy jsem však velmi zklamaná. Hodně úmorný byl úvod podrobně popisující dětství a dospívání hrdinky. Uznávám, že informace tam sdělené byly později důležité, nicméně způsob, jak to bylo podáno, byl hodně neohrabaný. Ve scéně, kdy Briony skončí v podzemní kobce, Cyprias ji tam navštíví a akorát dlooouze žvaní, jsem byla zralá knihu odhodit v dál. Ve zkratce shrnuje všechny zápory díla. Především je hloupá. Když už se špion dostal do vězení, proč hrdinku neosvobodil a průchod Branou neprovedl tajně, nikoli všem na očích? Potom to zadržování informací a manipulace, vše omlouvané zájmem o dotyčnou. Nepřipadá mi, že by to vedlo k čemukoli dobrému. Za třetí přesunutí odpovědnosti za osud říše na mladou, nezkušenou a hodně naivní hrdinku, ačkoli protřelý špion a šikovný mág by si poradili rozhodně lépe. Po průchodu Branou se děj svižně rozběhl, aby hned klopýtl o ústřední tajemství, které bylo tak průhledné, že jsem ho odhalila ještě dřív, než o něm jak umbry, tak mor začali tajnosnubně žvanit. Poté už mi neúnosně vadil charakter hlavní hrdinky, ukázková Mary Sue, která vše vyřeší, vše zachrání, každému pomůže. Blehuhe. Kladem je úžasně vystavěný svět a poměrně neotřelý děj, ačkoli zlo v základech budovy je námět též relativně obehraný. Ale budiž. Pro mě nejhorším záporem byla prostoduchost všech postav včetně ústředního zloducha. Setrvalé zatajování informací bylo úmorné, a jestli mělo zvýšit napětí díla, tak to moc nevyšlo. A zcela zásadně mi chyběl nadhled, trocha ironie a smyslu pro humor. Sem tam vtípek vyplynul spíš náhodně, ovšem díky aspoň za to. V epilogu se autorka dopustila dalšího literárního zločinu, kdy semletí, zranění a unavení hrdinové za tmy doklopýtají do lesa, pak teprve honí zajíce a vaří jakousi polévku, ošetřují se, procházejí pod hvězdami a dělají asi tak milion úkonů, které by se reálně daly zvládnout tak v průběhu týdne, nikoli jedné či dvou hodin. Po druhém dílu nesáhnu. Dětinské, schématické, nezralé. Slabé za dvě.... celý text

Portrét neznámej ženy 2022, Daniel Silva

Naskočila jsem do série 22. dílem, což by měl být zásadní problém. Ke cti autora musím přiznat, že nebyl. Vůbec. Líbilo se mi to moc a zkusím ochutnávku z předchozích případů, ale možná to nebude nic pro mě. Jak zmínil @Marek.Sc, že tento díl je víc detektivka než špionážní román, tak právě to mi sedlo. Tak uvidíme. Barvitě popisové klenoty světového výtvarného umění doslova lákaly k návštěvě galerie, a je mi jedno, jestli na zdi visí nějaká šikovná napodobenina, nejsem snob. Na druhou stranu si myslím, že v jiném uměleckém oboru by podobný zločin nebylo možno spáchat (například nalézt další ztracenou Shakespearovu hru). Tedy asi to možné je, ale nevyneslo by to žádné peníze, tak proč se s tím trápit. Postava hlavního hrdiny je jednoznačně největším tahounem jinak skvěle napsané knihy. Ukázat jeho všední, neatraktivní stránku, jak dokáže proflákat den po kavárnách a vodí děti do školy, vzbudila mé sympatie. Nechci číst o robotech. Příběh byl vystavěný dobře, přes komplikovanost zápletky a zašmodrchané vztahy mezi jednotlivými hráči na trhu s obrazy jsem se neztrácela. Taky mě trochu děsí představa, že by se tohle všechno mohlo stát ve skutečnosti, tak uvěřitelně to bylo podané. Figur sice bylo jako na orloji a některé používaly víc identit (pro zmatení nepřítele), ale byly napsány tak plasticky a jednoznačně, že se mi kupodivu nepletly. Dialogy byly zábavné a kryptické jen do nejnutnější míry. V zásadě nemám moc výhrad. Jedna závada, v současnosti bohužel obvyklá, mě dost rušila. Téměř v každé větě chybělo nebo přebývalo písmeno či celé slovo. Asi snaha nakladatelství udržet čtenáře ve střehu, nebo co. A potom, v tomto směru budu ojedinělá, mi opravdu vadí adorování mafiánů a zabijáků. Ano, padouchův chlápek na špinavou práci byl veskrze nesympatický, ovšem korsický padre a nájemný vrah Christopher byli zobrazeni jako sympatičtí hoši odvedle, s nimiž je ohromně bezva se kamarádit. No, mám na věc trochu odlišný názor. Četlo se to dobře, Gabriel si získal mé srdce a ochutnám něco z předchozích částí.... celý text

Poslední absolvent 2022, Naomi Novik

Za mě velký dobrý, na druhou stranu pořád jenom za čtyři. Jsem tedy zvědavá, jak v dalším díle autorka závěrečnou podpásovku ukormidluje, nicméně docela jí věřím. Není vlastně moc co dodat k hodnocení prvního dílu. Druhý plynule navazuje, všechny klady (i zápory) zůstaly zachovány. Temná, naprosto pohlcující atmosféra (fakt jsem se ze stránek vynořovala jako z oceánu), skvělá sarkastická hrdinka s žebříčkem hodnot srovnaným podle mého gusta. I ta nevtíravá milostná linka dostala trochu šťávu, ovšem bez ní by zase nevyzněla závěrečná scéna. A opět dlouhatánské úvahy a vysvětlující pasáže, které se sice četly dobře, ale děj prakticky zmrazily. Už podle názvu bylo zřejmé, že se něco totálně pokazí. Nicméně ještě v půli při denním probíhání překážkové dráhy jsem si říkala, o čem že to vlastně čtu. Naštěstí pak se to překvapivě rozjelo a autorka vymyslela další svůj oslnivý úhybný manévr, které naprosto zbožňuju. Upřímně, tohle by mě nenapadlo, takže opět palec nahoru. Opět velká pochvala za autorčinu nezřízenou fantazii, s tím souvisí poděkování za malebný překlad včetně slušné korektorské práce nakladatelství. Teď akorát aby rychle vyšla trojka. A teď poznámka k zaklínadlům zdejších uživatelů. Může mi někdo vysvětlit podstatu pojmu vycpávkový druhý díl? Já bych si představila, že to je kniha, která kdyby nebyla napsána, příběh to nepocítí. Takže všem, kteří takto označili Posledního absolventa, vzkazuji, aby si přečetli první a potom třetí díl a prohlásili, že jim ten úžasný zvrat z dvojky vůbec nechyběl. BTW lhát se nemá.... celý text

Smrtící vzdělání 2021, Naomi Novik

Nenápaditá obálka by mě ke koupi rozhodně nenalákala. Anotace taky ne, ještě ke všemu vynechala to podstatné a sklouzla jenom po povrchu příběhu, ale budiž, to je asi údělem upoutávky. Ovšem kdybych nebyla nadšená z předchozích knih, po této bych na první dobrou nesáhla. Autorka vytvořila úchvatný svět, který zaplnila báječnými, plastickými postavami. S Galadriel jsem se dokázala v něčem ztotožnit, jinde jsem ji chápala nebo mě dokázala přesvědčit. Její osobní konflikt mezi předurčením, které všichni až na maminku tak horlivě podporují, a jejím vlastním svědomím a nastavením hodnotového žebříčku představoval hlavní tažnou sílu. Nějaký romantický nebo vůbec jakýkoli vztah vůči gerojovi Orionovi hrál vyloženě druhé housle. Až na to, že díky této linii se vyprofiloval i tento zdánlivě hrdinný rytíř, ve skutečnosti těžký autista a podivín. A pak následovala plejáda figur a figurek, přičemž i ta nejokrajovější dýchala a žila. V tomto směru za jedna s pochvalou. Druhou významnou složkou byla vlastní škola. Autorka projevila bohatý oceán nezřízené fantazie a popsala jej tak věrně, že jsem měla potíže se z příběhu vracet do reality. Sotva jsem otevřela stránky, octla se na temných chodbách a zpoza každého průduchu na mě útočily odporné příšery. Temnota a beznaděj působila přesně tak, jak měla, vyloženě skličujícím dojmem. Jaké by to bylo, čtyři roky nevidět oblohu? Nic moc. Samotný děj nestál za nic, většinu textu zabraly hrdinčiny úvahy a popisy a vysvětlování. Takhle napsané to zní děsně, ještě že je Galadriel tak upřímná vůči sobě (i okolí, to je problém) a její sarkasmus tomu dodává nezbytnou šťávu. Nicméně tohle je důvod odebrání jedné hvězdy. Co na Novikové knihách oceňuji nejvíc a ani tato nezklamala, je fakt, že jsou chytré. Důvtipné a domyšlené, dokážou mě překvapit, nenacházím logické nesrovnalosti. Vlastně pozor, tady jedna je, ale došla mi se zpožděním. Ano, Orion zachránil 600 životů, tudíž hladové příšery jsou zoufalé a dobývají se i do míst, kde nemají co dělat. Zní to logicky, jenže... Vždyť on ve skutečnosti mnohem víc příšer zabil, ne? Nemělo by jich být vlastně taky mnohem méně? Copak lidstvo dokáže vyvraždit jenom velryby, na populaci příšer nemá intenzivní likvidace vliv? Tyhle neomezené zdroje padouchů a naopak nouze na straně hrdinů mi trochu vadí.... celý text

Ragnarok za polovic 2016, Seanan McGuire

Padla jsem na určitou zvláštnost. Česká nakladatelství s oblibou vrhnou na trh jednu (či tři) knihy ze sérií této autorky, aby jejich vydávání utnuli a na čtenáře vyplázli jazyk. Ne že by mě to v tomto odvětví bůhvíjak překvapovalo. U série InCryptid máme ještě klikajznu, že osud Verity byl uzavřen a Alex, při vší úctě, neměl zdaleka takový potenciál. Jsem víc zvědavá na osudy Sarah a Artieho nebo třeba Antimony, ale to bych chtěla moc. Jinak konkrétně tento díl mě neuchvátil, hodně se to vleklo a do čtení jsem se musela nutit. Kdybych děj knihy vyprávěla, zjistila bych, že je vlastně svižný a napínavý. Jenže při vlastním čtení jsem měla celou dobu úporný pocit neuvěřitelnosti, a ne, netýká se fantasy kulis. Přesněji řečeno opravdu dobří autoři dokážou i s paranormálními okolnostmi přesvědčit čtenáře, že se to děje. Tady jsem ale pořád cítila pachuť umělé hmoty. Alex byl sympaťák, ale scházel mu švih i charisma. Se Shelby jsem měla vyloženě problém, nevěřila jsem jí ani pozdravení a tudíž mě v důsledku konec překvapil. Pak mi začalo neúnosně vadit množství kryptidů v běžné společnosti. Tak častý jev podle mého nelze v dnešní době spolehlivě utajit. Například celé rozsáhlé oblasti obývané gorgonami, které nelze najít na mapách google? Jako vážně? Gorgony v běžném zaměstnaneckém poměru? A tak podobně. New York je celý pošahaný, tam určitě žije drak v kanalizaci, ale Ohio mě nepřesvědčilo. A pak už mi začaly haprovat i logické nesrovnalosti, kdy jedna z hlavních postav o padouchovi od začátku věděla a zároveň mohla dost logicky tušit, kdo je pachatelem zločinů. Divoce překvapivé zvraty na konci nemám ráda, protože většinou rozbourají logickou stavbu předchozího příběhu, což se stalo i v tomto případě. Takže spousta popisných situací, řetězec divokých akcí, který neměl logickou soudržnost, neuvěřitelnost jedné z hlavních postav a nanicovatost té úplně hlavní (plus samozřejmě nedořešení příběhové linie, která mě zajímá), výsledek slabé za tři.... celý text

Hrobník 2022, Oliver Pötzsch

Pěkná, stylová a náladová obálka společně se zajímavou anotací mě nalákaly ke čtení. Dostala jsem klasickou detektivku střihem připomínající případy Sherlocka Holmese. Upřímně, on sympatický Leopold jako kdyby slavnému detektivovi z oka vypadl, stejně přemoudřelý, vtipný, vzdělaný a arogantní. Miluju ho. Zbytek postav vykazuje stejnou životaschopnost. Plejádu pitoreskních charakterů samozřejmě vede hrobník, až jsem si zpočátku zoufala, že je do případu zapojen málo. Ale vše probíhalo, jak mělo, a závěr splnil má očekávání (teda kromě toho, že byl dopaden pachatel). Zdejší stížnosti na překombinovaný děj a nedůvěryhodnost případu dost dobře nechápu. Jo, vyšetřování bylo komplikované, ale nikde mi nic neskřípalo, vyřešení problému s černým bálem bylo více než uvěřitelné. Pachatele vražd jsem taky tipla dřív než Leo, na druhou stranu jsem těch podezřelých vystřídala podstatně víc než on. Asi druhou nejlepší věcí na knize (hned po postavách) byla ta ukoptěná dušičková atmosféra. Úryvky z hrobníkovy knihy byly zajímavé a dodaly příběhu šmrnc. Snad díky tomu, že se jednalo o skutečné přepisy historických textů, nepřipadaly mi odporné ani vzbuzující hnus pro efekt. Určitě půjdu do druhého dílu a poohlédnu se i po dalších knihách autora. Ovšem jednu, v souladu s atmosférou knihy dosti bizarní závadu musím zmínit. Tištěná kniha měla tak pevnou vazbu, že vlastně vůbec nešla otevřít a ke stránkám jsem se dostala jen usilovným vzpíráním proti hmotě. V důsledku to bylo hodně únavné.... celý text

Dáma a tučňáci 2022, Hazel Prior

Vůči této knize nemám mnoho výhrad, obvyklí podezřelí mají tentokrát skálopevné alibi, postavy nejsou ploché, děj má smysl, dialogy nejsou křečovité, popisy mě příjemně vtáhly do prostředí. Dokonce i námět a zápletka mi připadaly atraktivní a oboje bylo zpracováno dobře a zábavně. Bohužel mi však byl strašně protivný charakter hlavní hrdinky. Nesnesitelná, arogantní, snobská, sobecká stará bába. Najde svého vnuka, a to je sice velice sympatický muž, ale pro změnu totální nýmand. Do poloviny byly tyto dva problémy tak klíčové, že jsem se vůbec nedokázala začíst a knihu otevírala spíš z povinnosti. Nejhorší je, že i Veroničino pubertální já bylo hrozné nezodpovědné, marnivé, povrchní a ovšem, sobecké. Navíc skutečné deníkové zápisy nikdy nevypadají takto, chtěla bych vidět školačku, která píše přímou řeč. Kruté rány osudu Veroniku pronásledovaly, ovšem z poloviny si za ně mohla sama, a navíc se s nimi vyrovnala opět pro mě nesympatickým způsobem. Přesun děje do Antarktidy výrazně zvýšil zábavnost a druhou půli jsem už zvládla za jedno odpoledne. Obě postavy prošly zajímavým vývojem a konec se mi vyloženě líbil. Ovšem nad epilogem jsem si už zase rvala vlasy. Ano, vysoce pravděpodobně by se události odehrály právě takhle, ale autorka mě mohla ušetřit. Tím pádem mi začal být protivný i úžasný Giovanni. BTW to ho nenapadlo, jestli třeba Veronica neotěhotněla? Ale proč by to zjišťoval, když má maminku, která za něj všechno zařídí, že. S postavami jsem se neztotožnila a ke knize se víckrát nevrátím. Takže za tři.... celý text

Noční motýl 2019, Ondřej S. Nečas (p)

Mám ráda historické detektivky i autorův styl, takže tato kniha byla jasná volba. Která fungovala až do poslední stránky. Za mě byly největším tahounem dokonale vykreslené postavy, dále sympaťáci, s nimiž bylo snadné se ztotožnit (mým favoritem je Kristián) a obrovské charisma hlavního hrdiny Mojmíra. Pak se mi to prostě hezky četlo. Příjemné množství popisů mě vtáhlo do prostředí (na historickou věrnost si nehraju a nic mi neskřípalo), dialogy působily velmi přirozeně, o úžasných postavách jsem se zmiňovala. Děj odsýpal, každou chvíli se stalo něco, co posunulo příběh kupředu, napětí se střídalo s klidnějšími pasážemi, prostě dobrá detektivka. Ke konci už jsem si lámala hlavu nad celým propletencem, aby ho závěr uspokojivě vyřešil a já knihu zavřela. Teprve poté se vyrojily námitky, a čím delší doba uplynula, tím větší díry nacházím v logice případu. Vzhledem k žánru tady nemůžu být moc konkrétní, ale den po dočtení mi už nesedí prakticky jediná motivace či časový sled událostí. Jako příkladu uvedu toto: kam zmizela vržená sekyra? Jak daná akce vlastně proběhla? Ale to bychom se mohli vrátit na začátek a podobné otázky klást prakticky nad každou stránkou. Ústřední padouch vymyslí nesmírně komplikovaný plán, do něhož zahrne i události, s nimiž předem nemohl počítat (smrt kovářovy dcery, například, ale toho bylo víc). Upřímně jsem si nad ním stýskala, kam se poděly univerzálně platné Murphyho zákony? V tom plánu bylo tolik kritických míst, že neměl šanci na realizaci. Nevím, jestli si autor bokem vytvořil stručný soupis, jak vlastně k jednotlivým mordům docházelo a proč (například ta úvodní scéna mi po dočtení nedává technicky smysl), kde se jaká postava kdy nacházela (především tělo Jitky, ale i všichni ostatní). Pokud mu to vycházelo, tak to v románu neosvětlil dostatečně. Hromady mrtvol a potoky prolité krve jsou možná efektní, ale dobrou detektivku neudělají. A to nezmiňuji nadnormativní počet těžkých psychopatů na metr čtvereční v malém zapadlém městečku. V půlce bych byla dala pět hvězd, na konci čtyři, ale teď klesám na pouhé tři. Četlo se to báječně, ale příběh je postavený na vodě.... celý text

Sběratel přání 2020, Mia Sheridan

Co všechno je v knize špatně? Začnu třeba ústředním tématem, nejhorším klišé všech dob, kdy krásná nevinná dívka zachrání ohavného netvora a učiní z něj lepšího muže. V této konkrétní podobě fungovalo, ale obecně patří k těm nejnebezpečnějším a nejškodlivějším. Potom setrvalý proud bohů na stroji, kteří se z nebe nad New Orleans snášeli prakticky na každou stránku Clara se dostaví ke zdi právě v okamžik, kdy je na druhé straně Jonah, Jonah jde na premiéru baletu a zrovna se objeví někdo, kdo chce vrátit lístek a tak dál. Pro mě úplně nejhorší záležitostí byl charakter hlavní hrdinky, totální Mary Sue bez jediné poskvrnky. Ta nebohá osoba si ani neuměla přát něco sama pro sebe, nikdy nepocítila ani závan podráždění, nedej bože aby projevila třebas drobnou lidskou chybičku. Lezla mi na nervy příšerně. A teď to hlavní - z mizerných ingrediencí autorka uvařila opojně chutné gumbo. Kýčovitý příběh vybalancovala natolik, že mě zaujal. Schématické postavy dokázala kouzelně oživit, dokonce i příběh Angeliny, který pro hlavní linii vyprávění víceméně neměl žádný přínos, byl díky zajímavým charakterům zábavný. Jakkoli mi byla Clara protivná svou svatouškovskou povahou, chovala se rozumně a racionálně, tedy většinou. Netvor Jonah si získal mé sympatie, vedlejší postavy měly hloubku, dialogy šťávu. Emoce ze stránek doslova přetékaly, lásku jsem hlavním hrdinům věřila na sto procent, erotika působila příjemně a přirozeně. Autorka dokázala velmi vtipně vyřešit úvodní věštbu o muži tančícím v měsíčním světle a o tom se dvěma tvářemi. Myslela jsem si, že jsem ji prokoukla, ona mě překvapila, takže palec nahoru Nejlepší složkou románu byl jednoznačně jazyk vyprávění, tímto velká pochvala překladatelce a vůbec práci nakladatelství, v dnešní době výjimečná záležitost. Mnohé poetické popisy a přirovnání mi doslova braly dech. Octla jsem se v New Orleans natolik, že jsem cítila vlhké vedro, viděla bujně zelené rostliny a pestrobarevné masky v průvodu, cítila vůně jídel. Takže s drobnými výhradami doporučuji.... celý text

Žena s labutí 2018, Františka Vrbenská

Sborník jsem si koupila kvůli jedné povídce, a ačkoli ta moje očekávání předčila, kniha jako celek představovala ztrátu času. Obálka je pěkná, ovšem nijak významně nekoresponduje s jednotlivými příběhy. Medailonky autorek mohly být zajímavé, ale ve čtečce se vůbec nedaly přečíst. Klíč, podle něhož byly povídky vybrány, mi zůstává utajen, vedle naprostých skvostů jsem dvě vůbec nedokázala dočíst. Na druhou stranu z toho vyplývá, že si v té skrumáži nejspíš každý našel svého oblíbence. Nedočetla jsem povídku El Instigator (ani nevím, co to je), církevní politikaření, nesympatické postavy a nanicovatý děj mě udolaly před půlkou, stejně jako povídka Ponechajte si, spousta stránek se skuhráním protivné ženštiny, která odmítá chlpaté čudo. Překvapivě moc se mi líbila Kožešina a hůl, naprosto mě vtáhla do příběhu a jediné, co bych vytkla, je příliš useknutý závěr, a potom ještě pohádková Za chyby se platí, opět mě vtáhla a nemám, co bych vytkla. Zavedené autorky Štarková, Hartmanová, Sněgoňová či Hauserová se moc nepředvedly, nanicovaté pokusy autorek typu one hit wonder mě taky moc neuchvátily. Poslední povídka, Po oblakoch nikto nechodí obutý Jany Plauchové představuje jednoznačný vrchol sbírky. O několik koňských délek předstihuje všechny ostatní, takže ocenění hvězdami nemůže být z principu spravedlivé. Autorka zvolila kontroverzní téma, o němž není módní hovořit, a sice že ne každému je přáno. Celý problém nanesla nesmírně poeticky a lákavě, takže se čtenář společně s hrdiny zmítá v argumentech pro a proti. Zpracování je naprosto excelentní, všechny postavy mají hloubku, dialogy smysl a uvěřitelnost, popisy vtáhnou do prostředí a děj je strhující. Ani závažné, téměř filosofické úvahy nesnižují čtivost. Závěr v obou liniích byl naprosto dokonalý, v případě Faith jsem něco takového čekala, Tim mě překvapil. Skvěle napsané.... celý text

Solaris 1994, Stanisław Lem

Klasický román sci-fi, můj (kdysi dávno) oblíbený spisovatel, ovšem dojmy spíše rozpačité. Teprve doslov mi otevřel oči a čestně přiznám, že ty sexuální deviace jsem nepostřehla. Na mě celé prostředí působilo spíš klaustrofobicky a bezútěšně. Unikal mi smysl celého výzkumu, nějaké nadšení či zájem o zkoumaný předmět, nic. Nepřipadalo mi, že by dotyční na stanici vůbec něco dělali. Kris se probíral knihovnou, aby čtenáři sdělil všechny úchvatné podrobnosti o tajuplném oceánu, ale jeho vlastní práci jsem nepostřehla. A to pominu drobné detaily, jako způsob zajišťování vzduchu ve stanici, zásoby potravy, energie či třeba neomezené množství raket, které vystřelovali na oběžnou dráhu. Člověk je holt zpovykaný výrovkami (tedy Marťanem a Spasitelem) a potřebuje tyto okolnosti lépe ukotvit. Tajuplní společníci byli děsiví, i když vlastně v knize vystupoval všeho všudy jeden. Pak tedy ještě podivná černoška, která se mihne na počátku, ale zbylí výzkumníci o svých Nemesis jen mlžili. Ti dva v příběhu vůbec působili spíš jako kulisa, o nějakých propracovaných charakterech nemůže být řeči. Ústřední dvojice se utápí v duševním utrpení, ale nějakou lásku jsem jí nevěřila ani omylem. Emoce ve mně text nevyvolal. Čímž se plynule dostávám k největšímu trápení, a tím byl autorův styl. Nadmíra afektovanosti a patosu, zkratkovité vyprávění (a do toho naopak rozvláčné popisy výzkumu), a hlavně nedořečené věty a dialogy, kde si všichni účastníci (včetně čtenáře) museli devadesát procent informací domyslet. Na to už jsem opravdu líná. Skláním se před autorovou fantazií a hloubkou myšlenek, ale té tajnosnubnosti by potřebovalo ubrat.... celý text

Sherlock Holmes a Krvavá zrada 2022, Mark A Latham

Sherlock Holmes vyšetřující vraždu hraběte Drakuly? Jupí! Takové legrácky naprosto zbožňuji. Samozřejmě mě to teď láká přečíst si znovu Stokerův román, jehož příběh sice notoricky znám, ale knihu jsem držela v rukou před mnoha lety. Poté, co jsem nastudovala skoro kompletní spisy Sira A. C. Doyla, přišla mi tato předělávka sympatická, protože se poměrně přesně držela ducha původních děl. Bavilo mě to. Holmes byl namyšlený jako obvykle, Watson trochu polevil ve své úslužnosti (díky bohu), dokonce se samostatně zapojil do vyšetřování, v blázinci byl excelentní a následné přepadení v parku bylo napínavé. Autor mě několikrát příjemně překvapil, například když nezemřela za záhadných okolností osoba těsně předtím, než mohla poskytnout klíčové svědectví, a prostě ho poskytla. Vedlejší postavy byly na rozdíl od originálu vykresleny barvitě. Taky jsem si užívala slovník obou gentlemanů, samé to vskutku a vyplísnit a podobně. Dějový rámec byl nastavený předlohou, v tomto ohledu se nedalo nic moc podniknout, ovšem překvapivé převracení charakterů kladných a záporných hrdinů bylo interesantní. Skoro by se zdálo, že knize není co vytknout, ale bohužel závěr autorovi ujel. Ještě bych vydýchala cestu do Transylvánie, i když mi připadala zbytečná. Ale vlastní zúčtování se zločinci se... vlastně nekonalo. Závěrečná akce Van Helsinga byla kýčovitá. Potom by mě zajímalo, jak dopadla Mina Harkerová? Jak se vyvíjel osud lorda Godalminga? A tak dál. I tak se ale jednalo o velmi příjemné, stylové čtení. Doporučuji.... celý text

Skrytý 2023, Benedict Jacka

Je pravda, že nemám ráda soudobou módu nekonečných sérií, kdy dostat do ruky samostatnou knihu bez pokračování je prakticky nemožné. Ovšem někdy jsem vděčná za rozsáhlý příběh a další díl nedočkavě vyhlížím, jako například u Alexe Veruse. Tak trochu jsem se obávala propadu v kvalitě, takže jsem protáčela panenky nad plesem temných mágů, který se odehrával echt zrovna tehdy, kdy to hrdinové potřebovali, jakože ve skutečnosti by k únosu Anne došlo asi týden po této události. Jenže pak se v Tygrově paláci Alex fikaně vypořádal s Onyxem a já výše uvedenou závadu autorovi odpustila a nadále si vychutnávala obvyklou jízdu. Sympatický mág své přátele nenechá ve štychu ani tehdy, když spolu zrovna nevycházejí. S dvounožci má sice vztahy víceméně napjaté (v tomto díle bych Sondera bacila něčím těžkým po hlavě), zato s magickými tvory je srdečný kámoš (zbožňuju mihlišáka a doufám, že v dalších dílech dostane prostor). Když už se na scéně objevil Alexův otec, očekávala jsem, že do událostí víc zasáhne. Teď jenom doufám, že si autor připravuje půdu do dalších dílů, jinak mi tato postava nedávala moc smysl. Ale hlavně se Alex chová a uvažuje racionálně. Jeho názor, že nejdřív odstraní hrozící nebezpečí, i kdyby měl útočníky zabít, a teprve potom bude řešit čistotu své karmy, naprosto uznávám. A totální lahůdkou jsou pro mě nečekané a důvtipné způsoby, jak se dostává z neřešitelných situací (viz Onyx nebo třeba únik ze Sagashova stínového hradu). Pro mě jednoznačně srdcovka, vřele doporučuji a už teď se těším na pokračování.... celý text

Se žirafami na západ 2022, Lynda Rutledge

Meziválečné období v Americe, prachové bouře, hurikán, hospodářská krize, zoufalý sirotek a v hlavní roli zvířata? Jak tohle může dopadnout? Překvapivě dobře. Na mé slabé nervy byl příběh opravdu hodně silný, nicméně všechno zachraňovaly postavy, úžasně živé a plastické včetně obou žiraf. Teď mě vlastně napadá, že sympaťáci měli spoustu chyb, ale padouši byli jednoznačně zlí a tudíž svým způsobem ploší. I když tento koncept nejspíš autorka zvolila do plánovaného mega drsného vyprávění úmyslně. Na pozadí děje, kdy jedna katastrofa stíhá druhou, pak dokonale vyniklo přátelství, které mezi sebou uzavřeli hrdinové, i lidé se zvířaty, a ovšem svérázná laskavost Starocha. Přesně kvůli tomu, a taky pochopitelně kvůli historické věrnosti a mnoha zajímavým informacím o této oblasti stojí za to knihu přečíst. Na druhou stranu ty dvě smrtící příhody (havárie na silnici a Vykuk) mi nepřišly tak hrozné, autorka na ně upozorňovala předtím a potom, ale přímo na místě proběhly vcelku v poklidu, to jim hodně ubralo na naléhavosti. Asi nejlepší literární složkou bylo dokonalé vtažení do prostředí. Při otevření knihy jsem se okamžitě octla na prašné silnici a po zaklapnutí stránek jsem se chvíli vzpamatovávala, kde vlastně ve skutečnosti jsem. Co mi ale vadilo natolik, že ubírám jednu hvězdu a víceméně mi bránilo se zpočátku začíst, je jednak linie se starým Woodym, ta byla vyloženě zbytečná a nesmyslná, a potom přehnaně patetický závěr. Neříkám, kdyby se jednalo o skutečnou historickou postavu, tak bych sice tloukla hlavou do zdi, ale autorce bych odpustila. Ovšem stvořit hrdinu a na posledních stránkách vymačkat tolik patosu a nereálných zvratů, aby došlo k totálnímu průšvihu, to mi strašně vadilo. Nepřipadá mi to reálné vzhledem k psychologii postav. Vlastní popis zběsilé akce byl tak praštěný, že jsem chvíli vůbec nevěděla, která bije. Jednoznačně umělý zvrat, aby bylo dosaženo dramatického efektu. To neberu. S touto výhradou se ale jedná o moc hezkou knihu a můžu ji doporučit.... celý text

Ex na koštěti 2022, Erin Sterling (p)

Tohle bylo utrpení. Na začátku Vivian prokleje Rhyse kvůli jeho zasnoubení (nebo zaslíbení) jiné ženě. Pak se ale záležitost neřeší a Rhys je nadále svobodný a bez závazků. Proč vlastně došlo k tomu prokletí? Asi nejstrašnější věcí byla neustálá nadrženost ústřední dvojice. Namísto řešení mega magického průšvihu se hrdinové potáceli v jednom víru setrvalého chtíče. Ještě ke všemu jsem jim nevěřila ani pozdravení, a to jsem vyhlášená citlivka. Nějakou vášeň? Lásku? Ani omylem. Ulepená a dýchavičná erotika nemá totiž s láskou nic společného. Ještě víc mi lezlo na nervy sebeobelhávání hrdinky, její setrvalé: ono to není tak, jak to ve skutečnosti je, a ne, a ne, a ne! Navzdory silným prohlášením v závěru ani jeden o druhém nic nevěděli a rozhodně se nezamilovali do osobnosti toho druhého. V souvislosti s touto závadou mě netáhla ani linie s kletbou, ačkoli ta měla zadání nastavené poměrně zajímavě. Jenže rušení kletby, souboj s duchem a další čarodějnické záležitosti postavy řešily s předvídavostí a důvtipem čtyřletého dítěte. Nad všemi podezřelými věcmi (zčernání magických čar, obživnutím plastových lebek či žádostí Amandy) se zvesela mává rukou (viz sebeobelhávání), jako kdyby se nedělo nic důležitého. Při podobném problému bych jako první oslovila právě magické oddělení univerzity. Přístup její představitelky (koukejte to rychle vyřešit a moc mě tím neobtěžujte) je ještě pochopitelný (inu pedagog), ale reakce Rhyse nikoli. Vždyť to byl světák, šarmantní a úspěšný podnikatel, ten měl situaci rozhodně zvládnout. Stejně jako v romantické složce ani zde jsem netrpěla obavami, jak si Viv poradí. Nakonec potíže, které odradily i mnohem zkušenější a mocnější čaroděje (Elaine či Simona), vyřešila v tanečním rytmu levou zadní a pak odhopkala inu za dalším sexem. Důvěryhodnost v prachu. Pak už mi lezly na nervy drobné detaily, které v důsledku hodně poškodí uvěřitelnost příběhu. O úvodním zasnoubení a jeho případném zrušení nebo co byla řeč. Tedy přesněji řečeno v knize nebyla. A dál. Viv se zaraduje, že ráno neučí, aby o odstavec dál vyšlo najevo, že vlastně učí. Celou dobu myslí jenom na sex s Rhysem, ale když k němu dojde, chlubí se, že má sepranou podprdu a děravé spoďáry. Jako fakt? Mohla bych nadávat do aleluja, jsem strašně zklamaná. Ne, nelíbilo, ani trošku.... celý text

Případy Sherlocka Holmese 2010, Arthur Conan Doyle

Při četbě literatury, označované jako klasika, dochází zpravidla ke dvěma extrémům. Buď se nestačím divit, jak se mohlo proslavit něco tak mizerného, nebo jsem překvapena, že se jedná o opravdu skvělé čtivo. Tuto knihu jsem si zapůjčila, abych si konečně přečetla o slavných případech, na něž je často odkazováno v jiné literatuře. A ovšem taky mě pobláznila jedna Holmesova fanynka. Tentokrát došlo k onomu příjemnému překvapení. Rozhodně se to dobře četlo, stránky ubíhaly jedna radost. Holmes i Watson mají své charisma a chemie mezi oběma přáteli na stránkách vyloženě jiskří. V tomto ohledu mám jenom jednu, ovšem předpokládanou výhradu. Holmes je rafinovaným způsobem arogantní. Všem kolem dává najevo, jací jsou tupouni, a ještě se u toho tváří jako neviňátko. (Já vás tak potřebuji, Watsone, ehm, ehm, k tomu, abych se předvedl, jaký jsem génius.) Nu což, to jsme věděli, a pokud to Watsonovi nevadilo... Jenže už na konci první části (Dobrodružství S. H.) došlo k vystřízlivění. Nejen že je kniha velká a těžká a čtení tudíž nepředstíralo (po fyzické stránce) úplný odpočinek. Především nejsem milovnice povídek. A tyhle byly ještě ke všemu vyloženě prostinké. Žádné překvapivé zvraty, složité dějové propletence, zajímavé vztahy a napínavá tajemství. Třeba Skandál v Čechách představoval v tomto ohledu vyloženě zklamání, a nebyl zdaleka jediný. Taková Škola Priory byla vyloženě tragická. V půli druhé části (Návrat S. H.) už bylo zřejmé, že všechny kopírují jedno schéma, kromě Watsona a Holmese jsou obsazeny plochými postavami vystřiženými podle jedné šablony. Sám autor čestně přiznává, že se osudům dalších postav vůbec nevěnuje, ale jako omluvenka mi to nestačí. Nakonec šlo ve všech jenom o předvedení Holmesovy geniality, a i k tomu mám své výhrady. Polovina jeho brilantních dedukcí představovala pouhé odhady, které čirou náhodou (samozřejmě průhledným autorovým úmyslem) odpovídaly pravdě, ale mnohdy mohly mít ty různé škrábance a skvrny a odřené manžety tisíc jiných příčin. Zábava dobrá, číst se to dá, ale v tomhle množství mě to nudilo a nakonec udolalo. Nicméně po menších dávkách doporučuji.... celý text

Hovězí v žaludku - Pekelný nářez 2010, Martin D. Antonín (p)

Knihu jsem desetiletí míjela, až si ji přečetla jedna spřátelená literární duše, do nebe (nebo pekla?) ji vychválila, tak jsem se rozhodla ji taky zvládnout. Nepodařilo se. Na vině je šťastná okolnost, že mi v poslední době přistávají v rukou knihy, které mě nepoměrně víc baví. Ale možná by skončila nedočtená i bez toho. Jak je u knih nakladatelství Straky na vrbě úplně běžné, jedná se o gejzír úžasných nápadů a... a nic dalšího. Asi největší problém jsem měla s postavami, přišly mi schématické a víceméně všechny jako přes kopírák. Kariel je označen za nemehlo, ale nikdo jiný neprojevuje víc důvtipu či předvídavosti. Arnošt se choval jako nesmírně povrchní osoba (ale kdo na těchto stránkách nikoli). Neměla jsem komu držet palce a o koho se strachovat. To čtenáře ke knize nepřitáhne. Úplně stejný problém jsem měla s dějem, který vlastně neexistoval. Arnošt přivolá démonku, celá akce se zvrtne (to se dalo čekat), pak se snaží dostat do nebe, skončí v pekle a pak zpátky na světě. Výlet dobrý, ale tak na deset stránek. Zase mi chybělo napětí a očekávání, co se hrdinům semele dalšího. Humor. Vím to moc dobře, ale naděje opět zvítězila nad zkušeností: humor této stáje autorů mi nesedí. Akorát nad ním protáčím panenky a říkám si, jo ahá, tohle mělo bejt vtipný. Nakonec mě umořilo putování Kariela po pekelném sídlišti Střední Čechy a jeho dohadování s Arnoštem o výhodách či záporech nebe a pekla. Jednalo se o sbírku hospodských keců, které působí zajímavě při třetím půllitru, ovšem při popíjení čaje ve čtecím ušáku znějí nesmyslně a hloupě. Zbytek knihy jsem prolistovala a dnes definitivně vrátila do knihovny. Druhý díl ani omylem.... celý text

Co za světla není vidět 2022, Kerstin Gier

Kdyby mělo nakladatelství CooBoo trochu studu a slušnosti v těle, tak prodané výtisky od čtenářů vykoupí nazpět, veřejně se omluví za zpackanou práci a knihu předělá. Je v této smutné době obvyklé, že nakladatelské domy již naprosto rezignují na kvalitu a rychlý zisk je jejich jedinou metou, ovšem v tomto případě si pěkný příběh takové lajdácké zacházení nezasloužil. Nad kostrbatým překladem jsem sice trpěla, ovšem redaktora odpovědného za korektury by měli pověsit za uši do průvanu. V celé knize snad nebyla jediná věta, v níž by byly správně předložky, přípony, pády, časy, nechyběla či nepřebývala písmena i celá slova. Kvůli této závadě musím odebrat jednu hvězdu, ačkoli je to vůči autorce velmi nespravedlivé. Jak jsem už zmínila, bavila jsem se královsky. Zamilovaný YA fantasy román mě chytil od první řádky, sympatický, byť přehnaně sebevědomý a trochu zlomyslný Quinn a milá, zároveň překvapivě racionální Matilda tvořili skvělou dvojici. Ostatní postavy jim zdatně sekundovaly, s ukňouraným Lassem bych nejraději zatřásla, aby se vzpamatoval, Leopolda bych vystřelila na Mars a týpci z Okraje byli přesně tak nečitelní, aby si člověk kousal nehty napětím, zda se jedná o záporáka či klaďase. A vykreslení Johanky z Arku jako pitomé krávy mě dostalo (v dobrém slova smyslu). Nesmím zapomenout na trochu přehlíženou složku, kterou já osobně mám ráda. Barvité popisy mě dokonale vtáhly do prostředí, na hřbitově jsem cítila vůni tlejícího listí a na ulicích mi v uších duněly tramvaje. V tomto ohledu by mě trošku zajímalo, do jakého města byl děj situován. Doufejme, že se to později vyjasní. Taky se mi líbila přesně dávkovaná směs romantiky a napětí, odhalování tajemství a různých pletich. Do toho zasáhly Matildiny potíže s vlastní svatouškovskou rodinou, nad těmi jsem si rvala vlasy. Ale úplně nejlepší složkou díla jsou skvělé dialogy a humor, který mi sedí. Mimochodem psychoteta Tomiová není žádná fantasy bytost, takových psychoanalytiček (a psychoanalyticků, abych byla spravedlivá) jsem potkala v reálném životě přehršel. Takže ano, už se nemůžu dočkat dalšího dílu, na druhou stranu mě štve, že v dnešní době není možné napsat příběh, který by začal a končil v jednom svazku. No co nadělám. Vřele doporučuji, ovšem až poté, co CooBoo opraví tu hrůzu, kterou vypustilo na pulty knihkupectví... celý text